Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕3.477

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

3. VŮDCOVSKÝ PRINCIP

3.1 Pravomoci hlavy státu

Vůdcovský princip je dalším z mnoha prvků nacismu a fašismu, jež nejsou snadno uchopitelné sociálně-vědní definicí či teorií. Co vedlo stranu a posléze masy lidí k tomu, aby dobrovolně koncentrovaly v rukou vůdce všechen objem zákonodárných i výkonných pravomocí bez vnější kontroly? Převládá tendence vysvětlovat tento specifický jev tzv. charismatem vůdce, jelikož výše zmíněné kompetence nebyly v žádném případě podložené legitimní volební podporou či jinými zásluhami.

Podle dobových svědectví Mussolini disponoval šarmem, schopností obratných politických kompromisů a zároveň vytříbeným pudem sebezáchovy smíšeným s dobrou organizační schopností a intuicí pro efektivní delegování kompetencí. V porovnání s Hitlerem to byl však spíše výkonný administrativní pracovník než typ řečníka, jenž objíždí masová setkání a okouzluje davy ohnivou rétorikou. Hitlerovi chyběla právě ona pečlivost a důslednost při plnění běžných úředních povinností hlavy státu, naproti tomu byl lepším stratégem, energičtějším vůdcem i řečníkem a navíc mu na rozdíl od Mussoliniho potřebná schopnost vybudovat si naprostou autoritu. Uměl pracovat s masami prostřednictvím masových veřejných schůzí i terorizace odpůrců nacistickými oddíly.

V listopadu 1922 byl v Itálii vydán zmocňovací zákon, který opravňoval vládu vydávat nařízení s mocí zákona. Další podobnou právní normou byl Řád a oprávnění Velké fašistické rady z 9. prosince 1928, ve kterém bylo ustanoveno, že „v případech stanovených zákonem jsou její usnesení právně závazná a kromě toho je-li k tomu vyzvána předsedou vlády, zaujímá stanovisko ke všem otázkám politickým, hospodářským a sociálním, jež mají celonárodní význam[66]. Mussolini byl dle tohoto předpisu prezidentem Rady, tudíž největší část moci spočívala v jeho rukou. Navíc podle článku 12 bylo dáno, že názory Rady musí být vyslyšeny ve všech ústavních otázkách. Tím se završilo spojení legislativní a exekutivní moci v rukou jediného orgánu v Itálii. Šlo o oprávnění politického vůdce shora.

V Německu byl v roce 1933 navržen Zmocňovací zákon, který by Hitlera opravňoval k čtyřleté vládě bez kontroly parlamentu a prezidenta s tím, že po uplynulé době oněch čtyř let dobrovolně abdikuje. Na zákonu se poté usnesl Říšský sněm a byl vydán 24. března 1933.

Podle článku 2 se mohou vydané říšské zákony odchylovat od ústavy, „pokud nemají za předmět zařízení říšského sněmu nebo říšské rady jako takových[67]. Jedná se o ilustraci „podvojného“ charakteru nacistického státu, jak jej definoval Ernst Fraenkel. Hitler po uplynutí čtyřleté doby nakonec nechal platnost zákona prodloužit na pět let a v roce 1942 na dobou neomezenou. Dalším takovým dokumentem, jenž z legislativního hlediska opravňuje Hitlerův vůdcovský post, je Zákon o hlavě státu vydaný 1. srpna 1934. Jedná se o nejzásadnější zákon týkající se pozdější neomezené Hitlerovy vlády a zároveň právní normu, která umožnila Hitlerovi užívat mnohem širších pravomocí, než jakými Mussolini kdy disponoval. V prvním odstavci stojí, že funkce říšského prezidenta přechází na říšského kancléře, přičemž toto podle odstavce 2 nabývá platnosti se smrtí prezidenta Hindenburga (který zemřel 2. srpna 1934 ve věku osmdesáti sedmi let, tudíž Zákon o hlavě státu byl prvoplánově koncipovaný jako stvrzení nové Hitlerovy vlády).

Hitlerovi i Mussolinimu bylo zmocňovacími zákony umožněno zasahovat do všech oblastí politického života, přičemž se v jejich rukou soustředily všechny legislativní i exekutivní pravomoci a tím pádem i nezměrná zodpovědnost, jejíž celková orientace v nacistické a fašistické společnosti „směrem nahoru“ předurčovala koncept organizace obou států. Toto uspořádání vzešlé z vůdcovského principu budí zdání zbavení odpovědnosti jedinců, kteří slepě vykonávají příkazy vyšší autority, ovšem nesmíme zapomenout na existenci státního aparátu, který dále žil svým běžným úředním životem a proti ústavním změnám očividně narušujícím základná demokratické principy se nijak nevzbouřil.

I dnes je zkoumání vůdcovského principu aktuální, neboť fašismus a nacismus vzešly z prakticky stejných struktur parlamentní demokracie, která v současnosti funguje. V parlamentním systému není přísně oddělena moc zákonodárného sboru a vlády[68]. Hitler a Mussolini této „mezery“ využili k tomu, aby z postu předsedy vlády vytvořili neomezenou autoritu.

3.2 Skutečné postavení vůdce ve státu

Vůdce podle fašistické propagandy reprezentuje vůli národního státu a jeho lidu a vládne mu neomezenou mocí. Na základě pravomocí popsaných v předchozí časti tomu tak, zdá se, skutečně bylo.

Ve skutečnosti ovšem existovala jistá míra kontroly vůdce, minimálně v případě Itálie a její „dualistické vlády“ (viz 2.3). Ani Hitler definitivně nezrušil pravomoci hlavy státu, tj. prezidenta, i když prakticky je prostřednictvím Zákona o hlavě státu přenesl na sebe. Především ale rozkazy obou vůdců nemohly být vykonávány bez napojení na stát a společnost[69]. Na základě fašistické a nacistické propagandy se zdá, že existoval jen jeden ústřední prvek režimu, jímž byl vůdce, v praxi ovšem těchto prvků bylo více, jelikož bez jejich součinnosti by režim nemohl fungovat. Zároveň se však projevovala jejich neustálá konfrontace. Mezi tyto prvky patřily kromě samotného vůdce též strana, občané a státní aparát[70]. Jak bylo zmíněno ve druhé kapitole, v rámci státního aparátu se jednalo především o představitele konzervativních elit, prezidenta Hindenburga a krále Viktora Emanuela III., a dále řadové úředníky na magistrátech, v zemských a provinčních správách, policii a armádu.

Duce se sice od počátku své vlády v roce 1922 snažil získat kontrolu nad organizacemi, do jejichž chodu bylo velmi těžké zasahovat (jako například církev, humanitární organizace, atd.), ovšem do roku 1925 vládl prostřednictvím kompromisů. Otázkou je, zda by bez hrozby ze strany squadristů sám od sebe svoji politiku změnil. Zmíněnou církev se mu ovšem nikdy nepodařilo ovládnout a ani Hitler ji nezískal úplně pod svoji kontrolu. 20. července 1933 ovšem církev podepsala konkordátní smlouvu s Hitlerem, ve kterém mu slibuje loajalitu pod podmínkou, že bude nadále tolerováno katolické učení ze strany nacistů[71]. Jak bylo řečeno v podkapitole 3.1, je složité pochopit, čím bylo výsostné postavení vůdce v režimu legitimováno, ale jeden z důvodů, proč se jej konzervativní elity bály odstavit, byl neustálý strach z levicového státního převratu. Naproti tomu vůdce potřeboval vojenský a ekonomicky potenciál, kterým konzervativci disponovali, tudíž jim v mnoha ohledech vycházel vstříc. Ponechal jim určitý politický prostor, ovšem kdykoli to bylo zapotřebí, prosadil svou vůli a konzervativci mu pokaždé ustoupili. Jediné, co se jim podařilo přes nechuť vůdce překazit, byl německý nacistický „Projekt eutanazie neužitečných osob[72]. Dokonce konkrétně na Hitlera se někteří zástupci z řad konzervativců několikrát pokoušeli spáchat atentát. Na druhou stranu Hitler i Mussolini konzervativce často využívali jako štít proti svým nepohodlným spolustraníkům. Po té, co oba vůdci získali moc, se někteří jejich spolustraničtí kolegové začali pokoušet o „druhou revoluci“ (viz 5.2) a hrozilo, že jimi tvořené paralelní organizace (viz 2.2 a 4.2) se pokusí ovládnout příslušné úřady. Každý z vůdců si zvolil poněkud odlišné řešení daného problému, což bude rozvedeno v závěrečné kapitole. Důležité je, že stávající státní aparát jim v mnohých případech sloužil i jako obrana proti konfliktu s vlastní stranou.

V případě, že se konzervativci bořili, volil Hitler represe, zatímco Mussolini povětšinou kompromisy. Výjimkou je politická vražda senátora Matteottiho, popsána v druhé kapitole, u níž je ovšem míra Mussoliniho zavinění sporná. Srovnatelný případ v Německu můžeme najít v případě, kdy Franz von Papen, jehož tužby ohledně vlády nebyly naplněny, po svém nahrazení v postu ministerského předsedy Pruska Hermannem Göringem vystoupil 17. června 1934 na marburské univerzitě s projevem, ve kterém, podobně jako Matteotti, vyčítal nacistům jejich ilegální praktiky. Ihned nato Hitler zakázal publikaci jeho projevu, nechal zatknout jeho zapisovatele, který byl později nacisty zavražděn a von Papena sesadil z pozice vicekancléře. Nejbrutálnější čin, jehož se ovšem Hitler při potlačování státní opozice dopustil, byla Noc dlouhých nožů, k níž došlo 30. ledna 1934. Krom mnoha spolustraníků a nacistů, o nichž ještě bude řeč v následující kapiole, nechal Hitler zavraždit generála von Schleichera, bavorského konzervativce Gustava von Kahra a třináct poslanců říšského sněmu. Celkový počet obětí během Noci dlouhých nožů se pohyboval okolo dvou set (viz 5.2).

Mussolini takové akce nepodnikal a vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo zlikvidovat ani stávající konzervativní hlavu státu krále Viktora Emanuela III., nikdy nezískal tak výsostné postavení ve státě jako Hitler. Často bývá jeho režim z toho důvodu označován za méně totalitní[73]. Postavení vůdce ve fašistickém a nacistickém režimu přes vymezení jejich silné pozice propagandou je ve výsledku velmi křehké. Je tomu tak z toho důvodu, že je jejich autorita „shora“ odůvodněna mystickým úkolem vyvést národ z úpadku, přičemž iracionalita tohoto argumentu vyvstane na povrch ve chvíli politické krize obou režimů, a to především v neúspěšné fázi válečného období. Ve chvíli, kdy je zpochybněna autorita samotného vůdce, v jehož rukou se koncentruje veškerá moc, dochází k rozpadu celého režimu a destruktivnějším důsledkům než v případě politické krize v režimu demokratickém.

Hitlerův totalitarismu byl vzhledem k míře represí proti státnímu aparátu silnější než Mussoliniho diktátorství. Hitler se uchyloval k drastičtějším metodám a jeho způsob vlády nese obecně více totalitních prvků než vláda Mussoliniho.

Poznámky

[66] Podle Řád a oprávnění Velké fašistické rady [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Rad_a_opravneni_Velke_fasisticke_rady Zakon_o_opravneni_vykonne_moci_vydavat_pravni_normy.pdf

[67] Podle Zmocňovací zákon [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Zmocnovaci_zakon_-_1933.pdf

[68] Podle Zmocňovací zákon -definice [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://iuridictum.pecina.cz

[69] AXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 148. ISBN 978-80-7106-811-2.

[70] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 148. ISBN 978-80-7106-811-2.

[71] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 127. ISBN 978-80-7106-811-2.

[72] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 153. ISBN 978-80-7106-811-2.

[73] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 157. ISBN 978-80-7106-811-2.

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕3.477

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře