Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Autor : Bc. Vendula Krumlová 🕔30.03.2012 📕4.548

Seriál

  1. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  2. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  3. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  4. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  5. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  6. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  7. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  8. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Podobné články

Další články autora

3. Rumburk

V této kapitole se budu snažit blíže představit region Rumburk,[99] jeho specifika v rámci poválečného Československa. Jaké bylo jeho národnostní složení a jaké změny v tomto směru nastaly po válce? Jaký vliv měly změny demografického složení na jeho fungování, průmysl? Kteří lidé do města přicházeli a za jakým účelem? Jaké orgány měly ve městě největší moc?

Město Rumburk leží v nejsevernější části Čech ve Šluknovském výběžku. Od roku 1850 do roku 1960 byl okresním městem a v Sudetech na severu Čech se řadil mezi nejvýznamnější obce. Představuje přirozené centrum Šluknovského výběžku, je důležitým uzlem silniční a železniční dopravy. Rumburk jako město v Sudetech byl do Mnichovské dohody (29. září 1938) považován za nezpochybnitelnou součást českého státu.[100] Vzhledem k jeho poloze byl ovšem obklopen německy mluvícím obyvatelstvem. Petr Joza na základě archivních záznamů uvádí: „V roce 1930 měl jen 7, 6 % Čechů (včetně vojáků zdejší posádky), po roce 1939 se jejich počet blížil nule.[101] V číselných údajích mělo město Rumburk v roce 1930 10 466 obyvatel, z toho bylo 766 Čechů.[102] V roce 1939 pak 9 447 obyvatel, počet Čechů se neuvádí.[103] Důležitým mezníkem pro celou oblast byl nástup hospodářské krize v roce 1929. Do té doby byl Rumburk úspěšným průmyslovým městem, zaměřený především na textilní průmysl. Strojová výroba zahrnovala bavlnářství, punčochářství a byla doplněna řadou poměrně velkých průmyslových podniků různých oborů. S nástupem krize ovšem Melichar uvádí: „Zaměstnanost v klíčovém textilním průmyslu zde poklesla o 40%, mnoho provozů nejrůznějších odvětví bylo uzavřeno.[104] V tehdejším okrese Rumburk, bylo ještě v roce 1935 téměř 6 tisíc nezaměstnaných a krize vlivem orientace na lehký průmysl přetrvala do konce roku 1938.[105] Neútěšné hospodářské situace využila Henleinova nacionální strana SdP[106] a získala si podporu většiny německého obyvatelstva. Kaluha ve svých zápisech uvádí, že české rodiny se do nitra Čech začaly stěhovat už před Mnichovskou dohodou v létě roku 1938.[107] Větší odchod českého obyvatelstva však nastal až po připojení sudetských oblastí k Německu (a tedy i Šluknovského výběžku) v říjnu 1938. Kaluha v návaznosti na to tvrdí: „Válku mohla v Rumburku přežít jen hrstka Čechů.[108] Ani tento úbytek nebyl konečný, další odliv obyvatel způsobilo povolání tisíců mužů do německé armády. S poklesem obyvatelstva však nastal problém v podobě nedostatku pracovních sil. A tak, jak se uvádí v Pamětní knize Rumburku, totálním nasazováním[109] a převáděním českých zaměstnanců nastává nový příliv po silném odlivu českého obyvatelstva. Dále nám ale pamětní kniha osvětluje: „Češi přijížděli do Rumburku jako začátečníci ve své kariéře, zaujímají místa především na dráze, místa špatně placená, zatím co Němci ponechávají si a drží se až do r. 1945 téměř ve všech odvětvích průmyslových (kromě textilky Stáhalových), obchodních (s výjimkou obchodu s galanterním a krátkým zbožím Jaroslava Valenty).[110] Někteří z nasazených dělníků samozřejmě okres Rumburk opustili, ti co zůstali, byli pro následný poválečný vývoj velice důležití. Melichar v souvislosti s tím uvádí, že právě nasazení dělníci a čeští železničáři se stali po osvobození prvními organizátory života na tomto území.[111]

Za války se musela průmyslová výroba přizpůsobit potřebám nacistického Německa. Jak uvádí Melichar: „Po vypuknutí 2. světové války došlo k převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu, na řadě míst ve výběžku byly zřízeny zajatecké tábory.[112] Mezi nejvýznamnější podniky vyrábějící pro potřeby válčícího Německa patřil i podnik RINCO Motorwerke, který vyráběl zaměřovací přístroje, destrukční tančíky, motorové pily pro vojsko.[113] Další firmou byla například firma RUTEWE, která vyráběla letecké optické přístroje.[114] Pokud se téměř všechny rumburské podniky zúčastnily válečné výroby a jejich majitelé byli zejména Němci, muselo samozřejmě po válce dojít k jejich konfiskaci. Smetana: „Ustanovení o konfiskaci se v Rumburku týkalo většiny podniků i živností, rodinných domů, všech vil a činžovních domů.[115]

Rumburk patřil po válce k obci s většinou „státně nespolehlivého“ obyvatelstva. Do 5. května 1945 měl okres Rumburk 37 800 obyvatel, z toho bylo jen 275 Čechů.[116] Podle §4 dekretu prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. Věst. Čsl.[117] se měly v obcích a okresech s většinou „národně nespolehlivého“ obyvatelstva utvořit správní komise. Z důvodu převahy německého obyvatelstva nebylo možné členy volit, a proto byli jmenováni vládou. Komise měly převzít do svých rukou veškerou veřejnou správu, měly mít stejné úkoly a pravomoci jako národní výbory ve vnitrozemí. Ustanovení o komisích se tak týkalo i Rumburku. Joza uvádí, že už ke konci války vznikaly na řadě míst živelně národní výbory, které přebíraly moc od německých úředníků. V Rumburku se 9. května 1945 ustanovil Revoluční národní výbor, do jehož čela se postavil Hynek Vágner, jeden z mála Čechů tehdy žijících trvale na Rumbursku.[118] Úkolem výboru bylo, jak uvádí Kaluha, zabezpečit zásobování obyvatelstva potravinami, pečovat o ochranu majetku zabaveného německým kapitalistům a fašistům, usazovat ve městě první české osadníky přicházející sem z vnitrozemí.[119] O jeho činnosti se nezanechaly žádné písemnosti. Následně jak uvádí Joza: „Politickou správu v okresu Rumburk zajišťoval přechodně komisař politické správy JuDr. J. Buček a teprve 11. června 1945 byla výnosem ministerstva vnitra jmenována OSK Rumburk.[120] Mnoho jejich členů se mohlo již opírat o práci v ilegalitě. To je případ i Hynka Vágnera, který se stává předsedou okresní správní komise a z titulu své funkce jmenoval místní správní komise v celém okresu.[121] Z dostupných dokumentů je patrné, že Místní správní komise v Rumburku nebyla příliš stabilním orgánem.[122] Kaluha nám navíc objasňuje, že komunistická strana prostřednictvím svých členů v místní i okresní komisi zasahovala do politického života města již těsně po válce.[123] Jak dále uvádí: „Nejsilnější politickou stranou v Rumburku byla již r. 1945 KSČ. [124]

Mezníkem ve vývoji správy města i okresu představovaly volby z 27. května 1946. Článek v místním periodiku „Sever“ píše: „Vítězství KSČ v celém pohraničí je naprosté. Všechen pracující český lid vyjádřil v prvních volbách svobodné republiky také svůj úplný souhlas s vládním programem a dnešní lidově demokratickým režimem a mizivé procento bílých lístků jasně dokumentovalo tuto skutečnost.[125] V díle Františka Čapka však nalezneme tvrzení, že podrobnější rozbor volebních výsledků v pohraničí potvrzuje, že komunistům dali hlasy především noví osídlenci, kteří uvěřili, že vděčí komunistům za svoje nynější postavení.[126] Z voleb vzešel první volený místní a okresní národní výbor. Z vítězství se v Rumburku mohla radovat KSČ. Smetana: „Podobně jako v celé zemi se také v Rumburku volby staly triumfem KSČ, která zde ale nadpoloviční většinu jako ve většině ostatních měst v pohraničí nezískala.[127] Pro kandidáty KSČ hlasovalo 2 565 (48, 9%) voličů, na druhém místě se umístili národní socialisté s 553 (21, 5%) hlasy, třetí sociální demokraté získali 490 (19,1%) a nejméně získala lidová strana s 266 (10, 5%) hlasy.[128] Na základě těchto výsledků se v Rumburku potvrdilo dominantní postavení KSČ. Nově zvolený Okresní národní výbor v Rumburku zahájil svou činnost 11. července 1946.[129] Jeho předsedou se stal Václav Sembdner, člen komunistické strany.[130] Nejvyšší orgán Okresního národní výboru tvořilo plénum s nadpoloviční většinou komunistů (11 z 20), to samé platilo o výkonném orgánu sedmičlenné radě.[131] Orgány, které byly pověřeny organizací odsunu, ustanovením národních správ, provedením konfiskace a následnou manipulací se zkonfiskovaným majetkem, byly tak od počátku pod komunistickým vlivem. Ke dni voleb zanikla Místní a Okresní správní komise, přestal platit paritní systém zastoupení politických stran. Činnost národních výborů ve vnitrozemí i v pohraničí začala být stejná.

Konec války a obnovení Československé republiky znamenaly pro severočeské pohraniční dalekosáhlé změny. Měnila se hospodářská struktura, majetkoprávní vztahy, zapříčiněné konfiskací německého majetku, vzniklo nové správní uspořádání. Na tomto území došlo k úplné přeměně předchozího demografického vývoje. V průběhu dvou let se po stránce národnostní i početní zcela změnilo osídlení Šluknovského výběžku. Melichar: „V celém Šluknovském výběžku totiž zůstalo necelých 10% původního německého obyvatelstva (smíšená manželství, antifašisté, specialisté – výroba květin, textil, strojírenství) tj. kolem 10 000 osob. Část obyvatel byla nahrazena novými osídlenci z vnitřních Čech a Slovenska. Přesto úbytek obyvatel způsobený odsunem se nepodařilo nahradit a v roce 1950, kdy se uskutečnilo první poválečné oficiální sčítání lidu, žilo na území Šluknovského výběžku 58 000 obyvatel, což představovalo necelých 50% z počtu obyvatel k roku 1930.[132] Počty obyvatel v okresu lze vyčíst z jednotlivých hlášení Okresní správní komise. Do 5. května 1945 činil celkový stav obyvatelstva v okrese Rumburk 37 800 osob,[133] z toho bylo jen 275 Čechů, z nich 81 starousedlíků. V srpnu 1945 bylo z okresu Rumburk vyhoštěno 10 499 Němců,[134] celkem je tedy k 1. listopadu 1945 v rumburském okrese 20 466 osob.[135] Z těchto čísel je více než patrné, jak moc německým městem Rumburk za války a těsně po válce byl. Dále se domnívám, že odliv obyvatelstva nebyl nikdy zcela doplněn příchodem nových osídlenců. Mou myšlenku potvrzuje ve svém článku i David Gerlach, kdy uvádí, že skutečně některá místa v pohraničí, třeba ašský, rumburský či frýdlantský výběžek nedosáhly většího zájmu osídlenců.[136] Dále Staněk doplňuje „Mnohá místa byla zcela vylidněna a hodnoty zanechané Němci nebyly využity.[137] Staněk nám poskytuje i číselné podklady pro představu: „Nedostatečně osídlené terény představovaly na konci r. 1947 asi 16 % celého pohraničního území.[138] Tento problém se podle mne ovšem týkal hůře dostupných vesnic.

Dříve než došlo k hromadnému odsunu Němců, objevili se během května první čeští osídlenci. Byli to zejména lidé vysláni na výzvu ministerstev, potřební pro funkčnost kraje, přicházeli zaujmout místa národních správců a doufali, že se později stanou vlastníky spravovaného majetku. Pamětní kniha uvádí: „Po májové revoluci přicházejí s vojáky, příslušníky SNB, pohraniční stráží i civilní obyvatelstvo z různých končin ČSR, ale též i lužičtí Srbové ze sousedního zahraničí, zahraniční Češi, Slováci, Maďaři i židé, ba dočasně i cikáni.[139] Z počátku muselo být jejich postavení nesnadné, tvořili menšinu a odpor německé většiny v nich musel vzbuzovat obavy. Situace se změnila až s novou silnější vlnou osídlenců z vnitrozemí, která dorazila během června, července. Smetana uvádí, že nejvíce nových občanů přišlo z východočeských okresů Chrudim, Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a ze středních Čech, zejména z tehdejších okresů Mladá Boleslav, Jičín, Nymburk, Kutná Hora a z Prahy.[140] Dále pokračuje: „Část dosídlenců tvořili repatrianti z Francie a Polska.[141] Hlavní důvod, proč skutečně lidé přicházeli osídlit pohraničí, nám uvádí David Gerlach: „Noví osídlenci se ve svých rozhodnutích, zda se vydat do pohraničí, soustředili na možnost získání zkonfiskovaného majetku.[142] Pro některé nové příchozí byl motivací přiděl půdy. Rumburk ale nikdy nebyl zemědělskou oblastí, a tak většina přicházela obydlet zanechanou nemovitost, byt, přišla za prací v průmyslu. V souvislosti s novou vlnou osídlenců se jedním z vážných problémů léta 1945 a následujících měsíců stalo zásobování potravinami. Přistěhovalí zemědělci z vnitrozemí, kterých nebylo mnoho, dostávali 13 ha půdy. Nebyli však schopni půdu obdělávat efektivně, někteří účelně měnili pěkné kusy dobytka se ziskem za nekvalitní a následně hospodářství opustili. Smetana ovšem upozorňuje, že největším problémem pro tuto ne příliš úrodnou půdu byly tzv. povinné dodávky, které byly stejné jako pro daleko více úrodné vnitrozemí.[143] Okresní správní komise, aby zabránila nedostatku zemědělský produktů, zastavila v době žní výrobu v několika průmyslových závodech a jejich zaměstnanci museli pomáhat na polích.[144]

Další nepříjemnou skutečnost pro Rumburk představovali nově příchozí, kteří chtěli mnohdy i nelegálním způsobem jen rychle zbohatnout a opět zmizet. Melichar uvádí: „V kraji se navíc potloukaly tzv. „zlatokopecké bandy“, často v uniformách spojeneckých armád, které se dopouštěly různých trestných činů včetně vražd.[145] V archívu nalezneme autentické vyhlášky z té doby, jedna z 19. července 1945 příznačně varuje: „Plenění a vykrádání obchodů a bytů jest zločinem a trestá se smrtí.[146] Setkáváme se tu tak s osídlenci vyslanými ministerstvy, lidmi, kteří přicházeli stát se národními správci, získat zkonfiskovaný majetek, repatrianty, zlatokopy.[147] Melichar pak v souvislosti s tím skutečně potvrzuje, že majetek, který zůstal po Němcích, byl konfiskován a rozprodán novým osídlencům, případně do něj byli dosazeni národní správci. Ti měli zpočátku naději stát se vlastníky spravovaného majetku, ta zmizela s převratem v únoru 1948.[148] Kaluha nám pro představu uvádí: „Ke konci roku 1946 bylo v Rumburku místním národním výborem evidováno 204 národních správců.[149]

Po válce, jak uvádí Melichar: „Je samozřejmé, že demografický kolaps se výrazně projevil i v hospodářské oblasti. Řada závodů zanikla pro nedostatek pracovních sil, hlavně odborných, popřípadě byla úředně zrušena a jejich zařízení bylo převezeno do jiných oblastí republiky – Slovensko, jižní Čechy. Zachována zůstala především tradiční odvětví – výroba umělých květin, stužkařství a drobná kovovýroba (nožířství) na západě, textilní výroba, punčochářství, koberce, částečně i strojírenství a výroba pian na východě. Výrazně poklesl počet drobných obchodů a živností, které ani zdaleka nemohly pozdější komunální podniky nahradit.[150] Podniky, kde to bylo prospěšné pro Československý stát, se postupně vracely k předválečné výrobě, jinde nastaly změny. V Pamětní knize města Rumburk se uvádí: „Z různých oborů výrobních uvádí se opět na předním místě textil, pak kovoprůmysl, potravinářství atd.[151] V Rumburku byly po roce 1945 dány pod národní správu veškeré průmyslové podniky, řemeslnické dílny, obchody, které byly do té doby v německých rukou. V některých případech se národní správa týkala i majetku, který byl před válkou ve vlastnictví města. Takovým příkladem je i zajištění Městské elektrárny Rumburk z 15. května 1945. I zde došlo následně 5. března 1947 ke znárodnění, následně byli 4. dubna 1947 propuštěni zbývající němečtí zaměstnanci a do konce měsíce dubna začali v elektrárně pracovat noví čeští dělníci.[152] Některé rumburské závody byly po válce rušeny. Smetana nám jako příklad uvádí tkalcovské stroje firmy Weber, které byly v létě 1946 prodány do Palestiny.[153]

Z archivních záznamů bylo na schůzi OSK usneseno pověřit průmyslového referenta likvidací hospodářsky zbytných obchodních a řemeslných podniků. Zajištěné suroviny měly být předány oprávněným podnikům pod národní správou k dalšímu obhospodařování v rámci řízeného hospodářství.[154] Jindy se snažila určité potravinářské podniky, vzhledem k přetrvávajícím zásobovacím problémům, převzít rada ONV.[155] Jednalo se například o firmu Jenko (později RYBENA), továrnu na rybí konzervy. To se ovšem nepodařilo a podnik byl v roce 1948 znárodněn.[156] Nejdůležitější roli v poválečném průmyslu ovšem samozřejmě hrály podniky označené za státně nezbytné. Ministerstvo průmyslu dne 7. února 1946 prohlásilo v Rumburku na 34 podniků státně nezbytných.[157] Mezi ně patřil i nejvýznamnějším textilní závod, firma Jul. Pfeifer a synové, tkalcovna koberců a nábytkových látek Rumburk. Tento podnik, jak uvádí Pamětní kniha Rumburk, za války vyráběl chlebníky, papuče, letecké padáky, radiosoučástky, a to až do června 1945.[158] Vzhledem k tomu, že měl podnik po válce značné zásoby, byl o pozici národního správce velký zájem. Prvním národním správcem byl jediný český úředník z éry předmnichovské Karel Braun.[159] Spolu s dalšími rumburskými textilními závody byl podnik později zapojen do národní správy národního podniku TOKO. Do roku 1952 nesl podnik jméno TOKO, pak byl přejmenován na BYTEX a do podniku byly sloučeny závody z blízkého okolí jako například mechanické tkalcovny látek Rudolf Focke, tkalcovna závěsů Josef Lumpe. Bytex se tak v 50. letech stal největších podnikem v Rumburku.[160] Je tak patrné, že se vývoj budování socialismu na Rumbursku nijak nelišil od vývoje v ostatních částech republiky. I drobnější podniky byly zestátněny a postupně začleněny do větších národních podniků. Státně nezbytné podniky v průmyslu hutnickém, slévárenském, kovodělném a strojírenském reprezentovaly firmy jako Thiele a spol, Ruteve, a samozřejmě i firma RINCO Werke. „Státně nezbytný průmysl stavební“ pak představovala továrna na kamna a keramiku Wick, cihelna v Dolních Křečanech.[161] V návaznosti na státní nezbytnost OSK žádala, aby z těchto podniků nebyl zatím prováděn všeobecný odsun Němců, bylo u nich nutno provést odsun podle zvláštních směrnic ministerstva vnitra. Při odsunu mělo být přihlíženo, aby se do něj nedostali Němci odborníci.[162] Toto opatření bylo ovšem jen dočasné, jakmile došlo k nalezení náhrady, mělo dojít i k odstranění Němců odborníků. Národnostní požadavek byl kladen stále do popředí, národní správci se chlubili snižováním počtu Němců v podniku, snažili se odvést pozornost od ztížené situace firmy. Jak ovšem ve své kronice k roku 1947 Ziebnerová uvádí: „Docházelo k neshodám mezi národními správci, mnozí z nich opouštěli po ne zvlášť dobrém hospodaření svěřené objekty.[163]

V seznamu průmyslových podniků bylo v dubnu 1946 v okrese Rumburk uvedeno v provozu (tzn. typ A) přes 50 podniků. Po sčítání všech zaměstnanců jednotlivých firem se dostaneme k číslu 2 956. Navíc podniky potřebovaly celkem ještě 827 zaměstnanců. Dále tu bylo na dvacet podniků typu C, tedy zastavených a šest podniků přestěhovaných. Celkem to znamenalo 78 podniků.[164] Z těchto čísel je podle mne jasně patrné, že Rumburský okres zůstal i po válce silně průmyslovým krajem. Následný vývoj průmyslu se již řídil plány komunistické strany. V celostátním měřítku se hospodářským plánem na další dva poválečné roky zabýval tzv. Budovatelský program.[165] V Rumburku dostal jasně ucelenou podobu, která se příliš netýkala výroby, ale jednotlivých vylepšujících změn pro město.[166] Únorový převrat a s tím související jasný přechod ke komunismu přinášel i očistu v podobě odstranění nepohodlných zaměstnanců. Únorová očista se dotkla i průmyslu v Rumburku, konkrétně i podniku RINCO Werke. Následný vývoj je už zcela pod nadvládou komunistické strany. Hlášení z roku 1950 oznamuje, že počátkem roku 1949 bylo v okrese celkem 133 průmyslových závodů, ústředně plánovaných, roztříštěných v rámci 53 národních podniků, 6 družstevních podniků a tři lidové správy. To vše rozděleno do celkem 21 průmyslových odvětví. Roztříštěnost se měla odrážet i v celém hospodářství a proto byly provedeny změny.

Bylo nutné některé podniky zlikvidovat, zkoncentrovat nebo přestěhovat.[167] Téměř všechny podniky[168] na Rumbursku byly přes uvedení národní správy konfiskovány a dále spravovány pověřenými osobami pod vlivem komunisticky laděných orgánů. V politicko-výchovném rozvoji se přímo uvádí: „Došlo k postupnému přebrání závodů a továren do národní správy a postupně k jejich zestátnění.[169]

Domnívám se, že již těsně po válce se v okrese Rumburk prosadil vliv komunistické strany. Politickou podporu komunisté získávali jistě i na základě neoprávněné manipulace s německým majetkem. Udělení národní správy, přidělení konfiskovaného majetek probíhalo výměnou za hlasy ve volbách. Přes své členy v pověřených orgánem měli moc nad odsunem, ustanovením národních správ, konfiskací, nakládáním s konfiskáty. Postupně prosazovali své plány, zestátňovali podniky, nepohodlné osoby odstraňovali. okresu rumburského, 25. 9.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Budovatelský program okresu, karton 16, inv. č. 162.

Poznámky

[99] Oficiální webové stránky, dostupné obecné informace (online). (cit.2011-04-01). www.rumburk.cz.

[100] Po Mnichovské dohodě byly jako Sudety označeny veškeré pohraniční oblasti odstoupené pod nátlakem velmocí Československem nacistickému Německu.

[101] JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 1.

[102] Jaroslav Melichar ovšem ve své knize uvádí, že i přesto, jak malá byla česká menšina, neexistovali národnostní třenice a spory. MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[103] Výsledky sčítání lidu uvedené v publikaci J. Smetany. SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 120.

[104] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[105] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[106] SdP (Sudetoněmecká strana) 24. dubna 1938 předkládá Karlovarské požadavky, které vedle autonomistických prvků obsahují národnostní nároky pro německé obyvatelstvo. V květnových volbách do obecních zastupitelstev získala strana kolem 90 % německých voličů.

[107] KALUHA Josef: Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 3.

[108] KALUHA Josef: Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 3.

[109] Totální nasazení je označení pro nucené pracovní nasazení, kterému byli podrobeni obyvatelé okupovaných zemí nacistickým Německem.

[110] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 2.

[111] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 90.

[112] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 89.

[113] Výměr, 24.2.1950, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Dekonfiskační spisy, karton 94.

[114] Bez názvu, 12.4.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, RUTEWE, karton 129.

[115] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 134.

[116] Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců, karton 30, inv. č. 197.

[117] Dekret č. 18/1944 Úř. Věst. Čsl. Ze dne 4. prosince 1944, o národních výborech a prozatímním národním shromáždění.

[118] JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 1.

[119] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 5.

[120] JOZA, Petr. 2008, Státní okresní archív Děčín,Okresní národní výbor Rumburk 1945 – 1960, inventář č. 573, NAD 1003. Děčín. 2008. s. 1. Dostupný (online). (cit.2011-04-01). http://www.soalitomerice.cz/sites/default/files/onv_rumburk.pdf

[121] Ustanovení předsedy OSK, 29. 5.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor

[122] Jak uvádí Joza:„Během jejího krátkého fungování se v ní vystřídala řada osob.“ JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 2.

[123] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 7.

[124] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 6.

[125] Vítězství. Krajský týdeník KSČ pro severočeské pohraničí – SEVER. 28.5.1946, roč. 2, č.28, str. 1.

[126] ČAPKA, F., SLEZÁK, L., VACULÍK, J. 2005. Nové osídlení českých zemí po druhé světové válce. Brno : Akademické nakladatelství CERM. 2005. s. 67.

[127] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 145.

[128] Výsledky voleb, 28. 5.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Volby do ONV, karton 23, inv. č. 183.

[129] Hlášení ze schůze ONV, 14.7.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady ONV, kniha 2, inv. č. 2.

[130] Sembdner ale během roku 1947 čelil trestnímu stíhání pro machinace s potravinovými lístky a v listopadu téhož roku byl odvolán. I zde je možné vidět, že pověřené osoby nebyly vždy spolehlivé a činily úkony pro vlastní obohacení. Více viz. Trestní řízení proti bývalému předsedovi ONV Rumburk Václavu Sembdnerovi pro černý obchod, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Trestní řízení proti bývalému předsedovi ONV, karton 34, inv. č. 225.

[131] JOZA, Petr. 2008, Státní okresní archív Děčín,Okresní národní výbor Rumburk 1945 – 1960, inventář č. 573, NAD 1003. Děčín. 2008. s. 1. Dostupný (online). (cit.2011-04-01). http://www.soalitomerice.cz/sites/default/files/onv_rumburk.pdf.

[132] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 186.

[133] Z toho bylo asi 5 000 přistěhovalců z doby okupace, totálně nasazených pracovníků. Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[134] K 1. listopadu ubylo dalších 147 osob. Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[135] Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[136] GERLACH, David. 2010. Jak rozdělit majetek. Sociální transformace části české společnosti v důsledku osídlení pohraničí. Dějiny a současnost. 32, 2010, č. 8, s. 15.

[137] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia, 1991. s. 346.

[138] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia, 1991. s. 347.

[139] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 15.

[140] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 135.

[141] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 137.

[142] GERLACH, David. 2010. Jak rozdělit majetek. Sociální transformace části české společnosti v důsledku osídlení pohraničí. Dějiny a současnost 32, 2010, č. 8, s. 15.

[143] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 141.

[144] Hlášení ze schůze OSK, 14.10.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady OSK, kniha 1, inv. č. 1.

[145] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[146] Vyhláška, 19.7.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Vyhlášky týkající se bezpečnosti v okrese Rumburk, karton 34, inv. č. 226.

[147] Z dostupných čísel je patrné, že ne všichni na severu zůstali.

[148] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[149] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 13.

[150] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 187.

[151] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 11.

[152] ZIEBNEROVÁ, Marie: Kronika města Rumburk. I. Díl (1945 – 1970). Rukopis. Psáno od r. 1981.

[153] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 141.

[154] Protokol, 10. 8.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze shcůzí pléna a rady OSK, kniha 1, inv. č. 1.

[155] Zápis ze schůze ONV, 24.4.1948, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady ONV, kniha 2, inv. č. 2.

[156] Znárodnění, 3.6. 1948, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rybena, karton 129.

[157] Seznam průmyslových podniků státně nezbytných, 19. 2. 1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmen Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[158] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 15.

[159] Ustanovení národního správce, 22. 6. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní

[160] Jeho sláva však končí v devadesátých letech, dnes je výroba již minimální, bývalé továrny chátrají.

[161] Seznam průmyslových podniků, 28. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[162] Seznam průmyslových podniků státně nezbytných, 19. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[163] ZIEBNEROVÁ Marie: Kronika města Rumburk. I. Díl (1945 – 1970). Rukopis. Psáno od r. 1981.

[164] Seznam průmyslových podniků, 28. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[165] Budovatelský program vypracovala vláda Národní fronty Čechů a Slováků, byl přijat na podzim 1946 ve formě zákona. Stanovil vypracovat ústavu a rozpracovat v nejkratší době návrh dvouletého plánu hospodářské obnovy a výstavby republiky na roky 1947 – 1948. Stěžejním úkolem dvouletého plánu bylo zvýšit výrobu nad předválečnou úroveň o 10%. KAZIMOUR, Jan. 1980. Hospodářský vývoj Československa. Praha : SNTL. 1980. s.72.

[166] V jeho rámci zamýšlel rumburský okres konkrétně rozšířit všeobecnou veřejnou okresní nemocnici v Rumburku. Z nemocnice v Krásné Lípě zřídit plicní ozdravovnu. Dále hodlal zřídit větší internát v Rumburku pro učně v oboru textilním. V rámci změn chtěl rozšířit divadelní sál kina, upravit lidový dům v Rumburku apod. Správní rumburský okres dále zamýšlel provést úplnou úpravu okresních silnic Budovatelský program správního

[167] Vývoj plánovaného hospodářství v okrese Rumburk za rok 1950, 25. 9.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Plán na rok 1950, karton 16, inv. č. 163.

[168] Pro porovnání i v sedmdesátých letech byl rozhodujícím průmyslem ve městě průmysl textilní, strojírenský a potravinářský. Politicko – výchovný rozvoj a výstavba města od roku 1945 až po r. 1974. in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín).

[169] Politicko – výchovný rozvoj a výstavba města od roku 1945 až po r. 1974. in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín).

Seriál

  1. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  2. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  3. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  4. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  5. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  6. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  7. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku
  8. Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Vendula Krumlová 🕔30.03.2012 📕4.548

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře