Omezení vstupu do země jako nástroj militantní demokracie

Autor : Michael Murad 🕔15.02.2012 📕3.859

Podobné články

Další články autora

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/omezeni-vstupu-do-zeme-jako-nastroj-militantni-demokracie/

Demokratické státy jsou nejenom v současné době nuceny čelit celé řadě výzev ze strany jejich nepřátel. Tito nepřátelé se nerekrutují jen z řad vnitřních aktérů snažících se až rozvrátit jejich zřízení, ale i ze strany státních příslušníků jiných států. Proti oběma skupinám těchto osob znamenajících nebezpečí pro demokratický stát a jeho hodnoty je třeba se efektivními nástroji bránit. Cílem této práce je představit nástroje a možnosti současných demokratických států (v případě EU společenství demokracií) při ochraně proti nepřátelům demokracie, kteří do ohrožených států mohou přicházet zvenčí.

1. Úvod

Důležitou roli ve snaze zajistit bezpečnost státu prostřednictvím regulace jeho kontaktů se státními příslušníky a důslednější kontrole identity cizinců, kteří přicházejí ze třetích zemí, představují víza, proto tedy bude vízové politice věnována významná část této práce. Probírány jsou rovněž nástroje, kterými disponuje Česká republika pro kontrolu cizinců přicházejících na české území a podmínky toho, aby jim byl vstup odepřen na základě české i unijní legislativy, je li jejich vstup pro Českou republiku rizikový. Na příkladu České republiky lze ilustrovat, nakolik ovlivňuje možnost rozhodování o vstupu konkrétní osoby do země členství v Evropské unii a nakolik může být toto členství prospěšné, případně limitující ve snaze chránit své hranice. V úvodní části je rovněž představena militantní demokracie a její potřeba bránit se hrozbám, které na ní působí zvenčí.

2. Militantní demokracie – demokracie schopná se bránit

Obrana státu může směřovat jak proti jeho nepřátelům dovnitř, tak ven. O tuto obranu se snaží každý stát, demokratický i nedemokratický, přičemž obranou státu jsou chráněny i hodnoty, na nichž spočívá. Stát jako takový není samoúčelný a není předmětem ochrany, je však hoden ochrany jako určitá forma vyjádřené vůle společnosti, která se sjednotila na základních pravidlech a hodnotách, na nichž chce fungovat. Stát by měl být způsobilý své občany ochraňovat jak před vnitřním, tak před vnějším nebezpečím. Hovoříme zde tedy o konceptu tzv. obranyschopné, bránící se, či až militantní demokracie. Tento koncept není nový, byl představen již v roce 1937 v práci Karla Loewensteina (Černý 2008).

O tom, že práce Karla Loewensteina byla nadčasová, není sebemenších pochyb. Ač Loewenstein hovořil o nebezpečí ze strany fašistů, respektive jejich režimů, které byly v Evropě v podstatě poraženy v druhé světové válce, i současné demokratické státy čelí po rozpadu států komunistických celému spektru dalších nepřátel, kteří se od sebe značně liší. Novou dynamiku dostala tato problematika 11. září 2001, kdy byl svět (a hlavně západní demokracie) šokován bezprecedentními teroristickými útoky ze strany islamistických teroristů (kteří mohou představovat jak hrozbu, která přichází zvenčí, tak hrozbu již v demokratických státech přítomnou – např. v podobě diaspor v západoevropských státech). Islamističtí teroristé ovšem nepředstavují jedinou hrozbu pro současné demokracie, může jít např. i o pravicové extremisty, separatistické guerilly, či „darebácké“ státy. Tématem této práce je omezování vstupu nepřátel demokracie, kteří přicházejí do demokratického státu zvenčí. Západní demokratické státy těmto hrozbám vzdorují různými prostředky, např. „válkou proti terorismu“, mající svá hlavní bitevní pole v Afghánistánu a Iráku, nověji v Jemenu. Zároveň může snaha chránit hodnoty, na nichž tyto státy staví, negativně ovlivnit kvalitu demokracie v nich samotných (kupříkladu sankce ze strany čtrnácti ostatních členských států EU vůči Rakousku kvůli zahrnutí extremistické strany do vlády po jejím úspěchu v demokratických volbách). (Mudde 2003)

Často zmiňovaným problém je ovšem omezování občanských práv a zároveň v některých případech i základních lidských práv, které se schovává za ochranu demokratického zřízení státu, či hodnot na kterých je demokratický stát postaven, kupříkladu v již zmíněné „válce proti terorismu“. Oblast, ve které je toto omezování viditelné snad nejvíce, představuje imigrační politika, do které obecně spadá i politika vízová a azylová. I v důsledku zkušeností západních států s islamistickým terorismem dochází v rámci této politiky ke zpřísňování podmínek pro udělení víz, zpřísňování kontrol na státních hranicích a v letecké přepravě a k zavádění dalších omezení a represivních opatření majících za cíl zabránění vstupu do země (v případě EU, respektive Schengenu prostoru spolupracujících států) osobám, které mohou znamenat hrozbu pro demokratické zřízení, či demokratické hodnoty. Ani Česká republika nepředstavuje výjimku a i ona se snaží chránit před takovýmito osobami, přičemž trendem poslední doby je harmonizace opatření, která ČR zavádí s dalšími členskými státy Evropské unie.

Teroristické útoky v USA z 11. září 2001 znamenaly významný milník ve vízové politice, jakožto nástroji pro zlepšení vnitřní bezpečnosti regulujícímu příchod osob nepřátelských vůči demokracii do země. Skutečnost, že 19 teroristů odpovědných za tyto teroristické útoky obdrželo celkem 23 neimigračních víz od pěti různých amerických konzulátů, posílila přesvědčení americké administrativy o nutnosti zpřísnit proces vydávání víz. Motivy EU pro zpřísňování vízové politiky byly poněkud odlišné, jelikož pachatelé následných teroristických útoků v Madridu, či v Londýně neprovedli cizinci, kteří by se na území EU dostali za pomocí krátkodobých víz, ale příslušníci vlastní komunity, kteří nezřídka kdy měli občanství členského státu EU. Ač jistou roli při vytváření vízové politiky EU útoky ze září 2001 sehrály, ohledy na vnitřní bezpečnost v rámci vízové politiky jsou stále více propojeny s ostatními aspekty aktivit Evropské unie – ať už hovoříme o policejní a justiční spolupráci členských států, boji proti nelegálnímu přistěhovalectví, či azylové politice (Král 2007: 19 – 20).

3. Společná vízová, azylová a migrační politika EU

3.1 Vízová politika členských zemí EU

Vízovou politiku evropské unie komplikuje fakt, že je odpovědnost za tuto politiku sdílena mezi Unií a jejími členskými státy. Zároveň platí, že ne všechny členské státy EU se na opatřeních, které jsou v jejím rámci přijaty, podílejí a zároveň je ne všechny státy uplatňují stejně. Navíc na úrovni EU je harmonizováno pouze vydávání víz krátkodobých, tj. víz vydávaných pro pobyt do 90 dnů. Víza dlouhodobá jsou více v kompetenci imigrační politiky jednotlivých členských zemí (Král 2007: 15 – 16). Evropští politici uznali, že k řízení migrace je nezbytný společný postup teprve v Tampere v říjnu roku 1999, kdy se shodli na tom, že by měla být stávající legislativa národních států harmonizována a rozhodli se vypracovat společnou imigrační politiku (respektive Společnou vízovou, azylovou a migrační politiku). Jedná se tedy o relativně novou oblast, která byla do rámce EU začleněna až Amsterodamskou smlouvou. Její počátky však lze vystopovat již v roce 1985, kdy byla přijata Schengenská úmluva, jež zahájila mezivládní spolupráci pěti členských zemí mimo rámec tehdejších Evropských společenství (Král 2007; Evropská komise 2004).

3.2 Víza v Schengenu

Vízová politika představuje jeden ze základních pilířů systému ochrany hranic států EU/Schengenu. Zároveň je nástrojem pro řízení migrace i součástí politiky vnějších vztahů. Jejím cílem je umožnění vstupu občanům třetích zemí splňujícím podmínky pro vstup a pobyt na území EU/Schengenu a zabránění vstupu těm, kteří by ohrozili bezpečnost a veřejný pořádek. Harmonizována byla řada pravidel uplatňovaných jednotlivými členskými státy. Jedná se hlavně o seznamy zemí, jejichž státní příslušníci pro vstup do EU potřebují víza a zemí jejichž občané víza nepotřebují. V rámci EU je stejně tak upraven např. formát vízových štítků a způsob jejich lepení do cestovních dokladů, formulář žádosti o vízum atp. Vízovou politiku EU dále rozvíjí schengenská spolupráce řadou předpisů, které upravují mj. postupy a podmínky pro udělování jednotlivých schengenských víz[1], konzultace mezi orgány, jež víza udělují. V dubnu tohoto roku (2010) vstoupí v účinnost nařízení o kodexu Společenství o vízech, které pravidla společné vízové politiky a vízové a konzulární praxe schengenských států dále harmonizuje a zpřesňuje. K větší ochraně států Schengenu bude sloužit i Vízový informační systém, který by měl být spuštěn na konci letošního roku. Tento systém bude obsahovat údaje o žadatelích o víza včetně biometrických prvků a jejich vízové historie. Údaje v něm uvedené budou dostupné i orgánům provádějícím hraniční kontroly. (Ministerstvo vnitra 2009c) Nyní již funguje Schengenský informační systém (SIS), který představuje společný pátrací systém zemí začleněných do schengenského prostoru. V tomto systému jsou shromažďovány a dále předávány záznamy o hledaných osobách a věcech a přispívají do něj a zároveň jej povinně používají všechny příslušné orgány členských států, a to na stejné úrovni jako vlastní systémy. Systém obsahuje v současné době přibližně 21 milionů záznamů. Předností SIS je rychlost rozšíření informace, kdy od okamžiku zadání záznamu týkajícího se hledané osoby či věci v jednom členském státě lze čas doby dostupnosti záznamu kdekoliv v schengenském prostoru prostřednictvím sdílení v SIS měřit v řádu minut. V současnosti se pracuje i na SIS druhé generace (Ministerstvo vnitra 2009d). V SIS jsou krom evidence osob, kterým má být odepřen vstup do schengenského prostoru vedeny i osoby hledané za účelem zatčení, pohřešované osoby, osoby hledané za účelem zajištění jejich spolupráce v trestním řízení a stejně tak i záznamy hledaných věcech (např. odcizené či ztracené doklady, automobily, střelné zbraně, padělané bankovky a další). (Ministerstvo vnitra 2007). Právě rychlost sdílení a velikost databáze činí z tohoto systému velmi účinný nástroj sloužící k ochraně demokratických států jej využívajících. Vízová politika má však i zahraničně politický aspekt, který však v zájmu zajištění bezpečnosti státu (členských zemí EU) ustupoval po 11. září 2001 poněkud do pozadí.

4. Omezování vstupu do země

4.1 Vstup do České republiky

Podmínky vstupu a pobytu cizinců na území České republiky jsou upraveny jak v původní české legislativě, tak v přímo závazných předpisech Evropské unie, přičemž od vstupu do Schengenu, se musí řídit i přímo závaznými schengenskými předpisy. Z původní české legislativy (která ovšem byla v souvislosti se vstupem ČR do EU i do Schengenu novelizována) je klíčový zákon o pobytu cizinců na území České republiky (jedná se o tzv. cizinecký zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K provádění některých ustanovení tohoto zákona jsou vydávány prováděcí předpisy, které řeší krom jiného seznam nemocí, které mohou ohrozit veřejné zdraví, okruh cizinců kteří mohou využít pro tranzit přes česká mezinárodní letiště letištní víza, či technické podmínky a postup při pořizování a dalším zpracování biometrických údajů v cestovním dokladu (Ministerstvo vnitra 2009a).

Hovoříme li o závazných předpisech Evropské unie (a schengenských předpisech), které určují podmínky vstupu cizinců do České republiky, máme na mysli zejména tzv. Schengenský hraniční kodex[2], Nařízení Rady EU č. 539/2001[3] a Směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2004/28/ES.[4]

Rozlišit můžeme tři skupiny cizinců, pro které se podmínky vstupu (a pobytu) na území ČR liší – 1. občany členských států EU, kteří požívají právo na volný pohyb (ve stejném režimu jsou vedeni i občané Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska); 2. občany třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů EU (případně Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska) a 3. občany třetích zemí (Ministerstvo vnitra 2009a). Zároveň ale můžeme velmi nehomogenní skupinu cizinců pocházejících z třetích zemí dále rozdělit, a to na cizince ze zemí, které jsou na tzv. bílém seznamu EU (pro pobyt kratší než tři měsíce nepotřebují víza); dále pak na ty, kteří víza i při krátkodobém pobytu potřebují (tzv. černý seznam zemí); a ty, kteří potřebují víza i při tranzitu na letištích (Cholewinski 2005).

Hraniční kontrola se v ČR provádí od vstupu do schengenského prostoru 21. prosince 2007 pouze na mezinárodních letištích při letech z/do zemí mimo Schengenu, jinak lze státní hranici překročit prakticky kdekoliv.[5] Zatímco cílem kontroly občanů EU je ověřit totožnost a platnost předloženého cestovního dokladu (jedná se o tzv. minimální kontrolu), občané třetích zemí jsou podrobeni kontrole důkladné, během které je kromě totožnosti a platnosti cestovního pasu a (případně i víza) ověřováno také splnění všech dalších podmínek nezbytných pro vstup a pobyt ve společném prostoru (jde o zdůvodnění účelu pobytu, prokázání dostatku prostředků na obživu během celého předpokládaného pobytu, zdali nejsou osobami vedenými v Schengenském informačním systému, případně národní evidenci nežádoucích osob, či jestli nejsou považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy kteréhokoliv ze schengenských států). Na vnitřních hranicích států Schengenu nesmí být hraniční kontroly prováděny vůbec, což se týká všech osob (Ministerstvo vnitra 2009b). Další podrobnosti průběhu kontroly na hranicích jsou popsány v Schengenském hraničním kodexu.

4.2 Odepření vstupu do země

Odepření vstupu do země je řešeno v § 9 cizineckého zákona, kde jsou taxativně vymezeny podmínky za kterých je policie oprávněna takovýto krok učinit. Policie je oprávněna odepřít vstup jak občanovi členského státu Evropské unie, jeho rodinnému příslušníkovi, tak státnímu příslušníkovi třetí země, přičemž po tomto rozhodnutí policie musí cizinec zemi neprodleně opustit.

V případě občana EU jsou zákonné podmínky pro odepření vstupu do země následující:

- nemá-li platný cestovní doklad a ani si nemůže tento doklad obstarat, případně nemůže předložit jiný doklad dokazující jeho státní příslušnost,

- předloží-li padělaný nebo pozměněný cestovní doklad nebo povolení k pobytu,

- je-li důvodné podezření, že trpí závažnou nemocí,

- je-li důvodné nebezpečí, že by při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,

- je-li zařazen do evidence nežádoucích osob a příslušný orgán, který uplatnil podnět na zařazení občana Evropské unie do této evidence (§ 154 odst. 2)[6], potvrdí, že trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo narušit veřejný pořádek.

Rodinný příslušník občana EU, který není občanem EU, musí navíc krom výše uvedeného předložit cestovní doklad a vízum (pokud se na něj vztahuje vízová povinnost) a vstup mu může být odepřen i pokud figuruje v Schengenském informačním systému. U cizinců z třetích zemí je pak výčet podmínek vstupu nejdelší. Vzhledem k zaměření této práce na prostředky sloužící k ochraně demokracie budu jmenovat pouze důvody relevantní k tématu (některé z dalších podmínek jsou uvedeny výše u části věnované hraniční kontrole). Vstup do země může být odepřen pokud:

  • je cizinec nežádoucí osobou (§ 154),
  • je zařazen do SIS, což neplatí, je-li cizinci uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území,
  • existuje důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky,
  • je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek anebo ohrozit mezinárodní vztahy smluvních států.

Jak je patrné, Česká republika má díky současnému znění zákona o pobytu cizinců na území ČR nástroj, kterým se může proti případným nepřátelům demokracie, kteří pocházejí jak z EU (či jsou rodinnými příslušníky občanů EU), či jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří by se snažili na její území proniknout, bránit. Situaci ovšem ztěžuje skutečnost, že díky své poloze a účasti na Schengenu může ČR za normálních okolností provádět hraniční kontroly pouze na mezinárodních letištích. Státní hranice tak zůstává v celé své šíři otevřená. Vzhledem k tomu, že mnoho nepřátel demokracie může žít v evropských státech, které jsou členy Schengenu, mohou se tyto osoby (ať už se jedná např. o extremisty, Islamistické teroristy, případně osoby sloužící ve prospěch cizích zemí) i přes své vedení v národních, či evropských databázích dostat díky absenci hraničních kontrol i do České republiky, což je určitým problémem Schengenu, jelikož kontroly na všech hranicích lze obnovit pouze za mimořádných okolností, jako je např. pořádání velkých sportovních událostí. Zatímco vnější hranice tohoto prostoru je střežena daleko důsledněji než dříve a SIS, jakožto celoevropská databáze, do které mohou přispívat svými poznatky všechny participující státy, představuje efektivní nástroj, díky volnému pohybu osob nemusí vždy zaručit, že se nepřátelé demokracie, kteří jsou rezidenty ve státech Schengenu, či se jim do nich podařilo dostat (např. na vízum udělující možnost pobývat pouze v jedné členské zemi, které se ovšem vydává výjimečně) nedostanou i do ČR. Pak je možností odhalení přítomnosti naprosté většiny z nich pouze díky kontrole ze strany policie.

4.3 Nežádoucí osoby

Kromě Schengenského informačního systému, ve kterém jsou vedeni cizinci z třetích zemí, existuje i národní evidence nežádoucích osob (upravuje § 154 zákona o pobytu cizinců), ve které jsou zavedeni lidé, kteří by, jak definuje cizinecký zákon, mohli ohrozit bezpečnost státu, veřejný pořádek, ochranu veřejného zdraví, nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. V této evidenci jsou začleněny i osoby, které byly správně vyhoštěny.

V zákoně se dále můžeme dočíst, že o označení cizince za nežádoucí osobu rozhoduje policie, a to na základě vlastních poznatků, požadavku ústředního správního úřadu České republiky, požadavku zpravodajské služby České republiky anebo závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Při kladení požadavku na zařazení do evidence musí ten, kdo o jeho zařazení žádá dbát na zachování přiměřenosti mezi důvodem a důsledkem tohoto kroku. Zákon dále uvádí, že při prokazování přiměřenosti je třeba zejména posuzovat dopady tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

Při vstupu České republiky do Schengenu došlo k přenesení velké části osob uvedených v databázi národní do databáze schengenské (jednalo se zhruba o 30 000 záznamů o občanech třetích zemí) (Ministerstvo vnitra 2009c).

4.4 Odepření vstupu do České republiky – roky 2007 a 2009

Tabulka č. 1: Přeshraniční pohyb na hraničních přechodech ČR

Rok 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Odbaveno osob na SH (příjezd+výjezd=milióny) 290 278 281 277 264 260 263 271 272 267
Z toho cizinců (milióny) 204 199 205 204 196 189 190 199 199 11,8
Cizinci vráceni z HP na příjezdu do ČR (tis.) 97 102 111 95 85 80 51 6 3 1

Poznámka: od 21. 12. 2007 jsou statisticky sledovány pouze hraniční přechody na letištích, údaj o cizincích odbavených na státní hranici za rok 2007 obsahuje pouze cizince z třetích zemí

Zdroj: Ministerstvo vnitra 2008

Jak vyplývá z této tabulky, počet cizinců, kteří každoročně překročí hranice ČR, se pohybuje přibližně okolo 200 miliónů, přičemž je patrné, že rapidně klesá počet cizinců, jimž je odepřen vstup do země. Většinou se ovšem nejedná o osoby, které by figurovali na seznamu nežádoucích osob.

Během roku 2007, v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 326/1999 Sb., odmítli policisté na hraničních přechodech vstup do České republiky cca 1 180 cizincům (tj. -62,5 %). Největší zastoupení měli občané Turecka (227 osob), Ukrajiny (196 osob), Ruska (99 osob), Vietnamu (66 osob) a Číny (63 osob) (Ministerstvo vnitra 2008).

V roce 2008, byl policií v souladu s ustanovením § 9 cizineckého zákona odepřen vstup na vnější schengenské hranici České republiky (mezinárodní letiště) 257 osobám. Ve srovnání s rokem 2007 došlo k nárůstu osob, kterým byl odepřen vstup na mezinárodním letišti o 138 (tj. +116,0 %). Nejčastěji byl vstup odepřen státním příslušníkům Ruska (70 osob), Ukrajiny (29 osob), Turecka (20 osob), Egypta (19 osob) a Arménie (8 osob). Nečastějším důvodem pro odepření vstupu na území České republiky byla skutečnost, že osoba nedisponovala platným vízem (186 osob, tj. 72,4 % celkového počtu 257 osob, kterým byl odepřen vstup). Na základě zjištění osoby v SIS byl odepřen vstup do země dalším 126 osobám. Na základě českých záznamů v SIS nebylo v roce 2008 vpuštěno do schengenského prostoru 552 cizinců třetího státu. U dalších 673 záznamů, které byly vloženy českou stranou do SIS, nebylo ze strany kompetentních zahraničních orgánů přistoupeno k zamítnutí vstupu nebo pohybu těchto osob.

Co se týká udělování víz, tak zastupitelské úřady České republiky přijaly v roce 2008 649 497 žádostí o vízum a udělily, resp. vyznačily 584 688 víz, tj. o 68 553 víz méně než v roce 2007. Nejvyšší počet víz byl udělen, na ZÚ Moskva, ZÚ Kyjev, Generálním konzulátu Sankt Peterburg, Generálním konzulátu Lvov a ZÚ Bělehrad (Ministerstvo vnitra 2009). Vízum tak neobdržela pouze přibližně desetina žadatelů.

5. Závěr

Nutnost harmonizace a vůbec existence vízové, azylové a imigrační politiky je dána zrušením kontrol na vnitřních hranicích mezi signatáři úmluvy a vytvořením vnější schengenské hranice, což si vyžádalo jejich důslednou kontrolu a zároveň sjednocení pravidel mezi jednotlivými členskými stát. I přes sebelepší nástroje snažící se zabránit vstupu osob, které mohou znamenat ohrožení demokratických států, ať již jde o víza, či evidence nežádoucích osob, nelze nikdy vyloučit selhání. Jedním z posledních příkladů takovéhoto selhání může být pokus o teroristický útok na letadlo letící na lince z Amsterodamu do Detroitu. Nigerijec, který se o tento útok pokusil, měl podle prvních informací nejenom platná americká víza, ale zároveň figuroval na americkém seznamu osob podezřelých z terorismu. V takovémto případě mu nemělo být vůbec umožněno do USA cestovat, případně měl být důkladně zkontrolován.

Jistě ovšem existují i další způsoby jak demokratické státy při snaze o proniknutí do nich oklamat. I přes neustálou snahu o vylepšování ochranných prvků na cestovních dokladech a vízech existuje obrovský padělatelský trh s těmito dokumenty – dle amerických úřadů se padělaný pas Spojených států prodává i za více než 20 000 amerických dolarů (Harty 2005). Další rizika pramení z korupce a obchodu s vízy (čehož se pravděpodobně dopouštěly i některé zastupitelské úřady ČR), či změn identit nebezpečných osob. Snaha demokratických států bránit se však útočí i na základní lidské právo svobody pohybu osob. Ve své snaze o zvýšení vlastní bezpečnosti dochází mnohdy k zavádění až nepřiměřených nástrojů, které zabraňují velkému množství osob žijících v „rizikových“ zemích volně cestovat (např. občané Sýrie, či Iráku mají jen minimální šanci na získání schengenských/českých víz).

Hledání kompromisu mezi maximální úrovní vlastní bezpečnosti a zároveň nediskriminování občanů třetích států je záležitostí navýsost citlivou. Zároveň je diskutabilní, nakolik oprávněné je vedení tak velkého množství (stále podrobnějších) záznamů v různých databázích a to jak v Evropské unii, tak v národních státech.

Použité zdroje a literatura

Černý, P. (2008): Právní ochrana před extremismem. Praha: C. H. Beck.

Evropská komise 2004: Ke společné imigrační politice EU. Evropská komise – generální ředitelství „Justice a vnitřní záležitosti“. (cit. 2010-01-04). (http://ec.europa.eu/justice_home/key_issues/immigration/immigration_1104_cs.pdf).

Harty, M. (2005): U.S. Visa Policy: Securing Borders and Opening Doors. The Center for Strategic and International Studies and the Massachusetts Institute of Technology. (cit. 2010-01-04). (http://www.twq.com/05spring/docs/05spring_harty.pdf)

Cholewinski, R. (2005): Borders and discrimination in the European Union. ILPA, MPG. (cit. 2010-01-04). (http://www.ilpa.org.uk/publications/borders_exec_summary.pdf).

Mudde, C. (2003): Liberal Democracies and the Extremist Challenges of the Early 21st

Century. Extremismus.com. (cit. 2010-01-04). (http://www.extremismus.com/texte/demo2.htm).

Král, D. (2007): Vízová politika Evropské unie a Spojených států – Výzvy pro transatlantické partnery. In. Král, D. (ed. 2007): Vízová politika Evropské unie a Spojených států – Výzvy pro transatlantické partnery. Protiteroristické politiky ve střední Evropě. Praha: Europeum.

Ministerstvo vnitra 2007: Základní informace o schengenském informačním systému. MVČR. (cit. 2010-01-04). (http://www.mvcr.cz/clanek/dvoulete-vyroci-vyuzivani-sis-v-ceske-republice.aspx).

Ministerstvo vnitra ČR 2008: Zpráva o situaci v oblasti migrace na území České

republiky za rok 2007, (http://www.mvcr.cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceskerepubliky-

470144.aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D)

Ministerstvo vnitra 2009a: Podmínky vstupu a pobytu cizinců na území České republiky. (cit. 2010-01-04). (http://www.mvcr.cz/clanek/sluzby-pro-verejnost-informace-pro-cizince-podminky-vstupu-a-pobytu-cizincu-na-uzemi-ceske-republiky.aspx).

Ministerstvo vnitra 2009b: Pravidla překračování hranic. MVČR. (cit. 2010-01-04). (http://www.mvcr.cz/clanek/pravidla-prekracovani-hranic.aspx).

Ministerstvo vnitra 2009c: Zpráva o situaci v oblasti migrace za rok 2008. MVČR. (cit. 2010-01-04). (http://www.mvcr.cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceske-republiky-470144.aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D).

Ministerstvo vnitra 2009d: Schengenský informační systém 2. generace. MVČR. (cit. 2010-01-04). (http://www.mvcr.cz/clanek/seznamte-se-odbor-azylove-a-migracni-politiky.aspx?q=Y2hudW09Mw%3D%3D).

Zákon o pobytu cizinců na území České republiky č. 326/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. (cit. 2010-01-04). (http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.155/701?PC_8411_number1=326&PC_8411_l=326/1999&PC_8411_ps=10#10821).

Poznámky

[1] Jedná se o víza platná nejenom pro stát, který je vydal, ale držitel s nimi může cestovat v rámci celého Schengenu. Uděluje se pouze při splnění všech stanovených podmínek, které jsou důkladně prověřovány. Kromě tohoto krátkodobého víza (platí tři měsíce) se dále uděluje jednotné průjezdní vízum pro průjezd přes schengenský prostor v délce maximálně pěti dní a letištní průjezdní vízum, které držitele opravňuje k průchodu mezinárodní tranzitní oblastí letiště. Výjimečně může být uděleno i vízum platné pouze pro jeden, či více států, nikoliv však pro celý Schengen (Ministerstvo vnitra 2009c).

[2] Tzv. Schengenský hraniční kodex je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Ministerstvo vnitra 2009a).

[3] Nařízení Rady (ES) č. 539/2001 stanovuje seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni ve znění pozdějších předpisů (tamtéž).

[4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (tamtéž).

[5] Určitou výjimku mohou tvořit samozřejmě např. vojenské prostory, případně území národních parků.

[6] Paragraf 154 cizineckého zákona se věnuje nežádoucím osobám, o kterých je pojednáno v následující kapitole.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/omezeni-vstupu-do-zeme-jako-nastroj-militantni-demokracie/ 

Autor: Michael Murad, student bezpečnostních a strategických studií FSS, MU

Podobné články

Další články autora

Autor : Michael Murad 🕔15.02.2012 📕3.859

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře