Nestátní konflikt v Kolumbii

Autor : Petra Černá 🕔17.02.2012 📕4.840

Další články autora

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/nestatni-konflikt-v-kolumbii/

Tento text se věnuje „stručnému“ popisu situace v Kolumbii. Stručnému v šíři záběru, protože kolumbijský problém je velice obsáhlý a komplexní. Práce je rozdělena do dvou základních částí. První se věnuje teoretickému vymezení hlavního směru konfliktu, na nějž se autoři v práci snažili klást důraz. Autoři zde předkládají definici nestátního konfliktu a její operacionalizaci. Rovněž se snaží zamyslet nad problémy vymezení nestátních konfliktů a jeho aktérů. Tuto část uzavírá polemika nad rozdílem mezi nestátními aktéry a teroristickou činností.

Druhá část navazuje historickým shrnutím a charakteristikou kolumbijského konfliktu. Následuje část věnující se nejvýznamnějším aktérům, popisu vztahů a projevů interakcí mezi těmito subjekty zejména v průběhu 90. let a v současnosti. A právě popisem aktuální situace v Kolumbii je celá práce uzavřena.
Pokud chceme zkoumat nestátní konflikt a to nejen v Kolumbii, ale na jakémkoliv jiném místě, čase a situaci na této planetě, musíme si nejprve stanovit, co to vlastně nestátní konflikt je, co znamená, jaké jsou jeho znaky, projevy a bariéry.
Konflikt lze definovat mnoha způsoby, autoři se v celé práci přidržují definic a metodologie Uppsalského programu pro sběr dat o konfliktech. Podle tohoto institutu je hlavním rozdílem mezi konfliktem a válkou počet obětí. Za konflikt je možné označit násilný akt, jehož výsledkem je méně než 1000 obětí přímo spojených s tímto konfliktem, v opačném případě se jedná o válku. Ozbrojený konflikt je tedy spor mezi dvěmi stranami, jehož výsledkem je nejméně 25, nejvíce však 1000 obětí.
Aby bylo možné ozbrojený konflikt definovat jako nestátní, měl by splňovat určité charakteristiky, těmto se bude text věnovat v další části. Jako příklady nestátního konfliktu, na jejichž základě lze odvodit definici, lze uvést boj nebo boje mezi nestátními (rebelskými) armádami (ve velmi zúženém pojetí, protože může dojít k situaci, kdy sice určitá strana konfliktu bude nestátní, ale ve skutečnosti bude vládním proxies), jako další příklady lze uvést kmenové konflikty nebo bitvy skupin organizovaného zločinu.

1. Vymezení nestátního konfliktu

V práci již zaznělo, co je nutné, aby určitý násilný akt byl možný klasifikovat jako ozbrojený konflikt – jedná se o počet obětí, minimálně 25. Další nezanedbatelným aspektem je nutnost použití zbraní soupeřícími stranami, které musí být nestátního charakteru.
Na základě těchto požadavků je definice nestátního konfliktu následující: „Nestátní konflikt je použití ozbrojených sil mezi nejméně dvěmi organizovanými skupinami, z nichž žádná není státní nebo vládní silou s alespoň 25 oběťmi přímo souvislými s bojem.
Jednotlivé prvky definice jsou operacionalizovány následovně:

1. Použití ozbrojených sil: jedná se o použití zbraní v konfliktu za účelem prosazení hlavního cíle nebo cílů, které má za následek ztráty na životech.

1.1. Zbraně: všechny materiální prostředky – nejedná se tedy jen o „přímo vyráběné zbraně“, ale rovněž například o kameny, oheň, vodu, klacky atd.

2. 25 mrtvých: minimálně 25 obětí jejichž smrt přímo souvisí se střetnutím a to za příslušný rok a soupeřící strany.

2.1. Oběti, jejichž smrt přímo souvisí se střetnutím: mrtví, jejichž smrt přímo souvisí s bojem mezi stranami konfliktu, jejich smrt je tedy přímým následkem daného střetnutí

3. Organizované skupiny: je to taková skupina, která odpovídá jednomu z následujících popisů:

3.1. Formálně organizovanou skupinu: „nevládní“ skupina osob, která má vlastní název a používá ozbrojenou sílu. NEBO:

3.2. Skupina, která sice nemá oficiální pojmenování, ale která používá ozbrojenou sílu a jejíž násilné aktivity splňují alespoň jeden z následujících aspektů:

3.2.1. Pro jednotlivé akce, které jsou propojeny, existuje jasný a zřejmý vzorec, NEBO:

3.2.2. musí existovat jasný důkaz, že se jednalo o předem plánovanou násilnou aktivitu

4. Stát: Jako stát je označováno:

4.1. mezinárodně uznaná suverénní vláda kontrolující určité území, NEBO:

4.2. mezinárodně neuznaná vláda kontrolující určité území, jehož suverenita není zpochybňována jinou mezinárodně uznanou suverénní vládou, která dříve kontrolovalo toto území.

5. Vláda: je to přeneseně uskupení, která kontroluje hlavní město státu, tedy řídí chod země.

Problémy s vymezením nestátního konfliktu

Jelikož oblast výzkumů konfliktů je velice široká, stejně jako samotný rozsah konfliktů, existuje řada vyjímečných situací, kdy konflikt podle jedné typologie přísluší do určité skupiny a podle další je zařazen v úplně odlišné skupině. Jak již bylo výše zmíněno, tato práce bude využívat pouze typologie uppsalské.
Ve zkoumané zemi se objevuje několik linií, po kterých konflikt probíhá. Toto je dáno trváním, rozsahem, počtem a rozličností zapojených aktérů. Je tedy zřejmé, že bude často docházet k velké problematičnosti se zařazením jednotlivých událostí. V detailnější deskripci kolumbijského konfliktu se pokoušíme abstrahovat pouze projevy konfliktu nestátního.
Podle uppsalské typologie je možné Kolumbii sledovat i další významné typy projevů. Jedná se zejména o konflikt se zapojením státu (State-based conflict) a jednostranné násilí (One-Sided Violence).
State-based konflikt“ ; může se jednat jak o mezistátní konflikt, tak o vnitrostátní konflikt, kdy jedna strana je tvořena státem a jeho jednotkami a druhá většinou nestátními opozičními skupinami. Projevy této skupiny jsou v Kolumbii zřejmé – jedná se o střety nevládních skupin (FARC-EP, ELN, M-19,…) s vládními ozbrojenými jednotkami.
Jednostranné násilí“ ; použití ozbrojených sil vládou státu nebo formálně organizovanou skupinou proti civilistům, kdy výsledkem tohoto násilí je alespoň 25 mrtvých. Zde se jedná například o masakry civilního obyvatelstva, únosy, přímo cílené vraždy atd.

Aktéři nestátního konfliktu

Před 40 lety byly státy klíčovými aktéry v konfliktech i mezinárodních bezpečnostních vztazích a hlavním cílem rebelských hnutí bylo vlastní sebeurčení. Po tom, co začal narůstat význam nestátních aktérů v konfliktech a současně se objevily nové bezpečnostní hrozby, významně se změnila dynamika a mezinárodní reakce na konflikty po celém světě.
V posledních letech je stále obtížnější definovat státní aktéry, protože často dochází k zastupování státu prostřednictvím soukromých válečných firem, které suplují tradiční aktivity spojované se státem a jeho bojovými jednotkami. Naopak nestátní aktéři konfliktů si v posledních letech vydobývají stále výraznější pozornost.
Pokud pojímáme termín ;nestátní ozbrojení aktéři; velice široce, můžeme za tyto aktéry označit souhrně opoziční strany rebelů a ostatní jednotky, které nejsou pod státní kontrolou (milice, warlordi, skupiny organizovaného zločinu, aktéry kmenových potyček atd.). Podmínkou je, aby tyto skupiny používaly ozbrojenou sílu pro dosažení některého z celé škály cílů, jejich činnost se často do značné míry překrývá s ekvivalentní činností státu.

Rozdílnost nestátních aktérů a terorismu

Pokud již uvažujeme nestátní aktéry, je nutné, abychom zohlednili celou škálu možných subjektů. Podstatné je tedy rovněž rozdělit nestátní aktéry podle jejich charakteru.
V současnosti nejaktuálnější a současně i nejjednodušší je rozdělení na dvě kategorie – „teroristé“ a „neteroristé“.

Existuje rozdíl mezi nestátními aktéry, kteří páchají teroristické akty z politických a ideologických důvodů a těmi, kteří konají násilné akty kvůli finančnímu zisku. Pro diferenciaci těchto skupin lze užít řadu faktorů. Mezi nejvýznamnější patří například:
· Motivace: členové organizovaných kriminálních sítí jsou velkou měrou motivováni chamtivostí, zatímco teroristé jsou hnáni politickými, ideologickými nebo dokonce i spasitelskými cíly.
· Velení a řízení: Možnou cestou k diferenciace skupin je při jejím provádění zohlednění velících a řídících struktur daných skupin.
Jako každá teorie, i tento rámec má své zástupce, stejně jako odpůrce. Odpůrci tohoto způsobu dělení argumentují následovně:
1) teroristické a jiné kriminální sítě jsou vzájemně propojené;
2) aktéři by neměli být definováni pouze motivy, ale i způsoby a postupy konání—“teroristické” organizace se obvykle věnují obchodům ve sféře černé ekonomiky, které jsou primárně příslušné organizovanému zločinu, aby financovali dosahování svých ideologických cílů, zatímco zločinecké kruhy pravidelně používají metody terorismu (jako jsou bombové útoky, cílené zabíjení osob nebo únosy), aby si zajistily nebo udržely teritorium a tím si zvýšily své zisky (příklad kartelu Mendellín).

Ovšem pokud pomineme problematiku rozdělení, lze použít motivy jednotlivých skupin k vybrání vhodné cesty a prostředků pro boj s danou skupinou. Nestátním skupinám jednajícím z majetkového zájmu může být účelně čeleno přísnou státní kontrolou, zatímco zapřísáhlým ideologům je možné lépe čelit užitím konvenčních prostředků.

2. Historické shrnutí a charakteristika konfliktu

Kolumbie zažila dlouho trvající ozbrojený konflikt, který zahrnuje levicové guerilly (zejména FARC a ELN), pravicové paramilitární skupiny a samozřejmě vládní ozbrojené síly. V této práci se při výčtu levicových subjektů omezíme na nejvýznamnější skupiny FARC a ELN. Nejedná se samozřejmě o jediné levicové guerilly, ale o největší a nejvýznamnější. Vedle nich existují minimálně ještě např. EPL (maoistická Lidová osvobozenecká armáda (EPL), trockistická Revoluční strana pracujících (PRT) a indiánské Komando Quintin Lame (CQL). Jedná se však o podstatně menší skupiny co do vlivu i počtu kombatantů. V 70. a 80. letech bylo také hodně aktivní i značně nacionalistické Hnutí 19. dubna (M-19), které roku 1970 vzniklo odštěpením od populistické strany ANAPO založené generálem Pinillou. U této skupiny však proběhla úspěšná mírová integrace. Od roku 1989 začala platit nová dohoda s režimem, skupina rozpustila své oddíly, její zbraně byly znehodnoceny a prodávány jako suvenýry. Odzbrojování skončilo 8. března 1990 a M-19 bylo přeměněno na politickou stranu – Demokratické spojenectví M-19 (ADM-19), jehož kandidáti se od té doby účastní parlamentních i prezidentských voleb. V roce 1990 obdržela 27% hlasů v parlamentních volbách, 3. nejsilnější stranou, i když její pozice oslábly v druhé polovině 90.let.
Tento konflikt je velmi silně zakořeněný a je charakteristický dvěmi základními tématy: obchod s drogami a kontrola území. Navzdory veškerému úsilí vlády o antidrogovou politiku a destrukci dvou nejmocnějších kartelů v Medelínu a Cali , zůstává Kolumbie největším světovým producentem a exportérem kokainu. Za posledních 15 let bylo odpáleno na 200 bomb v kolumbijských městech, téměř celé levicové demokratické křídlo politiky bylo vyhlazeno pravicovými paramilitaries, 4 prezidentští kandidáti, 200 soudců a vyšetřovatelů, polovina soudcovského sboru Nejvyššího soudu, 1200 policistů, a 150 novinářů a přes 300 000 obyčejných Kolumbijců bylo zabito.

Ozbrojené násilí však rozhodně není v Kolumbii novým fenoménem. Již ve 30. a 40. letech minulého století se země takřka permanentně zmítala v ekonomických, politických i sociálních problémech a pozadí dnešního ozbrojeného konfliktu můžeme nalézt v období tzv. La Violencia (Násilí). Tato občanská válka mezi Liberální a Konzervativní stranou vypukla po zavraždění populistického liberálního předáka Jorge Eliecera Gaitána v dubnu 1948 a z městského povstání v Bogotě (tzv. Bogotaza) přerostla ve velmi krvavý střet obou skupin. Během následujících osmnácti let držela vláda kontrolu v podstatě pouze nad hlavním městem Bogotou a na venkově probíhaly rozsáhlé boje.Od té doby již kolumbijská vláda de facto nebyla nikdy schopna získat kontrolu nad celým územím země.
La Violencia vyústila ve vojenskou vládu generála Gustava Rojase Pinilly (1953-1957). V zájmu návratu k civilní vládě a k ukončení partyzánských násilností a drancování loupeživých band se představitelé obou stan dohodli na vytvoření společné Frente Nacional (1958-1974). Ačkoli tato koaliční vláda Frente Nacional byl přínosem pro transformaci země, omezovala politickou soutěž – základní rys demokracie. Všechny politické aktivity, které se vymykaly dosahu dvou hlavních stran, byly často velmi násilně potlačovány.
Již první vláda (konzervativní) napadla rolnické enklávy, které vznikly během občanské války za pomoci Komunistické strany. Vláda je vnímala jako potenciální hrozbu, zvláště po úspěšné kubánské revoluci v roce 1959. Tato ofenzíva vyprovokovala přerod rolnických komunit na mobilní guerilly, které začaly bojovat za Revoluci. V 70. letech se dále vyzbrojilo několik nacionalistických skupin, které chtěly svrhnout vládu, kterou označovaly za uzavřený a nereprezentativní politický systém, kterému dominuje tradiční oligarchie. V té době měla Kolumbie asi tucet různých guerillových skupin, každá z nich měla svoji vlastní ideologii a vlastní politické a vojenské strategie. Slabý kolumbijský stát navíc vydláždil cestu pro vznikající sebeobranné skupiny jako soukromé armády bohatých statkářů a drogových bosů. Během následujících desetiletí lukrativní drogové cesty a obchod s únosy učinily tyto síly stále více nezávislé.
Hlavním úkolem Kolumbie pro 90. léta je přebudování státních institucí, které jsou ohrožovány stoupajícím násilím skupin obchodníků s drogami a partyzánskými hnutími. V roce 2002 zvítězil v prezidentských volbách Alvaro Uribe Telez z hnutí Primero Colombia Movimiento a to především díky tomu, že získal pověst zastánce tvrdé linie. Na rozdíl od předchozího konzervativního prezidenta Pastrany, který se prakticky po celé volební období snažil s guerillami smířit, Uribe získal důvěru kolumbijského lidu tím, že slíbil boj proti rebelům. Uribe se však brzy střetl s tvrdou realitou, kdy krátce po svém nástupu k moci musel v zemi vyhlásit výjimečný stav, když bylo v jednom týdnu zavražděno přes sto lidí. Zároveň s tímto opatřením pak vyhlásil také „výjimečný ekonomický stav“, což znamenalo razantní zvýšení zdanění nejbohatších vrstev obyvatelstva. Téměř 800 milionů dolarů, které tímto způsobem získal, hodlá použít jako investici do armády.
Zatímco se sice podle Uribeho slov daří neustále přibližovat AUC, se kterými s největší pravděpodobností brzy přejdou do další fáze rozhovorů, vláda se vzdaluje ELN i FARC. Postoj ELN k současné kolumbijské vládě je dokonce natolik nepřátelský, že ELN koncem roku přerušila veškeré jednání o možném míru a varuje, že současná Uribeho politika by mohla vést k „nespravedlivé válce s rozsáhlými důsledky pro všechny Kolumbijce“. FARC Uribeho vládu neuznává a jejím cílem je ustanovit paralelní vládu, která by působila v zahraničí. Na tomto cíli již FARC začala pracovat, když v závěru roku svolala aktéry z různých částí kolumbijského politického spektra, aby o této vládě jednali.

3. Charakteristika hlavních aktérů nestátního konfliktu

FARC – Frente Armada Revolucionario de Columbia – Revoluční ozbrojené síly Kolumbie

Největší, nejznámější a nejdéle působící skupinou byly levicové marxistické Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC – Frente Armada Revolucionario de Colombia). Kořeny této skupiny lze nalézt již ve zmíněných oddílech rolnické sebeobrany v komunistických enklávách během La Violencie. Skupinu založil legendární vůdce Manuel „Tirofijo“ Marulanda (vlastním jménem Pedro Antonio Marín) v květnu roku 1964 . Vznikla ze skupin vyhnaných armádou ze zničených rolnických republik. V průběhu své existence dokázala efektivně využívat slabosti jednotlivých kolumbijských vlád a ovládat značnou část země. A vždy udržovala velmi těsné kontakty s Komunistickou stranou (PCC), přestože ta přistoupila k legální politické soutěži .
Během svého vývoje si FARC prošly obdobím naprostého úpadku, kdy se jejich síla snížila na pouhých sto členů i obdobím rozkvětu, kdy kontrolovala až 30% území až k současnému počtu asi 15 000 členů. FARC dlouho nebyla schopná vyvíjet činnost ve městech a obecně se soustředila spíše na venkov, tradičními baštami jejich vlivu pak vždy byly departementy Magdalena a Antioquia a amazonsko-andská oblast okolo Caqueta.

FARC se několikrát účastnily mírových procesů, v listopadu 1983 přijaly nabídku příměří od prezidenta Betancourta, ale už v lednu 1983 se znovu, tentokrát společně s M-19, pustily do boje a na konci roku s M-19 a ELN vytvořily volnou alianci. Další příměří (z roku 1984) mělo delšího trvání. FARC společně s Dělnickou sebeobranou, Lidovou osvobozeneckou armádou EPL (pročínská, maoistická skupina) a s legální PCC a odbory vytvořily legální koalici Vlastenecký svaz UP. Členové se ovšem téměř okamžitě stali terčem eskader smrti, občas i armády a narkomafie srostlé v mnoha oblastech s místním bezpečnostním a politickým aparátem.
UP však kritizovala i levice, některé skupiny EPL a hnutí ELN jej vnímaly jako zradu revoluce a vyhrožovali vesničanům, kteří by pro něj eventuálně mohli volit.
FARC se zavázali, že do parlamentních voleb v roce 1986 neprovede žádnou vojenskou akci, mezitím však krajní pravice povraždila na 300 členů legálně pracujících členů FARC.
Během následujících let zahynulo dalších šest set vysokých funkcionářů i řadových členů UP, ať už rukou stále se zvyšujícího počtu eskader smrti nebo podlehli tajnému armádnímu plánu Operativo 85 a Plánu Kondor, který realizovala policie a vojenská rozvědka.
Aby dokázali čelit tlaku, podřídili se v roce 1987 povstalci jednotnému velení v rámci Partyzánské koordinační komise Simona Bolívara, (CGSB). Sešly se zde komunistické FARC, ELN, M-19, maoistická Lidová osvobozenecká armáda (EPL), trockistická Revoluční strana pracujících (PRT) a indiánské Komando Quintin Lame (CQL).
FARC se postupně nechaly vyprovokovat a v letech 1987-88 znovu zaútočily na armádu a policii a v říjnu 1988 následovaly útoky na infrastrukturu severní Kolumbie. Nejmohutnější ofenzíva FARC a ELN se odehrála v roce 1991. Povstalci si tak chtěli vynutit dobré vyjednávací pozice pro mírové rozhovory s vládou v červnu 1991 v Caracasu. Ty však zkrachovaly a ELN obnovilo akce.
Rok 1991 se stal jakýmsi předělem. Ty skupiny, které našly společnou řeč s vládou (EPL, CQL, PRT a M-19) se přeměnily na politické strany, zatímco FARC a ELN zůstaly se svými militantními názory osamoceny a v počtu několika tisíc začali likvidovat své bývalé spojence z řas povstalců, které už boj znechutil.
Povstalci někde proti mafii bojovali, jinde ji vydírali a někde s ní spolupracovali. FARC si od 50. let snažilo udržovat morální profil a většinou se distancovalo od kriminálního násilí a bochodu s drogami, ale postupně a zvláště po deziluzi způsobené pádem Sovětského bloku otevřeně navázali bez zábran vztahy s některými větvemi narkomafie. Drogy se staly hlavním zdrojem financí, FARC vybírá daně (respektive výpalné) za úrodu koky a postupně kontroluje produkci, výrobu i export kokainu. V první pol. 90. let si pak podmaňuje obchod s drogami po porážce a ovládnutí dvou největších drogových kartelů v Medelínu a Cali. Podle údajů ministerstva zahraničí Spojených států se majetek FARC pocházející z narkoobchodu odhaduje na částku okolo 300 milionů dolarů ročně, proto se o členech fronty někdy hovoří jako o „nejbohatších levičácích světa.
Novým velitelem se v roce 1997 po legendárním Marulandovi stal Jorge Briceňo Suárez alias Oscar Diano nebo El Mono Jojoy. V současnosti si FARC osvojilo i moderní taktiky jako využívání internetu pro propagandu a kampaň proti bývalým guerillovým spolubojovníkům.
Z jara 1998 pak začaly probíhat nová mírová jednání s novým prezidentem Pastranou, v jejichž průběhu FARC kontrolovala demilitarizovanou zónu (DMZ) jižně od Bogoty, kterou jim přidělila vláda a odtud však nadále řídila svou činnost, chráněna před paramilitárními jednotkami. Po únosech v roce 2002 byla po čtyřech letech mírová jednání opět prohlášena za neúspěšná a vláda se rozhodla znovu získat pod kontrolu „demilitarizovaná“ pásma. FARC zůstává i nadále nejaktivnější skupinou.

ELN ; Ejercito de Liberación Nacional – Národní osvobozenecká armáda

Prokubánsky orientovaná ELN je další skupino vedle FARC nacházející se na levici. Zatímco FARC i pro svůj původ nikdy nebyla klasickou jihoamerickou guerillou, jak si jí představoval „otec“ ozbrojeného boje v Latinské Americe Ernesto Che Guevara, členové ELN získali výcvik v guerillovém boji přímo na Kubě a po návratu se spojili v roce 1966 pod velením Fabia Vasquéze Castaňa. Nejvýznamnějším vůdcem ELN však byl španělský kněz Manuel Pérez, který vedl hnutí více než dvacet let. Od roku 1998 je následován Nicolasem „Gabinem“ Rodriguem.
Oblast působení této skupiny je pak charakteristicky u venezuelských hranic.

Vztahy PCC a ELN nebyly nikdy příliš dobré a kvůli tomu, že se ELN odmítala úplně podřídit, v ní komunistická strana spatřovala konkurenci. Nová skupina měla v sobě více členů Liberální strany a Liberálního revolučního hnutí než komunistů, většinu rekrutů však tvořili studenti, protože rolníci, přestože se k nim obracela jejich agitace, neměli o válčení zájem. Naopak velmi přátelské vztahy měla s Havanou, která ji zásobovala zbraněmi a financemi.
V druhé polovině 60. let však hnutí bylo pouze minimálně aktivní, Kuba na nátlak Moskvy omezila dodávky a počet členů ELN se na konci 60. let snížil na 80. V té době se ELN vyznačovalo krutými vnitřními čistkami, kdy se na smrt odsuzovalo i za usnutí na stráži. Pak si ale na sebe ELN začalo vydělávat únosy bohatých podnikatelů a později i obchodem s marihuanou a kokou. V roce 1972 pak už opět v počtu 150 napadala vesnice.
Na začátku 80. let pak ELN patřilo k nejméně aktivním hnutím a mělo jen 40 ozbrojenců. Amnestii nabídnutou vládou v roce 1982 odmítlo a na rozdíl od ostatních skupin nepodepsali s prezidentem Betancourtem příměří.
Dál se živilo únosy (1983 unesli i prezidentova bratra), a od roku 1985 pravidelně vyhazovali do vzduchu hlavní kolumbijský ropovod Caño Limon-Coveñas. Útoky byly směřovány částečně proti mezinárodním společnostem, které ELN viní za špatnou ekonomickou situaci v Kolumbii, ale zejména slouží jako zdroj financí, kdy ropné společnosti vydírají hrozbami útoku.

Kromě povahy guerillových skupin jsou zde i další odlišnosti mezi dvěmi největšími levicovými subjekty. Předně, na rozdíl od FARC se ELN tolik neangažuje v obchodě s drogami. Zatímco pro FARC a pravicové AUC představují příjmy z drog významnou část jejich „rozpočtu“, díky působení Peréze se ELN těmto aktivitám vyhýbala a specializovala se na únosy a zmiňované útoky na ropovody.

Další rozdíl je mezi ELN a FARC ve velikosti. ELN měla v průběhu devadesátých let okolo 5000 členů, tvrdé boje s AUC však měly za následek to, že se jejich počet nyní pohybuje okolo 3500. FARC má okolo 18 tisíc mužů a kontroluje více než 30 % kolumbijského území. Armáda FARC je navíc velmi silně hierarchicky organizována, což ELN postrádá a proto není schopna bojovat přímo s kolumbijskou armádou, ale soustředí se spíše na napadání infrastruktury.

AUC – Autodefensas Unidas de Columbia – pravicové Spojené sebeobrany Kolumbie

V pravé části politického spektra se nachází zastřešující uskupení Spojené sebeobrany Kolumbie AUC – tzv. eskadry smrti, pro které se vžil název paramilitaries (polovojenské skupiny), které se označují za zvláštní prostátní skupiny. Vznikly díky působení ELN a FARC. Při množství únosů bylo jen otázkou času, kdy se zájmy guerill zkříží se zájmy narkomafie. Po únosu a vraždě jednoho z klanu Castaňů jeho synové přísahali pomstu levicovým silám. Jednotky AUC tak vznikly na základě soukromých armád některých drogových bossů, těší se například rozsáhlé podpoře šéfa medelínského kartelu José Rodrigueze Gachy. AUC bylo vytvořeno v roce 1995, kdy se spojily i s paramilitárními skupinami organizovanými na venkově během konce 70. v průběhu 80. let jako ochránci práva a systému proti povstalcům. Byly najímány většinou drogovými bossy, kteří se stali bohatými vlastníky pozemků k ochraně jejich majetku.
Ozbrojenci těchto gangů, dříve tolerovaní a podporovaní vládou masakrovali skutečné i domnělé stoupence guerilly a obránce lidských práv. AUC však brzo přestaly bojovat pouze proti guerillám a snažily se umlčet své odpůrce ; soudce a starosty, zastupitele, vládní úředníky, policisty, žurnalisty, levicové intelektuály či příslušníky odborů. Byly prohlášeny za ilegální v roce 1989, načež se kolumbijský konflikt stal de facto trojstranný, ačkoli převážná většina střetů se děje na bázi guerilly – paramiltaries / militaries.
Od začátku 90.let vzrostl počet pravicových paramilitárních skupin ze 150 na 400. V čele AUC dnes stojí Carlos Castaňo, který dokázal vybudovat armádu čítající zhruba 9000 mužů. Podle amerických studií nesly odpovědnost a za 60% případů porušování lidských práv, levicoví povstalci 30% a 10% zločinů spáchala armáda a policie.
Během 90. let si paramilitaries získaly pověst pro své útoky proti civilistům. Jejich strategie se soustředila na likvidaci jedinců, kteří byli podezřelí z možných styků s levicovými guerillami. Během hlavní fáze svého růstu mezi lety 1998 a 2002 se paramilitaries staly pravděpodobně jednou z nejlépe vyzbrojených a největších nestátních ozbrojených sil vůbec. V té době měly AUC asi 12 000 členů. Téměř veškeré finanční příjmy plynuly z obchodu s drogami a z obchodováním z majiteli pozemků, kteří čelili útokům guerill. Stejně tak byly najímány ropnými společnostmi k ochraně ropovodu. AUC tak přišla k novému finančnímu zdroji – navrtává ropovody, z nichž tímto způsobem krade ropu, kterou následně zpeněžuje.
V roce 2003 po nástupu Uribeho k moci proběhla obrovská demobilizace výměnou za imunitu, zkrácení doby vězení nebo ochranu před levičáky. Právě odzbrojení AUC je ústředním bodem k zahájení procesu vedoucího k míru v Kolumbii. AUC byly zodpovědny za většinu civilních obětí během konfliktu a v porovnání s levicovými guerillami u AUC je prokazatelná vysoká míra úmyslnosti zabít (jakožto součást jejich strategie vyhladit civilisty napojené na guerilly a tak je odříznout od zásob a logistických cest). Ačkoli AUC přistoupily na klid zbraní a výrazně zredukovaly své vyzbrojení, ještě zcela nezastavily všechny své aktivity.

4. Aktuální situace v Kolumbii

Po zvolení prezidenta Uribeho roku 2002 se pozornost veřejnosti soustředila především na to, jak si poradí v proklamovaném boji proti povstaleckým skupinám. I když se především posílením bezpečnostních sil a mírovým vyjednávání s pravicovými paramilitaries podařilo stuaci částečně zlepšit, kdy na konci roku 2004 byla zahájená demobilizace přibližně 3000 členů AUC, ovšem nedošlo k žádnému významnému pokroku v rámci mírových jednání mezi vládou, FARC a ELN. Stejně tak navzdory zjevnému klidu zbraní u AUC a zmizení jejich vůdce Carlosa Castaňa, pokračuje v expanzi a upevnění sociální a instituční kontroly na lokálních a regionální úrovni a dál se velice aktivně účastní drogového obchodu.
V dubnu 2004 došlo na jihu země k aplikaci tzv. „Plan Patriota“, šlo o plán největší armádní operace v moderní Kolumbijské historii. Jeho hlavním cílem bylo udeřit v týlu FARC-EP a dopadnout hlavního vůdce. Bezpečnostní síly také podnikly akce proti polovojenským skupinám, ale ty byly menšího rozsahu než akce proti FARC- EP.
Během roku 2004 FARC-EP a ELN uskutečnily sérii útoků proti civilnímu obyvatelstvu, včetně několika masakrů civilistů a únosů provedených FARC-EP. Docházelo i k několik společným násilným aktům provedeným FARC-EP a ELN.
Nicméně v roce 2004 se důležité ukazatele násilí, jako je počet obětí, masakry a únosy, stále snižovaly ve srovnání s úrovní roku 2003. Nicméně i tak ukazatele zůstaly na vysoké úrovni, jak ukazuje graf.

Řešení problémů, kterým Kolumbie čelí je zatím v nedohlednu. Přestože prezident Uribe zastává svůj úřad již druhé volební období, sliby o urovnání konfliktu, které dal svým voličům zatím příliš nevyplnil. Vládu značně omezuje příliš tvrdý postoj prezidenta Uribeho, který je neslučitelný s vyjednáváním o příměří. Na druhou stranu se jí jen velmi těžko podaří oslabit guerilly vojensky, neboť ty jsou kvalitně organizované a mají ze své činnosti i ze součinnosti s narkomafií dostatek prostředků. Kolumbie pravděpodobně není schopná vyřešit své problémy sama a potřebuje mezinárodní pomoc, což si uvědomuje i Uribe, který požádal generálního tajemníka Kofiho Annana o zprostředkování mírové role při vyjednávání mezi povstaleckými skupinami. A samozřejmě o větší mezinárodní pomoc. Ale dokud peníze z drogových obchodů mohou financovat nekonečné povstalectví, v Kolumbii nebude mír. Je tedy nutné, aby se vláda tomuto problému usilovně věnovala. Drogový problém ale nelze vyřešit, dokud vláda dovolí guerillám a paramilitárním jednotkám obdělávat tisíce hektarů plných koky a marihuany. Chceme tedy upozornit na provázanost dvou paralelních problémů: drogový obchod – povstalecké skupiny. Jen postupným odstraňováním této vazby, což bude strastiplná a trnitá cesta, se pro Kolumbii rýsuje lepší budoucnost!

Závěr

Autoři se pokusili v této práci demonstrovat velkou problematičnost kolumbijského vnitrostátního konfliktu. Konfliktu, který probíhá v několika úrovních. Jak již bylo zmíněno v teoretickém vymezení práce, kolumbijský konflikt skýtá různé dílčí konflikty. V tomto vnitrostátním konfliktu po celou dobu jeho trvání hraje někdy více, jindy méně výraznou roli vláda, této oponují paramalitární jednotky, drogové kartely a guerilly. Dochází tedy např. k vnitrostátním bojům guerill proti vládním jednotkám, které se svou charakteristikou mnohdy blíží spíše občanské válce.
Nevládní skupiny rovněž bojují ve vzájemných střetech, čímž často naplňují definici nestátního konfliktu. Rovněž útočí na obyvatele, které vraždí, unášejí a vydírají ; toto je zase jasný projev jednostranného násilí.
Jen toto ukazuje, jak je doopravdy kolumbijský konflikt problematický. Proto i uchopení kolumbijského konfliktu v této práci provázela řada komplikací, s těmito se ale autoři pokusili co nejlépe vypořádat.

Prameny a použitá literatura:
Borch, G. W. (2006): The Internal Dynamics of a Non-State Conflict Actor: The Organisational Resources and Internal Legitimacy of the FARC-EP in Columbia, Tromsø, University of Tromsø.
Dube, O.; Vargas, J. F. (2006): Are All Resources Cursed? Coffee, Oil and Armed Confict in Columbia, on-line text (http://www.cerac.org.co/pdf/CERAC_WP_2.pdf).
Eck, K. (2004): Collective Violence in 2002 and 2003, Uppsala, Department of Peace and Conflict Research, on-line verze (http://www.pcr.uu.se/publications/UCDP_pub/Eck_2004_collective%20violence.pdf).
Eck, K., Sollenberg, M., Wallensteen, P. (2004): One-Sided Violence and Non-State Conflict, Uppsala, Department of Peace and Conflict Research, on-line verze (http://www.pcr.uu.se/publications/UCDP_pub/Eck%20Sollenberg%20Wallensteen_2004.pdf).
Eck, K., Kreutz, J. (2005): UCDP Non-State Conflict Codebook, on-line text (http://www.pcr.uu.se/publications/UCDP_pub/Non-state%20conflict%20Dataset%20Codebook.pdf).
Gleditsch, N. P., Wallensteen, P., Eriksson, M., Sollenberg, M., Strand, H. (2002): Armed Conflict 1946-2001. A New Dataset, in: Journal of Peace Research 39, 5 (2002): 615-637.
Hartlyn, J. (1993): Kolumbie. In: Krieger, J. (eds.) : The Oxford Companion to Politics of the World. Oxford University Press, Inc., New York, 1993.
Hrabálek, M. (2003): Kolumbie – konflikt bez řešení? Global Politics, on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/kolumbie-konflikt.html).
Hrabálek, M. (2003): Kolumbie odmítla změnu. on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/kolumbie-odmitla-zmenu.html).
Pardo, R.: Colombia’s two-front war, in: Foreign affairs, 79/4, 2000, pp. 64-73
Pečínka, P.: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998.
Spagat, M. (2006): Colombia’s Paramilitary DDR: Quiet and Tentative Success, on-line text (http://www.cerac.org.co/pdf/UNDP_DDR_V2.pdf).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/nestatni-konflikt-v-kolumbii/ 

Autoři: Petra Černá, Petr Soukeník (Autoři jsou studenty Bezpečnostních a strategických studií a Evropských studií na FSS MU Brno)

Další články autora

Autor : Petra Černá 🕔17.02.2012 📕4.840

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře