Obležení Malty Turky (květen-září 1565)

Autor : Karel Oktábec 🕔11.04.2012 📕16.743

„Já že jsem agresor? A kdopak to stále mele něco o nějakém osvobození svatého hrobu?
 Pevnosti jsou na obranu? Nebo aby se tam johanité stáhli po agresi na mé území?
Musel jsem zaútočit na Rhodos, abych se jich ve své blízkosti zbavil.
Mohl jsem je tam všechny pobít, ale nechal jsem je odtáhnout i s majetkem.
Kdy se křížoví rytíři takhle šlechetně zachovali ve svaté zemi k muslimům?

Sotva jsou na Maltě, jde to všechno znova...“
(Sülejman I. Nádherný)

 

Předehra

Po dobytí johanitského ostrova Rhodos a sérii úspěšných tažení na Blízkém a Středním východě, na Balkáně a v Uhrách dosáhla turecká osmanská říše své historicky největší rozlohy. A protože s jídlem roste chuť, rozhodl se turecký sultán Sülejman I. Nádherný (1494-1566), zvaný tureckými historiky Zákonodárce, že jako základnu pro další postup do západního Středomoří obsadí ostrov Maltu, nové sídlo z Rhodu vyhnaného rytířského řádu johanitů...

Johanitský řád vznikl počátkem 12. století ze špitálního (nemocničního) bratrstva sv. Jana Almužníka v Jeruzalémě. Po dobytí Jeruzaléma vojskem 1. křížové výpravy bylo toto původně laické bratrstvo nově zasvěceno sv. Janu Křtiteli a postupně proměněno na rytířský řád, jehož úřední název zněl: „Fratres hospitalarii s. Johannis B. Hierosolymitani“ (Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského), zkráceně špitálníci sv. Jana neboli johanité.

Členové řádu se z hlediska svých povinností dělili na bratry rytíře (fratres milites), bratry sloužící (fratres servientes - seržanty)[1], řádové kněze a bratry ošetřovatele, řemeslníky apod. Z hlediska svého původu pak na tzv. „jazyky“ (národy): provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský (od něhož se r. 1492 odtrhl jazyk kastilský), německý (do něhož patřili rytíři původem z Českého království) a anglický. Řád se řídil řeholí sv. Augustina, k jejímž třem řeholním slibům (chudoba, poslušnost, věrnost Bohu) přibyl čtvrtý – ošetřování a ozbrojená ochrana poutníků mířících do Svaté země.

Po pádu křesťanských států na území Palestiny a Sýrie do tureckých rukou se johanité usídlili na Kypru (1291), odkud se ze složitých politických důvodů přesunuli na Rhodos (1309). Zde vydrželi až do roku 1522, kdy po šestiměsíčním obležení několikanásobně silnější tureckou armádou vydali hlavní město ostrova mladému sultánu Sülejmanovi I., jenž jim za to umožnil svobodně odejít i s většinou řádového movitého majetku. Nové útočiště nalezli roku 1530 na Maltě, kterou jim za symbolický roční poplatek jednoho vycvičeného maltského sokola pronajal císař svaté říše římské a španělský král Karel I.

Souostroví, jehož je Malta součástí, leží 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska a kromě Malty (246 km2) k němu patří ještě ostrovy Gozo (67 km²), Comino (3 km²) a ostrůvky Cominotto, Filfla Island a St. Paul's Island. Díky této poloze mohli nyní johanité, kteří po odchodu z Palestiny vyměnili ochranu křesťanských poutníků za pronásledování muslimských korzárů, ze své základny v maltském Birgu kontrolovat námořní dopravu mezi západní a východní částí Středozemního moře. Při této bohulibé činnosti většinou nerozlišovali, zda napadená loď patří alžírským či tuniským korzárům v tureckých službách, nebo zda náhodou nejde o běžnou obchodní loď  libovolného muslimského, tedy i tureckého původu. Což poněkud zavánělo praktikami jimi samotnými pronásledovaných korzárů a Sülejmanovi I. se to příliš nezamlouvalo...


Turecká říše roku 1565

Počátkem roku 1565 zajala jedna ze sedmi  maltských válečných galér tureckou loď, na níž cestovalo několik Sülejmanových intimních přátel mužského pohlaví (od milenek pohlaví ženského se prý sultán s přibývajícím věkem a ubývající sexuální výkonností znechuceně odvracel), a johanitský velmistr Jean Parisot de la Valette (1495-1568) poslal sultánovy miláčky rovnou na galeje. Možná i proto, že on sám kdysi jako zajatec na tureckých galérách vesloval celý rok...

Jedenasedmdesátiletý Sülejman I. hořce zalitoval své dávné velkorysosti, s níž nevděčným johanitům dovolil opustit Rhodos. Aby své mladické pochybení napravil, vyslal na Maltu invazní armádu, vedenou zkušeným Mustafou pašou (1500–1580), který proti johanitům bojoval i na Rhodu, a přepravovanou flotilou téměř 200 plavidel[2] pod velením sultánova zetě admirála Piyale paši (1515-1578). Přímo na Maltě se měl k oběma vrchním velitelům připojit ještě třetí – dělostřelecký odborník, sultánův nejlepší admirál a tripolský místodržitel Turgut (Dragut) Reis paša (1485–1565), který měl za úkol na tuto nesourodou, byť sultánově srdci milou dvojici nenápadně dohlížet...

Invaze

Dne 18. května 1565 spatřily johanitské hlídky připlouvající tureckou flotilu. Vzhledem k silnému větru, jenž zabránil vysazení vojsk v zátoce Marsasiccoro jižně od Birgu, přenocovali Turci v severněji položené zátoce Ghain Tuffieha a následujícího dne se o vysazení pokusili znovu, tentokrát úspěšně. Podle později vydaného deníku jednoho z obránců[3] se onoho 19. května 1565 na Maltě vylodilo celkem 48 000 tureckých vojáků, z toho 6 000 janičárů[4], 9 000 spahijů[5] a 4 000 jajalářů[6]. Zbytek tvořila pestrá směsice odvedenců, dobrovolníků, dělostřelců a zákopníků. Vzhledem k přepravní kapacitě turecké invazní flotily považují dnešní historici uvedené celkové číslo za nadsazené a odhadují skutečný počet na cca 35 000.

Sedmdesátiletý johanitský velmistr Jean Parisot de la Valette mohl proti útočníkům postavit přibližně 8 500 mužů, z toho asi 700 řádových rytířů a sloužících bratrů, 500 řádových námořníků a 3 000 místních maltských dobrovolníků. Zbytek posádky ostrovní pevnosti tvořili většinou nájemní španělští vojáci, považovaní v té době za nejlepší v Evropě, vzájemný poměr sil však nebyl v žádném případě příliš povzbudivý. A to i navzdory tomu, že obránci měli k dispozici moderní bastionová opevnění, chránící zátoku s hlavním ostrovním přístavem.

Toto opevnění sestávalo ze tří relativně samostatných celků. Na jižním břehu Velkého přístavu to byly Fort St. Angelo s osadou Birgu a Fort St. Michael, chránící vstup na poloostrov Senglea s osadou Senglea. Na konci poloostrova Sciberras, ohraničujícího Velký přístav ze severu a oddělujího jej od sousední zátoky Marsamuscetta, stál Fort St. Elmo. Ústí zálivu mezi poloostrovy Birgu a Senglea bylo možné uzavřít řetězem, nataženým mezi pevností St. Angel a Sengleou. Další řetěz byl natažen mezi okrajem šíjového opevnění Birgu a pevností St. Michael. Oba poloostrovy spojoval také pontonový most. Všechny ostatní osady hlavního ostrova byly ještě před invazí na velmistrův příkaz vyklizeny (a jejich zdroje pitné vody otráveny), s výjimkou vnitrozemského města Mdina (Melitta, Città Vecchia, Città Notabile), do něhož bylo kromě nebojujícího maltského obyvatelstva přemístěno i řádové jezdectvo.

Po vylodění postoupila turecká armáda do nitra ostrova, svedla několik vítězných šarvátek s johanitským jezdectvem a 21. května se utábořila na jižním konci Velkého přístavu, u opuštěné osady Marsa. Ještě téhož dne udeřily bojechtivé turecké jednotky na Kastilskou baštu šíjového opevnění Birgu, jejich útok však byl střelbou obránců odražen. Vzápětí se oba vrchní velitelé turecké armády poprvé nepohodli. Zatímco zkušený pozemní válečník Mustafa paša požadoval přednostní obsazení celého ostrova včetně Mdiny, po němž by teprve měl následovat útok na Birgu a Sengleu, sultánův zeť admirál Piyale paša trval na tom, že v první řadě musí být dobyta pevnost St. Elmo, chránící přístup nejen do maltského válečného přístavu, ale i do sousední zátoky Marsamuscetta, v níž by mohl bezpečně zakotvit své lodě.


Začátek obležení Malty

Pevnost St. Elmo

Spor obou tureckých vrchních velitelů skončil jako obvykle vítězstvím příbuzenských svazků nad válečnými zkušenostmi a turecké baterie, umístěné na poloostrově Sciberras, začaly 24. května ostřelovat St. Elmo. Pevnost hájilo 52 rytířů, 600 řádových vojáků a 200 španělských arkebuzírů. Ztráty, které v jejich řadách způsobila dělostřelecká palba i téměř nepřetržité útoky turecké pěchoty, byly nahrazovány lodní přepravou posil z Fort St. Angelo. Bohužel jen do 29. května, kdy na Maltu s 15 galérami a 1 500 vojáky dorazil sultánův admirál a zkušený dělostřelec Turgut Reis paša. Stejně jako Mustafa paša sice s přednostním dobýváním  St. Elma nesouhlasil, když však již bylo zahájeno, dal umístit dělostřelecké baterie také na výběžcích Dragut Point a Point Gallows, čímž zajistil ostřelování pevnosti ze tří stran a silně omezil i její styk s okolním světem.

Oddílu řádového jezdectva ze Mdiny se Turgutovu baterii na Gallow Point podařilo dočasně vyřadit, ze St. Elma se však i tak postupně stávala hromada trosek, na niž denně dopadalo okolo 7 000 dělových koulí z pozemních i námořních baterií a která byla cílem téměř každodenních ztečí turecké pěchoty. Obránci se bránili houževnatě, 14. června odmítli i nabídku čestné kapitulace, vzhledem k nepřátelské přesile a ke své vzrůstající izolaci však neměli šanci. V noci z 22. na 23. června dorazily sice na Maltu posily ze sicilské Mesiny (42 rytířů, 25 šlechtických dobrovolníků, 56 dělostřelců a 600 španělských pěšáků), do St. Elma však již tou dobou nedokázaly proniknout ani jednotlivé malé veslice.

Dne 23. června 1565, po jedenatřiceti dnech obléhání, pevnost St. Elmo padla. Z její posádky se zachránilo pouze pět maltských vojáků, jimž se podařilo doplavat až k pevnosti St. Angel. Devět rytířů zajali pragmatičtí Turgutovi korzáři, o jejich dalším osudu však není nic známo. Pravděpodobně skončili jako veslaři na galérách. Všichni ostatní příslušníci posádky zahynuli. Celkem ztratili obránci St. Elma asi 1 500 mužů, turecká armáda zaplatila za otevření přístavu pro Piyaleho loďstvo 8 000 padlými, včetně admirála Turguta Reise, který 18. června utrpěl zranění, jemuž krátce nato podlehl. Mustafa paša komentoval tento výsledek s typicky orientální vzletností: „Alláhu, když nás tak malý syn přišel tak draho, jakou cenu budeme muset zaplatit za jeho velkého otce?“


Stav obležení ke dni 22. června 1565

Pevnosti St. Angelo a St. Michael, Birgu, Senglea 

Vzdělaný Mustafa paša byl nejen zkušeným vojedůdcem, ale též učitelem a vychovatelem Sülejmanových synů. Nutnost trpně snášet drzosti sultánových rozmazlených spratků byla možná příčinou jeho proslulé krutosti v zacházení se zajatci, které s oblibou nechával zaživa stáhnout z kůže. Po pádu pevnosti St. Elmo vlastní zajatce neměl (a své mu Dragutovi lidé nevydali), dal proto alespoň přibít několik bezhlavých těl padlých rytířů na dřevěné kříže, které mořské proudy zanesly 24. června (v den narození sv. Jana Křtitele) na druhou stranu přístavní zátoky, k úpatí hradeb pevnosti St. Angelo. Pokud to měl být pokus o zastrašení nepřítele, očividně se nepovedl. Za svérázný dárek k nejvýznamnějšímu řádovému svátku poděkoval totiž velmistr Jean Parisot de la Valette poněkud nekřesťansky, nicméně s jistým morbidním humorem – nechal do tureckých pozic vystřelovat z děl namísto koulí sťaté hlavy tureckých zajatců. Nepovedl se ani následující Mustafův pokus nabídnout obleženým kapitulaci za stejně velkorysých podmínek, jaké jim poskytl Sulejman I. Nádherný na Rhodu. Velmistr odpověděl, že jediné území, které je ochoten Turkům přenechat, jsou pevnostní příkopy, které mohou zaplnit svými těly...

Do konce června bylo na Mustafův příkaz přepraveno pozemní cestou přes Sciberrský poloostrov ze zálivu Marsamuscetto do Velkého přístavu 80 lodí. Šlo o lehká plavidla, která měla být využita k útoku na slabá opevnění osady Senglea. Obránci odpověděli vybudováním do moře předsunuté palisády, o jejíž účinnosti se Turci přesvědčili 15. července, kdy zahájili první útok na Sengleu a pevnost St. Michael. Útoku se zúčastnily převážně jednotky alžírského místokrále Hassema, které se v počtu asi 10 tisíc mužů krátce předtím připojily k oblehatelům. Zatímco obránci pevnosti St. Michael s vypětím všech sil odráželi zteče z pevniny, obránci Sengley bojovali s alžírským výsadkem, který se pokoušel zničit palisádu a proniknout na poloostrov z moře. Za této napjaté situace vyslal Mustafa paša deset člunů obsazených 1 000 janičáry k cípu poloostrova. kde byl ukotven řetěz chránící vjezd do zátoky mezi Sengleou a Birgu. Jejich úkolem bylo ukotvení řetězu zničit a umožnit tím tureckým lodím zaútočit také na téměř nechráněný jižní břeh Birgu. Mustafův důmyslný plán ztroskotal na johanitské dělostřelecké baterii umístěné na protějším břehu, pod hradbami pevnosti St. Angelo. Devět tureckých člunů bylo její palbou potopeno, osm set Mustafových janičárů se buď utopilo, nebo bylo ubito poté, co doplavali k pobřeží. Celkové ztráty činily na turecké straně 3 000, na straně obránců 250 mužů...

Následovalo masivní dělostřelecké bombardování pevnosti St. Michael, Sengley, Birgu a pevnosti St. Angelo. Dne 2. srpna Turci opět zaútočili, tentokrát na oba poloostrovy současně. Opět byli odraženi. Dne 7. srpna následoval další útok, při němž se janičáři probili až na hradby pevnosti St. Michael a vztyčili zde svoji korouhev. K nesmírnému překvapení obránců však vzápětí dostali rozkaz k ústupu, který splnili teprve po delším přemlouvání svých důstojníků. Důvodem jejich stažení byl diverzní útok řádového jezdectva z Mdiny na hlavní turecký tábor u Marsy. Útoku, který Mustafa paša mylně považoval za akci přicházející křesťanské vyprošťovací armády ze Sicilie...

Při pohledu na vyloupený a zničený tábor, v němž řádoví jezdci pobili stovky tureckých raněných a nemocných vojáků, si Mustafa paša údajně zlostí „vyškubal bradu“ a přísahal při Prorokovi, že po dobytí Malty neušetří žádného křesťana. Jedinou výjimkou měl být velmistr La Valette, jehož hodlal v řetězech přivézt jako suvenýr sultánovi. Zbývala ovšem zdánlivá maličkost – dobýt Maltu...

Dne 18. srpna 1565 odpálili turečtí zákopníci nálož pod Kastilskou baštou vnějšího opevnění Birgu a pěší jednotky zahájily všeobecný útok na Birgu i Sengleu. Průlomem v Kastilské baště se jim podařilo proniknout do města, protiútok obránců, vedených osobně velmistrem La Valettou, je však zastavil a donutil ustoupit. Následujícího dne přisunuli Turci k hradbám Birgu dřevěnou obléhací věž, z jejíhož vrcholu úspěšně ostřelovali prostor za pobořenými hradbami. Obránci prorazili v hradební zdi otvor pro dělo a jediným zdařilým výstřelem do základny věž zničili.

Neúspěchem skončil i turecký pokus proniknout do pevnosti St. Michael pomocí velkého sudu naplněného střelným prachem a kovovými úlomky, který se  janičárům podařilo převalit přes pobořenou část hradby do nitra pevnosti a který měl být odpálen hořící zápalnou šňůrou. Šňůra však byla příliš dlouhá, takže se obráncům podařilo tento primitivní šrapnel ještě před výbuchem vrátit zpátky na tureckou stranu...

Dne 20. srpna odrazila posádka pevnosti St. Michael a Sengley další turecký útok, zatímco k hradbám Birgu přisunuli Turci novou obléhací věž. Ve spodní části ji vyplnili zeminou a kamením, aby neskončila stejně jako její předchůdkyně. Místo střílny pro dělo prorazili tedy obránci v hradební zdi průchod, jímž prošel výpadový oddíl, který věž dobyl a zapálil. Vzhledem k tomu, že turečtí zásobovači museli na bezlesý ostrov dovážet z Afriky nejen veškeré životní potřeby (včetně pitné vody), ale i dřevo, věnovali se Turci nadále pouze hloubení podkopových štol, aby mohli pobořené birgské hradby vyhodit do vzduchu...

Obležení Malty na dobové rytině

Konec obležení 

Dne 23. srpna 1565 se johanitská Velká rada usnesla, že další obrana na několika místech podminovaného vnějšího opevnění je nemožná, takže nezbývá nic jiného, než stáhnout řádové oddíly do pevnosti St. Angelo a přenechat zbytek poloostrova Turkům. Velmistr Jean Parisot de la Valette to odmítl s tím, že po vyklizení Birgu by automaticky došlo i k pádu Sengley. Nehledě na to, že pevnost St. Angelo je příliš malá na to, aby se do ní vešli vojáci i obyvatelstvo, a že nepřipadá v úvahu, aby Řád vydal nepříteli své věrné maltské spolubojovníky a jejich rodiny. Takže naopak nezbývá nic jiného, než zůstat, bojovat a v případě nutnosti i zemřít. A aby dodal svým slovům váhy, nařídil většině posádky St. Angela přejít do města a most mezi pevností a městem dal zničit...

Velké problémy měl i Mustafa paša. Jeho armádu decimovala kromě bojových ztrát také úplavice ze znečištěných maltských studní, jeho dělostřelcům začínala chybět munice, marnotratně vystřílená zejména v prvních týdnech obležení. A jako by to nestačilo, hlavní tureckou zásobovací loď zajali křesťanští korzáři, takže ve skladech zbývala mouka na pouhých 25 dní, což bylo málo i na zpáteční plavbu do Istanbulu. Admirál Piyale paša poslal sice k tuniským břehům několik lodí, které měly zásoby opatřit, současně však Mustafovi oznámil, že nebude-li dosaženo rychlého vítězství, vrátí se s loďstvem ještě před podzimními bouřemi do Istanbulu a Mustafova armáda bude muset na Maltě přezimovat.

Po dosavadních zkušenostech zřejmě Mustafa paša s rychlým vítězstvím příliš nepočítal, rozhodl se proto na Maltě zůstat. K tomu ovšem potřeboval dobýt vnitrozemí ostrova, tedy to, co chtěl (a kvůli sultánovu zeti nemohl) udělat hned na začátku. Koncem srpna vydal proto rozkaz k obsazení Mdiny, jejíž posádku měl podle jeho informací tvořit pouze zanedbatelný počet řádových vojáků. Mustafovy informace byly zcela správné, sotva se však první turecké oddíly objevily pod hradbami tohoto nejlidnatějšího maltského města, spatřily je plně obsazené hustými řadami obránců a staly se navíc terčem mohutné dělostřelecké salvy. Mdinský guvernér, portugalský rytíř Don Mesquita, totiž ozbrojil a poslal na hradby všechny chůze schopné civilisty, čímž vzbudil v Turcích dojem, že mají před sebou další St. Elmo, Sengleu či Birgu. K obdobnému závěru dospěl i původně nedůvěřivý Mustafa paša, který se přijel o stavu věcí osobně přesvědčit, načež nařídil návrat demoralizovaných jednotek do Marsy. Místo útoku na Mdinu je raději 1. září 1565 nechal ještě jednou zaútočit na Birgu a Sengleu. Do tohoto posledního útoku nastoupilo neochotně a bez potřebného nadšení 20 tisíc demoralizovaných tureckých vojáků. K jejich odražení tak stačilo pouhých 800 zbylých obránců. Turci už toho zkrátka měli dost...

Dne 7. září přistála v zátoce Mellihela na severním pobřeží Malty dlouho slibovaná španělská pomoc ze Sicílie, asi 8 tisíc pěších vojáků, kteří se okamžitě přesunuli do opuštěného města Naxxar. Mustafa paša, jemuž podplacení zvědové počet španělských posil zdvojnásobili, začal kvapně stahovat své vojáky a dělostřelectvo do zátoky Marsamuscetta a naloďovat je k návratu domů. Po obdržení reálnějších informací o počtu nepřátel si uvědomil, že po předchozím obléhacím debaklu by mu ústup před dvojnásobně slabším protivníkem nemusel u stařecky popudlivého sultána projít, nechal své muže opět vylodit a osobně je vedl na sever do zátoky sv. Pavla, kam se mělo přemístit i Pialeyho loďstvo. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Cestou byli Turci napadeni jak řádovou jízdou z Mdiny, tak čerstvými vojáky z Naxxaru. Jejich opětné nalodění v zátoce sv. Pavla se tak změnilo v dosti krvavou záležitost, která 8. září 1656 oficiálně ukončila turecké obležení Malty...


Konec obležení Malty 

Závěrem 

V průběhu čtyřměsíčního obležení Malty padlo 7 tisíc obránců, včetně 250 johanitských rytířů. Na turecké straně zahynulo asi 35 tisíc vojáků, tedy tolik, kolik se jich podle některých pramenů na Maltě původně vylodilo. Po zpackaném obležení Vídně roku 1529 tak sultán Sulejman I. Nádherný utrpěl na Maltě svoji druhou významnou životní porážku. Mustafu pašovi i admirálu Piyalemu sice odpustil (neodpusťte sebeneschopnějsímu manželovi své milované dcery), jejich přičiněním však zřejmě podlehl zhoubnému manažerskému syndromu, který dnešní vedoucí pracovníci vyjadřují větou: „Jsem na všechno sám!“ Humanitně vzdělaný panovník použil větu vzletnější, byť významově zcela shodnou: "Vidím, že jen můj meč v mé vlastní ruce je nepřemožitelný..." A aby neschopným podřízeným ukázal, jak takové správné obléhání vypadat, vytáhl roku 1566 v čele stotisícové armády podruhé na Vídeň. Cestou jen tak mimochodem oblehl uherský Szigetvár, pádu města se však nedožil. V noci z 5. na 6. září 1566 zemřel ve svém stanu, pravděpodobně na infarkt. Osiřelí velitelé jeho smrt vojsku pro jistotu zatajili, Szigetvár dobyli, nicméně místo na Vídeň zamířili zpátky do Istanbulu...

Velmistr Jean Parisot de la Valette přežil svého celoživotního nepřítele o tři roky. Zemřel 21. srpna 1568, rovněž na následky infarktu, který jej měsíc předtím postihl na lovu. Tou dobou již na Sciberrském poostrově vznikalo v předpolí opravené pevnosti St. Elmo nové sídelní město řádu johanitských (nadále maltézských) rytířů, nazvané na velmistrovu počest Valetta. Bylo opraveno také zpustošené Birgu a přejmenováno na Citta Vittoriosa - Vítězné město. Na věčnou památku vítězství, které zhatilo poslední pokus turecké osmanské říše proniknout přes západní Středomoří do Evropy... 


Malta v roce 1572 

Poznámky: 
 

[1] Na rytíře nepasovaní bojovníci s podobnou výzbrojí a výstrojí.

[2] 130 válečných galér, 30 galeat a galeas, 11 transportních lodí a neznámý počet malých plavidel různého typu.

[3] Francisco Balbi di Correggio, italský žoldnéř v oddílu španělských arkebuzírů, hájících pevnost St. Michael.

[4] Příslušníci elitních pěších jednotek, rekrutovaní z řad nemuslimského, převážně slovanského obyvatelstva.

[5] Příslušníci lehkého jezdectva.

[6] Příslušníci nepravidelných pěších jednotek, vynikající spíše slepou odvahou než kázní.

Zdroje textu a obrázků:
Josef Pořízka: Řád maltézských rytířů (Praha 1997)
William Weir: Bitvy, které změnily svět (Alkapress 2004)
Tim Pickles: Malta 1565 (Osprey Publishing 1998)
Charles Stephenson: The Fortifications of Malta 1530-1945 (Osprey Publishing 2004)
http://dalky.cz/cteni/c-velke-oblehani-malty.html  
http://historic-cities.huji.ac.il/historic_cities.html
Autor : Karel Oktábec 🕔11.04.2012 📕16.743

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře