Gustav II. Adolf a jeho přínos vojenskému umění – II. část

Autor : Tomáš Vlček 🕔17.02.2012 📕7.893

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/gustav-ii-adolf-a-jeho-prinos-vojenskemu-umeni-ii-cast/

ČÁST III.

Gustav II. Adolf ve třicetileté válce

Vstup Švédska do války

Motivy Gustavovy intervence ve třicetileté válce jsou sporným bodem mnoha historiků. Starší generace ho vidí stejně jako jeho současníci, tedy jako protestantského hrdinu, „Lva Severu“, který bojoval proti protireformaci. Později mu bylo přisuzováno, že byl veden čistě politickými důvody a v současnosti je charakterizován jako ekonomický imperialista, který se snažil vyléčit švédskou chudobu obsazením pobřeží Baltského moře a monopolizací obchodu mezi Ruskem a západní Evropou. Je též možné, že hledal bezpečnost před nebezpečími ohrožující švédský stát a švédskou církev (restaurace katolicismu), že považoval své operace za obranné a že v době svého vylodění na německé půdě neměl žádné dlouhodobé preciznější plány, ať už ekonomické či politické (Roberts 2008).

Vrcholem císařských operací, jež zajistily vstup Švédska do války, byla pro Gustava II. Adolfa situace, kdy Johannes Tserclaeas Tilly[1] v čele císařského vojska začal obléhat svobodné luteránské město a pevnost Magdeburg. Jejím dobytím by císařské vojsko přímo ohrožovalo švédské državy v severním moři, které by už nebyly obklopeny nárazníkovým pásem protestantských států. Navíc existovala hrozba, že by císař na dobytém severoněmeckém pobřeží vybudoval loďstvo, které by konkurovalo švédskému baltskému dominiu. 6. července 1630 se Gustav vylodil v Peenemünde s relativně malou, leč dobře vycvičenou armádou. Na severoněmeckém ostrově Usedom, jenž byl prvním záchytným bodem švédské válečné kampaně, díky nečinnosti protivníka přistálo přes 13 000 bojeschopných mužů (z toho 10 413 pěchoty, 2 755 jízdy a 425 artilerie) (Fukala 2005: 204). K Magdeburgu se Gustav ale včas nedostal, protože si v severním a středním Německu nejdříve vytvářel zázemí sháněním spojenců a obsazováním tamních pevností (mj. obsadil v dubnu 1631 Frankfurt nad Odrou a zřídil si v něm hlavní stan). Zatímco Gustav vyjednával s Braniborskem a Saskem v Potsdamu, císařské vojsko v květnu 1631 Magdeburg vyplenilo. Po pádu města následoval masakr posádky a civilistů v ulicích, domech i kostelech. Nejméně 20 000 obyvatel bylo zabito (Hayes, Baldwin, Cole 1956: 540). Tato ukázka císařské brutality způsobila, že se nejen kurfiřti z Braniborska a Saska, ale i další německá protestantská knížata přidala ke švédskému vojsku a to i přesto, že až dosud švédskou armádu až na výjimky žádný protestantský reprezentant s nadšením nevítal (jeho přítomnost v Německu uvítali jen Magdeburg a poražený český král Fridrich Falcký). Saské armádě se podařilo se Švédským vojskem spojit ještě před první velkou švédskou bitvou, bitvou u vesnice Breitenfeld (tehdy vzdálené přibližně 6,5 kilometrů severně od saského Lipska, dnes je Breitenfeld jeho okrajovou městskou čtvrtí).

Bitva u Breitenfeldu

17. září 1631 se vojsko katolické ligy střetlo se švédskou armádou v bitvě, která do historie vešla pod názvem bitva u Breitenfeldu (švédsky *Slaget vid Breitenfeld*), i přesto, že celková délka fronty sahala od vesnice Breitenfeld až po vesnici Seehausen. Vrchním velitelem katolického císařského vojska byl hrabě Johannes Tilly. Středu armády v počtu 30 000 mušketýrů a pikenýrů velel generál von Schönberg. Levému křídlu v počtu 5 000 kyrysníků velel hrabě Gottfried Heinrich von Pappenheim a pravému křídlu ve stejném počtu velel hrabě Egon VII. von Fürstenberg. Tillyho vojsko bylo rozestavěno na hřebeni ovládajícím cesty do Lipska s dobrým výhledem na bažinatou půdu, přes kterou by Švédi museli postupovat, kdyby ho chtěli z jeho pozic vytlačit (Regan 1994: 129). Všech 36 císařských děl bylo umístěno do středu tohoto hřebenu.

Vrchním velitelem švédského vojska byl Gustav II. Adolf. Drtivá většina z 26 800 vojáků jeho vojska byla umístěna na středu, kterému velel generál Maximilian Teuffel. Vojska zde nebyla seřazena jako pevné těleso, ale spíše jako sestava mobilních jednotek. Ač středu velel generál Teuffel, o pohybu těchto jednotek rozhodoval Gustav II. Adolf osobně. Záložní levé křídlo bylo podřízeno generálovi Gustavu Karlssonovi Hornovi. Levé křídlo bylo úmyslně nejslabší částí švédské armády, neboť na levé straně kromě švédských jezdců operovali ve vysokém počtu také spojenecké saské jednotky. Na švédském pravém křídle velel polní maršál Johan Banér přední linii pěti jízdních pluků, mezi kterými byly rozmístěny jednotky 200 mušketýrů a za nimi záložní jízdní pluk. Druhou linii tvořily další čtyři jízdní pluky (Regan 1994: 129). Švédské dělostřelectvo v počtu 54 těžkých 24liberních a 12liberních děl bylo postaveno jako samostatný oddíl, kterému velel plukovník Lennart Torstensson. Lehká plukovní děla měl Gustav II. Adolf rozmístěna v počtu přibližně pěti kusů na každých 1 000 mužů pěchoty. Součástí katolického vojska byla také zmiňovaná saská armáda, jež se skládala z 18 000 vojáků, kterým velel saský kurfiřt Johann Georg I. Obě proti sobě stojící vojska byla připravena ke střetu na frontě měřící přes pět kilometrů.

Kolem dvanácté polední hodiny byla obě vojska připravena k boji. Protože se nikdo z protivníků neodhodlal k prvnímu manévru, začali Švédové střet palebnou clonou ze všech děl, které byli schopni na bojiště přitáhnout (tedy i z plukovních, celkem šlo o zhruba sto kusů). Císařské vojsko odpovědělo stejně a po další asi dvě a půl hodiny probíhala dělostřelecká výměna. Švédští dělostřelci využívali soustředěné palby, stříleli přibližně třikrát až pětkrát rychleji než císařští a navíc je převyšovali i v počtu děl (v poměru 3:2), nepočítaje plukovní kanóny. Drtivou palbu švédských děl provázenou značnými ztrátami u císařských nakonec nevydržel hrabě von Pappenheim a nařídil všem svým kyrysníkům útok. Kyrysníci vyrazili vpřed, ale o energický útok se nejednalo. Využívali totiž německou caracolu, takže těsně před švédským pravým křídlem zastavili, vystřelili ze svých pistolí a odjeli na konec formace nabíjet. Polní maršál Banér měl své muže zformované do lineárního bloku a mušketýři v předních řadách tohoto bloku byli pro císařské kyrysníky šokem, neboť je čekali na křídlech formací, jak bylo tehdy zvykem. Švédští mušketýři nebyli jejich archaickými manévry nijak oslněni a zasypali téměř statickou německou jízdu hustou střelbou, která kosila jezdce z jejich sedel po stovkách. Pappenheimovo jezdectvo zaútočilo sedmkrát, dokud polní maršál Banér nezpozoroval, že jeho protivník kolísá, a nenařídil své záložní jízdě na Němce se vší prudkostí zaútočit. Ranami svých sečných zbraní je pak zahnali na zmatený a nekoordinovaný ústup. Záhy celé Pappenheimovo křídlo překotně ustupovalo po cestě do Lipska (Regan 1994: 130). Překvapující švédský jezdecký útok z nečekaného směru (jezdci projeli rozestupy mezi pěchotou) prakticky znamenal konec bojů na švédském pravém křídle.

Zcela opačně se vyvíjela situace na švédském levém křídle. Hrabě von Fürstenberg, který si myslel, že rozkaz k útoku kyrysníků na křídle přišel od vrchního velitele Tillyho, zavelel k útoku vlastního jezdectva na saskou armádu. Všech 18 000 saských vojáků se Fürstenbergových kyrysníků zaleklo a z bojiště uteklo. Švédské vojsko tak bylo znenadále otevřeno útokům na nechráněné levé křídlo. Tilly rozkázal většině pěchoty, aby se vydala na pochod napříč bojištěm s cílem zaútočit právě na švédský odkrytý bok. Díky pohyblivým švédským zálohám pod vedením generála Horna, lehkým plukovním dělům a disciplíně švédského vojska se však podařilo držet frontu i po útěku saské armády. Masa císařských vojáků musela přes otevřené bojiště postupovat pod vydatnou švédskou palbou. Gustav, který po zásahu generála Horna považoval své levé křídlo za stabilizované, nyní využil prostoru po protivníkově napříč bojištěm pochodující pěchotě. Ta totiž nechala vlastní dělostřelectvo na středu vojska prakticky nechráněné a kvůli svým zastaralým formacím se ani nemohla účinně a rychle vrátit. Gustav nařídil jezdcům polního maršála Banéra na pravém křídle útok a sám vedl čtyři jízdní pluky následované pěchotou proti Tillyho dělostřelectvu umístěnému na hřebeni. Švédi postupovali krupobitím střel do svahu, kde obíhali děla, zabíjeli jejich obsluhu a obraceli je proti Tillyho pěchotě. Císařské tercie se ocitly polapeny v divoké křížové palbě. Torstensson pálil ze švédských děl do jejich předních řad a jejich vlastní děla je ohrožovala zleva (Regan 1994: 131). Gustav zde vlastně využil Tillyho rozmístění děl, protože pokud by císařská děla nebyla rozmístěna na středu hřebenu, kde měla rozhled na celé bojiště, nemohli by Gustavovi vojáci tato těžkopádná děla tak jednoduše připravit a zacílit proti bývalým majitelům, neboť by je museli pracně přetahovat na vhodnější pozice. Značnými ztrátami trpící dezorganizovaná císařská armáda nyní ztratila vůli k boji a začala se rozpadat a ustupovat. Na konci dne bylo vojsko už poraženo. Část vojáků utekla do okolních lesů a část dezertovala ke Švédům.

Střet katolických a císařských vojsk u Breitenfeldu trval pět hodin. V bitvě zahynulo celkem 9 000 vojáků, z toho 6 300 císařských, 2 000 saských a 700 švédských (Zenker 2006). Švédové ukořistili veškeré císařské dělostřelectvo a Johannes Tilly byl v průběhu bitvy třikrát zraněn (po posledním zranění zůstal v bezvědomí a ústup nemohl organizovat). Bitva nastavila nový řád boje s důrazem na palebnou sílu, mobilitu a spolupráci jednotlivých druhů vojsk. Gustav svým vítězstvím dosáhl volného pohybu po celém Německu, které díky němu nebylo plošně katolizováno a nestalo se Habsburskou velmocí. Habsburský sen o vytvoření univerzální říše v Evropě se rozplynul. Vládnoucí elita v německých státech, která byla dosud na vážkách, nyní otevřeně podporovala Gustava II. Adolfa.

Tažení po Svaté říši římské národa německého

Po bitvě u Breitenfeldu Gustav pokračoval jako osvoboditel německých protestantů v tažení po Německu (tehdejší Svaté říši římské národa německého) prakticky nikým neohrožován. Otočil se na jihozápad a táhl do Porýní, kde si zabezpečil většinu severozápadního Německa spojením s tamními kalvinistickými knížaty. Pouze včasný protest kardinála Richelieu zastavil Gustava II. Adolfa před konverzí katolických arcibiskupství v Cologne, Trevíru (Trier) a Mohuči (Mainz) (Hayes, Baldwin, Cole 1956: 540). V průběhu tohoto vítězného tažení Gustav dobyl mj. Erfurt, Würzburg, Trevír, Oppenheim či Mohuč. Na konci roku 1631, když ovládal většinu severního a středního Německa a připravoval se na osvobození protestantských států v jižním Německu, se jeho plány rozšířili. Aby se do budoucna osvobozená protestantská království zachovala, považoval za nejnadějnější vytvoření tzv. *Corpus Evangelicorum*, tedy permanentní Protestantské ligy s jednotným velením. Slabá a sobecká německá knížata ho přesvědčila o tom, že právě on by měl stát v čele této ligy. V říjnu 1632 se mu nakonec podařilo položit základy jeho Protestantské ligy, která však byla omezena jen na oblast jižního Německa, kde byla hrozba z katolické odpovědi na bitvu u Breitenfeldu nejvyšší. Navíc, dva největší protestantské státy, Sasko a Braniborsko, do Gustavovy Katolické ligy nikdy nevstoupily (Roberts 2008).

Gustava jeho úspěchy vedly k rozhodnutí, že obsadí Vídeň, habsburskou císařskou baštu, a v roce 1632 začal kampaň s cílem dobýt Bavorsko a otevřít si tak cestu na Vídeň. V Bavorsku se znovu setkal se zbytky vojska, které porazil u Breitenfeldu a které stále vedl Johannes Tilly. V bitvě u města Rain nad Lechem (asi 50 km severně od Augsburku) 15. dubna 1632 Gustav Tillyho vojsko na hlavu porazil a sám Tilly byl smrtelně raněn. Zemřel na tetanus 30. dubna 1632. Gustav II. Adolf obsadil Norimberk, Augsburk a Mnichov a v cestě na Vídeň mu nic nebránilo. Když navíc protestantské saské vojsko Johanna Georga I., které u Breitenfeldu uprchlo z bojiště, vtrhlo do Čech a obsadilo Prahu, byla už pro císaře situace velmi vážná a donutila ho požádat o pomoc sesazeného Albrechta z Valdštejna. Ten byl ochoten znovu stanout v čele císařského vojska. Skutečně se mu podařilo opět vybudovat silnou, bojeschopnou armádu, se kterou dokázal nejprve vytlačit saské oddíly z Čech (Prahu obsadil 25. května 1632) a poté, společně se zbytky ligistického vojska zahájit v říši válečnou kampaň proti Gustavu II. Adolfovi (Klučina 2000: 18). Vzestup silného protivníka ukončil Gustavovy plány na obsazení Vídně a nakonec nevyhnutelně vedl k rozhodujícímu střetu, který měl rozhodnout o osudu švédského tažení.

Albrecht z Valdštejna si na přelomu června a července 1632 vybudoval hlavní tábor poblíž německého Fürthu, velmi blízko švédskému vojsku. Blokoval spojení švédské armády se spojenci ze severního Německa, především se Sasy stále vedenými kurfiřtem Johannem Georgem I. Celé dva letní měsíce stála obě vojska se svými veliteli tváří v tvář proti sobě a vzájemně se dráždila drobnými potyčkami. Plné čtyři zářijové dny (1. – 4. září) vybízel Gustav II. Adolf své regimenty k zhoubným útokům, ale Valdštejnovi dělostřelci odvedli v kritických momentech dokonalou práci (Fukala 2005: 213). Gustav II. Adolf se se ztrátami kolem 10 000 mužů po čtyřdenní bitvě u Fürthu (někdy označováno jako bitva u Alte Feste, podle zříceniny hradu poblíž Fürthu) stáhl a odtáhl do Švábska. Valdštejn jej nepronásledoval, přeskupil armádu a rozhodl se k tažení do Saska. Ohrožený Johann Georg I. nyní prosil švédského krále o pomoc. Valdštejn správně usoudil, že Švédové nenechají svého spojence bez pomoci a připravoval se na finální střetnutí. Gustav ale svůj pochod ze Švábska do Saska zastavil v Naumburgu a Valdštejn tedy předpokládal, že zde švédský král hodlá přezimovat. Začínala totiž zima, během které se války obvykle kvůli problémům s transportem po rozbahněné půdě nevedly. Valdštejn stanovil rozmístění zimních posádek a vydal se na pochod k Lipsku. V předpokladu se ovšem spletl. Gustav II. Adolf v Naumburgu nezůstal, vytáhl z něj a sledoval císařskou armádu až k vesnici jménem Lützen (Veselý 2003). Albrecht z Valdštejna ještě stačil dobýt Lipsko a odeslat hraběte Gottfrieda Heinricha von Pappenheima se svými kyrysníky do města Halle an der Saale (vzdáleného přibližně 40 km jak od Lützenu, tak od Lipska), kde měl přezimovat, než se dozvěděl o mohutném soustředění švédských vojsk jen nedaleko jeho pozic. Valdštejn si přes veškeré bezstarostné chování uvědomil chybu, a to tehdy, když malý oddíl Rudolfa von Colloreda narazil na hlavní proud švédské armády. S maximálním vypětím sil se Rudolfovi podařilo zdržet rychlý švédský postup k Lützenu o dvě hodiny (Fukala 2005: 219). U Lützenu, asi 20 kilometrů jihozápadně od Lipska (v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko) pak došlo k očekávanému finálnímu střetu. Obě armády se na dostřel od sebe nejdříve celý večer a noc opevňovaly a Valdštejn navíc vyslal posly pro všechny oddíly, které odeslal do zimovišť.

Bitva u Lützenu

Ráno 16. listopadu 1632 byly obě armády připraveny k boji. Císařská vojska byla rozmístěna podle defenzivní taktiky a dobře opevněna. Albrecht z Valdštejna plně využil místního terénu, když svých 16 000 mužů, většinou zformovaných do tercií, rozmístil po severní straně poštovní silnice z Lützenu do Lipska, podél níž vedl příkop (ideální zákop pro pěchotu). Na svém pravém křídle využil menšího kopce, kde stály větrné mlýny, a umístil na něj 400 mušketýrů, čtyři jezdecké prapory a těžké dělostřelectvo (Fukala 2005: 220) v počtu přibližně 14 12liberních a 24liberních děl. Dalších asi 7 děl umístil k pěchotě do středu vojska (k tomu měli císařští ještě asi deset lehkých plukovních děl). Všem těmto jednotkám velel Albrecht z Valdštejna. Levé křídlo pod velením polního maršála hraběte Heinricha von Holka bylo nejslabší částí císařského vojska. Bylo sice uspořádáno v podobném duchu jako křídlo pravé, avšak zdaleka nebylo tak početné. Albrecht z Valdštejna totiž doufal, že se hrabě Gottfried Heinrich von Pappenheim se svými 5 000 kyrysníky stihne včas vrátit z Halle an der Saale a levé křídlo posílí (rozkaz k návratu obdržel kolem půlnoci a okamžitě se s jezdci vydal Valdštejnovi na pomoc, nečekaje na svůj pěší doprovod v počtu asi 2 700 vojáků).

Gustav II. Adolf, vrchní velitel švédského vojska, postavil své vojáky v osvědčené lineární formaci. Měl 12 800 pěšáků a 6 200 kyrysníků rozestavěných do dvou širokých linií. Jezdectvu na pravém křídle první linie velel sám král Gustav II. Adolf, středovým formacím první linie velel generálmajor hrabě Nils Brahe a přibližně 2 500 mužů pěchoty na levém křídle měl na povel vévoda Bernard Sasko-Výmarský. Celá druhá linie byla podřízena baronovi Dodovi zu Innhausen und Knyphausen. Švédské těžké dělostřelectvo v počtu 24 děl bylo rozmístěno uprostřed první linie. Švédové Valdštejnovy dělostřelce převyšovali v poměru 2,5:1, neboť navíc disponovali 50 lehkými plukovními děly. Gustav se rozhodl raději k nečekanému úderu za stávajících relativně dobrých podmínek a nečekal na spojení se saským vojskem kurfiřta Johanna Georga I., které mu sice pochodovalo na pomoc, ale bylo stále dny cesty daleko. Bitvy se tentokrát neúčastnili Gustavovi nejlepší generálové Lennart Torstensson (byl v zajetí v Ingolstadtu), Gustav Karlsson Horn (plnil vojenské úkoly v Porýní) a Johan Banér (zotavoval se ze zranění utržených v bitvě u Fürthu).

Ranní mlha kolem Lützenu byla tak hustá, že se armády spatřily až kolem deváté hodiny ranní. Ani nyní ale počasí ještě neumožňovalo řídit bitvu a tak střet začal dělostřeleckou výměnou, trvající přibližně do jedenácti hodin. Teprve tehdy mlha natolik opadla, že se Gustav na bojišti mohl bezpečně orientovat. Rozhodl se k útoku na Valdštejnovy opevněné pozice a vyjel s kyrysníky na pravém křídle (následován pěchotou) proti slabému levému křídlu Albrechta z Valdštejna, které se mu podařilo prolomit. Kolem poledne již Švédové z křídla postupovali ke středovým formacím Valdštejnových vojáků a masakrovali císařské záložní oddíly. Valdštejn tou dobou zapálil Lützen a kouř z města se valil na švédské vojáky. Kvůli dopolední mlze, která oddálila začátek bitvy, Gustav II. Adolf ztratil drahocenný čas a hrabě von Pappenheim se dostavil se svými jezdci na bojiště, kde okamžitě podpořil zhroucené levé křídlo. Pappenheimův příjezd znamenal obrat ve vývoji bitvy a dosud vítězící švédská armáda byla zastavena v kouři z hořícího Lützenu (a v hustém bílém dýmu dělostřelecké a mušketýrské palby, který provázel tehdejší vojenská střetnutí). Zároveň došlo ke stabilizaci levého křídla císařské armády.

Tou dobou byl také zraněn sám švédský král Gustav II. Adolf kulí z pistole.[2] Kulka Gustavovi provrtala levou ruku a zlomila kost. Ačkoliv své spolubojovníky podporoval voláním, že zranění je lehké, aby bojovali dál, kvůli ztrátě krve začal omdlévat. Snažil se tedy z boje na svém koni Streiffovi odjet do bezpečného zázemí švédského vojska. Při útěku mu pomáhal jeden z jeho důstojníků, vévoda Sasko-Lauenburský. Dohnala je ale skupina kyrysníků Octavia Piccolominiho (velitel jednoho z jezdeckých praporů na levém křídle císařského vojska) a jeden z nich Gustava postřelil do ramene. Král spadl z koně, a když se jej vévoda Sasko-Lauenburský snažil opět vysadit, císařští vojáci vyjeli k novému útoku, povzbuzeni zprávou o stavu švédského krále. V této situaci se vévoda a jeho spolubojovníci museli vzdát pokusů o vysazení krále na koně a vrhli se do zastavování císařského útoku. Piccolominiho kyrysníci těžce raněného a nebráněného krále zabili kulkou z pistole zblízka do hlavy. Protože se báli, že by slavný král mohl vstát z mrtvých, prokláli jej ještě dvěma ranami mečem (Diæs 1633: 6-7). Gustavovo tělo našli jeho vojáci až po delší době, nahé a zkrvavené téměř k nepoznání. Piccolominiho kyrysníci mrtvého krále okradli o všechny cennosti (nad čímž se ovšem nikdo nepozastavoval, neboť obírat padlé o drahocennou zbroj a jiné věci tehdy bylo zcela obvyklé).

Jakmile se zpráva o smrti milovaného krále rozšířila, mezi vojáky propukla panika a chaos a bojová morálka začala prudce klesat. Když se ale Pappenheimovi kyrysníci připravovali k rozhodujícímu úderu na švédské vojsko, byl jejich velitel hrabě Gottfried Heinrich von Pappenheim sám smrtelně raněn kulí z lehkého děla a když se zpráva rozšířila mezi císařskými vojáky, působila na ně podobně, jako zpráva o smrti Gustava II. Adolfa na švédské vojáky. Pappenheimovi jezdci začali utíkat a Valdštejn musel osobně zakročit. Převelel několik kyrysnických pluků z pravého křídla a v jejich čele jel posílit křídlo levé, zatímco se polní maršál hrabě Heinrich von Holk usilovně snažil zlikvidovat paniku mezi císařskými vojáky.

Vévoda Bernard Sasko-Výmarský mezitím vyrazil v čele jezdců z levého křídla do boje proti Valdštejnově pravému křídlu, které se mu podařilo zahnat na útěk. Švédská pěchota na středu vojska překročila poštovní silnici z Lützenu do Lipska a obsadila zde sedm císařských děl. Když se Bernard dozvěděl o smrti Gustava II. Adolfa, převzal kolem třetí hodiny odpolední velení nad švédskou armádou a s pomocí barona Dodo zu Innhausen und Knyphausen zastavil paniku mezi vojáky. Po přeskupení sil se rozhodl pro finální útok a kolem čtvrté hodiny odpoledne se původní panika a chaos vojáků ze smrti švédského krále změnila v brutální útočnou sílu snažící se o odplatu za tento čin. Švédské vítězství bylo na dosah. Vévoda Bernard Sasko-Výmarský zaútočil na výborně umístěnou Valdštejnovu dělostřeleckou baterii na kopci s větrnými mlýny. Obsadil všechna děla a hnal císařské vojáky na ústup. V tom ale přišel další zvrat, když se z Halle an der Saale konečně vrátilo 2 700 pěšáků z Pappenheimova oddílu. S těmito čerstvými silami se císařským podařilo postup Švédů zastavit. Pappenheimovy pěší oddíly pak držely frontu až do páté hodiny večerní, kdy nastal soumrak, a padla mlha. Pod rouškou tmy a mlhy se Albrecht z Valdštejna se svou armádou stáhl z bojiště do Lipska. Ač měl dostatek mužů (dostavily se další zálohy, které se na rozkaz vrátily ze svých zimovišť), aby v boji pokračoval, byl nesmírně unaven, ztratil veškeré dělostřelectvo a navíc se obával příchodu Sasů, švédských spojenců. Ve spěchu vojáci raději zapálili i svůj týlový tábor včetně zavazadel, aby cennosti nepadly do protestantských rukou. (Diæs 1633: 6-10; Fukala 2005: 223-226; Veselý 2003)

Více než sedm hodin trvající bitva u Lützenu skončila. Švédové ztratili 5–6 000 mužů, císařských padlo mezi 10 a 12 000 a navíc se dvě třetiny Valdštejnovy armády rozpadlo a vojáci byli roztroušeni po širokém okolí (Diæs 1633: 9). V bitvě zahynulo mnoho významných vojevůdců obou stran, kromě švédského krále mj. Gottfried Heinrich von Pappenheim či Rudolf von Colloredo; Octavio Piccolomini byl několikrát raněn. Za vítěze bývají považováni Švédové, neboť na bojišti zůstali až do druhého dne, zatímco Albrecht z Valdštejna se stáhl do Lipska. Ve skutečnosti však bitva skončila spíše nerozhodně. Valdštejn utržil vyšší ztráty, přišel o veškeré dělostřelectvo a odtáhl na zimu do svých rodných Čech (protože bylo švédské vojsko velice vyčerpáno, nebyl nikým pronásledován). Navíc byl nucen ukončit svou kampaň v Sasku a země kurfiřta Johanna Georga I. tak byla ušetřena válečných útrap. Saská armáda zůstala spojencem protestantských zemí. Gustav II. Adolf v bitvě ale zahynul a jeho myšlenka o vytvoření stále Protestantské ligy (jejíž základy položil v říjnu 1632), tzv. *Corpus Evnagelicorum*, zahynula s ním. Naděje o ukončení dlouhotrvající války dobytím Vídně a poražením císařské moci se rozplynula a císařští se po zdecimování svého nejsilnějšího protivníka, švédské armády, mohli připravit na dalších 16 let bojů.

ČÁST IV.

Závěr

Třicetiletá válka po bitvě u Lützenu

Gustavovo tělo se podařilo vyprostit z bojiště až v pozdních odpoledních hodinách. Odvezli jej na zámek Weissenfels, asi 40 km od Lützenu, kde bylo vystaveno zrakům truchlících. 18. prosince 1632 se o smrti panovníka dozvěděla švédská královská rodina a především jeho milující manželka, Marie Eleonora Braniborská, byla z jeho smrti zcela zdrcena. Přijela ze Stockholmu na Weissenfels, aby se účastnila slavnostního převezení nabalzamovaného těla nejprve do Greifswaldu na pomořanském pobřeží Baltského moře a odtud do asi 30 km vzdáleného Wolgastu. Tam už čekal smuteční průvod, který na flotile lodí převezl královo tělo do Stockholmu. Odtud jej dopravili na asi 100 km vzdálený zámek v Nyköpingu, kde švédská královna svého manžela oplakávala až do léta roku 1634. V průběhu roku 1633 švédský riksdag rozhodl, že za své zásluhy se bude král nadále označovat jako „Gustav Adolf Veliký“ (švédsky *Gustav Adolf den Store*). Teprve v červnu 1634 byl král pietně pochován v nekropoli švédských panovníků a jeho ostatky byly uloženy v kryptě Stockholmského kostela *Riddarholmskyrkan*, kde se nacházejí dodnes. (Fukala 2005: 225-230, Bennett 2008)

Smrt švédského krále měla významný dopad na průběh třicetileté války. Když se o ní český král Fridrich Falcký dozvěděl, byl natolik otřesen, že vážně onemocněl a v Mohuči v listopadu 1632 zemřel. Po smrti českého panovníka začal Albrecht z Valdštejna usilovat o českou korunu. Císařskému dvoru vadilo, že nepodnikl nic proti oslabené švédské armádě. Právem byl podezříván z tajných jednání s protestanty (už před bitvou u Lützenu se snažil jednat s Gustavem II. Adolfem) a jeho loajalita k císaři se zdála být minulostí. V roce 1633 Valdštejn dokonce vypracoval plán vojenského úderu proti císaři Ferdinandovi II. V případě této vzpoury měl zajištěnu vojenskou pomoc Francie. V září 1633 rozdrtil švédské vojsko u Stínavy a zajal řadu předních švédských generálů, všechny je ale propustil. Tím si nadobro znepřátelil jak císaře, tak protestantský tábor, který mu porážku švédského vojska nemohl odpustit. Vrcholem bylo, když mu během příprav na utkání o českou korunu slíbilo věrnost čtyřicet nejvyšších důstojníků císařského vojska (Čapek 2004). Císař rozhodl o jeho suspendaci z postu nejvyššího generála císařské armády a v únoru 1634 jej dal zavraždit.[3]

V době Gustavovy smrti měla jeho dcera, nástupnice trůnu, teprve šest let a vlády se za ní musela ujmout regentská rada v čele s Axelem Oxenstiernou. Nová vláda díky značně oslabené armádě rezignovala na své válečné cíle v Německu a soustředila se spíše na udržování hegemonie na Baltském moři. V roce 1644 regentství skončilo a vlády se ujala Gustavova dcera Kristína. Ta v dosud nevídané míře plýtvala korunními pozemky a rentami pro své milence a stoupence, takže významně překročila švédský rozpočet. Nějaký čas tajila svou konverzi ke katolictví a roku 1654 abdikovala ve prospěch svého bratrance Karla X. Gustava a odešla do exilu do Říma, kde se věnovala vědě a umění a kde roku 1689 také zemřela (Hrych 2003: 406).

Vraťme se ale k Třicetileté válce a situaci ve Svaté říši římské národa německého. Císařská vojska zde Švédy tlačila na sever k Baltu a téměř celé Německo se ocitlo v katolických rukách. Ani převzetí vrchního velení švédské armády vévodou Bernardem Sasko-Výmarským Švédy neuchránilo před 6. září 1634, kdy byli u Nordlingenu definitivně poraženi spojenými silami vojsk španělských Habsburků a císaře Fridricha II. V této situaci saský kurfiřt s říšským císařem uzavřel 30. května 1635 tzv. Pražský mír. Švédská fáze třicetileté války, která začala vyloděním na Usedomu v roce 1630 tak skončila v roce 1635.

Do tohoto pro protestanty katastrofálního období vstoupila Francie kardinála Richelieu. Vytvořila alianci se Švédy a dala tak jméno poslední fázi třicetileté války, fázi švédsko-francouzské. K této alianci se přidalo Nizozemí a válka se protáhla o dalších 13 let. Bernard Sasko-Výmarský se dal do služeb Francie a vrchní velení švédské armády převzal Johan Banér, který v roce 1636 zvítězil v bitvě u Wittstocku v Braniborsku a roku 1639 vtrhl do Čech, kde švédské vojsko nevybíravě řádilo (Hrych 2003: 407). Až do konce války se většina válečných operací ve Svaté říši římské národa německého vedla především v Čechách a přilehlých německých zemích Sasku, Bavorsku a Braniborsku, které byly válkou silně vydrancovány a poničeny. Švédové v poslední fázi války pronikli až na Moravu, kde v roce 1642 obsadili Olomouc.

Dalším velitelem švédského vojska se stal Lennart Torstensson, který nejdříve porazil spojené císařsko-saské vojsko ve druhé bitvě u Breitenfeldu (23. října 1642) a poté s vojskem odjel do Švédska, neboť jim byla vyhlášena válka ze strany Dánů. Dánsko-švédská válka v letech 1643 – 1645 skončila mírem v Brömsebro. Pro Dánsko byla vskutku katastrofální, neboť ve prospěch Švédů ztratilo provincie Jämtland a Härjedalen, ostrovy Gotland a Ösel a na třicet let i Halland (Lagerqvist 2001: 67). Dánsko bylo navíc vyloučeno z probíhajícího mírového jednání ve Vestfálsku. 6. března 1645 došlo k jedné z nejkrvavějších bitev Třicetileté války, k důležité bitvě u Jankova (asi 50 km jihovýchodně od Prahy). Lennart Torstensson v ní slavně zvítězil a pro císařská vojska byla bitva totální katastrofou. Od té doby už císařští nebyli schopni sestavit vojsko, které by se Švédům mohlo postavit. Torstensson se poté vrátil na Moravu a od 3. května do 23. srpna 1645 neúspěšně obléhal Brno (brněnské posádce velel maršál Jean-Louis Raduit de Souches, kterému se město podařilo udržet navzdory téměř dvacetinásobné přesile švédských vojáků[4]). Na samém konci války, roku 1648, Švédové ještě dobyli a vyplenili Prahu, tentokrát pod velením Karla Gustava Wrangela.

Vestfálský mír

Třicetiletá válka skončila 24. října 1648 tzv. Vestfálským mírem, uzavřeným v městech Münster a Osnabrück (nacházejí se přibližně na půli cesty mezi městy Essen a Brémy, v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko). Švédskou delegaci při jednání vedl Axel Oxenstierna. Švédsko na základě mírové dohody získalo kromě několika menších území (např. hrabství Wildeshausen u Brém) Západní Pomořany s přístavem Štětín v ústí řeky Odry a přístavem Stralsund; ostrovy Rujana, Usedom a Wolin; přístav Wismar na Baltu (nachází se mezi městy Rostock a Lübeck) a biskupství v Brémách a ve Verdenu (40 km od Brém), která byla přeměněna ve světská vévodství a připojena ke švédským provinciím, čímž Švédové kontrolovali také ústí řek Labe a Vezery (Weser). Švédové z Třicetileté války vyšli značně posíleni a stali se evropskou mocností prvního řádu (a nejsilnější mocností severní Evropy). Švédský vládce se stal jedním z kurfiřtů, kteří volí císaře Svaté říše římské národa německého, a měl tak do budoucna možnost ovlivňovat politiku v Říši.

Na základě Vestfálské míru bylo také dohodnuto náboženské vyrovnání, a to v principu *cuius regio, eius religio*, tedy „čí vláda, toho víra“. Náboženství tedy nadále určoval panovník té které evropské země a protestantské vyznání bylo vlastně zrovnoprávněno s katolickým. Nejlépe z Třicetileté války vyšla Francie, která dosáhla největších územních zisků (mj. Alsasko; tři lotrinská biskupství Metz, Toul a Verdun a některá další bývalá rakouská území) a stala se nejsilnější mocností v Evropě. Tato pozice jí vydržela až do roku 1815. Vestfálský mír dal mj. také vzniku samostatného Švýcarska a Nizozemí. Role císaře byla oslabena a samotná Svatá říše římská národa německého se stala volným svazkem jednotlivých států, který drželo pohromadě jen několik málo společných institucí a právních vztahů (Müller, Krieger, Vollrath 1999:103).

Gustav II. Adolf jako otec moderního boje

Gustav II. Adolf prožil prakticky celý svůj život ve vojenských kruzích. V mládí se pohyboval mezi vojenskými odborníky z celého světa a mezi profesionálními žoldáky, od poměrně útlého věku se vojenských tažení také sám účastnil. Rád s odborníky diskutoval o vojenských otázkách, o taktice či technice a své ohromné zkušenosti a znalosti zúročil v praxi, když švédskou armádu zreformoval do profesionální brutální síly.

Gustav II. Adolf zavedl ve své armádě naprosto zásadní změny, z nichž se většina stala konstantní součástí vojenského umění až do první světové války. Po dlouhou dobu jeho principy znamenaly standard evropského vojenství a některé z těchto principů se dokonce v úpravách používají dodnes.

Gustav II. Adolf mj. rozčlenil vojsko na hierarchické oddíly (Francouzi Ludvíka XIII. od Švédů např. převzali pěchotní prapory) a zavedl pro ně široké velící důstojnictvo s hodnostmi adekvátně pro každou jednotku, vojenský výcvik zaměřil na spolupráci druhů vojsk a učinil z něj stálé zaměstnání. Tento výcvik vedl k zavedení kombinovaných operací, což je standard, bez kterého si dnes moderní vedení války nelze představit. Dále učinil lineární formace pružnějšími a více reagujícími na vůli velitele, navýšil palebnou sílu pěchoty bez navýšení hmotnosti mušket, zkrátil kopí, odlehčil muškety a používal bodáky, což postupem času vykrystalizovalo k unifikaci pěchoty, neboť ta byla schopna zároveň vést palbu a jako kopiníci se bránit mušketami s kroužkovými bodáky. Střelecká pěchota se pak záhy stala klíčovou součástí bojiště až dodnes. Švédský král také unifikoval dělostřelectvo, zavedl patrony a plukovní děla pro aktuální palebnou podporu podle potřeby bez toho, aby byli vojáci odkázáni jen na hlavní dělostřelecké baterie. Zásobovací a transportní vozy zařadil jako stálou techniku s obsluhou do organizační struktury švédské armády. Dělostřelecké reformy Gustava II. Adolfa byly natolik zásadní, že byly velmi brzy přejaty prakticky do všech armád evropských států. Navíc byly na téměř sto let vrcholem vojenského umění, protože teprve až přibližně od první poloviny 18. století se začaly v dělostřelectvu opět zavádět rozsáhlejší inovace.

Velký důraz kladl Gustav na schopnost manévrovat a na palebnou sílu. Jeho vojáci byli schopni střílet prakticky nepřetržitě. V obou klíčových bitvách se mu díky výborné manévrovatelnosti jeho vojáků podařilo obsadit nepřátelská děla. Gustav II. Adolf v bitvách nastavil nový řád boje s důrazem na palebnou sílu, mobilitu a spolupráci jednotlivých druhů vojsk. Právem je označován za zakladatele moderního válečnictví.

Nutno dodat, že řada jeho inovací byla převzata či odposlechnuta v jeho debatách s vojenskými odborníky. Švédský král těmto informacím ale dodal potřebný impuls a finance, aby se věci hýbaly. Nikdo jiný tak jistě nepřeklenul mezeru mezi koncepcí a realizací, nikdo jiný nezasadil své inovace do kompletně integrovaného systému s vlastní soustavou jednotlivých zásad (Dupuy a Dupuy 1996: 554). V Gustavovi II. Adolfovi byla realizována vojenská revoluce, která začala v polovině století, i když nalezla své nejplnější vyjádření až v době Ludvíka XIV. (1638-1715). Jeho principy se kromě jiných nechal inspirovat i slavný francouzský maršál a teoretik vojenských fortifikací Sébastien Le Prestre de Vauban (1633-1707) a jeho dílo studoval později i Napoleon Bonaparte (1769-1821).

Gustavovi II. Adolfovi byla nakonec jeho vojenská horlivost osudná. Sám chtěl řídit každou jednotku na bojišti a jeho permanentní snaha být stále v první linii vedla k jeho smrti. Švédsko sice dovedl do pozice velmoci, z geopolitického hlediska bezpečné na severu a obklopené švédskými územními držbami. Dokonce bylo do jisté míry dosaženo i jeho snu o Baltském moři jako švédském vnitrozemním moři. Švédská populace a ekonomické zdroje ale nebyly tak silné, aby velmocenský status udržely nadlouho. Následný vzestup Ruska a Pruska vrhly Švédsko zpět do podružné role v Evropě.

Krále Gustava II. Adolfa Švédové dodnes chovají ve velké úctě, je pro ně jednou z nejdůležitějších postav švédských dějin a jeho vláda i osobní charakter je stále vzorem pro státníky i obyvatelstvo.

Vlastnoruční podpis Gustava II. Adolfa

Poznámky

[1] Albrecht z Valdštejna byl v této době nenáviděný jak většinou Katolické ligy, tak protestanty a císařským dvorem. Bylo to z důvodu jeho úspěchů při porážce Dánska a uzavření míru v Lübecku, při jeho operacích v severním Německu a také se šířila obava, že by Albrecht díky svým úspěchům rozšířil katolicismus po celé říši. Z těchto důvodů byl nucen císař Ferdinand II. politicky zakročit a v srpnu 1630 Albrechta z Valdštejna propustil ze svých služeb. Jeho armádu převzal Johannes Tserclaes Tilly. Albrechtovy znalosti strategie a jeho vojensko-taktické přednosti však byly ještě potřeba a tak byl do císařských služeb po Tillyho prohrané bitvě u Breitenfeldu povolán zpět.

[2] Od vážného zranění utrženého 8. srpna 1627 při jezdeckém průzkumu u Dirschau, kdy byl postřelen a kulka z muškety mu zůstala poblíž šíje, král nenosil ani zbroj ani alespoň železný kyrys. Pravé rameno mu zůstalo poněkud bezvládné a několik prstů mu vypovědělo službu. Od té doby mu těžká zbroj působila bolesti a nosíval jen koženou kazajku (Ahnlund 1939: 90).

[3] K vraždě došlo 25. února 1634 v Chebu skupinou císařských žoldáků Valdštejnova vojska. Podíleli se na ní Italové Octavio Piccolomini a Alexandr Pestaluz; Rakušané Matthias Gallas a Johann von Aldringen; Skotové John Gordon a Walter Leslie; Irové Alexander MacDaniel, Robert Geraldin a Walter Butler. Samotným vrahem byl Ir Walter Devereux. (Hayes, Baldwin, Cole 1956: 541; Hora-Hořejš 1995: 40-43, Čapek 2004). Národnostní složení této skupiny nám zároveň leccos vypovídá i o složení tehdejších vojsk.

[4] Zatímco švédská armáda čítala přibližně 28 000 vojáků, maršál de Souches velel pouhým 1476 obráncům, z nichž bylo jen 426 profesionálních vojáků. V průběhu obléhání dorazily oběma stranám posily, Švédům 10 000 mužů od sedmihradského vévody Rákocziho a Brňanům 400 jezdců, které uvolnil maršál Colloredo. Po vyčerpávajících 112 dnech byli Švédové nakonec donuceni odtáhnout. Maršál de Souches byl poté velice oslavován, byl povýšen do hodnosti generála a jeho hvězda zářila i později při četných úspěších v boji s Turky. Jean-Louis Raduit de Souches byl na základě své závěti pochován v pro něj vybudované hrobce v kostele sv. Jakuba v Brně, vchod do hrobky je ukryt pod chórovými lavicemi. Hrobka je přístupná jen při výjimečných událostech, návštěvníci v kostele ale mohou vidět velký náhrobek se skulpturou slavného obránce Brna.

Zdroje
1. Ahnlund, Nils (1939): Gustav Adolf král švédský, Praha, Jan Laichter.
2. Augusta, Pavel – Honzák, František – Houžvička, Václav – Klučina, Petr (1995): Války a válečníci, Praha, AVENTINUM.
3. Bautz, Friedrich Wilhelm (2007): GUSTAV II. ADOLF, König von Schweden, on-line text (http://www.bautz.de/bbkl/g/gustav_ii_a.shtml), shlédnuto 20.7.2008.
4. Bennett, Matthew (2008): King of Sweden Gustavus Adolphus, on-line text (http://www.answers.com/topic/gustav-ii-adolph-of-sweden), shlédnuto 22.7.2008.
5. Breuers, Dieter (2007): Na hradech, v klášterech, v podhradí, Praha, BRÁNA.
6. Čapek, Jaroslav (2004): Vilém Kinský a Albrecht z Valdštejna, on-line text (http://www.knize-kinsky.cz/?t=4&idc=17), shlédnuto 15.8.2008.
7. Davies, Norman (2000): EVROPA Dějiny jednoho kontinentu, Praha, PROSTOR.
8. Diæs (1633): The Great and Famous Battel of Lutzen…, London, editor transkripčního týmu původního díla Jacob Baum, dostupné on-line (http://www.aquinas.edu/history/pdf/baum_paper.pdf), shlédnuto 13.8.2008.
9. Drška, Václav – Skřivan, Aleš – Stellner, František (1995): Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.
10. Dupuy, R. Ernest – Dupuy, Trevor N. (1996): Harperova encyklopedie: Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. Do roku 1700, Praha, Forma.
11. Encyclopædia Britannica Online (2008): The Reign of Gustav II Adolf, on-line text (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/576478/Sweden/29861/The-reign-of-Gustav-II-Adolf#ref403773), shlédnuto 20.7.2008.
12. Fukala, Radek (2005): Sen o odplatě – Dramata třicetileté války, Praha, Epocha.
13. Harte, Walter (1759): The History of the Life of Gustavus Adolphus, King of Sweden, Sirnamed, The Great, London, printed for the Author, dostupné on-line (http://books.google.cz/books?id=rUcCAAAAYAAJ&pg=PR1&source=gbs_selected_pages&cad=0_1#PRA1-PA449,M1).
14. Hayes, Carlton J. H. – Baldwin, Marshall Whithed – Cole, Charles Woolsey (1956): History of Europe, New York, The Macmillan Company.
15. Hora-Hořejš, Petr (1994): Toulky českou minulostí III, Praha, Baronet.
16. Hora-Hořejš, Petr (1995): Toulky českou minulostí IV, Praha, Baronet.
17. Howard, Michael (1997): Válka v evropské historii, Brno, Barrister & Principal.
18. Hrych, Ervín (2003): Velká kniha evropských panovníků, Praha, REGIA.
19. Kan, Aleksandr Sergejevič (1983): Dějiny skandinávských zemí, Praha, Svoboda.
20. Keegan, John (2004): Historie válečnictví, Praha-Plzeň, Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík.
21. Klučina, Petr (2000): Třicetiletá válka – obraz doby 1618-1648, Praha-Litomyšl, Paseka.
22. Klučina, Petr a kol. (1988): Od zbroje k stejnokroji, Praha, Naše vojsko.<
23. Kohn, George C. (1997): Velká encyklopedie válek, Brno, JOTA.
24. Kollár, Pavol a kol. (1989): Dejiny vojen a vojenského umenia, Praha, Naše vojsko.
25. Lagerqvist, Lars O. (2001): A History of Sweden, Värnamo, Fälth & Hässler AB.
26. McLeod, Toby (2008): Battle of Lützen, on-line text (http://www.answers.com/topic/battle-of-l-tzen-1816), shlédnuto 13.8.2008.
27. Munck, Thomas (2002): Evropa sedmnáctého století 1598-1700, Praha, Vyšehrad s.r.o.
28. Müller, Helmut – Krieger, Karl Friedrich – Vollrath, Hanna (1999): Dějiny Německa, Praha, NLN Lidové noviny.
29. Petřík, Evžen (2005): Vasa – švédský Titanic, on-line text (http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_11249.html), shlédnuto 2.8.2008.
30. Regan, Geoffrey (1994): Rozhodující bitvy, Praha, Naše vojsko.
31. Roberts, Michael (2008): Gustav II Adolf, on-line text (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/249789/Gustav-II-Adolf), shlédnuto 22.7.2008.
32. Severské listy (2002): Výročí švédského krále Gustava II Adolfa, on-line text (http://www.severskelisty.cz/osobnos/osob0040.htm), shlédnuto 1.8.2008.
33. Stanovský, Michael (2007): Lesk a bída válečné lodi Vasa, on-line text (http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0282.htm), shlédnuto 2.8.2008.
34. Veselý, Josef (2003): Spiknutí, on-line text (http://www.radioservis-as.cz/archiv03/4903/49tipy7.htm), shlédnuto 13.8.2008.
35. Wandycz, Piotr S. (1998): Střední Evropa v dějinách, Praha, ACADEMIA.
36. Zenker, Stefan (2006): Slaget vid Breitenfeld, on-line text (http://www.zenker.se/Historia/Gustaf_II_Adolf/64_slaget_vid_breitenfeld.shtml), shlédnuto 11.8.2008.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/gustav-ii-adolf-a-jeho-prinos-vojenskemu-umeni-ii-cast/ 

Autor: Tomáš Vlček

Autor : Tomáš Vlček 🕔17.02.2012 📕7.893

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře