Analýza příčin dlouhodobého konfliktu v provincii Sin-Ťiang v Číně

Autor : Vojtěch Jurásek 🕔07.08.2012 📕2.103

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/analyza-pricin-dlouhodobeho-konfliktu-v-provincii-sin-tiang-v-cine/ 

Úvod

Jednou z hlavních priorit vnitřní politiky Číny je udržení vnitřní integrity svého velmi rozsáhlého území (Horák 2009). Problémem však jsou velká území na severozápadě a jihozápadě státu, která byla násilně připojena těsně po druhé světové válce po vytvoření komunistického státu Čínská lidová republika (ČLR) Tyto provincie ; Tibet a Sin-Ťiang ; dostaly oficiálně status autonomie, která je však nedodržována. Pro nespokojenost obyvatel, časté nepokoje a krvavé střety s represivními složkami jsou nejvíce problematickými provinciemi Číny (Wellen 2009). Separatistické snahy části obyvatelstva v těchto provinciích podporované silnými skupinami v exilu jsou zdrojem napětí ve státě a nutí čínskou vládu vyvíjet silný politický a vojenský tlak na obyvatelstvo těchto oblastí (Lampton 2001).

Násilí, které v posledních letech znovu ve velké intenzitě vypuklo v provincii Sin-Ťiang na západě Čínyl, tedy není náhodným ani ojedinělým jevem. Jedná se o dlouhodobý problém, se kterým se čínská vláda kontinuálně potýká již od roku 1949, kdy provincii anektovala. Jde o problém jak v kulturní a politické, tak i v etnické a náboženské oblasti. Dlouhodobý konflikt, který provází násilí ze strany Ujgurů a represe ze strany čínské vlády má dvě odůvodnění: náboženskou problematiku a etnický separatismus (Van Wie Davis 2008).

Metologicko– teoretické zakotvení

Práce bude splňovat charakteristiky disciplinované interpretativní studie. Ta stojí na pomezí jedinečné a instrumentální případové studie a jedinečný fenomén zkoumá skrze existující teoretický rámec (Drulák a kol. 2008). Dlouhodobou problematiku provincie Sin-ťiang bude autor zkoumat za pomoci rozdělení základních příčin vnitřního konfliktu, jak jej ve své knize představil Brown (2001). Ten představuje čtyři základní skupiny faktorů konfliktu: Strukturální, sociálně-ekonomické, politické a kulturně-percepční skupinu faktorů.

Cílem práce je analýza dlouhodobého konfliktu mezi čínskou vládou a menšinovým etnikem Ujgurů v provincii Sin-Ťiang, na základě konceptu základních příčin vnitřních konfliktů od Michaela Browna. Tím bude možné zodpovědět otázku, zda je konflikt v západočínské provincii podle výše zmíněných kritérií zařaditelný mezi relevantní vnitřní konflikty, které mohou přinést bezpečnostní hrozbu i mimo region nebo jde pouze o lokální problém Číny.

V textu se bude autor zabývat pojmy etnicita a etnický konflikt. Etnikum je určitá sociální skupina, které má určité společné charakteristické znaky. Mezi ně autoři (Šmíd, Vaďura 2007, Tesař 2007) řadí těchto šest znaků: kolektivní jméno, mýtus o společném původu, sdílená historická paměť a dějiny, sdílené prvky společné kultury, vazba (byť jen formální) na určité území, pocit solidarity s ostatními členy stejné sociální skupiny. Etnickými konflikty bude autor ve své práci rozumět konfliktům, ve kterých alespoň jedna strana je reprezentována určitým etnikem a konflikt vnímá skrze etnické cítění (Tesař 2007).

Charakteristika provincie Sin-ťiang

Sin-Ťiang je největší čínská provincie, má rozlohu cca 1 660 000 km² a žije v ní asi 21 miliónů obyvatel. Leží na severozápadě Číny při hranicích s Mongolskem, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgystánem, Tádžikistánem, Afghánistánem a Pákistánem. Několik staletí byli majoritní etnickou skupinou obývající Sin-Ťiang Ujgurové, což je panturkické etnikum, které po staletí vyznává sunnitský islám (Wellens 2009). Ujgurové jsou kulturně, nábožensky a jazykově odlišní od zbytku čínského obyvatelstva, mají blízko k tureckému etniku. Ujgurové jako formální samostatné etnikum vznikli až ve 30. letech 20. století, kdy na konferenci v Uzbekistánu bylo navrženo ustavení samostatného etnonyma Ujgurové jako označení pro všechny turkické obyvatele provincie Sin-Ťiang. Do té doby se místní lidé považovali za příslušníky lokálních etnik (Klimeš 2002). Během první poloviny 20. století bylo území Sin-Ťiang nezávislé na čínské vládě. Jediný faktický stát však existoval v letech 1944 – 1947 a nazýval Východní Turkestán (tamtéž).

Po skončení občanské války v roce 1949 bylo toto území připojeno k nově vzniklé Čínské lidové republice. Přes předem proklamovanou autonomii se provincie stala zcela podřízenou čínské vládě (tamtéž). Na území Sin-Ťiang však zůstaly aktivní ujgurské skupiny požadující nezávislost, osvobození provincie a znovuustavení Východního Turkestánu. Tyto skupiny tradičně používají k dosažení svých cílů vojenské prostředky, nicméně je důležité zdůraznit, že nejsou nijak ústředně politicky organizovaní (Šlachta 2007), naopak jejich politické cíle i formy, kterými jich chtějí dosáhnout, jsou značně heterogenní (Fletcher, Bajoria 2008). Někteří autoři (Šlachta 2007) uvádí, že pouze do roku 2000 si regionální revolty v Sin-Ťiang vyžádaly až 360 000 obětí. I v 21. století násilí v oblasti stále pokračuje, jak potvrzují ozbrojené nepokoje v posledních třech letech.

Čínská politika v oblasti

Provincie Sin-Ťiang hraje v čínské politice velmi důležitou roli, přestože jde o oblast s poměrně nepříznivými klimatickými podmínkami. Její důležitost pro čínskou vládu tkví především ve vojensko-strategické a také v surovinové otázce. Již překlad čínského názvu Sin-Ťiang (Nová hranice) napovídá, že provincie tvoří určité nárazníkové pásmo mezi neklidnou střední Asií a středem Číny. V provincii Sin-Ťiang se rovněž nalézají důležité zásoby zemního plynu či ropy (Van Wie Davis 2008) a proto má v politice čínské vlády boj proti etnickému separatismu a náboženskému extrémismu Ujgurů mimořádně důležitou roli (Horák 2009).

Stávající čínská politika má za cíl asimilovat všechna etnika v jeden celek. Vláda si je vědoma, že by udržování národní, kulturní či náboženské identity by mohlo vést k případným separatistickým snahám, proto se tyto odlišnosti snaží eliminovat. Tím však proti sobě popouzí místní obyvatelstvo, které požaduje formálně slíbenou autonomii (Wellens 2009). Tento proces následně vede k ozbrojeným nepokojům.

Čínská vláda zostřila svůj boj proti všem formám snah o větší nezávislost území především po teroristických útocích Al-Kájdy v roce 2001 (Phillips, Moore 2009). V roce 2002 se jí podařilo přesvědčit Spojené státy, aby kvůli údajnému napojení na Al-Kajdá zařadily Organizaci za osvobození Východního Turkestánu (ETIM) na seznam teroristických organizací, o rok později se jí to podařilo v případě národně-osvobozenecké skupiny ETLO (Van Wie Davis 2008). Čína se tak oficiálně zapojila do tažení proti islámských teroristickým organizacím. Nicméně za něj vydává také potlačení jakýchkoliv separatistických nebo jen národně osvobozeneckých snah v Sin-Ťiang, neboť narušují územní celistvost Číny (tamtéž). Díky zámince boje proti terorismu pak podle mnohých autorů (Philips, Moore 2009, Fletcher, Bajoria 2008, Klimeš 2002) používá Čína represivní prostředky k potlačování náboženské či etnické svobody Ujgurů, čímž potlačuje základní lidská práva.

Ve své politice nulové tolerance vůči územním či autonomním nároků etnických menšin spolupracuje Čína i se svými sousedy, především se zeměmi střední Asie. Při této snaze pak využívá své hospodářské hegemonie (Horák 2009) tak, aby státy střední Asie nepodporovaly separatistické snahy Ujgurů.

Čína si nechává od středoasijských států potvrzovat tezi o nedělitelnosti Číny, což se v daném regionálním kontextu rovná (vedle neuznání Tchaj-wanu) neuznání nároků ujgurských separatistů. Na seznam zakázaných organizací se tak v Kyrgyzstánu, v Tádžikistánu i v Kazachstánu dostaly skupiny označované čínským režimem za teroristické, například separatistická skupina Svobodné Ujgursko. Čína rovněž vždy vyvíjela diplomatický nátlak proti jakémukoli projevu ujgurského separatismu ve Střední Asii či ujgurským národním aktivitám mimo čínské území“ (Horák 2009, s.38).

Právě pro spolupráci v potírání separatistických a extrémistických snah, stejně tak jako nástroj pro politickou a hospodářskou kooperaci vznikla v roce 2001 Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS). Členy této organizace je šest států , které nejvíce ovlivňují situaci ve střední Asii. Čína prosadila do závěrečných dokumentů jednání ŠOS prohlášení o nedělitelnosti Číny a společném potírání trojice hrozeb: extrémismu, separatismu a terorismu (Horák 2009, Van Wie Davis 2008). Nutno říci, že již před vznikem Šanghajské organizace si Čína nechávala v rámci bilaterální smluv s jednotlivými státy střední Asie potvrzovat společnou snahu o ochraně hranic a potírání separatismu (Šlachta 2007, Horák 2009).

Politika komunistické vlády v Číně se dá shrnout tak, že si vláda pevně drží provincii Sin-Ťiang v rámci jednotného státu a nepřipouští její faktickou autonomii. Používá tvrdé represe proti jakémukoliv náznaku separatismu nebo politického extrémismu. Skupiny usilující o samostatnost či autonomii území nazývá skupinami teroristickými, což jí dává poměrně velké možnosti v potlačování občanských nepokojů. O zlepšení situace v provincii se snaží především za pomoci ekonomických a hospodářských reforem, které jsou poměrně úspěšné (Horák 2009), nicméně tyto reformy se staly záminkou k velkému přílivu hlavního čínského etnika Chan do oblasti, takže nyní má toto etnikum v Sin-Ťiang již většinu (Klimeš 2002) a zastává velkou část významných funkcí v samosprávě. Tento příliv etnických Číňanů vyvolává negativní reakce mezi menšinovými Ujgury. Vláda tedy zlepšuje ekonomickou situaci v oblasti, o to více ale potlačuje kulturní či náboženský život v oblasti. To se jí úspěšně daří pod záminkou protiteroristického tažení proti islámským radikálům po událostech ze září 2001 (Philips, Moore 2009).

Ozbrojené nepokoje 1990 ; 2011

Násilné útoky jednotlivých ujgurských organizací proti Číňanům v Sin-Ťiang i mimo území Číny a následné střety s čínskými represivními složkami probíhají takřka kontinuálně od roku 1949 a také posledních dvacet let. Mezi největší organizaci patří zřejmě ETIM – East Turkestán Islamic Movement, která je od roku 2002 na seznamu teroristických skupin americké vlády (Fletcher, Bajoria 2008).

Nejen ETIM, avšak i ostatní skupiny v posledních dvaceti letech aktivně bojují proti Číňanům. Například dvě militantní islamistické skupiny ; Uyghurstan Liberation Front (ULF) a United National Revolutionary Front of East Turkestan (UNRF) vyhlásili v roce 1997 džihád proti čínské nadvládě v provincii Sin-Ťiang (Van Wie Davis 2008), a při potlačení nastalých nepokojů zahynulo asi sto lidí (Klimeš 2002), další militantní skupinou je například Uighur Liberation Organisation (ULO) (Ong 2005).

Důležitým zlomem postoje čínské vlády vůči ujgurským ozbrojeným skupinám bylo datum 11. září 2001. Válka proti terorismu, kterou rozpoutala USA se svými spojenci po událostech z tohoto dne způsobila, že převažující názor v součastnosti je ten, že mezi separatismem (bojem o nezávislost území) a terorismem existuje přímé spojení a proto převládá obecná nechuť tolerovat etnický separatismus (tamtéž). Toho obratně využívá čínská vláda, která označuje veškeré autonomní projevy Ujgurů, kteří jsou politicky neorganizovaní (Šlachta 2007) za separatistické a potažmo teroristické. Kvůli činnosti organizace ETIM pak může ujgurské snahy za nezávislost před světem prezentovat jako snahy lidí spojených s teroristickou organizací.

Po 11. září tedy Čína zostřila svůj dozor nad náboženským životem v Sin-Ťiangu a začala silně omezovat náboženskou svobodu muslimů v provincii (Wellens 2009). Náledkem toho se zvýšil odpor ujgurských skupin proti Číňanům. V létě roku 2002 spáchala organizace ETIM atentát na čínského konzula na velvyslanectví v kyrgyzském Biškeku, což byl jeden z impulsů zapsání ETIM na seznam teroristických organizací (Horák 2009).

V počtech útoků i v počtech obětí se různí autoři liší, hodnověrná čísla neexistují, nicméně autoři uvádí stovky (Fletcher, Bajoria 2008) až tisíce (Horák 2009) ozbrojených útoků pouze organizace ETIM.

Ve světle těchto útoků nejsou nepokoje probíhající v posledních třech letech v Sin-Ťiang ničím novým. Přesto se jedná o největší eskalaci násilí v dosavadních dvaceti letech. Nejhoršími střety se staly červencové události z roku 2009, kdy se Ujgurové střetli s čínskými pořádkovými silami a během konfliktu zemřelo podle oficiálních čínských údajů 197 lidí – Ujgurů i Chanů ; a dalších cca 1600 bylo zraněno. Ujgurové tvrdí, že čísla mrtvých jsou, především na Ujgurské straně, ještě vyšší (World Right watch 2010). Střety ze strany Ujgurů neorganizovala žádná jednotlivá militantní skupina, byly výsledkem čínské represe na poklidnou demonstraci, kdy Ujgurové požadovali vyšetření smrti jednoho ujgurského muže v čínské továrně v Urumči. Po uklidnění největších nepokojů malé ozbrojené skupinky Ujgurů pokračovaly v útocích na čínské objekty. Během nepokojů čínské úřady zablokovala všechna média včetně internetu a vydávala pouze zprávy s vlastní verzí událostí v Sin-Ťiang, kdy propagovala, že nepokoje vyvolalo ujgurské exilové osvobozenecké hnutí (tamtéž). Od těchto událostí jsou Ujgurové v Sin-Ťiang ještě pod větším kulturním a politickým tlakem, jsou potlačovány jejich základní lidské svobody (Van Wie Davis 2008). Nadále pokračuje také ozbrojený boj některých militantních skupin. Například letos v červenci zabili ujgurští ozbrojenci 14 lidí při útoku na policejní stanici (Staff 2011).

Etnické a náboženské konflikty

Konflikt v provincii Sin-Ťiang má etnický a náboženský podtext (Van Wie Davis 2008). Etnické a náboženské konflikty se mohou vyskytovat jak odděleně tak i dohromady. Existují náboženské konflikty, kde mezi sebou bojují členové jednoho etnika , existují konflikty etnické, kde náboženství nehraje roli a vyskytují se konflikty, kde se oba tyto determinanty vyskytují společně . Situaci v Sin-Ťiangu můžeme zařadit zajisté do třetí kategorie – zde se etnická i náboženská otázka Ujgurů dostává do sporu s oficiální politikou Číny a jejího hlavního etnika Chan. Samozřejmě v konfliktu hraje roli více faktorů, jak bude řečeno v následující kapitole, nicméně etnická a náboženská otázka se zde vyskytují souběžně. V případě Ujgurů se dá mluvit o etnonáboženské skupině (Šmíd, Vaďura 2007).

Rozdělení mezi náboženským a etnickým konfliktem je důležité. Nicméně jak zmiňují mnozí autoři (Ruane, Todd 2011, Wellens 2009), v praxi se často stává, že oba determinanty konfliktu (etnikum a náboženství) jsou promíchány a nedají se od sebe oddělit. To se podle autora stalo i případě Ujgurů v Sin-Ťiang. Celý konflikt pak pramení z dlouhotrvající diskriminace Ujgurů čínskými úřady (World Right Watch 2010), a má formu protestních ozbrojených akcí, nikoliv ozbrojeného povstání. Diskriminace Ujgurů se projevuje v znevýhodňování v přístupu k veřejným funkcím, kontroly a potlačování kulturního a náboženského života a obecně vzato nerovnoprávném přístupu k etniku Chanů a Ujgurů jak v provincii Sin-Ťiang tak i v celém státě (Klimeš 2002). Jak píše Wellens (2009, s. 453 – 454):

Obecně vzato mají čínští občané v ústavě zakotvené právo na svobodnou volbu náboženství, vyznání a etnické skupiny mají právo na regionální autonomie těchto národností. Nicméně pokud se díváme na implementaci těchto práv, jsou nepodstatná, pokud se vládnoucí strana ve státě rozhodne, že daná etnická skupina je potenciální hrozbou pro stát.

A to Ujgurové, jako nejvíce militantní menšinové etnikum Číny, rozhodně jsou. A z potlačování jejich práv na autonomii se rodí nové konflikty v provincii.

Analýza příčin konfliktu v Sin-ťiang

Etnicko náboženský konflikt autor nyní podrobí analýze příčin vnitřního konfliktu od Michaela Browna. Rozhodl jsem se využít jeho výkladový model obsahující čtyři velké skupiny faktorů, které ovlivňují vznik vnitrostátního konfliktu. Brown (2001) rozlišuje mezi strukturálními faktory, politickými faktory, ekonomicko-sociálními faktory a kulturně-percepčními faktory, které jsou základními příčinami vzniku vnitrostátních konfliktů. Každá skupina faktorů se může dále dělit na několika dalších faktorů, kterým se bude autor dále věnovat.

Je nutné říci, že Brownovo rozdělení vzniklo na základě snahy interpretovat příčiny interních konfliktů tak, jak se nejhojněji objevují v odborné literatuře (Tesař 2007). Jejich interpretace tedy nemůže být komplexním zdůvodněním, proč k určitému konfliktu došlo. Jde o určitým způsobem generalizovaný koncept (Šmíd, Vaďura 2007), který

berme jenom jako pomůcku, neboť všechny vyjmenované faktory nemají stejnou váhu, obvykle nepůsobí odděleně, nýbrž provázaně a jejich vymezení závisí na konkrétním autorovi“ (Tesař 2007, s. 29).

Přesto však se autor domnívá, že je Brownův výčet (2001) faktorů relevantní a je vhodné podle něj zkoumat konflikt v provincii Sin-Ťiang.

Strukturální faktory

Mezi ně Brown řadí jednak slabost centrálních institucí, kterými myslí slabé mocenské uspořádání ve státě. Dalším faktorem je vnitrostátní bezpečnostní obavy. Tento faktor se objevuje ve chvíli, kdy dochází k oslabování státních struktur, kterého chtějí využít nestátní aktéři. Třetím faktorem v této skupině je etnická geografie. Brown (2001) tvrdí, že etnická heterogenita zvyšuje riziko konfliktu ve státě. Není to pravidlem, nicméně je to určitá tendence.

Ze strukturálních faktorů bychom z problematiky Sin-Ťiang mohli první dva vyloučit. Slabostí centrálních institucí nepřipadá v silně centralizované Číně v úvahu, vnitrostátní bezpečnostní obavy zde také nepanují, avšak etnická geografie je problémem, s kterým se provincie potýká od svého připojení k ČLR v roce 1949. V té době tam žila etnická většina Ujgurů, kteří však tvořili menšinu v jinak etnicky relativně homogenní Číně. Během posledních dvaceti let se však kvůli přistěhovalecké politice Číny stali menšinou i v provincii Sin-Ťiang a většinu v ní tvoří čínské etnikum Chan (Klimeš 2002). Tato situace je zdrojem stálého napětí, neboť si některé ujgurské skupiny a organizace dělají na území provincie stále nároky. Někteří autoři (Klimeš 2002, Horák 2009) tvrdí, že mezi oběma etniky panuje poměrně velká nevraživost, kterou čínská vláda upřednostňující majoritní etnikum Chan ještě zvětšuje. Jiní (Šlachta 2007) říkají, že většinové obyvatelstvo spolu vychází bez větších problémů.

Politické faktory

Ty představuje Brown čtyři. Diskriminace v politických institucích u jedné skupiny obyvatel, což vyvolává dlouhodobou nespokojenost. Za druhé, koncepce nacionalismu. Brown tvrdí, že ve vyspělých státech existuje nacionalismus komunální. Ten utváří premisa, že všichni občané státu / teritoria požívají stejná práva. Etnický nacionalismus nastupuje při oslabování státu, čili také komunálního nacionalismu, objevuje se v závislosti na kultuře a zvýhodňuje určité etnikum. Třetím faktorem je vnitroskupinová politika, která předpokládá neslučitelnost cílů skupin, jejich oddělenost a praktická možnost uskutečnění konfliktu. Poslední příčinnou je elitářská politika., čili politika oportunistů v dobách politických zmatků.

V případě provincie Sin-Ťiang bychom mohli vyloučit poslední faktor, elitářskou politiku. Ostatní tři se v provincii v rozdílné míře vyskytují. Nejvíce jde asi o první faktor, diskriminace Ujgurů v politických institucích, kdy většinu moci v provincii mají příslušníci etnika Chan (Klimeš 2002) a hlavně jsou Ujgurové zcela podřízeni pekingské centrální vládě, na jejímž rozhodování mají minimální vliv. Další faktor, koncepci nacionalismu, také můžeme nalézt v problematice Sin-Ťiang, neboť Ujgurové mají rozdílný přístup ke vzdělání a obecně jsou jejich kultura a jazyk potlačovány (tamtéž). Poslední faktor, vnitroskupinová politika se v Sin-Ťiang vyskytuje také. Centrální vláda v Pekingu i skupiny požadující autonomii či odtrhnutí mají poměrně dost odlišné cíle. Nicméně velká asymetrie aktérů z pohledu autora snižuje váhu tohoto faktoru na daný konflikt.

Ekonomické a sociální faktory

Zde Brown uvádí tři faktory. Ekonomické problémy, diskriminační ekonomické systémy, které označují nerovnoměrný přístup různých vrstev ke zdrojům a problémy při modernizaci a ekonomickém rozvoji.

Z představených faktorů by se dala vyškrtnout příčina ekonomických faktorů. Čínská vláda věří, že ekonomický rozvoj otupí ujgurské snahy o nezávislost a vyřeší problém v Sin-Ťiang. Proto došlo v posledních 15 letech k prudké modernizaci provincie (Van Wie Davis 2008). Nicméně tento přístup neřeší kulturní a náboženské otázky a ani po ekonomické stránce není dostačující. To dokládá přítomnost dalších dvou faktorů v oblasti. Problémy při modernizaci sice nejsou ekonomického či technologického rázu, nicméně modernizace provincie je spojená s politikou vlády, která záměrně zvyšuje počet Chanů v provincii. Ti jsou lépe placeni než Ujguři a dostávají se do lepších pracovních pozic (tamtéž), což opět zvyšuje meziskupinovou tenzi (Horák 2009). To v podstatě překrývá faktor diskriminačních ekonomických systémů, kde v případě Sin-Ťiang dochází k horizontální sociální nerovnosti (Šmíd, Vaďura 2007), kdy jsou horní sféry sociálního a ekonomického žebříčku vyhrazeny převážně příslušníkům jednoho etnika.

Kulturně ; perceptivní faktory

Ve čtvrté skupině příčin vnitřních konfliktů autor představuje dvě kategorie subfaktorů. Kulturní diskriminaci vůči minoritám a širší okruh faktorů, které zahrnují historické a často i mytologické vnímání sebe sama, které se přenáší do současnosti.

Jak vyplývá z výše popsaného textu, oba tyto faktory jsou problémovými v provincii Sin-Ťiang. Kulturní diskriminaci používá komunistická vláda v Číně od svého vzniku. Jazyková, kulturní, edukační či náboženská nesvoboda jsou důležitou příčinnou trvání konfliktu v provincii. Dlouhá nadvláda etnika Chan, které se navíc v poslední dekádě stalo majoritním obyvatelstvem v celé provincii, a vnímání tohoto etnika jako skupiny utlačovatelů, je pro ujgurské nacionalistické skupiny konfliktním faktorem, který dle autora přispívá k eskalaci násilí v oblasti (Horák 2009).

Shrnutí

Pokud učiníme analýzu současné situace v provincii Sin-Ťiang a srovnáme ji s výčtem faktorů, které dávají vzniknout konfliktu, jak je uvedl Brown (2001), je problematických 8 faktorů z 12. Jedná se o příčiny: etnická geografie, diskriminace v politických institucích, koncepce nacionalismu, vnitroskupinová politika, diskriminační ekonomické systémy, problémy při modernizaci a ekonomickém rozvoji, diskriminaci vůči minoritám a širší okruh perceptivních faktorů jednotlivých skupin.

Na základě této analýzy nelze vyvozovat nějaký obecně platný závěr pro tuto oblast, neboť i Brownovo rozdělení je generalizované a slouží pouze jako určitá pomůcka (Tesař 2007) pro analýzu konfliktních regionů a pro obecný závěr by byla potřeba komplexní analýza evoluce i současné dynamiky konfliktu. Jedná se však o výsledek, který může být určitým odrazovým můstkem v dalším zkoumání a který prokazuje, že konflikt v Sin-Ťiang má určité relevantní příčiny a důvody.

Závěr

Velká politická i ideologická rozpolcenost všech ujgurských skupin, které postrádají jednotnou agendu nebo cíl (Šlachta 2007), je jedním z charakteristických znaků konfliktu v provincii Sin-Ťiang. Autor v práci zmiňoval především nejznámější z nich, ETIM, nicméně v Sin-Ťiang se vyskytuje několik desítek těchto skupin, které jsou často nekoordinované a mají velmi heterogenní náboženské a politické cíle – od autonomie přes nezávislost po samostatný islámský stát s právem šaría (dle Fletcher, Bajoria 2008).

Tato nejednotnost dává čínské vládě možnost represivně zasáhnout proti každé z nich, a protože jednotlivé skupiny nejsou politicky organizované, mohou být Číňany jednoduše prohlášeny za skupiny separatistické či teroristické, a posléze zlikvidovány.

Etnonáboženský konflikt menšinového etnika Ujgurů proti Chanům má formu protestních militantních akcí a následných represí ze strany čínských ozbrojených sil. Z důvodů diametrálně odlišného postavení obou aktérů ve vojenské, ekonomické či politické sféře, se nikdy nejedná a podle názoru autora ani nebude jednot o ozbrojeného povstání či nějaký rovnocenný boj. Čínská vláda vnímá ozbrojené snahy ujgurských skupin jako ohrožení vlastní bezpečnosti a riziko ohrožení celistvosti státu (Horák 2009), neuznává nároky Ujgurů na autonomii a proto jejich organizace – extrémistické či teroristické, nebo pouze požadující větší míru autonomie – neuznává a perzekvuje.

Z analýzy faktorů vnitřního konfliktu, jak je popsal Brown (2001) vyplývá, že v provincii Sin-Ťiang dochází k určitým kritickým vlivům a událostem, které mohou být bezprostřední příčinou vypuknutí konfliktu. K tomu, podle autorova názoru, nedochází především kvůli zcela asymetrické roli jednotlivých aktérů v oblasti – čínské vlády jako jednoho z nejsilnějších vojensko-ekonomicko-politických aktérů na světě a roztříštěných ujgurských militantních skupin. Čína problém bere pouze jako otázku vnitřní bezpečnosti státu, kdežto některé ujgurské skupiny jej chtějí převést na mezinárodní rovinu. Samozřejmě, že Čína má právo bránit celistvost svého území, přestože jej připojila v nedávné minulosti, nicméně to ji neopravňuje používat veškeré dostupné prostředky a hlavně, diskriminací etnika Ujgurů dojde buď k jeho úplnému zániku nebo nenadálému vyostření konfliktu, který potenciálním zánikem tohoto etnika skončí. Možností je také napojení ujgurských militantních skupin na světové muslimské teroristické skupiny a tím také razantní rozšíření bezpečnostního problému z provincie do celé Číny (dle Van Wie Davis 2008).

Literatura
1. BROWN, M. (2001) : The Causes of Internal Conflict.An Overview. In: BROWN, M. – COTÉ Jr., O. – LYNN-JONES, S. – MILLER, S. (eds. 2001): Nationalism and Ethnic Conflict. Cambridge: MIT Press. p. 3 ; 25.
2. DRULÁK, P. a kol. (2008) : Jak zkoumat politiku. Praha: Portál.
3. FLETCHER, H., BAJORIA, J. (2008) : The East Turkestan Islamic Movement (ETIM). On-line text (http://www.cfr.org/china/east-turkestan-islamic-movement-etim/p9179), ověřeno ke dni 11. 11. 2011.
4. HORÁK, S. (2009) : Nástup Číny ve Střední Asii? Možnosti a limity vzájemných vztahů. Mezinárodní vztahy. Vol. 44 (3), p. 33 – 52.
5. KLIMEŠ, O. (2002) : Tvrdý úder proti Ujgurům. On-line text (http://www.infoservis.net/art.php?id=1011889786), ověřeno ke dni 11. 11. 2011.
6. LAMPTON, D. (2001) : The making of Chinese foreign and security policy. Stanford: Stanford University Press.
7. ONG, Robert (2005) : China´s security interests in Central Asia. Central Asian survey. Vol. 24, (4), p. 425 ; 439.
8. PHILLIPS, J. – MOORE, L. (2009) : China : Economic, Political and Social Issues. Nova Science Publishers. On-line text: (http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=9e23199b-dcfd-4db6-b8f4-bb0f4e2179c2%40sessionmgr113;vid=5;hid=7;bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db=nlebk;AN=284910), ověřeno ke dni 11. 11. 2011.
9. RUANE, J. ; TODD, J. : Ethnicity and religion. In CORDELL, K. ; WOLFF, S. (2011) : Routledge Handbook of ethnic Conflict. Routledge: London.
10. STAFF, Wire. Chinese riot police out in force after Xinjiang violence. CNN. 2011. On-line text (http://edition.cnn.com/2011/WORLD/asiapcf/08/02/china.violence/index.html?iref=allsearch), ověřeno ke dni 11. 11. 2011.
11. ŠLACHTA, M. (2007) : Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha.
12. ŠMÍD, T. – VAĎURA, V. (2007) : Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
13. TESAŘ, F. (2007) : Etnické konflikty. Praha: Portál.
14. VAN WIE DAVIS, E. (2008) : Uyghur Muslim Ethnic Separatism in Xinjiang, China. Honolulu: Asia-Pacific Center for Security Studies.
15. WELLENS, K. (2009) : Negotiable Rights? China’s Ethnic Minorities and the Right to Freedom of Religion. International Journal on Minority and Group Rights. Vol. 16, (3), p. 433 – 454.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/analyza-pricin-dlouhodobeho-konfliktu-v-provincii-sin-tiang-v-cine/

Autor: Vojtěch Jurásek, student Bezpečnotsních a strategických studií, FSS MU.

Autor : Vojtěch Jurásek 🕔07.08.2012 📕2.103

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře