Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕10.285

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

1. DEFINICE FAŠISMU A NACISMU

1.1 Základní prvky fašismu a nacismu a jejich odlišnosti

Problém definice ideologie spočívá v tom, že je jejím prostřednictvím velmi těžké vystihnout rozdíl mezi tím, co daná ideologie hlásá, a tím, jaké je skutečné uplatnění dané ideologie v praxi. Definice se snaží zachytit určitý neměnný úsek skutečnosti, tzn. vymezit část skutečnosti v její statické podobě. U prosazování ideologií prostřednictvím režimů je pro jejich úplné uchopení ale podstatné zachytit celkový proces, což nám ovšem samotná definice neumožní. Přesto je nutné nacismus a fašismus vymezit alespoň zhruba, jelikož se jejich tématem zabývá celá práce.

Slovo fašismus je odvozeno z latinského fasces a je označením pro svazek prutů ovázaných okolo sekery, kterou ve starém Římě před sebou nechávali nosit vysocí úředníci jakožto znamení své významné společenské funkce. Dále zde máme italské pojmenování fascio pro otep či svazek, jež používali italští revolucionáři v devatenáctém století a v období první světové války také mnoho italských aktivistů zabývajících se různorodými činnostmi. Fašistické hnutí Fasci di Combattimento, o kterém pojednává tato práce, ovšem vzniklo 23. března 1919 v Miláně, kdy se v budově Milánského průmyslového a obchodního svazu na Piazza San Sepolcro sešli váleční veteráni, futurističtí intelektuálové a syndikalisté[1] v čele s Mussolinim, aby „vyhlásili válku socialismu, neboť se protiví nacionalismu[2]“. Hlavními znaky tohoto hnutí byl antisocialismus, nacionalismus založený především na italském expanzionismu, jehož neukojené ambice se staly jednou z příčin italské národní nevole po první světové válce, poté sociální radikalismus a odpor ke kapitalistickému uspořádání.

Označení nacismus je zkratkou slovního spojení nacionální socialismus. Hitlerovo nacistické hnutí vzešlo z Německé dělnické strany DAP (Deutsche Arbeiterpartei) založené Antonem Drexlerem, Gottfriedem Federem a Dietrichem Eckhartem v Mnichově 5. ledna 1919. Hitler do strany vstoupil v září 1919 po účasti na veřejné schůzi strany[3]. 24. února 1920 se strana přejmenovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei)[4] a od roku 1921 se Hitler stal jejím vůdcem. Nacismus bývá označován za nejextrémnější typ fašismu, jenž v sobě zahrnuje prvky antisemitismu, antislavismu a pangermanismu a mnoho pochybných konstruktů odvozených z eugeniky. Dá se do jisté míry konstatovat, že oproti italskému fašismu je pro německý nacismus národ až na místě druhém a do popředí bývá stavěna rasa. Jedním ze znaků německého nacismu je též expanzionismus. Na rozdíl od Itálie nevyplývá ze zmařených snah o zámořskou kolonizaci či z nostalgie po bývalé slávě koloniální velmoci, nýbrž z nedosažených expanzionistických cílů v Evropě během první světové války.

Jedním z klíčových prvků při hodnocení fašistických režimů bývá jejich přístup ke kapitalistickému uspořádání společnosti. Právě ke kapitalismu zaujímalo italské fašistické hnutí, především nacionalističtí syndikalisté, největší odpor. Zatímco parlamentní socialisté předpokládali, že s prosazováním jejich hnutí v rámci artikulace zájmů socialistických stran v parlamentu dojde k postupnému vytěsnění kapitalismu, cíl syndikalistů spočíval v revolučním svržení tohoto systému. Fašisté se na rozdíl od socialistů přikláněli k vstupu Itálie do války v roce 1915, jelikož předpokládali, že konflikt urychlí sociální revoluci namísto zbabělých socialistických kompromisů.

Jedním ze znaků nově založeného italského fašistického hnutí byl příklon k futurismu, novému intelektuálnímu směru zakotvenému v manifestu, jenž vydal Filippo T. Marinetti v roce 1909. Futuristé vyzdvihovali technický pokrok spolu s jeho agresivním a násilným prosazováním, vše staré a uplynulé zavrhovali. Ideologie nově založeného hnutí s jejich filozofií do značné míry korespondovala.

Německá nacistická filozofie má naopak tendenci opěvovat přírodu na základě úsilí o návrat ke kořenům, jež se projevuje též oblibou eugeniky a chaotickým výkladem sociálního darwinismu, na jehož bázi staví nacisté svou teorii o nadřazené árijské rase a pangermanismu. Nacistická ideologie pak nese prvky okultismu a mysticismu, ovšem na druhou stranu je zde evidentní sklon heroizovat technický pokrok jakožto fenomén agresivní dravosti, který vystihuje heslo „silnější vítězí“.

Italský fašismus se nevyznačuje radikálním antisemitismem jako německý nacismus. Mussoliniho četnými stoupenci byli židovští průmyslníci, mezi jeho příznivce patřili židovský aktivista Aldo Finzi a spisovatelka Margherita Sarfatti, autorka jeho prvního životopisu a Mussoliniho milenka[5]. V Německu naproti tomu existoval jediný židovský člen strany, Emil Maurice, a to jen díky Hitlerově záštitě.

Obecně zmiňovanými atributy v rámci fašismu a nacismu jsou samozřejmě antikomunismus a antisocialismus, etatismus, vůdcovský princip, militantní a agresivní charakter způsobu prosazování zájmů. Je ovšem chybou fašismus takto jednoduše a heslovitě charakterizovat. Pro fašismus a nacismus je příznačná právě ta ambivalence, která znemožňuje sociálním vědcům vytvořit jeho konstruktivní definici. Například co se týče zmiňovaného antikapitalismu, v počátcích byl fašistickým hnutím vehementně hlásán, ovšem po uchopení moci došlo k rozpouštění nezávislých dělnických odborů, zákazu stávek a investování do zbrojního průmyslu ve prospěch průmyslníků. Dokonce i daňový systém byl nastaven ve prospěch majitelů továren. Už zde můžeme vidět jasný nesoulad mezi ideologií a jejím uvedením v praxi.

Můžeme konstatovat, že fašisté byli ve výsledku spíše proti mezinárodnímu typu kapitalismu, proti nadnárodnímu vlastnictví podniků. Naopak docházelo k podpoře majitelů podniků v rámci vlastního národa, podnikatelé získali nový společenský statut prostřednictvím korporací. Němečtí nacisté prosazovali tzv. „učení o dvojím kapitálu“ - tvůrčím, německém a „parazitním“, židovském[6].

Na rozdíl od socialismu tedy fašisté odporovali buržoazii ne kvůli zneužívání pracovní síly, ale spíše kvůli sklonu k individualismu a upřednostňování vlastních zájmů před zájmy národa. Socialisté národní hranice přehlíželi, šlo jim o univerzální propojení proletariátu a vytvoření jedné společenské třídy. Nacismus ani fašismus neusilovaly o likvidaci či stírání rozdílů mezi společenskými vrstvami, na mysli měly tyto ideologie ze socioekonomického hlediska především co nejvyšší hospodářskou produktivitu národního státu.

Zde se nabízí termín užitý americkým historikem Arthurem Schlesingerem jr., tzv. „nekomplexní totalitarismus“ - na rozdíl od „komplexního totalitarismu[7], jenž je představován komunismem Sovětského svazu, nedošlo nikdy v rámci fašismu či nacismu k likvidaci střední třídy, ani to nebylo jejich primárním cílem.

Jako další příklad můžeme uvést antisocialismus - fašističtí syndikalisté byli sice naprostým odpůrcem socialismu, přesto vznášeli mnoho na tehdejší dobu převratných sociálních požadavků (např. všeobecné volební právo, volební právo pro ženy atd.).

I nacismus se vyznačuje silným antisocialismem, a stejně jako v Itálii, také v Německu dochází i přes tuto skutečnost k zneužívání populistických socialistických hesel pro získání masové veřejnosti. Z této ambivalence vyvstává při snaze o definici fašismu a nacismu nejvíce problémů, což bude předmětem pojednání další podkapitoly.

1.2 Fašismus a nacismus jako filozofické koncepty

Jak již bylo řečeno, neexistuje jednotná interpretace fašismu a nacismu. Co bylo nejvýznamnějším podnětem pro jejich vznik? Jaká byla jejich sociální funkce? Dokonce ani na společných ideologických prvcích se sociální vědci a historikové nejsou schopni shodnout. Při samotném vymezování fašismu existuje několik hlavních proudů. V rámci komparativní analýzy bývají fašismus a nacismus vymezovány jako „revolta proti nastupujícímu úpadku moderny[8], politicko-ekonomické studie charakterizují obě ideologie jako reakce na hospodářskou a sociální krizi kapitalismu, kulturologové hledají kořeny fašistické vzpoury v evropské kultuře a historickém kontextu její společnosti. Při snaze o nalezení univerzální definice a nejjednodušší ideologické báze fašismu, tzv. „fašistického minima[9], jsou vědci veskrze neúspěšní.

Tato obtížnost při zkoumání daných ideologií vyplývá z faktu, že obě ideologie jsou svým způsobem strukturalizace skutečnosti značně ambivalentní (viz 1.1.). Už jen samotné zařazení do politického spektra není jednoznačné - fašismus byl v konfliktu jak s marxisty na jedné straně, tak s pravicovými konzervativci na straně druhé[10].

Jedním z důvodů této dvojakosti je fakt, že se fašismus a nacismus jakožto režimy nekomplexního totalitarismu (viz 1.1) snažily svým populismem zaměřit na všechny společenské vrstvy. Fašismus nebyl revoluční v tom slova smyslu, že by převracel sociální struktury, ale pouze v tom, že zbořil bariéry mezi soukromou a veřejnou oblastí společenského života.

Dalším důvodem může být skutečnost, že fašismus jako jediný ze stávajících ideologií vznikl až ve dvacátém století - liberalismus, konzervatismus i socialismus se stihly zformovat do konce století devatenáctého[11] - a obsahuje protichůdné zmatečné kombinace sociálně- vědních a filozofických konceptů- jev tolik typický pro postmoderní dobu. Je příznačné, že fašismus naprosto postrádá jakoukoli pevnou teoretickou strukturu.

A při nahlížení tohoto problému můžeme též vnímat jistou paralelu s Nietzscheho filozofií, z jejíž dezinterpretace fašistická a nacistická ideologie těží. I tento filozof vůle se ve svých pracích vyznačuje silnou ambivalencí. Snad nejlépe tento charakter Nietzscheovy práce vystihuje heslo „Život je boj“ - souboj apollinského a dionýského živlu, pozitivního a temného elementu života, kdy tento nekonečný souboj ústí v harmonii nikoli ve smyslu věčného míru, ale věčného tvoření a zánikání[12].

Nietzscheho předchůdce Schopenhauer ve filozofii vůle k moci navazuje na Kantův koncept Světa jako představy a stejně jako Nietzsche odmítá intelektualismus a racionalismus. Podle Schopenhauera objektivní poznání světa není možné, člověk je schopen pouze poznání subjektivního. Boří tak mýtus racionalismu osmnáctého století a naznačuje, že existuje rozumově neuchopitelná dimenze života, totiž rozumu nadřazená vůle, která je sice nevědomá, ovšem zároveň jedinou hybatelkou života.

Antiracionalismus je přítomen též v práci vitalisty Henri Bergsona, jenž v mnohém na Schopenhauera navazuje, navíc považuje rozum za nadčasový, neschopný zachytit pohyb. Pouze intuice je potom podle něj schopna pojmout proces života.

Paretova teorie elit je další koncepcí zneužitou fašistickou ideologií - právo vládnoucí vrstvy na represi nižší třídy je jedním z nejpodstatnějších charakteristik daného režimu. Mezi příslušníky školy elitismu se řadí i např. Gaetano Mosca[13]. Též odpůrce humanismu a příznivec unionismu Georges Sorel ovlivnil fašismus při jeho prvotním ideologickém formování.

Schopenhauer, Nietzsche, Bergson, Mosca, Sorel a mnoho dalších byli ti, kdo myšlenkově ovlivnili především Mussoliniho. U většiny z těchto myslitelů ovšem dochází ze strany fašistů k překroucení mnoha zásadních myšlenek a vytržení kusých zlomků z kontextu pro potřeby fašistické ideologie.

Hitlera naproti tomu inspirovali antisemita a pangermánský nacionalista Georg von Schönerer, Darwinův bratranec a zakladatel eugeniky Francis Galton, a sociolog Ferdinand Tönnies. Koncept společnosti jakožto organismu, popsaný v díle Zánik Západu filozofa Oswalda Spenglera, byl jednou z ústředních idejí, z nichž Hitler čerpal. U Nietzscheho Hitlera zaujalo především pojetí „nadčlověka[14].

Filozof, jehož dílo se nacistickou filozofií také zaobíralo, a jenž sám kolaboroval s režimem, je Martin Heidegger[15]. Iracionalismus nacismu Heideggera uchvátil, viděl v něm možnost, jak vystoupit z dekadentní tendence evropský dějin.

Tolik o kořenech italského fašismu a německého nacismu v evropské filozofii. Na základě výše uvedeného pojednání můžeme konstatovat, že fašismus je unikátním konstruktem odvozeným z filozofie vůle k moci, moderního antiracionalismu a transformací vitalismu do nebezpečné formy mýtu útočícího na liberalismus, socialismus a demokracii[16]. Bohužel žádný filozof či vědec dodnes nedokázal koncipovat kompletní myšlenkový systém, z něhož by fašismus vycházel[17].

Po roce 1945 většina historiků odůvodňovala nástup fašismu v Německu a Itálii negativními dopady první světové války na politickou kulturu obou zemí. Hlavní chyba těchto přístupů spočívá v tendenci vyjadřovat historické skutečnosti na základě lineárního vývoje historie, pocházející z dob moderny devatenáctého století, v níž pojem „vývoj“ korespondoval s pojmem „pokrok“. Regresivní sklony fašismu ovšem leží mimo „normální“ směr politického a kulturního vývoje tak, jak jej definovala moderna[18].

Podobně marxisté (např. Pollock) vysvětlují fašismus jakožto nevyvratitelný důsledek dějinného procesu, jako následek strukturální krize kapitalismu, výjimečnou formu kapitalistického státu. Fašismus pak nazývají „postliberálním kapitalismem“, „populistickým nacionalismem“ a vrcholným „antisocialismem[19].

Naproti tomu myslitelé užívající fenomenologický přístup, jako např. Arendtová, vidí souvztažnost mezi fašismem a stalinismem či marxismem-leninismem, odůvodňují uchopení moci fašistickým hnutím jako následek úpadku národního státu, tradičních hodnot. Pro stalinismus i fašismus užívají pojem „totalitarismus“, ovšem právě nerozlišování obou ideologií bývá tomuto přístupu vyčítano.

Autoři jako Lipset, Sauer či Turner fašismus vysvětlují jako důsledek krize moderny a jeho sociální funkci pojímají jako revoltu nejnižších tříd[20].

Proti chápání vzniku fašismu jakožto samozřejmosti lineárního vývoje historie se staví Ernst Nolte, historik, zabývající se genezí vzniku daného hnutí. Nolte tvrdí, že by si fašismus našel v poválečné Evropě své místo tak jako tak, ovšem v tom případě ve své odlišné, unikátní podobě. Na nacismus a fašismus hledí jako na naprosto unikátní jevy, lišící se místem i časem svého vzniku.

Dnes je patrná snaha sociálních vědců najít ono „fašistické minimum“, kritizují obšírnost definicí fašistických a nacistických ideologií. Jak bylo ovšem řečeno v úvodu kapitoly, možná právě snaha o nejužší možnou definici znesnadňují celé úsilí o uchopení dané problematiky.

1.3 Sociální předpoklady pro etablování fašismu a nacismu

Pokud jde o sociální zájmy, a to především ty materiální, které spoluurčují potřeby člověka žijícího v daných podmínkách, není příliš složité strukturu těchto zájmů v meziválečné Evropě definovat. Abychom ji pochopili, je podstatné pochopit sociální strukturu nastavenou kapitalismem, v jehož podmínkách fašismus vznikl.

Fašismus především reflektuje dobový odklon od liberální politiky a znehodnocení základních demokratických principů (práva, pluralismu, atd.) státem směrem k masové politice v souladu s měnící se sociální a materiální základnou průmyslové společnosti[21]. Tyto znaky fašismu si nejsou nepodobné s tehdejším kapitalistickým systémem společnosti.

Podle Marxe je společnost rozdělena do výrobních tříd. Přinejmenším v rámci kapitalismu meziválečné Evropy tomu tak, zdá se, skutečně bylo. A právě znakem kapitalistických společností bývá odosobnění a křehké postavení jednotlivce a odtud plynoucí potřeba po identifikaci - a následně jakási „touha po homogenitě[22].

V Německu se toto slabé postavení jedince navíc rozšířilo na válečné veterány, kteří počali vytvářet Freikorps[23], mladé lidi, kteří se obávali, že příslušníci starší generace, kteří zemi pohnali do války, jsou na svém místě nekompetentní a nestarají se o jejich potřeby a na narůstající počet nezaměstnaných dělníků. Německou Dělnickou stranu DAP tvořili na počátku jejího vzniku především nezaměstnaní řemeslníci a novináři, kteří se pro svůj zájem pokoušeli strhnout dělníky. Krom toho, že první světová válka rozvrátila Německo ekonomicky, logicky je rozvrátila i sociálně. Politici ztratili důvěru vojáků, které poslali do války, mezinárodní vztahy byly po zavedení Wilsonova mírového systému, jenž dělil svět na „vítěze a poražené[24], velmi oslabené.

Předpokladem pro nástup nových „plebejských“ stran, a tím pádem i fašismu, je též fakt, že se politika stala profesní činností; začalo se za ni platit. Tím pádem získala zcela jiný charakter - přestali se na ní podílet jen rodinné klany a stala se přístupnou středním třídám.

Zastoupení v evropských parlamentech tak získali liberálové a demokratičtí socialisté, kteří se zasazovali o poválečné uspořádání na základě práva na sebeurčení národů, které pak budou spolu navzájem fungovat v předpokládaném míru, a nebude zapotřebí vnější síly, která by tento mír zajišťovala. Protipólem liberálů v parlamentu se stali konzervativci, kteří naopak vojenský potenciál státu považovali za podstatný předpoklad pro udržení stability. Oproti nim socialistické ideály státní hranice přesahovali, šlo jim o univerzální propojení proletariátu.

Nacisté se k nově nastolenému mírovému systému stavěli s příslibem, že vítězi nebudou nově uznané malé národy vzešlé z rozpadu starých evropských mocností, nýbrž že vítězem bude v duchu nacistické filozofie silný a mocný stát, Německo. Síla daného státu potom podle nacistů neměla spočívat ve vojenské převaze nad ostatními, nýbrž ve sjednocení národa.

Tím pádem se pokoušeli zacílit svůj program na širokou veřejnost, napříč společenskými vrstvami. Podobně jako socialisté zaměřili pozornost na překonávání třídních rozdílů - avšak nikoli tím, že povýší dělnickou třídu nad ostatní, ale tím, že ji začlení do rámce „národa“.

Důležitost mas si nacisté uvědomovali čím dál tím více se svým neúspěchem ve volbách. Navíc jejich situaci ztížila skutečnost, že ve dvacátých letech, konkrétně v Německu okolo dvacátého čtvrtého roku, se ekonomika počala regenerovat díky dotacím v rámci Dawesova plánu[25] a většina evropských států začala opět prosperovat. Němečtí nacisté se od italských fašistů odlišovali svou vyšší otevřeností k parlamentnímu způsobu prosazování zájmů. Zároveň se svým přístupem k roli mas odlišovali od konzervativců - ti se naopak pokoušeli volební právo co nejvíce omezit. Po první světové válce však už tento krok nebyl téměř možný - bylo by neospravedlnitelné odpírat volební právo milionům mužů, jež za svou vlast bojovali a umírali. Nacisté považovali volební mechanismus za hlavní cestu, jak uchopit moc s tím předpokladem, že v případě jejího dosažení tento mechanismus sami zruší.

Jak bylo řečeno, italští fašisté, zejména radikální syndikalisté, se k artikulaci zájmů a mocenskému prosazování parlamentní cestou stavěli na počátku spíše velmi skepticky. Už proto, že odbory vznikaly jakožto obrana proti vládnoucí třídě průmyslníků - syndikalisté si z tohoto důvodu vytvářeli jisté podvědomí, že jejich organizace je určitým protipólem stávajících mocenských struktur. Po první světové válce se ekonomicky zdevastovaná Itálie pokoušela o obnovu průmyslové infrastruktury, ovšem Itálii v tom bránil její nedostatečný kapitál. Navíc jí chyběla též pracovní síla - válka za sebou zanechala téměř šest set tisíc mrtvých a přibližně stejný počet zraněných. Americký import zboží během války způsobil vysoký obchodní deficit, což zapříčinilo extrémní inflaci. V důsledku konference ve Versailles ztratila Itálie nadvládu nad Jadranem, přestože bojovala na straně spojenců. Ardité, vojáci, kteří sloužili v útočných oddílech, počali být najímáni průmyslníky, aby bojovali za pravici - zde existuje určitá paralela s německými Freikorps. Navíc tu, stejně jako v Německu, panovala neustálá hrozba socialistické revoluce, jelikož socialisté obviňovali kapitalisty z války a všudypřítomná nezaměstnanost živila půdu pro nárůst stoupenců jejich ideologie. V té době též probíhalo kolektivistické znárodňování majetku v Rusku, což němečtí a italští průmyslníci sledovali se značnou nevolí.

Okolo roku 1919 vyvrcholila ekonomická krize v obou zemích krizí politickou. Vznikla Výmarská republika, která svou konstitucí přispěla k radikalizaci politických sil a totální politické destrukci, a v Itálii mezitím vypukl spor mezi levicovými neutrály a konzervativními interventy. Ohniskem sváru se stalo obviňování interventů ze vstupu do války a levice počala získávat čím dál tím více příznivců, hlavně mezi dělnickou třídou. Příznivci interventů se etablovali především z vrstev středních a malých obchodníků, kteří se vzrůstající popularity komunistů a levicových sil obávali. Problém interventů a neutrálů spočíval v tom, že obě tyto politické skupiny byly vládnoucí vrstvou nahlíženy jako jakýsi spodní politický proud - ovšem tato lhostejnost se později stala italské demokracii osudnou. Strany též oslaboval fakt, že ani jedna z nich nebyla dostatečně kvalitně organizována - nacionalisté sice zastupovali menšinu, zato jejich vynikající organizační struktura představovala obrovský potenciál. A třetí zásadní chyba levicových i pravicových stran se zakládala na jejich přesvědčení, že je postačující s voličstvem komunikovat pouze v období voleb. Fašisté naopak organizovali bratrstva či spolky, na jejichž společných schůzích podněcovali emoce teatrálními výstupy řečníků a společnými aktivitami.

Jak bylo zmíněno, fašistické i nacistické hnutí zaměřovalo svou politiku na všechny společenské vrstvy - ovšem pro upřesnění se tak nedělo ve stejně míře. Jejich hlavní cíl představovala nižší a střední třída, ale dělníků bylo méně, jelikož ti už se delší dobu aktivizovali v rámci socialistických sdružení[26]. Fašistické voličstvo se více rekrutovalo z řad nezaměstnaných, prvovoličů, a pokud hovoříme o náboženském zaměření, převládali zde protestanti nad katolíky. Obecně jsou však stoupenci raného fašistického hnutí, co se týče sociálního původu, značně rozmanití, tudíž není možné jejich uskupení obecněji identifikovat. S postupným vývojem hnutí ale můžeme prokazatelně zaznamenat zmenšující se podíl významu intelektuálů v hnutí a rozdílný přístup ke kapitalismu - hnutí se počalo profilovat.

Nejdůležitější sociální předpoklady pro vznik fašismu a nacismu byly tedy na základě výše uvedeného především odpor k poválečnému uspořádání světa, vzešlého z liberálních idejí, systém kapitalismu, jenž po válce přispěl k radikalizaci obyvatelstva trpícího ekonomickou krizí a nejistým sociálním postavením, zavedení všeobecného volebního práva a vznik nové role mas, s nimiž liberální ani konzervativní politici neuměli pracovat a sociálně široké politické zaměření fašistických stran.

V Německu je vývoj rozdílný především v tom, že v polovině dvacátých let, tj. téměř desetiletí před nástupem nacistů k moci, začala země opět hospodářsky prosperovat, což nacistům téměř znemožnilo se mocensky etablovat. V Itálii naproti tomu panovala po celou dobu před mocenským nástupem fašistů stabilní ekonomická krize, což posilovalo radikalizaci obyvatelstva. Němečtí nacisté se též na rozdíl od Itálie téměř od počátku založení svého hnutí orientovali na prosazování se parlamentní cestou.

Ovšem jak už bylo několikrát zmíněno, je složité a téměř nemožné přesně zanalyzovat unikátní kombinaci podmínek, jež přispěly k postupnému nástupu fašismu a nacismu a destrukci vetchého demokratického systému obou zemí.

Poznámky

[1] Největší odpůrci parlamentního socialismu, kteří svou činnost zakládali na odborových hnutích, na rozdíl od parlamentních socialistů, kteří se snažili prosadit prostřednictvím politických stran.

[2] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 21. ISBN 978-80-7106-811-2.

[3] Hitler se ocitl na schůzi strany z toho důvodu, že mu bylo dáno armádní rozvědkou za úkol, aby DAP prověřil poté, co se po vyléčení záchvatu slepoty

[4] Stalo se tak v pivnici Hofbräuhaus v Mnichově, a zároveň zde byl uveden 25ti bodový program strany, viz 2.1

[5] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 21. ISBN 978-80-7106-811-2.

[6] FAJDL, Jiří. Typologie fašismu. Praha, 2001: Křesťanskosociální hnutí. s.3. Publikace KSH č. 36.

[7] SCHLESINGER, Arthur Jr. Not Right, Not Left, But a Vital Center. New York Times. 1948, 4, s. sec. 6. Dostupný z WWW: <http://writing.upenn.edu/~afilreis/50s/schlesinger-notrightleft.html>.

[8] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 1. ISBN 978-04-1547-354-5

[9] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 20. ISBN 978-80-7106-811-2.

[10] To se částečně promítá i do protichůdných interpretací fašismu jakožto antikapitalistického systému, naproti čemuž se nabízí definice marxisticky smýšlejících teoretiků, kteří tvrdí, že fašismus je pomocná ruka kapitalismu.

[11] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 7. ISBN 978-80-7106-811-2.

[12] Nietzscheho filozofie vykazuje mnoho znaků, jež se zdají být společné nacistické a fašistické filozofii- je antimoralistický, antidemokratický, antiintelektualistický. Nacisté dokázali převrátit jeho tvrzení, že „náboženství se stalo dědicem židovské otrocké morálky“ a implementovat jej do své právní filozofie. Charakter nacistického a fašistického státu se ovšem s nietzscheánstvím neslučuje minimálně v jedné zásadní věci- Nietzsche je radikálně proti podřizování individua mase, naopak zavrhuje „přeměnu člověka ve stádní zvíře“ (Störig, 1991)

[13] Gaetano Mosca byl ovšem odpůrcem Mussoliniho režimu. Svou nechuť k fašismu ztvrdil podpisem Antifašistického manifestu v roce 1925, jehož autorem byl Benedetto Croce. Podobně jako Bergson se Mosca stal spíše jedním z těch, koho režim negativně postihl.

[14] nový typ člověka, jenž bude nadřazený pokryteckou morálkou svázaným masám, silný a nespoutaný

[15] Heidegger se ve své práci zabýval především ontologickou diferencí, rozdílem mezi jsoucnem a bytím, člověkem jakožto „výkonem intencionálních aktů“ (Störig, 1991). Člověk je na svět vržen dějinností, nevybírá si místo ani čas svého pobytu, ovšem jeho bytí se od jeho jsoucna odlišuje volbami. Německý národ a jeho duši též nahlíží v kontextu takto chápaných dějin a německy úzký vztah ke svému území považuje za svůj filozofický úkol. Heidegger byl skeptický vůči technickému pokroku a jeho nekonečném trvání, o němž panovalo mylné přesvědčení od dob racionalismu a průmyslové revoluce. Víru v neomezenost technického pokroku vidí jako jednu z příčin úpadku evropské společnosti.

[16] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 35. ISBN 978-04-1547-354-5

[17] Navíc od výše zmíněných intelektuálních kořenů se fašismus odvíjel pouze ve svých počátcích. Ve chvíli, kdy došlo k uchopování moci fašistickým a nacistickým hnutím ani nešlo tyto filozofické konstrukty následovat, jelikož v rámci parlamentního a stranického systému byli fašisté nuceni ke kompromisům a po získání nadvlády ve státě již své původní koncepty z větší části definitivně opustili.

[18] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 39. ISBN 978-04-1547-354-5

[19] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 50. ISBN 978-04-1547-354-5

[20]revolt of déclassés“ (Woodley, 2009)

[21] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 19. ISBN 978-04-1547-354-5

[22] WOODLEY, Daniel. Fascism and political theory. Londýn: Taylor&Francis, 2009. s. 15. ISBN 978-04-1547-354-5

[23] svobodné sbory využívané již za sedmileté války

[24] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 29. ISBN 978-80-7106-811-2.

[25] americký ekonomický podpůrný program, díky němuž byly Německu sníženy roční splátky reparací a jejich platba rozložena na delší dobu

[26] Příznivci fašistů pocházeli především z řad nezaměstnaných dělníků, jelikož socialisté svou politickou činnost zaměřovali spíše na zaměstnané dělníky než nezaměstnané.

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Anna Bartáková 🕔27.03.2012 📕10.285

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře