Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Autor : Bc. Vendula Krumlová 🕔30.03.2012 📕2.812

Seriál

  1. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  2. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  3. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  4. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  5. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  6. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  7. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  8. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Podobné články

Další články autora

Závěr

Domnívám se, že již při zpracování obecné části mé bakalářské práce se objevují nedostatky celého procesu konfiskace. Vidím je především v ukvapenosti provedení tak administrativně i technicky složitého řešení. Zřejmě z toho důvodu, aby byly válečné události v povědomí veřejnosti ještě čerstvé a radikální řešení proti německému obyvatelstvu nebyla morálně odsouzena, považovala vláda za nejdůležitější úkol rychlost realizace. Dekrety týkající se konfiskace byly přijaty ve spěchu, použily se v nich pojmy nepřesné a nejasné. Otevřel se tak prostor pro různorodou interpretaci, kterého mohly využít pověřené orgány k svévolnému jednání. Představitelé vlády chtěli, co nejdříve postavit průmyslový majetek střední velikosti[253] pod národní správu a zabránit tak Němcům v další dispozici s majetkem, zabránit rabování a zajistit produkci průmyslu v pohraničí. Jak zmínila Hlušičková, nebyl čas zkoumat případ od případu a muselo jasně docházet k chybám, ať už v důvodu, pro který se dával majetek pod národní správu tak i v osobách pověřených národní správou.[254]

Pověřenými orgány pro ustanovení národních správců byly národní výbory. Pravomoc byla přenesena na místní orgány a nebyla zde dostatečná kontrola jejich rozhodnutí. Demokratické strany udělaly chybu, když jim jako prozatímním nevěnovaly větší pozornost a téměř od počátku v nich tak přebírala moc komunistická strana. Členové KSČ se prostřednictvím výborů snažily naplňovat vize komunistické strany, a to často bez ohledu na pravidla, na možné negativní hospodářské následky. Národní výbory se staly orgány, které měly skutečnou moc na fungování poválečného Československa, jejich rozhodnutí nepodléhala téměř žádné kontrole. Byly pověřeny veškerou veřejnou správou. Mezi jejich úkoly patřilo ustanovení národních správců, vydávaly výměry ke konfiskaci, následně manipulovaly s konfiskáty. Mimo to udělovaly povolení ke všem úkonům národních správců, které se netýkaly běžného hospodaření. V praxi se mnohdy jednalo i o banální záležitosti. Moc národních výborů se tak projevila i v hospodaření jednotlivých firem. Vzhledem k tomu, jak obsáhlou agendu musely výbory obstarávat, nemohly plně rozumět fungování podniku a jejich rozhodnutí mnohdy způsobily národním správcům výrobní problémy. To potvrzuje i hlášení národních správců firmy RINCO, kdy uvádí, že nemohou uvést výrobu do plného chodu mimo jiné pro malé nebo žádné pochopení nadřízených úřadů, které mnohdy způsobí několikadenní ztrátu nebo nucené přesuzování výroby na jiný druh. [255] Navíc národním výborům z hospodaření podniku neplynul žádný zisk a tak chyběla i motivace se podrobněji zabývat žádostmi národních správců. Národní správci tak sice měli informační převahu, prostřednictvím svých hlášení mohli vykazovat i nepravdivé výsledky a zkreslit před výbory situaci podniku, aby alespoň dočasně prosadili své zájmy, ale podle mne nemohli ovlivnit následný osud podniku. S komunisty navíc spolupracovaly odbory, které mohly odmítnout pracovat s původním majitelem a národní správa se pak uvalila z důvodu „plynulého chodu výroby.“ Jak uvádí Kuklík, v tomto případě se pak jednalo o podniky, kterých se národní správa formálně netýkala.[256] Odbory měly i významné slovo při výběru z kandidátů.

Ustanovení národních správců tak neprobíhalo na základě daných pravidel, nebyl vybrán nejschopnější žadatel, ale člověk, který se nejvíce hodil pro potřeby členů výboru, odpovídal představě závodní rady. Jistě mnohdy byl jmenován národní správce na základě personálních vazeb, úplatků bez potřebných či zfalšovaných potvrzení.[257] Na osobě Antonína Peschkeho lze vidět, že potvrzení o státním československém občanství mohl údajně získat i Němec, člen NSDAP. Osoba pověřená národní správou tak nemusela být schopná vést podnik úspěšně, nemusela být ani spolehlivá a mohla činit úkony k vlastnímu obohacení. Lidé přicházeli do pohraničí, aby jim byla udělena národní správa a doufali, že následně dojde i k přechodu vlastnických práv, nešlo jim o poválečné blaho státu. Zřejmě proto si nad nimi výbory ponechaly určitý dohled.

Jak je tedy patrné v poválečné době nemusel mít nikdo vlastní zájem na prosperitě podniku. Bývalý majitel byl zavedením národní správy zbaven jakékoliv možnosti s majetkem nakládat. Místo něj tuto možnost získali národním správci. Těm ale majetek nepatřil, měli určený pevný plat a neměli zřejmě jakýkoliv důvod pečovat o blaho podniku, výhodnější pro ně jistě bylo obohacovat se na jeho úkor. To samé platilo pro národní výbory, kterým také z dobrého hospodaření podniku neplynuly žádné výhody. Nikdo tak nemá individuální zájem, aby podniky vykazovaly zisk, není tu žádný jedinec, který by měl hlubší vztah k majetku. Vzhledem k tomu byly podniky mnohdy řízeny nehospodárně, dostávaly se do hospodářských potíží. V souvislosti s tím Staněk uvádí: „Hodnocení výsledků hospodaření se zkonfiskovanými hodnotami bylo často kritické, hlavně pokud šlo o stanovisko politických konkurentů KSČ.[258]

Pokud tu nebyl nikdo, kdo by měl jasný vztah k majetku a s tím související zájem na jeho prosperitě, musela tu chybět i přesná vize, jak s podnikem naložit. I když tu byly vládní snahy plánovat výrobu, stanovit podnikům program do dalších let, ne vždy se to dařilo, nikomu v podniku na tom příliš nezáleželo. I u podniku RINCO Werke je patrná neschopnost plánování. Ministerstvo vyzvalo podnik RINCO, aby představil plán na dalších šest let. Národní správci podniku ale uvádí, že mají plán jen na roky 1946 a 1947 na zbylé čtyři roky není možné určit plán.[259] Chyběl dlouhodobý záměr, kam má podnik směřovat. Plány, jak s podnikem naložit vznikaly spíše spontánně, držely se jen základní myšlenky přechodu k socialismu, kdy většina podniků přešla pod státní podniky.

Mnohé komplikace v hospodaření podniku zřejmě způsobilo i upřednostňování národnostní stránky přijatého řešení. I když Beneš ve svých Pamětech uvádí: „Řešení národnostní otázky u nás bude nutno logicky spojit se změnami sociálními a hospodářskými, čili revoluci nacionální sloučit s revolucí hospodářskou.[260] Jak vyplývá z mé práce, hospodářské zájmy byly dány do pozadí. Z bezpečnostního důvodu byla odstraněna většina Němců. Došlo k odlivu řady odborníků, zaměstnanců průmyslových podniků a národním správcům to mnohdy způsobilo značné výrobní těžkosti. Někdy chyběly pracovní síly početně, jindy přicházeli nezkušení zaměstnanci, kteří nebyli schopni zastat práci po Němcích. Národní správci z počátku žádali o zanechání odborníků. Byli si plně vědomi nepříznivých následků pro podnik spojených s jejich odchodem. Později ve svých hlášeních kladli důraz na úspěchy v rámci odstranění německých zaměstnanců, neútěšnou situaci podniku vlivem odsunu německých zaměstnanců jen letmo zmínili s tvrzením, že brzy bude překonána.[261] Negativní následky odchodu německý sil se odráží i na podniku RINCO. Špatná situace podniku je vidět přinejmenším v krátkodobém horizontu roku 1945 a prvního čtvrtletí 1946, kdy byly odsuny Němců největší.

V rámci uvalení národní správy na sudetoněmecký majetek a následné konfiskace dochází ke změně vlastnických práv. Jak již bylo řečeno, tato změna nebyla dobrovolná a měla by tak podle teoretických východisek přinést spíše negativní dopady.[262] V souvislosti se změnou vlastnické struktury podniku se měnilo národnostní složení, měnila se výroba. Hlavní motivací, ale nebyla prosperita podniku, ale naplňování jiných cílů. Záměrem bylo odstranit téměř veškeré německé dělnictvo, pomocí manipulace se zkonfiskovaným průmyslovým majetkem provést sociální revoluci, přejít ke komunismu. Mnohé hodnoty, jako jednotlivé nemovitosti byly přidělovány za účelem získání politické podpory obyvatel. U průmyslového majetku byl průběh trochu jiný. Ten sehrál v rámci politického boje daleko důležitější úlohu. Demokratické strany upřednostňovaly především restituci majetku, navrácení konfiskátů oprávněným žadatelům, oproti tomu komunisté v duchu myšlenky odstranění kapitalismu, odstranění soukromého vlastnictví chtěli většinu průmyslových podniků přiřadit ke státním podnikům.[263] Vzhledem k tomu, že národní výbory byly pod komunistickým vlivem a navíc měly podporu závodních rad, docházelo postupně k naplňování komunistických cílů i přes nedodržování pravidel, přes možné negativní hospodářské dopady. Tak je tomu i u firmy RINCO, kdy nebylo vyhověno jednomu z původních majitelů při žádosti o zrušení konfiskace, v tomto případě ani závodní radě s požadavkem o združstevnění, ale podnik byl podle vládního (komunistického) plánu přirazen ke státnímu podniku.

Při zkoumání firmy RINCO Werke jsem získala dostatek indicií, abych si dovolila tvrdit, že konfiskace sudetoněmeckého průmyslového majetku byla provedena skutečně nesystémově, že probíhaly nelegální majetkové převody. Nedobrovolné proměna vlastnického práva přinejmenším krátkodobě způsobila podniku řadu problémů. Názorně se to ukazuje i na firmě RINCO, ta byla za války prosperujícím podnikem s 600 zaměstnanci, svou výrobou podporovala válečné Německo. Po válce, po změně vlastnické struktury měla v roce 1945 zaměstnanců 280 a byla ztrátová, situace se dále zhoršovala, vina byla svalována z počátku na úbytek zaměstnanců, následně na správce, dostalo se i na výbory. Podle mne to však souvisí především s tím, že nikdo k podniku neměl vlastnické pouto a neměl motivaci usilovat o jeho prosperitu. Postupem času se situace stabilizovala, konec roku 1946 je vykazován jako ziskový.

Pokud bych měla celou poválečnou situaci shrnout. Předpokladem celé konfiskace byl odsun většiny Němců. Do majetku, který tu po nich zbyl, byla ustanovena národní správa. Následná konfiskace však nepřinesla Československu jen přínosy v podobě nabytí majetkových hodnot, ale mimo to i řadu negativních důsledků. Staněk: „Snaha okamžitě a maximálně zužitkovat majetkový zisk v pohraničí s cílem nárazově uspokojit osídlence a získat tak jejich podporu v politickém zápase měla za následek, že se řada závažných otázek sociálně ekonomického, obecně civilizačního a kulturního charakteru opomíjelo.[264] Nebyl příliš brán zřetel na možné ekonomické či sociální následky. Mezi nepříznivé důsledky patřil úbytek pracovních sil, nestabilní hospodářská situace, zřejmě i přechod ke komunismu. Milan Sládek uvádí, že Sudetští Němci tvořící relativně majetnou třídu, byli známi svým antikomunistickým postojem. Po jejich odsunu používalo komunistické ministerstvo vnitra jejich zkonfiskovaný majetek k získání hlasů Čechů a Slováků, kteří osídlovali sudetské oblasti. Komunistická strana získala v Sudetech okolo jednoho milionů hlasů.[265] Složitost, ukvapenost, rozsah konfiskace a nedodržování pravidel způsobily, že ještě dnes se původní majitelé či jejich dědicové domáhají zkonfiskovaného majetku nazpět.[266]

Poznámky

[253] Konfiskace se týkala podniků, které nespadaly svou velikostí pod znárodnění, tzn. podniků, jež mě ly méně jak 500 zaměstnanců.

[254] HLUŠIČKOVÁ, Růžena. 1983. Boj o průmyslové konfiskáty v Československu 1945 – 1948. Praha : Práce, 1983. s. 41.

[255] Výrobní program leden – prosinec 1946, 2.1.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rinco Werke, karton 125.

[256] KUKLÍK, Jan. 2010. Znárodněné Československo. Praha : Auditorium, 2010. s. 144.

[257] Tuto informaci mi potvrdil i Petr Joza, archivář ve Státním oblastním archivu Děčín.

[258] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945 -1947. Praha : Academia, 1991. s. 354.

[259] Plán na dva roky, 25.9.1947, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rinco Werke, karton 125.

[260] BENEŠ, Edvard. NOVOTNÝ, Karel. 1996. Odsun Němců z Československa: výbor z Pamětí, projevů a dokumentů, 1940 – 1947. Praha: nakladatelství Dita, 1996. s. 315.

[261] Přehled o podnikové činnosti fy. RINCO, mot. závody pod nár. správou v Rumburku, od června 1945 do konce června 1946, 20.7.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rinco Werke, karton 125.

[262] Vycházím z teoretické hypotézy přejaté od Douglase Northa.

[263] Tato myšlenka provází celou publikaci od Růženy Hlušičkové: Boj o průmyslové konfiskáty.

[264] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia, 1991. s. 348.

[265] SLÁDEK, Milan. 2002. Němci v Čechách – Německá menšina v Českých zemích a Československu: 1848 – 1946. Praha: Pragma, 2002. s. 205.

[266] Takovým příkladem může být i Nemocnice s poliklinikou Rumburk, kdy se jejího navrácení domáhali dědicové neúspěšně i za pomoci ústavní stížnosti. Blíže (online). (cit.2011-04-01). http://kraken.slv.cz/I.%C3%9AS396/99. Na problematickou situaci v Rumburku, v souvislosti s dodatečnými nároky, poukazují i Hospodářské noviny. HOLECOVÁ, S., KLEKNEROVÁ, Z. 2004.Sudety: těžký život se žalobami. Hospodářské noviny (online). 30. 7. 2004. (cit.2011-04-01). http://hn.ihned.cz/c1-14699270-sudety- tezky-zivot-se-zalobami . I firmu RINCO Werke si podle archiváře Státního oblastního archivu v Děčíně Petra Jozy v 90. Letech nárokovala žena z Anglie. Její právní zástupci v archívu sháněli podklady, aby mohli uplatnit nároky k uplatnění náhrady u soudu. Vzhledem k zákonu o ochraně osobních údajů není možné dohledat její jméno. Domnívám se ovšem, že tato žádost byla podána na základě příbuzenství s Gladys Candler Bakerovou.

Seriál

  1. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  2. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  3. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  4. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  5. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  6. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  7. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  8. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Vendula Krumlová 🕔30.03.2012 📕2.812

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře