Strukturální prevence jako základní postup proti vypuknutí a eskalaci vnitrostátního násilného konfliktu

Autor : Kateřina Janská 🕔16.02.2012 📕5.573

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/strukturalni-prevence-jako-zakladni-postup-proti-vypuknuti-a-eskalaci-vnitrostatniho-nasilneho-konfliktu/

Úvod

Tato práce se zabývá konceptem strukturální prevence jako hlavním postupem proti vypuknutí a eskalaci násilí ve vznikajícím vnitrostátním konfliktu a pracuje se hypotézou, že strukturální prevence je podstatnou součástí prevence násilí ve vnitrostátních konfliktech a že redukce strukturálního násilí tak může sama o sobě zabránit vzniku konfliktu nebo jeho eskalaci mezi znesvářenými stranami.

První část práce proto nejprve představuje koncept prevence konfliktů, tak jak jej prezentují Wallensteen a Möhler (2003) nebo Ramsbotham (2005), a výzkum Nora Johana Galtunga, konkrétně jeho koncept strukturálního násilí pocházející z 60. let a modely týkající se analýzy konfliktů, násilí a míru, které potom rozpracoval ještě v průběhu dalších několika desítek let. Na tato základní fakta poté navazuje kapitola týkající se strukturálního násilí jako takového a jeho role ve vznikajícím konfliktu. Text se snaží definovat, jak se strukturální násilí může projevit v konkrétních případech a co je podstatné, jak určit okamžik, kdy tento jev začíná nabývat na intenzitě a ohrožovat vnitřní stabilitu státu z hlediska zvyšujícího se napětí mezi jednotlivými skupinami a možností vypuknutí interního konfliktu.

V souvislosti s definováním role strukturálního násilí ve vnitrostátním konfliktu se pak dále pokusíme ujasnit adekvátnost reakce, tedy otázku přímé či strukturální prevence, její výhody a nevýhody, způsoby redukce strukturálního násilí a jejich potenciální vliv na průběh konfliktu. Budeme se zabývat výše zmíněnou otázkou, zda je strukturální prevence sama o sobě dostačujícím řešením nebo existují jiné významné faktory ovlivňující vznik a eskalaci vnitrostátního konfliktu, jež jsou na dané struktuře nezávislé. Pokud ano, jaké jsou to faktory a jaké existují možnosti jejich negativnímu působení předcházet. Jinými slovy, práce se pokusí skrze analýzu ukázat, zda by právě strukturální prevence mohla být onou dosud nenalezenou úspěšnou prevencí konfliktu.

Na závěr se pak získané poznatky budou aplikovány na konkrétní příklad vnitřního konfliktu, občanskou válku ve Rwandě v 90. letech 20. století, a zhodnoceny.

1. Koncept strukturálního násilí

1.1 Johan Galtung a koncept strukturálního násilí

Pojem „strukturální násilí“ poprvé představil norský vědec Johan Galtung ve svém velmi často citovaném článku z roku 1969, Violence, Peace and Peace Research. V jeho úvodu Galtung nejprve definuje pojem násilí jako něco, co je přítomno, když se člověk ocitne pod takovým vnějším vlivem, že se jeho somatické a mentální realizace pod úrovní jejich skutečného potenciálu. (Galtung 1969: 168)
Výše zmíněná definice mu pak umožnila pojem násilí rozšířit a dále typologizovat. Rozdělil je tak do šestí kategorií na:
- fyzické x psychologické,
- negativní x pozitivní,
- přítomnost x nepřítomnost objektu násilí, k jehož újmě dochází,
- přítomnost x nepřítomnost vykonavatele násilí,
- úmyslné x neúmyslné,
- manifestní x latentní násilí.
Právě čtvrtý bod je v případě této práce zlomový. Galtung tvrdil, že pokud je možné původce násilí definovat, jedná se o osobní/přímé násilí [1] . Pokud však není možné takového vykonavatele jasně identifikovat, jedná se o násilí nepřímé/strukturální ; násilí, které vychází ze struktury systému a nemusí poškozovat objekty skrze fyzické napadení, dostačující je už v definici zmíněný nenaplněný potenciál [2] . Jinými slovy, dochází-li u člověka k nenaplňování jeho plného potenciálu a je-li možné takovému jevu zabránit, jedná se dle Galtunga o akt násilí. (Galtung 1969: 169-172) To také znamená, že důsledkem strukturálního násilí nemusí být vždy přímo smrt. V mezinárodních vztazích existují čtyři základní typy násilí: klasické (přímý fyzický útok, mučení apod.), deprivace (nedostatek základních potřeb – oděvy, potrava, voda…), represe (neexistence náboženské svobody a lidských práv) a odcizení (nefyzický útok na identitu a nemateriální potřeby skupiny). Strukturální násilí se projevuje kromě prvního ve všech třech výše zmíněných typech, neboť všechny vycházejí z uspořádání daného systému a z interakcí jeho jednotlivých skupin. (Griffiths, O’Callaghan, Roach 2008: 304)

Ve svém článku se Galtung zabýval i otázkou míru. Přímá prevence dle něj vede k míru negativnímu, tedy definovanému jako neexistence násilí. Naopak prevence strukturální, která by měla sahat hlouběji do uspořádání dané společnosti vede k míru pozitivnímu, tedy aktivnímu vytváření podmínek tlumících spory a násilné konflikty. (Galtung 1969: 172, 183)
V průběhu dalších desítek let Galtung tento svůj pohled na bezpečnost, mír a násilí dále rozpracovával. V devadesátých letech už byly známy jeho tři trojúhelníkové modely týkající se konfliktu, násilí a míru. Jednotlivé části těchto modelů byly následující:
- u trojúhelníku konfliktu: postoj, chování, rozpor [3];
- u trojúhelníku násilí: přímé násilí, kulturní násilí, strukturální násilí;
- u trojúhelníku míru: peace-making, peace-keeping, peace-building.
K přímému a strukturálnímu násilí tak zjevně přibyl nový prvek, tzv. kulturní násilí. Toto nastává, snaží-li se společnost akty násilí nevidět nebo je ospravedlňovat. (Ramsbotham, Woodhouse, Miall 2005: 9-11)

1.2 Role a význam konceptu strukturálního násilí v konfliktech

Význam Galtungova konceptu v době jeho vzniku spočíval především v rozšíření pojetí o příčinách a aktérech mezinárodních i vnitrostátních konfliktů. V době, kdy středem zájmů v oblasti mezinárodních vztahů byl hlavně průběh studené války, hrozba otevřeného konfliktu mezi jadernými velmocemi a vzájemné odstrašování, byl nový koncept osvěžující novinkou, jež problematiku jaderných zbraní nezlehčovala, nicméně snažila se poukázat z jejího pohledu na mnohem palčivější problémy doby, jejichž důsledky byly stejně, ne-li mnohem více, ničivé jako důsledky studenoválečných konfliktů. Do určité míry tak předznamenal směr Kodaňské školy v rámci bezpečnostních studií, jež se také zabývá rozšířením konceptu bezpečnosti a škály referenčních objektů.

Galtung se pokusil začlenit radikální aspekt střetu mezi severem a jihem do stejného konceptuálního rámce jako náhled na studenoválečný konflikt mezi západem a východem, který vlastně původně jeho výzkum inspiroval. (Guzzini, Jung 2004: 17) Vlastně pojal celou šíři možných interakcí mezi protipóly v mezinárodních i vnitrostátních vztazích. Mapoval vazby mezi chudými a bohatými vrstvami státu a hledal jejich původ i důsledky. De facto se snažil o to, aby se tomuto tématu věnovalo více pozornosti, neboť pro něj bylo nepřijatelné, že se tak intenzivně řeší jaderné odstrašování, zatímco množství lidí umírá hlady. (Terriff 2001: 73) Zde můžeme oponovat, že kdyby vypukla jaderná válka, ztráty na životech by byly mnohem větší. Je pak otázkou, čemu dát přednost? Zda řešení potenciálního konfliktu s katastrofickými následky nebo řešení už probíhajících problémů s následky rozhodně ne zanedbatelnými. Akademická obec se tak v té době rozdělila na dva tábory, jedni se dále zabývali jaderným odstrašováním, druhá nikoliv bezvýznamná skupina následovala Galtunga v jeho výzkumu míru a konceptu strukturálního násilí.

Galtungův koncept byl po svém vzniku také silně kritizován. Centrem výtek byl především fakt, že koncept sám o sobě měl velmi slabý explanační potenciál, spíše pouze popisoval reálnou strukturu dané problematiky. Podle některých pouze především nástrojem aktivistů, kteří jím ospravedlňují boj proti ekonomickému útisku. (Griffiths, O’Callaghan, Roach 2008: 304-305) Toto není až tak zcela pravdou. koncept byl přínosem už jen tím, že se jeho autor jasně vydělil z proudu těch, kteří v té době řešili především jaderné odstrašování. Galtung naopak kladl důraz na rozšířené pojetí bezpečnosti, tedy přesunul pozornost výzkumu ze zájmu státu jako celku na zájem jeho obyvatel a jako takový rozpracoval strukturalismus. Díky svému přístupu byl schopen najít, byť ne přesně definovat, souvislost mezi společenskou strukturou a násilím. To pak není výsledkem psychologických procesů v myslích jednotlivců, nýbrž určitého typu vztahů mezi jednotlivci a skupinami. (Drulák 2003: 85) Galtung nám ukázal nový pohled na mír a bezpečnost jako holistický, multidimenzionální a nedělitelný koncept. (Terriff 2001: 73)

Navíc význam tohoto konceptu, tím spíše po rozpracování samotným Galtungem, po studené válce ještě dále rozšířil. S koncem bipolarity se objevilo velké množství nových konfliktů, mezistátních také, ale především pak vnitrostátních. Většina z nich se rozhořela v tzv. třetím světě, tedy rozvojových zemích s převážně koloniální minulostí, která zanechala na vnitřním uspořádání těchto států stopy prvků, které se mohly více či méně podílet na vzniku těchto konfliktů [4] . Jinými slovy, v velmi často docházelo k nerovnoměrnému přerozdělování zdrojů, moci, zdravotních služeb, vzdělání aj. V tomto právě pravděpodobně spočívá přínos konceptu strukturálního násilí. Rozdělení konfliktního prostředí na struktury umožňuje hlouběji zkoumat a porozumět motivacím a vzájemným vztahům jednotlivých skupin a díky tomu otevírá cestu k regulací vzájemných protikladů, vzniku napětí a prevenci jejich eskalaci. Tím jak se tato cesta dále vyvíjela a rozpracovávala, se zabývají následující kapitoly.

2. Koncept prevence konfliktů, strukturální prevence

2.1 Prevence konfliktů

Šárka Waisová ve své práci z roku 2005 pojem prevence konfliktů zaměňuje s prevencí vypuknutí násilí. To jsou de facto ale dvě různé věci, neboť libovolný konflikt ještě nemusí zahrnovat prvky násilí. Toto není ojedinělý případ takové záměny a jistě není vždy nezbytné oba pojmy vyčleňovat, mnohdy se tak ani neděje, nicméně v případě této práce je třeba na jejich rozdílnost poukázat. My se soustředíme na prevenci nejen konfliktu jako takového, ale přímo na násilný konflikt s následkem fyzické újmy. To znamená, že tato práce pracuje s konceptem prevence konfliktů jako s procesem, jenž zahrnuje eliminaci násilí páchaného tou či onou stranou na protivníkovi.

Na tuto stránku a také na to, jak jejímu vzniku předcházet, se po konci druhé světové války začala soustředit i Organizace spojených národů. Během studené války však tento koncept nezaznamenal příliš mnoho úspěchu, především z důvodu nevhodného plánování a vetování zásahů stálými členy Rady bezpečnosti OSN, kteří se v mnoha případech jednoduše neshodli. Jistá změna nastala až v devadesátých letech, kdy se prevence stala jedním z oficiálních cílů agendy Organizace spojených národů [5]. (Waisová 2005: 62-63)

Podle Carnegie Commission on the Prevention of Deadly Conflict je základním cílem prevence:
- zabránit vzniku násilného konfliktu a identifikovat nenásilné prostředky k uvolnění napětí,
- zabránit tomu, aby se probíhající konflikt šířil dál,
- zajistit, aby se násilný konflikt už neopakoval.
K tomu je však potřeba rozeznat rané stadium počínajícího konfliktu. Indikátory, které tato stadia mohou rozpoznat můžeme rozdělit do čtyř základních skupin:
- systematické indikátory – především hlubší, strukturální podmínky ve společnosti,
- bezprostřední indikátory – střednědobé události a trendy,
- přímé katalyzátory a rozbušky – události, které je těžké předpovědět a které v kombinaci s předcházejícími dvěma indikátory mohou spustit násilí,
- mírové indikátory – podporují mír a nenásilí.
(Anderlini – Stanski nedatováno: 1-5)

Další typologii, z hlediska tématu této práce významnější, nabízí Peter Wallensteen a Frida Möhler. Stejně jako Waisová poukazují na to, že shoda ohledně konceptu prevence konfliktů mezi akademiky neexistuje a jejich názory se různí ve větší či menší míře. Přestavují pak také ale svou vlastní verzi tohoto jevu, kde rozpracovávají nové aspekty prevence z časového hlediska nebo i z hlediska její hloubky a přináší dva možné náhledy na tento koncept ; přímou prevencí a strukturální prevencí. Přímá, nebo-li lehká, prevence reaguje již na vzniklou krizi, nebezpečí vojenské eskalace, navýšení intenzity nebo rozšíření konfliktu. Proto je třeba jednat rychle a přímo. Strukturální, jinými slovy hluboká, prevence má za cíl vytvořit takové podmínky, ve kterých je pravděpodobnost vzniku konfliktu snížená nebo zcela eliminovaná. (Wallensteen – Möhler 2003: 4-7)

Cílem přímé prevence není určovat a eliminovat kořeny konfliktu, ale spíše tišení probíhajících konfliktů a kontrola, aby latentní a prahové konflikty nepřerostly v intenzivní ozbrojené střety. K tomu se užívá jako nástroj například diplomatická intervence, dlouhodobé mise nebo soukromé snahy o zprostředkování. Hluboká, čili strukturální prevence, naopak hledá původní příčiny a hlubší souvislosti aktuální situace. Jsou to témata jako například rozvoj, politická kultura nebo komunitní vztahy. (Ramsbotham, Woodhouse, Miall 2005: 108-109)

Tyto dva typy prevence konfliktů tak de facto odpovídají na dvě rozdílné situace, které ani nemusí být vzájemně provázané, tj. nemusí vycházet jedna z druhé, čemuž se ještě později budeme více věnovat. Přímá prevence však stále řeší aktuální situaci, a proto je to než samotná prevence už spíše řešení konfliktu. Hranice mezi prevencí a řešením konfliktu se tak ztenčuje a stejně jako u přímé a strukturální prevence, se oba jevy mohou v určitých případech vzájemně prolínat.

2.2 Strukturální prevence

Z hlediska této práce, tedy specifikace tématu na vnitrostátní násilné konflikty, je strukturální násilí proces, jenž má za cíl vytvoření podmínek, které vzniku takových konfliktů zabrání skrze eliminaci strukturálního násilí a aktivní podporu mírového soužití. Problematickou otázkou tohoto konceptu však zůstává, jak rozpoznat ve společnosti existenci strukturálního násilí, jak určit jeho míru a míru jeho nebezpečnosti pro danou společnost. V návaznosti na to potom, jak určit okamžik, kdy je nutné aktivně zasáhnout do vznikajícího napětí či už konfliktu? V úvodu jsme zmiňovali ještě další dílčí výzkumné otázky ; zda je strukturální prevence sama o sobě dostačujícím faktorem řešení potenciální či aktuální konfliktní násilné situace, nebo zde svou roli sehrávají ještě další faktory, na které praktická realizace tohoto konceptu nemá vliv? Pokud takové faktory existují, jak je můžeme určit a jak jejich vzniku předejít? Na všechny tyto otázky se pokusí najít uspokojující odpověď tato kapitola.

2.2.1 Projevy strukturálního násilí a jejich eliminace

Podle Massima Fusata má strukturální prevence své konceptuální kořeny částečně v teoriích mezinárodních vztahů, v bezpečnostních konceptech a také v teoriích integrace nebo mezinárodních režimů. To znamená, že středem pozornosti není čistá moc, ale spíše soubor norem, hodnot a společných zájmů. Stejně tak i interakce mezi skupinami v rámci státu může být podporována skrze konstituční budování, ekonomický rozvoj, zakládání institucí nebo vzdělání. (Fusato 2003)

Praktické důsledky tohoto problému se pokusil analyzovat David A. Hamburg. Snažil se podle konkrétních forem strukturálního násilí odvodit typy prevence. Základní body pak shrnul v několika pilířích týkajících se mezistátních konfliktů a násilí, nicméně je možné je aplikovat i na vnitrostátní prostředí, neboť strukturální stránky obou typů prostředí jsou do značné míry srovnatelné [6] . V jeho konceptu najdeme tři základní pilíře prevence násilných konfliktů:
- podpora demokracie;
- podpora spravedlivého socioekonomického rozvoje;
- vzdělání a podpora občanského soužití.
(Hamburg 2007: 2)

Tyto tři „okruhy“ de facto zahrnují většinu aspektů prevence strukturálního násilí. Demokratické zřízení státu by mělo samo o sobě zajistit rovnoměrnou distribuci prostředků mezi obyvatelstvo, stejně tak jako druhý bod, tedy podpora socioekonomického rozvoje ; zde je ovšem otázkou zda existuje spravedlivý ekonomický rozvoj, co za něj považovat – jak se stát chová v ekonomické rovině a do jaké míry do hospodářského rozvoje zasahuje a reguluje jej. Třetí bod, tedy vzdělání a podpora občanského soužití jsou dobře znějící, ovšem lehce vágní pojmy, z nichž nelze vyčíst, co si pod nimi přesně představit. Není třeba vůbec definováno, jak ideální občanské soužití vypadá a jakou cestou se k němu dostat.

V konceptu chybí i odpověď na otázku, jak rozpoznat konkrétní situaci, která již vyžaduje zásah. Toto téma se pokusil zpracovat Fusato, jenž nutnost preventivního zásahu postavil na dvou faktorech: indikátorech a znacích. Indikátory jsou data, které po určitém časovém monitoringu vypovídají o změnách ekonomických a politických podmínek. Jsou to data nahlížená z dlouhodobé perspektivy a zahrnují kvantitativní i kvalitativní informace o zločinnosti určitých skupin, vývoj nezaměstnanosti, negativních postojů, formách agrese a politických asociacích. Znaky jsou spíše jevy, které se neobjevují pravidelně, ale jejichž objevení značí fundamentální změny ve vnitřní struktuře státu a rapidní zhoršení vztahů mezi jednotlivými skupinami. Jde například o násilnou zločinnost, vandalismus, protesty, hrozby nebo nárůst etnicky či nábožensky motivovaných útoků. (Fusato 2003)

Základem strukturální prevence je tak redukce strukturálního násilí. Aby se toto mohlo realizovat, je nutné jednotlivé prvky nerovnosti identifikovat. To je pravděpodobně základní kámen úrazu. Je velice těžké pojmout všechny aspekty nerovnosti ve společnosti a ještě těžší odlišit, zda se jedná o nerovnost zasazenou hluboko ve struktuře systému a nebo zda vznikla v důsledku nevhodného využívání potenciálních možností [7]. Dalším problémem je určit potenciální nebezpečí, které v sobě strukturální nerovnost může skrývat. Řešení se nabízí několik.

1. Především je možné vycházet z předchozích zkušeností. Do jaké míry daný typ nerovnosti ovlivnil nebo byl příčinou konfliktů v minulosti, jak byl řešen, v čem spočívaly silné body a v čem slabé v procesu eliminace tohoto konfliktu, zda došlo k eliminaci strukturálních nerovností a jak to ovlivnilo následný vývoj dané situace.

2. Dále je třeba monitorovat „náladu“ obyvatelstva. Hledat konkrétní projevy napětí, nenávisti, vymezování se jedné skupiny obyvatel vůči těm druhým.

Výše zmíněné výčty však nepokrývají celou šíři této problematiky, ale pouze tu její část, která se v obdobích bezprostředně předcházejících konfliktům objevuje nejčastěji. Objektivní pojetí o celé škále možných indikátorů či znaků zatím nebylo zpracováno. Tento fakt odpovídá tomu, co jsme zmiňovali již na počátku, a to že prevence konfliktů z velké části pravděpodobně bude vycházet z empirických zkušeností nasbíraných v předchozích konfliktech.

Závěrem této podkapitoly je možné říci, že eliminace strukturálního násilí možná je, ovšem pouze v případě jasné identifikace jeho projevů, což rozhodně není tak jednoduchý proces. Možné je se řídit pouze vlastní zkušeností, aktuálním děním a vývojem a pak samozřejmě analýzou vnitřních zákonů a jejich uváděním do praxe, těch zákonů, které se týkají výše zmíněných oblasti, především distribuce moci, ekonomického rozvoj, lidských práv a podpory demokracie.

2.2.2 Význam strukturální prevence v řešení konfliktů a otázka působení jiných faktorů

I přes již zmíněnou problematičnost vymezení hranic strukturálního násilí i prevence, její role je v mezinárodních vztazích nezanedbatelná. Hlavní přínos spočívá v rozšíření agendy a posun od tzv. hard security k soft security a poukázání na složitou problematiku dnešního světového dění.

Posuneme-li se k významu strukturální prevence v aktivním předcházení potenciálních konfliktů, můžeme její význam potvrdit. Koncept strukturální prevence pomáhá hlavnímu vykonavateli prevence porozumět dané struktuře a odhalit tak základní kořeny problémů, jejichž eliminací se sníží pravděpodobnost vypuknutí nejen aktuálního konfliktu ale také jeho znovu-se-objevení v budoucnosti. Strukturální prevence také může eliminovat konflikty jejichž znaky či indikátory se ještě vůbec na povrchu neprojevují, napětí mezi skupinami je tak zapuzeno již v zárodku, krátce po vzniku, minimálně je mu tak zabráněno v nabývání na intenzitě. Tím se ovšem dostáváme k hlavní otázce této práce, zda strukturální prevence stačí na odstranění konfliktu či jeho zabránění sama o sobě, nebo zda se mohou objevit jiné nezávislé faktory, které konflikt posílí a díky nimž nakonec otevřené násilí vypukne i přesto, že je strukturální „stránka“ daného státu v ideálním stavu. Jinými slovy, zda může vzniknout konflikt na základě jiných faktorů než je strukturální násilí, kterému strukturální prevence nemůže sama o sobě zabránit. Zde hraje roli několik aspektů.

1. Problémem se může stát to, že v určité fázi konfliktu je strukturální prevence již nepoužitelná. Pokud zmeškáme moment, kdy je možné ještě změnou struktury a její nápravou uklidnit znesvářené strany, a konflikt se dostane do intenzivní fáze, napětí již vzroste do té míry, že se vyloženě „čeká na rozbušku“, je třeba přistoupit ke krátkodobějšímu a údernějšímu řešení situace, než hledat problematické body v rámci struktur.
2. V některých situacích může efektivitu konceptů strukturálního násilí i prevence snižovat jeho přílišná šíře. Co ještě můžeme vnímat jako násilí, koho a jakým způsobem bránit? Těžko se můžeme zabývat všemi možnými příčinami újmy na obyvatelstvu, rozhodně ne do hloubky. Koncepty tak sice rozšiřují pojetí bezpečnosti a referenčních objektů, nicméně samy na sebe tak pletou bič v podobě příliš rozšířené agendy a snížení možnosti efektivního přístupu.

3. Zkušenosti z historie i současnosti mluví za vlivné vnější faktory, které vznik konfliktu mohou ovlivnit. Nehledě na to, že i přesto, že může teoreticky existovat „dokonale strukturovaná“ společnost, stále záleží především na tom, jak tuto situaci vnímají dané skupiny. Pokud se cítí nějakým způsobem utlačované nebo touží po silnější emancipaci, hraje to pro spíše pro vznik napětí a konfliktu než proti. Navíc velice často dochází u vnitrostátních konfliktů k působení vnějších faktorů, třetí strany, která například podporuje některou ze skupin v rámci sousedního státu a provokaci, ať už jsou její důvody jakékoliv.

Důsledkem tedy je fakt, že strukturální prevence může významným způsobem přispět k prevenci samotného násilného konfliktu, už jen tím, že snižuje množství potenciálních bodů, kde se mohou zájmy jednotlivých stran krýt. Na druhou stranu v sobě tento koncept zahrnuje i problematická témata, jako příliš širokou agendu nebo působení vnějších faktorů. Mohou tak vzniknout okolnosti, které jsou tímto konceptem naplňovaným v praxi neovlivnitelné a jejichž vliv na danou situaci je mnohem vyšší. Takovými faktory může být například historické dědictví vzájemných sporů či křivd, které byť uzavřené, se nedá na 100% vymazat, v kombinaci s působením vnější strany, jež může danou struktury prosazováním svých zájmů a provokacemi narušit. Pravděpodobnost vzniku násilí se pak zvyšuje a jeho řešení tak musí zahrnout i jiné než pouhé strukturální aspekty vzniklého stavu. Strukturální prevence tak není jediným dostačujícím řešením vznikajícího či eskalujícího konfliktu.

3. Občanská válka ve Rwandě

V následující případové studii velmi stručně nastíníme vliv strukturálního násilí a otázky jeho prevence v konkrétním konfliktu, občanské válce v Rwandě. Ta naplno vypukla v 90. letech a je názornou ukázkou selhání prevence konfliktů ze strany OSN. V případě této práce je hlavní otázkou, jakou roli v tomto konfliktu sehrálo strukturální násilí a zda se jeho eliminací dalo erupci tohoto konfliktu zabránit.

Konflikt v zemi se rýsoval už v koloniálních letech, kdy byli obyvatelé rozděleni na základě povrchních znaků (majetek například) na dvě skupiny – Hutu a Tutsi. Důvodem takového jednání kolonialistů bylo získání kontroly nad daným územím skrze jeho vlastní obyvatelstvo. Tutsiům byla přidělena širší práva, než Hutuům. Týkalo se to rozdělení moci, přístupu ke vzdělání nebo majetku apod. Jedná se tedy o jasný případ strukturálního násilí. Převezmeme-li závěry této studie rozpracované v kapitole o strukturální prevenci, můžeme se na danou situaci podívat z následujících úhlů pohledu:
- jak se projevovalo strukturální násilí v zemi;
- do jaké míry byly naplněny pilíře prevence konfliktů podle Hamburga;
- do kterého momentu ještě existovala možnost efektivně využít přístupu strukturální prevence, aby se zabránilo otevřenému konfliktu, dala-li se taková možnost vůbec využít;
- mohla-li konfliktu zabránit strukturální prevence sama o sobě, či zde hrály roli ještě jiné faktory, které tento přístup nemohl ovlivnit?

Strukturální násilí se tak projevovalo v plné míře a spočívalo v různých přístupech a nerovnoměrné distribuci prostředků mezi dvě hlavní skupiny obyvatelstva. Napětí v zemi rostlo soustavně až do vypuknutí horkého konfliktu poté, co rwandský prezident zemřel při letecké havárii. V tomto konfliktu selhaly koncepty jak strukturální, tak i přímé prevence. Co se týče strukturální stránky, byly podceněny všechny tři Hamburgovy pilíře, na kterých je tato prevence postavena – nebyla podporována demokracie ani spravedlivý socioekonomický rozvoj, nedocházelo ani k rovnému přístupu ke vzdělání či posilování občanského soužití. V rámci přímé prevence nebylo zabráněno šíření konfliktu a nebylo podchyceno rané stadium konfliktu, tj. došlo k ignorování (ať už byly důvody jakékoliv) významných indikátorů – systematických (přetrvávání a neřešení nerovností ve společnosti), bezprostředních (zaznamenání růstu napětí či zbrojení); přímým katalyzátorem se pak stala pravděpodobně právě smrt rwandského prezidenta, po níž bezprostředně konflikt vypukl.

Včasná a důsledná strukturální prevence by teoreticky mohla tomuto konfliktu předejít, samozřejmě můžeme pouze teoretizovat, nicméně z hlediska logiky a zkušeností, je možné předpokládat, že by se napětí v oblasti snižovalo, rozdělila-li by se distribuce prostředků rovnoměrně mezi obě skupiny. Toto by ovšem platilo v raných fázích zvyšování napětí, v 90. letech již byla situace nicméně závažnější a bylo třeba klást větší důraz na přímou prevenci, tedy rychlé a úderné řešení aktuální situace. V případě občanské války ve Rwandě však teorie zůstala pouhou teorií a v otevřený konflikt vyústil nedostatek jejího praktického plnění.

Závěr

Tato práce se zabývá rolí konceptu strukturálního násilí a strukturální prevence v řešení vnitrostátních konfliktů. Koncept strukturálního násilí byl ve své době novým a osvěžujícím pohledem na mezistátní i vnitrostátní konflikty. Přesto, že s sebou přináší množství rozporů a nedořešených věcí, například příliš širokou agendu a nedefinované hranice, je pro oblast řešení a prevence konfliktů spíše přínosem, neboť umožňuje rozpoznat kořeny daných rozepří a snížit jejich vliv do budoucna.

Strukturální prevence jež je postavena na základech identifikace a redukce strukturálního násilí, do značné míry může přispět k řešení a zabránění vzniku konceptů, nicméně sama o sobě jako řešení postačující není. Problémem je, že je účinná jen v určitých fázích vznikajícího konfliktu a také je ovlivnitelná působením dalších faktorů.

Následně tak můžeme potvrdit, na základě předchozí analýzy, že strukturální prevence může významným způsobem přispět k prevenci násilného konfliktu, ale pouze v případě, že dojde ke vhodnému přechodu mezi teorií a praxí. Mohou totiž vzniknout okolnosti, nad nimiž můžeme ztratit kontrolu a které jsou v kombinací s jinými faktory, například provokacemi, zásahem třetí strany, historických nevyřešených křivd apod. již samotnou strukturální prevencí neřešitelné. Odpovíme-li si tímto způsobem na úvodní hypotézu, nemůžeme ji takto potvrdit. Strukturální prevence není jako samostatný postup dostačujícím řešením potenciálních či aktuálních násilných konfliktů. To ovšem neznamená, že je její role nevýznamná, neboť stále tvoří velmi podstatnou část tohoto, dnes stále „modernějšího a populárnějšího“ konceptu.

Poznámky

[1] Pro Galtunga srovnatelné s pojmem social injustice.

[2] Například skrze nerovnoměrně distribuované zdroje, vzdělání, zdravotní služby a nebo moc, což je jev pravděpodobně nejčastější.

[3] Model konfliktu měl své výhody v tom, že byl použitelný jak na symetrické, tak i asymetrické konflikty. U symetrických konfliktů je rozpor dán střetem zájmů jednotlivých stran, u asymetrických konfliktů je dán střetem zájmů v rámci vztahů mezi jednotlivými stranami. Postoje v sobě zahrnují percepce a mispercepce, negativní i pozitivní. Třetí prvek, chování zahrnuje kooperaci nebo nátlak, projevy přátelství či nepřátelství apod. (Ramsbotham, Woodhouse, Miall 2005: 9-10)

[4] V případě mnoha rozvojových zemí jde o působení faktorů jako tlak na ekonomický rozvoj, zánik demokratických a vznik autoritativních režimů, dlužní krize nebo tzv. structural adjustment programs. Všechny tyto vlivy vycházely ze struktury zemí a ovlivňovaly jednotlivé skupiny.

[5] V roce 1992 vyšla pod generálním tajemníkem Butrusem Butrusem-Ghálím Agenda pro mír (Agenda for Peace: PreventiveDiplomacy, Peacemaking and Peacekeeping).

[6] Jde o interakce mezi skupinami, jejichž úroveň může a nemusí být shodná. To je dané příslušnou strukturou, která pak silně ovlivňuje jejich vnímání a chování vůči ostatním stranám. Případné konflikty mezi státy mohou vypuknout ze stejných důvodů jako v rámci státu jediného. Například z důvodu nerovnoměrného rozdělení moci nebo rozdílného přístupu ke zdrojům. V obou případech jde o strukturální aspekty dané situace.

[7] Například máme-li možnost dále se vzdělávat, ale z vlastního rozhodnutí ji nevyužijeme.

Zdroje

Aderlini, S.N. – Stanski, V. (nedatováno): Conflict Prevention, on-line text
<http://www.huntalternatives.org/download/28_conflict_prevention.pdf>. [cit. ke dni 29. 04. 2009]
Drulák, P. (2003): Teorie mezinárodních vztahů, Praha, Portál.
Fusato, M. (2003): Preventive Diplomacy and International Violence Prevention, on-line text <http://www.beyondintractability.org/essay/violence_prevention/>. [cit. ke dni 30. 04. 2009]
Galtung, J. (1969): Violence, Peace and Peace Research, Journal of Peace Research, Vol.6, No.3, pp. 167-191
Griffiths, M. – O’Callaghan, T. – Roach, S.C. (2008): International Relations. The Key Concepts. Abingdon, Routledge.
Guzzini, S. – Jung, D. (2004): Contemporary Security Analysis and Copenhagen Peace Research, London; New York, Routledge.
Hamburg, D.A. (2007): Structural Prevention. UNITAR Peace and Security Series: Preventing Genocide, on-line text <http://www.unitarny.org/mm/File/Genocide/Hamburg_Structural%20Prevention.pdf>. [cit. ke dni 30. 04. 2009]
Ramsbotham, O. – Woodhouse, T. – Miall, H. (2005): Contemporary Conflict Resolution, Cambridge, Polity.
Terriff, T. (2001): Security Studies Today, London, Polity.
Waisová, Š. (2005): Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích, Praha, Portál, s.r.o.
Wallensteen, P. – Möhler, F. (2003): Conflict Prevention. Methodology for Knowing the Unknown, Uppsala Peace Research Papers No.7, on-line text
<http://www.pcr.uu.se/pcr_doc/uprp/UPRP_No_7.pdf>. [cit. ke dni 28. 04. 2009]

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/strukturalni-prevence-jako-zakladni-postup-proti-vypuknuti-a-eskalaci-vnitrostatniho-nasilneho-konfliktu/

Autorka: Kateřina Janská

Autor : Kateřina Janská 🕔16.02.2012 📕5.573

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře