Američané v Kasserinském průsmyku: debakl, nebo užitečná lekce?

Autor : Gebirgsjäger 🕔19.08.2012 📕13.026

Boje o Kasserinský průsmyk v únoru 1943 mezi nezkušenými americkými jednotkami a ostřílenými německými veterány jsou často, zejména americkými historiky, líčeny jako katastrofální porážka. Ve skutečnosti však Američané dokázali rychle získat ztracené území zpátky. Ještě cennější bylo získání cenných bojových zkušeností pro další africké a zejména evropské tažení.

Strategická situace

Situace se na severoafrickém bojišti od září 1940, kdy Mussolini neuváženě zahájil ofenzivu do Egypta, měnila jako na houpačce. Početně daleko slabší britské jednotky Italy brzy zastavily, přešly do protiútoku a vytlačily je zpátky do Libye. V lednu 1941 zahájily síly Commonwealthu novou ofenzivu, zmocnily se Tobruku a vyhnaly Italy z Kyrenaiky. Mussolini se obrátil s prosbou o pomoc na Hitlera. Ten mu poskytl „Německý africký sbor“ (ve skutečnosti lehkou a tankovou divizi) v čele s generálem Rommelem. Ačkoli bylo Rommelovým úkolem pouze zabránit dalšímu britskému postupu, 24. března zahájil ofenzivu a během necelých tří týdnů získaly mocnosti Osy zpět téměř celé předtím ztracené území, nakonec do jejich rukou padl i Tobruk. Pak se ale tažení ocitlo ve slepé uličce a linie fronty se posunovala ze západu na východ a zpět - podle toho, která ze stran měla momentální převahu. Po zahájení německého útoku na SSSR se stala východní fronta pro Wehrmacht hlavním bojištěm a poměr sil se tak v severní Africe od léta 1942 začal měnit ve prospěch Britů; ti v říjnu porazili síly Osy u El-Alamejnu a tlačili německé a italské jednotky napříč Libyí směrem na západ. 8. listopadu se na atlantickém pobžeží Maroka a středomořském pobřeží Alžírska vylodily spojenecké jednotky, tvořené převážně Američany. Cílem Spojenců bylo definitivně vyhnat síly Osy ze severní Afriky. Velitelem Středomořského operačního prostoru se slal generál Dwight D. Eisenhower. Americký II. sbor, složený z Center Task Force (generálmajor Lloyd Fredendall) a Western Task Force (generálmajor George Patton) byl podřízen britské 1. armádě, které velel generálporučík Kenneth Anderson.

Pouhý den po spojeneckém vylodění začali Němci přesunovat do Tuniska z Itálie 5. tankovou armádu, pod velením generála Hanse-Jürgena von Arnima, k obsazení nové fronty vytvořené v Rommelově týlu.
Mongomeryho 8. armáda zahájila postup Libyí na západ a 12. listopadu dobyla Tobruk. Spojenecký postup ze západu směrem do Tuniska byl však jen váhavý - němečtí obránci neustále přisunovali nové posily a podnikali místní protiútoky. V prvním únorovém týdnu roku 1943 měli spojenci pod kontrolou jen asi polovinu tuniského území a byli zde ve velkém prostoru jen velmi řídce rozmístěni.

Průběh bojů v centrálním Tunisku byl limitován geografickými podmínkami, zejména horami. Německá obrana se v lednu 1943 opírala o východní stranu Východního tuniského hřbetu, s von Arnimovou 5. tankovou armádou na severu a Rommelovou německo-italskou tankovou armádou na na jižní, tak zvaní Maréthské obranné linii, vybudované kdysi Francouzi. Zde měly Rommela posílit i dva italské sbory a lehká divize Afrika. K pokrytí centrálního úseku mělo německé velení jen omezené síly - zde tedy bylo nejzranitelnější místo obrany.

Velitel německých sil ve Středomoří Kesselring požadoval na von Arnimovi přípravu ofenzivy, s cílem dobýt strategický průsmyk Faid a zmocnit se americké logistické základny v Tibisse. Von Arnim však z obavy, že na tak velkou akci nemá dost sil, naplánoval omezený rušivý útok na francouzské posádky v okolí Faidu, s cílem zabránit spojeneckému útoku přes průsmyky v této oblasti. Zhruba v této době hodlal ve stejné oblasti provést velitel amerického II. sboru gen. Fredenthal sérii rušivých útoků, s cílem vyvést Němce z rovnováhy a připravit Spojencům podmínky k mohutnější ofenzivě. Američané zaútočili jako první, dopustili se však řady chyb a Němci průsmyk obsadili a opevnili se v něm.


Fronta v Tunisu na přelomu let 1942-1943

Bitva o Kasserinský průsmyk

Bitva o Kasserinský průsmyk byla ve skutečnosti sériií střetnutí, jež trvala od konce ledna po celý únor 1943 a vyvrcholila 23. března 1943 bojem o Al-Gattár, ve kterém Američané vybojovali proti Němcům své první vítězné tankové střetnutí. Do bitvy se zapojilo zhruba 30 000 mužů na straně Spojenců a 20 000 na straně Osy. Spojenci ztratili asi 10 000 mužů, z toho 6 500 Američanů, a 183 tanků, Němci a Italové přišli o 2 000 (z toho pouze 200 padlých) mužů a 54 tanků.  Výše  ztrát se u jednotlivých zdrojů může lišit - podle toho, jak dlouhé období bojů do bitvy o Kasserinský průsmyk zahrnují. Průběh bitvy je dostatečně podrobně popsán v dostupné literatuře, zajímavější je popis chyb a omylů, kterých se Spojenci i síly Osy dopustili a které měly na výsledku bitvy zásadní podíl.

Výsledek střetnutí u Faidu připravil výchozí pozice pro bitvu o Kasserinský průsmyk. Německé velení se přesvědčilo o nezkušenosti amerických jednotek a řídkém rozmístění Spojenců, což přímo vybízelo k pokusu o průlom. Zatímco von Arnim chtěl pouze zablokovat další průsmyky a eliminovat tlak na 5. tankovou armádu, Rommel navrhnul zaútočit dál na západ přes Západní Tuniský hřbet ke Kasserinskému průsmyku, pokračovat do Alžírska, rozdrtit nezkušené Američany a získat tak čas na posílení Maréthské linie. Kesselring nakonec rozhodl, že nejdříve zahájí útok von Arnim a po dosažení cíle předisponuje 21. tankovou divizi Rommelovi k posílení ofenzivy na  Maréthskou linii.

Díky špatnému zpravodajskému odhadu se Spojenci utvrzovali v přesvědčení, že těžiště připraveného německého útoku bude v režii 5. tankové armády na severu. Rozluštěné hlášení velitelství Luftwaffe jim poskytlo informace o von Arnimových plánech. Když pak později doručili kryptologové podrobnosti o Rommelově daleko ambicióznějším plánu, náčelník Eisenhowerovy rozvědky brigádní generál Mockler-Ferryman odmítal změnit názor a domníval se, že původní plán útoku už německé velení akceptovalo, kdežto druhé hlášení je jen návrhem nějaké budoucí operace. Tvrdil však, že součástí plánu jsou i diverzní operace na jiných úsecích fronty. Vinou tohoto zpravodajského selhání pokračovali spojenci v budování souvislé obranné linie a neviděli naléhavost hrozícího nebezpečí. A zatímco Anderson navrhoval stáhnout předsunuté americké jednotky z jejich zranitelných postavení, Eisenhowerův styčný důstojník Truscott prosazoval koncepci předsunuté obrany na pláních mezi horskými hřbety. Úder tak zastihl americké jednotky nepřipravené a roztažené v širokém prostoru, takže jednotlivé posty, vzdálené od sebe i přes 10 km, si nemohly navzájem poskytovat palebnou podporu.

Spojenecké velení prokázalo chybný úsudek i při volbě velících důstojníků. Naprosto nekompetentním se ukázal být zejména Fredendall, který v té době velel celému II. sboru. Nejenomže špatně rozmístil své jednotky, navíc své velitelství umístil v podzemním stanovišti daleko od fronty a na jeho zbudování nasadil 200 ženistů, kteří pak chyběli při budování obranných pozic na frontové linni. Na svou ochranu navís stáhl z fronty prapor protiletadlového dělostřelectva. Eisehowera jeho pochybení sice rozčililo, ale Fredendalla ještě před bitvou nevystřídal. Takt, který byl jeho silnou stránkou při stmelování aliance, se nyní ukázal jako jeho slabina.

Proti Američanům se v Kasserinu obrátil jejich nedostatečný výcvik v taktice tankového boje. Němci brzy odhalili, že mají ve zvyku rozmisťovat dvě jednotky na předním okraji a jednu ponechat jako podporu nebo zálohu. Pomocí dvojitého křídelního obchvatu pak Němci mohli zálohy odříznout a čelo útoku snáze zlikvidovat. Nezkušení američtí tankisté, kteří měli ve zvyku bezhlavě útočit ve stylu kavalerie, se často nechali vlákat do léček přímo před hlavně německých protitankových kanonů. Další velkou americkou slabinou byla neschopnost rychle reagovat na změnu situace na bojišti, bez předchozích časově náročných porad a plánování. Američtí velitelé nedokázali efektivně využívat přímou leteckou podporu a útoky střemhlavých bombardérů tak často přicházely příliš pozdě, než aby mohly mít nějaký efekt.

Chybám se nevyhnuli ani Němci. Jejich největší slabinou bylo nejednotné velení - a von Arnim se nedokázal oprostit od antipatie vůči Rommelovi a poskytnout mu podporu potřebnou pro rozvinutí jeho útoku.


Situace na tuniské frontě mezi 30. 3. - 10. 4. 1943

Následky bitvy o Kasserinský průsmyk

K porážce došlo více než rok před zahájením hlavního tažení na evropském válčišti a Američané měli dost času k provedení nutných reforem. Prvním Eisehowerovým krokem byla výměna Fredendalla - ve velení II. sboru ho nahradil Patton, jeho zástupcem se stal Omar Bradley. V tomto výběru měl Eisehower šťastnou ruku - oba generálové zazářili během evropského tažení. Odvolán byl i Mockler-Ferryman, který chybně vyhodnotil německé záměry. Okamžitě byly zahájeny reformy v oblasti velení, doktríny, organizace a výzbroje vojsk. Po zmatcích v tuniském tažení, zapříčiněných promísením amerických jednotek s britskými a francouzskými, americké velení dospělo k názoru, že americké jednotky nemohou být podřízeny britskému velení. Rozdíly mezi britskou a americkou doktrínou a organizací to prostě vylučovaly.

Po akci v Kasserine se z amerických oddílů staly tvrdé, hrůzu nahánějící jednotky. Řečeno slovy Erwina Rommela: „Co bylo skutečně ohromující, byla rychlost, s jakou se Američané přizpůsobili modernímu válčení. Pomohl jim k tomu jejich úžasný smysl pro praktičnost a věcnost a nedostatek jakéhokoliv zatížení tradicí a neužitečnými teoriemi“.

Zdroje
Text:
R. Leckie: Sága 2. světové války
G.R. Rottman: Střední tank M vs Panzerkampfwagen III
S. J. Zaloga: Kasserinský průsmyk 1943
Text a obr.:
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_the_Kasserine_Pass
Autor : Gebirgsjäger 🕔19.08.2012 📕13.026

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře