Potlačování extremismu v Pákistánu

Autor : Iveta Hlouchová 🕔08.08.2012 📕2.235

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/potlacovani-extremismu-v-pakistanu/

Úvod

Extremismus v Pákistánu, jeho forma, projevy, postupy a nástroje pákistánské vlády a armády pro jeho potlačení jsou v současnosti jedním z nejvíce diskutovaných témat v akademickém prostředí, médiích i mezi veřejností. Problematika extremismu v Pákistánu a především efektivita nástrojů jeho potlačování bývá nejčastěji artikulována v souvislosti s afghánským konfliktem, mezinárodním terorismem a nepřátelstvím mezi Pákistánem a Indií, neboť je obecně známo, že pákistánská armáda a tajná služba ISI, jakožto hlavní centra moci v Pákistánu, využívají islámské extremisty jako nástroj pro dosažení vlastních zájmů (zejména pak nahlížené prizmatem nepřátelství a rivalitou se sousední Indií), udržení jednoty národa i Pákistánu v teritoriálním smyslu. Problematika extremismu v Pákistánu bývá vysoce diskutována také z obav o budoucnost dané země, která je mnohými experty považovaný za selhávající (ve a smyslu failing) stát, který však disponuje jadernými zbraněmi, což má značný rizikový potenciál.

Autorka si za cíl seminární práce stanovila analyzovat aktéry, způsoby a nástroje potlačování extremismu v Islámské republice Pákistán. Zjištěná fakta autorka následně zasadí do dvou teoretických rámců militantní demokracie – jednak to teorie Pedahzurovy, zda se jedná o militantní nebo imunizační demokracii, a také do rámce konceptuální konstrukce obrany demokracie od Capoccii. Ten rozlišuje na základě dvou faktorů čtyři varianty – militantnost, očistu, inkorporaci a vzdělávání. Oba teoretické rámce budou podrobněji představeny níže v práci. Nutno je však mít na paměti důležitý (a do jisté míry celou analýzu determinující) fakt, že byť oficiální název země je Islámská republika Pákistán, tamní demokratický režim je hodně specifický, resp. mnozí odborníci zpochybňují demokratičnost daného režimu. Autorka níže v práci představí základní charakteristiky režimu v Pákistánu, přičemž již na tomto místě je možné s určitostí stanovit, že režim v Pákistánu není možné považovat za demokracii per se, o to zajímavější však bude zasazení situace v oblasti postupu proti extremistům v Pákistánu do výše zmíněných teoretických konceptů vypracovaných primárně pro užití v demokraciích. Je důležité zdůraznit, že nástroje a způsoby postupu proti extremismu v Pákistánu reflektují potenciál islamistů jakožto nejsilnějšího typu extremismu v Pákistánu, z toho důvodu jsou nastaveny téměř výlučně na potlačování islamistického extremismu.

Co se metodologie práce týče, autorka bude v práci používat deskriptivních a především pak analytických metod, primární užitou technikou sběru dat bude obsahová analýza, v určitých aspektech autorka použije i analýzu dokumentů. Byť převážná část zdrojů, s nimiž bude autorka pracovat, je dostupná v elektronické podobě, je možné využít i několika primárních (dokumenty, smlouvy, prohlášení…) a sekundárních zdrojů.

Islámská republika Pákistán

Islámská republika Pákistán získala nezávislost v roce 1947 násilným rozdělením tehdejší Britské Indie, což do budoucna determinovalo pákistánskou strategickou kulturu a jeho politiku. Pákistánští vládní i armádní představitelé, stejně jako obyčejní Pákistánci začali za největší národní bezpečnostní hrozbu považovat sousední Indii. Všechny strategické politické i vojenské a od nich se odvíjející další kroky Pákistánu je tak třeba vnímat v kontextu bezpečnostního dilematu a vše prostupující rivality s Indií.

Co se politického uspořádání týče, Pákistán je administrativně federativní republikou s hlavním městem Islámábád. Tamní režim není možné považovat za demokratický par excellance. Především vlivem historického vývoje a z něj vycházejících zkušeností se v Pákistánu relativně konsolidoval politický systém vyznačující se silnou institucionální nerovnováhou, byť byl ústavou z roku 1947 zaručován parlamentní systém vládnutí (Rizvi). Lze konstatovat, že idea demokratického uspořádání je v Pákistánu poměrně silně přítomna, obzvláště v normativní a konceptuální dimenzi, kdy čelní představitelé politických stran i občanské společnosti podporují demokracii zejména artikulováním požadavků na reprezentativní vládnutí (tj. zastupitelskou demokracii – pozn. aut.) a participační rozhodovací proces, a to nejen v oblasti politického, ale i ekonomického rozhodování. Obzvláště zdůrazňují nutnost udržovat konání svobodných a spravedlivých voleb, vládu práva, socio-ekonomickou spravedlnost a (z)odpovědnost těch, vykonávajících politickou moc. Výše zmíněné v podstatě považují za nutné předpoklady existence demokratického politického zřízení. Do určité míry lze podle autorky této práce režim v Pákistánu považovat na případ hybridní demokracie,[1] byť korektní evaluace hybridně-demokratického charakteru politického režimu v Pákistánu je spíš otázkou budoucích výzkumů.

V Pákistánu je však praktická realizace principů a zásad, především pak i hodnot demokratického zřízení, vojenským žargonem řečeno „na operační úrovni“, poměrně značně problematická. Politická historie Pákistánu se vyznačuje střídáním civilních a vojenských vlád, režimů, pro které byla typická silná koncentrace a centralizace moci, její personalizace a autoritářský způsob vládnutí, postavený na osobní loajalitě. Dalšími typickými atributy vládnoucích režimů bylo stranické využívání státního aparátu a zdrojů spolu se zavedeným elitářským a vykořisťovatelským socioekonomickým systémem v zemi (Ibid). V oblasti pákistánské politické scény a zkušenosti je tak možné identifikovat konflikt mezi deklarovanými demokratickými hodnotami na jedné a autoritářskou povahou reálného výkonu politiky, násobené neudržitelné civilními rádoby demokratickými institucemi a procesy. Byť pro zastánce liberální demokracie se jedná o negativní jev, dle autorky této práce je však na druhou stranu třeba podotknout, že přes dlouhé a značné zkušenosti s autoritářskými a vojenskými vládami se v Pákistánu podařilo udržet alespoň teoretický závazek k demokracii, jejím principům a hodnotám. Jak podotýká Rizvi, ani jeden z daných politických trendů nebyl schopný zcela přemoci ten druhý (Ibid). Celkově vzato, dominantním problémem konsolidace demokratického charakteru politického systému v Pákistánu je neschopnost institucionalizovat zastupitelskou demokracii. Vedle toho je možné identifikovat další závažné problémy, jako občasný rozpad politického a konstitučního řádu, slabé a nefunkční politické instituce a procesy (ve smyslu polity a politics), signifikantním je také rapidní rozmach moci vojensko-byrokratických elit, vojenské vlády a vůbec armádou velmi ovlivňované, pokud ne přímo vedené civilní vlády apod. (Ibid). I americká rozvědka Ústřední zpravodajská služba explicitně o pákistánském bezpečnostním aparátu, obzvláště o armádních složkách, referuje jako o nejmocnější politické síle v Pákistánu. Mocný vojensko-byrokratický aparát v Pákistánu svou podobou rozhodování a výkonem moci usiluje především o udržení jednoty země, ve smyslu teritoriálním i identitárním, to především v kontextu přetrvávající rivality, bezpečnostního dilematu a nepřátelství se sousední Indií.

V kontextu potlačování extremismu v Pákistánu je důležité zmínit, že Pákistán je mnoha odborníky považovaný za rozpadající se, selhávající (ve smyslu failing) stát. Ekonomika státu vykazuje v posledních několika letech nepatrný růst, je slabá, výdaje jsou investovány, v kontextu primárního, dominantního atributu zahraniční a vojenské politiky Pákistánu, tj. rivality s Indií, do zbrojení, zesílení obrany státu i do činnosti zpravodajských služeb. Důležitým faktorem je vlastnictví jaderných zbraní. Relevantní a významný je také fakt, že státní aparát má problémy se zajišťováním i základních služeb obyvatelstvu, jako dodávky pitné vody, jídla, elektrického proudu, školní docházka, zdravotní péče apod. Nespokojenosti obyvatelstva s vládou pak snadno využívají extremisté. Příkladem budiž neschopnost pákistánské vlády poskytnout základní humanitární pomoc obyvatelstvu po destruktivních záplavách v roce 2010, čehož využili islamisté a Pákistáncům poskytovali pomoc poměrně efektivně a rychle. Dalším problémem je potom vysoká míra korupce. V kontextu rozpadajícího se státního aparátu existuje vysoký rizikový potenciál pro to, že extremisté, především islamističtí, se zmocní jaderných zbraní a rapidně posílí hrozba proliferace jaderných zbraní mezi nestátními aktéry, užívajícími ve své činnosti násilí a představující bezpečnostní hrozbu globální, regionální i státní bezpečnosti, to zejména v kontextu existujících vazeb mezi jednotlivými nestátními aktéry, např. barterových vztahů apod.

Náboženský extremismus v Pákistánu

Náboženský extremismus je nejvíce rozšířeným typem extremismu v Pákistánu. V zemi lze nalézt příklady jak extremismu náboženských menšin (křesťané, hinduisté), tak primárně extremismus islámský či islamistický, který v Pákistánu zcela dominuje. Autorka považuje za nutné zmínit i jeho sektářskou dimenzi, tj. extremismus sunnitů namířený proti šíitům a dalším marginálním sektám.

Dále v práci se autorka bude zabývat výlučně extremismem islamistickým (sunnistkým), neboť, jak již bylo zmíněno, jedná se o zcela dominantní typ extremismu, vyskytující se v Pákistánu, a to jak v současnosti, tak i v průběhu historie a s největší pravděpodobností i do budoucna. Představí především jeho hlavní determinanty.

Islamistický extremismus v Pákistánu

Islamistický extremismus je v Pákistánu hluboce historicky zakořeněný. Zcela zásadní vliv na rozmach islamismu v Pákistánu měl generál Zia-ul Haq, který během své vojenské vlády v Pákistánu (červenec 1977 – srpen 1988) zavedl oficiální politiku islamizace země, kdy například celý právní řád a školní systém v Pákistánu postavil na základech islámského práva apod. Velký vliv na to měla přítomnosti mudžahedínů, bojujících proti Sovětům v sousedním Afghánistánu, kteří na pákistánské půdě nalézali potřebné útočiště a významnou finanční, materiální, zpravodajskou a často i přímou vojenskou pomoc. Generál Haq svojí politikou z Pákistánu vytvořil důležité ideologické a organizační centrum globálního islamistického hnutí, včetně snah Islámábádu, aby se stal centrem celosvětové islámské obrody po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu.[2] (Haqqani 2004-2005: 90)

Nejdůležitějším atributem islamistického extremismu v Pákistánu jsou vazby a vůbec propojení armády a pákistánské ISI s islamistickými extremisty – jednotlivci i skupinami. Pákistánská armída totiž islamisty využívá jako nástroj své moci a udržení vlastního vlivu, pro udržení centralizace státní moci a jednoty země. Využívá je taky ve sledování strategických zájmů, tj. jako nástroj své moci v Kašmíru (př. Lashkar-e Taiba) a Afghánistánu (síť Hakkání), kdy se jedná především o boj proti Indii a jejímu vlivu v regionu. (Ibid: 85-96)

Velice významnou roli v posilování vlivu islamistických extremistů hraje i neschopnost centrální vlády poskytovat základní služby obyvatelstvu, obyvatelé Pákistánu skepticky vnímají i spolupráci Pákistánu s USA, protože jsou obecně dost protiamericky (a protizápadně) naladěni.[3] Nutno podotknout, že i, ať už úspěšné nebo neúspěšné, akce extremistů podkopávají důvěru pákistánské veřejnosti ve vládu, neboť časté útoky berou jako projev neschopnosti vlády zajistit v zemi bezpečnost.

Potlačování extremismu v demokraciích

Autorka nyní představí dva základní teoretické koncepty, do jejichž rámce se v závěru práce pokusí situaci v oblasti potlačování extremismu v Pákistánu zasadit.

Ami Pedahzur rozlišuje dva základní způsoby ochrany demokracie – cestu militantní a imunizační. Militantní způsob ochrany demokracie se vyznačuje silnou rolí státu, kdy jeho cílem je hrozbu extremismu zcela zničit, eliminovat. Zahrnuje nástroje a metody vysoké intenzity, avšak úzké ve svém rozsahu. Tento způsob ochrany demokracie také nevylučuje porušení práva a lidských práv a svobod za účelem eliminace hrozby demokracii. Politický režim uplatňující tento způsob však nebude nijak postupovat proti ideologii a motivaci extremistů. Naopak imunizační způsob ochrany demokracie se naopak zaměřuje na posílení demokracie, silnou roli zde zastává jak stát, tak především i občanská společnost. Tento způsob ochrany demokracie je široký ve svém rozsahu, jeho intenzita je však nižší, zaměřuje se jak na extremisty samotné, tak i společnost jako takovou. V rámci tohoto přístupu funguje určitý systém brzd a rovnovah. Jistým a priori předpokladem pro efektivitu imunizační cesty ochrany demokracie je existence silné občanské společnosti, přičemž nástroje a metody imunizační ochrany demokracie nepřekračují právní rámec daného státu a spadají pod dohled parlamentu a nezávislého soudnictví. (Pedhazur 1991: 345-347)

Giovanni Capoccia podle kritérií časového rozsahu cílů a povahy zavedených opatření vypracoval typologii obrany demokracie. U časového rozsahu cílů rozlišuje jejich krátkodobost či dlouhodobost, povahu opatření ze strany státu pak dělí na represivní a kompromisní (accomodative). Nutno podotknout, že Capocciova typologie zahrnuje pouze postupy ze strany státu. Podle Capoccii existují 4 hlavní strategie obrany demokracie – militantnost, inkorporace, očista a vzdělávání, přičemž všechny 4 typy bývají přirozeně kombinovány. Pro přehlednost autorka využije Capocciův matrix typů obrany demokracie:

  Krátkodobost cílů Dlouhodobost cílů
Opatření represivní Militantnost Očista
Opatření kompromisní Inkorporace Vzdělávání

Zdroj: Capoccia, G. (2005): Defending Democracy. Reactions to Extremism in Interwar Europe. Baltimore, London: John Hopkins Press, p. 49.

Militantní způsob obrany demokracie zahrnuje podle Capoccii metody, které směřují k potlačování lidských a občanských práv jedinců, majících ideologicky odlišné názory nebo provozují aktivity, které by mohly být škodlivé pro přežití demokracie. Inkorporace sestává ze snah o začlenění radikálních subjektů např. do vlády a tím extremisty oslabí. Očista zavádí pravidla s cílem posílit jádro státních institucí a byrokracie za účelem ochránit je před vlivem extremistů a posílit jejich loajalitu k vládě vzdělávání využívá argumentů proti nepřátelům demokracie, přičemž staví na konceptech mutlikulturalismu, integrace menšin a anti-rasismu. Vzdělávání je doménou hlavně občanské společnosti, ale i nevládních organizací. (Capoccia 2005)

Účelné je také zmínit koncept diskurzivní ochrany demokracie, která je právě pro problematiku potlačování extremismu v Pákistánu také relevantní. Jejím cílem je efektivně zprostředkovat demokratické hodnoty a vyvrátit argumenty nepřátel demokracie (tj. extremistů) a učinit je nevěrohodnými (Mareš 2011).

Potlačování extremismu v Pákistánu

Pro výzkum potlačování extremismu v Pákistánu autorka zvolila analýzu založenou na čtyřech hlavních angažovaných aktérech. V rámci samotného Pákistánu se jedná o občanskou společnost, státní aparát a média, čtvrtým důležitým aktérem jsou potom USA.

Nejprve je však třeba ve stručnosti představit situaci v oblasti potlačování extremismu v Pákistánu obecně, tj. hlavní determinující faktory. Nejvýznamnějším faktorem, který ve své podstatě ztěžuje jakékoli snahy o efektivní vymýcení extremismu, zvláště islamistického, v Pákistánu je historické zakořenění islámu v pákistánské společnosti, klíčovým faktorem je také silně protiamericky/protizápadně naladěné obyvatelstvo, kritizující i neefektivitu vládnutí a neschopnost pákistánské vlády. Za určitou snahu o oslabení moci a vlivu islamistů autorka považuje Mušarrafovu politiku tzv. „umírněného osvícenství“ (Moderate Enlightment), kdy se Mušarraf pokusil částečně zvrátit gen. Haqem nastolený kurs islamizace země (začal např. podporovat participaci žen ve veřejné sféře, povolil konání kulturních akcí či dokonce podporoval liberálnější orientaci státem vlastněných médií a povolil zábavné pořady v soukromých médiích), jednalo se však spíše o změny kosmetické, neboť kontroverzní islámské zákony jako zákon proti rouhání a tzv. Hudood[4] zůstaly nadále v platnosti (Haqqani 2004-2005: 92). Z toho je podle autorky patrné, že pákistánská vláda selhala v potlačování extremismu především ve sféře justice, tedy platného právního řádu a soudnictví, neboť platnost striktní uplatňování daných kontroverzních zákonů v pravém demokratickém zřízení není reálné, neb se staví proti samotné podstatě demokratických principů a řádu lidských práv a svobod.

V Pákistánu jsou také rozestřené, tenké, snadno prostupné hranice na linii populismus-radikalismus-extremismus-terorismus. Jednotlivé kategorie se nezřídka prolínají, což se pak promítá i do snah o jejich potlačení. Ty jsou vedeny především v ideologické rovině a zaměřují se na místa, na něž se soustředí i extremisté při rekrutování svých dalších členů, tj. zejména university a věznice (Pak Institute for Peace Studies 2009: 23). S tím souvisí i fenomén internetové (sebe) radikalizace, jež je v Pákistánu poměrně značně rozšířený. Navíc umírněné (náboženské) skupiny jsou v Pákistánu víceméně umlčeny, marginalizovány. Z toho autorka již zde logicky vyvozuje, že potlačování extremismu by v Pákistánu mělo probíhat primárně v ideologické rovině (tj. v oblasti prosazování dialogu a demokratických hodnot).

Vliv má i spojenectví Pákistánu a USA a možnosti využívání pákového efektu (ve smyslu leverage) ve vzájemném vztahu, tj. finanční pomoc ze strany USA, resp. logistická podpora a využívání zásobovacích tras ze strany Pákistánu.

Občanská společnost

Vůbec nejdůležitějším, aktérem úsilí o potlačování extremismu v Pákistánu je tamní občanská společnost. Jejím aktivitám odborníci připisují dva historické úspěchy ; ukončení režimu generála Mušarrafa a obnovení parlamentní demokracie a ustavení vyššího soudnictví v zemi.

Občanská společnost se zaměřuje především na proaktivní, preventivní přístup, na demokratickou osvětu, šíření demokratických myšlenek a potírání extremistické ideologie. Hlavními doménami činnosti občanské společnosti tak jsou de-radikalizace a re-indoktrinace.

V současnosti je asi nejvýznamnějším sociální hnutí Khudi. Své aktivity dané hnutí zaměřuje především na mladou generaci pákistánské populace. Jeho činnost by se dala shrnout do hesel vzdělávat, inspirovat, debatovat a mobilizovat (Educate, Inspire, Debate, Mobilise). Primárním deklarovaným cílem Khudi je ustavit v Pákistánu demokratickou kulturu. Hnutí také vydává časopis Laaltain, do kterého mohou přispívat zejména studenti, zaměřuje se na témata kulturní diverzity v Pákistánu, studentského aktivismu, extremismu, vůbec na aktuální témata. (Khudi 2012)

Významným počinem byl dále například i projekt Sabawoon, který byl zahájen v roce 2009 v Makalandu v severozápadní pákistánské provincii Khybar-Pakhtukhwa původně za účelem deradikalizace a deindoktrinace mladých sebevražedných atentátníků s cílem začlenit je zpět do společnosti jako perspektivní, produktivní jedince. Učí je, že demokratické zřízení je zcela v souladu s islámem apod. (International Center for Political Violence and Terrorism Research 2010: 21-23).

Organizace občanské společnosti v Pákistánu také pořádají protesty, protestní pochody proti stále rostoucímu vlivu extremistů v zemi či distribuují informační letáky mezi obyvatelstvem.

Protiextremistická a protiteroristická politika

Pákistán nemá protiextremistickou a protiteroristickou strategii kodifikovanou v podobě oficiálně vydaných dokumentů. V praktické realizaci zásad a principů obou strategií se silně promítají strategické zájmy především pákistánské armády (tj. využívání islamistů jako nástroje rozšiřování a primárně upevňování vlastní moci).

Pákistán postupuje militantně vůči základnám extremistů, především v severozápadních provinciích, ale nijak se už nesnaží potírat jejich ideologii. Militantní způsob potlačování extremismu ze strany Pákistánu je však vedený ve stylu „železné pěsti“ (iron fist), tj. čistě vojenské metody, neberoucí ohled na civilní obyvatelstvo. Tento přístup se však spíše prokazuje jako kontraproduktivní, neboť vyvolává nespokojenost v řadách obyčejných Pákistánců, čehož následně mohou snadno využít extremisté.

Úspěchem demokratické vlády bylo ustavení jakéhosi rámce pro potlačování extremismu ze strany státu. Vyhlášen byl ve formě tzv. Tří D – deterrence, dialogue , development – odstrašení, dialog, rozvoj. Jeho praktická realizace je však zatím sporná, podstatné slabiny má i na teoretické, konceptuální úrovni, kdy se např. vůbec nezaměřuje na odmítnutí prostoru extremistů ve smyslu vojenského konceptu odepření prostoru (deny space), nesoustředí se na jejich delegitimizaci ani na jejich strategickou porážku (Paki Institute for Peace Studies 2009: 30-31).

Došlo i k ustavení Národní protiteroristické autority (National Counter Terrorism Authority), jejímž hlavním úkolem je koordinace úkolů a činností pákistánských zpravodajských služeb. NCTA měla původně vypracovávat podklady pro tvorbu zákonů, trpí však nedostatkem ochoty spolupracovat a sdílet informace, proto její činnost ani reálné dopady nejsou nijak efektivní a v současnosti není nikterak činná (Hassan 2011).

Média

Dalším velice významným aktérem jsou média. Ty se obecně vyznačují poměrně výrazným protiamerickým zaměřením, což se může odrážet i v glorifikaci (záměrné i nezáměrné) extremistů a jejich činů. Svůj vliv na tom mají i fenomény senzacechtivosti a tzv. syndrom „Breaking News“ a také obecně negativní přístup médií ke spolupráci Pákistánu a USA. Média však disponují ohromným potenciálem v potírání extremismu, neboť utvářejí veřejné mínění, které je důležitým faktorem v rámci jakéhokoliv úsilí o potlačování extremismu. Důležitým výchozím bodem pro roli médií ve snahách o potlačení extremismu je schopnost identifikovat extremismus jako problém. Zatím však nebyla vytvořena žádná adekvátní a široce přijímaná strategie médií, jak k extremismu přistupovat a jak ho pojímat. Významnou roli v této problematice má také rádiové a televizní vysílání (Byam, Neu 2010). Dle autorky této práce je totiž potenciál médií v dané problematice navýšen o možnost zapojení respektovaných osob, starších či umírněných kleriků v rámci snah o šíření demokratické osvěty, dále média nabízí prostor pro vedení informačních kampaní. Zásadní pro činnost médií při potlačování extremismu je potom otázka zahrnutí specifické agendy zaměřené na de-radikalizaci a propagaci demokracie, demokratických hodnot, dialogu apod.

Velice důležitým prostorem je i akademická sféra, kdy například pákistánský Institut mírových studií uspořádal v roce 2010 konferenci o možnostech potírání extremismu v Pákistánu.

Role USA

Určitý potenciál při potlačování extremismu v Pákistánu mají i USA, kdy mohou především finanční pomoc, kterou Pákistánu poskytují, využít jako jakousi páku (leverage). Měli by usilovat především o změnění silně protiamericky laděného názoru pákistánských obyvatel, jež se na spolupráci vlády a USA dívají značně nelibě až podezíravě, nikoliv udržovat status quo, kdy byla americká finanční pomoc dlouho využívána Pákistánem na hrazení vojenských výdajů v kontextu rivality s Indií. Pravdou však zůstává, že v průběhu historie nebyla v USA vytvořena žádná politika ani strategie, která by se zabývala výlučně dysfunkcí státního aparátu v Pákistánu a jeho problémy (Haqqani 2004-2005: 92-96). Potenciál USA v dané problematice spočívá také v efektivním využití možností posilování občanské společnosti, demokratických institucí a demokratického procesu v Pákistánu. Důležitá je také transparentnost ve vzájemných bilaterálních vztazích a vůbec veřejná diplomacie mezi USA a Pákistánem. Velkým potenciálem disponují USA i v oblasti vzdělávání, především v kontextu poskytování potřebné finanční pomoci pro šíření demokratické osvěty. Signifikantní potenciál leží také v zaměření se na lidský rozvoj (human development). USA se také podílí na militantním způsobu obrany pákistánské (řekněme) demokracie, a to jednak užíváním bezpilotních letounů a také skrze poskytování přímé bojové (ta je však vzácná, především s využitím speciálních jednotek), poradní, výcvikové a finanční pomoci (security force assistance), jež v kontextu potlačování extremismu v Pákistánu není zanedbatelná.

Otázkou také je, jak velký potenciál pro potlačování extremismu v Pákistánu existuje pro kooperaci Pákistánu s Čínou, do určité míry s ohledem na nárůst islamistického extremismu také v západočínské provincii Sin-ťjang.

Závěr

Na základě provedené analýzy potlačování extremismu v Pákistánu zasazená do autorkou vybraných teoretických konceptů obrany demokracie, vypracovaných A. Pedahzurem a G. Capocciou, došla autorka k závěru, že Pákistán není možné považovat za čistý případ militantní demokracie.

Podle teoretického rámce Pedhazurova Pákistán vykazuje spíše prvky imunizační demokracie, byť prvky militantnosti jsou přítomny, jedná se však spíše o vyloženě policejní a obzvláště vojenské postupy, které jsou omezené a zaměřené pouze ne vybrané skupiny extremistů, není vyvíjena žádná koherentní snaha o potlačení extremismu v Pákistánu jako takového. Hlavní aktivity vyvíjí občanská společnost, která disponuje velkým potenciálem pozici extremismu v Pákistánu změnit. Občanská společnost zaměřuje své aktivity na extremistickou ideologii, v určitých ohledech i na strukturální faktory umožňující nárůst extremismu, což by ale měl být úkol především pro státní správu, ta však ve výkonu této funkce poměrně zaostává.

Co se Capocciova konceptu konceptuální konstrukce obrany demokracie týče, v Pákistánu převažují nerepresivní postupy proti extremistům, jisté prvky militantnosti jsou však, jak již bylo zmíněno, také přítomny, byť se jedná o postupy omezené a nekoherentní. Nejvýznamnějším způsobem obrany demokracie je tak vzdělávání, s tím souvisí posilování argumentace a šíření demokratické osvěty, inkorporace extremistů (primárně islamistických) již má svoji vlastní historii, neboť Mušarraf uměle udržoval islamisty jako svoji hlavní opozici, aby tak oslabil opozici demokratickou.

V Pákistánu pak jasně dominují diskursivní nástroje potlačování extremismu, významné jsou i nástroje institucionální, kdy jsou zakládána občanská hnutí, neziskové organizace apod. zaměřující se na boj s extremismem. Právně-sankční nástroje potlačování extremismu jsou v Pákistánu zatím poměrně marginální, jejich zavedením, zpřísněním, příp. ujasněním by však dle autorky práce byly snahy o potlačení extremismu v zemi významně usnadněny.

Celkově jsou snahy o potlačení extremistů v Pákistánu zaměřeny především na demokratickou osvětu veřejnosti, deradikalizace, re-indoktrinaci, převažuje proaktivní a preventivní přístup. Dominantním aktérem je, z různých, v práci uvedených důvodů občanská společnost, státní aparát se angažuje omezeně, vybíravě a neefektivně. Určitým potenciál pro zeefektivnění snad o potlačení až eliminaci extremismu v Pákistánu přináší údajní aktuální rozkol mezi pákistánským bezpečnostním aparátem (zejména armádou a ISI) a civilní administrativou. Jestliže vláda získá silnou podporu, především v oblasti udržení finanční podpory USA, již může využít pro zlepšení svých funkcí a poskytování potřeb obyvatelstvu, čímž by následně mohla získat jeho podporu, posílit tak vůči armádnímu establishmentu a pokusit se posílit a zefektivnit postup proti extremistům v Pákistánu. Signifikantní by bylo i oslabení moci armády. Vůbec největší pozitivní dopad na postup proti extremismu v Pákistánu by mělo oslabení, rozvolnění a ukončení vztahu mezi armádou a ISI na jedné a extremisty na druhé straně, čehož by mohlo být dosaženo vyřešením sporů mezi Pákistánem a Indií (v první řadě konfliktu v Kašmíru) a navázáním diplomatických a přátelských vztahů.

Poznámky

[1] Hybridní demokracie bývá považována za režim charakterem mezi demokracií a autoritářským zřízením, obecně se vyznačující zpochybněním klasického západního ideálu spojujícího automaticky demokratické vládnutí s akceptací a garancí liberálních politických a občanských hodnot a práv. Jako hybridní bývají označovány demokracie neliberální (používání institutu formálního potvrzování vládnoucí elity ve funkcích prostřednictvím pravidelně se konaných voleb, chybí však jakákoli liberální praxe, koncentrace a centralizace moci), defektní, delegativní či elektorátní, případně i pseudodemokracie (Hlouošek, Kopeček 2007: 285-294)

[2] Projevem budiž například podpora afghánského Tálibánu, rozšíření džihádu proti Indii či snaha o vývoz džihádů do států střední Asie.

[3] Většina obyčejných Pákistánců viní USA především z toho, že mohou za vznik a násilnou činnost pákistánského Tálibánu, tím i za smrt pákistánských civilistů; pákistánské vládě vyčítají jak toleranci útoků bezpilotními letouny USA, tak i spolupráci s USA ve válce v Afghánistánu a ve válce proti terorismu obecně.

[4] Zákony Hudood staví na trestech podle islámského práva, Koránu a sunny.

Seznam použité literatury a zdrojů
Capoccia, G. (2005): Defending Democracy. Reactions to Extremism in Interwar Europe. Baltimore, London: John Hopkins Press.
Haqqani, H. (2005): The Role of Islam in Pakistan‘s Future. The Washington Quarterly, Vol. 28, No. 1, Winter 2004-2005, pp. 85-96.
Hloušek, V, ; Kopeček, L. (2007): Hybridní demokracie. In: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds. 2007): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav, pp. 285-295.
International Center for Political Violence and Terrorism Research (2010): 1st strategic workshop on rehabilitation and de-radicalization of militants and extremists. Report on a workshop organized by The FATA Secretariat Capacity Building Project. On-line text dostupný z www: <http://www.rsis.edu.sg/publications/conference_reports/RSIS_PakistanReport_2010.pdf> , ověřeno ke dni 2.1.2012.
Khudi. On-line text, dostupný z www: <www.khudipakistan.com>, ověřeno ke dni 2.1.2012.
Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií.
Mareš, M. (2010): Terorismus. In: Smolík, J. – Šmíd, T. (eds. 2010): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ústav, pp.115-142.
Mareš, M. (2011): Diskursivní ochrana demokracie. Přednáška Diskursivní ochrana a ideové šířené demokracie v kurzu BSS450 Militantní demokracie ze dne 24.10.2011.
Pak Institute for Peace Studies (2009): International Seminar. Countering Extremism: Strategies and sharing best practices. On-line text, dostupný z www: <san-pips.com/download.php?f=11.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.
Pedazhur, A (1991):. Struggling within the Challenges of Right-Wing Extremism and Terrorism within Democratic Boundaries: A Comparative Analysis. Studies in Conflict & Terrorism. Vol. 24, 1991, pp. 339-359.
Rizvi, H. A.: Democracy in Pakistan. Paper prepared for the Project on State of Democracy in South Asia as part of the Qualitative Assessment of Democracy Lokniti (Programme of Comparative Democracy) Centre for the Study of Developing Societies Delhi. On-line text, dostupný z www: <http://www.democracy-asia.org/qa/pakistan/Hasan%20Askari.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1566 (2004): Threats to international peace and security caused by terrorist acts. On-line dokument, dostupný z www: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/542/82/PDF/N0454282.pdf?OpenElement>, ověřeno ke dni 2.1.2012.
Sathasivam, K. – Shafqat, S. (2003): In India’s Shadow: The Evolution of Pakistan’s Security Policy. In: Heo, U. – Horowitz, S.A. (2003): Conflict in Asia: Korea, China-Taiwan, and India-Pakistan. Westport, Conn.: Praeger, pp. 119-137.
United States Institute of Peace (2010): Covering and Countering Extremism in Pakistan‘s Developing Media. Peacebrief 82, March 3 2010. On-line text, dostupné z www: <http://www.usip.org/files/resources/Covering_and_Countering_Extremism_in_Pakistan%E2%80%99s_Developing_Media.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/potlacovani-extremismu-v-pakistanu/

Autor: Iveta Hlouchová, studentka Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

Autor : Iveta Hlouchová 🕔08.08.2012 📕2.235

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře