Íránská námořní strategie a výzbroj

Autor : Michal Mádl 🕔15.02.2012 📕9.716

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/iranska-namorni-strategie-a-vyzbroj/

Bojiště: Perský záliv

Z geografického hlediska má Perský záliv následující charakteristiky. Na východě je ohraničen Hormuzskou úžinou a na severozápadě ústím řeky Šatt al-Arab, která je tvořená soutokem Tigridu a Eufratu. Dlouhý je 990 km a široký v nejužším místě 65 km a v nejširším 338 km. Průměrná hloubka dosahuje 50 m a nejhlubší je v Hormuzské úžině s maximální hloubkou 100 m (Haghshenass 2008: 2). Vody Perského zálivu se vyznačují vysokou salinitou a teplotou. To je způsobeno malým prouděním čerstvé vody z okolních oceánů. Pobřeží všech států Zálivu jsou velice členitá a pokrytá množstvím ostrovů. To vše vytváří velké teplotní zlomy, různé vrstvy minerálů a hornin rozpuštěných ve vodě. V podstatě existují pouze dva dostatečně hluboké kanály pro pohyb ponorek a velkých plavidel. Perský záliv tedy velice složité místo pro operace ponorek a protiponorkový boj. Podnebí je většinu roku též velice vlhké a horké, což se negativně projevuje na činnosti lodních senzorů, zejména pak radarů. Období největší vlhkosti a horka je mezi květnem a říjnem. Ačkoli zima je z hlediska klimatu poměrně klidným obdobím, od konce jara do začátku podzimu se k vysoké teplotě přidávají i lokální prudké bouře, které ztěžují operace malých plavidel (Cordesman, Kleiber 2007: 114-115, Haghshenass 2008: 9).

Avšak hlavní význam Perského zálivu pramení pochopitelně z jeho důležitosti v oblasti exportu ropy. Paradoxně nejvíce jsou na dovozu ropy z Perského zálivu závislé státy Východní Asie, jako např. Japonsko a Čína, které pokrývají ropou ze Zálivu osmdesát respektive šedesát osm procent své produkce a většina tohoto množství ropy proudí skrze Hormuzskou úžinu (US Energy Information Administration 2009). Celkově pokrývá Hormuzská úžina 28 % celé světové produkce ropy a 29 % celkové produkce zemního plynu. Denně skrze ni proudí šestnáct milionů tun ropy. Většina států Perského zálivu je rovněž zcela závislá na exportu ropy skrze tuto trasu, ale současně i na importu zboží ze zbytku světa. (US Naval Inteligence 2009: 3-4). Proto jde z ekonomického hlediska o nesmírně důležitou část světa. Pakliže by došlo k většímu ozbrojenému konfliktu, jeho důsledky by tedy pocítil celý svět a v současné složité situaci by mohl ještě více prohloubit ekonomické problémy mnoha zemí světa.

Vymezení pojmů vztahujících se k íránské námořní strategii

Následující text pracuje s několika vybranými pojmy a termíny, a proto je nutné je nejdříve správně popsat a definovat. Íránská námořní strategie se dá rozdělit na dvě období. První, za doby šáha Rezy Pahlavího, se soustředila na přímou strategii kontroly moře (sea control), upravenou pro podmínky námořnictva střední kategorie. Přímou strategii lze definovat jako snahu o maximální vojenské vítězství (Galantík, Krásný, Zetocha 2008: 21). Boj by měl probíhat symetricky a převahu by měla získat ta strana, která disponuje lepší výzbrojí a strategií. Výsledek se tedy rovná vynaloženým nákladům a úsilí. Strategie kontroly moře je vedena těmito obecnými zásadami strategie přímé. Dá se definovat jako schopnost zcela volně využít oceánu pro svoje účely a zabránit nepříteli činit to samé. Vyžaduje tedy soustředné budování silného námořnictva, které v případě nutnosti porazí nepřítele a zničí, nebo alespoň razantně omezí jeho schopnost vést bojové operace v zájmové oblasti. Ačkoli Írán nikdy nemohl zcela doslova naplnit tuto definici, mohl se přiblížit alespoň částečně některým jejím relativním vlastnostem. Mezi ně patří čas, místo, míra, nezbytnost. Čas v tomto případě znamená, na jak dlouho je kontroly moře dosaženo. Kontrola moře může být čistě lokální a v čase omezená na určitou operaci, nebo trvat staletí. Místo je také jednou z relativních vlastností. Dosáhnout kontroly moře lze geograficky lokálně, nebo obecně v mnohem širším prostoru. Také upomíná na fakt, že některé části světového oceánu jsou proto strategii kontroly moře důležitější než jiné, jako např. kritické úžiny. Míra kontroly moře vyjadřuje, nakolik je moře „kontrolováno“. Tato míra může kolísat v závislosti na faktorech, které ji ovlivňují, jako např. počet lodí v dané oblasti, dosah jejich senzorů, zbraní a případně palubních letounů atd. Nezbytnost znamená, nakolik je kontrola moře nutná k provedení určité operace. V praxi lze málokdy dosáhnout stavu, kdy nepřátelská flotila je naprosto zničená, a tudíž je vždy relativní, nakolik je nutné kontrolovat oceán pro provedení určité operace. US Navy během druhé světové války praktikovalo kontrolu moře vždy, když ji potřebovalo k provedení určité obojživelné operace, a nečekalo, až bude japonská flotila totálně zničená (Till 2009: 145-151). Všechny tyto vlastnosti napovídají, že totální kontrola moře, tj. naplnění všech relativních vlastností, je prakticky nemožná. Kontrola moře nespočívá pouze v kvalitním námořnictvu, ale v realitě současného námořního boje musí být doplněna nezbytnou protivzdušnou obranou a leteckým krytím. Kontrola moře je tedy pro námořnictva střední kategorie, jaké bylo to íránské, poměrně náročným úkolem. Střední kategorie loďstev se nazývají zejména z hlediska dostupných ekonomických zdrojů, jaké mohou alokovat pro svoji výzbroj a výcvik a zpravidla omezeném na určitý region. Jeho schopnosti závisejí zejména na tom, jak se dokáže vypořádat s odlišnými požadavky na výzbroj schopnou čelit různému stupni ohrožení (Friedman 2001).

Druhým konceptem, který se vztahuje k íránské námořní strategii, je nepřímá koncepce odepření přístupu (sea denial). Jestliže u přímé strategie patří k hlavním cílům dosažení vojenského vítězství, nepřímá strategie klade důraz na řešení politické. Nepřímá strategie klade důraz na znalost prostředí, využití slabých míst protivníka, klamání a manipulace. Jejím účelem je vyvést protivníka z rovnováhy obratným manévrováním a využitím překvapení zvrátit nepříznivý poměr sil daný ať již početní, nebo technologickou nerovností (Galantík, Krásný, Zetocha 2008: 21-22). Podobně jako strategie kontroly moře i strategie odepření přístupu spočívá na základech daných nepřímou strategií. Lze ji dle tradičního britského přístupu definovat coby schopnost zabránit nepříteli ve využívání moře ke svým vlastním účelům. Jedná se v podstatě o způsob nekonvečního guerillového boje, který je podsložkou nepřímé strategie adaptovaného na podmínky námořního střetnutí. V rámci této strategie se strana provádějící odepření přístupu nesnaží vyhledávat větší střetnutí, nýbrž maximalizovat prvek překvapení, zaútočit a stáhnout se. Tuto taktiku lze nazvat jako hit and run. Je základním znakem guerillového boje a poukazuje na fakt, že slabší protivník si nemůže dovolit zůstat a svést se silnějším regulérní bitvu, nýbrž se snaží využít momentu překvapení a rychle se stáhnout dřív, než protivník dokáže využít svých výhod, jako vyšší palebné síly, počtu atd. Strategie odepření přístupu se snaží využít relativních výhod levných bojových prostředků, jako například rychlých útočných člunů, zejména v oblasti rychlosti, mobility a obtížné zachytitelnosti. K této strategii tíhnou menší námořnictva, která si z finančních, politických či jiných důvodů nemohou dovolit rozsáhlou stavbu velkých námořních sil (US Naval Inteligence 2009: 6, Till 2009: 153-154). To, že protivníkovi je zabráněno v přístupu do oblasti neznamená, že omezující strana disponuje kontrolou daného prostoru. Spíše se snaží dosáhnout toho, aby protivník nemohl kvůli celkovému nebezpečí a riziku značných ztrát vstoupit do vymezené oblasti a provádět tam námořní operace a komerční námořní provoz. Podobně jako nepřímá strategie, tak i odepření přístupu spočívá na tom, že případné vysoké ztráty přimějí protivníka ke změně politických cílů, nikoli k jeho totální porážce. Avšak je nutné poznamenat, že strategie odepření přístupu není vyhrazena pouze pro menší námořnictva, která nemají schopnosti na větší námořní operace. Za určitých okolností může strategie odepření přístup fungovat jako doplněk k přímě strategii kontroly moře. Nejlepší příklad poskytuje bývalý Sovětský svaz, který uplatňoval strategii kontroly moře ve své bezprostřední blízkosti, jako např. Baltské, Barentsovo, Černé nebo Japonské moře, avšak dále uplatňoval pomocí ponorek a dálkových bombardérů strategii odepření přístupu (Till 2009: 154).

Íránská námořní strategie: pohled do historie

Taktika dnešní íránského námořnictva a Revolučních gard je z historického hlediska zcela odlišná od té, kterou prosazoval režim šáha Rezy Pahlavího. Z historického hlediska a výše zmíněných faktů měla pro Írán zcela zásadní význam ochrana námořních tras vedoucích z Perského zálivu do Arabského moře a dále. Proto byla původní strategie imperiálního režimu mnohem ambicióznější, než je ta dnešní, a soustředila se na první jmenovaný princip, tedy na kontrolu moře. Dalším determinantem budování šáhova loďstva byly pochopitelně vnější hrozby. Jednalo se zejména o hrozbu ze strany Sovětského svazu, ale také dlouholeté spory s Irákem o hraniční území v ústí Šatt al-Arab, ale i se Spojenými arabskými emiráty o ostrovy Abu Musa a Velký a Malý Tunb a nakonec i íránské nároky na Bahrajn. Byla to právě hrozba SSSR, která dostala Írán do těsného spojenectví se Spojenými státy americkými. Ty se velmi brzo po druhé světové válce staly hlavním spojencem Íránu a dodávaly mu velké dodávky zbraní zejména s ohledem na případný konflikt se Sovětským svazem a současně tiše podporovaly jeho snahy o dominanci v regionu. (Copper 2009, Walker 1997: 28) Od roku 1964 se Írán soustředil na hromadné nákupy námořní a letecké techniky. Aby byla kontrola moře co nejúčinnější, uvědomovalo si íránské vedení i nutnost kvalitní protivzdušné obrany. Írán proto zakoupil systém I-Hawk a radary včasné výstrahy, které mu umožňovaly na svou dobu velice výkonnou protivzdušnou obranu. Systém protivzdušné obrany I-Hawk představoval hlavní oporu pro kontrolu moře kritické Hormuzské úžině. Současně s tím byla vybudována nová námořní základna v Bandar Abbásu. To vše začalo činit z šáhova loďstva nejmocnější sílu v Perském zálivu schopnou lokální kontroly moře a s postupně budovanými kapacitami pro její rozšíření (Walker 1997, 43-44). Po krizi s Irákem u Šatt al-Arab v roce 1969, kdy asertivní politika Teheránu slavila úspěch, a po obsazení ostrovů Abu Musa a Tunb se dokonce počátkem sedmdesátých let začalo uvažovat o ještě velkorysejší vizi kontroly moře až za Perský záliv do Arabského moře, či ještě dále do Indického oceánu (Walker 1997, 38). V roce 1976 došlo k dalšímu urychlení budování mocného loďstva. Írán totiž odmítl participovat na ropném embargu roku 1973, čímž si ještě více utužil vazby na USA. V tomto období došlo k akvizici mnoha prostředků, které jsou v inventáři íránského námořnictva dodnes. Jednalo se zejména o moderní plavidla, jako byly fregaty Vosper Mk. 5, jež byly označovány jako třída Saam, a hlídková plavidla třídy La Combattante II. Současně bylo zahájeno vyjednávání o mohutných plavidlech založených na torpédoborcích americké třídy Spruance, nicméně s mnohonásobně silnější protivzdušnou výzbrojí, a též ponorkách třídy Type 209, které byly na svou dobu opravdu špičkové konvenční ponorky (Conway’s 1996: 183-184). Zcela specifickým se stal nákup letounů F-14A. Tyto stroje nebyly nikdy vyvezeny do jiné země. Avšak takováto rychlá modernizace zcela přetížila schopnosti íránských ozbrojených sil zvládnout takovouto náročnou výzbroj. Většina nové techniky byla tudíž z hlediska možnosti nasazení v diskutabilním stavu a značná část schopností íránského letectva, protivzdušné obrany a námořnictva závisela na činnosti amerických a jiných západních techniků a poradců (Walker 1996: 49). Do tohoto nepříliš utěšeného stavu nakonec zasáhla islámská revoluce.

Nový režim a nová koncepce ve válce

Šáhovy ozbrojené složky, zejména pak letectvo, se po revoluci vedené Ajatolláhem Chomejním staly terčem rozsáhlých represí. Současně s tím pochopitelně zemi opustila většina západních poradců a techniků, kteří udržovali v chodu velké množství techniky ze země uprchlo, takže zanechaly bez údržby i vysoce citlivou moderní vojenskou techniku. To vše mělo za následek totální úpadek kdysi obávané vojenské síly (Walker 1997: 67). Ovšem současně islámská revoluce znamenala vzestup zcela nové formy ozbrojených sil - Revolučních gard. Ty byly vytvořeny k ochraně režimu a dnes se z nich stala prakticky hlavní ozbrojená síla režimu (Cordesman, Kleiber 2007: 73). Ohnivá rétorika Chomejního, lačnost po íránských ropných polích a zdánlivá slabost nového režimu, opuštěného všemi spojenci, se stala velkým lákadlem pro Irák Saddáma Husajna, který v roce 1980 Írán napadl. Avšak Irák se těžce přepočítal ve svých schopnostech a hrubě podcenil sílu nastupujícího režimu. Íránská pozemní ofenziva se poměrně rychle zadrhla a íránští letci, které režim promptně propustil z vězení, se s velkou účinností postavili iráckému letectvu a díky svém mnohonásobně lepšímu výcviku získali rychle nadvládu na nebem (Cooper 2009). Zpočátku se těžiště bojů odehrávalo na zemi a ve vzduchu, avšak poměrně záhy se přesunulo i na moře. Tam se obě strany snažily nejvíce poškodit vývoz ropy druhé strany. Zpočátku se soustředily zejména na ropné terminály, avšak roku 1984 nastal zlom a začala takzvaná „válka tankerů“, kdy se obě strany snažily vzájemně poškodit ropné tankery druhé strany. V této fázi také nastal přerod v íránském pojetí námořní strategie. Íránci napadali protivníkovy tankery rychlými útoky malých člunů, tvořených zejména vysoce motivovanými posádkami Revolučních gard. Ty používaly taktiku udeřit a stáhnout se, která se ukázala jako vysoce účinná. Současně s tím Írán pokládal miny a jeho letouny F-4 Phantom II podnikaly velice četné údery proti iráckým lodím pomocí střel Maverick, ačkoli úspěšnost těchto útoků nebyla velká. (Walker 1997: 47). To vše nese znaky zcela nové taktiky, které se označuje jako odepření přístupu. Írán se tímto způsobem ovšem dostal do svízelné situace, neboť iráckou ropu začaly v čím dál větší míře přepravovat tankery ostatních zemí Zálivu. Tak začaly námořní síly Revolučních gard a íránské letectvo napadat rovněž i tankery plující pod vlajkou Kuvajtu či Saúdské Arábie (US Naval Inteligence 2009, 5). Ke stupňování námořní partyzánské války došlo zejména od roku 1987. To ovšem vyvolalo odezvu ze strany USA (ostatně v té době podporující Saddáma Husajna právě kvůli agresivní politice Teheránu, zejména v oblasti podpory terorismu), které rozmisťovaly stále větší námořní síly v oblasti. To nakonec vedlo k ostré srážce s íránským námořnictvem, která vešla do historie pod názvem operace Praying Mantis. Totální převaha amerického námořnictva způsobila Íráncům těžké ztráty. Írán ztratil v této několikahodinové bitvě hlídkové plavidlo třídy La Combattante – Jošan, a fregatu třídy Vosper Šahand. Druhá jednotka třídy, Sabalan, byla těžce poškozena a na dlouho vyřazena z provozu (Walker 1997: 80-82). Výsledky této konvenční námořní bitvy ostře kontrastovaly s poměrně úspěšnou asymetrickou kampaní vedenou menšími loděmi Revolučních gard. Írán si jasně uvědomil, že nemůže pomýšlet na jakékoli přímé střetnutí s americkým námořnictvem. Naopak guerillová válka typu „udeř a stáhni se“ se zdála nadějnou možností.

Íránská strategie a námořnictvo dnes

Námořní síly obecně mají dnes tyto základní úkoly (Galantík, Krásný, Zetocha 2008: 25):

1) Akce proti silám protivníka na hladině i pod ní a proti jeho vzdušným prostředkům

2) Akce proti jeho zájmům, především k ochraně nebo přerušení námořních dopravních cest

3) Akce proti zemi, především vyloďováním na pobřeží a vedením úderů rozličnými prostředky do hloubky území

4) Podíl na odstrašování, které může být zvýšeno jadernými zbraněmi a vysoce účinnými konvenčními prostředky ničení

5) Zvládání krizí, kde se námořnictvo může podílet na řešení krizí různé úrovně

6) Ochrana ekonomických zón, vykonávání hlídkových úkolů a obrana námořních přístupů

Íránské námořnictvo se snaží dostát všem těmto obecným úkolům, avšak jeho možnosti jsou upravené použitou strategií odepření přístupu. Jádrem jeho strategie je právě výše zmiňovaná strategie odepření přístupu, která inkorporuje většinu těchto úkolů. Stále je velice ovlivněna výsledky irácko-íránské války a střety s US Navy v osmdesátých letech. Při akcích proti silám protivníka se soustředí na taktiku rychlých útoků a maskování. Zejména ukrytí a maskování sil je zcela zásadní pro úspěšné vedení akcí proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi. Írán patrně disponuje hustou sítí skrýší mezi rybářskými vesnicemi a v hojné míře užívá terénních překážek a nepřehledného reliéfu jižního pobřeží (Haghshenass 2008: 7). Tyto úkryty dávají možnost rychlých výpadů a odpálení protilodních řízených střel, zatímco protivník má kvůli geografickým charakteristikám Perského zálivu velmi zúžený prostor pro úhybné manévry a včasnou detekci hrozeb. V této souvislosti je dobré zmínit důležitost několika sporných ostrovů v Perském Zálivu, jako je Abu Musa, Velký a Malý Tunb. O tyto ostrovy spolu vedou dlouholetý spor Írán a Spojené arabské emiráty. Tento spor má hluboké historické kořeny sahající až do 18. století, kdy arabský kmen Qawasímů, vládnoucí na území budoucích Spojených emirátů Šardžá a Ras al-Chajma, obsadil oba tyto tři ostrovy. Jak již bylo zmíněno, v roce 1971 Írán, s tichou podporou Británie a výměnou za zřeknutí se nároků na Bahrajn, všechny tyto ostrovy obsadil. V případě Abu Musy se mu podařilo dosáhnout kompromisní dohody s emirátem Šardžá (které po jeho začlenění do SAE přešly na nový stát), stanovující společnou správu ostrova a uznávající přítomnost íránských jednotek na ostrově. Nicméně v případě Velkého a Malého Tunbu se podobná dohoda s emirátem Ras al-Chajma nezdařila. U všech třech ostrovů existuje poměrně značné napětí mezi SAE a Íránem. Zejména proto, že počátkem devadesátých let provedl Írán několik jednostranných akcí, které vedly k posílení kontroly nad Abu Musou, a podle SEA tím porušil smlouvy z roku 1971. Tyto ostrovy mají velký strategický význam, protože se z nich dají ohrožovat lodní trasy vedoucí Perským zálivem a Írán na nich vybudoval četná postavení protilodních střel a letiště (The Estimate 2001, Globalsecurity 2009).

Ze záběrů íránských námořních cvičení vyplývá, že Írán by patrně v případě konfliktu použil velké množství člunů k hromadným útokům na nepřátelská plavidla, ve snaze zahltit jejich obranu a dosáhnout zásahu. K tomu by se patrně přidaly další menší plavidla, odpalující z větší vzdálenosti protilodní řízené střely z několika směrů, a možná i letecké údery. Nicméně zde je nutné upozornit na fakt, že takovýto velký útok by patrně vyžadoval poměrně značnou koordinaci a soustředění. To silně limituje faktor překvapení, který je u guerillové taktiky tak nezbytným, a dal by nepříteli možnost připravit se. Koordinace by pří íránských technických možnostech také nebyla snadná, a zejména stěží utajitelná. Írán současně disponuje poměrně širokým arzenálem protilodních min, jimiž může ohrozit zejména civilní dopravu v Zálivu. Nesmírné těžkosti v oblasti detekce a ničení min názorně ukázala operace Pouštní bouře, kdy miny rozmístěné iráckým námořnictvem poškodily několik amerických válených lodí a staly se tak velice levnou a účinnou hrozbou pro koaliční námořnictvo (US Department of Navy 1991). Miny představují po íránských člunech a protilodních střelách jednu z hlavních hrozeb, které Írán představuje pro Perský záliv. Konvenční námořnictvo představuje relativně slabší hrozbu, jelikož jeho plavidla nejsou dostatečně výkonná na to, aby dokázala přežít v moderním námořním střetnutí. Z íránské strany je jasná snaha o vysunutí jeho větších plavidel dále do Ománského zálivu, který by jim měl alespoň zvětšit manévrovací prostor a vést předsunutou obranu. Při akcích proti zájmům protivníka se zcela nabízí tolikrát zmiňovaná možnost zablokování Perského zálivu. Lze očekávat stejnou taktiku, jaká je výše popsána, nicméně zaměřenou proti ropným tankerům a jiným civilním plavidlům v případě, že by se Írán rozhodl pro eskalaci konfliktu.

Při akcích proti zemi je hlavní strategií íránského námořnictva použití speciálních jednotek, což už demonstroval během íránsko-irácké války. V roce 1987 se íránskému komandu podařilo proniknout do ropného terminálu u města Chafdži a málem odpálit nálož, než jim bylo rozkázáno opustit prostor a stáhnout se (Haghshenass 2008: 5). Zvláštní jednotky Revolučních gard by v případě konfliktu mohly provádět podobné záškodnické útoky a činit tak značné a materiální a environmentální škody zúčastněným státům. Ačkoli si Írán udržuje určité množství plavidel pro obojživelné vylodění, je prakticky nulová pravděpodobnost pro provedení podobné operace, vzhledem k totální převaze letectev případných nepřátel a neschopnosti zajistit dostatečnou kontrolu moře, která je pro podobnou operaci nezbytná. Avšak hrozba menších diverzních výsadků je zcela reálná, zejména k faktu, že Írán vlastní množství miniponorek.
Íránské námořnictvo hraje důležitou roli i z hlediska odstrašení. Právě hrozba značných materiálních škod jak na vojenské, tak civilní plavbě je jedním z hlavních faktorů, odrazujících od útoku proti Íránu. Případný rozsáhlý konflikt s íránským námořnictvem by se jistě projevil na ropném exportu, což je významný determinant pro mnohé země při případném posuzování výhod a nevýhod podpory vojenské akce v Perském zálivu. Írán sice zatím nemá možnosti, jak podpořit svoje námořní odstrašování jadernými zbraněmi, ale mohl by tak učinit zbraněmi chemickými. Objevily se například zprávy o možném rozmístění chemických látek na ostrově Abu Musa, nicméně nikdy se je nepodařilo nezávisle ověřit (Globalsecurity 2009).

Právě odstrašování je hlavním nástroje pro zvládání krizí ze strany íránského námořnictva. Íránské námořnictvo nemá kapacity na to, aby mohlo vyslat svoje námořnictvo na dlouhé plavby a provádět tak projekci síly, která je ve chvílích mezinárodních krizích důležitým faktorem. Nicméně právě hrozba velkých materiálních škod v Perském zálivu může pomoci zvládnout krizi jak s USA či Izraelem, tak i s regionálními soupeři.

Co se týče hlídkových plaveb a ochrany ekonomických zón, tak íránská námořní moc nemůže provádět dlouhodobé hlídkové plavby na velkou vzdálenost. Patrně největším podnikem poslední doby bylo vyslání asi šesti válečných lodí do Adenského zálivu (Fox News 2009).

Výrazným faktorem ovlivňujícím íránskou námořní strategii je pochopitelně morálka. Silná indoktrinace radikálním pojetím šíitské verze islámu se s velkou silou projevila už za irácko-íránské války, kdy Íránci nasadili taktiku takzvaných „lidských vln“, kdy v mnoha případech proti iráckým pozicím kráčely i tisíce dětí (Brož 2007, 87-91). Velký důraz na mučednictví je silně zakořeněn v šíitské víře už od dob raného islámu, přesněji od mučednické smrti imáma Husajna, syna Muhhamadova bratra Alího a zakladatele šíítské větve islámu. Mučednictví tvoří jednu z hlavních ideologických pilířů Revolučních gard a íránské vedení se ho snaží neustále udržovat i s pomocí „ideologických komisařů“ (Haghshenass 2008: 10). Díky tomu lze očekávat, že případný boj s touto ozbrojenou složkou by se setkal s tvrdým odporem a morálka se v námořních bitvách ukázala jako velice důležitý faktor. Sama o sobě nemůže vyvážit velkou technologickou převahu protivníka, nicméně z historie jsou známy případy, kdy morálka měla velký podíl na výsledek bitvy. Patrně nejlepší příklad poskytuje bitva mezi americkým a japonským námořnictvem v zálivu Leyte v roce 1944. Ačkoli se malá skupina lehkých amerických plavidel dostala do střetu s hlavní silnou japonských bitevních lodí, dokázali Američané zvítězit zejména díky vysoké morálce jejich námořníků a letců, kteří navzdory všem nevýhodám vedli tuhý boj. Ten nakonec přiměl Japonce k domněnce, že čelí mnohem silnějšímu protivníkovi, a následnému stažení.

Hlavní tíhu operací v oblasti Perského zálivu dnes na svých bedrech nesou převážně Revoluční gardy, kdežto íránské námořnictvo je zodpovědné převážně za operace v Kaspickém moři a Ománském zálivu (Haghshenass 2008: 19, US Naval Inteligence 2009: 11). Gardy operují s menšími a rychlejšími plavidly, ovládají pozemní stanoviště protilodních střel (US Naval Inteligence 2009: 16). Íránské námořnictvo namísto toho disponuje zbytkem větších plavidel.

Íránská cvičení

Patrně nejlepší možností, jak nahlédnout do strategie a taktiky íránského námořnictva, jsou jeho cvičení. Některá z nich jsou poměrně rozsáhlého charakteru a slouží k odzkoušení nové výzbroje a ostrému odpalování protilodních střel, torpéd a dalších testů. Mezi největší z nich patří jednoznačně Vznešený prorok, které současně provádí mocnou propagandistickou zbraň. Uskutečnilo se zatím třikrát, a to dvakrát v roce 2006 a jednou v roce 2008. Zejména cvičení v dubnu 2006 bylo nejmasivnější, jaké Írán kdy provedl. V jeho průběhu bylo provedeno několik cvičných odpalů protilodních střel a rychlých torpéd HOOT, která vzbudila obzvláštní pozornost, neboť se objevily spekulace o tom, že jde o kopie ruských torpéd typu Škval. Toto cvičení probíhalo jak v Perském zálivu a Hormuzské úžině, tak i v Ománském zálivu. Kromě ostré střelby jasně ukazovalo na snahu v co největší možné míře sladit operace námořnictva a letectva. Dalším důležitým aspektem je i odpalování balistických střel, což naznačuje reálnou možnost toho, že balistické střely, které jsou pod velením Revolučních gard, by patrně mohly být použity k podpoře námořních sil.

Plavidla

Jak již bylo zmíněno, dnešní íránské námořní síly jsou rozděleny mezi Revoluční gardy a standardní námořnictvo. V oblasti techniky se Írán snaží o maximální soběstačnost, nicméně úroveň tamějšího průmyslu nedovoluje produkovat větší plavidla a opravdu moderní námořní techniku. Nicméně i tak se Íránu podařilo vyrobit několik netradičních zbraní, zejména malých ponorek. To nic nemění na faktu, že většina sofistikovanějších systémů je importovaná zejména z Ruska a Číny. Írán rovněž navázal rozsáhlý výzkum a obchodní styky se Severní Koreou, která se stala rovněž významným dodavatelem zbraní. Obecně známým problémem v oblasti v ozbrojování je soupeření mezi Gardou a pravidelnou armádou o to, kdo dostane pokročilejší techniku. K největším plavidlům patří jednoznačně tři zbývající korvety třídy Vosper Mk.5, které jsou zpravidla označovány jako třída Alvand. Dnes je tvoří tři plavidla: Alvand, Alborz a Salabalan. K jejich hlavní výzbroji patří střely C-802, což jsou čínské odvozeniny střel Exocet. Kanonovou výzbroj zastupuje 76mm dělo s dosahem až 25 km. Avšak elektronická výbava a spolehlivost senzorů těchto tří fregat jsou otevřenou otázkou (Cordesman, Kleiber 2007: 113, Bluffer’s Guide 2007). Dalšími velkými plavidly jsou dvě korvety původně americké třídy PF103, které se v Íránu označují coby třída Bayandor. Patří mezi ně jednotky Bayandor a Naghdi. Tato třída je dnes totálně zastaralá. Její elektronické systémy zůstaly na úrovni šedesátých let a jejich hlavní výzbroj představují dvě 76mm děla, 40mm a 20mm kanony. Zvláštní improvizací se jeví korveta Hamzeh, což je původně vládní jachta, přestavěná na nosič protilodních střel C-802. Další větší jednotky jsou zastoupeny staršími francouzskými útočnými čluny Le Combattante II s domácím označením Kaman. (Cordesman, Kleiber 2007: 112-113, Bluffer‘s Guide 2009). Všechna tato plavidla jsou provozována íránským námořnictvem. Írán patrně zvládl výrobu dvou domácích typů větších plavidel, a to Mouj (dle některých přepisů též Moudge či Mowj), které by měly být kopiemi třídy Alvand, a třídy Sina, což by byl reverse engeneering třídy La Combattante II.

Avšak Írán budí největší obavy svými menšími plavidly, zejména rychlými čluny vyzbrojenými protilodními střelami čínské provenience. Mezi hlavní plavidla tohoto druhu patří raketové čluny označované jako třída IPS 18 Tir a menší IPS-16, neboli Peykaap II. Oba pocházejí ze Severní Koreje a jsou si velice podobny. Mají základní charakteristiky stealth a IPS 16 se mnohokrát objevil na fotografiích vyzbrojen střelami C-701 z Číny, s domácím jménem Kosar a 324mm torpédy. Objevily se rovněž úvahy o možném využití superkavitačních torpéd, která mají základ v ruských torpédech typu Škval (Haghshenass 2008, 12, Bluffer’s Guide 2007). Mezi větší jednotky patří čínské raketové čluny Houdong (odvozené z ex-sovětských OSA I) s domácím názvem Thondar a katamaran C-14, taktéž původem že ČLR. Houdongy jsou největšími jednotkami, kterými operují Revoluční gardy. Mezi velice obskurní plavidla patří dva typy útočných člunů, které jsou schopné částečného nebo i úplného krátkodobého ponoření (semi submersible). Jedná se o severokorejské Taedong B a Taedong C. Oba tyto rychlé čluny se mohou částečně ponořit ve finální fázi útoku a odpálit tak svá dvě torpéda, nebo naopak zůstat ve skrytu a zaútočit na přibližující se cíl znenadání. Patrně jsou vyzbrojeny dvojicí 324mm torpéd. Mezi zbytek malých íránských plavidel patří zejména čluny Ašura a Boghammar, což jsou malé, původně civilní čluny, obvykle vyzbrojené těžkým kulometem a využitelné ke kladení min. Nicméně existují i obrázky s větší výzbrojí, jako malé raketomety, či dokonce protiletecký kanon ZSU-23-2 (Haghshenass 2008, 12, Sounders 2004: 347, Blufer’s guide 2009).
Zcela samostatnou kapitolu představují íránské ponorky. Írán je jedinou zemí Perského zálivu, která disponuje standardními konvenčními ponorkami (Cordesman, Kleiber 2007, 109). Tuto sílu tvoří tři ruské ponorky Projekt 877EKM v kodu NATO Kilo. Tyto velice tiché dieselové ponorky představují patrně to nejlepší, co může íránské námořnictvo z hlediska standardní námořní výzbroje nabídnout. Ačkoli Írán měl poměrně velké těžkosti s jejich provozováním a výrobu baterií pro tato plavidla musí zajišťovat Indie (Ibid.), za příznivých podmínek by Kilo mohla vážně ohrozit jak civilní, tak i vojenská plavidla. Nicméně, jak již bylo řečeno, Perský záliv je z hlediska ponorkového boje nesmírně složité místo a v případě konfliktu by se ponorky třídy Kilo staly hlavním cílem soustředěného honu, který by mohl představovat problém pro lokální státy. Ale je velice pravděpodobné, že v případě zapojení US Navy nebo britského námořnictva by poměrně brzo byly dostiženy a potopeny. Proto se íránské vedení patrně snaží přemístit hlavní ponorkovou základnu z Bandar Abbas do Šah Bahar v Omanském zálivu, který poskytuje ponorkám mnohem větší manévrovací prostor (Ibid, 115). Velkou raritou jsou ovšem i v Íránu vyrobené menší domácí ponorky. Největší z nich je jednoznačně třída Ghadir. Jejím hlavním úkolem je patrně kladení min, infiltrace zvláštních jednotek a omezeně též k protilodnímu boji. Další ukázkou podobného typu je třída Nahong, která je pravděpodobně pověřena stejnými úkoly. O obou těchto ponorkách je známo velice málo, ale patrně se jedná o velice jednoduchá plavidla, vyzbrojená dvěma torpédomety (u Nahongu umístěnými externě) a základními navigačními přístroji (US Naval Inteligence 2008: 18, Bluffer’s guide 2007).

Výzbroj

Hlavní zbraní íránského námořnictva jsou dnes jednoznačně převážně čínské protilodní střely různých verzí, které nahradily většinu západních typů. Mezi nejznámější patří C-801/C-802 s doletem až 150 km, které dostaly perské jméno Noor. Tato raketa byla v létě 2006 vystřelena hnutím Hizballáh a podařilo se ji zasáhnout velice moderní izraelskou fregatu Hanit. Írán má k dispozici verze, které umožňují ji odpalovat jak z lodí, tak letadel. Írán má rovněž z Číny střely typu C-701, které jsou i licenčně vyráběné pod jménem Kosar, avšak mají menší dostřel i účinnost. Ve službě zůstává i omezený počet starých protilodních střel HY-2 Silkworm a její domácí odvozenina Raad. Ačkoli se jedná o střely odvozené z první generace sovětských protilodních střel P-15 a proti moderním válčeným lodím nepředstavují prakticky žádnou hrozbu, mohly by být za určitých okolností nebezpečné pro civilní tankery a lodě (Cordesman, Kleiber 2007, 117, Bluffer’s Guide 2007, Haghshenass 2008: 15).

Mezi výzbrojí pro ponorky figurují různé typy naváděných a i nenaváděných torpéd a velký počet min (odhadovaný až na dva až tři tisíce). Domácí výroba vyprodukovala dva typy naváděných torpéd s dosahem okolo 20 km. Velkou neznámou je údajná existence superrychlých torpéd Hoot, pracujících na principu superkavitace. Údajně by měla být odvozena z ruských torpéd Škval, ale skutečnost o těchto zbraních je stále zahalena tajemstvím. Mezi minami figuruje opět několik domácích typů, avšak většinou jde o odvozeniny z typu M-08 (Haghshenass 2008, US Naval Inteligence 2008: 16-17).

Íránské námořnictvo nedisponuje početným letectvem. Mezi jeho hlavní výzbroj patří průzkumné letouny P-8 Orion a vrtulníky SH-53D a Augusta AB 20. V případě války by patrně byly doplněny letectvem Revolučních gard i pravidelným. Zejména stroje F-4 Phantom II a Su-24 a možná též vrtulníky Mi-17 by mohly být vyzbrojeny protilodními střelami C-801/802 a nasazeny k podpoře námořních sil (Sounders 2004: 344, Bluffer’s Guide 2007, Haghshenass 2008: 17 ) .

Jak jsme viděli, už za éry Rezy Pahlavího íránské vedení chápalo nutnost podpořit námořní strategii silnou protivzdušnou obranou. A tu právě Írán postrádá. Neustále se pochopitelně mluví o případném nákupu nových systému protivzdušné obrany, zejména kompletu S-300 z Ruské federace, nicméně obchod provázejí četné kontroverze. Avšak veřejně dostupné satelitní obrázky naznačují, že Írán se i snaží v kritických úsecích posílit svou obranu, zejména pak v Hormuzské úžině (O’Connor 2010).

Zhodnocení

Íránská námořní strategie je naprosto učebnicovým příkladem strategie sea denial. Vzhledem k možnostem a zdrojům Íránu je pro něj nejen výhodná, ale prakticky jediná možná. Ačkoli strategie odepření přístupu je svou podstatou asymetrická, Írán díky ní poměrně efektivně naplňuje hlavní požadavky na námořnictva dneška. Pochopitelně to je dané zejména unikátní geografií Perského zálivu a povahou hrozeb, kterým Írán čelí. V případě nutnosti vést akce proti protivníkovi a jeho zájmům dle bodů jedna a dva je poměrně složité odhadnout míru úspěšnosti íránské strategie. Zcela jednoznačným faktorem je, jakou by se íránské vedení rozhodlo použít sílu. Jeho odpověď by silně závisela na povaze úderu proti němu samému, či na jiných okolnostech. Pakliže by došlo k zásahu cizí mocnosti proti íránskému jadernému programu, jsou tu v zásadě dvě možnosti: omezený a rozsáhlý úder. Omezený úder by se soustředil pouze na vybraná místa, spojená s íránským jaderným programem, a útoky na vedlejší cíle (jako např. protivzdušnou obranu a podobně) by byly vedeny pouze v případě nutnosti. Rozsáhlý úder by patrně znamenal jednak útok proti jadernému programu, ale i patrně celkový ochromující úder proti základnám balistických střel a jejích odpalovacím pozicím, stanovištím protivzdušné obrany, střediskům velení a řízení, letištím a významným vojenským základnám, s cílem celkově ochromit íránské vojenské kapacity (Cordesman 2007: 236-240). Není pochyb o tom, že v případě rozsáhlého útoku by Írán odpověděl stejně a použil všechny prostředky, tedy i námořní síly, k masivnímu protiútoku. Podobný postup lze očekávat i v případě konfliktu se svými sousedy a teritoriální spory, jako např. Irákem nebo SAE. Kromě soustředěných útoků proti válečným plavidlům protivníka pomocí rychlých člunů a protilodních střel by patrně byly použity i balistické střely jak proti vojenským, tak civilním hospodářským cílům, jako třeba ropné terminály. Úspěšnost těchto akcí by mohla být v některých případech poměrně značná. V roce 2002 provedlo americké námořnictvo simulované námořní cvičení s názvem Millenium Challenge 2002, kde se mu „postavil“ protivník, používající předpokládanou íránskou taktiku. Výsledky byly poměrně překvapivé. Americké námořnictvo utrpělo značné ztráty na lodích i posádkách a ukázalo, že v tomto směru má mnoho nedostatků vyplývající z celkové nepřizpůsobenosti tomuto typu námořní války (Krepinevich 2009). Od té doby byly nicméně podniknuty četné úpravy a opatření, která by měla snížit pravděpodobnost takovéhoto výsledku. Taktika hromadného útoku rychlých člunů a protilodních střel by ovšem byla náročná na koordinaci, a tím pádem se rovněž snižuje moment překvapní. Írán rovněž disponuje pouze podzvukovými protilodními střelami, které mohou být vysoce účinné, jak prokázal konflikt o Falklandské ostrovy, nicméně moderní systémy, zejména jako je americký Aegis, jsou schopny odolat náporu desítek až stovek takovýchto střel a většinu z nich zničit. Nejhmatatelnější hrozbou by v tomto případě bylo hlavně přerušení exportu surovin z Perského Zálivu a následné cenové turbulence. Avšak tato hrozba je místy poněkud přehnaná, zejména pak proto, že v případě takovéhoto rozsáhlého konfliktu by íránské námořnictvo čelilo soustředěnému tlaku a zcela určitě by se mu nedařilo blokovat Záliv na dlouhou dobu v řádech týdnů či měsíců. K tomu je navíc nutné připojit i fakt, že Írán je také závislým na obchodu skrze Hormuzskou úžinu, a tudíž by případné přerušení této tepny vedlo k poškození jeho vlastní ekonomiky. Otevřenou otázkou zůstává, jak by vypadala íránská námořní odveta v případě omezeného útoku na jeho jaderná zařízení, například ze strany Izraele. Je pravděpodobné, že v tom případě by si patrně nedovolil provést podobnou rozsáhlou odvetnou operaci proti námořní plavbě v Perském zálivu, zejména z důvodu totální ztráty mezinárodní podpory. Je sice pravda, že případný izraelský útok by byl proveden s tichým souhlasem USA, ale podobná otevřená odveta v Perském zálivu proti jejich válečným lodím je poměrně problematická. Taková reakce by patrně mohla vést k zapojení Ameriky do přímého konfliktu, což by s sebou neslo jisté výhody v oblasti propagandy. Írán by se mohl ukazovat jako oběť americko-izraelské „agrese“, ale současně by hrozilo velkými ztrátami pro Írán. Íránské vedení by také mohlo kalkulovat s předpokladem, že pakliže se mu povede způsobit ztráty americkým válečným lodím, tak by mohla ochladnout podpora izraelských akcí ze strany veřejného mínění i politiků. Zde je ale opět velký problém s tím, že by se situace mohla vyvíjet zcela opačně a mohla by vyvolat odvetu ze strany USA.

Íránská námořní strategie je úspěšná zejména v tom, že je výrazným prvkem odstrašení. Ačkoli jeho síla je častokrát přehnaná, stále existuje nesmírně velká nejistota, jak by se v případě konfliktu střet v takto důležité námořní světa odehrál. Z toho tedy plyne velký risk jakékoli případné akce proti Íránu a poskytuje mu tak poměrně značný prostor pro manévrování. Právě to je asi největším úspěchem íránské námořní strategie.

Zdroje

Bluffer’s Guide: Iranian Naval Power 2007. On-line (http://forum.keypublishing.com/showthread.php?t=70000) (ověřeno 28.1.2009)
Brož, Ivan.2007. Husajn kontra Chomejní. Írácko-íránská válka 1980-1988. Praha: Nakladatelství Epocha
Cooper, Tom: I Persian Gulf War, 1980-1988, Air combat information group, on-line (http://s188567700.online.de/CMS/index.php?option=com_content&task=view&id=64&Itemid=47), (ověřeno 28.1.2009)
Cordesman Anthony, Kleiber Martin. 2007. Iran’s Military Forces and Warfighting Capabilities The Threat in the Northern Gulf. Washington, D.C: Center for Strategic and International Studies
Galatík Vlastimil, Krásný Antonín, Zetocha Karel. 2008. Vojenská strategie. Brno:Ústav strategických studií
Gardiner Robert, Chumbley Stehen a Budzon Przemysaw.1996. Conway;s All the World;s Fighting Ships 1947-1995. Washington: US Naval Institute Press
Globalsecurity.org. 2010. Abu Musa. On line (http://www.globalsecurity.org/wmd/world/iran/abu-musa.htm) (ověřeno 28.1.2010)
Haghshenass, Fariborz. 2008. Iran’s Asymmetric Naval Warfare. On-line (http://www.washingtoninstitute.org/templateC04.php?CID=298) (ověřeno 28.1.2010)
Krepinevich Andrew F. 2009. The Pentagon’s Wasting Assets. Forreign Affairs, on-line (http://www.foreignaffairs.com/articles/65150/andrew-f-krepinevich-jr/the-pentagons-wasting-assets)
Friedman Norman. 2001. New Technology and Medium Navies. Federation of American Scientists. On-line (http://www.fas.org/man/dod-101/sys/ship/docs/working1.htm) (ověřeno 28.1.2010)
O’Connor, Sean: Strategic SAM Deployment in Iran. Air Power Australia. On-line (http://ausairpower.net/APA-Iran-SAM-Deployment.html) (ověřeno 28.1.2010)
Saunders, Stephen. 2004. Jane’s All the Word fighting ships 2004-2005. Washington: Jane’s information group
Till, Geoffrey. 2009. Seapower. A Guide for the Twenty-First Century. London: Routledge. Second Edition
The Estimate. 2001. Abu Musa and the Tumbs: The Dispute That Won;t Go Away. On-line (http://www.theestimate.com/public/061501.html)
US Naval Inteligence. 2009. Iran’s Naval Forces. From Guerilla Warfare to a Modern Naval Strategy. On-line (www.fas.org/irp/agency/oni/iran-navy.pdf) (ověřeno 28.1.2010)
US Department of Navy. 1991. US Navy in Desert Shield/Desert Storm. On line (http://www.history.navy.mil/wars/dstorm/index.html) (ověřeno 28.1.2010)
Walker, John. 1997. Iran‘s Sea Power Strategy: Goals and Evolution. On-line http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA331747&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf) (ověřeno 28.1.2010)
Webové stránky US Energy Information Administration 2009. (Ověřeno 28.1.2010)

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/iranska-namorni-strategie-a-vyzbroj/

Autor: Michal Mádl, student bezpečnostních a strategických studií FSS MU

Autor : Michal Mádl 🕔15.02.2012 📕9.716

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře