Na španělském nebi - Junkers Ju 86 D-1

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔25.09.2012 📕6.544

Němci na španělském polygonu odzkoušeli během občanské války všechny tři typy tvořící v té době základ bombardovací složky Luftwaffe: Heinkel He 111, Dornier Do 17 a Junkers Ju 86. Jestliže nasazení za reálných bojových podmínek potvrdilo kvality prvních dvou konstrukcí, Junkers Ju 86 D-1, testovaný na Iberském poloostrově v pěti exemplářích, zklamal. Nepříliš úspěšné nasazení ve Španělsku předznamenalo další osudy tohoto letadla, dítka známé firmy Junkers Flugzeug und Motorenwerke AG. Na rozdíl od Heinkelu He 111 a Dornieru Do 17 jeho výroba pro německé letectvo skončila ještě před vypuknutím 2. světové války. Stejně rychle Junkersy Ju 86 zmizely ve své původní roli středního bombardéru také z prvoliniové výzbroje Luftwaffe a do útoku na Polsko, zahájeného 1. září 1939, již aktivně nezasáhly.


Junkers Ju 86 D-1 označení 26-3 ze stavu Versuchsbomberstaffel VB/88, tvořící součást Legionu Condor, rok 1937

Junkers Ju 86 představuje jeden z plodů utajeného vyzbrojování Německa na začátku 30. let minulého století. Specifikace, na jejichž základě měl vzniknout, vypracovalo roku 1932 oddělení WaPr 8 Heeres-Waffen-Amt (Armádního výzbrojního úřadu), tvořícího součást Reichswehrministerium (RWM, ministerstva Říšské branné moci). Základní specifikace byly upřesněny v roce následujícím. Požadavky na nový vojenský stroj finalizoval ve spolupráci s leteckou společností Deutsche Lufthansa v roce 1933 technický odbor (C-Amt) Luftfahrtkommissariatu. Byly předány firmám Ernst Heinkel AG v Rostocku-Marienehe a Junkers, sídlící v Dessau. Zatímco první začala na jejich základě vyvíjet typ He 111, druhá konstruovala posléze podstatně méně úspěšnou Ju 86.

Později, na jaře roku 1934, obdržely obě firmy od nově vzniklého Göringova Reichsluftfahrtministerium (RLM, Říšského ministerstva letectví) definitivní objednávku na stavbu prototypů. Kontrakt firmy Junkers zněl na čtyři stroje, z nichž dva měly představovat vojenskou verzi a dva zbývající pak verzi civilní.

Vývojové práce na novém typu nabraly obrátky roku 1934. Konstrukční tým, vedený dipl. ing. Ernstem Zindelem, zvolil značně moderní koncepci, jejíž některé prvky již byly odzkoušeny na jednomotorovém rychlém dopravním letounu Junkers Ju 60 a jeho následovníku Ju 160. Junkersovi konstruktéři tedy opustili svou původní konstrukční filozofii, představovanou pomalými celokovovými jednoplošnými stroji s potahem z vlnitého plechu, jejímž zosobněním se stala třímotorová Ju 52/3m. Nahradili ji moderním řešením: Ju 86 byla koncipována jako samonosný dolnoplošník s oválným průřezem štíhlého skořepinového trupu, hladkým potahovým plechem a zatahovacím podvozkem.

Co se týče pohonných jednotek, již od začátku konstruktéři počítali s dieselovými motory Junkers Jumo 205, jejichž výroba se rozbíhala v pobočce firmy v Köthemu. Jejich hlavní výhoda byla spatřována v ekonomičnosti provozu. Dieselové (vznětové) motory měly nižší spotřebu, přičemž nevyžadovaly drahý vysokooktanový letecký benzín, nýbrž levnější naftu (podle dobové terminologie: těžký olej).


Španělský povstalecký Junkers Ju 86 D-1 za letu

První prototyp Ju 86ab1, W.Nr. 4901, (později přeznačený podle nového systému na Ju 86 V1) vznikal v Dessau v průběhu léta a podzimu 1934. Poprvé vzlétl z továrního letiště 4. listopadu 1934. Při úvodním letu jej ovládal šéfpilot společnosti Junkers, Wilhelm Zimmermann. Stroj obdržel civilní poznávací značky D-AHEH. Protože motory Junkers Jumo 205C Diesel ještě nebyly k dispozici, letoun zprvu obdržel dvojici hvězdicových, vzduchem chlazených devítiválců Siemens SAM 22B o výkonu 404 kW (550 k).

Postupně startovaly další prototypy a letoun byl objednán v civilní i vojenské podobě pro Lufthansu i Luftwaffe a stal se rovněž dosti úspěšným exportním artiklem. Vzniklo celkem 910 exemplářů. Pro německé vojenské letectvo byly po předsériových bombardovacích strojích Ju 86A-0 a první sériové verzi Ju 86A-1 od roku 1936 stavěny Ju 86D-1. Nová varianta se od Ju 86A-1 odlišovala hlavně prodloužením zadní části trupu o 0,42 m. Tato úprava měla zlepšit nevyhovující podélnou stabilitu. Další změnu představoval zvětšený objem palivových nádrží.

Ju 86D-1 byla celokovovým samonosným dolnoplošníkem se zatahovacím podvozkem záďového typu. Poloskořepinový trup měl oválný průřez a konstrukčně se skládal ze tří částí: přední s prosklenou přídí, střední, zahrnující krytou pilotní kabinu i centroplán křídla, a zadní. Nosný systém tvořilo třídílné celokovové křídlo, mající tři hlavní a jeden pomocný nosník. Podél celé odtokové hrany křídla byly zavěšeny třídílné klapky, tzv. „druhé křídlo“, nazývané také jako „Hilfsflügel“ nebo „Junkers-Doppelflügel“. Ocasní plochy byly dvojité a měly průběžný, za letu přestavitelný stabilizátor, zpevněný vzpěrami. Přistávací zařízení se skládalo z elektricky zatahovaných podvozkových noh, které měly poměrně úzký rozchod a zatahovaly se do spodní plochy křídla směrem od osy trupu. Pod zadní částí trupu se nacházelo ostruhové kolečko. Pohonnou jednotku tvořila dvojice řadových šestiválců Junkers Jumo 205C-4 Diesel o vzletovém výkonu 441 kW (600 k). Motory dávaly ve výšce 4250 m trvalý výkon 375 kW (510 k). Jako chladicí medium tato verze motorů používala glykol. Palivo (motorová nafta) bylo neseno ve velké palivové nádrži, umístěné ve střední části trupu za pumovnicí. Vrtule byly třílisté stavitelné kovové Junkers-Hamilton Ju HPA III. Osádku tvořil pilot, navigátor, radiotelegrafista, plnící rovněž roli bombometčíka, a palubní střelec. Obranná výzbroj se skládala ze tří pohyblivých kulometů MG 15 ráže 7,92 mm se zásobníky po 75 nábojích. Jeden kulomet se nacházel v příďovém střelišti Vela (A-Stand), druhý byl umístěn na kruhové lafetě v polozakrytém střelišti na hřbetě trupu (B-Stand) a třetí v mechanicky výsuvném střelišti (podobném jakési „popelnici) pod trupem na úrovni odtokové hrany křídla (C-Stand). V trupu se nacházela na čtyři oddíly dělená pumovnice, v níž mohl být v různých kombinacích (např. v podobě celkem čtyř svisle zavěšených 250kg pum SC 250) umístěn pumový náklad o 1000 kg. Do vybavení náležela radiostanice a radiový zaměřovač EZ 2, usnadňující navigaci.


Dieselový motor Junkers Jumo 205

Junkersy Ju 86D-1 se ve Španělsku objevily v únoru 1937. Čtyři stroje dorazily v demontovaném stavu lodí a technici je sestavili na letišti Tablada u Sevilly. Typ obdržel kódové číslo 26. Společně se čtyřmi He 111B-1 a stejným počtem Do 17E-1 se staly výzbrojí nově vzniklé experimentální bombardovací letky, Versuchsbomberstaffel VB/88, tvořící součást Legionu Condor. Ta vznikla na konci ledna 1937. Jejím velitelem se stal zkušený Hptm. Rudolf Freiherr von Moreau, létající ve Španělsku od samého začátku německé intervence. V hodnosti Oblt. se zde objevil na začátku srpna 1936. Velel transportním Junkersům Ju 52/3m, zajišťujícím přepravu nacionalistických vojsk přes Gibraltarskou úžinu. Právě z jeho iniciativy došlo k prvnímu nasazení „Tante Ju“ na španělském nebi v bombardovací roli.

Ju 86D-1 se ze zmíněné trojice moderních bombardovacích typů v Tabladě objevily jako první. Do VB/88 byla na začátku února začleněna skupina specialistů, určených k jejich ovládání. Pozorovatelé byli Lt. Rudolf Kauffmann, Lt. Oskar Otolski a Lt. Selmar Huke. Při sestavování asistovali civilní zaměstnanci firmy Junkers, kteří i později zůstávali u VB/88 a pomáhali s údržbou a s napravováním eventuálních technických problémů, které u Ju 86D-1 představovaly zejména jejich dieselové motory.


Junkers Ju 86D-1 německé Luftwaffe

V polovině března měly z Junkersů Ju 86D-1 přiděleny kompletní osádky pouze dva exempláře. Stroj 26-2 pilotoval Uffz. Katzberg, jako navigátor s ním létal Lt. Otolski, roli radisty plnil Uffz. Schmid a místo palubního mechanika zastával Uffz. Sieben. Junkers 26-3 měl osádku v sestavě Uffz. Peetz (pilot), Lt. Huke (navigátor), Uffz. Pietruska (radista) a Uffz. Dietsch (palubní mechanik).

První ztrátu utržila VB/88 velice záhy, ještě před zahájením operačního létání. Během zkušebního letu 23. února se stroj 26-1 neúmyslně zatoulal nad republikánské území a havaroval v Andújaru. Podle různých podkladů buď přímo na tamním letišti, nebo v jeho okolí. Někdy je také, nepochybně nepřesně, uváděno, že byl sestřelen dvouplošnými stíhačkami Polikarpov I-15. Podle nedávno zveřejněných sovětských dokumentů se příčinou stalo selhání pohonné jednotky. Pilot poté musel nouzově přistát v prostoru Andújaru. Z německé osádky byli tři muži zabiti (ačkoliv to není sovětskými dobovými dokumenty přímo uvedeno, pravděpodobně zavražděni) republikány a dva zajati. Německé podklady zmiňují pouze čtyřčlennou osádku, z které se zachránil jen zajatý střelec. Zbývající letci Lt. Rudolf Kaufmann, Uffz. Gerhard Bowitz a Uffz. Heinrich Sieken přišli o život. Je možné, že sovětskými dokumenty zmiňovaný pátý muž se na palubě bombardéru pouze „svezl“ bez autorizace nadřízených.

Sověti působící ve Španělsku si samozřejmě nenechali ujít příležitost prozkoumat jeden z tehdy nejmodernějších německých bombardovacích typů. Jeho demontované části, včetně naftových pohonných jednotek, byly odeslány do Sovětského svazu. Specialisty zaujaly zejména charakteristiky motorů Jumo 205C-4 s jejich nízkou spotřebou. NII VVS (Výzkumný ústav sovětského vojenského letectva) doporučil zahájit výrobu této pohonné jednotky v některé ze sovětských leteckých továren.


Formace Ju 86 bombardovací eskadry KG 253 Luftwaffe, rok 1937

Bojovým křtem prošly Junkersy Ju 86D-1 ve Španělsku na centrální frontě, v prostoru Madridu během března 1937. Heinkely He 111B a Dorniery Do 17E-1 se do akcí zapojily později téhož měsíce. K jednomu z vrcholů aktivity VB/88 v tomto úvodním nasazení došlo 25. března. Staffel vyslala do vzduchu čtyři Do 17E-1, čtyři He 111B-1 a jednu Ju 86D-1 (ta společně s jedním z Dornierů zaútočila na Ocañu a železniční stanici Aranjuez, přičemž na cíle svrhly celkem 1300 kg pum). V další fázi bojů se Junkersy podílely na útocích proti cílům na izolovaném bojišti na severu Španělska, kde povstalci zahájili velkou ofenzivu proti Baskicku.

Nasazení ve Španělsku pro Ju 86D-1 neskončilo úspěšně: naplno se při něm projevila Achillova pata typu v podobě pro vojenskou službu naprosto nevyhovujících naftových motorů Jumo 205C-4. Jednotky měly v poměru ke své značné hmotnosti nevelký výkon. Podmotorované bombardéry kvůli tomu dosahovaly poměrně nízkých rychlostí, a nevyhovoval rovněž jejich dostup. Při provozu překážel tvrdý chod dieselových motorů. Za bojových podmínek působilo pilotům velké obtíže pomalé zvyšování výkonu pohonných jednotek, což Ju 86D-1 činilo velice „líným“. Jednotky Jumo 205C-4 byly navíc citlivé na provoz v polních podmínkách a vyžadovaly pečlivou údržbu od speciálně vyškoleného a zkušeného personálu. Pokud ji nedostaly, trpěly častými poruchami, mj. zadíráním pístů. Během provozu z nekvalitních letišť překáželo zanášení nevhodně (příliš nízko nad terénem) umístěných rozměrných chladičů pohonných jednotek, do kterých se dostávaly nečistoty způsobující jejich přehřívání. Vadil také nedostatečný výhled z pilotní kabiny při rozjezdu a úzký rozchod podvozku. Ani po prodloužení trupu nebyly zcela vyřešeny problémy s letovými vlastnostmi. Všechny tyto nedostatky nemohla vyvážit ani výhoda nízké spotřeby pohonných hmot při ekonomické cestovní rychlosti.

Znatelně slabší výkony činily Junkersy Ju 86D-1 v porovnání s He 111B-1 a Do 17E-1 také zranitelnějšími při setkání s republikánskými stíhačkami. Ačkoliv není potvrzen podíl vládních stíhačů na ztrátě první odepsané Ju 86D-1 (26-1), republikánští piloti se s Junkersy několikrát utkali. Zprávy o tom podávají ruské dokumenty, již v březnu 1937 reflektující nasazení nových moderních německých bombardérů. Kvůli propagandistické kampani v německých sdělovacích prostředcích měli ovšem Sověti sloužící ve Španělsku tendenci vidět v tomto období, při bojích s bombardéry VB/88, v každém dvoumotorovém jednoplošníku právě Ju 86. Minimálně v některých případech nejspíše pronásledovali chybně identifikované Do 17E-1, či He 111B-1.


Ju 86D-1 označení 26-3 během oprav na letišti v Léonu

Na každý pád byly totiž Ju 86D-1 na jaře a v létě 1937 letkou VB/88 využívány znatelně méně než Do 17E-1 a He 111B-1. Nadále je trápily obtíže s pohonnými jednotkami. V květnu prováděly nálety ve dvojicích proti cílům východně od Bilbaa na izolovaném severu republiky. Jedna z Ju 86D-1 se dostala do vážných problémů 29. května: během letu jí selhala jedna z dieselových pohonných jednotek. Pilot musel nouzově přistát mimo letiště v prostoru východně od baskického Duranga, přičemž bombardér utržil nepříjemné škody. Také další Ju 86D-1 ze stavu VB/88 byla ztracena během letecké nehody (havárie je někdy kladena již do 9. března 1937).

Jediná náhradní Ju 86D-1 (26-5) dorazila během úvodní části léta 1937, a zvedla tak počet na Iberský poloostrov dodaných strojů na závěrečných pět. V červnu téhož roku, po příchodu dalších kvalitních He 111B-1, Němci dva zbývající bombardéry (26-4 a 26-5) prodali Španělům. Každý přišel nacionalisty na 282 515 Říšských marek. Představovalo to nemalou částku – pro porovnání: za třímotorové Junkersy Ju 52/3m Španělé zaplatili pouze 133 190 Říšských marek.

Oba stroje nejdříve podstoupily celkovou technickou revizi. Byla z nich vytvořena letka, nazývaná podle používaného typu jako „Escuadrilla Ju 86“ a později „Escuadrilla 1-E-86“. Velitelem byl cap. Luis Romero Girón. Původně kapitán dělostřelectva sloužil před pučem v Bilbau jako vedoucí technické kontroly leteckých továren na severu země. Povstání ho zastihlo na dovolené, dokázal však projít na povstalecké území a vstoupit do budovaného nacionalistického vojenského letectva. Funkce velitele letky Junkersů Ju 86 se stala vrcholem jeho kariéry za občanské války. Velel jí až do konce krvavého konfliktu.


Pohled do příďového pracoviště bombometčíka a střeliště Vela (A-Stand) s jedním kulometem MG 15

Španělské nacionalistické letectvo obě své Ju 86D-1 požívalo v dalších fázích války a celkem aktivně je nasazovalo do denních bombardovacích akcí. Stroje byly Španěly přezdívané podle motorů jako „Jumos“ nebo, podstatně hanlivěji, „Fumo“. Tato slovní hříčka (Fumo, byť podobné označení německých motorů, znamená „kouř) odrážela nepříjemnou tendenci Junkersů Jumo 205C-4 k přehřívání a k vypouštění velkého množství kouře. Povstalecké Ju 86D-1 sloužily hlavně na méně důležitých bojištích na jihu Španělska.

Nálety se v létě 1938 podílely na ofenzivě nacionalistického gen. Queipa del Llana v Extremaduře. Vyzněla do ztracena poté, co vládní síly zahájily velkou útočnou operaci na katalánské řece Ebro. Právě během střetnutí v Extremaduře se 12. srpna dostala jedna ze španělských Ju 86D-1 do nebezpečné situace. Během ofenzivní operace povstaleckého letectva ji napadly republikánské stíhačky z formace 13 I-15 z Grupo de Caza N° 26. Při ztrátě jednoho Chata nárokovali republikáni sestřelení dvou Fiatů a jednoho bombardéru – právě španělské Ju 86D-1. Ve skutečnosti ovšem nebyl Junkers sestřelen, nýbrž pouze poškozen a jeho pilot, cap. Luis Romero Girón, utržil zranění. Doprovodní stíhači z řad letek 2-E-3 a 8-E-3 nárokovali v tomto boji beze ztrát sestřelení čtyř republikánských stíhaček.

Na podzim 1938 se letka Ju 86 stala součástí smíšeného Grupo Mixto 86-70. Velitelem skupiny byl cdt. Fernando Martínez Mejías. Vedle dvou Ju 86D-1 ji tvořila Escuadrilla 4-E-14, vyzbrojená Heinkely 70F, jeden povstalci ukořistěný Tupolev SB a dva Henschely Hs 123.

V rámci Grupo Mixto 86-70 se Junkersy Ju 86D-1 zapojily do bojů během poslední republikánské ofenzivy v sektoru Peñarroya-Pozoblanco. Na začátku roku 1939 byly Ju 86D-1 umístěny na letišti v Tabladě a po zahájení lednové vládní ofenzivy (která skončila neúspěchem) se přesunuly na základnu Posadas v provincii Córdoba. Odtud se zapojily do útoků na vládní síly. Bitva skončila povstaleckým protiútokem. Ju 86D-1 zůstaly v Posadas až do konce občanské války.


Oprava Ju 86D-1, letiště León

Oba stroje tedy konflikt přečkaly. Grupo 86-70 zůstalo rozpuštěno. V září 1939 se obě Ju 86D-1 formálně nacházely ve stavu bombardovací 11a Escuadrilly španělského Ejército de Aire. Oficiálně šlo o bombardovací letku, která však byla španělským letectvem vzhledem ke své zastaralé výzbroji (vedle Ju 86D-1 a Ju 52/3m měla ve stavu také SIAI Savoie-Marchetti S.81, jeden Fokker F-XIIF a jeden Messerschmitt Bf 108) využívána jako transportní. V čele stál cap. Mario Ureña Jimenéz. Jednotka byla na podzim 1939 umístěna na pouštním marockém letišti Cabo Juby. Později byla značena Escuadrilla Mixta del Sahara (Saharská smíšená letka). Ju 86D-1 se kvůli citlivým motorům k takové službě nehodily a do stavu je získala v metropoli působící 1a Escuadrilla z Grupo de Entrenamiento y Transportes del Eastado Mayor del Aire (Cvičné a dopravní skupiny velení letectva). Během března 1940 se oba stroje nacházely na letišti Virgen del Camino v Leónu. Je známo, že v květnu 1940 jeden z nich (26-4) procházel revizí v dílnách v Seville a druhý (26-5) procházel údržbou v madridských dílnách.

Zdá se, že toho Ju 86D-1 již mnoho nenalétaly. Roku 1945 se nicméně ještě dočkaly nového označení B.4. Vyřazeny byly v druhé polovině 40. let minulého století (někdy je zmiňováno, že se ve službě nacházely do ledna 1946).

TTD

rozpětí: 22,50 m
délka: 17,86 m
výška: 4,70 m
nosná plocha: 82,00 m2
hmotnost prázdného letounu: 5800 kg
vzletová hmotnost: 8000 kg
maximální rychlost (ve výšce 3000 m): 325 km/h
cestovní rychlost (ve výšce 1000 m): 275 km/h
dostup: 5900 m
dolet: 1500 km
Zdroje (výběr):
Fressel, J., Griehl, M.: Junkers Ju 86. Schiffer Publ. Atglen 1998;
Laureau, P., Fernandéz, J.: La Legion Condor. Histoire de l’Aviation No. 7, Lella Presse, Outreau 1999;
Ledwoch, J.: Junkers Ju 86. Wydawnictwo Militaria, Warszawa 2001;
Salas Larrazábal, J.: Guerra Aerea 1936–39, Tomo III, IV. Madrid 2004

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔25.09.2012 📕6.544

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře