Alžírská občanská válka (1991– )

Autor : Jan Daniel 🕔07.08.2012 📕2.053

Další články autora

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/alzirska-obcanska-valka-1991/

1. Úvod

Alžírská občanská válka byla jedním z mnoha vnitrostátních konfliktů, které se v 90. letech rozhořely v těsném sousedství Evropské unie. Ačkoli počet lidí, kteří v jejím důsledku přišli o život, si ničím nezadá s konflikty v bývalé Jugoslávii a dalece převýší například konflikt v Náhorním Karabachu, je přinejmenším v našem prostředí mnohem méně reflektovaná širokou veřejností. Právě zde se ale otevřela celá řada problémů, z nichž celou řadu řeší mezinárodní společenství a jednotlivé státy v jiných konfliktech dodnes. Za všechny v tomto ohledu můžeme zmínit otázku zvolení islamistů do čela státu po revoluci proti autoritářskému režimu, otázky spojené s protipovstaleckými strategiemi, velmi komplexní fenomén deradikalizace militantních islamistů během deeskalace konfliktu a konečně také otázky spojené s post-konfliktní rekonstrukcí a „národním usmířením“.

Tato práce se ovšem bude zabývat pouze popisem a analýzou samotného konfliktu a jeho hlavních aktérů. V první kapitole se hodlá věnovat obecnému popisu konfliktu, hlavních skupin, které se do něj zapojily a nastínění jejich cílů. Druhá kapitola se poté pokusí načrtnout hlavní důvody, které vedly k jeho vypuknutí, přičemž se zaměřuje na dva z mého pohledu hlavní – ekonomický krach země a nárůst radikálního islamismu v zemi. Následně se práce zaměří na analýzu eskalace a deeskalace konfliktu, kdy využije přístup popsaný Otomarem Bartosem a Paulem Wehrem (2002). Předposlední část práce věnována analýze nekompatibilních cílů jednotlivých stran alžírské občanské války. V jejím samotném závěru se poté pokusím o zhodnocení klíčových momentů konfliktu.

2. Popis konfliktu a jeho průběhu

2.1 Úvodní fáze konfliktu

Počátek občanské války bývá většinou kladen na přelom let 1991 a 1992, kdy byl alžírský autoritářský režim vedený Frontou národního osvobození (Front de Libération Nationale – FLN) nucen v kontextu postupné politické a ekonomické liberalizace vyhlásit první svobodné parlamentní volby od získání nezávislosti. Jejich první kolo uskutečněné v prosinci roku 1991 vyhrála s velkým náskokem a ziskem 47% hlasů islamistická Fronta islámské spásy (Front Islamique du Salut – FIS)[1]. Druhé kolo voleb, kterého se měla účasnit již jen FIS a FLN se ovšem nikdy neuskutečnilo, neboť 4. ledna 1992 alžírská armáda provedla státní převrat, donutila prezidenta Benjedida[2] k rezignaci a následně rozpustila parlament (Gombár 2007: 124).

Ozbrojené islamistické skupiny se začaly v Alžírsku formovat již před lednem roku 1992 a podnět k jejich vzniku dalo především násilné potlačení protivládních demonstrací vedených FIS z června 1991. Část islamistů tyto události přesvědčily, že svých cílů nebudou moci dosáhnout legální cestou, ale pouze za pomoci násilí. Navázali proto spolupráci s již dříve existujícími ozbrojenými skupinami, mezi nimiž je třeba zmínit především Islámské ozbrojené hnutí (Mouvement Islamique Armé – MIA), které vedlo násilný odboj proti státním složkám již v 80. letech. Druhou skupinou, jež se zapojila do ozbrojeného boje již v této fázi, byli alžírští veteráni války v Afghánistánu (Hafez 2000: 573 – 574). Právě ti stáli v pozadí útoku na vojenskou základnu v Guemmaru na konci listopadu 1991, který se stal první významnou násilnou akcí 90. let provedenou radikálními islamisty a který svou brutalitou předznamenal následující události (Kepel 2003: 392 – 393). V této fází se ovšem do konfliktu zapojila pouze naprostá menšina islamistů.

2.2 Formování hlavních povstaleckých skupin a první fáze občanské války

Poté co armádní puč z ledna 1992 a následné protiislamistické represe posílily ve FIS radikální názorové proudy, začaly vznikat i další ozbrojené skupiny. Během jara 1992 se jednalo především o Hnutí za islámský stát (Mouvement pour l;Etat Islamique – MEI), které doplnilo postupně sílící MIA. Tyto skupiny se zaměřovaly především na útoky na státní složky a symboly státní moci, přičemž jejich hlavním cílem bylo svržení režimu a ustanovení islámského státu revoluční cestou. Jak MIA, tak MEI byly aktivní především v prvních zhruba dvou letech občanské války. Přibližně od roku 1994 ale byla většina jejich bojovníků buď vyřazena z boje, nebo se přidala k jiným skupinám. MEI tak v tomto období zmizela úplně, zatímco z MIA se stal jeden z marginálnějších aktérů konfliktu (International Crisis Group 2004: 10 – 12, Kepel 2003: 396; 397).

Během druhé poloviny roku 1992 došlo ke vzniku dalších skupin[3], z nichž se asi nejdůležitější stala Islámská ozbrojená skupina (Groupe Islamique Armé – GIA). V ní našli postupně zastřešení někteří z nejradikálnějších islamistů a také většina alžírských veteránů afghánského džihádu. Ozbrojenci loajální ke GIA se rozšířili během následujících let ze středu severního Alžírska i na další území a díky spojení s menšími bojůvkami se GIA postupně stala jedním z hlavních hráčů v alžírské občanské válce (Hafez 2000: 575–577). GIA se také sice snažila o útoky na státní složky, ale jejím cílem byla proměna společnosti směrem k striktně tradicionalistickému salafistickému pojetí islámu, který se na jí ovládaných územích snažila velmi brutálními způsoby zavádět (International Crisis Group 2004: 10, Wiktorowicz 2001: 67–68). Hlavním opěrným bodem GIA byla předměstí velkých alžírských měst.

Růst síly a nezávislosti GIA znamenal problém pro FIS, která prosazovala jiné pojetí islámu a snažila se o smířlivější politiku vůči státu. Vedení FIS si proto uvědomilo nutnost zřízení vlastní ozbrojené skupiny, která začala vznikat na západě Alžírska přibližně od začátku roku 1993. Nová organizace dostala jméno Islámská armáda spásy (Armée Islamique du Salut – AIS) a v červenci roku 1994 byla oficiálně prohlášena za ozbrojené křídlo FIS. AIS odmítala, podobně jako MIA a MEI, útočit na civilisty a své akce zaměřovala primárně proti vojenským cílům. Na rozdíl od těchto skupin, ale jejím hlavním (přinejmenším deklarovaným) cílem byla opětovná legalizace FIS postavené mimo zákon v březnu 1992 a vypsání nových svobodných voleb (International Crisis Group 2004: 10; 11, Hafez 2000: 578; 581). Tyto cíle byly u většiny skupin v podstatě konstantní.

Alžírská armáda reagovala na vznik islamistických povstaleckých hnutí v prvních letech občanské války velmi tvrdě a k potlačení povstání neváhala využít masové zatýkání jejich předpokládaných sympatizantů a mučení či popravy podezřelých osob V armádě se ovšem v prvních letech konfliktu vyprofilovaly dva hlavní proudy lišící se v názoru na to, jak by se mělo proti povstalcům postupovat. Prvním z nich byli příznivci jednání (les réconciliateurs), kteří se snažili o ukončení konfliktu za pomoci dialogu s FIS a o její zapojení do politického života. Druhý proud (les éradicateurs) naopak usiloval o tvrdý postup proti islamistickým rebelům a v podstatě o jejich totální zničení. Druhý proud se postupně stal dominantním, byť byl do určité míry „zjemňován“ snahou o vstřícné kroky vůči civilnímu obyvatelstvu (Ashour 2008: 2, Lowi 2005: 234–235).

2.3 Proměna povstání a jednání o míru ze strany umírněných skupin

Boje mezi vládou a islamisty dosáhly největší intenzity mezi lety 1994 a 1997, kdy došlo také k proměně podoby povstání. Mimo další radikalizace a růstu GIA se na této proměně podílel i vznik lokálních „občanských“ milicí, které začala armáda od roku 1994 vytvářet jako prostředek proti islamistům. Právě vytvoření těchto milicí a jejich zapojení do boje bylo jednou z hlavních příčin rostoucí „privatizace“ celého konfliktu. Milice a domobrany totiž sice formálně podléhaly státnímu velení, ale často jednaly jako nezávislá síla a ve svých aktivitách se dopouštěly i čistě kriminálních činností (Lowi 2005: 235). Přesný počet lidí zapojených do aktivit milicí je velmi nesnadné odhadnout, ale na konci dekády se jednalo zhruba o 200 000 osob (srov. International Crisis Group 2000: 5, Turshen 2004: 5). Počet ozbrojenců zapojených do různých povstaleckých skupin dosahoval oproti tomu v letech 1995 a 1996 zhruba 27 000 bojovníků (srov. Ashour 2008: 6, Lowi 2005: 232).

Od roku 1995 se začíná proměňovat taktika GIA, která se čím dál více začíná zaměřovat na civilní cíle a také na boj proti AIS a FIS (Hafez 2000: 583). Došlo tak k prvním čistě teroristickým útokům zaměřených proti politickým a kulturním elitám a v reakci na relativně úspěšné prezidentské volby z listopadu 1995 také k „vyhlášení války“ celé alžírské společnosti. Od druhé poloviny roku 1996 začaly v souvislosti s nástupem Antara Zouabriho do čela GIA první rozsáhlé masakry civilního obyvatelstva (Wiktorowicz 2001: 68–69). Část těchto masakrů není nicméně dodnes plně vysvětlena a existují spekulace, že za nimi stály i jiné skupiny nebo dokonce i alžírské tajné služby (Lowi 2005: 236). Během nejkrvavějšího období občanské války, ramadánu[4] v lednu a únoru 1997, dosahoval počet obětí konfliktu více než 1200 za měsíc[5]. GIA v této fázi také začala páchat teroristické útoky na území Francie (Filiu 2009: 219). Období mezi lety 1994 a 1996 je charakterizováno i vznikem komplexní válečné ekonomiky, která poskytovala povstaleckým jednotkám zdroje pro vedení ozbrojeného boje. Jejím základem se stala spolupráce povstaleckých hnutí se skupinami organizovaného zločinu a „zdanění“ povstalci ovládaných území (Lowi 2005: 233).

V reakci na násilí ze strany GIA proti civilistům a sympatizantům FIS a následnému rapidnímu poklesu podpory povstaleckých hnutí se vedení AIS společně s některými dalšími ozbrojenými skupinami rozhodlo v září 1997 ukončit ozbrojený boj (Ashour 2008: 7–8). Tomuto vyhlášení příměří předcházela utajená jednání s některými složkami alžírského režimu, která po nástupu prezidenta Boutefliky v roce 1999 vyústila v Zákon o národní dohodě (Concorde Civile). AIS byla oficiálně rozpuštěna v roce 2000.

2.4 Reziduální povstání a terorismus po roce 1998

GIA reagovala na rozhodnutí AIS ukončit boj dalším zintenzivněním násilí vůči jejím sympatizantům a právě na podzim 1997 spáchala jedny z nejkrvavějších masakrů (Beránek 2007: 149). Míra násilí, které pokračovalo i v následujícím roce, ovšem znamenala také růst neshod uvnitř GIA a zapříčinila (společně s tlakem státních složek) během následujících měsíců její rozklad. Od GIA se začaly odštěpovat skupiny, které nesouhlasily s jejími metodami a radikalismem. Některé se přidaly k příměří vyhlášeném AIS a jiné, především Saláfistická skupina pro kázání a boj (Groupe Salafiste pour la Prédication et Combat – GSPC), vzniklá na konci roku 1998 (byť fakticky existující již dříve), se rozhodly pokračovat v boji nadále, ovšem jinými metodami. V případě GSPC došlo i k proměně cílů a návratu k ideji svržení alžírského režimu a nahrazení ho islámským státem. Stále ovšem pokračovala v útocích na příznivce FIS a AIS, jejichž politiku zásadně odmítala (Wiktorowicz 2001: 75–78). Samotná GIA pokračovala v existenci, ale stala se spíše marginálnější skupinou fungující především kolem několika klíčových velitelů.

Období po polovině roku 1998 je charakterizováno prudkým poklesem intenzity celého konfliktu, což se projevilo na poklesu jeho obětí až o 600 % oproti období mezi lety 1994 a 1997 (Lowi 2005: 236). Zhruba od roku 2002 lze ale především v případě GSPC pozorovat propojení jejích aktivit se sítěmi Al-Kajdy a mezinárodním terorismem. GSPC se také již dříve velmi intenzivně zapojila do mezinárodního černého trhu, který využívala pro získávání prostředků pro svoje ozbrojené aktivity[6] (International Crisis Group 2004: 15 – 17). V lednu roku 2007 došlo k přímému přihlášení se GSPC k Al-Kajdě a změně jejího jména na Al-Kajda v islámském Maghrebu (Al-Qaida au Maghreb islamique ; AQMI[7]) a také k úplnému obratu k ideologii Al-Kajdy a jejím metodám (Filiu 2009: 223 – 225). Cílem tedy přestal být primárně boj proti alžírskému státu, ale stal se jím „globální džihád“. Důkazem tohoto trendu jsou například teroristické útoky proti kancelářím Interpolu a OSN v Alžíru v první polovině roku 2007 a také integrace s dalšími radikálními islamistickými skupinami v okolních zemích, který vedla k rozšíření činnosti AQMI do celé oblasti západního Sahelu.

2.5 Zhodnocení a zařazení konfliktu

Za výsledek ozbrojeného konfliktu v Alžírsku se dá, i přes to, že v podstatně nižší intenzitě stále trvá, označit vítězství vládních sil. Ani jedna z islamistických skupin nedokázala naplnit své cíle, ať již šlo o nastolení islámského režimu nebo o uznání výsledků parlamentních voleb z roku 1991. Armáda a následně v roce 1995 zvolená „civilní“ vláda naproti tomu dokázaly udržet svou pozici a postupně i pacifikovat většinu ozbrojenců.

Celkový počet obětí je extrémně těžké určit a i nejčastější odhady se pohybují v poměrně širokém rozmezí. Jako nejnižší věrohodný údaj je uváděn počet 50 000, nejčastější 100 000 a nejvyšší přibližně 200 000 obětí. Velké množství (ne-li většina) zabitých pocházelo z řad civilního obyvatelstva (srov. Gombár 2007: 126, Takeyh 2003: 69, Lowi 2005: 221). V důsledku násilí bylo více než 1,5 milionu lidí nuceno opustit své domovy (Turshen 2004: 2). To se týkalo ve velké míře především alžírské inteligence, která se stávala častým terčem islamistů a mnoho jejích představitelů proto zvolilo ze strachu o život emigraci. Výsledkem desetiletí intenzivních bojů mezi vládou a islamisty tak byl i znatelný úpadek domácí ekonomiky a rostoucí chudoba (Martinez 2004: 21).

Intenzita konfliktu v Alžírsku se v průběhu let citelně proměnila a není proto možné celé toto období označit za plnohodnotnou občanskou válku[8]. Databáze PRIO/UCDP (2009), využívající klasické vymezení války, jako konfliktu ve kterém v souvislosti s bojovými aktivitami padne více než 1000 lidí za rok, označuje za válku pouze období mezi léty 1993 a 2001. Roky 1991 a 1992 označuje pouze jako menší konflikt, jenž je definován 25–999 bojovými úmrtími za rok. Od roku 2002 poté hovoří o středním konfliktu, který odpovídá v počtu bojových úmrtí za rok, konfliktu menšímu, ale celkový počet jeho obětí již přesáhl 1000[9]. Miriam Lowi (2005: 239) oproti tomu označuje za konec občanské války již rok 1998 a spojuje jej s příměřím ze strany méně radikálních skupin a jejich následným odzbrojením. O následujících letech již hovoří pouze jako o konfliktu nízké intenzity. S ohledem na absenci zapojení většího množství zahraničních jednotek do bojů[10], je možné konflikt v Alžírsku označit s klidným svědomím za vnitrostátní.

3. Zdroje konfliktu a jeho vývoj

3.1 Ekonomické problémy Alžírska

Během 80. let zasáhl Alžírsko, podobně jako mnoho dalších států exportujících ropu a zemní plyn, významný pokles zisků z vývozu těchto surovin. Ty byly pro alžírskou ekonomiku klíčové, neboť v 80. letech tvořily okolo 60 % celkových příjmů státu a skoro 95 % příjmů z exportu. Alžírská vláda navíc přejala v 60. a 70. letech socialistickou strategii řízeného rozvoje, která vycházela z důrazu na rozvoj těžkého průmyslu a centrálně plánované ekonomiky a byla financovaná právě ropnými penězi. V době vysokých cen ropy a zemního plynu se zdál tento přístup fungovat více než dobře a na konci 70. let rostla alžírská ekonomika o více než 8 % každý rok (Beránek 2007: 111, Lowi 2005: 223 ; 224).

Slabiny tohoto ekonomického modelu se ovšem začaly projevovat v první polovině 80. let. Mezi lety 1981 a 1985 spadly zisky z exportu ropy na polovinu a následně začal klesat i HDP a s ním životní úroveň obyvatelstva. Situaci komplikoval i narůstající zahraniční dluh, který dříve pomáhal financovat rozvojové a sociální programy a který Alžírsko po poklesu cen ropy přestalo být schopné splácet. V souvislosti s pádem ekonomiky se také začala zvyšovat nezaměstnanost, jež na konci 80. let přesáhla 20 %. K růstu počtu nezaměstnaných přispěla svým způsobem i Francie, tedy tradiční alžírská emigrační pracovní destinace, která v druhé polovině 70. let v kontextu ekonomické krize značně zpřísnila svou imigrační politiku a omezila počet přijímaných zahraničních pracovníků (Fearon – Laitin 2005: 46). Připomenout je také třeba populační explozi, díky které se počet obyvatel obyvatel Alžírska zvýšil od vyhlášení nezávislosti zhruba dvakrát. Právě na mladé Alžířany dolehla ekonomická krize a nezaměstnanost nejvíce a vytvořila tak masu mladých nezaměstnaných lidí, silně nespokojených s vládou a její politikou. Vysoká inflace poté komplikovala zajištění živobytí i těm, kteří si práci dokázali udržet (Lowi 2005: 224–225, Testas 2001: 126–135). Ekonomický krach zhoršil i zásobování potravinami, jež bylo na velmi špatné úrovni i v období hospodářského růstu.

Od vyhlášení nezávislosti docházelo z důvodu nepříliš dobře fungujícího zemědělství a nepovedených reforem také k masivní imigraci do měst (Beránek 2007: 114–115). Ve městech bohužel situace nebyla, zvláště od konce 70. let, o mnoho lepší a nově příchozí tak často končili ve provizorních slumech bez možnosti získat slušně placenou práci. Právě v těchto chudinských čtvrtích se velmi rozšířily sítě černého trhu (zvané trabendo), které zajišťovaly obchod se spotřebním zbožím a později byly využity k financování povstaleckých skupin (Lowi 2005: 225).

3.2 Rostoucí vliv islamismu

Rostoucí chudinské čtvrtě ovšem nelákaly jen organizovaný zločin, ale také islamisty, kteří právě mezi jejich obyvatelstvem získali mnoho následovníků. Historie radikálního islámu v Alžírsku a jeho střetu se státem je nicméně komplikovanější. Islamisté se totiž již během 60. let střetli se státními složkami, když po vzoru Muslimského bratrstva vystupovali proti socialistickému sekularismu. Obrat přišel v 70. letch, kdy byly (především egyptské) islamistické spolky prezidentem Boumediennem naopak využity ve školství jako nástroj k „arabizaci“ společnosti a také jako zbraň proti ultralevicové opozici. Právě v tomto období začaly v podstatě s posvěcením státu vznikat na periferiích měst první „soukromé“ mešity hlásající často velmi radikální výklad islámu (Heristchi 2004: 114–116).

Na této lokální úrovni začalo docházet k jevu, který francouzský politolog Gilles Kepel nazval „reislamizací zdola“. Jeho podstatou je komunitní působení islamistických skupin, které zprostředkovávající některé sociální a charitativní služby a zároveň vytváří na okolí ideologický tlak, čímž jej postupně přesvědčují o správnosti svého radikálního výkladu islámu (Kepel 1996: 44). Je nutné dodat, že v kontextu alžírského autoritářského státu představovaly právě tyto radikálně islamistické skupiny jedinou rozšířenější formu opozice.

Širší protirežimní opozice se v Alžírsku rozvinula až na podzim roku 1988. Katastrofální stav ekonomiky vedl k sérii stávek a posléze i otevřené konfrontaci demonstrantů s policií. Při nejbrutálnějších střetech z počátku října přišly o život stovky lidí, což značně otřáslo legitimitou celého alžírského režimu. Po dalších násilných střetech mezi armádou a islamisty, kteří se postupně stali vůdčí silou protestů, vyhlásil prezident Benjedid program liberalizace ekonomiky a přechod k demokracii (Gombár 2007: 122–123). Islamisté se následně sjednotili v nově založené FIS, která ovšem sdružovala značně odlišné myšlenkové proudy sahající od umírněných muslimů až po radikální džihádisty. FIS přesvědčivě zvítězila v komunálních volbách v červnu 1990, kdy získala přes 50 % hlasů. Režim sledoval nástup islamistů se značným napětím, které vyvrcholilo během mohutných demonstrací FIS na podporu Sadáma Husajna v červnu 1991. Armáda proti demonstrujícím nasadila obrněnou techniku, nechala zatknout nejvyšší představitele FIS a také mnoho jejích členů (Gombár 2007: 124).

Za hlavní dva zdroje konfliktu se tedy dá považovat ekonomický krach Alžírska, díky kterému přestala být vláda schopná garantovat rozsáhlým částem společnosti základní životní úroveň. To podkopalo její legitimitu a otevřelo cestu radikálnímu islamismu, který navrhoval alternativu k nefungujícímu socialistickému zřízení (Juergensmeyer 2003: 194; 195). Rozbuškou konfliktu se poté stal tvrdý zásah režimních špiček proti islamistickým demonstracím v polovině roku 1991 a následně především armádní puč na začátku roku 1992.

4. Eskalace konfliktu

Pokud budeme za počátek konfliktu považovat již vznik prvních povstaleckých skupin na podzim roku 1991, musíme analýzu eskalace jednotlivých skupin začít již od násilně potlačených islamistických demonstrací v červnu 1991. FIS a zvláště její radikální proudy se rozhodly začít otevřený konflikt s režimem především díky odlišným hodnotám a dlouhodobé (ekonomické a politické) frustraci jejích členů. V této fázi ovšem na straně FIS neexistoval ani dostatek zdrojů, ani rozsáhlá konfliktní solidarita a nejspíše ani vůle k rozsáhlejší eskalaci. Režim a špičky armády se ovšem na tyto protesty rozhodli odpovědět velmi tvrdě a eskalovat počínající konflikt s islamisty (International Crisis Group 2004: 7). Příčinou této eskalace byla především značná materiální převaha státu, který se snažil potlačit případné povstání hned v jeho samém počátku.

Pocit nespravedlnosti zásahu vedl mezi radikálními islamisty k posílení konfliktní ideologie a ke zvětšení nepřátelství vůči státním složkám. Prostřednictvím jejich propojení s veterány z afghánské války a dřívějšími povstaleckými hnutími a jejich zásobovacími sítěmi došlo k příchodu nových kádrů se zkušenostmi s vedením ozbrojeného boje a také k získání potřebných zdrojů. Nově vzniklé malé skupinky, disponující velkou konfliktní solidaritou a zastřešené především MIA, začaly na podzim roku 1991 v menší míře eskalovat konflikt. Hlavním zdrojem této eskalace byly původní podmínky (nepřátelství a nekompatibilita hodnot) (Kepel 2003: 392 ; 393). V tomto období se ovšem stále jednalo jen o konflikt nízké intenzity.

Zlom v intenzitě konfliktu přišel s armádním pučem v lednu roku 1992, který přinesl eskalaci z obou stran. Armáda pokračovala v eskalaci konfliktu z důvodu snahy o rychlé zničení protivníka za pomoci větší síly, ovšem s mnohem větší intenzitou než na podzim předcházejícího roku (Lowi 2005: 235). To sebou přineslo zpětnou vazbu ze strany islamistů, neboť z důvodu často velmi brutální armádní represe a z pocitu nespravedlnosti plynoucího ze zrušení parlamentních voleb, začaly vznikat nové povstalecké skupiny. V podstatě se dá říci, že právě armádní puč byl spouštěcím momentem rozsáhlé občanské války. Nově vznikající skupiny měly poměrně vysokou konfliktní solidaritu plynoucí z nepřátelství vůči z jejich pohledu nelegitimnímu režimu a jeho zastáncům. Během roku 1992 docházelo ovšem teprve k jejich postupnému organizování a získávání nutných zdrojů (Kepel 2003: 395; 396). Eskalace konfliktu ze strany islamistických skupin (mezi nimiž byla v tomto období nejvýznamnější MIA a MEI) stále vycházela primárně z původních podmínek jejich vzniku, ale svou roli hrála i opětovaná eskalace a v případě nově se formující GIA (byť v této době pouze částečně) i eskalace z důvodu radikálního nepřátelství.

Tato situace trvala zhruba do přelomu let 1993 a 1994, kdy došlo k proměně aktérů na straně islamistických povstaleckých organizací. Na místo dřívějších MIA a MEI, které byly zničeny nebo výrazně oslabeny, nastoupily GIA a AIS. GIA eskalovala konflikt v tomto období především z důvodu její rostoucí radikalizace, vyplývající jak z proměny vedení, tak ze zapojení radikálních skupin (např. veteránů války v Afghánistánu) do její organizace a z reakce na násilí páchané ze strany armády. V průběhu následujících let se tato eskalace stále zvyšovala, mj. stále v důsledku rostoucího radikalismu, ale také v důsledku válečných zvěrstev (teroristické útoky, cílené útoky na kulturní a intelektuální elity) páchaných samotnou organizací (International Crisis Group 2004: 11; 13). Všechny tyto faktory vedly ke zvětšující se konfliktní solidaritě členů GIA pomalu se odcizující zbytku společnosti. Společně se zvětšujícím se radikalismem se GIA začala zaměřovat od konce roku 1995 i proti čistě civilním cílům a ostatním islamistickým skupinám, především AIS. Ta v tomto období eskalovala konflikt v důsledku reakce na eskalaci ze strany ostatních stran konfliktu (Wiktorowicz 2001: 66–69). U obou skupin také paradoxně s pokračováním konfliktu došlo k nárůstu dostupných zdrojů a to díky připojení menších skupin, prostřednictvím přímého ovládnutí určitého území, spojení se sítěmi organizovaného zločinu a v případě GIA i napojením na mezinárodní džihádisty (Lowi 2005: 233). Armáda a státní složky poté eskalovaly konflikt především díky tomu, že se v jejich strukturách zvětšil vliv radikálů (les éradicateurs), v důsledku reakce na násilné činy ostatních stran a také v důsledku značného zvětšení zdrojů, které od roku 1994 nastalo s vyzbrojením milic a domobran (Lowi 2005: 235).

Zjistit, kdy konflikt dosáhl svého vrcholu není úplně jednoduché. AIS totiž od druhé poloviny roku 1996 vstoupila do jednání se státními složkami a eskalovala konflikt spíše směrem ke GIA (Ashour 2008: 6–7). GIA oproti tomu eskalovala konflikt vůči všem stranám až do konce roku 1998. Od roku 1996 ale začalo být jasné, že státu se, i přes rozsáhlé masakry civilistů, podařilo překonat fázi největšího ohrožení a začal pomalu získávat nad islamisty převahu (Martinez 2004: 19–20). Lze tak říci, že konflikt dosáhl své největší intenzity zhruba od druhé poloviny roku 1995 do konce roku 1997 (Kepel 2003: 409–415, Lowi 2005: 239).

K nové eskalaci násilí ze strany GIA došlo po unilaterální deeskalaci AIS a jejím vyhlášením příměří. Důvod této eskalace není příliš zřejmý, ale pravděpodobně by se dal vysvětlit ideologickým nepřátelstvím, které radikální členové GIA pociťovali vůči „zrádcům ozbrojeného džihádu“. Po této krátké fázi zintenzivnění násilí ovšem došlo k praktickému rozpadu GIA a její deeskalaci. Konflikt začal narůstat opět v roce 2000 v souvislosti s konsolidací zbytků GIA a GSPC a rozšířením jejich aktivit (International Crisis Group 2000: 1; 2). Určitý nárůst intenzity konfliktu bylo možné zaznamenat také v kontextu parlamentních voleb v roce 2002, nicméně stále se nejednalo o úroveň násilí z poloviny předchozí dekády (Lowi 2005: 236). V tomto období je možné eskalaci z strany těchto skupin vysvětlit růstem konfliktní solidarity a konsolidací organizace, stejně jako strategickou snahou upozornit na svou existenci.

V případě aktivit GSPC/AQMI zhruba po roce 2004 je poměrně problematické analyzovat její snahu o eskalaci či deeskalaci konfliktu, neboť její akce se řídí spíše logikou globálního terorismu, než snahou o vítězství v jasně definovaném ozbrojeném konfliktu. Po spojení s Al-Kajdou v roce 2006 je ale u AQMI patrná snaha o eskalaci konfliktu s alžírskou vládou (Gray – Stockham 2008: 94–95). Zdroje této eskalace plynou především ze zesílení konfliktní solidarity v rámci skupiny a také z přílivu nových zdrojů získaných spojením s dalšími džihádistickými organizacemi v regionu a globální sítí Al-Kajdy. Od roku 2002 je ale v podstatě možné pozorovat přeměnu konfliktu na dlouhodobý konflikt nízké intenzity.

4.1 Nejdůležitější události eskalace konfliktu

Červen 1991; Eskalace konfliktu ze strany armády prostřednictvím násilného rozehnání islamistických demonstrací

Srpen – prosinec 1991; V reakci na tuto eskalaci se začínají formovat první islamistické ozbrojené skupiny eskalující konflikt se státem (především MIA)

Leden 1992; Eskalace konfliktu ze strany armády – zrušení voleb, nástup armádního vedení, masové zatýkání islamistů a jejich sympatizantů

První polovina roku 1992; V reakci na eskalaci ze strany armády došlo k zintenzivnění konfliktu ze strany islamistů. Dochází k růstu počtu povstalců a začínají se formovat další povstalecké skupiny (MEI)

Druhá polovina roku 1992; Začátek občanské války. Zformování GIA

Leden 1993 – listopad 1995; Stálá eskalace všech stran konfliktu. Během roku 1993 se zformovala AIS

Listopad 1995 – V důsledku prezidentských voleb silnější eskalace konfliktu ze strany GIA, začátek útoků GIA na civilní obyvatelstvo

Prosinec 1995; Eskalace konfliktu GIA s AIS

Září 1997 – první polovina roku 1998 ; Krátkodobá silná eskalace konfliktu ze strany GIA vůči sympatizantům AIS a FIS

První polovina 2000–2004 ; Slabá eskalace konfliktu ze strany GIA a GSPC, silnější v průběhu voleb v roce 2000 a 2002, postupná přeměna na konflikt nízké (střední) intenzity

Leden 2007– Přeměna GSPC na AQMI a krátkodobá eskalace konfliktu prostřednictvím série teroristických útoků

5. Snahy o moderování konfliktu

V reakci na rostoucí násilí se od roku 1994 objevily první pokusy o jednání mezi jednotlivými skupinami. První iniciativu, snažící se přimět jednotlivé strany konfliktu k jednání, vyvinuli zástupci Muslimského bratrstva. Jejich výzvy k příměří ovšem zůstaly nevyslyšeny, byť jejich tlak měl na islamistické povstalce jistý vliv (Ashour 2008: 8–9). Úspěšnější byla až římská katolická komunita Sant; Egidio, která v lednu 1995 přivedla k jednacímu stolu zástupce FIS, FLN a dalších alžírských politických stran. Výsledkem byl dokument, který vyzýval k politickému řešení občanské války a obnovení demokracie. Alžírská armáda ovšem tuto iniciativu odmítla, neboť nechtěla uznat FIS za legitimního politického aktéra a přiznat svoji slabost tváří v tvář islamistickému povstání. V listopadu téhož roku navíc proběhly prezidentské volby, z nichž vyšel vítězně Liamine Zéroual, člen nejvyššího armádního velení. Zéroual sice byl přístupnější jednání s opozicí, než celá řada jeho armádních kolegů, ale vzhledem k relativně úspěšné ofenzívě armády z konce roku 1995 a zintenzivnění vzájemných bojů mezi islamisty ho nepokládal za nezbytné (Ashour 2008: 3, Martinez 2004: 18). Po svém zvolení nicméně nabídl amnestii členům povstaleckých hnutí, kteří se rozhodnou dobrovolně složit zbraně. Tuto výzvu ovšem naprostá většina povstalců nevyslyšela.

Následkem nástupu Zérouala do funkce prezidenta a jeho odmítnutí dialogu s islamisty byla skrytá jednání zástupců armády s představiteli AIS a některými dalšími povstaleckými skupinami. Nestáli za nimi ovšem vysocí představitelé armády, ale spíše důstojníci na střední úrovni velení, kteří sdíleli s představiteli AIS rodinné či kmenové vazby a posléze vedení vojenské zpravodajské služby. Cílem těchto jednání měla být především dohoda o omezení vzájemného útočení tváří v tvář masakrům, které GIA prováděla v oblastech podporujících AIS (International Crisis Group 2001: 4). Výsledkem ale byl také růst vzájemné důvěry mezi některými složkami státu a AIS, což v dlouhodobém horizontu umožnilo její vyhlášení příměří.

Mezinárodní společenství se v konfliktu v Alžírsku příliš neangažovalo a omezilo se pouze na několik deklarací, které vyzývaly nejprve k obnovení demokracie a později k ukončení konfliktu. Ze zahraničních mocností, které nějakým způsobem do konfliktu zasáhly, hrála největší roli Francie, jež politicky a materiálně podporovala alžírskou vládu a její snahu o silové řešení. Spojené státy se naopak stavěly za dialog mezi umírněnými islamisty (reprezentovanými FIS a některými dalšími islamistickými stranami) a státem, nicméně kromě politického nátlaku nepodnikly žádné výraznější kroky (Zoubir 2004: 156–160). Sympatie zahraničních vlád a veřejného mínění se na stranu alžírského režimu definitivně přesunuly po roce 1995, kdy se uskutečnily relativně svobodné prezidentské volby a kdy také začaly první masakry civilistů. Alžírská vláda ovšem jakékoli nabídky na mezinárodní zprostředkování jednání mezi jednotlivými stranami konfliktu rezolutně odmítla (Zoubir 2004: 162).

Mezinárodní vliv na konflikt je tedy možné vidět spíše v tom, že příliv zdrojů z Francie, Egypta a některých dalších zemí umožnil alžírské vládě zintenzivnit tlak na povstalecké skupiny a eskalovat konflikt. Francouzská spolupráce s alžírským režimem měla také částečně vliv i na islamistické povstalce. Především GIA v ní viděla další důkaz nelegitimity alžírského režimu spolupracujícího s bývalou koloniální mocností. To přispělo k růstu nepřátelství vůči režimu a také ke snaze eskalovat konflikt přímo na francouzské půdě (Wiktorowicz 2001: 72)[11].

6. Deeskalace konfliktu

Prvními skupinami, které byly během alžírském konfliktu nuceny deeskalovat se staly MIA a částečně MEI, které v důsledku tlaku armády během roku 1993 přišly o své zdroje a postupně se rozpadly, případně se jejich členové začlenili do ostatních skupin (International Crisis Group 2004: 10–12).

Pro celkový průběh konfliktu ale byla významnější deeskalace ze strany AIS. K té začalo docházet postupně od poloviny roku 1996 a vyvrcholila v říjnu následujícího roku jednostranným vyhlášením příměří. Příčin tohoto kroku bylo několik. Za hlavní bývá uváděna vlna násilí vůči civilistům, kterou rozpoutala GIA po prezidentských volbách z listopadu 1995. Masakry civilního obyvatelstva z roku 1996 a 1997 odcizily islamisty většině alžírské populace, která jim postupně přestala poskytovat podporu. Za těchto podmínek se vedení AIS rozhodlo, že ozbrojený boj, nereprezentující zájmy širokých vrstev obyvatelstva nemá nadále smysl a neslouží jejím cílům. Roli zde ale také sehrála snaha vymezit se proti radikálním džihádistům z GIA a udržet zbytky legitimity politického programu islamistů (Wiktorowicz 2001: 75–77). Útoky GIA na civilisty se navíc v mnoha případech cíleně zaměřovaly na lokality, kde měly AIS a FIS vysokou podporu a kde sídlily rodiny jejich členů[12]. Zde se tedy dá mluvit o aspektu osobních ztrát členů těchto organizací, které přispěly k jejich rozhodnutí deeskalovat. Posledním faktorem jsou jednání se zástupci některých státních složek, která přispěla ke snížení vzájemného nepřátelství (Ashour 2008: 3–8, International Crisis Group 2004: 14). V případě AIS se tedy dá jednoznačně mluvit o strategické deeskalaci. K jejímu příměří se následně připojily i některé další menší skupiny a některé méně radikální frakce GIA. Zde je ale nutné poznamenat, že příměří se týkalo především útoků na státní síly. AIS si stále udržela ozbrojené jednotky, které bránily jí obsazené území proti útokům GIA a dalších radikálnějších islamistů.

Jak již bylo zmíněno výše, vlna excesivního násilí vůči civilistům vedla během roku 1998 a 1999 k rapidnímu poklesu konfliktní solidarity v GIA a jejímu faktickému rozštěpení se na několik nových skupin (International Crisis Group 2004: 14). Kromě deeskalace vycházející z poklesu konfliktní solidarity, lze ovšem uvažovat i o deeskalaci plynoucí z poklesu zdrojů, neboť poté, co se AIS vzdala ozbrojeného boje, se začaly státní složky zaměřovat více právě na bojovníky GIA a jejich základny. V tomto období GIA také ztratila zbytky podpory ze strany obyčejných Alžířanů a s nimi i další zdroje.

Státní složky na příměří vyhlášené AIS až do nástupu prezidenta Boutefliky v dubnu 1999 oficiálně nijak nezareagovaly. Bouteflika po svém zvolení ovšem omilostnil ozbrojence, kteří se v roce 1997 vzdali násilí a nedlouho po svém uvedení do úřadu prosadil Zákon o národní dohodě (Hafez 2000: 590). Jeho podstatou byla nabídka amnestie pro ty povstalce, kteří vysvětlí své působení během konfliktu, doloží, že nespáchali žádné teroristické činy a vzdají se vládním jednotkám do 13. ledna 2000. V praxi ovšem nebyla minulost bojovníků nijak vyšetřována a amnestie byla udělena prakticky všem, kdo o ni požádali. Této nabídky využilo asi 5500 členů islamistických skupin a dalších zhruba 1000 bylo omilostněno prostřednictvím speciálních dekretů (International Crisis Group 2001: 6–7). Na začátku roku 2000 byla také oficiálně rozpuštěna AIS, které výsledná smlouva vyhovovala nejvíce a jejímž členům umožnila opustit konflikt, jenž pro ně ztratil smysl. Problematickým řešením byla paradoxně pro představitele FIS a další politické vězně, na které se amnestie, ani speciální dekrety nevztahovaly. GIA a GSPC z ideologických důvodů nabídku ke složení zbraní odmítly a pokračovaly i nadále v ozbrojeném boji. Zhruba od roku 2002 je ale možné pozorovat jejich postupnou pomalou deeskalaci plynoucí především z vyčerpání zdrojů a proměnu povstání na konflikt nízké intenzity.

Bouteflikova politika „národního usmíření“ vyústila v září 2005 v druhý dokument, kterým se stala Charta míru a národního usmíření (Charte pour la paix et la réconciliation nationale). Charta udělila amnestii odsouzeným islamistům (s výjimkou těch, kteří spáchali teroristické útoky), příslušníkům bezpečnostních složek a občanských milicí[13] a garantovala také finanční kompenzace pro rodiny zabitých civilistů (Tlemçani 2008: 8–9). Hlavním cílem Charty, která mimo jiné obsahovala i ustanovení zakazující vyšetřování událostí z 90. let, které by mohly poškodit dobré jméno republiky, tak bylo definitivně ukončit éru občanské války. Amnestii, nabídnutou v rámci Charty, využili především věznění představitelé FIS a také zhruba 300 členů islamistických organizací, které stále bojovaly proti státu (UNHCR 2006).

6.1 Nejdůležitější události deeskalace konfliktu

Druhá polovina roku 1996 – Postupná deeskalace konfliktu AIS s alžírskou vládou v důsledku vlny masakrů civilistů ze strany GIA

Říjen 1997; Jednostranné vyhlášení příměří ze strany AIS, které vedlo ke kompletní deeskalaci konfliktu AIS s vládou a deeskalaci dalších umírněných islamistických skupin

Druhá polovina roku 1998 – Částečná deeskalace konfliktu ze strany GIA v důsledku vnitřního rozpadu

Červenec 1999 – leden 2000 ; Vyhlášení Zákona o národní dohodě vedlo k rozpuštění AIS, deeskalaci ze strany umírněných islamistických skupin a deeskalaci ze strany méně radikálních frakcí GIA a GSPC

Únor 2006 – Implementace zákonů plynoucích z Charty národního usmíření vedla k deeskalaci konfliktu ze strany části členů GSPC a GIA

7. Teoretická analýza nekompatibility cílů

Základní nekompatibilní cíle jednotlivých stran jsem již načrtl výše. Na straně islamistů jimi byla snaha o převzetí politické moci (ať již v podobě zřízení islámského státu a islamizace společnosti či jen uznání politické role islamistických stran), zatímco režimní a armádní elity se snažily o její udržení a zachování statusu quo. Právě proto budou v této části analyzovány především zdroje cílů, kterých se snažili dosáhnout islamističtí povstalci. Otomar Bartos a Paul Wehr identifikovali tři hlavní zdroje nekompatibilních cílů, které vedou ke vzniku násilného konfliktu. Jsou jimi přístup ke zdrojům, nekompatibilní hodnoty a nekompatibilní role (Bartos – Wehr 2002: 47). V případě konfliktu v Alžírsku je možné nalézt v různé míře všechny tyto kategorie.

Jednou z často zmiňovaných příčin vzniku tohoto konfliktu je pád alžírské ekonomiky v 80. letech, která přestala být schopná poskytovat základní obživu rozsáhlým vrstvám společnosti. To vedlo z jejich strany k relativní (a v mnoha případech i absolutní) nerovnováze v přístupu ke zdrojům vůči úzké režimní elitě a pocitu nespravedlnosti. Tento pocit nespravedlnosti a nelegitimnosti vládnoucích elit byl ještě posílen opakovaným rozehnáním protirežimních demonstrací v letech 1988, 1989 a především 1991. Režim se poté definitivně připravil o zbytky své legitimity mezi širšími vrstvami obyvatel převratem a zrušením parlamentních voleb z ledna 1992 (Juergensmeyer 2003: 244). Ke vzniku konfliktu ale přispěla i „tradice ozbrojeného boje“ (či „kultury násilí“ slovy Bartose a Wehra), která částečně plyne z alžírské historie a z heroizace osvobozeneckého boje FLN s jejím nacionalistických kultem bojovníka za svobodu proti nespravedlivé a nelegitimní vládě. Druhým zdrojem „kultury násilí“ se poté stali alžírští militantní veteráni války v Afghánistánu, kteří se na konci 80. let postupně vraceli zpět do země a přinášeli sebou ideologii ozbrojeného džihádu (Lowi 2005: 231, Testas 2002: 163).

Zdroje nekompatibility hodnot je třeba hledat především v lokálním působení islamistických hnutí během 70. a 80. let 20. století a obecnému znechucení Alžířanů vůči zkorumpované režimní elitě. V alžírském případě neexistuje v tomto období tak radikální příklad aplikace konceptu džáhilíje, jako v Egyptě, ale i zde byl mezi radikálními islamisty velmi vlivný. Džáhilíja je chápána jako předislámská společnost, se kterou se jedinec, pokud chce být příkladným muslimem musí rozejít a proti níž musí bojovat (Kepel 1996: 26). Aplikací tohoto konceptu na alžírskou vládu a společnost dokázali islamisté některé své následovníky separovat od zbytku společnosti a vytvořit mezi nimi její „alternativní“ variantu, která fungovala plně podle islamistických norem (Kepel 1996: 44).

Všichni příznivci FIS nicméně nebyli takto radikální a ve straně samotné probíhaly intenzivní spory mezi různými myšlenkovými proudy, kde lze vysledovat i spor mezi alžírskou a islamistickou identitou strany (Ashour – Ünlücayakli 2006: 116 – 118). Je zde ovšem velmi dobře vidět cesta vedoucí k separaci jednotlivých skupin a vytvoření jejich ideologie. Idea jednotné identity povstalců je ale velmi problematická. Hlavní zdroj nekompatibility hodnot tak leží spíše v otázce budoucí podoby alžírského státu a uspořádání společnosti, kde se střetli dědicové socialistické (byť ne úplně sekulární) FLN s různě radikálními islamisty.

Vymezit jaký vliv měly nekompatibilní role jednotlivých skupin na vznik povstání je poněkud obtížnější. V případě Alžírska měla vliv především vertikální diferenciace a Bartosem a Wehrem (2002: 40–41) popsaný rozpor mezi zájmy celku a zájmy úzké skupiny. Zde se jednalo především o nakládání s příjmy z exportu ropy a zemního plynu, které měly v podstatě sloužit především k rozvoji celého státu a jeho ekonomiky, ale byly spíše využívány elitami státu k vlastnímu zisku (Lowi 2005: 224–225, Takeyh 2003: 69). Tento fakt přinesl rozsáhlý pocit křivdy ze strany širokých vrstev obyvatelstva, které k ropným penězům neměly přímý přístup a přispěl k oslabení legitimity vládnoucí elity.

V této části práce se musím ještě zmínit o faktorech, které přispěly ke vzniku konfliktu mezi jednotlivými povstaleckými skupinami. První a nejčastěji zmiňovanou dimenzí zdrojů tohoto konfliktu je rozdíl v hodnotách, které akcentovaly jednotlivé skupiny a které plynuly již z nejednotnosti FIS. Zatímco pro AIS a další skupiny vycházející spíše z džazairistického křídla uvnitř FIS bylo klíčové nastolení islámského státu institucionální cestou, pro džihádistické skupiny byla hlavním cílem islamizace společnosti a boj proti všem, které považovali za nevěřící. Zmínit je také třeba separaci radikálních džihádistických skupin, díky čemuž se dále posilovala jejich ideologie vyhraňující se proti umírněným islamistům (Ashour 2008: 11, Kepel 2003: 402–407, Wiktorowicz 2001: 66–67). I zde tedy plynou odlišné hodnoty ze separace a radikalizace jednotlivých skupin. Je ale třeba poukázat i na čistě materiální spory o zdroje (např. o důležité silnice, kde bylo možné vybírat „clo“ či pašerácké trasy), které významně přispěly k začlenění některých místních povstaleckých buněk do jednotlivých skupin a také na čistě osobní rivalitu či radikalismus jejich velitelů (viz Lowi 2005: 233–234). Tato druhá dimenze zdrojů konfliktu mezi jednotlivými islamistickými skupinami tedy plyne z nerovnoměrného přístupu ke zdrojům.

7. Závěr

Pro vývoj konfliktu v Alžírsku v 90. letech byly klíčové především tři události. První z nich byl armádní puč z ledna 1992 a následný tvrdý postup armády proti islamistům, který zradikalizoval poměrně velký počet jejich sympatizantů a v podstatě vedl ke vzniku velkých povstaleckých skupin typu AIS a GIA. Druhou klíčovou událostí byla radikalizace GIA a začátek její „války“ proti alžírské společnosti, což naopak odcizilo velký počet Alžířanů cílům islamistů a připravilo podmínky pro ukončení konfliktu. Třetí zásadní událostí bylo rozhodnutí AIS opustit boj proti státu, což dále delegitimizovalo boj radikálních islamistů a uvolnilo státu prostředky na finální úder proti GIA. I když povstání v lehce pozměněné podobě pokračovalo i po roce 1998 (a do jisté míry pokračuje nadále), nikdy již nedosáhlo intenzity z let 1995 až 1997.

Alžírská občanská válka v mnoha aspektech odpovídá teoretickému modelu eskalace a deeskalace popsanému Wehrem a Bartosem. I zde můžeme sledovat postupně se sebeposilující eskalaci jednotlivých skupin a jejich radikalizaci a i zde můžeme zachytit přivyknutí si na realitu konfliktu a selektivní vnímání násilí. I přes to se ale v některých aspektech odlišuje. Příklad GIA ukazuje, že selektivní vnímání násilí a jeho ospravedlnění funguje pouze do určité míry a postupně se zvyšující radikalizace jedné ze stran (či alespoň její části) může paradoxně vést i k jejímu rozpadu a následné deeskalaci konfliktu.

Seznam zkratek

AIS - Islámská armáda spásy (Armée Islamique du Salut)

AQMI - Al-Kajda v islámském Maghrebu (Al-Qaida au Maghreb islamique)

FIS - Fronta islámské spásy (Front Islamique du Salut)

FLN - Frontou národního osvobození (Front de Libération Nationale)

GIA - Islámská ozbrojená skupina (Groupe Islamique Armé)

GSPC - Saláfistická skupina pro kázání a boj (Groupe Salafiste pour la Prédication et Combat)

MEI - Hnutí za islámský stát (Mouvement pour l;Etat Islamique)

MIA - Islámské ozbrojené hnutí (Mouvement Islamique Armé)

Použitá literatura

Ashour, O. (2008): Islamist De-Radicalization in Algeria: Successes and Failures, Middle East

Institute Policy Brief, online text (http://www.mei.edu/Portals/0/Publications/Ashour-Algeria.pdf), ověřeno dne 25.4.2011.

Ashour, O. – Ünlücayakli, E. (2006): Islamists, Soldiers, and Conditional Democrats: Comparing the Behaviors of Islamists and the Military in Algeria and Turkey, The Journal of Conflict Studies, 26 (2), 104 – 132.

Bartos, J. O. – Wehr, P. (2002) Using Conflict Theory, Cambridge, Cambridge University Press,

Beránek, Z. (2007): Alžírsko, Praha, Libri.

Fearon, J. ; Laitin, D. (2005): Civil War Narratives, online text (http://repositories.cdlib.org/cgi/viewcontent.cgi?article=1032;context=uclasoc), ověřeno dne 25.4.2011.

Filiu, J.-P. (2009): The Local and Global Jihad of al-Qa‘ida in the Islamic Maghrib, The Middle East Journal, 63 (2), 213 – 226.

Gombár, E. (2007): Kmeny a klany v arabském Maghribu, Praha, Karolinum.

Gray, D. ; Stockham, E. (2008): Al-Qaeda in the Islamic Maghreb: the evolution from Algerian Islamism to transnational terror, African Journal of Political Science and International Relations, 2 (4), 91 – 97.

Hafez, M. (2000): Armed Islamist movements and political violence in Algeria, The Middle East Journal, 54 (4), 572 – 591.

Heritschi, C. (2004): The Islamist Discourse of the FIS and the Democratic Experiment in Algeria, Democratization, 11 (4), 111 – 132.

International Crisis Group (2000): The Algerian Crisis: Not Over Yet, online text (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Middle%20East%20North%20Africa/North%20Africa/Algeria/The%20Algerian%20Crisis%20Not%20Over%20Yet.ashx), ověřeno dne 25.4.2011.

International Crisis Group (2001): The Civil Concord: A Peace Initiative Wasted, online text (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Middle%20East%20North%20Africa/North%20Africa/Algeria/The%20Civil%20Concord%20A%20Peace%20Initiative%20Wasted.ashx), ověřeno dne 25.4.2011.

International Crisis Group (2004): Islamism, Violence, and Reform in Algeria: Turning the Page, online text (http://www.crisisgroup.org/library/documents/middle_east___north_africa/egypt_north_africa/29_islamism__violence_and_reform_in_algeria.pdf), ověřeno dne 25.4.2011.

Juergensmeyer, M. (2003): Terror in the Mind of God, Berkeley, University of California Press.

Kepel, G. (1996): Boží pomsta: křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Brno, Atlantis.

Kepel, G. (2003): Jihad: Expansion et déclin de l;islamisme, Paris, Gallimard.

Lowi, M. (2005): Algeria 1992 – 2002: Anatomy of a Civil War in: Collier, P. ; Sambanis, N. (eds. 2005): Understanding Civil War, Evidence and Analysis vol. I Africa, Washington DC, World Bank.

Martinez, L. (2004): Why Violence in Algeria, The Journal of North African Studies, 9 (2), 14 – 27.

PRIO/UCDP (2009): Main Conflict Table, online text (http://www.prio.no/misc/Download.aspx?file=%2fprojects%2fdataset-website-workspace%2fArmed%2520Conflicts%2520v52009%2fMain%2520Conflict%2520Table.xls), ověřeno dne 25.4.2011.

Takeyh, R. (2003): Islamism in Algeria: Struggle Between Hope and Agony, Middle East Policy, 10 (2), 62 – 75.

Testas, A. (2001): The Initiating and Magnifying Factors in Algeria;s Civil Conflict, Civil Wars, 4 (1), 125 – 141.

Testas, A. (2002): The Roots of Algeria’s Religious and Ethnic Violence, Studies in Conflict ; Terrorism, 25 (3), 161 – 183.

Tlemçani, R. (2008): Algeria Under Bouteflika: Civil Strife and National Reconciliation, Carnegie

Papers, online text (http://www.carnegieendowment.org/files/cmec7_tlemcani_algeria_final.pdf), ověřeno dne 25.4.2011.

Turshen, M. (2004): Armed violence and poverty in Algeria, online text (http://www.brad.ac.uk/acad/cics/publications/AVPI/poverty/AVPI_Algeria.pdf), ověřeno dne 25.4.2011.

UNHCR (2006): Algeria: The Charter for Peace and National Reconciliation and the evolution of the violence in Algeria, online text (http://www.unhcr.org/refworld/country,,IRBC,,DZA,,46fb72f6a,0.html), ověřeno dne 25.4.2011.

Wallensteen, P. (2009): Understanding Conflict Resolution, London, Sage.

Wiktorowicz, Q. (2001): Centrifugal tendencies in the Algerian Civil War, Arab Studies Quarterly, 23 (3), 65 – 82.

Zoubir, Y. (2004): The Dialectics of Algeria’s Foreign Relations, 1992 to the Present in: Aghrout, A. ; Bougherira, R. (eds. 2004): Algeria in Transition: Reforms and Developmental Prospects, London, Routledge.

Poznámky

[1] Zde je nicméně dobré poznamenat, že FIS ztratila více než milion hlasů oproti obecním volbám v roce 1990 (Kepel 2003: 276).

[2] V práci se držím francouzské formy alžírských jmen, které je v mnoha případech v českém prostředí již vžito a je do jisté míry obvyklejší, než český přepis jejich arabské formy (viz Beránek 2007: 6, Gombár 2007: 16).

[3] Během 90. let se vynořily desítky různých povstaleckých skupin, z nichž ovšem celá řada působila pouze na lokální úrovni, nebo oscilovala mezi skupinami většími. V této práci jsou zmíněny pouze ty hlavní, které měly největší vliv na podobu povstání a na jeho průběh. Pro obsáhlejší přehled viz studie International Crisis Group (2004: 10).

[4] Násilí ze strany GIA často kulminovalo právě v období okolo ramadánu, což se dá vysvětlit speciální pozici, kterou má tento svátek v muslimské společnosti (Juergensmeyer 2003: 138 – 139).

[5] Za celý rok 1997 je registrováno celkově více než 300 masakrů civilního obyvatelstva (Ashour 2008: 7).

[6] Přinejmenším o Mokhtar Belmokhtarovi, jednom z vysoce postavených členů GSPC v jižním Alžírsku, je dokonce možné tvrdit, že se více orientoval na pašerácké aktivity, než na vedení ozbrojeného džihádu (Gray – Stockham 2008: 93).

[7] Často se lze setkat také ze zkratkou odvozenou z anglického názvu organizace – AQIM. V této práci je ale z důvodu jednoty označování s ostatními organizacemi využitá francouzská verze názvu a zkratky.

[8] V tomto ohledu nejsou různí autoři zabývající se tímto konfliktem jednotní a debata zda skutečně šlo o občanskou válku se vede i v samotném Alžírsku (Fearon – Laitin 2005: 53 ; 54)

[9] Více o výzkumném projektu PRIO a UCDP např. Wallensteen (2009: 22 – 23).

[10] Zde je možné uvažovat pouze o zapojení zahraničních islamistů na straně GIA a GSPC. Ti ale rozhodně netvořili samostatnou a rozlišitelnou skupinu s jasnými cíli.

[11] Protifrancouzskou rétoriku a spojování alžírského režimu s francouzskými kolonizátory ovšem velmi často využívala i FIS (Heritschi 2004: 127).

[12] Právě tento fakt a minimální reakce ze strany státu vedly některé komentátory k domněnce, že za masakry stály spíše státní složky, než samotní islamisté (Hafez 2000: 585 – 586).

[13] Uvádí se, že alžírské bezpečnostní složky byly zodpovědné za „zmizení“ až 6000 lidí podezíraných se spolupráce s islamisty (Tlemçani 2008: 8).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/alzirska-obcanska-valka-1991/

Autor: Jan Daniel, student Mezinárodních vztahů, FSS MU.

Další články autora

Autor : Jan Daniel 🕔07.08.2012 📕2.053

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře