Energetická dimenze rusko-kazašských vztahů

Autor : sekuritaci.cz 🕔16.02.2012 📕5.671

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/energeticka-dimenze-rusko-kazasskych-vztahu/

I. Úvod

Kazachstán a Rusko mají vzhledem ke geografické blízkosti a ekonomické provázanosti velmi specifické vztahy. Tento text se snaží nastínit energetickou stránku jejich vzájemných vazeb. Vzhledem k omezenému rozsahu se práce nezabývá všemi energetickými surovinami, ale soustředí se pouze na ropu a zemní plyn.

První kapitola se zabývá stručnou historií vzájemných vztahů obou zemí. Další kapitoly představují energetické strategie obou stran, domácí stav energetiky a jejich dopad na zahraniční politiku.
Poslední část se zabývá nejdůležitějšími tématy v oblasti energetické zahraniční politiky Ruska a Kazachstánu.

Hlavními otázkami, na které se tato práce snaží nalézt odpovědi, jsou budoucnost vztahů obou zemí; zda hrozí eskalace sporů, které obě strany vedou na mezinárodním poli, která strana má v podstatě navrch a může diktovat podmínky vytvářených vazeb; do jaké míry může Rusko praktikovat svou nátlakovou politiku a zneužívat svého geopolitického postavení a monopolu na systém plynovodů a nakonec, zda je možné, že partnerství těchto dvou zemí dosáhne rovnocennosti nebo to bude právě jedna z těchto dvou zemí, které získá vedoucí pozici nejen v bilaterálních vztazích, ale i v celém Kaspickém regionu.

II. Obecná historie rusko-kazašských vztahů

Vzájemné vztahy těchto dvou zemí se začaly jasněji formovat v 18. století. Do té doby byla kazašská historie poznamenána hnutími, konflikty a aliancemi turkických a mongolských kmenů. Právě 18. století s sebou přineslo nově časté nájezdy ze strany carského Ruska a postupně došlo k začlenění dnešního Kazachstánu do Ruské říše, později Sovětského svazu. (Ospanov 2002/2003: 1)

V 80. letech 20. století, stejně jako v dalších zemích Sovětského svazu, se i v Kazachstánu začala ozývat protestní hnutí. V srpnu 1991 došlo k pokusu o převrat a v záři téhož roku byla Komunistická strana Kazachstánu rozpuštěna. V prosinci 1991 pak vznikla nezávislá Republika Kazachstán. (Ospanov 2002/2003: 2)

Tato nová země, stejně jako další státy bývalého SSSR, sice byla v zápětí uznána mezinárodním společenstvím a měla určitou výhodu v tom, že nebyla poznamenána etnickými nepokoji (například na rozdíl od Ázerbajdžánu), také se ovšem musela projít určitou transformací a naléhavě potřebovala vzkřísit ekonomiku. Jedním z faktorů, které jí v tom měly pomoci, byly bohaté zdroje nerostných surovin a otevření se zahraničním investicím.

Právě díky bohatým zdrojům a své geografické poloze má Kazachstán s Ruskem specifické vztahy charakterizované jak vzájemnou spoluprací, tak i konkurencí.

Po většinu devadesátých letech bylo nepředvídatelným faktorem ve vzájemných vztazích spíše Rusko. Na druhé straně právě ruský přístup, zneužívání zadlužení a geografické izolace, donutil Kazachstán rozvinout multi-vektorovou zahraniční politiku a energetickou strategii.

Putin si po svém nástupu uvědomil, že Kazachstán navázal styky už s novými bezpečnostními partnery a ruskou politiku vůči svému sousedu změnil a podařilo se mu vytvořit velmi silné politické i ekonomické vazby. (Olcott 2007: 14)

Význam samotné energetické politiky ve světě začal rapidně stoupat v 70. letech. V roce 1973 vypukla ropná krize, když OPEC vyhlásila embargo na vývoz jako protest proti podpoře Izraele v arabsko-izraelských válkách. Další v řadě přišla krize doprovázející iránskou revoluci v roce 1979 a nakonec krize spojená s válkou v Perském zálivu v roce 1990.

Tyto ropné šoky poukázaly na potenciální nebezpečí a vyvolaly vlnu zájmu o energetickou bezpečnost. Dnes je toto téma častým předmětem diskuzí a i v praxi nedílnou součástí mnoha státních bezpečnostních strategií.

III. Energetická politika Ruska

Energetika v Rusku

Ruský ropný sektor

Ruskému ropnému průmyslu od rozpadu Sovětského svazu dominovaly soukromé ropné společnosti, těm se během 90. let povedlo jej pozvednout a udržet na rozumné úrovni. V posledních letech je však v Rusku patrná snaha o znovu-zestátnění tohoto průmyslu. Důkazem může být proces s vedením Yukosu v roce 2003. (Orttung a Perovic 2007: 3)

Ruské společnosti jsou často zástupcem vlády, co se týče zahraničních energetických vztahů, ne vždy se však zájmy těchto stran shodují. Vláda se tak snaží znovu získat kontrolu nad ropným průmyslem a tím i nad zahraniční politikou. To se pak může promítnout do politizace energetických projektů a snížení jejich efektivity či potenciálu.

Sektor zemního plynu

Produkce zemního plynu se v mnohém liší od ropné, především co se evropského regionu týče. Prvním faktem je, že pro transport zemního plynu je zapotřebí systému plynovodů [1]. Druhým bodem je, že Evropa je v tomto ohledu na Rusku mnohem více závislá než v případě ropy. A nakonec, poptávka po zemním plynu se v Evropě bude zvedat výrazněji než po ropě. (Orttung a Perovic 2007: 3)

Produkce zemního plynu hraje tedy pro Rusko „strategičtější roli“ než produkce ropy. To, společně s dalšími faktory domácí energetické politiky, nepřímo ovlivňuje specifickou politiku vůči producentům zemního plynu ze Společenství nezávislých států, v případě této práce, vůči Kazachstánu.

Energetická strategie Ruské federace

Postsovětské Rusko se dnes mnohem více zaměřuje na soft power a její využívání v pronikání do okolních států. Jako základní kámen tohoto přístupu využívá své bohaté zásoby přírodních zdrojů, především ropu a zemní plyn [2].

Po rozpadu Sovětského svazu se Ruská federace ocitla v ekonomické krizi. Hnacím motorem, který jí z ní pomohl, byly právě okolnosti spojené s ropným průmyslem, tedy zvyšování cen ropy v letech 1998-2000 [3] (Hill 2004: 10) Od té doby se stal energetický sektor významnou složkou domácí i zahraniční politiky Ruska. Firmy jako Gazprom nebo LUKoil zastupují zemi ve východní Evropě, na Středním východě, v USA nebo Střední Asii. (Hill 2004: 27)

Logickým vyústěním tohoto přístupu je Energetická strategie Ruska pro období do roku 2020. Tento dokument zdůrazňuje především první fázi daného období, do let 2009/10, kdy by měla být ukončena reforma energetického sektoru [4]. Druhá fáze se pak vyznačuje formováním nového palivového a energetického komplexu [5]. (Ministry of Energy of the Russian Federation 2003: 2-3)

Co se týče zahraniční politiky, roli hraje část věnující se externí energetické politice. Hlavním cílem je opustit nadobro roli dodavatele nerostných surovin s stát se plnohodnotným členem světového energetického trhu. Právě posílení pozic na trhu zemního plynu a ropy je jedním z nejzákladnějších současných strategických cílů Ruska. Prvním krokem k tomuto cíli může být analýza možností exportu, vnitřní stabilita a zajištění vlastní energetické bezpečnosti země. Vytvoření energetické infrastruktury v regionech Evropy a Asie, poskytovat nediskriminační tranzit, ale zároveň nepoškodit vlastní zájmy. Rusko také plánuje podporovat účast svých akciových společností na mezinárodních projektech transportu zemního plynu nebo ropy v západním i východním směru. Ruský význam nespočívá jen v produkci a exportu surovin, ale také ve spotřebě, proto se snaží o úzké vztahy jak se státy energii importujícími, tak i se státy produkujícími a exportujícími, s IEA nebo státy OPEC.

Jedním z největších trhů v příštích dvaceti letech bude oblast střední a západní Evropy, důležitým zdrojem kapitálu potom budou Spojené státy americké, které se i mohou stát dlouhodobým ropným trhem. Za hlavní partnery v ekonomické spolupráci definuje strategie asijské státy Čínu, Koreu, Japonsko, Indii, potenciální trhy pro zemní plyn, ropu, atomové technologie a nukleární produkci. Trhy Blízkého východu, Jižní Ameriky a Afriky mohou být také předmětem zájmu ruských energetických společností. (Ministry of Russian Federation 2003: 12)

Energetická strategie Ruska do roku 2020 ve své podstatě představuje plán jak efektivně využívat geopolitického postavení státu. Kromě vnitřní reformy nastiňuje plán a pevné body, kterých je třeba se držet při utváření zahraničních vazeb, pronikání na mezinárodní energetické trhy a zajištění vlastní energetické bezpečnosti. V praxi pak ale dochází k překračování „dobrých úmyslů“ a zneužívání právě již výše zmíněných výhod, jako je geopolitické postavení a vlastnictví rozsáhlého tranzitního energetického systému.

Příkladem toho mohou být vazby na Střední Asii. Všechny hlavní plynovody ze Střední Asie vedou skrze ruské území. Jeho vlastní produkce zemního plynu se exportuje plynovody do externích destinací a domácí spotřebu, která je velice vysoká a má stále stoupavou tendenci, kryje zemní plyn dovážený ze zemí SNS, jehož cenu může RF právě díky svému strategickému postavení ovlivňovat. (Orttung a Perovic 2007: 5)

IV. Energetická politika Kazachstánu

Kazachstán je v Kaspickém regionu zemí s největšími zásobami ropy. Jeho produkce dosahuje poloviny celé produkce regionu jako takového [6] a ropný průmysl pokrývá zhruba 30% HDP a více než polovinu příjmů z exportu. (EIA 2008: 1)

Geografická poloha Kazachstánu má své výhody i stinné stránky. Výhody pramení právě z bohatých nalezišť ropy a zemního plynu a značném podílu na zásobách surovin v Kaspickém moři. Nevýhody s sebou pak přináší podmínky transportu ropy a především zemního plynu. Ze Střední Asie je to relativně „daleko“ do cílových destinací v Evropě nebo Asii. Navíc region sám o sobě není stabilní, což nahrává politizaci transportní politiky a zárověň odrazuje investory. Navíc je zde ještě právě Rusko, přes které vede většina tranzitních linií a které, jak již bylo zmíněno výše, svého postavení zneužívá.

Energetický sektor

I v kazašském energetickém sektoru jsou patrné v posledních letech změny přístupu k zahraničním investorům. Zatím co po rozpadu Sovětského svazu hledala vláda Kazachstánu možnosti oživení průmyslu a otevřela možnosti investic na svých nalezištích v Kaspiku, dnes, podobně jako ruská vláda, směřuje spíše ke zvýšení státní kontroly nad svými surovinovými zdroji. Jako příklad tohoto trendu může posloužit její postup vůči americké společnosti Chevron nebo italské Eni [7]. Postup proti těmto firmám není cele bezdůvodný, ovšem je otázkou, zda agresivní rétorika, které případy doprovázela, byla nutná a zda byly například adekvátní i tresty, které byly těmto firmám uděleny.

Vládní energetická politika

V roce 2007 došlo k oficiálnímu potvrzení předešlých náznaků o snaze vlády získat větší pravomoci, co se rozvoje domácí energetiky a nalezišť týče. Konkrétní zákon podepsal prezident Nazarbajev v říjnu 2007, ten „umožňuje vládě unilaterálně porušit smlouvu s ropnými společnostmi dvěma způsoby – prvním je nátlak na společnost, aby začala jednat, druhým je samotné vypovězení kontraktu se společností.

Změny měly nastat i v investičních strukturách. Dosud používané PSA [8] mohly přejít na systém koncesí, který by umožnil vládě ještě jednodušeji rušit stávající kontrakty. PSA se totiž jevily jako netransparentní, neumožňující monitorovat a ovlivnit výdaje uživatelů a postrádající možnost redistribuce úroků. Tuto reformu se však vláda nakonec rozhodla nerealizovat. (EIA 2008: 7)

Export

Pro Kazachstán nejsou důležité jen zahraniční investice do rozvoje energetiky, ale také exportní možnosti, které se snaží maximálně využívat.

V současné době vyváží Kazachstán ropu k Černému moři přes Rusko, do Perského zálivu skrze tzv. *swap agreement* [9] s Íránem, k severnímu ropovodu a železnici opět skrze Rusko a také na východ do Číny. Jen v roce 2007 vyvezl Kazachstán okolo 1,2 milionů barelů denně. Snahy o rozšíření infrastruktury stále pokračují.

Konkrétními transportními prostředky a systémy dostupnými pro Kazachstán jsou:
- Tankery využívající Kaspické moře – tento transport slouží především k napojení se na ropovod BTC [10].
- Caspian Pipeline Consortium – ropovod vytvořený na základě spolupráce Ruska, Ománu, Kazachstánu a mezinárodních společností, propojuje Kaspický region s ruským přístavem Černého moře Novorossijsk.
- Ropovod Kazachstán – Čína – vede z kazašského Atasu do Alashankou v Číně. Je jen logickým projevem zvyšující se energetické spotřeby Číny a jejího hledání nových zdrojů. První ropa dorazila do Číny v roce 2006.
- Ropovod Atyrau – Samara – je důležitou spojnicí s ruským distribučním systémem, za neexistence CPC, které bylo dokončeno v roce 2002, probíhala většina exportu právě tudy. V posledních letech se však Kazachstán snaží získat více nezávislosti na Rusku, proto hledá alternativy. V červnu byl uzavřen kontrakt mezi oběma stranami, který zavazoval Kazachstán k exportu 300 000 bbl/d [11] po dobu příštích 15 let. (EIA 2008: 5-7)

Stejně jako u Ruska i v tomto případě má zemní plyn odlišné postavení od ropného průmyslu. V současné době země spotřebuje zhruba stejné množství zemního plynu jako vyprodukuje, ovšem s vývojem nalezišť bude produkce v příštích letech pravděpodobně stoupat a s ní i potřeba rozšíření exportu. Ten je dnes do značné míry omezený nedostatkem infrastruktury.

Zde stojí za zmínku dva hlavní systémy plynovodů:
- CAC systém plynovodů [12] ; v roce 2007 byla uzavřena dohoda mezi zúčastněnými zeměmi o rozšíření kapacity tohoto plynovodu, přičemž každá země odpovídá za svůj úsek. Součástí této dohody byl i slib Ruska, že zvýší nákupní cenu plynu ze Střední Asie, ovšem její přesná hodnota zatím zůstává neznámá. Toto rozšíření by mělo být dokončeno v roce 2012.
- Plynovod Turkmenistán – Kazachstán – Čína ; stavba tohoto plynovodu byla dohodnuta roku 2007. Plynovod do Číny realizuje i Rusko. (EIA 2008: 8-9)

Kazachstán se tedy snaží, stejně jako Rusko, využívat maximálně svého geopolitického postavení a rozšiřovat možnosti exportu všemi směry. Velikým nedostatkem je právě vzdálenost tohoto producenta a importujících států a značná závislost na ruských transportních systémech. Tím, jak se stát s těmito problémy vyrovnává, se bude zabývat následující kapitola.

V. Kazachstán, Rusko a energetika

Právní statut Kaspického moře

Po rozpadu Sovětského svazu propukl o Kaspický region, jehož jsou obě země součástí, značný zájem. Mluvilo se o něm jako o druhém Perském zálivu a do zemí regionu se tlačili zahraniční investoři. Postupně, ve druhé polovině 90. let zájem opadl a nadšené odhady se umírnily. Nejen, že se nepotvrdilo tolik nalezišť, jak se předpokládalo, roli hrála i jejich špatná dostupnost nebo nestabilita regionu. (Akiner 2003: 10-12) I přes toto ochlazení však Kaspický region zůstává důležitým producentem nerostných surovin a jeho stabilita a rozvoj proto ovlivňuje nejen Asii, ale i Evropu.

Hlavním problémem legálního statutu je přechod z bilaterální dohody na multilaterální, po rozpadu Sovětského svazu [13]. Jednotlivým státům jde především o naleziště nerostných surovin a snaží se zvýšit svůj podíl na tomto území co nejvíce. V praxi se pak jedná o to, jaké dělení Kaspického moře uplatnit [14].

První možností je spravovat oblast společně jako konsorcium, to by bylo možné v případě, že by byl Kaspik uznán za jezero. Tuto volbu prosazuje Írán, který se staví proti jakémukoliv dělení oblasti na sektory. Druhým bodem, v případě, že Kaspik bude uznán za moře, je rozdělit území na svrchované sektory, podle délky pobřežní linie. Tuto možnost prosazuje především Kazachstán a Ázerbajdžán. Rusko bylo původně také proti sektorům, nicméně jeho pozice se v posledních letech mírní a je ochotné přistoupit na kompromisy. (Farzin a Namazi 2004: 239-240) Počátky této změny můžeme zaznamenat už v 90. letech pří sporech s Kazachstánem.

Právě v důsledku nedostatku legálního rámce totiž vznikají v tomto regionu konflikty, zatím až na výjimky [15] neozbrojené, související s nároky na naleziště. Do sporu se dostal Kazachstán s Ruskem v roce 1997, když začal LUKoil provádět průzkum v severní části Kaspického moře. Situaci vyřešila dohoda o spolupráci mezi ruskou stranou LUKoil a kazašským Kazakhoil. V květnu 2002 byl potom podepsán dodatkový protokol pokrývající spolupráci na třech zbývajících sporných nalezištích zemního plynu [16]. (Granmayeh 2004: 27)

Politika transportu

Jak již bylo zmíněno dříve, od rozpadu Sovětského svazu je Kazachstán do značné míry závislý nejen na ruské ekonomice, ale i na ruských plynovodech, proto se po celou dobu své samostatnosti snaží o realizaci alternativních cest. Kromě politických jednání [17] volí i cestu rozvoje vlastních nalezišť a lákat do země investory. I přes lehké zpomalení tohoto trendu (viz výše) se investiční prostředí drží na rozumné úrovni.

Kazachstán totiž ruské tranzitní cesty nevyužívá jen v případě exportu do zahraničí, nýbrž také v případě transportu zemního plynu ze západní části země, tedy z nalezišť, na východ do průmyslových center. Nejen že Rusko zneužívalo svého monopolu plynovodů k tomu, aby získalo plyn ze západního Kazachstánu za zlomek světové ceny, ale využívalo i monopolu v lodní dopravě a nutilo jej platit mnohem vyšší ceny za plyn vyvážený z Ruska do východního Kazachstánu. Během prvního desetiletí samostatnosti nebyl Kazachstán z ekonomických důvodů schopen postavit interní plynovod, který by nahradil využívání ruských cest, nicméně v roce 2002 začala práce na plynovodu, který by se spojoval naleziště na západě a CPC plynovod [18]. (Roberts 2004: 79)

Byť se zdá, že je Kazachstán plně v područí Ruska, není jeho situace vůbec beznadějná. Samozřejmě, že není jednoduché vymanit se z ekonomické a de facto geografické závislosti, nicméně kazašské vedení již v 90. letech prokázalo, že si umí najít jiná strategická partnerství a zmírnit dopad ruských kroků na svou politiku. (Olcott 2007: 14)

VI. Závěr

Energetické vztahy Ruska a Kazachstánu jsou poznamenány spory, především, co se týče ruského zneužívání svých monopolů a geopolitického postavení, nicméně tyto konflikty byly zatím vždy řešeny mírnou cestou a ani v budoucnu nehrozí jejich eskalace do ozbrojené fáze. Ani jedna strana by takovým způsobem řešení nic nezískala, navíc, v poslední době se projevují náznaky toho, že Rusko od své „diskriminační“ politiky odstupuje. Důvodem je vysoká schopnost Kazachstánu provádět multi-vektorovou politiku a hledat si jiné strategické partnery, které jeho závislost na Rusku zmírňují, ne-li vyrovnávají.

Abychom tedy odpověděli na úvodní otázku, Rusko má ve vzájemných vztazích silnější slovo, ovšem nikoliv konečné. Je to díky schopnosti kazašské vlády provádět zahraniční politiku orientovanou mimo RF a diplomatické schopnosti, co se naopak RF týče.

I přes energetický a s ním spojený i ekonomický a politický potenciál, zatím nebyla ani jedna strana úspěšná v úsilí o pozici vedoucí regionální mocnosti Kaspiku. A je otázkou, zda při současném rozložení sil a sporech o legální status Kaspického moře, toho vůbec některá ze zemí regionu dosáhne.

Vzájemné vztahy Kazachstánu a Ruska však zůstanou, vzhledem výše zmíněné ekonomické provázanosti a geopolitice, i nadále specifické a intenzivní.

Poznámky

[1] A to i přesto, že roste význam zkapalněného zemního plynu (LNG), který je možné transportovat tankery.

[2] Na území Ruska se dnes nachází zhruba 1/3 světových rezerv zemního plynu, 1/10 světových ropných rezerv, 1/5 rezerv uhelných a 14% světových zásob uranu. (Ministry of Energy of the Russian Federation 2003: 2)

[3] Cena stoupla z ročního průměru $11.80 na $33 za barel. (Hill 2004:11)

[4] Například se jedná o vznik normativních a legislativních základů, dokončení reforem v ekonomickém sektoru a jeho provázání s energetikou nebo realizace exportního potenciálu zemního plynu a ropy a upevnění pozic energetických společností na světových trzích. (Ministry of Energy of the Russian Federation 2003: 3)

[5] Tento komplex by byl charakterizován například zvýšením otevřenosti a konkurenceschopnosti na energetických trzích, využívání přebytků z nukleárního, vodního či uhelného průmyslu, zvýšením příspěvků do vědeckých a technických oborů, do inovativních projektů týkajících se ruského energetického sektoru. (Ministry of Energy of the Russian Federation 2003: 2-3)

[6] Včetně Azerbajdžánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu.

[7] Chevronu byla v roce 2007 udělena pokuta $609 milionů za poškozování životního prostředí. Italská společnost Eni byla kritizována za překračování rozpočtu a opožděnou produkci. (Golovnina a Nurshayeva 2007)

[8] PSA (Production Sharing Agreement) je smluvní dohoda, dle které poskytuje stát investorovi exkluzivní práva na vyhledávání, průzkum a těžbu nerostných surovin ze specifických přírodních zdrojů po určitou dobu. Investor se ujímá povinnosti provádět tyto úkony po určenou dobu na vlastní náklady a rizika. V důsledku zahraniční ropná a plynárenská společnost jedná jako kontraktor pro daný stát v oblasti rozvoje zásob ropy a zemního plynu a pobírá podíl z produkce, jehož výše je specifikována smlouvou, který pak vyrovnává předešlé náklady a vytváří zisk. (Karayianni 2004: 147)

[9] Tato dohoda, podepsána oběma zeměmi v roce 1996, spočívá v tom, že Kazachstán dodá určité množství ropy do severního Íránu a Teherán pak Kazachstánu připíše odpovídající podíl íránské ropy na světových trzích. Tato dohoda byla vypovězena hned následující rok, ovšem znovu zavedena v roce 2002. (Jafar 2004: 204)

[10] BTC Baku-Tbilisi-Ceyhan

[11] bbl/d nebo bpd – zkratka pro „barely za den

[12] CAC – Central Asia Center – systém plynovodů, ruského vlastnictví, který svádí zemní plyn na ruské území z Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu.

[13] Původními smluvními stranami byl Írán a Sovětský svaz, po jeho rozpadu se však ze dvou stává pět. Sovětský svaz se rozpadá na Ázerbajdžán, Turkmenistán, Kazachstán a Rusko.

[14] Z hlediska mezinárodního práva nelze Kaspické moře uznat jednoznačně ani za jezero ani moře. Jako jezero odpovídá uzavřené oblasti, tedy nemá přímý přístup k otevřeným vodám. Statutu moře odpovídá z hlediska fauny a flory, která má mnohem blíže k mořskému prostředí.

[15] V roce 2001 donutilo íránské vojenské plavidlo opustit výzkumný člun společnosti British Petroleum spolupracující s vládou Turkmenistánu území, které bylo předmětem nedořešených sporů obou zemí. (Antonenko 2004: 252)

[16] Kurmangazy, Tsentralnoe, Khvalynskoe.

[17] V roce 1993 si kazašská vláda otevřeně stěžovala, že Rusko využívá svého monopolu a nutí Kazachstán platit vysokou cenu za jeho závislost na ruském systému. (Roberts 2004: 79)

[18] Ten poskytuje spojení mezi kazašským nalezištěm Tengiz a Černým mořem.

Zdroje

1. Akiner, Shirin. 2004. „Caspian intersections: contextual introduction.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 3 – 14.
2. Antonenko, Oxana. 2004. „Russia’s policy in the Caspian region: reconciling economic and security agendas.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 244 – 262.
3. Energy Information Administration. 2008. Country Analysis Briefs. Kazakhstan. (cit. 2008-11-04). (http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/Kazakhstan/pdf.pdf)
4. Farzin, Farshid a Namazi Siamak. 2004. „Division of the Caspian Sea: Iranian policies and concerns.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 230 – 243.
5. Golovnina, Maria a Nurshayeva, Raushan. 2007. „Kazakhstan fines Chevron-led Group $609 million.“ International Herald Tribune. (cit. 2008-11-04). (http://www.iht.com/articles/2007/10/03/business/chevron.php).
6. Granmayeh, Ali. 2004. „Legal history of the Caspian Sea.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 17 – 47.
7. Hill, Fiona. 2004. Energy Empire: Oil, Gas and Russia’s Revival. London: The Foreign Policy Centre.
8. Jafar, Majid. 2004. „Kazakhstan: oil, politics and the new Great Game.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 200 – 218.
9. Karayianni, Marika. 2004. „Production Sharing Agreements and National Oil Funds.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 147 – 154.
10. Ministry of Energy of the Russian Federation. 2003. The Summary of the Energy Strategy of Russia for the Period of up to 2020. (cit. 2008-11-03). (http://ec.europa.eu/energy/russia/events/doc/2003_strategy_2020_en.pdf).
11. Olcott, Martha Brill. 2007. „The Kazakh-Russian Relationship.“ Russian Analytical Digest 2007, 29 (cit. 2008-11-05). (http://se1.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=PublishingHouse&fileid=A98EAE65-F147-99A3-1C76-9330A008A867&lng=en)
12. Orttung, Robert a Perovic, Jeronim. 2007. „Russia’s Energy Policy.“ Russian Analytical Digest 2007, 18 (cit. 2008-11-03). (http://se1.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=PublishingHouse&fileid=3BD26965-750E-6427-C2D9-EF15A3D54DF4&lng=en)
13. Ospanov, Zhalgas A. 2002/2003. „Kazakhstan.“ DISAM Journal of International Security Assistance Management Fall 2002/Winter 2003, 25 (cit. 2008-11-03). (http://proquest.umi.com/pqdweb?index=14&sid=3&srchmode=1&vinst=PROD&fmt=6&startpage=-1&clientid=45397&vname=PQD&RQT=309&did=316367621&scaling=FULL&ts=1225633274&vtype=PQD&rqt=309&TS=1225633309&clientId=45397).
14. Roberts, John. 2004. „Pipeline politics.“ In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, 77 – 89.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/energeticka-dimenze-rusko-kazasskych-vztahu/ 

Autorka: Kateřina Janská

Autor : sekuritaci.cz 🕔16.02.2012 📕5.671

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře