Konflikty v Angole a DRC

Autor : Jaroslav Ondrušek 🕔16.02.2012 📕7.767

Další články autora

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/konflikty-v%C2%A0angole-a-drc/

1. Úvod

V seminární práci jsme se zaměřili na konflikty v Angole (1975-2002) a v Demokratické republice Kongo (1997-2003), mezi jejichž hlavní motivace patří boj o kontrolu nerostného bohatství obou států. V prvních dvou částech chceme poskytnout v rámci limit rozsahu této práce podrobné informace o průběhu konfliktů, abychom v závěrečné části dospěli k jejich hodnocení a vzájemnému srovnání.

2. Občanská válka v Angole

11. listopadu 1975 došlo k vyhlášení nezávislosti Angoly. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti propuká v zemi občanská válka. Občanská válka s různou intenzitou probíhá až do roku 2002. Zejména na začátku občanské války bylo důležitým faktorem tehdejší bipolární rozdělení světa mezi SSSR a USA. Politika těchto dvou zemí se nesla ve znamení ,,nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Velký význam měla tato politika zejména v období studené války, kdy USA i SSSR vynakládaly poměrně značné prostředky na financování jim nakloněných vlád, odměnou jim byl např. prostor pro rozmístění vojenských jednotek, surovinové zdroje či tamní trh, jinak alespoň vědomí ,,zadržování“ expanze globálního protivníka a na straně druhé v zemích, jejichž vlády nebyly politice dané velmoci nakloněny, se USA i SSSR snažily podporovat povstalecká hnutí a poskytovaly jim všemožnou pomoc v jejich boji (Vaďura 2004). Podpora USA a SSSR dvěma znepřáteleným stranám hrála od začátku občanské války v Angole až do let devadesátých jednu z nejvýznamnějších rolí. Dalším důležitým faktorem byly přírodní zdroje. Angola oplývá velkými zdroji ropy a diamantů. To co se v době míru dá nazvat velkou devízou státu respektive státní ekonomiky, se v průběhu občanské války v Angole stalo destruktivním činitelem. Nebýt těchto přírodních zdrojů Angoly občanská války by s určitostí trvala mnohem kratší dobu.

2.1 Začátek občanské války

Po boji proti koloniálnímu Portugalsku a po vyhlášení nezávislosti Angoly proti sobě stály v zemi tři skupiny. První z nich je v roce 1956 vzniknuvší Angolské lidové osvobozenecké hnutí (MPLA). V roce 1966 vzniká Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Sloučením skupin UPA (Svaz angolského lidu) a PDA (Angolská demokratická strana) vzniká v roce 1962 FNLA (Angolská národně osvobozenecká fronta). Mezi těmito třemi skupinami probíhal boj o moc v nově se rodícím státu. Navrch na začátku měla MPLA. Vládu nezávislé Angoly uznalo ještě 11. listopadu 1975 nebo bezprostředně poté 28 států, převážně afrických a komunistických (Klíma 2008:225). I vůdcové UNITA vyhlásili svůj nezávislý stát, ten však nebyl nikým oficiálně uznán. MPLA byla již od začátku občanské války významně podporována SSSR. SSSR byl jeden z prvních, který uznal Angolskou lidovou republiku a zamýšlel z této země budovat svou africkou sféru vlivu. Dalším důležitým spojencem Angoly byla komunistická Kuba. Do konce roku 1975 se do Angoly přesunulo přibližně jedenáct tisíc kubánských vojáků s veškerou lehkou a těžkou technikou a sovětská podpora, věnovaná vládě MPLA, dosáhla koncem roku 1975 částky 150 milionů dolarů (Klíma 2008:226). USA si byly vědomy, že první fázi boje o Angolu prohrály. USA zavrhly tribalistickou a neschopnou FNLA a jako domácí opozici schopnou postavit se komunistické vládě podpořily skupinu UNITA (Klíma 2008:227). Takže MPLA byla podporována SSSR a Kubou; UNITA byla aktivně podporována Jižní Afrikou, Čínou a USA; FNLA měla podporu republiky Zair a v menší míře i USA (Sherman 2000:701). Angola se zařadila do sovětského bloku.

V únoru 1976 vyhnali vojáci MPLA své konkurenty z Huamba, velitelé vojsk UNITA přešli na partyzánskou taktiku boje a zcela se přiklonili k Západu (Klíma 2008:228). Občanská válka se rozhořela naplno. Postupem času se začala hroutit organizace zemědělství a došlo k destrukci továren i celých měst. Všechna odvětví hospodářství začala upadat a kromě ropy a diamantů nebylo co vyvážet. MPLA začala upevňovat svou vládu. Angola prožívala velké represe a k represím došlo i vůči některým frakcím MPLA. Čím dál víc brutálnější ráz začala nabývat i UNITA. Od roku 1977 začala UNITA dostávat podporu od Jihoafričanů, aby kryla jihoangolskou hranici a potlačovala zde odbojáře ze SWATO, vláda MPLA se snažila jih země kontrolovat, ale její oddíly, ztracené v nekonečných prostorách, nemohly nikdy dosáhnout konečného vojenského vítězství a v červenci 1977 sestřelili bojovníci UNITA vládní letoun nad angolským územím a dokázali tak, že jsou energickým soupeřem MPLA (Klíma 2008:233). V roce 1978 se vláda MPLA zmocnila kontroly nad celou hospodářskou sférou; zestátnila poslední velké plantáže kávy a 60,85 procent kapitálu diamantového koncernu Diamang (Klíma 2008:234). Marxistická orientace vládnoucí MPLA byla postupem času čím dál tím víc zřejmější. To samozřejmě nahrávalo UNITA. UNITA proto snadněji získávala pomoc ze zahraničí. Výzbroj, výbava, peníze a informace přicházely nejen z JAR, ale také z Maroka a spřízněných afrických kruhů a při své cestě po USA v listopadu 1979 získal vůdce UNITA Savimbi slib pomoci od Zbignieva Brzezińského a Henryho Kissingera, zahraničních poradců prezidenta Jamese Cartera (Klíma 2008:237). Důležitost UNITA díky sovětské intervenci v Afghánistánu v prosinci 1979 vzrostla. Angolská vláda, vedená prezidentem dos Santosem, začínala mít čím dál větší ekonomické problémy a jedním z mála odvětví hospodářství, na který se mohla vláda spolehnout, byla těžba ropy. Z výnosů těžby ropy vláda financovala svůj boj proti UNITA. Díky tomu docházelo i k různým politickým paradoxům. Ozbrojené síly prokomunistického státu bránily ropná pole, kde těžily západní společnosti, před prozápadními bojůvkami (Klíma 2008:240).

V polovině osmdesátých let se začaly hroutit i poslední dva pilíře angolské ekonomiky. Těžba ropy, která byla tak klíčová pro financování boje MPLA s UNITA, sice pokračovala, ale byla čím dál víc ohrožována ze strany UNITA. Ze strany UNITA docházelo k útokům na ropovody a jejich následného přerušení a také k únosům evropských expertů.

2.2 Diamanty v občanské válce

K dalšímu ohrožení financování MPLA došlo v oblasti těžby diamantů. Státní monopol ENDIAMA, který měl těžit diamanty, dostal nevítaného konkurenta v ilegálních garimpeiros, kteří se za válečného chaosu spolu s UNITA pustili do drancování diamantonosných ložisek (Klíma 2008:242). Těžba diamantů v Angole začala v roce 1912, kdy byly objeveny první diamanty v proudu řeky v regionu Lunda na severovýchodě země. V roce 1917 byla společnosti Diamang udělena koncese pro těžbu diamantů a vyhledávání až do získání nezávislosti. Vláda získala kontrolu nad společností v roce 1979 (Library of Congress Country Studies 2005). V dubnu 1979 byl přijat obecní zákon o hornické činnosti (zákon č. 5/79) a dal státu výhradní právo na vyhledávání a využití nerostů, proto v roce 1981 vznikl státní důlní podnik ENDIAMA (Empresa – Nacional de Diamantes) (Library of Congress Country Studies 2005). UNITA si vybrala jako svůj hlavní cíl diverzní činnosti proti vládě MPLA ochromování důlní činnosti. Kvůli činnosti UNITA na začátku roku 1986 odešly dvě zahraniční společnosti podílející se na provozu průmyslu z Angoly (l Library of Congress Country Studies 2005). UNITA pokračuje ve svých útocích na hornická centra, dochází z její strany k přerušení dopravních cest a k rozsáhlým krádežím a pašování diamantů. V prosinci 1987 Angola podepisuje smlouvu se SSSR o spolupráci při těžbě diamantů a křemene a podle podmínek dohody měl například SSSR vypracovat podrobnou geologickou mapu Angoly (Library of Congress Country Studies 2005).

2.3 Konec studené války a vzrůst významu diamantů

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let přestalo mít soupeření mezi Východem a Západem takovou dynamiku a konflikt v Angole byl odsunut na vedlejší kolej. Toto si částečně začaly uvědomovat i MPLA a UNITA. Mezi lety 1990 a 1991 proběhlo šest kol rozhovorů, jež vedly v roce 1991 k podpisu smlouvy z Bicesse, podle níž měly být síly UNITA začleněny do Jednotné národní armády (FAA) a měly se konat volby (Sherman 2000:702). Volby proběhly v září 1992 příkladně a bez větších problémů. Podle prvních výsledků začalo být jisté, že zvítězí MPLA a proto šéf UNITA Savimbi v rozhlasovém projevu odmítl uznat výsledky údajně zfalšovaných voleb (Klíma 2008:257). Občanská válka se rozhořela znovu.

Do roku 1993 UNITA kontrolovala 70 procent území, ale nepodařilo se jí ovládnout Luandu ani na ropu bohatou enklávu Cabinda, díky tomu byla vláda schopna generovat dostatečný příjem na přezbrojení a na další boj s UNITA (Sherman 2000:702). I přes různé známky zlepšení či zastavení bojů, se napětí v zemi zvyšovalo. Jednou z hlavních příčin byl nekontrolovatelný tok zbraní, který byl financován z nelegálního prodeje diamantů UNITA. Podporu z Východu pro MPLA a ze Západu pro UNITA pomalu mizela. Vláda MPLA válku financovala prostředky z prodeje ropy. UNITA musela nalézt svůj zdroj financování. UNITA byla zapojena do diamantového obchodu od konce osmdesátých let a s koncem studené války se začala spoléhat na diamanty jako na svůj základní zdroj příjmů, kontrola nad diamantovými doly a jinými přírodními zdroji se stala hlavním cílem tohoto konfliktu (Sherman 2000:705). Od roku 1992 do roku 1998 vynesl UNITA prodej diamantů přibližně 3-4 miliardy dolarů, mezi léty 1992 – 1994 UNITA kontrolovala 90 procent vývozu diamantů z Angoly (Sherman 2000:707). Příjmy z prodeje diamantů umožnily UNITA odmítnout výsledky voleb v roce 1992. Příjmy z prodeje diamantů byla větší motivace pro UNITA, než zapojení se do mírového-politického procesu.

V roce 1995 UNITA utrpěla řadu vojenských neúspěchů a v důsledku toho došlo ke ztrátě klíčových oblastí produkujících diamanty (Sherman 2000:708-709). To vedlo k celkovému snížení vývozu diamantů UNITA z přibližně 90 procent na 66 procent, většina byla zakoupena společností DeBeers v hodnotě okolo 700 milionů dolarů, což stále představuje významný zdroj příjmů pro UNITA (Sherman 2000:709). Občanská válka pokračovala, navzdory všem aktivitám mezinárodního společenství. Postupem času začala vláda MPLA kontrolovat většinu území. 22.února 2002 vystopoval vládní oddíl J. Savimbiho v provincii Moxico a zavraždil ho (Klíma 2008:276). 30. března 2002 pak podepsali vládní vyjednavači se zbytkem Savimbiho bojovníků příměří v moxické Lueně a podpis mírové dohody 4. dubna 2002 v Luandě nejhorší projevy války uzavřel (Klíma 2008:276).

3. Konflikty v Demokratické republice Kongo v letech 1997-2003

3.1 Základní informace o Kongu a Mobutuův Zair

Demokratická republika Kongo je třetí největší zemí afrického kontinentu, kterou obývá 35-40 milionů obyvatel, přičemž platí, že vzhledem k zhruba 250 etnikům žijícím v tomto státě jde o populaci velmi heterogenní. Kongo je téměř celé pokryto pralesy nebo horami (obdělávatelná půda tvoří pouhé 3 % plochy), proto se obyvatelstvo soustřeďuje v zásadě jen v okolí metropole Kinshasy nebo při hranicích s Rwandou, Ugandou a Burundi.

Belgická kolonie Kongo získala nezávislost v roce 1960. V prvních letech v zemi došlo k několika povstáním a převratům (např. pokus o secesi provincie Katanga), přičemž největší dopad na osud konžského státu měl puč plukovníka Josepha Desire Mobutua. Ten využil politické krize po parlamentních volbách v roce 1965 (prezident Joseph Kasavubu odmítal jmenovat ministerským předsedou vůdce vítězné strany Moise Tshombeho), jmenoval se prezidentem a v této funkci zůstal v následujících 32 letech (Turner 2007: 34).

Vedle kontroly obrovského surovinového bohatství Konga pomáhala stabilizaci Mobutuova režimu i diktátorova role klíčového spojence Západu v boji proti rozšiřování komunismu v Africe (za což se mu dostávalo trvalé hospodářské a finanční podpory).

Mobutu se snažil vybudovat pocit národní identity jako nástroje pro unifikaci Konga. V roce 1971 inicioval program tzv. autenticity, na jehož základě byla podporována tradiční kultura a naopak eliminovány západní kulturní vlivy. Země změnila svůj název na Zair a přejmenovány byly i provincie a města. Program autenticity postupně vedl k mobutismu a budování kultu Mobutuovy osoby. Mobutu rovněž do důležitých funkcí vládních a polostátních institucí jmenoval členy své etnické skupiny.

Aby se vyvaroval nebezpečí, že jednou bude svržen vlastní armádou, systematicky snižoval její politický vliv. Vytvářel kompetenčně se vzájemně protínající a konkurující vojenské jednotky a umně udržoval jejich mocenskou rovnováhu střídavou podporou. Zairská armáda (FAZ) tak byla velmi špatně placena, chabě vycvičená a technicky zastaralá. Záměrné oslabování vojenské sily armády se však stalo Mobutuovi na konci jeho vlády osudným (Ndikumana; Emizet 2005: 72).

V listopadu 1973 inicioval Mobutu program tzv. zairinizace (znárodnění menších a středně velkých zahraničních podniků),jenž byl o rok později doplněn tzv. radikalizací (stát zabral zbývající velké zahraniční firmy). V důsledku obou programů se dostala zairská ekonomika do hlubokého propadu, jenž nezastavily ani pokusy o oživení v 80. letech. S koncem studené války navíc Mobutu ztratil svou roli důležitého partnera západních demokracií v boji s komunismem v Africe. Mobutuovi bývalí sponzoři nyní požadovali větší transparentnost a demokratičnost jeho režimu, což se ovšem starému diktátorovi nedařilo a ztratil tak podporu Západu. Tváří tvář totálnímu kolapsu země rostla Mobutuovu režimu stále početnější opozice (Ndikumana; Emizet 2005: 73-5).

3.2 Příčiny 1. konžské války

Kromě katastrofální ekonomické situace země přispěla k Mobutuovu pádu i situace v sousedních zemích, především pak ve Rwandě. V roce 1994 tu totiž došlo ke genocidě menšinových Tutsijů a umírněných Hutuů většinovými příslušníky Hutu. Vraždění zastavil až postup tutsijské povstalecké armády (Forces Armées Rwandaises, FAR), která 2. srpna téhož roku porazila hutujskou vládu a donutila k útěku na dva miliony příslušníků tohoto etnika do Gomy na východě Konga. Vedle bývalých hutujských politiků a členů rwandské armády nalezneme mezi uprchlíky i členy milic Interhamwe a další pachatele genocidních zločinů (Turner 2007: 2-3).

Příchod rwandských Hutuů do provincií jižní a severní Kivu vedl (především na jihu Severního Kivu, kde se prchající Hutuové spojili s jejich „domorodými“ konžskými soukmenovci) k naprostému narušení etnické rovnováhy v oblasti. Bývalí rwandští vojáci a členové Interhamwe se na východě Konga v uprchlických táborech znovu zorganizovali a zahájili boj proti nové rwandské tutsijské vládě.

Mobutuův režim se navíc rozhodl rozhodnutím prozatimního parlamentu z 28. dubna 1995 zakročit proti v provincii Jižní Kivu žijícím jazykovým etnickým skupinám Kinyarwanda – Banyamulenge (Konžané tutsijskou původu) a Banyarwanda (tutsijští i hutujští obyvatelé Konga). Výše zmíněným rozhodnutím byli zbavení konžské národnosti a v říjnu následujícího roku vyzval obě etnické skupiny zástupce guvernéra Jižního Kivu
k opuštění Konga. Banyamulenge a Banyarwanda s tímto rozhodnutím pochopitelně nesouhlasili a obrátili se tak o pomoc na Rwandu (Global Witness 2004: 9-10). Zdejší tutsijské vládě byly hutujské uprchlické tábory již dlouhou dobu trnem v oku, dokonce vyzývala mezinárodní společenství k odzbrojení Hutuů žijících v uprchlických táborech a hrozila, že pokud se tak nestane, vezme celou záležitost do vlastních rukou. Výzva konžských Tutsijů k zásahu tak poskytla rwandské vládě vítanou záminku. V září 1996 podnikly rwandské vojenské jednotky masivní útok na hutujské uprchlické tábory na východě Konga, při kterých došlo k vraždění tisíců uprchlíků. Vypukla tzv. 1.konžská válka (Ndikumana; Emizet 2005: 76).

3.3.1 konžská válka

Do bojů se brzy po boku Rwandy přidala i Uganda, která podobně jako její spojenec viděla v zásahu možnost zničit protivládní povstalecká uskupení podporovaná Mobutuovým režimem. Stejný důvod zavlekl do války oficiálně i Angolu – její úhlavní sok, UNITA, měl totiž již od doby studené války své základy na území Zairu. Aby se však útočící státy vyhnuly obvinění z agrese, podporovaly vytváření antimobutuovských povstaleckých skupin, aby tak válce daly revoluční a osvobozenecký charakter. V zásadě se jim to vzhledem k pozitivním reakcím západních médií (a snaze konžského exilu o kladné přijetí protimubutuovské revolty) podařilo (Carayannis 2003: 239-40).

Ve snaze legitimizovat a ospravedlnit útok se jako velmi užitečný ukázal být Laurent Desire Kabila, jenž stál v opozici proti Mobutuovu režimu a spíše přežíval, vydělávajíc na obchodu se zlatem a slonovinou, na východě Konga již od 60. let. Jeho Aliance demokratických sil za liberalizaci Konga-Zairu (AFDL) se zapojila do bojů na podzim roku 1996 v Gomě a za podpory svých zahraničních sponzorů nastoupila osm měsíců trvající vítěznou cestu do Kinshasy (kam dorazila 17. května 1997) (Ndikumana; Emizet 2005: 76). Mobutuova slaboučká armáda nekladla povstalcům výraznější odpor. Při svém ústupu se dopouštěla drancování a vraždění civilního obyvatelstva, řada vojenských jednotek dezertovala a přešla na Kabilovu stranu. Navzdory nadšenému přijetí Kabilova povstání řadou západních zemí a civilním konžským obyvatelstvem (při svém pochodu na Kinshasu se mu podařilo rekrutovat tisíce mladých bojovníků) ovšem i s jeho bojovníky byla spjata podezření, že se dopouštěli zabíjení pachatelů rwandské genocidy z roku 1994. Na druhou stranu Kabila během své cesty do Kinshasy organizoval podle všeho v zásadě svobodné lokální volby do obecních správ, aby tak poukázal na ochotu vládnout demokraticky.

Mobutu se zpočátku snažil hledat pomoc u bývalých spojenců z éry studené války, pro ně však ve změněné politické době byl způsob jeho vlády nepřijatelný. Na stranu Mobutuova režimu se tak nakonec postavila jen UNITA, bývalí bojovníci rwandské armády a Interhamwe a 80 srbských žoldnéřů. Mobutuovi, umírajícímu tehdy na rakovinu prostaty, nezbývalo nic jiného než uprchnout do Maroka, kde téhož roku zemřel (Carayannis 2003: 240).

3.4 Laurent Kabila prezidentem

Když Laurent Kabila složil slib a stal se prezidentem, zavázal se v nově nazvané Demokratické republice Kongo k obnovení demokratické vlády a stabilizaci ekonomiky. Podařilo se mu posílit konžskou měnu, zredukovat míru inflace a zlepšit bezpečnost majetku i osob. Během 14 měsíců do vypuknutí 2. konžské války rovněž vykázal rychlý zisk prodejem koncesí na těžbu nerostného bohatství země. Na druhou stranu ovšem bylo brzy zřejmé, že Kabila ve svém předsevzetí vládnout demokraticky značně pokulhává. Odmítal připustit k podílu na moci četné strany vzniklé v posledních letech Mobutuovy vlády jako její opozice, nespolupracoval s nevládními organizacemi a jeho styl vlády byl stále autoritativnější. Hned po svém nástupu do prezidentské funkce dosadil do významných státních funkcí osoby z jeho rodné provincie Katanga a Konžany rwandského původu – především zřejmá převaha příslušníku etnické skupiny Banyamulenge v klíčových vládních postech vzbuzovala značnou nelibost a na Kabilu se stále častěji začalo nahlížet jako na exponenta rwandských a ugandských zájmů v Kongu (Ndikumana; Emizet 2005: 76).

Popularitu a podporu ztrácel Kabila i v zahraničí. Velmi rychle se zhoršily jeho vztahy s OSN, západními obchodními společnostmi a rovněž i se sousedy – Rwandou, Ugandou a Angolou – kteří očekávali, že se okamžitě vypořádá se zahraničními povstaleckými skupinami operujícími na území Konga. Aby posílil svou pozici, rozhodl se Laurent Kabila reflektovat hlubokou nepopularitu přítomnosti rwandských vojsk v zemi a v červenci 1998 vyzval prezidenty Rwandy a Ugandy ke stažení jejich vojsk z Demokratické republiky Kongo. Souhlas s odchodem rwandské a ugandské armády však byl jen krátkodobý. Již 2. srpna 1998 totiž obě vojska do země opět vpadla. Vypukla druhá konžská válka (Carayannis 2003: 242).

3.5 konžská válka

V tentýž den se dvě největší a nejlepší jednotky nově vznikající konžské armády (Force Armée Congolais, FAC) vzbouřily proti Kabilově vládě a přidaly se na stranu útočících států. V Kinshase byl mezitím vydán rozkaz k odzbrojení tutsijských vojáků FAC. Poté co se odmítli podřídit, byli napadeni členy FAC z jiných etnických skupin. Následný pogrom proti Tutsijům se rozšířil z hlavního města do všech částí země kontrolovaných Kabilou a oběťmi se kromě tutsijských vojáků stali i civilisté, včetně žen a dětí. 4. srpna přistáli rwandští a ugandští vojáci na vojenské základě Kitona v západním Kongu, kde se k nim připojily zběhnuvší vojáci FAC a zahájili pochod na Kinshasu. Během následujících dvou týdnů čelil Kabilův režim smrtelné hrozbě a definitivní porážce, která se zdála být neodvratná. Rwanda a Uganda svolala do Gomy shromáždění konžských politiků (bývalé mobutisty i vůdce odporu proti bývalému prezidentovi), na kterém došlo k založení protikabilovského hnutí Konžské shromáždění za demokracii (RCD) (Carayannis 2003: 243).
Laurenta Kabilu, čelícího téměř jasnému konci, zachránila až intervence členů Southern African Development Community (SADC). Namibia a Zimbabwe vojensky zabezpečily letiště v Kinshase a významný byl především zásah Angoly (23.srpna), dlouholetého spojence Rwandy a Ugandy, která vojska těchto států zastavila a porazila poblíž Kinshasy u vojenské základny Cabinda. Pokus o svržení Kabilova režimu se tak nezdařil, protikabilovská koalice však začátkem následujícího roku kontrolovala 1/3 Demokratické republiky Kongo. Vypukl velmi komplikovaný a spletitý konflikt, který vykazuje parametry jak občanské války tak i mezinárodního konfliktu. Často se o něm hovoří jako o africké první světové válce (Turner 2007: 5). Laurent Kabila bojoval s podporou Zimbabwe, Namibie, Angoly, Čadu a Sudánu proti rychle se množícím povstaleckým skupinám na východě Konga, podporovaným Rwandou, Ugandou, Burundi a Lybií. Konžský prezident se obrátil i na rwandské Hutu (bývalé členy rwandské armády a milic Interhamwe) a začlenil je do armády. Podobně začal spolupracovat i s odbojovými bojovníky, Mai-Mai, operujícími především ve východním Kongu, ovládaném povstaleckou RCD. Lokální ozbrojená hnutí Mai-Mai vznikala tradičně jako reakce proti jakékoliv zahraniční vojenské přítomnosti na území Konga. Zatímco tak během první konžské války bojovala proti koalici podporující Kabilu, nyní vzhledem k jeho defenzivnímu postoji s konžským prezidentem spolupracovala. Postupem času začali rwandští Hutuové uzavírat společně s bojovníky Mai-Mai příležitostné aliance (ke kterým se také přidalo povstalecké hnutí burundských Hutuů FDD), které se staly nejsilnější složkou Kabilovy armády (Carayannis 2003: 243-4).

3.6 Povstalecké skupiny

Jak již bylo uvedeno, v druhém konžském konfliktu bojovaly vedle armád sousedních zemí i četné povstalecké skupiny. Pro přehlednost si nyní uveďme základní charakteristiky těch nejdůležitějších.

Hnutí za osvobození Konga (MLC) vzniklo v říjnu 1998 a již o měsíc později na sebe poprvé upozornilo útokem na čadské vojenské jednotky poblíž Aketi v provincii Equateur. V čele hnutí stojí milionář a syn bývalého prominenta Mobutuova režimu Jean-Pierre Bemba.

Konžské shromáždění za demokracii (RCD) vzniklo v srpnu 1998 za podpory vlád Rwandy a Ugandy. V jeho rámci fungovaly tři hlavní skupiny: příznivci profesora historie Ernesta Wamba dia Wamby, prvního vůdce uskupení, bývalí členové AFDL a bývalí mobutisté vedení někdejším diktátorovým ministerským předsedou Lunda Bululu. RCD na počátku 2. konžské války slavila s podporou RPA velké úspěchy, poté co však Angola zabránila rwandskému a ugandskému útoku na Kinshasu, začalo se hnutí štěpit. RCD vždy mělo blíže ke Rwandě a nikdy se nestalo lidovým hnutím s výraznou podporou konžského obyvatelstva. To jí ostatně bylo vytýkáno v listopadu 1998 nově vzniklou skupinou New-RCD. V květnu 1999 nahradil v čele RCD Wambu di Wambu bývalý zairský generál Emile Illunga. Wamba prchl do Kinsangani, kde založit novou skupinu: RCD-Kisangani/Liberation Movement. V této souvislosti se pak začalo o původní RCD mluvit jako o RCD-Goma.

Wamba dia Wamba založil RCD-K za podpory Ugandy v květnu 1999. Vztahy Ugandy se spojeneckou Rwandou se v této době stále zhoršovaly, až vedly v srpnu téhož roku k přímé konfrontaci u Kisangani. Wamba byl znovu nucen odejít z Konga do Kampaly, kde okamžitě založil RCD-ML a jako své zástupce vybral Mbusa Nyamwisiho a Tibasima Ateenyiho. Oba si okamžitě začali budovat svou vlastní mocenskou základnu a postupně usilovali o odstranění Wamby z čela hnutí. V lednu 2001 byl RCD včleněna do Ugandou podporované Fronty za osvobození Konga (FLC). Uganda postupně začala Nyamwisiho akceptovat jako vedoucí sílu RCD-ML a Wamba se opět dostával do izolace. Zároveň se blížil i konec spojenectví MLC a RCD-ML v rámci FLC, poté co Tibasima ukončil spolupráci s Bembou a s cílem definitivně svrhnout Wambu se spojil s Nyamwisim (který již dříve FLC opustil).

Poté co odstranil z čela RCD-ML Wambu, soustředil se Nyamwisi na budování těsnějších vztahů s etnickými příbuznými jeho kmene Nande–Lendu. Částečně se tak snažil omezit vliv Thomase Lubangy (viz. níže). K významné změně postavení hnutí došlo v srpnu 2002, když se proti němu obrátil jeho dlouholetý spojenec Uganda a spojil se s jeho konkurenty UPC a MLC. V nové situaci tak najednou RCD-ML mělo blízko ke skupinám podporovanými Kinshasou, naopak RCD-N, UPC, MLC a RCD-Goma se okamžitě (dříve než došlo k uzavření mírových dohod a vytvoření prozatímní vlády) vrhli na území ovládané Nyamwisiho skupinou, které se následně zmenšilo na malé teritorium.

RCD-National vzniklo v červnu 2000, kdy ji založil v Bafwasende bývalý člen RCD-Goma a RCD-ML Roger Lumbala. Povstalecká skupina stála na straně Ugandy a v lednu 2001 se společně s RCD-ML a MLC stala členem FLC. Po jejím rozpadu se spojila s MLC, se kterou dobývala až do uzavření mírové smlouvy z prosince 2002 řadu měst kontrolovaných RCD-ML (např. Isiro a Bafwasende).

Nakonec zmiňme ještě Unie kongských patriotů (UPC) založenou Thomasem Lubangou v červnu 2002 odštěpením od RCD-ML. Lubangovi vadilo, že se Nyamwisi příliš opírá o etnické skupiny Nande a Lendu. Povstalecká skupina se zpočátku těšila podpoře Ugandy, poté co však Lubanga odmítl podepsat mírovou smlouvu z prosince 2002, stal se spojencem RCD-Goma a Rwandy (Global Witness 2004: 9-10).

Přehled hlavních povstaleckých skupin (zdroj: Global Witness: 12)

  Vznik Vůdce Spojenci Kontrolované oblasti Kontrolované komodity
MLC 10/1998 Jean Pierre Bemba Uganda; RCD – National Provincie Equateur, část pr. Orientale zlato

diamanty

dřevo

RCD 08/1998 Ernest Wamba di Wamba;

Emile Ilunga;

Adolphe Onusumba;

Azarias Ruberwa

Rwanda;

Burundi;

UPC

Velké oblasti severního a jižního Kivu, části Maniema, Orientale a Katanga zlato

diamanty

koltan

cínovec

dřevo

RCD-K/ML 05/1999 Ernest Wamba di Wamba;

Mbusa Nyamwisi

Uganda;

MLC;

Kinshasa

Sever Severního Kivu, Ituri, část Orientale koltan

zlato

RCD – National 06/2000 Roger Lumbala Uganda;

MLC

Okolí Bafwasende a Isiro, Orientale zlato

diamanty

3.7 Mírová jednání

Mírová jednání usilující o ukončení druhé konžské války začala již v roce 1999. Ani jedna z válčících stran neměla jasně navrch, navíc podporou soupeřících povstaleckých frakcí (MLC a RCD-Goma) došlo k roztržce mezi Rwandou a Ugandou. V červenci 1999 byla v Lusace v Zambii navržena mírová dohoda, kterou koncem srpna podepsaly všechny válčící strany. Dokument předpokládal zastavení palby, rozmístění mírových sil OSN (MONUC) v Kongu, odchod zahraničních vojsk ze země a dobrovolném odzbrojení povstaleckých skupin, zahájení mezikonžského dialogu a vytvoření prozatímní vlády, která by vládla do voleb. Dohoda však selhala, neboť její signatáří tato nařízení nerespektovala (Carayannis 2003: 245).

16.ledna 2001 byl v Kinshase zavražděn Laurent Kabil a prezidentské funkce se ujal jeho syn Joseph Kabila. Po smrti otce znovu zahájil nový prezident mezikonžský dialog.

V únoru 2002 se bojující strany sešly v Jihoafrické republice v Sun City. Mírové rozhovory byly velmi blízko krachu v dubnu 2002, když Kabila a MLC podepsali dohodu o rozdělení moci, ve které nebylo ponecháno ani jedno místo ve výkonné moci reprezentantům RCD-Goma. Zároveň Demokratická republika Kongo uzavřela separátní dohody s Rwandou a Ugandou o odchodu jejich vojsk ze země.

Znesvářené strany se však nakonec přece jen vrátily k jednacímu stolu v listopadu téhož roku v jihoafrické Pretorii. Rozhovory o vytvoření multistranické prozatímní vlády a nové ústavě dospěly ke svému zdárnému konci v březnu 2003. Povstalecké skupiny se měly včlenit do národní armády, prezidentem byl potvrzen Joseph Kabila, vůdcové povstaleckých hnutí pak získali vládní funkce (Global Witness 2004: 15).

4. Závěrečné srovnání konfliktů v Angole a Demokratické republice Kongo

 

Na začátku občanské války v Angole hrálo důležitou roli tehdejší soupeření SSSR a USA. Každý z těchto států podporoval jednu ze stran konfliktu. Již ze začátku hrály nerostné suroviny důležitou roli v tomto konfliktu. Významná byla těžba ropy, ze které vládnoucí MPLA financovala svůj boj proti UNITA. Významnou roli časem také získala těžba diamantů a to zejména po konci studené války, kdy UNITA ztratila podporu USA. Hlavním zdrojem jejich příjmů se stal prodej nelegálně vytěžených diamantů. Bez obav lze říci, že hlavní překážkou pro uzavření míru v Angole po konci studené války byly diamanty. Přesto UNITA není sama zodpovědná za udržení konfliktu, spolupachateli jsou korupční vládní a vojenští úředníci a jejich touha po zisku z války na úkor obyvatel Angoly, jimž přírodní bohatství jejich země přineslo jen bídu a pokračování občanské války (Sherman 2000:718). Ekonomické zájmy hrály ústřední roli v prodlužování konfliktu v Angole. Je asi příliš zjednodušující použít rovnici nelegálně těžené diamanty – výměna za zbraně – pokračování války. Spíše je to složité propojení mezi UNITA, zkorumpovanou vládou a vojenskými úředníky, mezinárodními těžebními společnostmi, soukromými vojenskými bezpečnostními agenturami a zájmy dalších skupin v Angole (Sherman 2000:718).

Zatímco první konžská protimobutuovská válka byla vedena s cílem svržení starého diktátora, resp. snahou intervenujících zemí zasáhnout proti jim nepřátelským povstaleckým skupinám obývajícím zairský stát, konflikt v letech 1998-2003 lze jednoznačně označit za typicky surovinový střet. Zúčastnění aktéři svedli boj především o přístup, kontrolu a možnost obchodovat s pěti klíčovými minerálními surovinami: koltanem, diamanty, mědí, kobaltem a zlatem. Dokumentuje to ostatně i prohlášení Panelu expertů OSN z roku 2002, že se boje vedou o kontrolu nad Buta, Isiro, Watsa, Bafwasende a Bunia, tedy místa s významnými nalezišti zlata, diamantů, koltanu a cínovce jakož i dřeva. Konflikt vedený z těchto ekonomických zájmů je navíc v severovýchodní části Konga ještě komplikován etnickou a kmenovou záští, spory o přístup k obdělávatelné půdě, vážným sociálním rozkladem, vysokou nezaměstnaností a chudobou (Global Witness 2004: 18).

Vedení války se stává výnosným obchodem. Kabilova vláda získává nezanedbatelné příjmy pro své válečné úsilí z prodeje těžebních a lesnických koncesí, vydala rovněž tzv. taxe parafiscale, na jehož základě jsou státní společnosti nuceny přenechávat část svých zisků vládě. Povstalecká skupina MLC zase vydělávala ustanovením monopolu na produkci a prodej komodit z ovládaných teritorií (diamanty, zlato, káva). Surovinového bohatství Konga využívaly i okolní země. Zatímco např. Rwanda zaznamenala v roce 2000 export mědi v hodnotě 11.4 milionů dolarů, o rok později to již bylo 44.5 milionů. Uganda až do roku 1996 nevykazovala žádná významná čísla v exportu diamantů, v roce 1997 však zaznamenává vývoz v hodnotě 198 tisíc dolarů a v následujících letech toto číslo dále stoupá (1,440 mil. – 1,813 mil. – 1,263 mil.) (Ndikumana; Emizet 2005: 76).

Aktéři druhé konžské války se zaměřovali převážně na náplavové diamanty, zlato a koltan. Všechny tyto suroviny jsou snadno získatelné, není problematické je skrývat, pašovat a dostávat do oběhu na mezinárodním trhu. Kromě prodeje bývají suroviny směňovány za zbraně, výzbroj a jiné zboží, kontrola lokality umožňuje na vývoz surovin uvalit i různé celní a daňové poplatky. Válečná ekonomika tak přináší všem zúčastněným aktérům nezanedbatelné zisky, které výrazně snižují ochotu a motivaci k definitivnímu zastavení bojů a vytvoření stabilního státu (Global Witness 2004: 18).

Angolské i konžské války jsou typickými příklady surovinových konfliktů. Kromě toho že jedním z primárních cílů těchto konfliktů je kontrola zásob nerostného bohatství, tak obchod s těmito surovinami a následné finanční zisky jsou hlavními motivacemi znesvářených stran k pokračování bojů a k pramalé ochotě usednout se svými soky k jednacímu stolu a uzavřít mírovou dohodu. Válčící strany financují boj prodejem či kontrolou nerostných surovin, na velmi často nelegálních transakcích participují zahraniční obchodní společnosti. Válečná ekonomika je mnohem příznivější k nekontrolovanému zneužívání surovinového bohatství obou států než hospodářství stabilní neválčící země kontrolované ústřední vládou. V takové situaci je mnohem pravděpodobnější ukončení konfliktu definitivním vojenským vítězstvím jedné strany nad druhou.

Angolská občanská válka vypukla téměř okamžitě poté, co země získala nezávislost. Jako hlavní aktéři se vyprofilovala vládní (v éře studené války) prosovětská MPLA financující své zisky z prodeje ropy a Západem dlouho podporovaná UNITA profitující z kontroly diamantových nalezišť. Naopak v případě druhé konžské války je situace mnohem nepřehlednější, neboť se do ní zapojilo 10 států a celá řada povstaleckých skupin. Území Konga tedy bylo roztříštěno do několika oblastí kontrolovaných válčícími stranami. Angolská válka byla ukončena vítězstvím MPLA a mírovou dohodou z roku 2002. Podobný dokument se podařilo uzavřít i Josephu Kabilovi o rok později, byla vytvořena prozatímní vláda a proběhly dokonce v zásadě svobodné parlamentní a prezidentské volby. Nicméně dosud dochází k násilí především ve východní části Konga. Charakter angolské občanské války prošel změnou po skončení studené války a se ztrátou významu MPLA a UNITA pro soupeřící velmoci. Kontrola a zisky z prodeje ropy a diamantů nyní získali nový, zásadnější význam pro financování bojů. V konžském případě je možné mluvit o prvním konfliktu jako o akci zacílené na svržení dlouholetého diktátora, byť intervenující sousední státy byly vedeny i dalšími motivy, jež se naplno ukázaly během druhého konžského konfliktu, kdy se obrovské nerostné bohatství země stalo příležitostí pro obohacování sousedů Konga (viz. výše uvedený příklad Rwandy). A nakonec, zatímco angolská válka představovala (navzdory podpoře SSSR resp. USA) spíše vnitrostátní konflikt, konžské války můžeme označit jak za občanské tak i za mezinárodní. Vzhledem k počtu aktérů je angolský konflikt přehlednějším než spletitá a značně nepřehledná (ve smyslu komplikovanosti a nestálosti válečných koalic) válka v Demokratické republice Kongo.

Seznam použitých pramenů
1. Carayannis, T.(2003): The Complex Wars of Congo: Towards a New Analytic Approach, Journal of Asian and African Studies, 2003, Vol. 38, Issue 2-3, pp. 232-255.
2. Global Witness (2004): Same Old Story: A background study on natural resources in the Democratic Republic of Congo, on-line text (http://www.reliefweb.int/rw/RWFiles2004.nsf/FilesByRWDocUNIDFileName/MHII-62N643-gw-cod-30jul.pdf/$File/gw-cod-30jul.pdf)
3. Klíma,J.(2008):Dějiny Angoly, Praha,Nakladatelství Lidové noviny.
4. Library of Congress Country Studies (2005):A Country Study: Angola, on-line text (http://lcweb2.loc.gov/cgi-bin/query2/r?frd/cstdy:@field(DOCID+ao0104))
5. Ndikumana, L; Emizet, K.F.: The Economics of Civil War: The Case of the Democratic Republic of Congo, in: Collier, P.(2005): Understanding Civil War: evidence and analysis. Vol.1., Washington, World Bank.
6. Sherman, J.H.(2000): Profit vs. Peace: The Clandestine Diamond Economy of Angola, Journal of International Affairs, Spring2000, Vol. 53, Issue 2 pp.699-719.
7. Turner, T. (2007): The Congo Wars: conflict, myth and reality, London, Zed Books.
8. Vaďura, V.(2004): Financování povstaleckých skupin v rozvojových zemích, on-line text (http://www.rexter.cz/financovani-povstaleckych-skupin-v-rozvojovych-zemich/2004/11/01/).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/konflikty-v%C2%A0angole-a-drc/

Autoři: Jaroslav Ondrušek, Jakub Pertile

Další články autora

Autor : Jaroslav Ondrušek 🕔16.02.2012 📕7.767

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře