Příliš krvavý baron

Autor : Vladimír Marek 🕔25.09.2012 📕15.086

Podobné články

Další články autora

Ungern von Sternberg dobyl s několika stovkami kozáků Mongolsko a na nějakou dobu uvěřil, že je novodobým ruským Čingischánem. Baronovi tibetští horalé, převlečení za mnichy, pronikli ulicemi Urgy (Ulánbátaru) hemžícími se čínskými vojáky. Zdolali vysoké skály, na jejichž vrcholu se rozkládal zimní palác, sídlo vládce vnějšího Mongolska – dalajlámy Bogdy Chana. Slepý muž, kterého zde čínští vojáci drželi v domácím vězení, čekal na své osvobození. Zabití stráží trvalo jen okamžik. Ještě dřív než byl vyhlášen poplach, slézali Tibeťané s duchovním vůdcem na zádech strmé skály směrem dolů. Dva poslední odráželi střelbou z kulometů dotírající čínské vojáky.

Celá tato šílená akce byla natolik překvapivá, že se skutečně podařilo vyrvat dalajlámu z čínských rukou. Baron Ungern von Sternberg, obléhající se svými vojáky již delší dobu Urgu, měl od tohoto okamžiku všechny trumfy ve svých rukou. Do tří týdnů se podařilo jeho vojákům za třeskutého 40stupňového mrazu dobýt město. Celé Vnější Mongolsko mu leželo u nohou. 3. března 1921 ho baron vyhlásil nezávislým královstvím a sám sebe jeho diktátorem. Začal plánovat velký pochod svých vojenských jednotek napříč Čínou a Evropou, obsazení Tibetu. Nejspíš skutečně uvěřil tomu, že je velký Čingischán.

V dětství byl výtržníkem

Ungern von Sternberg se narodil 22. ledna 1886 v rakouském Štýrském Hradci v rodině baltských německých šlechticů. Vychovával ho ale jeho strýc Oscar von Hoyningen-Huene v Revalu (nynější Tallinn). Zde také navštěvoval Nikolajevské gymnázium. Už v dětství se ale projevovala jeho bouřlivá, nezkrotná povaha, a tak byl z tohoto prestižního zařízení vyloučen. Matka si s ním nevěděla rady; v roce 1896 ho tedy přihlásila na Petrohradskou námořní kadetku. Ani tu však nedokončil. Když v roce 1904 vypukla rusko-japonská válka, začala se v jeho žilách bouřit krev – snažil se co nejrychleji dostat na frontu. Byl zařazen do 91. dvinského pěšího pluku, se kterým také dorazil do Mandžuska. Bylo však již pozdě na bojové operace: špatně připravené ruské jednotky mezitím válku prohrály. A tak mu nezbylo nic jiného než se vrátit do Petrohradu. Zde také v roce 1908 dokončil Pavlovské vojenské učiliště. Ještě předtím ale přijal ruské jméno Roman Fjodorovič.


Ungern coby carský důstojník

V červnu téhož roku se stal příslušníkem 1. argunského pluku Zabajkalského kozáckého vojska. A právě tato skutečnost měla nemalý vliv na jeho pozdější rozhodování a skutky. Po třech letech služby byl převelen k amurskému pluku, ale již v roce 1913 požádal o dovolenou a odcestoval do mongolského Kobda. Zde sloužil v jednotce budoucího bělogvardějského generála esaula Komorovského. Ještě před vypuknutím 1. světové války se ale vrátil domů do Revalu.

Šílený hrdina

Do války se vrhl doslova o překot. Bojoval ve Východním Prusku, v Haliči. Od samého počátku nenechával nikoho na pochybách, že odvaha mu rozhodně nechybí. Do těch nejkrvavějších bitev se vrhal doslova po hlavě. Jeho spolubojovníci nemohli věřit tomu, že stále ještě žije. Vypadalo to prý, jako kdyby nejen protivníci, ale i samotná smrt jen tiše kroutili hlavou nad jeho odvahou. Ta se však čím dál častěji měnila až v nepříčetnou zuřivost. Za své chrabré kousky dostával jedno vyznamenání za druhým.


V čele své armády

V září 1915 byl převelen do speciálního jezdeckého oddílu severního loďstva atamana Punina. Jeho úkolem bylo narušovat infrastrukturu a vést partyzánskou válku v týlu protivníka.

Postupně byl povýšen na esaula. Velitelé ho sice hodnotili jako nesmírně odvážného, ale také nedisciplinovaného vojáka. Své si s ním v té době užil pozdější bělogvardějský generál Pjotr Wrangel. Ten o něm napsal: Ungern žil válkou. Nikdy ale nebyl důstojníkem v tom pravém smyslu slova, jak jsme ho vnímali my všichni ostatní. Byl to partyzán-milovník, lovec-stopař z dobrodružných románů. Otrhaný a špinavý, často napůl opilý; jedl zásadně ze společného kotle.

Právě Wrangel za početné přestupky zastavil nejdříve služební postup tohoto tvrdého, až brutálního důstojníka a nakonec ho od svého pluku odvelel. Později hrozily Ungernovi dokonce tři roky tvrdé káznice. V roce 1917 na velitelství města Černovci v podnapilém stavu udeřil místního adjutanta prudce do obličeje a poranil ho jen proto, že mu včas nezajistil bydlení. S přihlédnutím k jeho zásluhám bylo nakonec od tvrdého trestu upuštěno.

Páni Zabajkalí

V roce 1917 jeho přítel a spolubojovník ataman Grigorij Semjonov navrhl prozatímní vládě, vedené Kerenským, že odjede do Asie a v Zabajkalí naverbuje a vycvičí z místních menšin elitní jednotky. Ty měly být později přepraveny na frontu a svým příkladem strhnout z příliš dlouho trvající války již znechucené Rusy. Dostal požehnání, a 1. srpna 1917 začal pracovat jako komisař prozatímní vlády na Dálném východě pro formování národních útvarů.

Jen o několik týdnu později za ním dorazil i baron Ungern. V té době ještě netušili, že jejich úkol představuje přímo ideální přípravu na blížící se občanskou válku. Právě zde je totiž zastihla bolševická revoluce.

Ungern se stal náčelníkem stanice Chajlar a okamžitě začal dělat pořádek. Neváhal použít jakýchkoliv prostředků k zabránění bolševické agitace. Jednotky, které byly zasaženy až příliš novým revolučním duchem, odzbrojoval. Jejich armáda záhy představovala jedinou bojeschopnou sílu na Dálném východě. Ovládali nejen okolí Bajkalu a část Sibiře, ale také Transsibiřskou magistrálu. Bojovali sice na straně bělogvardějců, ve skutečnosti ale byli nezávislí. Rabovali a loupili vše, co jim padlo do rukou. Zda jsou to zásoby pro bílé či rudé, nehrálo příliš velkou roli.


Ataman Semjonov

Ungern velel postupně jezdecké divizi a jezdeckému sboru. V říjnu 1918 dostal hodnost generálmajora. Byl neuvěřitelně tvrdý a v mnoha případech i krutý nejen ke svým podřízeným, ale především k místnímu obyvatelstvu. Nechával vraždit dokonce děti a těhotné ženy. Těm, kteří se mu znelíbili, usekávali kozáci ruce a nohy. Mnozí byli hozeni zaživa do kotlů parních lokomotiv. Výjimkou nebylo, že po vítězné bitvě nechal popravit nemalou část zajatých vojáků. Ty, které posílal na smrt, vybíral mnohdy osobně, na základě pohledu do očí. V této době také získal přezdívku „Krutý“, anebo častěji „Krvavý baron“.

Zároveň ale také začalo docházet k prvním neshodám mezi ním a jeho dávným kamarádem atamanem Semjonovem. Zatímco on vedl stále ještě boj ve znamení určitých ideálů, chtěl obnovit carské zřízení v čele s dynastií Romanovců. Semjonov byl podle jeho názoru obyčejný bandita. Všechno prý dělal jen pro posílení vlastní moci a získání dalšího bohatství.

Dobývání Mongolska

Příchod roku 1920 ale naznačil, že i jim začínala zvonit hrana. V Irkutsku propuklo povstání. Krátce nato byl popraven admirál Kolčak. Rudá armáda se probíjela stále více na východ. V březnu 1920 dobyla Vjerchněudinsk – armáda atamana Semjonova musela ustoupit k Čitě.


Tažení do Mongolska

V srpnu 1920 opustil Ungern se svou asijskou divizí Dauriju. Jeho jednotky měly velkým obloukem vpadnout do týlu Rudé armády. Během náročného pochodu se ale situace na bojišti zásadním způsobem změnila: Ataman Semjonov ustoupil s hlavními silami do Mandžuska, pod ochranu Japonců.

Později si zde postavil dokonce dům a pobíral od Tokia pravidelnou apanáž. Mandžusko se pro něho stalo nebezpečné až v létě 1945, kdy na Japonce na tomto území zaútočila Rudá armáda. Letadlo se Semjonovem údajně omylem přistálo na letišti obsazeném již sovětskými vojáky. V následujícím roce byl za své činy spáchané v Zabajkalí popraven.

Vraťme se ale do roku 1920. S ohledem na vývoj situace úder do týlu Rudé armády již ztrácel smysl, a tak se asijská divize stočila na jih a překročila mongolské hranice. Nikdo v tomto okamžiku nebyl na pochybách, že míří k hlavnímu městu Vnějšího Mongolska Urze (dnešní Ulánbátar). Tam do něj vkládali své naději nejen Mongolové, kteří v té době žili již nějakou dobu pod nadvládou Číňanů, ale i ruští emigranti.

K prvnímu útoku na metropoli došlo 26. října 1920. Byl spíš psychologický. Měl otestovat, jak moc dobrými vojáky Číňané vlastně jsou. Díky několika dobrým velitelům v jejich řadách se ho ale podařilo odrazit. Boje pokračovaly až do 7. listopadu. Při druhém útoku nechybělo mnoho a město padlo do rukou kozáků. Číňany zachránilo hrdinství jednoho z velitelů, který dokázal zastavit prchající vojáky a obrátit je do protiútoku.


Mongolsko v době, kdy ho dobyl Krvavý baron, bylo plné klášterů

Baron přišel o sto mužů a byl nucen ustoupit až k řece Kerulen. Zde velice brutálními metodami obnovil upadající disciplínu. Navíc své jednotky posílil oddílem Tibeťanů. Postupně se k němu přidávaly i mongolské a burjatské oddíly. Číňané však zhruba s 10 000 vojáky měli stále ještě mnohem početnější armádu.

Přesto koncem roku znovu vytáhl směrem na Urgu. Na cestě k hlavnímu městu doslova rozdrtil dva čínské pluky. Plán útoku byl tentokrát mnohem propracovanější. Podíleli se na něm i velitelé jednotlivých jednotek. Kolem města nechal zapálit stovky ohňů, aby vzbudil dojem, že má mnohem početnější armádu.

Plenili tři dny

O odvaze barona při dobývání Urgy se vyprávěly těžko uvěřitelné legendy. Během obléhání metropole se prý natolik nudil, že občas vyrazil na svém koni do nepřáteli obsazeného města. Pronikl až k budově místodržícího. Jednou při této projížďce uviděl spícího čínského strážného. Přetáhl ho jezdeckým bičíkem a zepsul, že takto se voják nechová. Stihl přitom ujet ještě předtím, než dotyčný vyhlásil poplach.


Zimní palác se dochoval do současnosti

I tak ale dobytí metropole nebylo snadnou záležitostí. Jak jsme zmínili v úvodu, došlo k němu až koncem února 1921 po osvobození dalajlámy a využití této psychologické výhody. Plné tři dny nechal Ungern řádit své voják v obsazeném městě, teprve pak tomu učinil přítrž.

Baron již svým zjevem budil u Mongolů strach: vysoká, štíhlá postava, malá hlava, posazená na širokých ramenech. Především ale plavé vlasy a pro Asiaty nepřirozeně modré oči barvy oceli. Konvertoval k Ušlechtilé osmidílné stezce. Jednalo se o jakousi sektu s podivnou směsicí buddhizmu, ruského nacionalizmu a antisemitizmu. Svou armádu přejmenoval na řád Vojenských buddhistů a sebe označil za reinkarnaci Čingischána. Namísto uniformy nosil buddhistický oblek, ozdobený nejvyšším carským vyznamenáním – Křížem sv. Jiří, který dostal za statečnost. Pořádek udržoval těmi nejbrutálnějšími metodami. Po městě se proháněli příslušníci jeho rozvědky, kteří nemilosrdně likvidovali náznak jakéhokoliv odporu. Pogromy byly na denním pořádku. Zaměřovaly se nejen na Číňany a bolševiky, ale i na Židy. Z několika stovek jich ve městě přežilo jen několik.

Na druhou stranu je ale potřeba říci, že jako první zahájil v Mongolsku budování průmyslu, který tolik potřeboval pro svou armádu. Pomohl založit obchodní korporaci a zavedl vzdělávání dětí.

Útok na magistrálu

Nakonec ale obrátil svou pozornost přece jenom zpátky k Rusku. Koncem května 1921 se dala jeho armáda na pochod na sever. Podařilo se mu sebrat nejpočetnější sbor, jaký měl kdy k dispozici. V Urze zůstaly pouze málo početné jednotky mongolského vojenského učiliště, 300členný burjatský oddíl, posílený kulomety s ruskou obsluhou. Velitelem města se stal pplk. Sipajlov. Cílem barona bylo obsadit část Transsibiřské magistrály, a přerušit tak spojení Dálného východu se zbytkem bolševického Ruska.

Tažení začalo poměrně úspěšně: 2. brigádě se podařilo rozprášit několik bolševických oddílů. Ve stejné době došlo ale ke kruté porážce 1. brigády, kterou vedl sám Ungern. Během bitvy přišla prakticky o veškeré dělostřelectvo. Na straně rudoarmějců byl těžce raněn budoucí maršál Sovětského svazu Konstantin Rokossovskij. Problém byl i v tom, že Ungern i za pro něj nepříznivého vývoje boje nepřestával útočit na Trojckoslavsk, kde se mezitím zvýšil počet obránců ze 400 na 2000 rudoarmějců. Proti všem zásadám taktiky poslechl radu lámů. Všechno mohlo dopadnout daleko hůře, baronovi se ale nakonec podařilo od protivníka odpoutat a ustoupit. Bolševici v tomto okamžiku zaváhali – nikdo ho totiž nepronásledoval.


V době svého zajetí rudými partyzány, v pozadí P. E. Ščetinkin

Ani další snahy barona o zmocnění se magistrály nebyly úspěšné. Navíc, koncem června 1921 na území Vnějšího Mongolska vpadla Rudá armáda, podporovaná mongolskými oddíly, vedenými Süchbátarem. Ta také 6. července obsadila hlavní město prakticky bez boje. Baron zjevně podcenil síly Rudé armády, která stačila zároveň na odražení jeho útoku a obsazení Mongolska.

Poslední bitvu svedla asijská jezdecká divize 12. srpna 1921 ve stanici Ataman-Nikolskoj, kde se projevila výrazná převaha Rudé armády v dělostřelectvu a v počtu kulometů. Ungernovi se podařilo nakonec ustoupit se zhruba 600 jezdci. Mnohem horší než počty padlých a raněných vojáků byl ale pro divizi výrazný úpadek morálky. Vojáci již neviděli žádný smysl v donkichotovském boji s početně a především výzbrojí silnější Rudou armádou.

Zahnali ho střelbou

Nezbývalo mu nic jiného, než se stáhnout za mongolskou hranici. Předpokládal, že tam přezimuje, doplní ztráty a pokusí se o nový útok. Jeho vojáci ale byli jiného mínění. Měli obavy, že právě tento krok by jim mohl přinést nevyhnutelnou smrt. Jako jediná šance se jim jevil ústup do Mandžuska, kde by se pod ochranou japonských vojáků přidali k atamanu Semjonovi. V obou brigádách nevystoupil žádný z důstojníků a kozáků na obhajobu svého velitele. Tedy až na velitele 2. brigády gen. Rezichina. Ten se 16. srpna odmítl přesunout se svou brigádou do Mandžuska, a byl svými vojáky zavražděn. O dva dny později, v noci z 18. na 19. srpna napadli kozáci střelbou dokonce i stan barona Ungerna. Tomu se však podařilo bez úhony vyváznout a spasit se útěkem k mongolskému oddílu, který vedl kněz Sunduj-gun.

Kozáci se po útěku Ungerna vypořádali s několika jeho blízkými a pak už obě brigády vyrazily směrem na Mandžusko. Baron se za nimi ještě vypravil na koni, a to v zoufalé snaze zastavit je a obnovit vojenskou disciplínu. Kozáci ho ale zahnali střelbou.


Dalajláma Bogda Chan barona přežil jen o tři roky

Ještě větší zklamání ho však čekalo po návratu k mongolskému oddílu. Mongolští bělogvardějci byli až příliš rozčarováni z toho, že baron nechal hlavní město jejich říše bez ochrany před Rudou armádou: okamžitě po příjezdu ho zatkli a předali rudým. Konkrétně partyzánskému oddílu, který vedl bývalý štábní kapitán carské armády P. E. Ščetinkin. Podle jiné verze je k tomuto činu mohla vést i snaha očistit se před Rudou armádou a moci se vrátit domů do Urgy, která již byla obsazena rudoarmějci.

Ostře sledovaný proces

V každém případě ale pro Ungerna von Sternberga nastala poslední etapa jeho života. O tom, jak významná osoba se dostala do rukou bolševiků, svědčí skutečnost, že jeho případem se zabýval dokonce sám Vladimir Iljič Lenin. V osobním telefonátu doporučil věnovat případu co nejvíce pozornosti, shromáždit potřebné důkazy, zorganizovat co nejrychleji veřejný soud a nakonec barona zastřelit.

Samotný proces se konal v budově novonikolajevského divadla. To proto, aby se ho mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Jednání trvalo 5 hod. a 20 min. Žaloba proti Ungerovi byla vedena ve třech bodech: Pracoval údajně ve prospěch Japonska, což se mj. projevilo plánem zřídit nový, tzv. středoasijský stát. Dále, že bojoval proti sovětské vlasti s cílem restaurovat dynastii Romanovců. A konečně, byl obžalován z teroru a nejrůznějších zvěrstev. Obžalovaný, přestože věděl, že je předem odsouzen k trestu smrti, neprojevil sebemenší strach. K posledním dvěma bodům se přiznal, nesouhlasil však s tvrzením, že by pracoval ve prospěch Japonska. Považuji se za povolaného k boji za spravedlnost. Svoji tvrdost a teror ve vztahu k lidem nevnímám v rozporu s evangeliem, dodal. Nehledě na amnestii nabízenou bělogvardějcům byl rozsudek ještě ten samý den vykonán. Když se o jeho smrti dověděl Bogda Chán, nechal za něj sloužit modlitby ve všech chrámech Mongolska.

Krvavý baron se ale ještě jednou vrátil do popředí dění: v 90. letech minulého století došlo v Rusku k jeho rehabilitaci. Navíc, ve Smolenské oblasti žijí jeho potomci. Nejznámější z nich je pravnuk Sergej Viktorjevič Buličev, který vystudoval práva a je poslancem krajské sněmovny. Jeho děda Grigorij byl počat krátce po dobytí Urgy, v únoru 1921. Baron měl v těchto hektických dnech údajně poměr s Polinou Homér.

Zdroje:
Tornovskij, M. G.: Sobitija v Mongolii-Chalche v 1920–1921 godach; Ossendovskij,
F. I.: I zvěri, i ljudi, i bogi; Kňazejev, N. N.: Legendarnij baron

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Marek 🕔25.09.2012 📕15.086

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře