Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕3.083

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

5. VZTAH VŮDCE A STRANY

5.1 Vymezení vztahu vůdce a strany

Dle nacistické a fašistické ideologie byla zavedena autorita, kterou lze zjednodušeně charakterizovat slavným výrokem Josepha Goebbelse „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ (Ein Volk, ein Reich, ein Führer). Vůle vůdce na základě této teze měla splývat s vůlí státu, měla být všudypřítomná, všeobecně zavazující. Nacisté i fašisté to odůvodňovali iracionálním argumentem, že právě vůdce je nejlépe schopen interpretovat vůli národa. Otázka, zda může vůle celého národa být identická s vůlí jedince v podobě duceho či führera zůstala nezodpovězena.

Jak je možné, že se celý národ z ničeho nic ochotně vzdal svých práv i odpovědnosti a předal je do rukou jediné autority? Odpověď můžeme hledat v křehkém postavení jednotlivců závislých na systému kapitalistické industriální společnosti, jež vzešla z devatenáctého století. V důsledku průmyslové revoluce došlo k zavedení nové sociální struktury, vznikla nová třída dělnictva, jež se vyznačovala velmi slabým postavením ve společnosti, neboť normy pro její sociální zajištění nebyly žádným právním systémem zavedeny a jediná šance příslušníků této vrstvy spočívala v dokonalé adaptaci v rámci nového systému a jeho tvrdých podmínek.

Další historicky novou skutečnost, kterou moderna se svým přesvědčením o neomezeném technickém pokroku neznala, představovala druhá světová válka. Její extrémně ničivé důsledky, umožněné mimo jiné právě technickým pokrokem, se staly realitou, s níž se musela evropská meziválečná společnost založena na principech moderny vypořádat, aniž by disponovala sebemenšími zkušenostmi s podobnou situací. Ze sociologického hlediska se tato skutečnost ekonomicky zdevastované Evropy nejvíce promítla do života dělníků a veteránů, kteří se vrátili do zemí s vysokou nezaměstnaností a minimálním zajištěním životních standardů.

Jakkoli bylo postavení dělníka a nižších sociálních vrstev v předválečné Evropě nejisté, nyní se stalo beznadějným. Navíc se na jejich sociální úroveň propadla velká část příslušníků střední třídy. Jak je řečeno v první kapitole, zintenzívnil pocit odosobnění v rámci společnosti, neboť jednotlivec disponoval mizivými právy, což mělo za následek jeho potřebu po identifikaci, sdružování, touhu po homogenitě (viz 1.3). Ve chvíli, kdy se společnost nacházela ve vysoce krizovém stavu, byli mnozí jednotlivci ochotni ze zoufalství identifikovat svou vůli s vůlí vůdce, jenž sám ztělesňoval jednotlivce vzešlého z lidu, který se odmítl pokořit a rozhodl se nabýt svá práva silou. Vůdce v zásadě představoval jakéhosi „lidového hrdinu“, prostřednictvím něhož lidé realizovali své do té doby ignorované požadavky.

Na tomto místě je důležité zdůraznit charakter „antistranictví“ PNF a NSDAP- jak je řečeno ve čtvrté kapitole, obě strany byly od počátku chápány spíše jako hnutí vzešlé z lidu. Strana měla vůdci pomáhat interpretovat tuto lidovou vůli, identickou s vůlí vůdce. Paralelní organizace, jež se vyvíjely od vzniku obou stran, měly mít pomocnou funkci a uvádět vůdcovu vůli v praxi. Ovšem jak je již popsáno v části 4.3, uvnitř PNF i NSDAP existoval názorový pluralismus, vůle strany tedy ve skutečnosti nebyla totožná s vůlí vůdce. Jakým způsobem tento antagonismus Mussolini a Hitler vyřešili, je předmětem následující, závěrečné kapitoly.

5.2 Uplatnění vztahu vůdce a strany v praxi

Protichůdné názorové proudy uvnitř fašistické i nacistické strany byly skutečností, jež musela být pro zachování režimu i mocenského postavení vůdce vyřešeny. V kapitole 4.3 jsou zmíněny nejdůležitější představitelé odklonu od hlavního ideologického proudu ve straně a také příslušníci těch složek moci v rámci strany, jež představovaly pro Hitlera a Mussoliniho mocenské ohrožení. Obsahem této části je popis způsobu, jakým se oba vůdci s těmito spory uvnitř strany vypořádali.

Spor s levicově orientovanými radikálními spolustraníky řešil Mussolini tak, že si je usmiřoval prostřednictvím udílení vysokých funkcí ve straně a později ve vládě. Syndikalistu Bianchiho ustanovil generálním tajemníkem PNF při jejím vzniku v listopadu 1921, posléze ho učinil členem Velké fašistické rady a v roce 1929 ministrem práce a sociálních věcí. Grandimu byla udělena funkce ministra vnitra, poté ministra zahraničí a ve třicátých letech se stal ministrem spravedlnosti. Mussolini předpokládal, že pokud umožní svým odpůrcům větší podíl na moci, utiší jejich nespokojené hlasy a zároveň je více podřídí své autoritě. Výsledek spočíval v tom, že byl duce neustále nucen vyjednávat s radikálními syndikalisty a squadristy na straně jedné a s konzervativní vládou na straně druhé. Strana ovšem v Mussoliniho režimu povětšinou vítězila a disponovala mnohonásobně vyšším mocenským postavením, než NSDAP v Německu.

Postavení vůdce a strany se tedy v Itálii skutečně dostalo na stejnou úroveň, ovšem nikoli díky jednotné vůli a zájmům, ale díky neustálému antagonismu těchto dvou mocenských prvků ve státě, z nichž straničtí představitelé vycházeli povětšinou vítězně.

Mussolini se v rámci vnitrostranických konfliktů přikláněl především na stranu pravice- když vzniklo ve dvacátém roce konkurenční levicově orientované hnutí (viz 4.3) kvůli novému zaměření hnutí na velkostatkáře v rámci squadristických aktivit, Mussolini nechal tyto radikály ze strany vyloučit. Jednalo se ovšem o menšinové hnutí, v případě mnoha anarcho-syndikalistů si tento krok nemohl dovolit.

Poté, co v roce 1921 vznikla Mírová smlouva se socialisty (viz 4.1), squadrističtí rasové[94] se Mussolinimu postavili a pohrozili mu tím, že jej zbaví vedení. Došlo k prvnímu velkému rozkolu uvnitř hnutí. Squadristé označili Mussoliniho jednání za zradu a vedlo to tak daleko, že Mussolini oznámil rezignaci. Nakonec se ale obratnou politikou dostal zpět do čela hnutí a to pak transformoval ve stranu. Ovšem tímto způsobem se ujistil, že pouhé parlamentní prosazování k moci nevede, neboť by jej samotná strana svrhla- byl v podstatě donucen přiklonit se k většímu násilí. Tam, kde měl Hitler prakticky volnou ruku, musel Mussolini neustále taktizovat.

Důležitým bodem vývoje v případě nacistického i fašistického hnutí se stalo tzv. „volání po druhé revoluci[95]. Ve chvíli, kdy se oba režimy chopily moci, docházelo k vznášení nároků ze strany radikálních příslušníků na významné posty v mocenské správě. V rámci squadrismu vyvrcholila tato snaha vraždou senátora Matteottiho (viz 2.2), kdy vůdci squadristů nespokojeni s Mussoliniho ústupky ve vládě před něj v prosinci 1924 předstoupili a oznámili mu, že pokud nedojde k likvidaci opozice, provedou ji sami. Mussolini squadristy opět poslechl a začal postupně ničit opoziční síly uzavíráním redakcí jejich novin a rušením jejich organizaci (viz 2.2). V únoru 1925 pak jmenoval vůdce squadristů, jednoho ze svých squadristických odpůrců Roberta Farinacciho, tajemníkem fašistické strany. Farinacci vydržel

na postu pouze rok, jelikož bylo odhaleno, že jeho disertace na právnické fakultě byla plagiátem. Tento krok jmenování squadristického rasa, jenž představoval pro duceho velkou hrozbu, byl ovšem zároveň posledním. Mussolini se dále rozhodl upřednostňovat oddanější spolustraníky [96].

Stejně jako Mussolini i Hitler do jisté doby musel činit kompromisy uvnitř strany. V lednu 1933, podobně jako v Itálii ve dvacátých letech, začalo „volání po druhé revoluci“. Šéfové jednotlivých paralelních organizací se dožadovali na Hitlerovi vysokých státních funkcí a hrozilo, že jeho moc bude tímto omezena. Ernst Röhm začal na Hitlera tlačit k reorganizaci SA na doplňkové oddíly Reichswehru[97]. Armáda tím byla silně znepokojena. Vzhledem k mocenským ambicím Ernsta Röhma stát se ministrem obrany a získat tím vedení pro Hitlera nejdůležitější mocenské složky se začal tohoto požadavku obávat i sám vůdce a reagoval masovou vražednou akcí, známou jako Noc dlouhých nožů. V noci z 29. na 30. ledna 1934 nechal členy SS zavraždit Ernsta Röhma spolu s ostatními důležitými představiteli SA. Spolu s nimi nechal zabít též příslušníky konzervativní elity Gustava von Kahra, generála von Schleichera a třináct poslanců říšského sněmu (viz 3.2).

Další významnou obětí byl Gregor Strasser, vedoucí bývalé levicové frakce NSDAP [98]. Tím se Hitlerovi podařilo jednorázově zlikvidovat opozici uvnitř strany a vyřešit tak „volání po druhé revoluci“ ve svůj prospěch. Mussolini takový krok nikdy nepodnikl, tudíž byl po celou dobu své vlády nucen ke kličkování mezi spolustranickými rivaly a konzervativní vládou. Vůle strany a vůdce tedy nebyla ani v jednom ze zkoumaných režimů vždy jednotná. Mussolini mocenské a názorové spory řešil politickým taktizováním a kompromisy, Hitler tento spor vyřešil jednorázově masakrem v rámci Noci dlouhých nožů. V tomto kroku spočívá jeden z nejzásadnějších rozdílů mezi uspořádáním mocenských vztahů mezi vůdcem a stranou ve fašistické Itálii a nacistickém Německu.

Poznámky

[94] Vůci squadristických oddílů v různých částech Itálie

[95] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 128. ISBN 978-80-7106-811-2.

[96] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 145. ISBN 978-80-7106-811-2.

[97]Regulérní říšská armáda v období 1919-1935, jejíž počet byl omezen Versaillskou smlouvou. Jejím vrchním velitelem byl říšský prezident, přičemž tato funkce na základě Zmocňovacího zákonu posléze přešla na Adolfa Hitlera.

[98] Jeho bratr Otto se zachránil emigrací

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕3.083

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře