Region Jihočínského moře jako bezpečnostní komplex

Autor : Juraj Nosál 🕔08.08.2012 📕5.565

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/region-jihocinskeho-more-jako-bezpecnostni-komplex/ 

1. Úvod

Jihočínské moře přitahuje v posledních letech stále větší pozornost novinářů, politiků i akademiků. Bohaté zásoby nerostných surovin, které na jeho dně údajně leží, překrývající se teritoriální nároky hned několika států, rapidní nárůst čínské moci, zájmy ostatních světových mocností a mnoho dalších faktorů vytvářejí neobyčejnou bezpečnostní dynamiku, která hýbe celým regionem

Podíváme-li se obecně na dění v Jihovýchodní Asii optikou Waltzovy systémové teorie, zjistíme, že realita je přesně opačná, než by podle neorealistů měla být. Zjevnou příčinou této skutečnosti je mj. geografická blízkost a z toho vyplývající bezpečnostní provázanost jednotlivých aktérů (Goh 2008: 115). Cílem této seminární práce je proto pokusit se pojmout region Jihočínského moře (jako významnou část Jihovýchodní Asie) z pohledu teorie regionálních bezpečnostních komplexů a odpovědět na otázku, zda lze tuto oblast označit za samostatný bezpečnostní komplex či nikoli. První kapitola poskytuje teoretické pozadí práce a představuje základní koncepty. Poté následuje vymezení samotného regionu a jeho aktérů, kteří budou předmětem analýzy. Další části se zabývají bezpečnostní dynamikou oblasti a významem Jihočínského moře v bezpečnostní politice jednotlivých států. Poslední kapitola pak nabízí závěrečné analytické shrnutí tohoto regionu z hlediska teorie bezpečnostních komplexů.

Z metodologického hlediska představuje tato práce jedinečnou případovou studii. Využit je deskriptivně-analytický přístup a práce čerpá primárně ze sekundárních pramenů, především odborných monografií, sborníků a článků dostupných volně nebo přes elektronické databáze.

2. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů

Teorie regionálních bezpečnostních komplexů (dále RSCT) pochází z pera hlavních představitelů tzv. Kodaňské školy[1], Barryho Buzana a Ole Wævera. Její logika pramení ze skutečnosti, že mezinárodní bezpečnost není definována v absolutních, nýbrž relativních pojmech[2]. Bezpečnost je tak především záležitostí vzájemných vztahů společenských jednotek motivovaných bezpečnostními hrozbami a zranitelnostmi. Všechny státy jsou sice zapleteny do globální sítě vzájemné bezpečnostní závislosti, ale jelikož bezpečnostní hrozby působí na malé vzdálenosti snadněji než na velké, pocit bezpečnostní nejistoty bývá většinou spojován především s geografickou blízkostí. V důsledku toho nejsou vztahy vzájemné bezpečnostní závislosti v různých oblastech mezinárodního systému jako celku zdaleka homogenní a je tedy nutné je studovat na regionální úrovni[3], k čemuž slouží jako analytický nástroj právě koncept regionálních bezpečnostních komplexů (Buzan, Wæver, Wilde 2005: 20-21).

Klasická definice vymezovala bezpečnostní komplex jako „skupinu států, jejichž hlavní bezpečnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“. Vzhledem ke státo-centrickému zaměření a snaze zahrnout do analýzy také ostatní sektory ji ale autoři později přeformulovali a bezpečnostní komplex definovali jako „soubor jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace a desekuritizace jsou natolik provázané, že problémy bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“ (Buzan, Wæver 2003: 44). Tím lze do bezpečnostní analýzy zahrnout i jiné sekuritizační aktéry, referenční objekty a bezpečnostní sektory, přičemž hlavní idea tohoto konceptu zůstala nezměněna.

Vytváření regionálních bezpečnostních komplexů vychází na jedné straně z anarchické povahy mezinárodního systému a jejích důsledků a na straně druhé z tlaků vytvářených lokální geografickou blízkostí. Právě tato fyzická blízkost generuje výrazně více bezpečnostních interakcí mezi sousedními jednotkami než mezi jednotkami alokovanými v jiných oblastech. Na základě toho pak lze identifikovat určité geograficky vymezitelné „shluky[4]. Pochopitelně takovýto regionální bezpečnostní komplex není izolovaný od ostatních regionů nebo globálních velmocí. Spojovacím prvkem mezi regionální dynamikou a globální úrovní je mechanismus tzv. penetrace. K té dochází, pokud nějaká vnější mocnost rozvíjí bezpečnostní vztahy a závazky se státem (státy) uvnitř daného komplexu (Tamtéž: 46).

Podle způsobu použití lze rozlišovat dva základní typy RSCT – deskriptivní a prediktivní. Protože bude v této práci využitý první zmiňovaný typ, budeme se dále věnovat jemu. Deskriptivní RSCT můžeme popsat bezpečnostní komplexy na čtyřech různých úrovních:

1) Domácí úroveň v rámci jednotlivých států regionu;

2) Vztahy mezi státy, které formují region jako takový;

3) Interakce regionu se sousedními regiony;

4) Role globálních mocností v regionu.

Všechny tyto čtyři úrovně pak vytvářejí bezpečnostní konstelaci (Tamtéž: 51). Jak je tedy patrné, autoři svou analýzu neomezují pouze na regionální úroveň. Jenom poukazují na to, že ta je pro pochopení bezpečnostní dynamiky a vymezení daného regionu jako bezpečnostního komplexu klíčová. Pochopitelně, v rámci dalšího výzkumu a celkového pochopení těchto vztahů, je pak nutné rozšířit analýzu jak směrem dolů, tedy k domácím aktérům, tak směrem nahoru na globální úroveň. Protože je ale cílem této práce pouze vymezení regionu Jihočínského moře z pohledu RSCT, budeme ho analyzovat právě na rovině druhé, tedy z pohledu vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy.

Struktura a charakter regionálních bezpečnostních komplexů jsou definovány především dvěma druhy vztahů: vztahy mezi mocnostmi (power relations) a vzorci přátelství a nepřátelství (patterns of amity and enmity). Podle Wendta je nutné rozlišovat, jaké role dominují systému – nepřátelské, rivalské, přátelské; a jak hluboce jsou s těmito rolami aktéři vžiti: nátlakem (externí silou), zájmem (kalkulace zisku a ztráty) anebo vírou v legitimitu (vnímání dobrého a zlého). Základní struktura regionálního bezpečnostního komplexu pak zahrnuje tyto čtyři proměnné:

- Hranice, které odlišují regionální bezpečnostní komplex od sousedních;

- Anarchická struktura, co znamená, že komplex musí být tvořen alespoň dvěma autonomními jednotkami;

- Polarita, vyjadřující distribuci moci mezi jednotkami;

- Sociální konstrukce, která pokrývá vztahy přátelství a nepřátelství mezi jednotkami (Tamtéž: 49-52).

Na základě bezpečnostní dynamiky rozlišují autoři dva druhy regionálních bezpečnostních komplexů: standardní a centrované. Standardní regionální bezpečnostní komplex je tradičně tvořen dvěma nebo více mocnostmi a dominuje mu vojensko-politická bezpečnostní agenda. Všechny standardní bezpečnostní komplexy jsou ve své struktuře anarchické a polarita se může lišit od unipolarity[5] po multipolaritu. V pojmech přátelství a nepřátelství můžou být standardní RSC konfliktními formacemi, bezpečnostními režimy nebo bezpečnostními společenstvími. Centrovaný RSC se vyskytuje ve třech hlavních formách: unipolární se super-velmocí (např. Spojené státy v Severo-americkém komplexu), unipolární s velmocí (Rusko v Společenství nezávislých států) a region integrovaný skrze instituci spíš než jednu mocnost, např. Evropská unie (Tamtéž: 55-58).

Důležité pojmy, které je na závěr nutno v rámci RSCT ještě zmínit, jsou bezpečnostní subkompexy a superkomplexy. Subkomplex má úplně stejné definiční znaky jako regionální bezpečnostní komplex. Jediný rozdíl spočívá v tom, že je součástí (podmnožinou) většího regionálního bezpečnostního komplexu, především pokud ten zahrnuje větší počet států. Zároveň vysvětluje případy významnějších států, které mohou být součástí více bezpečnostních komplexů (Tamtéž: 51-52). Superkomplex zase vzniká, pokud vývoj bezpečnostní dynamiky vede ke spojení dvou regionálních bezpečnostních komplexů v jeden (Tamtéž: 60).

3. Vymezení regionu a jeho aktérů

Jihočínské moře je polozavřené okrajové moře Tichého oceánu, které je na jihozápadě ohraničené Malackým průlivem a na severovýchodě průlivem Taiwanským[6]. V celé oblasti se nachází více jak 200 ostrovů, útesů a skal, přičemž valná většina je součástí dvou velkých souostroví: Spratlyho ostrovů a Paracelských ostrovů (EIA 2008: 1).

Jako hlavní kritérium při stanovení aktéru (jednotek) regionu Jihočínského moře si autor této práce vymezil podmínku, že pobřeží daného státu musí obmývat jeho vody. Z tohoto pohledu lze identifikovat jako hlavní aktéry sedm států:

- Čínská lidová republika

- Brunejský sultanát

- Filipíny

- Indonésie

- Malajsie

- Tchaj-wan

- Vietnam

V rámci této práce budou tedy analyzovány primárně vzájemné vztahy a bezpečnostní dynamika mezi těmito státy. Pro upřesnění nutno poznamenat, že někteří autoři řadí k Jihočínskému moři také Thajský záliv, což by znamenalo zahrnout do analýzy také Thajsko a Kambodžu. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se ale autor rozhodl držet vymezení Mezinárodní hydrografické organizace (IHO), která vymezuje Thajský záliv osobitně. Podobně autor postupoval i v případě Singapurského průlivu.

4. Bezpečnostní dynamika regionu

Jak bylo uvedeno výše, při určování struktury bezpečnostního komplexu jsou klíčové vzájemné vztahy mezi jeho jednotkami a vzorce přátelství a nepřátelství. V případě regionu Jihočínského moře lze na rovině mezistátní identifikovat v tomto ohledu několik významných faktorů, které mají vliv na jeho bezpečnostní dynamiku.

4.1 Sporná území

V Jihočínském moři se nachází více jak 200 ostrovů, skal a útesů. Přestože jsou tyto ostrovy z valné většiny neobyvatelné a jde často jen o skály vyčnívající nad mořskou hladinu, mají stejně jako celé Jihočínské moře svůj silný strategický význam. Ten je daný především jejich významem z hlediska surovinového kontextu, který se projevuje ve třech dimenzích (Suchánek 2010: 85-89).

První rovinou je existence nerostného bohatství na dně Jihočínského moře, především ropy a zemního plynu. Odhady celkových potenciálních zásob se značně liší, od silně optimistických až po střízlivější[7], přičemž jako významnější surovina se tady jeví zemní plyn. Druhý rozměr představuje strategický význam celého regionu pro lodní dopravu. Přes Jihočínské moře vedou frekventované lodní trasy, které slouží mimo jiné také pro převoz nerostných surovin. Oblastí propluje za rok více jak 41 tisíc lodí, přičemž tato trasa je životně důležitá především pro Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan. Třetím faktorem, i když často opomíjeným, je využívání tohoto moře pro rybolov[8], který je pro země s velkým nárůstem obyvatelstva a omezenými zemědělskými možnostmi (jako je Čína a Vietnam) důležitým zdrojem potravy (Suchánek 2010: 87-89).

Hlavní teritoriální spory se vedou o Spratlyho a Paracelské[9] ostrovy. Oboje souostroví si nárokují Čína, Vietnam a Tchaj-wan společně s velkou částí Jihočínského moře. Skromnější jsou Filipíny a Malajsie, které požadují část Spratlyho ostrovů a Jihočínského moře a Brunej usilující pouze o jeden útes a přilehlé vody. Indonésie si činí nároky pouze na část Jihočínského moře v rámci své exkluzivní ekonomické zóny[10] (EEZ), přičemž ta nezasahuje do žádného ze zmiňovaných souostroví. Většina států opírá své požadavky o historické argumenty (Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny), Úmluvu o mořském právu (Malajsie, Brunej, Indonésie) nebo obojí (Filipíny, Vietnam). Část aktérů taky vybudovala na některých ostrovech a útesech námořní základny. Vietnam okupuje 21 útvarů, Filipíny devět, Čína sedm, Malajsie pět a Tchaj-wan jeden (Klare 2001: 118-122; srov. Blanchard 2003: 436- 437; Suchánek 2010: 89-92; BBC 2011; EIA 2008).

4.2 Ozbrojené střety a incidenty

Vzhledem k překrývajícím se teritoriálním nárokům všech zmíněných států není v regionu nouze o množství menších, či větších ozbrojených střetů a incidentů, které mají výrazný vliv na bezpečnostní dynamiku celé oblasti.

V rámci samotných teritoriálních sporů došlo od roku 1970 k třem významnějším ozbrojeným incidentům. Prvním je námořní a pozemní bitva o Paracelské ostrovy v roce 1974 mezi Čínou a Jižním Vietnamem, která vyústila v ovládnutí souostroví Pekingem. Druhým je tzv. bitva u Johnsonova útesu v Spratlyho souostroví mezi stejnými aktéry v roce 1988, která byla výsledkem obsazení několika ostrovů čínskou armádou. Vietnamské síly ale opět utrpěly drtivou porážku. Posledním vážným střetem se stal incident u Mischiefského útesu mezi čínským a filipínským námořnictvem v roce 1995. Peking využil monzunového období, kdy filipínské námořnictvo v oblasti nehlídkovalo, a nechal na útesu, který podle Manily spadá do její EEZ, vybudovat námořní základnu. Po jejím objevení došlo k několika střetům mezi silami obou zemí. Po neúspěšných pokusech vyvinout na Peking silný diplomatický nátlak (především přes spojenectví s USA a členství v ASEAN) a vědoma si své vojenské slabosti, ale Manila další eskalaci konfliktu vzdala a útes zůstal pod čínskou kontrolou (Suchánek 2010: 94-98; Klare 2001: 122-126). V průběhu 90. let pak dochází k zintenzivnění různých drobných střetů a incidentů, které ale jsou co do rozsahu a vážnosti mnohem marginálnější. První roky 21. století byla situace v oblasti relativně klidná, ale v současnosti lze opět zaznamenat zvýšené napětí (Denmark 2011 srov. Kaplan 2011).

Na bezpečnostní dynamiku regionu a vzájemné vztahy mají pochopitelně vliv i další významné konflikty, které se přímo Jihočínského moře netýkali. V případě Vietnamu a Číny je to především hraniční konflikt z roku 1979, který byl reakcí Pekingu na invazi Vietnamu do Kambodži v roce 1978 (Wang 2003: 401-403). Dalším významným konfliktem v oblasti, který nelze opomenout, je pochopitelně čínsko-tchaj-wanský konflikt. Ten měl zatím tři vážné krize (v roce 1954, 1958 a 1996), které mohli přerůst v otevřenou válku.

4.3 Závody ve zbrojení

Často zmiňovaným tématem v souvislosti s touto oblastí jsou taky závody ve zbrojení, i když někteří autoři tuto skutečnost zpochybňují. Nicméně, modernizace armád a nákup nové techniky u všech státu v regionu je nezpochybnitelným faktem. Je ale otázkou, zda to lze nazývat „závody ve zbrojení“. Ve většině případů byly ozbrojené síly jednotlivých států skutečně zastaralé a modernizaci nutně potřebovaly. Nákup nové techniky lze taky vysvětlit stabilním ekonomickým růstem celého regionu, který vygeneroval potřebné prostředky (Schofield 1994: 46). Největší a nejimpozantnější proměnou prošly čínské námořní síly, které se vyvinuly z obyčejné pobřežní stráže ve skutečné zaoceánské loďstvo. Významnou modernizací prošly také síly Malajsie a Indonésie, do nových námořních kapacit investoval Brunej (Klare 2001: 127-130). Nejnověji deklarovaly úmysl modernizovat a významně rozšířit své síly také Vietnam a Filipíny (Denmark 2011). Ať už tedy nazýváme nebo nenazýváme tento proces „závody ve zbrojení“, je patrné, že se jedná o faktor, který má nepochybně vliv na bezpečnostní dynamiku regionu a interakce mezi jeho aktéry.

4.4 Regionální spolupráce

Problematika Jihočínského moře je významným tématem regionální spolupráce, především v rámci Asociace států jihovýchodní Asie (ASEAN), jejíž členy jsou všechny státy regionu, s výjimkou Číny a Tchaj-wanu.

Podle společné zprávy vypracované ASEAN a Institutem pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS) jsou dokonce teritoriální spory o Spratlyho ostrovy největší hrozbou pro stabilitu celého regionu (Nathan 1998: 539). Prvním významným dokumentem věnujícím se této problematice byla „Deklarace o Jihočínském moři“ z roku 1992. Významnou úlohu sehrála organizace také v roce 1995 po incidentu u Mischiefského útesu, kdy se ostatní členové jednoznačně přiklonily na stranu Filipín. Důsledkem této události bylo mj. založení Regionálního fóra ASEAN a ostatních partnerských zemí k diskuzi politických a bezpečnostních otázek. Od roku 1996 pak ministři zahraničních věcí usilovali o vytvoření jakéhosi kodexu upravujícího chování a jednání jednotlivých států, jejímž výsledkem byla „Deklarace o chování se stran v Jihočínském moři“ přijata v roce 2002 (Severino 2010). Nejnověji se problematikou Jihočínského moře zabývali ministři zahraničních věcí zemí ASEAN a Číny na letošním červencovém setkání na Bali, jehož výsledkem bylo přijetí „Směrnice k implementaci Deklarace chování stran“ z roku 2002 (Lohman 2011). Kromě těchto klíčových dokumentů se téma Jihočínského moře objevuje pravidelně v rámci různých prohlášení, společných vyhlášení a zpráv Regionálního fóra.

4.5 Penetrace velmocí

Důležitými aktéry v tomto regionu jsou kromě již zmiňovaných států také externí mocnosti, primárně Spojené státy americké (USA) a Japonsko. Přes Jihočínské moře proudí do Japonska tři čtvrtiny importované ropy, uhlí a zemního plynu. Tokio si je této své závislosti vědomo a proto se snaží podporovat mírové urovnání sporů (je významným partnerem ASEAN) a zároveň posiluje své námořní kapacity k ochraně klíčových námořních tras (Klare 2001: 131). Ještě významnějším hráčem jsou USA, které mají silné vazby na všechny státy v regionu. Nejdůležitějším partnerem jsou Filipíny, s kterými má Washington podepsanou obrannou smlouvu a je významným partnerem při modernizaci filipínských ozbrojených sil a společných cvičeních. Stejně důležité jsou vazby s Tchaj-wanem, který Washington zásobuje vojenským materiálem a technikou[11]. Významné vojenské vztahy ale v posledním čase rozvíjí také s Vietnamem a menší míře Malajsií. I přes obecné snižování výdajů na obranu prohlásili představitelé americké vlády, že USA udrží svůj vliv a závazky v regionu (Denmark 2011, Kurlantzick 2011 srov. Klare 2001: 132-133).

5. Jihočínské moře z hlediska bezpečnostní politiky států

Ve vietnamské bezpečnostní politice hraje Jihočínské moře skutečně klíčovou roli, protože obmývá celé jeho pobřeží. Za svoji největší externí hrozbu považuje Hanoj právě svého severního souseda, přičemž teritoriální spory v Jihočínském moři jsou pro tento vztah klíčovým faktorem[12]. Podobně i rostoucí výdaje na zbrojení od roku 1992 spojuje většina analytiků právě s touto problematikou (Ninh 1998: 445-476). Podíváme-li se na vietnamskou bílou knihu (2009: 15-19), je problematika teritoriálních sporů v Jihočínském moři[13] ústředním tématem národní bezpečnostní politiky. Přestože dokument zdůrazňuje mírovou cestu vyřešení těchto sporů, současně jasně deklaruje „přirozené právo“ Hanoje jak na Spratlyho, tak Paracelské ostrovy. Dalšími sekuritizovanými tématy v spojení s Jihočínským mořem pak jsou přírodní katastrofy a v omezenější míře terorismus a pirátství.

Podobně i v případě Filipín je Jihočínské moře hlavním tématem externí bezpečnosti, obzvláště po incidentu u Mischiefského útesu (Morada, Collier 1998: 572-575). Ten se promítl i do koncepce hlavního bezpečnostního dokumentu Manily z roku 1998. Narušení národního teritoria a Jihočínské moře jako důležitá komunikační trasa, zdroj obživy pro filipínské rybáře a potenciální zdroj nerostného bohatství jsou označovány jako největší externí bezpečnostní výzvy. V textu je také přímo zmiňován nárok Manily na Kalayaanské ostrovy, jež jsou součásti Spratlyho ostrovů.

Indonéská bezpečnostní politika je primárně definovaná domácími prioritami a externí hrozby vnímá spíš jako nepřímé. Přesto je pro Jakartu regionální bezpečnost důležitá, přičemž za největší hrozbu je považována Čína a především její úmysly v Jihočínském moři. Přestože není Indonésie přímým účastníkem teritoriálních sporů, mohl by jejich výsledek ovlivnit její kontrolu nad Natunskými ostrovy, které jsou klíčové pro produkci zemního plynu. Obavy Jakarty byly posíleny hlavně po zveřejnění čínské mapy, na které byly severní vody od souostroví označeny pod čínskou kontrolou (Anwar 1998: 477-499). V Bílé knize z roku 2003 je tématika Jihočínského moře zmiňována jako klíčová pro regionální bezpečnost, především v souvislosti s teritoriálními spory a pirátstvím.

Také v případě Malajsie sice není Jihočínské moře považováno za nejvážnější hrozbu pro národní bezpečnost, ale nepochybně hraje důležitou roli při jejím zvažování. Například rozhodnutí vybudovat významnou námořní základnu v Sandakanu na severovýchodním pobřeží Bornea je zcela jednoznačně výsledkem obav z rostoucího napětí v Jihočínském moři (Nathan 1998: 539).

Pro nejmenšího hráče regionu, Brunej, má Jihočínské moře vzhledem k jeho velikosti a poloze strategický význam a jeho stabilita je klíčová pro prosperitu a blahobyt země. Překrývající se teritoriální nároky jednotlivých států, nebezpečí pirátství a terorismu jsou označovány jako největší hrozby pro region. Jedním z hlavních úkolů ozbrojených sil má být proto zajistit zájmy státu v přilehlých námořních oblastech (Brunei Darrusalam 2004: 13-18).

Čína je nejvýznamnějším a nejsilnějším státem regionu. Její zájmy jsou proto pochopitelně daleko širší a nejsou omezeny pouze na tuto oblast. Přesto hraje Jihočínské moře v zahraniční a bezpečnostní politice velmi důležitou roli. Jedním z hlavních důvodů jsou především bohaté zásoby nerostných surovin na jeho dně, které jsou pro prudce se rozvíjející čínskou ekonomiku velkým lákadlem. Aktivity ostatních států v této oblasti jsou proto vnímány jako hrozba pro čínskou surovinovou bezpečnost a udržitelný ekonomický růst (Xinbo 1998: 129 srov. Klare 2001: 113-118). Jihočínské moře hraje klíčovou roli ale také ze širšího strategického hlediska a pro Peking má podobný význam jako mělo Středozemní moře pro Řím či Karibské moře pro Spojené státy (Kotani 2011). V nejnovějším vydání Bílé knihy z tohoto roku není problematika Jihočínského moře přímo zmiňována. Nicméně, hlavním úkolem čínské národní obrany má být v první řadě ochrana suverenity, národních zájmů a práv, mj. v přímořských oblastech, čímž nepřímo naráží právě na Jihočínské moře, kde jsou teritoriální nároky Pekingu nejrozsáhlejší a nejvýznamnější.

Jak již bylo uvedeno výše, přes Jihočínské moře vedou životně důležité námořní a komunikační trasy také pro posledního aktéra, Tchaj-wan. Navíc, v souvislosti s hrozbou, kterou představuje kontinentální Čína a její potenciální kontrola celé oblasti, je význam tohoto moře v Tchaj-wanské bezpečnostní politice neoddiskutovatelný. Přestože by se mohlo zdát, že Tchaj-pej se bude v této záležitosti klonit spíše k oponentům Pekingu, paradoxně tomu není vždy tak a tohle téma spíše sbližuje, než rozděluje obě strany (Nordhaug 2001).

6. Závěry

Jak vyplývá z předcházejících kapitol, Jihočínské moře je důležitým a sekuritizovaném tématem v bezpečnostní politice všech států, jak na národní, tak regionální úrovni. Hrozby z něho plynoucí jsou primárně součástí vojenského a politického sektoru, i když u některých aktérů (Taiwan, Čína) by se dalo mluvit také o sektoru ekonomickém, velmi okrajově pak environmentálním. Bezpečnostní zájmy jednotlivých států jsou navzájem provázány a bezpečnostní interakce vysoká.

Můžeme tedy konstatovat, že region Jihočínského moře lze teoreticky označit za standardní bezpečnostní komplex s unipolárním uspořádáním. Jednoznačnou velmocí je tady Čína, ale bezpečnostní dynamika vychází také od ostatních aktérů. Přestože je historie vzájemných vztahů poznačena několika vážnými ozbrojenými střety a incidenty, nelze mluvit přímo o nepřátelství. Vzhledem ke snaze všech zemí vyřešit vzájemné spory mírovou cestou a jisté kooperaci v rámci ASEAN lze společné vztahy v současnosti označit spíše za rivalské, přičemž tyto role jsou určeny primárně zájmem[14]. Použijeme-li kategorizaci konfliktní formace, bezpečnostní režimy nebo bezpečnostní společenství, dalo by se vzhledem k převládající rivalitě mezi členy ASEAN a Čínou ale zároveň silné regionální spolupráci uvažovat o druhé variantě.

Nutno poznamenat, že vymezení aktérů tohoto komplexu není nutně konečné. Potenciálně by se sem dalo zařadit také Thajsko, Kambodža či Singapur, na jejichž bezpečnostní situaci by měl jakýkoli vývoj v Jihočínském moři nepochybně také bezprostřední vliv. Druhou skutečností, kterou je nutné zmínit, je fakt, že mnohé státy mají významné bezpečnostní vazby i s jinými regiony či státy. Za všechny lze zmínit Čínu nebo Vietnam, jehož komplikovaný vztah s Kambodžou je pro jeho bezpečnostní politiku také klíčový. Autor této práce se tedy kloní k názoru, že vhodnější by bylo vymezovat region Jihočínského moře spíše jako regionální bezpečnostní subkomplex.

Sám Buzan a Wæver (2003: 93-182) mluví ve své knize o samostatném bezpečnostním komplexu Jižní a Východní Asie, přičemž tyto komplexy mají potenciál vytvořit asijský superkomplex. V jeho rámci by pak mohl region Jihočínského moře hrát roli jednoho z regionálních subkomplexů.

7. Seznam použité literatury

Pozn.: Všechny elektronické informační zdroje byly ověřeny ke dni 09. 11. 2011.

Primární zdroje:
Brunei Darussalam (2004): Defence White Paper: Defending the Nation;s Sovereignty, dostupné on-line (http://www.mindef.gov.bn/MOD2/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gid=41&Itemid=331).
Department of National Defense, Republic of the Philippines (1998): Defense Policy Paper, on-line text (http://www.resdal.org.ar/Archivo/d000006b.htm).
International Hydrographic Organization (1953): Limits on Oceans and Seas, dostupné on-line (http://www.iho.int/iho_pubs/standard/S-23/S23_1953.pdf).
Information Office of the State Council of the People;s Republic of China (2011): China;s National Defense in 2010, dostupné on-line (http://merln.ndu.edu/whitepapers/China_English2010.pdf).
Ministry of National Defence, Socialist Republic of Vietnam (2009): Vietnam National Defence, dostupné on-line (http://admm.org.vn:6789/TempFiles/7401b63e-4ed4-4dca-9a4b-399cb88058fe.pdf).
Ministry of Defence, Republic of Indonesia (2003): Defending The Country Entering the 21st Century, dostupné on-line (http://merln.ndu.edu/whitepapers/IndonesiaWhitePaper.pdf).
Sekundární zdroje:
Anwar, D. (1998): „Indonesia: Domestic Priorities Define National Security“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 477-512.
BBC (2011): Questions and Answers: South China Sea dispute, dostupné on-line (http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-pacific-13748349).
Blanchard, J. (2003): „Maritime Issues in Asia: The problem of Adolescence“, In: Alagappa, M. (ed. 2003): Asian Security Order: Instrumental and Normative Features, Stanford: Stanford University Press, s. 424-457.
Buzan, B. a Wæver, O. (2003): Regions and powers: the structure of international security, Cambridge: Cambridge University Press.
Buzan, B.; Wæver, O.; Wilde, J. (2005): Bezpečnost: nový rámec pro analýzu, Brno: Centrum strategických studií.
Denmark, A. (2011): Crowded Waters, on-line text (http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/06/07/crowded_waters).
Energy Information Administration (2008): Country Analysis Briefs: South China Sea, dostupné on-line (http://www.eia.gov/EMEU/cabs/South_China_Sea/pdf.pdf).
Goh, E. (2008): „Great Powers and Hierarchical Order in Southeast Asia: Analyzing Regional Security Strategies“, International Security, Vol. 32, No. 3, s. 113-157.
Kaplan, R. (2011): The South China Sea Is the Future of Conflict, on-line text (http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/08/15/the_south_china_sea_is_the_future_of_conflict).
Klare, M. (2001): Resource Wars: the new landscape of global conflict, New York: Metropolitan Books.
Kotani, T. (2011): Why China Wants South China Sea, on-line text (http://the-diplomat.com/2011/07/18/why-china-wants-the-south-china-sea/).
Kurlantzick, J. (2011): Growing U.S. Role in South China Sea, on-line text (http://www.cfr.org/china/growing-us-role-south-china-sea/p26145).
Lohman, W. (2011): The U.S. Cannot Rely on ASEAN in the South China Sea, on-line text (http://www.heritage.org/research/reports/2011/08/asean-south-china-sea-dispute-and-us-policy-on-east-asia).
Morada, N. a Collier, Ch. (1998): „Philippines: State Versus Society?“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 549-578.
Nathan, K. (1998): „Malaysia: Reinventing the Nation“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 513-548.
Ninh, K. (1998): „Vietnam: Struggle and Cooperation“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 445-476.
Nordhaug, K. (2001): „Explainig Taiwan;s policies in the South China Sea, 1988-99“, The Pacific Review, Vol. 14, No. 4, s. 487-508.
Severino, R. (2011): „ASEAN and the South China Sea“, Security Challenges, Vol. 6, No. 2, s. 37-47.
Schofield, C. (1994): „An Arms Race in the South China Sea?“, IBRU Boundary and Security Bulletin, s. 39-48, dostupné on-line (http://www.dur.ac.uk/resources/ibru/publications/full/bsb2-2_schofield.pdf).
Suchánek, J. (2010): „Surovinový konflikt v Jihočínském moři“, In: Šmíd, T. (ed. 2011): Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 85-103.
Wang, J. (2003): „Territorial Disputes and Asian Security: Sources, Management, and Prospects“, In: Alagappa, M. (ed. 2003): Asian Security Order: Instrumental and Normative Features, Stanford: Stanford University Press, s. 380-423.
Xinbo, W. (1998): „China: Security Practice of a Modernizing and Ascending Power“, In:, Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 115-156.

Poznámky

[1] Kodaňská škola patří v rámci bezpečnostních studií k tzv. rozšiřovatelům, kteří prosazují zahrnutí i jiných než vojensko-politických témat do výzkumu. Přinesla sektorový přístup ke zkoumání bezpečnosti (Buzan, Wæver, Wilde 2005).

[2] To znamená, že například o bezpečnosti České republiky jako izolované jednotky nelze říct mnoho. Musíme ji studovat v širším kontextu – v rámci regionu (vztahy se sousedními státy), členství v mezinárodních bezpečnostních organizacích atd.

[3] Autoři kladou regionální úroveň do kontrastu s dvěma klasickými úrovněmi, na kterých je bezpečnost tradičně studována – národní a globální. Tyto úrovně ale podle jejich názorů nedokážou dostatečně postihnout celou problematiku, protože většina interakcí probíhá právě v regionální rovině, jež je z analýzy ale vynechána (Buzan, Wæver 2003: 43).

[4] Tady nutno poznamenat, že klíčová je při vymezování regionálních bezpečnostních komplexů dynamika sekuritizace (resp. desekuritizace), nikoli geografické faktory. Bezpečnostní komplexy se tedy nemusí (ale mohou) shodovat s tradičním geografickým vymezením daného regionu. Některé státy, například, nemusí byt řazeny z geografického pohledu do regionu Perského zálivu, ale přesto mohou patřit k bezpečnostnímu komplexu Perského zálivu.

[5] V standardním regionálním bezpečnostním komplexu unipolarita znamená, že region obsahuje pouze jednu regionální mocnost. Není ale centrovaný, protože bezpečnostní dynamika nevychází pouze z jeho centra. V centrovaném RSC je z pohledu bezpečnostní dynamiky dominantní centrum.

[6] Pro přesnější geografické vymezení Jihočínského moře viz IHO (1953): Limits of oceans and seas, dostupné online (http://www.iho.int/iho_pubs/standard/S-23/S23_1953.pdf), s. 30.

[7] Silně optimistické odhady uvádějí 105 mld. barelů ropy v oblasti Spratlyho a Paracelských ostrovů, v rámci celého Jihočínského moře až 213 mld. Silně střízlivé odhady pak mluví pouze o 28 mld. (ověřené zásoby jsou pouze 7,7 mld.). Odhadované zásoby zemního plynu se pohybují od 57 bilionů m3 až po 7,5 bilionu m3 (ověřené jsou 4,1 bilionu m3).

[8] Každoročně je v Jihočínském moři vyloveno na 5 mil. tun ryb (asi desetina celosvětových úlovků), čím se řadí mezi nejbohatší loviště na světě.

[9] Ty se od roku 1974 nacházejí pod čínskou kontrolou.

[10] Tento pojem zavedla Úmluva spojených národů o mořském právu (UNCLOS) přijata v roce 1982, podle které má každý stát sousedící s mořem či oceánem právo na vytvoření EEZ ve vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží. Pokud se EEZ překrývají, mají být rozděleny rovným dílem. Jihočínské moře je ale se svým členitým pobřežím a množstvím ostrůvků, útesů a skal skutečnou „noční můrou“ pro implementaci EEZ.

[11] Po uznání Čínské lidově-demokratické republiky a principu jedné Číny v roce 1979, rozvázal Washington s Tchaj-pejem oficiální vztahy. Kontakt je ale udržován neformální cestou přes Americký institut na Tchaj-wanu, který má v podstatě stejné pravomoci a funkce jako ambasáda. USA se zároveň zavázaly, že budou Tchaj-wanu dodávat vhodnou obrannou vojenskou techniku potřebnou k zajištění nezávislosti země.

[12] Druhý rozměr pak představuje ekonomická interakce přes společnou hranici. Velký obchodní deficit ve prospěch Pekingu vytváří silný tlak na domácí produkci a současně podporuje korupci a pašování zboží.

[13] V Bílé knize označováno jako tzv. Východní moře.

[14] Pochopitelně, tento stav není trvalý a v budoucnu může dojít k jeho změně. Podle některých autorů má dokonce konflikt v Jihočínském moři potenciál přerůst v otevřenou válku (Kaplan 2011).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/region-jihocinskeho-more-jako-bezpecnostni-komplex/

Autor: Juraj Nosál, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

Autor : Juraj Nosál 🕔08.08.2012 📕5.565

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře