Operace Anthropoid

Vážné dámy, vážení pánové,

svůj příspěvek o jedné z nejvýznamnějších akcí protinacistického odboje – odstranění zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha – jsem si rozdělil na dvě části. Nejprve bych se věnoval stručné historické reminiscenci této události, dobovým souvislostem a částečně i účastněných osob, posléze protinacistickému odboji jako umělecké inspiraci, se zvláštním přihlédnutím k odstranění Reinharda Heydricha českými vojáky.

Hrdinové tzv. západního odboje zahraničního i nekomunistického odboje domácího měli velice pohnuté osudy. Ačkoli pouze z vlastní vůle riskovali – a velice často i obětovali – své životy ve jménu ideálů demokracie a své vlasti, přílišného uznání se jim nedostalo. Jisté úcty a ocenění se jim dostalo vlastně jen v kratičkých obdobích let 1945 – 48 a let 60.  Komunistická moc, zvítězivší v únoru 1948, měla svou vlastní představu o prezentování národní minulosti vzdálené i nedávné, a také  své vlastní hrdiny, vedle kterých pro jiné již nebylo místa. Proto vše nekomunistické bylo v lepším případě zamlčováno, a tam, kde nebylo možno zamlčet, byla překrucována fakta a události i lidé dehonestováni. Zrůdnost komunistického režimu se projevovala i v tom, že k dehonestaci bylo často i využíváno produktů nacistické propagandy. I proto se v souvislosti s odstraněním Reinharda Heydricha zásadně vyhýbám slovnímu spojení „spáchat atentát“, neboť právě tento výraz, dodnes často používaný, pochází z nacistického slovníku. Pojem „spáchat“ obvykle spojujeme s negativním významem, s vykonáním trestného činu. Dle mého názoru zde ale šlo o bojovou akci, provedenou regulérními příslušníky armády v podmínkách guerillové války. A právě Operace Anthropoid patřila k těm nezatajitelným, proto její účastníci patřili právě k těm posledně jmenovaným.

Její aktéři  však v lidové paměti zůstávali. Byli tu pamětníci, byla tu umělecká reflexe. Přesto však se, jak vlivem propagandy, do umělecké reflexe logicky též pronikající, tak i informacemi typu „jedna paní povídala“, obraz těchto událostí i jejich protagonistů měnil. A oficielní nepřízeň, zamlčování faktů i pronásledování účastníků vedlo k tomu, že realita se zvolna přetvářela v mýtus, ne nepodobný těm o dávných zbojnících či lidových hrdinech. Nadarmo již tolikrát citovaní oblíbení „staří Římané“ neříkali, že „fama crescit eundo“. Potlačování a zkreslování faktů za doby tzv. reálného socialismu vedlo i k tomu, že se z činů západního odboje stávala až téměř kultovní záležitost. Lidé si sami opatřovali informace, a to za podmínek, které se s dnešními naprosto nedají srovnávat. Ale jedno je pozoruhodné. Použil bych výrok,  připisovaný samotnému Reinhardu Heydrichovi, o tom, že „Češi jsou smějící se bestie“. Co je na tom pravdy nejsem oprávněn posoudit. Existovala, existuje a zajisté bude i nadále vznikat řada vtipů na cokoli, od blondýnek přes policisty, vojáky až po partyzány. Je pravda, že jiné okřídlené úsloví říká, že „nelze brát vážně nic, z čeho se nedá dělat legrace“. Ale o heydrichiádě jsem nějak na žádné vtipy nenarazil…

Současně se paradoxně informační exploze projevuje i kontraproduktivně: informací je tolik, že „běžný“ člověk se v nich ani nedokáže orientovat. Doznívání postmoderny spolupůsobí, že lidé nerozlišují podstatné od nepodstatného, zásadní od okrajového, fikci od reality. Mohu doložit nedávnou zkušeností, vztahující se právě k operaci Anthropoid. Když se na opěradlech laviček před časem objevila upoutávka na vzpomínkovou akci v Thomayerových sadech v Libni, obrázek s nápisem Operace Anthropoid, byl zpočátku vnímán jako běžný reklamní plakát na akční film – jsou na něm dva chlápci útočící na auto.

Podívejme se tedy na realitu. Historické události v předvečer 2. světové války u nás vedly k rozbití Československa. Separatistické nacionalistické hnutí na Slovensku vedlo k roztržení republiky na 3 části – Čechy a Moravu, Slovenskou republiku a Podkarpatskou Rus. O Podkarpatskou Rus se v tichosti postarali její sousedé, ze Slovenska se stal vazalský stát třetí říše. A z Čech a Moravy se stal Protektorát Čechy a Morava. Mimochodem – forma koloniální, forma, která byla dosud známa jen z končin, jako je Afrika či Asie, tedy takových, kde moudrý velký bílý muž shledal, že tamní domorodci nejsou ve své primitivnosti schopni se sami o sebe postarat a potřebují vedení. I když tedy v Protektorátě existoval systém státní správy, rozhodující slovo a i protektorátnímu presidentovi a ostatním úřadům nadřazené postavení měl Úřad říšského protektora. Tuto funkci nejprve zastával Konstantina von Neurath . Ten ale Adolfu Hitlerovi připadal málo důrazný a  nepříliš úspěšný v potlačování rostoucího odporu Čechů. I když zůstal ve funkci ještě do roku 1943, byl již v roce 1941 prakticky nahrazen rázným Reinhardem Heydrichem (odtud Heydrichův titul Zastupující říšský protektor.). Neurath se do úřadu nevrátí ani po Heydrichově smrti, kdy do úřadu bude Hitlerem dosazen SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege. Muž, jehož jméno je spojeno s terorem, který vešel do dějin pod názvem heydrichiáda. Jeho působení je spojeno s vyhlazením Lidic, Ležáků a s téměř 1400 popravami českých vlastenců.

Zastupující říšský protektor SS-Oberstgruppenführer Reinhard Heydrich byl téměř dokonalým prototypem nordického árijského „nadčlověka“, kterého sám Adolf Hitler charakterizoval slovy jako: „chytrý, bystrý, rychlý jako úhoř a tvrdý jako Kruppova ocel“. V soukromí pečlivý otec rodiny, šampion SS v šermu, stíhací pilot, hráč na housle, korektní soused. Jeho nástup do funkce znamenal okamžité zesílení represí vůči obyvatelstvu Protektorátu, lidově řečeno „utahování šroubů“.  Zesílení tlaku Gestapa i protektorátní policie, proti „aktivitám nepřátelským Říši“. A současně také přitvrzení metody „cukru a biče“, kdy poslušní dostali své příděly potravin i lepšího zboží, ti neposlušní byli bez skrupulí trestáni. Urychluje i řešení tzv. arizace středoevropského prostoru, kde pro Židy, Slovany i další, dle nacistické rasové teorie „podlidi“, nebylo místo. Konec konců, Reinhard Heydrich patřil ke spoluautorům této koncepce. V lednu roku 1942 předsedal konferenci, která rozhodla o uskutečnění "konečné likvidace", tedy plánu na usmrcení asi 11 miliónů Židů. A i když se v hledáčku vůdců odboje nacházelo více cílů, např. nenáviděný protektorátní ministr Emanuel Moravec, nebo Karl Hermann Frank, padla nakonec volba právě na něho. Oficielní nacistická propaganda totiž prezentovala Protektorát Čechy a Morava jako vzor spolužití „vyšší árijské rasy“ s rasami nižšími, kde fyzicky zdatní a poslušní domorodci spokojeně pracují pro blaho svých pánů. Odstranění nejvyššího z nich znamenalo jasný signál světu: NENÍ TOMU TAK! A současně i signál do Berlína: NIKDO NENÍ V BEZPEČÍ! PRO KAŽDÉHO SE JIŽ LIJE KULKA S JEHO JMÉNEM!

Vlastní operace proběhla po náročných jednáních a přípravách v součinnosti obou složek nekomunistického protinacistického odboje – domácího i zahraničního. Domácí byli lépe informováni o poměrech a mohli poskytnout zázemí pro lidi před i po akci, zahraniční dodal specielní výbavu, i to nejdůležitější – výtečně vycvičené dobrovolné bojovníky. Proto také, navzdory některým nedostatkům, jako např. „nespolupráce počasí“, mohla operace Anthropoid úspěšně proběhnout. A nebýt lidského selhání několika jedinců, mohli se i přímí aktéři dočkat příznivějšího osudu. Lidského selhání nebylo mnoho, ale i málo někdy stačí… Nejprve se Gestapu dobrovolně přihlásí radiotelegrafista skupiny ZINC Viliam Gerik, posléze i člen skupiny OUT DISTANCE Karel Čurda. A je faktem, že dokud se jeden z parašutistů – Karel Čurda – nepřihlásil sám na Gestapu, nemělo jedinou stopu, která by je k útočníkům dovedla. A přihlásí se dokonce nadvakrát, neboť na jeho první pokus – anonymní dopis se jménem Jana Kubiše na stanici protektorátního četnictva v Benešově u Prahy – četníci nereagovali. Však si také později užili také svoje, když Gestapo zpětně zjišťovalo, proč na dopis nebylo reagováno. Rozdílné byly i válečné osudy obou mužů. Viliamu Gerikovi Gestapo příliš nevěřilo, byl podroben násilnému výslechu, a poté, co pověděl vše, co věděl, byl s nevelkým úspěchem využíván jako agent-provokatér. Za svou snahu vymanit se Gestapu byl poslán do koncentračního tábora Dachau, kde se dožil konce války. Ke spolupráci ochotnější Karel Čurda byl odměněn částkou 5 milionů protektorátních korun, dostal od Gestapa novou identitu, byt a dokonce se i oženil a zplodil syna. Po zbytek války působil jako spolupracovník Gestapa, například pomáhal identifikovat a usvědčovat „zrádce říše“ mezi válečnými zajatci. Oba muže po válce nakonec potkal stejný trest – byli postaveni před soud jako zrádci, odsouzeni a popraveni.

Spekulacemi, jakými cestami se mohl ubírat další vývoj, se již dostáváme za hranice faktů a do prostředí „co by se stalo, kdyby…“ Přesto, nebo i právě proto, teror, který rozpoutal Heydrichův nástupce ve funkci Kurt Daluege, vedl k tomu, že často bývala – a dodnes bývá – užitečnost a oprávněnost této akce zpochybňována. Operuje se zde právě následným terorem, terorem, který dostal i formální požehnání zavedením nového trestného činu „Schvalování atentátu a podpora jeho pachatelů“. Na represe podobného rázu by s největší pravděpodobností stejně došlo, nacisté měli se středoevropským prostorem své plány, ve kterých se s "rasově nevhodným", tedy neárijským obyvatelstvem, nepočítalo.

V další části svého příspěvku bych se zaměřil na vlastní literární zobrazení této tematiky. I když samotnému činu nebylo přímo věnováno mnoho prostoru, odkaz na něj a motiv heydrichiády se v literatuře objevuje poměrně často. Jeho zobrazování se mění podle momentální politické situace. Bohužel se v něm stále vinula, a do jisté míry dodnes vine, červená nit tendenční snahy zjednodušovat pohled, zobrazovat odstranění nejvyššího představitele nacistického okupačního režimu nikoli jako čin odporu a varování, ale jako neuvážený teroristický akt, který způsobil tolik utrpení, zavinil smrt tisíců a zničení a vyhlazení obcí Lidice a Ležáky. Přitom až právě tento akt způsobil, že Spojenci přehodnotili svůj postoj k exilové československé politické reprezentaci. Britská vláda např. teprve teď konstatovala neplatnost tzv. "Mnichovské dohody“.

Životu v Protektorátě se například věnuje ve svém románě Život proti smrti Marie Majerová, pozoruhodný obraz pronásledování Židů kreslí Jan Otčenášek v novele Romeo, Julie a tma, z vlastní zkušenosti čerpá Jiří Weil v knize Život s hvězdou… a tak by se dalo vypočítávat mnoho titulů za ta dlouhá poválečná desetiletí. Ale podívejme se na některé tituly podrobněji, a to na takové, které se výrazněji, nebo bezprostředně věnují odstranění Reinharda Heydricha.

Jedním z prvních pokusů o zobrazení protektorátní atmosféry i heydrichiády se stal povídkový soubor Jana Drdy Němá barikáda, vydaný poprvé v r. 1946. Povídky se snaží ukázat ovzduší protektorátu, stejně jako konce války a Květnového povstání. I když zde autor zůstává věrný svému marxistickému přesvědčení, jeho hrdinové jsou vcelku přímočaří a jejich psychologií se příliš nezabývá, v povídce Vyšší princip, věnované právě heydrichiádě, dosahuje pozoruhodného psychologického a citového účinku. Příběh se odehrává v nejmenovaném gymnáziu, kde tři studenti septimy jsou udáni za nevinný rozhovor, který je udavačem interpretován jako naplnění skutkové podstaty nového zločinu schvalování atentátu. Studenti jsou odvedeni Gestapem přímo z vyučování. Navzdory snahám rodičů studentů i jejich přátel intervence na Gestapu nenacházejí odezvu a jména oněch tří se druhý den objeví mezi jmény popravených, což vede přirozeně ke značnému rozčilení mezi studenty i profesory. Třídní septimy, latinář Málek s poněkud shovívavě posměšnou přezdívkou „Vyšší princip“ podle svého oblíbeného úsloví „… z hlediska vyššího principu mravního…“, je pověřen ředitelem, aby situaci uklidnil a vše uvedl na pravou míru. Aby neporušil své celoživotní zásady a nelhal, profesor se nejprve neobratně zakoktává, a posléze jedním dechem rozhodně vychrlí onu větu: “Z HLEDISKA VYŠŠÍHO PRINCIPU MRAVNÍHO… VRAŽDA NA TYRANU NENÍ ZLOČINEM!“ Čímž se vlastně dopouští stejného „zločinu“ jako oni tři popravení a současně se vydává do rukou studentů. Jeho třída mu spontánně vzdá čest povstáním. 

Podle této povídky byl v r. 1960 režisérem Jiřím Krejčíkem natočen stejnojmenný film. V hlavních rolích se objevil František Smolík (třídní profesor Málek) a Ivan Mistrík (student Ryšánek, nejvýraznější osobnost z oněch tří septimánů).

V roce 1964 do kin přichází film Atentát, v podstatě hraný dokument o Operaci Anthropoid. Režisér Jiří Sequens starší do hlavních rolí dosadil celou plejádu tehdejších filmových hvězd. Radek Brzobohatý, Rudolf Jelínek, Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar se objevili v rolích výsadkářů. Postavu zrádce Karla Čurdy pozoruhodně ztvárnil Josef Vinklář. Pro dnešního diváka poněkud matoucí záležitostí je fakt, že režisér a scénárista nepoužil skutečná jména parašutistů, ale v souladu s pravidly hraného dokumentu nechává své hrdiny vystupovat pod jejich falešnou identitou tak, jak ji dostali při přípravě na svou misi. Film svým pečlivým zpracováním úspěšně a přesvědčivě evokuje jak atmosféru protektorátního života, tak i osobní pocity hrdinů. Divák může i uvidět onen kontrast mezi zdánlivým „mírově poklidným“ životem, pod jehož hladinou se odehrává nemilosrdný boj na život a na smrt, příběh věrnosti i zrady.

Ve stejném roce (1964) přichází do kin i film režiséra Zbynka Brynycha … a pátý jezdec je strach.

I když film není přímo věnován odstranění Heydricha, přesto pozoruhodně přesvědčivě vykresluje atmosféru doby, kdy začínají první transporty "neárijského" obyvatelstva, kdy se tisíce lidí dozvídali, že vlastně lidmi nejsou, a kdy se mezi pražským židovským obyvatelstvem začala šířit bezmezná hrůza, až po krvavé šílenství heydrichiády. Hlavní postava příběhu – židovský lékař, docent Braun, nachází ve své bídě a ponížení dosti sil vzdorovat nepříteli nejnebezpečnějšímu: strachu. V hlavních rolích excelují Miroslav Macháček a Olga Scheinpflugová.

V létech 1968 – 1969 vychází v časopise Skaut-Junák obrazové vyprávění o zabití Reinharda Heydricha, zpracované malířkou Zdenkou Loudovou. Cyklus má formu nejprve číslovaných, později nečíslovaných obrázků, doprovázenými doprovodným textem, čímž poněkud připomíná knižní ilustrace ve starších románech.

V roce 1975 vzniká v americko-československo-jugoslávské koprodukci film Operation: Daybreak. U nás zůstal na okraji zájmu, ale je nutné jej uvést jako důkaz, že závažnost události byla vnímána i daleko za našimi hranicemi. Režii měl Lewis Gilbert, v plejádě herců se objevila i česká jména: Jiří Krampol, Josef Abrhám, Josef Laufer, Jaroslav Drbohlav a Vítězslav Jandák.

V roce 1976 vytváří výtvarník Kája Saudek již svou formou klasický comics ATENTÁT, který se ale již k českému čtenáři nedostal. V době jeho vzniku jej potkat mohli jen čtenáři v Polsku. Poprvé se k českému čtenáři dostane až v roce 2012, kdy bude tvořit součást speciálu časopisu Reflex, vydanému k 70. výročí této události.

V roce 1991 je natočen a o rok později vysílán tehdejší Československou televizí na kanále F1 dokumentární film s názvem SS-3: Atentát na Heydricha/  Assassination of Reinhard Heydrich. Autorskou dvojici tvoří pražský rodák, který odešel v roce 1968 do Velké Británie, režisér Jan Kaplan a jeho manželka Krystyna.  Film vznikl k 50. výročí této historické události. Jedinečný dokument režiséra Jana Kaplana o jednom z nejklíčovějších momentů z dějin protektorátu Čechy a Morava – atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha – byl natáčen v roce 1991 v našem hlavním městě. Vznikl ku příležitosti 50. výročí atentátu a tudíž byl uveden v tehdy ještě federální československé televizi F1 uveden 27. května 1992. Jan Kaplan, jenž je původem pražský rodák, odešel v roce 1968 do Velké Británie. Se svojí manželkou Krystynou realizovali velmi věrnou rekonstrukci průběhu atentátu. Zajímavá reportáž z natáčení vyšla na zadní straně Týdeníku Televize, č. 36, 1991, z níž je vyňato i několik...    

Dalším dílem, inspirovaným touto událostí, je film Protektor režiséra Marka Najbrta z roku 2009.

Snímek vypráví příběh fiktivního rozhlasového reportéra Emila Vrbaty (Marek Daniel), který se kvůli strachu o židovskou manželku, herečku Hanku (Jana Plodková), rozhodne kolaborovat s protektorátním režimem a svými výstupy se stane "hlásnou troubou" říše. Zlom v jeho slibně se rozvíjející kariéře přijde v osudný den atentátu na Heydricha, kdy se rozhodne ujet od své mladičké milenky na vypůjčeném jízdním kole. Snímek Protektor získal několik Českých lvů a úspěch slavil i v zahraničí.

Formu hraného dokumentu má i film režiséra Miloše Pilaře z roku 2010 Ležáky 42. Hrají: Radoslav Brzobohatý, Martin Veselý, Miroslav Hruška.

Nejnovějším dílem, zaměřeným na události kolem zabití Reinharda Heydricha, je film režiséra Petra Nikolaeva Lidice z roku 2011.

Vznikal dlouhých pět let na základě scénáře historika Zdeňka Mahlera a na jeho tvorbě se vystřídalo postupně několik režisérů.

Předlohou mu byl skutečný životní příběh lidického obyvatele Františka Saidla (ve filmu byla postava, ztvárněná Karlem Rodenem přejmenována na Františka Šímu), Ten masakru z 10. června 1942 unikl paradoxně díky tomu, že si ve vězení odpykával trest za neúmyslné zabití vlastního syna.

Literární předlohou filmu je kniha Zdeňka Mahlera Muž, který přežil Lidice.

Osudem vyvražděných Lidic se již za války zabývaly i americké filmy Hangmen Also Die (1943) a Hitler's Madman (1943).

Ještě bych rád připomněl poměrně početnou tvorbu písňovou, textů o našich vojácích, hlavně o pilotech a letcích RAF. Sem patří i píseň BATTLEDRESS zpěváka, textaře, muzikanta a výtvarníka Jana Vyčítala, jedna z prvních, která vznikla koncem roku 1989.  (viz. http://www.youtube.com/watch?v=2y16ThiVc6A )

Závěrem bych chtěl říci, že i když život za Protektorátu se čeští autoři snažili zobrazit velice často a toto téma se v naší literatuře téměř cyklicky objevovalo znovu a znovu, děl, která se přímo zaměřují na vlastní akci proti Heydrichovi, je velmi málo. Příčinu tohoto faktu jsem se již pokusil naznačit výše. Až od 90. let se objevuje snaha po objektivnějším pohledu na tyto události, přesto však spíše převládá pohled faktografický.

Jen ještě jedna drobná reflexe. Jako součást článku o výstavě na Václavském náměstí (http://www.novinky.cz/domaci/268728-jak-vypadal-heydrichuv-vuz-pri-atentatu-ukazuje-vystava-v-praze.html?ref=boxD) byla také anketa, ve které naprostá většina respondentů vyjádřila souhlas, že likvidace Reinharda Heydricha měla smysl. I když si nedělám iluze o výpovědní hodnotě internetových anket, přesto tento fakt cosi naznačuje. Včetně toho, že tak masivní připomínání této události, jaké doprovází letošní 70. výročí, nemá v předchozích letech obdoby.

Pro bližší ilustraci ovzduší výše zmińované vzpomínkové akce v Thomayerových sadech bych ještě nabídl malou ochutnávku obrázků.

Děkuji vám za pozornost a nashledanou.