Dvořan a válečník Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (díl 01)

Autor : Karel Oktábec 🕔22.03.2012 📕7.887

Úvod

Český rytíř, později český pán Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575–1665) žil přibližně ve stejné době jako proslulý kapitán francouzských královských mušketýrů Charles de Batz-Castelmore, hrabě d'Artagnan (asi 1611–1673). Oba urození válečníci si byli v něčem podobní – oba byli profesionálními vojáky, oba zahájili svoji kariéru díky protekci a oba dovedli plně vychutnat všechny životní radosti, které je potkávaly. Zde však veškerá podobnost končí. Zatímco hrabě d'Artagnan vynikal kromě vojenských schopností údajně také schopnostmi politickými, zejména prozíravostí a bystrým úsudkem, o panu Hýzrlovi to ani při nejlepší vůli říci nelze. Naproti tomu je pan Hýzrle autorem vlastních pamětí, zatímco tzv. Paměti hraběte d’Artagnana, na jejichž základě napsal Alexandre Dumas svůj nesmrtelný román Tři mušketýři, jsou pozdějším literárním podvrhem. Což je další rozdíl mezi těmito dvěma barokními kavalíry, tentokrát rozhodně ve prospěch našeho pana Hýzrla...


Erb Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů (Chodova)

1575-1606

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů se narodil 10. ledna 1575 jako prvorozený syn Kryštofa Hýzrla z Chodů a na Hodkově a Ludmily rozené Robmhapové ze Suché. V sedmi letech ho rodiče poslali do školy, po pouhých třech letech výuky však mladý Jindřich dospěl k závěru, který později vyjádřil slovy: "Pak v témž čase, maje já velkou chuť a mysl k jízdám a krýksmanským věcem, žádal jsem pana otce, aby mě od sebe někam na službu dal..." Zcela cílevědomě se tedy rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání (krýksmana čili válečníka)...

Otec Hýzrle, jenž o tvrz Hodkov na Kutnohorsku přišel v důsledku svých smělých důlních spekulací již roku 1577, zřejmě intelektuální schopnosti svého syna posoudil stejně realisticky jako svoje schopnosti finanční, takže využil nabízející se protekce a poslal jej do služby k císařskému generálu panu Janovi z Pernštejna. Zde si mladý Jindřich Michal osvojil základy šlechtické etikety, zejména ovšem přestoupil z dosavadní protestantské víry svých rodičů na víru katolickou, jež i chudším českým šlechticům otevírala cestu do vyšších dvorských kruhů...

Po dalších dvou letech se dvanáctiletý Jindřich Michal stal na Pernštejnovu přímluvu pážetem arcivévody Arnošta Habsburského, bratra císaře Rudolfa II. Na arcivévodském dvoře se pak naučil všemu, co povaze budoucího válečníka nepochybně vyhovovalo lépe než suchopárné školské vědomosti: „Nás pážata taky vyučovali a cvičili v různých dovednostech rytířských, v jízdě na koni, šermování, skákání, tanci, skocích na koně, zvedání dlouhého kopí, běhání kroužku, pěších a jezdeckých turnajích, a taky k tomu nás měli, abychom se cizím řečem učili, jako latinsky, vlašsky, španělsky a francouzsky, tedy všemu, k čemu kdo chuť a náklonnost choval…

Když byl Arnošt Habsburský roku 1593 jmenován místodržícím ve španělském Nizozemí (dnešní Belgie), dvořan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů jej pochopitelně následoval. Již roku 1594 se však, v souladu se svým mladistvým rozhodnutím, připojil jako dobrovolník k císařské armádě arcivévody Matyáše, která se ve svém táboře na Žitném ostrově chystala k vyproštění Turky obléhaného Komárna. Po příchodu českého kontingentu generála Petra Voka z Rožmberka arcivévoda Matyáš konečně vyrazil, k žádným velkým bojům však nedošlo, protože Turci před císařskou armádou ustoupili...

Tažení skončilo a „krýksman“ Jindřich Hýzrle odjel do Čech, kde se potěšil s rodiči (s otcem naposled, protože ten zakrátko zemřel) a na pražském císařském dvoře setrval do příštího roku (1595), kdy se dal jako praporčík naverbovat do pěšího pluku Viléma Trčky z Lípy a vytáhl znovu do Uher. Zde se zúčastnil obležení a dobytí turecké pevnosti Hatvánu. Většina obránců byla nemilosrdně pobita, pouze výše postavení obránci byli vzati do zajetí. Jedna z Trčkových zajatkyň zaujala mladého praporčíka Hýzrla natolik, že do české verze svých pamětí ani po letech neopomněl zapsat: „... že sem druhejch pěknějších rukou jakživ u ženskýho pohlaví neviděl...“ Sám však bohužel jako kořist pouze „... pěknej hlavní kůň, tureckej pěknej velkej koberec a jednoho Turka s pěknejm zavitím dostal...

Ještě před koncem tažení zastihla Jindřicha zpráva, že jeho strýc Jan Hýzrle z Chodů na Cholupicích, Kunraticích a Popovicích zemřel bez dědiců a odkázal své statky jemu. Po krátkém váhání se tedy vydal na cestu domů, cestou byl přepaden a oloupen o svůj podíl na hatvánské kořisti císařskými hajduky (tedy svými maďarskými a slovenskými spolubojovníky), kteří mu kromě 150 dukátů sebrali i „... hrubě pěknej tureckej koberec a pěkný šitý pleny...

Do Čech nicméně dorazil zdráv, dědictví se po jistých problémech ujal a roku 1597 se ve svých 22 letech oženil s protestantkou Annou Kateřinou Šanovcovou ze Šanova, s níž pak měl, v rychlém sledu za sebou, dceru Zuzanu Kateřinu (1598), syna Kryštofa Vratislava (1599), dceru Marii Lukrecii (1600), syna Kryštofa Vratislava (1602) a dceru Esteru (1603). Pravděpodobně znaven takto intenzivním rodinným životem opět zatoužil po vcelku jednoduchém životě profesionálního vojáka. Jak píše ve svých pamětech, „... táhla mě zase mysl má k krýksmanskému životu...

Roku 1603 se proto, již jako rytmistr švadrony arkebuzírů v jezdeckém pluku pana Ladislava ze Šternberka, vrátil na uherské bojiště. Tažení nezačalo příliš dobře – hned na začátku dezertoval Hýzrlův strážmistr i s penězi na verbování vojáků, v ležení před Budínem byl pan rytmistr opět okraden vlastními spolubojovníky, když „... Valoni truhlu mou kdež za 3 000 stříbra a řetěz ze 200 dukátů byl, ukradli...

Namísto pomíjivých pozemských statků tak Jindřich Hýzrle získal alespoň další bojové zkušenosti, než se po svedení dvou bitev prohlásily v listopadu 1603 obě armády za vítěze a odebraly se do svých zimních táborů. Případně, jako sám Hýzrle: „... Já pak zase k domovu, manželce a dítkám svejm nejbližší cestou sem se obrátil, je zdravé z milosti boží naševši, při dvoře Jeho Milosti císaře tu zimu sem se zdržel...


Rytmistr Jindřich Michal Hýzrle z Chodů na portrétu, který pravděpodobně osobně schválil...

V červenci 1604 vyrazil rytmistr Jindřich Hýzrle z Chodů opět do Uher. Tentokrát jako velitel švadrony jezdeckého pluku pana Wolfa Ilburka z Vřesovic, v armádě vedené císařským generálem Giorgio Bastou. Bojovalo se o udržení císařské pevnosti Ostřihom. Pevnost byla uhájena, turecká armáda odtáhla, nicméně císařské armádě vyvstal nový nepřítel, tentokrát nikoli islámští Turci, ale křesťanští (luteránští) císařovi poddaní – uherský (přesněji sedmihradský) šlechtic Štěpán Bočkaj, který ovládl Horní Uhry (dnešní Slovensko) a vyhnal odtud císařské vojáky i úředníky. Generál Basta sice poslušně nasměroval svoji armádu proti novému protivníkovi, nicméně nedostatky v zásobování vedly k tomu, že : „... Poněvadž sme pak několik měsíců v poli v takové nouzi, zimě, bídě a psotě a u velikém nedostatku na šatech a na obuvi zůstávali, k tomu poto[m] všechno tažení, co sme od Vostřehoma odtáhli, nikdy žádného penízku soldátům dáno a zapůjčeno nebylo, vidělo se panu Bastovi a všem nejvyšším od každého rejementu k jich pánům, od koho kdo verbován byl, pro jich fedrunk a retunk na penizích odeslati...

Jedním z důstojníků, kteří byli posláni pro finanční podporu, byl i rytmistr Jindřich Hýzrle z Chodů, jehož doprovázel rytmistr Albrecht z Valdštejna, odnášející si z uherského bojiště kromě zranění paže také dnu a syfilis. Mise nebyla příliš úspěšná, a tak se generál Basta nakonec stáhl do Bratislavy, kam se ke svým vojákům (kteří jej „jako svýho vlastního votce tak rádi uhlídali...) posléze dostavil i rytmistr Hýzrle.

Boje na Slovensku proti Bočkajovi a jeho tureckým spojencům pokračovaly po celý rok 1605, v rámci obvyklého podzimního útlumu bojové činnosti však Jindřich Hýzrle v říjnu mohl zavítat domů do Prahy (žil i s rodinou v domě na Hradčanském náměstí, který patřil paní Elišce Popelové z Lobkovic), kde se mu právě narodila další dcera Ludmila Polyxena. Zbytek roku strávil se svými rejtary na moravsko-slovenských hranicích. Po uzavření míru se roku 1606 vrátil k rodině, která se zanedlouho rozrostla o syna Karla...

1607-1610

V únoru 1607 se Jindřich Hýzrle z Chodů opět rozloučil s rodinou a vyrazil tentokrát nikoli do války (žádná bohužel nebyla po ruce), ale na poznávací cestu po Evropě. S několika přáteli se přes Linec, Salzburk, Mnichov a Štrasburk dostal do Paříže. Podle dobového zvyku cestou pilně navštěvoval paláce, zahrady, církevní památky a pochopitelně i městské zbrojnice. O všem, co spatřil, si pořizoval obšírné záznamy do svého deníku, který neodmyslitelně patřil k výbavě tehdejšího kavalíra a který se později stal hlavním pramenem jeho pamětí.

V Nancy se setkal s některými spolubojovníky z Uher – pány Joinvillem a Bassompierem, kteří jej uvedli k lotrinskému knížecímu dvoru a ukázali mu i všechny pamětihodnosti města. Panu Hýzrlovi se zvláště zalíbila místní městská garda, o níž si zapsal, že je „... velmi oupravná a pěkně armírovaná, tý nejpěknější zbroje, muškety a dlouhý špísy s pěknejmi pozlacenejmi želízcemi mají a sami tak oupravně jako v šatech se nosí, že milo na ně se dívati, když táhnou...

V Paříži si prohlédl pevnost Bastilu, zbrojnicí s vybavením pro 100 000 (!) pěšáků a 40 000 (!) jezdců a královský „nadmíru pěknej palác ozdobně vystavěnej“ v Tuilerijské zahradě. Navštívil také královský dvůr ve Fontainebleau, kde mu bylo dovoleno políbit ruku samotnému francouzskému králi Jindřichovi IV., jenž se drsnému válečníkovi jevil jako „přívětivej pán...

Po návratu do Paříže se pan Hýzrle spřátelil s hraběcími bratry Ludvíkem a Albrechtem Günthery ze Schwarzenbergu, kteří mu poskytli ubytování ve svém domě. Zakrátko „sme jeden bez druhého nikdy jísti nemohli, nařídili sme mezi sebou, hrabě Ludvík, hrabě Albrecht a já, abychom jeden den u nich jedli a druhej den u mě [...] Naše kratochvíl pak bejvala téměř každej den po ránu na tumlplac (závodiště) jezditi i kroužku běhati, potom na komedii a do palhauzů (míčoven) choditi, kdež nemalá konversací od kavalírů bejvala. A poněvadž mnoho pěknejch zámků, zahrad a lusthauzů vokolo Paříže jest, v nich rozmanitý pěkný jeskyně a vosrkunsty (vodní stroje) viděti, ty sem se pány hrabaty sjel...

V srpnu 1607 se Jindřich Hýzrle nicméně se svými hraběcími přáteli „dosti žalostivě rozžehnal“ a pokračoval v cestě. Z francouzského Dieppe vyplul lodí do Anglie. Jak poznamenává v deníku, ačkoli počasí bylo vcelku příznivé, on i jeho služebník Kuneš „v těžkou mdlobu a dávení sme se dali...


Loď, na níž se Jindřich Hýzrle přepravil do Anglie

Z anglického Doveru odjel Hýzrle do Londýna. Navštívil Westminster, chrám sv. Pavla, Tower a pochopitelně i královskou zbrojnici, v níž našel sice málo zbroje a mušket, zato množství „luků dlouhejch englickejch, neb té zbraně tam mnoho užívají...“ Co se zábavy týče, pečlivě zaznamenal, že kdo „... chce po kratochvíli jíti, ten najde každej den (kromě neděle Páně) v pěti, v šesti místech jednu pěknější nežli druhou komedii. Nechce-li tu jíti, může jíti, kde se jeden pes s nedvědem nebo s zubrem potejká. A vo velký peníze řezníci na svý psy jeden proti druhému se zakládají, jakož jistě statečný psy mají. Opět každodenně se může také viděti kohout se štípati nebo potejkati...“ Lze předpokládat, že jednou ze zmíněných "komedií" bylo i londýnské divadlo Globe, ve kterém měla právě roku 1607 premiéru tragedie Antonius a Kleopatra, jejímž autorem byl jistý William Shakespeare...

Díky další známosti z uherských bojišť byl Jindřich Michal Hýzrle uveden ke dvoru a „přívětivě“ přijat králem Jakubem I. Zúčastnil se i královské štvanice na jelena, což byl způsob lovu, který z domova neznal. Při té příležitosti byl seznámen s hraběnkou z Gauntu, jíž pak po celý čas svého pobytu dělal společníka. Protože to byla dáma „...nadmíru pěkná a ze všech, co sem jich při témž dvoře i v Engelandu viděl, nejpěknější...“, mnoho morálních problémů s tím zřejmě neměl. Byť nám její křestní jméno nezachoval...

Po dvaceti týdnech pobytu v Anglii se Jindřich Hýzrle vrátil do Evropy a navštívil místo svého pážecího mládí - Brusel. Zde se začátkem roku 1608 stal na čtyři měsíce dvořanem arcivévody Albrechta Habsburského. Domů příliš nespěchal, neboť: „... v tom čase pak svou chvíli (v šermování, tancování a v konversací mnoho vzáctnejch a poctivejch dámách) sem strávil...“ Teprve když dostal od manželky zprávu o smrti své dcery Marie Lukrécie, rozhodl se k návratu do Čech.

Když dorazil do Darmstadtu, strávil čtrnáct dní u zdejšího dvora hesenského vévody Ludvíka I. Teprve po vítězství v turnaji v běhání do kroužku, za které obdržel jako cenu pozlacený pohár, se opět posunul směrem k domovu, tentokrát do Heidelbergu, kde u dvora falckého kurfiřta Fridricha IV. strávil dalších čtrnáct dní. Vypůjčeným kurfiřským kočárem pak popojel do Freudenthalu, kde v domě svého bratrance osm dní odpočíval. Společně s bratrancem pak odcestoval do Stuttgartu, kde u dvora würtenberského vévody Fridricha I. pobyl celý měsíc. Pak pokračoval do Řezna, kde ho zastihl další manželčin dopis, oznamující tentokrát nejen smrt další dcery Ludmily, ale i stejnojmenné Hýzrlovy matky...

Po dalších osmi dnech, strávených u řezenského dvora arcivévody Ferdinanda Štýrského, se Jindřich Hýzrle konečně vydal domů do Čech, kde se v té době schylovalo k vojenské konfrontaci mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Důvodem byl císařův nesouhlas s mírovou smlouvou, kterou arcivévoda Matyáš uzavřel s Turky. Na Matyášovu stranu se postavily rakouské, uherské a moravské stavy, zatímco české stavy podpořily císaře Rudolfa...

Jindřich Hýzrle z Chodů neprodleně vstoupil ve své staré hodnosti rytmistra do císařského vojska a chystal se do další války. K té nedošlo, protože oba protivníci se nakonec dohodli na tom, že si vládu rozdělí – Matyáš získal Horní i Dolní Rakousy, Uhry a Moravu, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní i Dolní Lužice. Jako odměnu za podporu musel roku 1609 poskytnout duševně i tělesně již notně opotřebovaný panovník českým protestantským stavům slíbený Majestát, jímž jim poskytl záruku náboženských svobod...

Po odchodu Matyášovy armády navštívil Jindřich Hýzrle svého švagra, Jindřicha Šanovce v Nižboru. Při procházce se dvěma švagrovými po břehu Berounky se chtěl projet na loďce, spadl do vody, a protože neuměl plavat (jako ostatně málokdo v oněch dobách), skoro se utopil. Naštěstí s ním byl v loďce chlapec, který jej poněkud potupně podržel za kalhoty, pomohl mu vylézt zpátky a společně pak počkali, až jim obě dámy přivolají na pomoc okolní sedláky...


Hýzrlova nedobrovolná koupel u Nižboru

V prosinci roku 1608 vyrazil Jindřich Hýzrle opět na cesty, tentokrát jako člen císařského poselstva k braniborskému kurfiřtovi Kristiánovi II. do Drážďan. Na kurfiřtův příchod museli čtrnáct dní čekat, takže jako obvykle trávili čas „... zábavou s dámami a tancem, taky zbrojnici, stáje, kunstkomoru a sbírku zbraní jsme zhlédli a v pevnosti všechno, co za vidění stálo...

Po skončení jednání pokračovalo poselstvo do dalších severoněmeckých měst, v nichž vnímavý cestovatel Hýzrle spatřil mnoho pozoruhodností, např. sochu jelena v Magdeburku či sud, „do něhož se 2 000 věder vejde“, v Gröningen. V ženském klášteře v Quedlinburku mu tamní abatyše, kněžna Marie Saská, ukázala ostatky sv. Korony, včetně kůže a kostí, z „kterýchžto jsem si velký kus odnést směl...“ Tato pozornost ho zřejmě uchvátila natolik, že po ukončení diplomatické mise opustil řady poselstva a strávil čtyři měsíce na kněžnině dvoře. Nabídku místa dvorního rady však nakonec odmítl, údajně proto, že v luteránském Sasku nechtěl jako katolík zůstat natrvalo. Při odchodu mu dojatá kněžna darovala nejen doživotní roční rentu ve výši 500 tolarů, ale i celou pravou ruku sv. Korony...

1610-1618

V květnu 1610 se Jindřich Hýzrle nechal naverbovat v hodnosti kapitána pěšího praporu do armády císařova synovce, pasovského arcibiskupa arcivévody Leopolda Habsburského. Po zprávě o narození syna (jemuž dal nápaditě jméno Leopold) si pak odskočil z Pasova do Prahy a uspořádal velkolepé křtiny, jichž se jako kmotr dítěte zúčastnil i sám arcivévoda Leopold. Po návratu do Pasova odměnil Leopold Jindřicha Hýzrleho za „dlouholeté věrné služby slavnému domu rakouskému“ funkcí svého komořího.

Na podzim se arcivévoda vydal s císařským poselstvím k saskému kurfiřtovi. Ten opět v Drážďanech nebyl, takže poselstvo strávilo následujících osm dní obvyklými „štvanicemi, štvanicemi, běháním kroužku, tancem, hrami, konverzací s dámami a pořádáním bohatých banketů u dvora i ve městě v domech urozených kavalírů...“ Nu a po kurfiřtově příchodu se Jindřichu Hýzrlemu dostalo dokonce té cti, že s ním směl prohrát v karetní hře zvané „primera“...

Po návratu zavítal nakrátko ke svému praporu do Pasova, odkud byl povolán zpět do Prahy a byla mu nabídnuta hodnost polního zbrojmistra českého zemského vojska. Po krátkém dohadování o výši žoldu (a zřejmě i po domluvě se svým vévodským chlebodárcem) souhlasil, načež jako čestný šlechtic samozřejmě rezignoval na svoji kapitánskou hodnost v Leopoldově pasovské armádě. Funkci Leopoldova komořího si však ponechal, což se do budoucna ukázalo jako přinejmenším neprozíravé...

Nutno však přiznat, že tehdejší situace v Čechách připadala složitá i mnohem méně jednoduchým lidem, než byl udatný „krýksman“ Hýzrle. Čeští protestanti byli po vydání císařova Manifestu spokojeni, zatímco menšinoví čeští katolíci bezmocně skřípali zuby. Oba tábory se připravovaly na blížící se císařovu smrt a oba pochopitelně měly i svého kandidáta na nástupnictví – protestanti arcivévodu Matyáše, katolíci arcivévodu Leopolda. Pokořený císař Rudolf II. nenáviděl svého bratra Matyáše, protože ho připravil o rakouskou a uherskou korunu, nenáviděl české protestanty, kteří mu sice pomohli zachovat korunu říšskou a českou, ale nechali si za to zaplatit legalizací svého kacířství a ještě k tomu se nakonec přiklonili k Matyášovi...

Jediným, kdo se Rudolfovi pokusil pomoci, byl jeho synovec, pasovský biskup arcivévoda Leopold, pobývající tou dobou u pražského dvora. Na jeho tajný pokyn vyrazili v lednu 1611 z Pasova vojáci pod velením plukovníka Raméa, během dvou týdnů obsadili Krumlov, Budějovice, Tábor a Beroun. Arcivévoda Leopold jim poslal naproti Jindřicha Hýzrleho, který měl (alespoň podle Hýzrlových pamětí) plukovníku Raméovi vyřídit přísný zákaz dalšího postupu. Možná mu však vyřídil ještě něco jiného, protože Leopoldův plukovník rozkaz svého vrchního velitele ignoroval a v tažení pokračoval...

V noci 15. února 1611 dobyli vojáci arcivévody Leopolda překvapivým nočním útokem Malou Stranu a pokusili se obsadit i Pražský hrad. Ten proti nim měl s několika děly bránit také Jindřich Hýzrle, který si musel (jako dvořan hlavy útočníků a současně důstojník obránců) v nastalé situaci připadat tak trochu schizofrenně. Vše pak vyřešilo císařem vyhlášené příměří, bohužel však pouze na levém břehu Vltavy. Obyvatelé Starého i Nového Města pražského totiž po krátké honičce ulicemi zlikvidovali pasovský jízdní oddíl, který se přes Karlův most dostal na pravý břeh Vltavy, zavřeli brány a požádali o pomoc arcivévodu Matyáše...

Po měsíci rozpačitého vyjednávání, kdy ani hlavně namířených děl (stále pod velením stavovského polního zbrojmistra Hýzrleho), ani opakované císařovy výzvy nepřiměly Pražany k povolnosti, císař kapituloval a poslal Leopoldovy vojáky pryč. Po jejich odchodu byl Jindřich Hýzrle z Chodů na příkaz svých stavovských nadřízených držen v domácím vězení a obviněn ze zrady. Vcelku obmyslně se hájil tím, že:

Co se toho tkne, že jsem dal své kusy proti městu zaměřit, to jsem učinil z rozkazu Jeho Milosti císaře, jemuž jedinému jsem přísahou zavázán. Že jsem ne Jeho Milostí císařem, nýbrž pány stavy byl najat, to uznávám. Dělo se to však s povolením a schválením osob navržených k obraně Jeho císařskou Milostí a nic jsem tím, doufám, proti pánům stavům učinit nemohl, nebo ti většinou, i nejurozenější z nich, stáli na té straně [...] Domnívám se taky, že jestliže jsem už od svého mládí jen jednomu pánovi, kterému jsem přísahal, a žádnému jinému, poctivě, upřímně a dobře sloužil, musel jsem hájit i jeho osobní rezidenci, Korunu českou, naše privilegia, zemské desky a zemskou kancelář, což i všichni tři stavové podle práva a veškeré své spravedlnosti chránit musí. Tam, kde stál generál a většina pánů zemských úředníků, tam jsem stál i já a čestně a věrně se přitom choval, i neprovinil jsem se snad ničím a nic proti své cti a poctivosti neučinil…

Představitelé českých stavů nemohli pochopitelně přiznat, že uposlechnutím císařova rozkazu se jimi najatý a zaplacený zbrojmistr Hýzrle dopustil zrady, protože tím by ze zrady císařových zájmů v podstatě usvědčili sami sebe. Po dvou měsících byl tedy Jindřich Hýzrle z Chodů shledán nevinným a propuštěn. Toto rozhodnutí mu sdělil jeho přímý nadřízený, tedy polní maršál stavovské armády Linhart Colona z Felsu, a to patrně ne právě nejšťastnějším způsobem:

Načež mi pan polní maršál podal ruku a prohlásil, že mé věznění je skončeno, a prosil, abych to jemu nepřičítal, on jen rozkazy pánů stavů prováděl, avšak chce jako dřív i nadále mým dobrým přítelem zůstat. Já jsem mu na to nic neodpověděl, jen jsem se otočil a odešel jsem pryč. Pomyslil jsem si však, že to už by bylo lepší si s ním rovnou do vlasů vjet. A tak jsem tuto satisfakci, které se mi za mé věrné služby vlasti dostalo, poručil Bohu všemohoucímu...

Podstatně důstojnější zadostiučinění poskytl zneuznanému „krýksmanovi“ sám císař Rudolf II., který byl sice rozhodnutím českého zemského sněmu v dubnu 1611 sesazen z českého trůnu (a v květnu nahrazen svým bratrem Matyášem), nicméně jako stále ještě římský císař stihl v červenci téhož roku povýšit Jindřicha Hýzrleho z Chodů ze stavu rytířského do stavu říšských svobodných pánů...

Léto 1611 strávil Jindřich Hýzrle doprovázením rozpuštěných vojenských jednotek k hranicím českého království. Při té příležitosti se u Vodňan opět málem utopil, když spadl i s koněm do řeky, naštěstí mu pomohl jeden ze služebníků, který jej „... sotva dechu popadajícího a plného vody zase na břeh vytáhl. Pak mě vzal za nohy a zdvihl mě do výšky, druhý mi zatlačil na břicho, a tak voda díky Bohu zase vytekla a já se trochu zotavil...


Hýzrlova nedobrovolná koupel u Vodňan

Zotavení bylo opravdu úspěšné, takže se mu v květnu 1612 narodil další syn, pokřtěný tentokrát jménem Václav. V dubnu 1613 vyrazil šťastný otec na říšský sněm, který svolal do Řezna nový císař Matyáš Rakouský. Sněmu se pan Hýzrle zúčastnil jako člen družiny arcivévody Leopolda a opět si dosyta užil obvyklých kavalírských kratochvílí, včetně jezdeckého závodu, v němž před zraky samotného císaře Matyáše I. porazil bratra polského královského vyslance. Kromě toho při jedné z hostin, kdy sloužil arcivévodovi jako číšník, byla „hrána velice krásná hudba a po jídle potom jedna komedie od Angličanů provozována...

Cestou domů se pan Hýzrle stavil na návštěvu u pana Jáchyma Kolovrata ve Vimperku. V místní oboře byl napaden jelenem, „který už dřív dva lidi zabil“, a protože se nestačil spasit na stromě, popadl zvíře za paroží a držel je tak dlouho, dokud nebyl (samozřejmě jelen) zastřelen urychleně přinesenou ručnicí...

Po návratu do Prahy ukončil Jindřich Hýzrle vleklý soudní spor o tvrz a zboží Zálezly, které roku 1610 zdědil po svém bratranci Karlu Mikuláši Hýzrlovi z Chodů, nicméně o které se od té doby soudil se svou a Karlovou tetou Mandalenou Šárovcovou, rozenou Hýzrlovou. Protože už ho omrzelo platit právníkům, zaplatil raději tetičce 1 200 zlatých dukátů a tvrz i zboží byly nadále již nezpochybnitelně jeho...

Roku 1614 se Jindřich Hýzrle vypravil do alsaského Saverne, aby pobyl nějaký čas na dvoře arcivévody Leopolda. Jakožto nejstaršího ze svých komořích ho arcivévoda ihned jmenoval komořím nejvyšším a navrch ještě nejvyšším štolmistrem. Pocta to sice byla, ale již zřejmě trochu stárnoucí (35) Hýzrle si po osmi měsících výkonu zmíněných funkcí posteskl, že „... celý ten čas jsem pobýval na štvanicích na divokou, na lovech sokolnických a nejrůznějších honech, poněvadž Jeho Milost arcikníže se stále obíral myslivostí a bylo velice namáhavé mu sloužit...

V závěru své věrné služby měl Jindřich Hýzrle souboj s alsaským šlechticem „monsieurem“ Rainachem, který prý všechny německé vojáky prohlásil za darebáky. Spíše než o řádný souboj se však pravděpodobně jednalo o hospodskou rvačku s národnostním podtextem, protože Hýzrle byl vzápětí napaden ještě dalším protivníkem, „takže jsem musel na něj vzít rapír od svého sluhy a bojoval jsem oběma zbraněmi současně, poněvadž na mne doráželi oba a já se jim chtěl ubránit. Mezitím na mne však někdo z jejich příkazu z arkebúzy vystřelil...“ V každém případě všechno skončilo zásahem hraběte z Lichtenštejna a dalších kavalírů, kteří od sebe soupeře odtrhli...

Krátce poté byl Jindřich Hýzrle zproštěn svých úřadů a milostivě propuštěn. Na rozloučenou ho arcivévoda Leopold vybavil doporučujícím listem, adresovaným arcivévodovi Karlovi z Burgau a obsahujícím mimo jiné poněkud dvojsmyslnou formulaci: „... jestliže ho do svých služeb přijmete, budete jistě spokojen s jeho statečným chováním, které je mu vlastní, i s ostatními vlastnostmi, které tu ani vypsati nemůžeme...

Ještě před nástupem služby u nového pána se Jindřich Hýzrle zúčastnil českého zemského sněmu v Českých Budějovicích, na němž bylo za účasti císaře Matyáše rozhodnuto o zřízení české zemské obrany. S vlastnoručně sepsanou příručku nazvanou „Válečná rozprava“, kterou zkušený krýksman Hýzrle nabídl pro tento účel, sice neuspěl, sněm však alespoň odsouhlasil jeho žádost o proplacení 6 300 zlatých „válečného podílu“...

V červnu 1616 zemřela Hýzrlova dcera Ester, která si těsně před smrtí přála být pohřbena ve strakonickém kostele maltézských rytířů, kde nikdy předtím žádná žena pohřbena nebyla. Aby její poslední přání prosadil, nechal Jindřich Hýzrle na své náklady zřídit v kostele oltář sv. Petra a Pavla, načež velmistr maltézského řádu Matyáš Leopold z Lobkovic svůj souhlas s pohřbem "kupodivu" vyslovil ...

V říjnu 1616 odjel Jindřich Hýzrle do švábského Günzburku (dnes v Bavorsku), aby nastoupil službu u arcivévody Karla z Burgau. Sotva mu byl udělen titul dvorního rady, dostal se do sporu s italským hrabětem Cigogniou, který jej údajně obvinil z urážlivých výroků na svoji adresu. Následný souboj skončil uvězněním obou duelantů. Nebyl to dobrý začátek, nicméně arcivévoda prý nakonec uznal, že jeho komoří byl v právu a v červnu 1617 jej vzal s sebou na cestu do Tyrol. V Innsbrucku si díky tomu Jindřich Hýzrle mohl prohlédnout zámek Ambras, včetně zbrojnice a sbírek umění, „jaké se jinde vidět nedají.

Dalších šest týdnů se arcivévoda Karel s manželkou a jejími dámami bavil na svém panství Siegriedsberg „náramnými a kratochvilnými hony a lovy na zemi a na vodě“, při nichž mu pan Hýrle oddaně sloužil. Krátce po návratu do Günzburku odcestoval arcivévoda se svým věrným komořím (jemuž mezitím z pronajatého domu v Günzburku zloději ukradli 2 000 zlatých, šaty a „mnoho jiných věcí) do města Überlingen u Bodamského jezera, aby se zúčastnil několikadenních jednání Katolické ligy. Po jejich skončení se odebral na své panství Nellenburk, kde při při návratu z jednoho z relaxačních honů se arcivévodův oblíbený pes zaběhl mezi stádo divočáků a pan Hýzrle se okamžitě rozhodl „... psíka zachránit, i dal jsem svému koni ostruhy, on kupředu vyrazil, ale jak se mezi to stádo sviní dostal, pojednou na zem padl a já po hlavě rovnou mezi ty svině sletěl [...] Pád to byl pořádný, všechny údy mě strašlivě bolely, navíc ty svině po mně dupaly a můj plášť mi na kousky roztrhaly...

Po šesti dnech léčení se Jindřich Hýzrle zotavil natolik, že mohl opět nastoupit svoji službu. Při štvanici na jeleny se tak střetl se statným čtyřiadvacaterákem, jehož po tvrdém boji skolil kordem před očima žasnoucích urozených i neurozených účastníků honu. Sám arcivévoda údajně přiznal, že „ještě tak rytířský zápas mezi kavalírem a divokým zvířetem nespatřil...

Krátce po tomto vyvrcholení své dosavadní dvorské kariéry odcestoval Jindřich Hýzrle do Čech, aby se zbavil svého zdejšího majetku a definitivně i s rodinou přesídlil do tehdy habsburského Švábska. Pravděpodobně přinejmenším tušil, k čemu se schyluje...

(Pokračování)

 

Zdroje textu a obrázků:
Věra Petráčková, Jan Vogeltanz, Alena Šimečková: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů (Praha 1979)
Ivana Čornejová, Jiří Kaše, Jiří Mikulec, Vít Vlnas: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. 8 (Praha 2008)
http://texty.citanka.cz/hyzrle/
Autor : Karel Oktábec 🕔22.03.2012 📕7.887

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře