Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕4.770

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

2. POJETÍ STÁTU

2.1 Uchopení moci

Jak bylo řečeno v úvodu, hnutí Fasci di Combattimento vzniklo 23. března 1919, kdy se sešlo okolo tří set lidí, aby vyhlásilo válku socialismu. Cesta k uchopení moci byla ovšem pro italské fašisty v následujících letech velmi trnitá - přesto se jim podařilo převzít moc o jedenáct let dříve, nežli nacistům v Německu.

Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti nižších a středních vrstev počali v roce 1919 dělníci spolu s mnohými malými farmáři pomáhat socialistům k uchopení moci ve státě. Malí zemědělci usilovali především o reformu zemědělství, která by jim umožnila vlastnit více půdy a strojů. Tím se začal rozrůstat počet úhlavních nepřátel fašistů. Další opozici představovala Italská lidová strana[27] založená katolickým knězem Luigi Sturzem, která fašismus a priori odmítala[28].

Příznivci nacionalismu se svým počtem ocitli proti socialistům v menšině. Přes hrozbu socialistické revoluce a pokles mocenské síly monarchie rostl počet „černokošilníků[29] velmi pomalu[30]. První zásadní násilnou akcí italských fašistů se stal útok na redakci deníku Avanti! v dubnu 1919, jenž patřil socialistům a v němž samotný Mussolini kdysi býval redaktorem[31]. Fašisté zde zničili tiskařské stroje a zanechali za sebou čtyři mrtvé.

Po válce došlo v Itálii k zavedení poměrného volebního systému, což umožnilo socialistům a Italské lidové straně uspět ve volbách, přičemž dohromady získali nadpoloviční většinu křesel v parlamentu. Důležitou postavou v historii procesu fašistického uchopení moci v Itálii je Giovanni Giolitti, několikanásobný italský premiér. Ten se v létě 1920 pokoušel neúspěšně vyřešit stávku dělníků z továrny Alfa Romeo, kterou došlo k aktivizaci dělnického hnutí, jež rozšířilo stávku do všech milánských a turínských továren. V situaci, kdy stávkovalo na 50 000 dělníků, požadovali majitelé továren zásah armády, ovšem Giolitti se rozhodl vyjednávat. V důsledku toho na schůzi v Miláně 10. a 11. října 1920 zvítězili odboráři- reformisté a Itálii nastala dvouletá socialistická vláda. V tu chvíli vznikl nezbytný předpoklad pro možnost prosazení fašismu v Itálii. Průmyslníci se již nemohli obrátit s žádostí o pomoc na státní instituce, obrátili se tedy na Mussoliniho. Ten nasadil do boje proti socialistům své bojovné oddíly - nejdřív v oblastech Popádí, poté postupně ve střední Itálii. Fašistické oddíly, hojně podporovány velkostatkáři, se neustále rozšiřovaly a ničily sídla socialistických organizací. Státní instituce jako policie či armáda nechávaly fašistům téměř neomezenou volnost, jelikož se samy proti socialistům stavěly. Během prvního dubnového týdne roku 1920 zemřelo v rámci fašistické agrese přes sto lidí a téměř dvě stě lidí bylo zraněno. Mimo jiné docházelo též k napadání liberálů.

V roce 1921 se fašistické hnutí transformovalo ve fašistickou stranu Partito Nazionale Fascista (PNF). V lednu 1921 zároveň došlo k separaci radikálního levicového křídla socialistů a vznikla komunistická strana, jednalo se ovšem spíše o malé hnutí. 15. května 1921 došlo v Itálii v důsledku nových voleb k obratu k pravici. Giolitti sestavil protisocialistické bloky a fašisté za jejich podpory zvítězili ve volbách. Giolitti posléze rezignoval a vládu sestavil nový premiér Ivanoe Bonomi. Tato vláda se skládala z lidovců, sociálních reformistů a liberálů[32], jenže v roce 1922 se vláda rozpadla a Bonomi byl nahrazen Luigim Factou, jemuž se však schopnou vládu opět nepodařilo sestavit. Na pozadí této politické krize zorganizoval levicový Svaz odborářů velkolepou legální stávku, kterou Mussolini se svými oddíly porazil. Fašisté počali útočit na odborové úřady a pod hrozbou občanské války se politici snažili Mussolinimu, který začal plánovat definitivní uchopení moci v Itálii, ustupovat. 16. října 1922 vznikl na schůzi fašistického vedení koncept Pochodu na Řím[33].

Přes obrovský nárůst členů hnutí od r. 1919 fašisté stále nedisponovali potřebnou podporou veřejnosti a v Pochodu na Řím viděli jediné možné řešení[34]. Celá akce Pochodu byla ovšem vysoce riskantní a Mussolini se rozhodl, že jím raději pověří velitele Itala Balba, Micheleho Bianchiho, Emilia De Bona a Cesara Maria De Vecchiho. Sám odcestoval do Milána[35], kde čekal na výsledek Pochodu. 27. října nastalo obsazování úřadů a telefonních ústředen fašisty bez jakékoli obrany ze strany opozice. Byla vydána zpráva o stavu ohrožení a nasazena armáda, aby bránila některá střediska socialistické a liberální moci[36].

Existují dvě rozhodující situace, které umožnily Mussoliniho úspěch, jehož předpokladem bylo především štěstí, neboť fašismus před dvacátým druhým rokem nikdy nezískal potřebnou podporu. První z nich byl nástup socialistů v důsledku rozšíření volebního práva (viz 1.3), jenž nelibě nesli průmyslníci a velkostatkáři. Druhá taková situace nastala ve chvíli, kdy se při Pochodu fašistů na Řím král Viktor Emanuel III. doslechl, že duce ho plánuje nahradit vévodou z Aosty[37]. Pod touto hrozbou se rozhodl, že nepodepíše stav ohrožení a umožnil tak Mussolinimu vítězství bez boje.

Mussolini po obdržení zprávy o úspěšném ukončení Pochodu povolil vstup oddílů do Říma a vycestoval z Milána, aby se 31. října zúčastnil přehlídky na počest králi, jehož nechal nadále u moci, jelikož se mu tato cesta zdála jako vhodná k vyřešení celé situace. Tato chyba, kterou Hitler na rozdíl od Mussoliniho neudělal, se mu o více než 20 let později stala osudnou[38].

Krátce poté, co Hitler vstoupil do DAP, stal se díky svým schopnostem jedním z hlavních řečníků strany a členem výkonného výboru. 24. února 1920 se DAP v mnichovském pivním domě Hofbräuhaus transformovala v nacistickou stranu NSDAP a byl zde stanoven program o dvaceti pěti bodech, jenž zahrnoval prvky nacionalismu a antisemitismu. Prvního dubna téhož roku Hitler vystoupil z armády a věnoval se již pouze NSDAP. Jak již bylo řečeno, v polovině dvacátých let se životní úroveň v Německu zvedla, a to jednak díky Dawesově plánu, jednak díky stanovení pevných hranic a zabránění komunistické revoluci[39] v Německu.

Německým nacistům politická a hospodářská situace ve dvacátých letech na rozdíl od italských fašistů nepřála (viz 1.3). Po nezdařeném puči v Mnichově v roce 1923[40], který Hitler spolu s generálem Erichem von Ludendorffem uspořádali, se budoucí vůdce rozhodl, že uchopení moci musí být provedeno legální cestou. V tomto bodě spočívá největší rozdíl v Hitlerově a Mussoliniho taktice. Tam, kde byl Mussolini úspěšný díky relativně náhodným okolnostem, se to Hitlerovi nezdařilo.

První možnost pro Hitlerovu stranu po první světové válce a rúrské krizi nastala až v rámci velké hospodářské krize. Do té doby neměla u voličů ve městech téměř žádný úspěch, a z toho se důvodu nacisté, podobně jako fašisté v Itálii, zaměřili na cílovou skupinu velkostatkářů. Stejně jako v Itálii docházelo k přílivu levnějšího amerického zboží do země, což zapříčinilo mizivou poptávku po německých zemědělských produktech. Už před rokem 1929 statkáři prodávali pod cenou, ale světová hospodářská krize pro ně znamenala doslova tragédii.

Stejně jako bylo důležitou oblastí pro mocenský rozvoj fašistů Popádí, pro Hitlera tuto „základnu“ představovalo Šlesvicko-Holštýnsko. V této zemi jako v jediné Hitler se svou stranou získal ve svobodných volbách jednoznačnou většinu - v červnu 1932 tak získali nacisté 51 % hlasů[41]. Původně byli voleni v dané oblasti především konzervativci[42], ale ti postupně přestávali ztrácet důvěru a preference nacistů stoupaly. Posléze se popularita nacistů rozšířila prakticky do celé země - v zemských volbách v roce 1928 se nacisté umístili na osmé pozici, v roce 1932 již byli první[43]. Podobně jako italské fašisty, i nacisty v Německu podporovali finančně podnikatelé. Ti ovšem sponzorovali většinu proti socialistických stran a upřednostňovali hlavně konzervativce. Zajímavostí je, že na rozdíl od fašistů v Itálii nebyli nacisté spolupráci s levicí úplně nepřístupní - v roce 1932 se spolupodíleli na stávce pracovníků berlínské dopravy s komunisty[44].

Z politické i hospodářské krize byla uvnitř Německa obviňována Výmarská republika (viz 1.3) – občané ji hodnotili jako vyústění dohody cizích mocností a vlády se v zemi neustále střídaly. Ústava umožňovala vládu prostřednictvím tzv. „prezidentských dekretů“ - prezident mohl podle článku 48 ústavy podepisovat zákony bez většinové podpory sněmu a tato situace nastala v březnu roku 1930 ve chvíli, kdy padla „poslední standardní vláda[45].

NSDAP sice v roce 1932 uspěla ve volbách, nebyla však zdaleka u moci. Hitler byl ovšem nekompromisní - hodlal se dostat do čela vlády a odmítal jakoukoli koalici. Šance strany postupně upadaly, ale v roce 1933 nastal zvrat.

Jak bylo v první části této podkapitoly uvedeno, podobně jako Mussoliniho štěstí spočívalo v neúspěchu socialistické vlády a v rozhodnutí krále neodporovat fašistům, Hitlerův úspěch se opíral jednak o nástup velké hospodářské krize, a jednak o riziko, které se rozhodl v rozhodující situaci podstoupit křesťansky orientovaný politik Franz von Papen. 20. července 1932 sesadil von Papen vládu Pruska a přiměl prezidenta Hindenburga, aby ustanovil novou vládu v čele s ním, přičemž Hilterovi nabídl post místokancléře, ovšem Hilter se rozhodl riskovat a řekl, že chce pozici nejvyšší. V listopadových volbách se Papenovi nepodařilo vyvést zemi z ústavní krize, načež ho Hindenburg odvolal a novým kancléřem ustanovil Kurta von Schleichera. Ten byl protinacisticky orientovaný a Hitlerovy šance na vyplnění tužeb se ještě více snížily. Na scénu ovšem opět vstoupil von Papen a intrikami přesvědčil Hindenburga[46], aby odvolala von Schleichera s tím, že Hitler bude jmenován novým kancléřem. Papen se mylně domníval, že Hitler se stane pouhou figurkou nacistické propagandy a on bude ze zákulisí řídit zemi. 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlerovu vládu s Papenem jakožto vicekancléřem.

Závěrem této části je, že uchopení moci Mussolinim ani Hitlerem nespočívalo v protizákonném či revolučním státním převratu. Hitler ke svému prosazení využil legální volební mechanismus, což jej odlišuje od Mussoliniho, neboť fašistická strana se účastnila parlamentních voleb pouze jednou, a to v květnu 1921. Mussolinimu umožnil nástup k moci italský král, stejně tak Hitler byl jmenován kancléřem německým prezidentem. Obě strany užívali během svého prosazování násilí, ovšem italští fašisté v mnohem větší míře. S nadsázkou se dá říci, že oba režimy přišly k moci ústavní cestou - což ovšem poukazuje na to, jak křehké konstituce Německa a Itálie byly.

2.2 Nastolení režimu

Proces formování fašistického státu se dělí na dvě fáze. První fáze spočívá v uchopení moci ve stávajícím státě, druhá fáze se týká nastolení diktátorské vlády a přetváření stávajícího státu na stát totalitní. Fašistický a nacistický totalitarismus jsou ovšem vzhledem ke klasickému chápání totalitních režimů v některých aspektech výjimečné, což je tématem části 2.3. Obsahem této části je prosazování fašismu a nacismu ve státu po nástupu k moci a vytváření klasických prvků totalitarismu.

I po uchopení moci „ústavní“ cestou obdrželi fašisté i nacisté menšinový počet křesel ve vládě. Mussolini získal křeslo premiéra, ovšem i nadále s odpovědností vůči parlamentu a omezenými pravomocemi. Vzhledem k tomu, že ve své funkci v italské vládě, kterou tvořila koalice nacionalistů a liberálů[47], další dva roky setrvával zdánlivě spokojeně, začala hrozit vzpoura radikálních fašistických squadristů[48]. Započalo, podobně jako později v Německu, tzv. „volání po druhé revoluci“ (viz 5.2). Byly zahájeny squadristické násilné akce, bojovné pochody po Římě, kdy docházelo k zraněním a vraždám. Mussolini v rámci možností dovedl povstání potlačovat, ale i využívat.

Prudký zlom nastal v červnu roku 1924, kdy došlo k vraždě Giacoma Matteottiho, tajemníka socialistických reformistů. Vražda Matteottiho byla první ukázkou otevřené fašistické represe po uchopení moci Mussolinim. Giacomo Matteotti 30. května 1924 veřejně vystoupil s obviněním fašistů z protizákonných akcí i zpochybněním oné „ústavní“ cesty, kterou se dostali k moci- o jedenáct dní později byl Matteotti unesen a zavražděn. Dodnes se sice mnozí historikové o Mussoliniho účasti na Matteottiho vraždě přou[49], nicméně po dvouletém klidu se král spolu s konzervativci opět počal Mussoliniho obávat. Mussolini se tak dostal do nelehké situace - na jedné straně na něj byl vyvíjen tlak ze strany squadristů, na druhé straně král spolu s konzervativci začali uvažovat nad tím, jak se Mussoliniho zbavit. Stále zde ale existovala silná obava ze socialistické vlády, tudíž nakonec si post udržel. Nicméně 31. prosince 1924 sdělili členové fašistických milicí, že pokud „Mussolini opozici nerozdrtí, začnou jednat bez něho[50].

V důsledku vzrůstajícího tlaku ze strany squadristů 3. ledna 1925 slíbil Mussolini, že situaci změní a začal systematicky likvidovat opozici. Fašistická milice vykonávala ochotně jeho rozkazy týkající se zavírání redakcí opozičních deníků, došlo k zatýkání opozičních politiků. Z hlediska legislativy byla zavedena opatření proti opozici prostřednictvím vydávání zákonů „na obranu státu[51], byla provedena správní centralizace, došlo k výměně státních úředníků těmi, které jmenoval Mussolini. Byla zavedena cenzura. Vznikl nový volební zákon[52], tzv. „proporčně kulhavý[53], kdy strana, která obdržela více jak čtvrtinu hlasu, získala dvě třetiny křesel a zbylá místa byla rozdělena proporcionálně mezi ostatní strany- tak získali italští fašisté ve volbách v roce 1924 většinu křesel. Dva roky po nástupu k moci tedy došlo k zavádění prvků totalitního státu v Itálii. Celý proces vyvrcholil v roce 1927, kdy zvítězila otevřená diktatura zavedením systému jedné strany.

Jak bylo řečeno v minulé stati, Hitler se dostal ke kancléřskému postu prostřednictvím zákulisních intrik Franze von Papena. Hodlal ovšem svou pozici zaštítit většinovou podporou a pokračovat ve své strategii získat ji využitím volebního mechanismu. Tato taktika ale vzhledem ke klesajícím preferencím nacistické strany v Německu byla relativně riskantní. Hitlerovi ale dovedl využít to, že 28. února 1933 vypukl požár Říšského sněmu. Podle některých historiků za něj nese odpovědnost sám Hitler, někteří tvrdí, že pachatelem byl skutečně mladý holandský komunista Marinus van der Lubbe, kterého ze zločinu nacisté posléze obvinili. Vládne přesvědčení, že Hitler skutečně věřil, že se jednalo o komunistický puč. Stejně tak smýšlelo mnoho běžných Němců, načež Hitler přiměl prezidenta Hindenburga, jenž 28. února podepsal „Nařízení o ochraně národa a státu“, ve kterém „nařizuje k odražení komunistických, států nebezpečných, násilných aktů[54]. Došlo k omezení osobní svobody, svobody projevu a tisku, nařizování domovních prohlídek. Nejdůležitější část tohoto nařízení je odstavec 2, v němž je řečeno, že „jestliže v některé zemi nedojde k provedení opatření nutných k obnově veřejné bezpečnosti a pořádku, může říšská vláda v tomto směru prozatímně vykonávat kompetence nejvyšších zemských úřadů[55].

Po volbách v březnu 1933 ovšem nacisté opět nezískali většinu. Byl tedy podniknut druhý krok k Hitlerově podpoře - návrh Zmocňovacího zákona (viz 3.1), jenž by Hitlerovi umožnil vládnout neomezeně po dobu čtyř let[56] bez dohledu prezidenta a parlamentu. Aby byla tato zásadní změna ustanovena, bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny. Tuto většinu se Hilterovi nakonec podařilo získat, jelikož dal před tím na základě Nařízení o ochraně národa a státu zatknout komunistické poslance[57], tudíž se výrazně zmenšila opozice. V Německu, stejně jako v Itálii v roce 1927, došlo v roce 1933 k zavedení systému jedné strany.

Tam, kde Mussolini nikdy neuspěl (viz 2.1.), Hitler zvítězil hned dvakrát. Výše zmíněnými kroky dovedl Hitler odstranit už beztak poněkud slabou překážku v podobě prezidenta Hindenburga, podobný postup hodlal potom uplatnit v případě odpůrců ve vlastních řadách. 30. ledna 1934 proběhla Noc dlouhých nožů, která měla za důsledek až dvě stě obětí včetně předáků SA (Sturmabteilung) (viz 4.3) (kteří, podobně jako squadristé v Itálii, očekávali „druhou revoluci), mnoha opozičních poslanců a předních politiků (viz 5.2). Opozici bylo dáno najevo, že její postoj je životu nebezpečný, nacisté definitivně upevnili svou mocenskou pozici a zrodil se německý totalitní stát.

Důležitou roli při vytváření nových státních struktur v obou zemích hraje vznik tzv. „paralelních organizací[58]. Od počátku formování strany se fašisté a po převzetí vůdčí pozice Hitlerem i nacisté snažili co nejvíce kopírovat strukturu státních institucí při vytváření organizačních struktur samotné strany. Vznikaly tak stranické organizace, které po uchopení moci převzaly vedení odpovídajících státních institucí. Podrobněji o těchto organizacích bude pojednáno v části 4.2. Tato strukturalizace strany je důkazem, že primárním plánem Mussoliniho i Hitlera nebylo revoluční svržení stávajícího systému, nýbrž implementace fašistických a nacistických organizací do jeho existujících struktur.

Mussolini i Hitler dospěli k nastolení totalitního režimu prostřednictvím postupného oklešťování stávajících demokratických ústav, stanovováním různých zákonů „na obranu státu“ a úpravami volebních podmínek. V Itálii se jednalo o vytvoření nového volebního zákona, v případě Německa byla uplatněna systematická jednorázová likvidace opozice (ovšem opět zaštítěna zákonem) s využitím všeobecného strachu po požáru Říšského sněmu. Oba režimy při zavádění diktatury tedy užívaly podobně jako v případě předchozího nástupu k moci „kvaziústavní“ cesty. Počátek totalitního režimu v obou státech můžeme spojit se zavedením systému jedné strany- v Itálii k němu došlo v roce 1927, tedy až pět let po Pochodu na Řím, v Německu už v roce 1933. Lze to přičíst Hitlerově vládě pevné ruky a obratnější strategii - na rozdíl od Mussoliniho (viz 2.1) se mu zdařilo hned v začátku vlády vyřadit hlavu státu zavedením Zmocňovacího zákona a potlačit odpůrce ve vlastní straně (viz 5.2) v rámci Noci dlouhých nožů.

V obou případech tedy došlo k postupnému zavádění prvků totalitního režimu. Tento režim byl ovšem do jisté míry „nekomplexní“ (viz 1.1), což bude podrobněji rozebráno v následující stati.

2.3 Normativní stát

Jelikož stále menšinové fašistické i nacistické hnutí nemohlo vládnout samo, bylo nutné navázat určitý typ koalice se stávající konzervativní vládou. Právě po nástupu fašismu a nacismu k moci se uplatňuje teze z první kapitoly, že není možné oba systémy definovat staticky, jelikož právě ve chvíli uchopení moci se začne projevovat rozkol mezi ideologií a praxí. Není možné nekompromisně praktikovat fašistickou a nacistickou ideologii, jelikož při nutné spolupráci s konzervativními elitami musí nezbytně dojít právě ke kompromisům.

Příkladem je „dualistická diktatura duceho a krále[59], uvedená historikem Gaetanem Salveminim, či „Podvojný stát“ definovaný Ernstem Fraenkelem. Ten rozlišuje fašistický stát normativní a svrchovaný[60]. Podstatou normativního státu je fakt, že ústavní systém obou zemí, v nichž došlo k zavedení zkoumaných režimů, zůstal v podstatě zachován. Nadále přetrvaly právní normy platné za předchozích režimů a na mnoha úředních postech setrvali příslušníci předchozích konzervativních vlád. Nicméně podstatný rozdíl od předešlých režimů spočíval v tom, že právo bylo vykládáno s ohledem na vůdcovu vůli – odpovědní úředníci se snažili tuto vůli co nejlépe interpretovat a podřídit jí výklad práva. To znamená, že byly činěny výjimky, odchylky od zavedeného právního systému. Ve státu, jenž se zdál být navenek státem právním, jelikož neporušoval ústavní právo zavedené při vzniku republik, ve skutečnosti docházelo k zásadnímu porušování ducha ústav, jimiž se tento stát naoko řídil. Deformoval jej totiž dle vůdcovy libovůle. Tak se stal svrchovaný stát nositelem prvků státu totalitního, který nadále zdánlivě uplatňuje normy starého systému.

Poté, co se Mussolini stal v roce 1922 předsedou vlády, vznikl zmocňovací zákon podobný Hitlerově zmocňovacímu zákonu z roku 1933 - na vládu se přenesla značná část legislativních pravomocí. V letech 1925 až 1926 byl vydán zákon o prerogativech hlavy vlády. V roce 1922 byl zaveden Acerbův volební zákon (viz 2.2), posléze došlo k zrušení zastupitelské demokracie, volby se během fašistické vlády konaly už jen v letech 1924 a 1929, a to pouze v rámci plebiscitů. Namísto voleného parlamentu vznikla Velká fašistická rada, nejvyšší orgán, jenž měl koordinovat činnost režimu, a předseda vlády byl stanoven z moci zákona jejím prezidentem[61]. Velká fašistická rada vybrala z tisíce kandidátů navržených dvaadvaceti syndikalistickými svazy (korporacemi) čtyři sta, které poté předložila ke schválení. Na návrh Velké fašistické rady tedy byla „přímo“ volena už jen Komora svazků. Senát sice existoval, ovšem senátoři byli též jmenováni. Syndikalistické svazy měly představovat profesionální instituci, která nahrazovala odbory a disponovala jejich právní subjektivitou. Tato organizace moci spoluvytvářela korporativní charakter italského fašistického státu. Korporace totiž měly ve fašistické významné postavení, jelikož kolektivní smlouvy jimi uzavřené získávaly právní závaznost.

Naprostý výměna konzervativních elit ani jejich poslušnost ovšem v italském fašismu v rámci všech státních institucí nebyla docílena. K naprosté spolupráci Mussolini dokázal přimět jen členy korporací, ale média, konzervativní monarchisté i král nadále do jisté míry vzdorovali. Nejvýznamnější institucí, která si uchovala nezávislost, byla v Itálii katolická církev. I studentské spolky měly v Itálii spíše protifašistický charakter, do jejich činnosti jim fašisté příliš nezasahovali. Fašizace se mnohem více projevovala v nestátních organizacích- v profesních komorách, v mládežnických hnutích, tam, kde (na rozdíl např. od stalinismu) ponechal občanské společnosti fašismus volnost- v soukromí. Vkrádal se ovšem do života lidí touto „nenápadnou“ cestou- např. vybudováním organizace pro volný čas DOPOLAVORO.

V Německu vliv nacistů dosáhl mnohem větší míry. Po nástupu k moci začal Hitler aplikovat tzv. „Gleichschaltung, jakousi nacistickou asimilaci státních a mimostátních organizací. Právě s fenoménem Gleichschaltung je v Německu spojeno udavačství a další jevy příznačné pro život v totalitních režimech. Přesto se našly organizace, které Gleichschaltung přežily- například studentské spolky, které byly sice paradoxně (na rozdíl od Itálie) nacistické již před nástupem Hitlera k moci, ovšem s postupnými změnami stranické propagandy v rámci nutných parlamentních kompromisů tyto spolky k režimu získávaly čím dál tím větší odpor. Přesto se němečtí nacisté stali v nacifikaci státu mnohem úspěšnější než Italové.

Ústava Výmarské republiky z 11. srpna 1919 obsahovala řadu mezer, které bylo snadné zneužít. Vzhledem k politické nestabilitě docházelo často k politické krizi, která byla povětšinou řešena novými volbami a uplatňováním prezidentských dekretů podle článku 48, jenž „v případě, že je narušována nebo ohrožována veřejná bezpečnost a pořádek[62] opravňuje prezidenta, aby přijal „nutná opatření a přiměřeně zakročil pomocí ozbrojené moci“[63]. Z toho důvodu byl prezident na základě článku 48 oprávněn zrušit určitá ustanovení obsažená v části Ústavy Výmarské republiky o Základních právech a povinnostech Němců, čehož Hitler využil v roce 1933, kdy přiměl Hindenburga, aby vydal Nařízení o ochraně národa a státu. Hitler během své vlády Výmarskou ústavu nikdy formálně nezrušil, pouze ji postupně oklešťoval (viz 2.2). Zasadil se o to, aby vláda republiky získala svrchovanost nad jednotlivými zemskými vládami, Zmocňovacím zákonem kumuloval ve svých rukou většinu výkonné i zákonodárné moci bez jakékoli parlamentní kontroly. Tím byla prakticky předurčena mocenská struktura až do roku 1945.

V rámci státního aparátu, zůstaly zachovány běžné byrokratické postupy, neomezené mocenské rozmary byly vyčleněny vůdci. Vůdce a do omezené míry straničtí představitelé představovali populistickou a diktátorskou sféru režimu, státní aparát potom tradiční konzervativní sociálně-politickou hierarchii, která ovšem vůdci podléhala a snažila se o největší možné naplňování vůdcovi vůle.

Závěrem této kapitoly je fakt, že ústavní systém zůstal v obou režimech zachován, ovšem docházelo ke koncentraci moci zákonodárné, výkonné i soudní v rukou obou vůdců na základě uplatňování zmocňovacích zákonů. Tyto zákony, jež mají v duchu ústavního práva platit po určenou dobu, byly oběma vůdci prodlužovány na dobu neomezenou a tím pádem zneužívány. Duch ústavního práva byl též oběma režimy porušován ve prospěch vůdce, na základě jehož vůle docházelo k výjimkám v právním výkladu[64]. Dalším znakem obou režimů je skutečnost, že část příslušníků konzervativců ve vládě setrvala- ovšem Mussolini měl tyto konzervativce mnohem méně pod kontrolou, než Hitler. Díky značné mocenské síle spolustranických odpůrců v podobě squadristů byly jeho kompetence omezenější než kompetence Hitlerovy, navíc se po celou dobu své vlády držel v rámci represe svých nepřátel zpátky a nikdy se nezmohl na jejich úplnou likvidaci, jako se to povedlo Hitlerovi hned v počátku. Nedošlo k omezení pravomocí nejvýše postavených konzervativních elit, tj. především krále, který Mussoliniho v závěru z jeho postu sám sesadil. V nacistickém Německu se projevila tendence naprosto opačná, nacifikace zasáhla prakticky do všech oblastí života. Hitler prostřednictvím Zmocňovacího zákona odstranil Hindenburga, okleštěním Výmarské ústavy si zajistil většinu instrumentů, kterými mohl stát téměř libovolně řídit. I přesto je existence normativního státu v Itálii i Německu nesporná a znemožňuje fungování „ideologicky čistého fašismu a nacismu[65]. Na jedné straně podporovala fungování obou režimů, na straně druhé do značné míry přispěla k jejich konci.

Poznámky

[27] později Křesťanská demokratická strana

[28] Zároveň se ovšem stavěla proti ateismu komunistů, tvořila tedy jakousi dvojí opozici vyhraněné levici i fašistickému hnutí. Postupně však došlo v Itálii k tak extrémnímu nárůstu příznivců socialismu, že i církev s nimi musela navázat spolupráci.

[29] Italští fašističtí bojovníci se vyznačovali černými košilemi a prapory.

[30] kromě Milána, v němž jejich počet během roku 1919 vzrostl cca o 500 členů

[31] Mussolini byl původně členem socialistické strany, ovšem v roce 1914 došlo k jeho vyloučení poté, co se přiklonil k interventům a vstupu Itálie do války po boku Dohody.

[32] Historie Fašismu, část první. Zrod zla v Itálii. Fasci Italiani di Combattiento. Distribuce: MIDO FILM Brno s.r.o., 2001. Sandra Carter Global, Inc. Dvoudílný dokumentární film.

[33] Týden na to bylo uspořádáno shromáždění několika desítek tisíc fašistů v Neapoli, kde Mussolini prohlásil, že pokud jim nebude předána vláda, fašisté se jí sami chopí.

[34] Historie Fašismu, část první. Zrod zla v Itálii. Fasci Italiani di Combattiento. Distribuce: MIDO FILM Brno s.r.o., 2001. Sandra Carter Global, Inc. Dvoudílný dokumentární film.

[35] Milán je strategicky výhodné místo, jelikož se nachází v blízkosti hranic, tudíž v případě neúspěchu mohl Mussolini snadno emigrovat.

[36] Černokošilníci měli ovšem nařízeno, aby s vojskem nebojovali a nadále pochodovali na Řím- do něj však měli Mussolinim zakázáno vstoupit.

[37] bratranec Viktora Emanuela III.

[38] Král Mussoliniho v roce 1943 v rámci politické krize sesadil.

[39] V lednu 1919 nastal v ulicích Berlína boj mezi pravicí a komunistickou stranou vedenou Karlem Liebknechtem a Rosou Luxembourgovou, kdy došlo k tvrdé porážce levice oddíly Freikorps.

[40] V rámci tzv. „pivního puče“ byl 8. listopadu 1923 obklíčen mnichovský Měšťanský pivovar (Burgerbräukeller) jednotkami SA, jelikož v něm probíhala schůze separatistů, které si Hitler chtěl pod hrozbou násilí získat na svoji stranu. Hitler byl na schůzi také přítomen, a ve chvíli, kdy došlo k proniknutí jednotek SA do pivovaru a začínal projev jednoho z hlavních řečníků, vytáhl revolver a vynutil si pozornost. Druhý den následoval agresivní pochod Hitlerových příznivců Mnichovem, při němž bylo zabito 14 pučistů a 4 policisté, avšak tentokrát byl dav zastaven a úspěšně rozehnán policií, načež si Hitler odseděl 9 měsíců v Landsbergu, kde sepsal Mein Kampf.

[41] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 77. ISBN 978-80-7106-811-2.

[42] konkrétně Německá lidová strana DNVP

[43] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 77. ISBN 978-80-7106-811-2.

[44] Socialisté očekávali, že se nacisté pokusí o puč a oni je budou moci zlikvidovat ústavní cestou, což se ovšem nestalo. Komunisté naproti tomu chtěli předpokládaný puč využít ve svůj prospěch a transformovat jej v bolševickou revoluci, proto byli ke spolupráci s nacisty ochotní.

[45] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 110. ISBN 978-80-7106-811-2.

[46] Franz von Papen Hindenburga přesvědčil o tom, že ho má Schleicher v úmyslu odstranit z funkce.

[47] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 128. ISBN 978-80-7106-811-2.

[48] Tento termín bude vysvětlen v podkapitole 4.1.

[49] Někteří (např. Emilio Gentile) tvrdí, že Mussolini byl v tomto případě nevinný. Je to vysoce pravděpodobné, jelikož situace, v níž se v důsledku Matteotiho vraždy Mussolini ocitl, pro něj z politického hlediska nebyla nijak výhodná. Skutečnými pachateli byli pravděpodobně právě squadristé.

[50] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 130. ISBN 978-80-7106-811-2.

[51] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 130. ISBN 978-80-7106-811-2.

[52] Acerbův volební zákon, pojmenováno podle barona Giacoma Acerba

[53] ŘÍCHOVÁ, Blanka. Komparace politických systémů II. Praha: Nakladatelství VŠE, 2004. S. 53. ISBN 80-245-0757-9.

[54] Podle Nařízení o ochraně národa a státu [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/pages/nacisticke-nemecko.html

[55] Podle Nařízení o ochraně národa a státu [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/pages/nacisticke-nemecko.html

[56] Hitler by na základě zmocňovacího zákona vládl prostřednictvím dekretů, podobně jako prezident na základě článku 48 Výmarské ústavy.

[57] Zavírané do nově zřízeného koncentračního tábora v Dachau

[58] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 146. ISBN 978-80-7106-811-2.

[59] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 142. ISBN 978-80-7106-811-2.

[60] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 142. ISBN 978-80-7106-811-2.

[61] Podle Řád a oprávnění Velké fašistické rady [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW:http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Rad_a_opravneni_Velke_fasisticke_rady Zakon_o_opravneni_vykonne_moci_vydavat_pravni_normy.pdf

[62] Podle Ústava Výmarské republiky [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Ustava_Vymarske_republiky_-_1919.pdf

[63] Podle Ústava Výmarské republiky [online]. [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Ustava_Vymarske_republiky_-_1919.pdf

[64] Dělo se tak především v oblasti soudnictví.

[65] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 141. ISBN 978-80-7106-811-2.

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕4.770

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře