Institucionalizace hnutí Hizballáh v Libanonu

Autor : Michal Mádl 🕔15.02.2012 📕5.293

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/institucionalizace-hnuti-hizballah-v-libanonu/

Hnutí Hizballáh[1] je dnes jednoznačně fenoménem přesahujícím nejen hranice Libanonu, nýbrž i Blízkého východu samotného. Z původně extrémistické šíitské skupiny, která mezi prvními proslula sebevražednými atentáty, se stala jedna z nejdůležitějších politických sil v Libanonu. Hizballáh se stal jakýmsi fenoménem, který se těší velké popularitě i mezi sunnitskými muslimy, zejména jako symbol úspěšného odporu proti Izraeli. Velkou měrou se tak stalo i díky jeho úspěšné etablovanosti coby politického aktéra v Libanonu. A právě proces jeho institucionalizace v libanonské společnosti a na politické scéně je hlavním předmětem tohoto textu. Snaží se popsat změny v ideologii, politickém vystupování a i ve vojenském chování Hizballáhu. Snaží se identifikovat vlivy, které měly na jeho institucionalizaci vliv, a celkově chce přispět k pochopení, proč toto hnutí mělo takový úspěch. Časově je pro práci zlomový rok 1992 a práce se detailněji zabývá vývojem do roku 2000, kdy došlo k izraelskému stažení z Libanonu, které znamenalo další přelom v institucionalizaci Hizballáhu a jeho definitivní etablaci na libanonské a regionální politické scéně.

Teoretické zázemí a plán práce

Pojem institucionalizace jako takový zpravidla odkazuje na proces, či výsledek procesu, ve kterém se sociální aktivity stanou regulovanými a rutinními jako stabilní sociální struktury (Jary a Jary 1991: 315). V politických vědách se instituce vnímá coby veřejné těleso s formálně navrženými strukturami a funkcemi, která má funkci regulovat určité definované aktivity, které se vztahují na celou populaci (Bealey 1999: 166). Blackwell Dictionary of Sociology definuje institucionalizaci konfliktu jako absorbování a zahrnutí hlavním proudem sociálního systému, například ve formě odborů (Johnson 2000: 158). V úzu této práce je tedy institicionalizace vnímána jako popsání procesu integrace do libanonského politického a sociálního systému. Proces institucionalizace lze znázornit na tvz. S-křivce. Z počátku se nový fenomén dotýká poměrně malého počtu lidí. Nicméně hnutí se dále rozrůstá v čase a je přijímáno stále větším procentem lidí. Když se S-křivka přibližuje k apogeu, nastává vrchol institucionalizace hnutí. Tam setrvává nějakou dobu (křivka se zplošťuje). Po určité době ovšem nastává úpadek, hnutí ztrácí podporu a postupně zaniká (Lawrence, Winn a Jennings 2001: 626). Samozřejmě zde existují vlivy, které ovlivňují rychlost, trvalost a vývoj tohoto procesu. DiMagion a Powell (1983, 150-153) identifikují mechanismy, které mají na institucionalizaci vliv. Je jimi zejména mechanismus donucovací (tedy síly, které působí na organizaci ze strany jiných organizací, společnosti a určitá kulturní očekávání), normativní (snahu členů organizace o ustálení organizace a získání autonomie) a mechanismus napodobování (tedy snahu najít řešení v podmínkách nejistoty nápodobou již zavedených vzorců chování). Alternativní mechanismy se více vážou na časový rozměr institucionalizace; tedy zda působí dlouhodobě, nebo krátkodobě. Ty si kladou za hlavní determinant moc. Z ní vycházející mechanismy ovlivňují průběh institucionalizace. Je to z krátkodobých: vliv (rozhodovací proces, donucení, manipulace) a síla (fyzické násilí, převzetí majetku). Z dlouhodobých to jsou disciplína (průzkum, schopnost přizpůsobit se) a dominance (diskriminace, materiální prostředky). Všechny tyto jevy mají vliv na pomyslnou křivku institucionalizace, kdy například institucionalizace založená na síle sice velmi rychle doroste k apogeu, nicméně posléze rychle přechází k pádu. Oproti tomu kombinace vlivu a disciplíny se vyznačuje pomalejší rychlostí stoupání k apogeu, ale je také mnohem stabilnější (Lawrence, Winn a Jennings 2001: 632-641).Časový rozměr lze dle těchto autorů vnímat podle významných událostí. Studie je proto ohraničena vznikem Hizballáhu (1982), počátkem insititucinalizace (první roky let devadesátých) a konec izraelské přítomnosti roku 2000. V následujícím textu ukážeme, že v případě Hizballáhu došlo v tomto období k prolnutí všech těchto prvků, což zapříčinilo jeho bezprecedentní postavení v Libanonu i v zahraniční. Avšak nejdříve je třeba uvést i obecné vztahy, jaké teroristické skupiny zaujímají ve vztahu k politickým uskupením.

Je pozoruhodným faktem, že vztah mezi politickými stranami a teroristickými skupinami, zejména pak přechod od terorismu k politice, je poměrně zanedbaným tématem. A když už se tak stalo, tak se zpravidla jednalo o shluk případových studií, které se nesnažily vytvořit teorii či analytický rámec pro vztah politických stran a teroristických skupin (Rudolph 2008). Více prostoru bylo věnováno tomu, jak a proč teroristické skupiny zanikají. Právě institucionalizace je často uváděna právě jako příklad jednoho z možných zániků teroristických skupin. Nicméně zpravidla je to vnímáno tak, že daná skupina se vzdá násilných metod boje a plně se zapojí do legálního procesu (ITAC 2007: 7). Dle autorů studie RAND, nejvíce teroristických organizací (celých 43%) zaniklo právě tím, že začaly svoje požadavky a cíle prosazovat skrze politickou činnost (Jones a Lebicki 2008: 19-21). Avšak v našem případě je nutné uvažovat o případu, kdy teroristické skupiny vyvíjejí soustavně jak politickou, tak i násilnou činnost. Existuje několik důvodů, které mohou teroristickou skupinu přimět ke změně svého postoje a do větší, či menší míry aplikovat snahu dostát cílům skrze standardní politické mechanismy. Jsou jimi (dle Weinberger 2008: 76-78) :

1) Vnější změny mimo skupinu samotnou:

a) Vláda nabídne teroristům politickou participaci

b) Režim je změněn z autoritářského na demokratický a utlačovaná skupina má tedy možnost

prosadit svoje požadavky nenásilně

2) Vnitřní změny a iniciativa teroristických skupin:

a) Teroristická skupina ustanoví politické křídlo, které ji umožní efektivnější realizaci jejích cílů, mobilizaci podpory atd. Tedy když pouze násilí nestačí.

b) Určité rozdělení úkolů. Děje se v případě, kdy geografické, kulturní a jiné vlivy vyžadují, aby na určitých místech byl veden ozbrojený boj a na jiných spíše politická kampaň. Právě to je podle Weinebergera případ Hizballáhu.

c) Teroristické skupiny spolu soupeří a vytvoření politického křídla je jednou výhodou, která jim umožní náskok před konkurencí se stejnou ideovou základnou.

V následujících řádcích bude analyzován průběh instucionalizace Hizballláhu na území Libanonu, zejména s důrazem na jeho přechod od čistě extrémistické anti-systémové organizace, k jednomu z hlavních politických uskupení. Tato práce přejímá dělení historie Hizballáhu dle Eitana Azaniho. Ten ji rozdělil prizmatem vývoje sociálního hnutí na tyto části (Eitan 2009: 47-48)

1) Fáze zakládání v letech 1982-1983

2) Fáze formování v letech 1983-1985

3) Fáze rychlého rozvíjení a expanze v letech 1985-1991

4) Fáze institucionalizační v letech 1991 až do současnosti

5) Fáze úpadku, která zatím ještě nenastala

Následující práce přejímá toto rozdělení, nicméně pro lepší uchopitelnost ho rozděluje pouze do dvou zásadně oddělených období - předinstitucionalizačního a institucionalizačního. Za zlomový je považován počátek devadesátých let a zejména pak rok 1992, kdy se Strana Boží poprvé účastnila regulérních parlamentních voleb. Chování Hizballáhu v těchto obdobích je sledováno zejména v třech rovinách:

a) rovina ideologická – tedy jak se měnila ideologie Hizballáhu, zejména přechod od islamistické rétoriky k nacionalistické.

b) rovina politická; jak se hnutí chovalo ve vztahu k ostatním mocenským a politickým aktérů. Zajímavý je zejména rostoucí pragmatismus.

c) rovina násilná – jak se měnila ozbrojená a násilná povaha Hizballáhu. Hlavní důraz je kladen zejména na přechod od teroristických praktik útoků na civilní cíle ke guerillové taktice proti izraelské armádě.

Metodologicky se tato práce hlásí k případové studii. Jejím cílem je hluboce prozkoumat dané téma, nicméně už ze svoji povahy není schopna vyvozovat obecné závěry a vzorce (Drulák el al. 2008: 34).

Pozadí a kontext situace v Libanonu

Jakákoli analýza hnutí Hizballáh nemůže nezačít alespoň stručným nástinem historické i současné situace v Libanonu, která je pro pochopení vývoje a ustanovení této skupiny nezbytná. Libanon je země společensky veskrze roztříštěná a hlavní dělící linie představuje zejména náboženská roztříštěnost. V zemi je v současnosti 18 náboženských skupin (US DOS 2007). Tradiční hlavní a velmi povrchní dělení je mezi muslimy a křesťany. Nicméně tyto dvě hlavní skupiny se dělí. V křesťanském táboře se jedná o převažující maronity a malé skupiny ortodoxních křesťanů. Muslimové jsou povětšinou sunnité, dále je zde menšina šíitů a drúzů (US DOS 2007). Politický systém Libanonu byl v čase jeho nezávislosti ustanoven právě tak, aby reflektoval tuto náboženskou rozštěpenost. Největší podíl na moci měli většinoví maronité, kteří dostali pozici prezidenta, zatímco sunnita byl tradičně ministerským předsedou a šíita mluvčím parlamentu (Traboulsi 2007: 110). Nicméně tento politický systém se ukázal jako veskrze nepružný a postupem času přestal reflektovat skutečnou populační realitu. Nejvíce na tom začali tratit zejména šíité, kteří tradičně měli velmi špatné socioekonomické postavení (Norton 2007: 12-14). Příchod bojovníků z Organizace pro osvobození Palestiny, zhoršující se situace v regionu a vzrůstající roztříštěnost společnosti nakonec způsobily vypuknutí krvavé občanské války, která sužovala zemi od v letech 1975-1990 a měla zásadní význam na vznik Hizballáhu.

Šíité před a v průběhu občanské války přešli z politické apatie, kontrolované systémem nejsilnějších rodin, do politického aktivismu. Jeho počátky byly nejdříve v různých socialistických a panarabských stranách, nicméně skutečně prvním hnutím, které dokázalo vzbudit dostatečnou podporu, bylo hnutí Amal (Shanahan 2005: 108). U jeho zrodu stálá zejména osoba charismatického klerika Musá al-Sadra, který se stal hlavním mluvčím šíitů v Libanonu v sedmdesátých letech. Nicméně Amal byl hnutím vysoce pragmatickým a v mnoha ohledech velmi umírněným. Měl špatné vztahy s Palestinci a svého času nebyl daleko od explicitního spojenectví s Izraelem (Norton 2007: 22-23). Silný vliv na politickou i náboženskou aktivizaci šíitů měli zejména klerici z jižního Iráku, kteří začínali prosazovat svoje, často radikální vize (Ibidem: 30-32). Do těžké situace v Libanonu na počátku osmdesátých vstoupila ještě islámská revoluce v Íránu, která otevřela cestu radikálnímu režimu v Teheránu, vedenému ajjatoláhem Chomejním. Írán se netajil svým cílem rozšířit islámskou revoluci dále do světa a extenzivně k tomu chtěl využít právě menšiny šíitů v arabském světě. A Libanon se měl stát jedním z jeho hlavních cílů (Takeyh 2006: 86-87)

Vznik a předinstitucionalizační fáze Hizballáhu

Kritickou důležitost pro vznik Hizballáhu měla změna směru Sýrie vůči Libanonu. Sýrie zpočátku nesmírně tvrdě potlačovala jakékoli projevy islámského radikalismu, zejména co se týče aktivit muslimského bratrstva (Hinnebusch 2005: 89-98). Ačkoli od samého počátku se sekulární Sýrie stala velmi paradoxním spojencem teokratického režimu v Teheránu, neměla zájem na podporování radikálně orientovaných islamistických skupin jakéhokoli islámského směru. To nade všechnu pochybnost dokládá i přílet několika desítek šíitských „internacionalistů“ z Íránu roku 1979, kteří se chtěli angažovat v bojích v Libanonu, nicméně po příletu byli promptně zatčeni a odesláni zpět (Bergmann 2008: 54). Avšak drtivá porážka v červnu roku 1982 z rukou izraelské armády na území Libanonu měla dalekosáhlé důsledky pro orientaci Sýrie na mezinárodním poli. Vědom si nemožnosti porazit Izrael konvenčními prostředky, Damašek byl nucen uzavřít dohodu s Íránem. Společná podpora hnutí Hizballáh měla pomoci vést válku v zastoupení a udržovat tlak na Izrael (a donutit ho k jednání o Golanských výšinách), zatímco Írán mohl tyto guerilly cvičit, indoktrinovat, a šířit takto Chomejního revoluci do oblasti Levanty (Sharik 2004: 38-41). Současně tak Sýrie mohla získat čas na znovuvyzbrojení a mohla tak fungovat strategie „štítu a meče“, kdy aktivity guerilly měly být pod ochranou odstrašujících prostředků znovuvyzbrojené syrské armády (Hirst 2010: 191).

a) Ideologické projevy Hizballáhu v tomto období

Hizballáh vznikl zhruba okolo roku 1982, nicméně toto číslo nelze zcela přesně určit. Do hnutí vstupovaly zejména odštěpené radikální elementy z hnutí Amal a různé další islamistické, šíitské, ale i levicové skupiny (Eitan 2009: 61-62). V prvních letech svojí existence se zcela jasně hlásil k radikálním ideálům Chomejního revoluce. Ajjatoláh Chomejní ve své knize Wilájat al-Faqíh[2]. Zdůrazňoval v ní to, že jediná právoplatná vláda na zemi se musí opírat o znalost božského zákona. Poručenství nad společností je dáno do rukou náboženských vůdců, pakliže není dostupný oprávněný vládce, kterým může být pouze dvanáctý ímám Mahdí. Tím tak nadřadil moc duchovní nad moc světskou (Kropáček 1996: 187). Dlužno přiznat, že tento přístup je v šíitském učení velmi kontroverzní a Chomejního koncept byl ostře kritizován význačnými šíitskými učenci (Nasr 2007: 125-126). Obecně se považuje za fakt, že zpočátku byl tento koncept islámské vlády plně přijat Hizballáhem společně s dalšími teokratickými tendencemi Chomejního Íránu, pro který byl Amal příliš umírněný (Byman 2005: 93). Ačkoli první masové demonstrace se uskutečnily roku 1984 (Van Engeland 2008: 31), jakýmsi politicko-ideologickým manifestem se stal otevřený dopis roku 1985.

V textu tohoto otevřeného dopisu byly silně zastoupeny prvky odkazující na islám jako zdroj spravedlnosti a štěstí a odsouzení „imperialismu“ obou světových velmocí. Prohlášení bylo mimořádně kritické k Izraeli a USA, označovalo je za hlavní nepřátele islámu a USA za zdroj všech problémů. Velmi kritický byl i k Francii, maronitským falangistům (silný akcent je dáván na masakry v Šabře a Šatile) a sám sebe pasoval do role odporové síly, která bojuje nejen za osvobození Libanonu, ale i za islám a utlačované třetího světa obecně (CIA 2010). V textu byl silně vidět důraz na internacionalizaci činnosti Hizballáhu. Nicméně, jak poukazuje Norton (2007: 39), Strana Boží se v tomto dopise explicitně nehlásila k Waliját al-Faqih. Současně se objevovaly i vstřícnější náznaky jako například deklarace o tom, že by si každý v Libanonu měl svobodně zvolit svoji vládu. Na to měl patrně vliv umírněnější z duchovních otců hnutí ajjatoláh Fadllaláh, který odmítal přímé aplikování íránského modelu (Eitan 2009: 143). I přes určitou zdrženlivost byl více než jasný rozdíl s Amalem, který se v té době profiloval jako hnutí se sekulární motivací. Až do počátku devadesátých let byly všechny výše zmíněné principy ideologie Hizballáhu stále platné. Atraktivita jeho sloganů se zvyšovala společně se zhoršující se situací v Libanonu. Vzhledem k brutálním bojům, které se odehrávaly na jihu země, se zejména izraelská přítomnost stávala stále méně populární. Ideologicky naprosto nesmlouvavý Hizballáh získával stále více na oblibě. Jeho ideologii podporovaly i úspěšné vojenské akce, čemuž se budeme více věnovat níže. To nakonec donutilo i Amal, aby také přijal radikálnější linii (Ibidem: 67).

Společně se stažením Izraele z většiny Libanonu a vytvořením takzvané bezpečnostní na jihu Libanonu se transformovala i ideologie Hizablláhu. Více začal akcentovat povahu oprávněného odporu proti okupaci, přičemž v tomto mu nahrávaly i rezoluce OSN, které vyzývaly k odchodu izraelských sil z Libanonu (United Nations 1978). Postupně se v náznacích opatrně měnila i rétorika některých osob Hizballáhu. Avšak představitelé Hizballáhu alespoň v rétorické podobě zůstali věrní svým názorům ještě po podepsání taifských dohod, nicméně velmi rychle začali obracet (Alagha 2006: 40-41).

b) Politické projevy Hizballáhu v tomto období

Jak Hizballáh naplňoval svoje ideologická východiska v praktické politice v této době? Na tuto otázku by měla odpovědět tato část práce. Zejména je nutné zdůraznit, že v této fázi de facto neuznávala možnost politické participace. Naopak všechny pokusy o vyjednávání a mediaci pro něho byly neakceptovatelné. Strana měla nepřátelský vztah prakticky ke všem aktérům, kteří se na území Libanonu nacházeli. Z pochopitelných důvodů byla strana nepřátelská k maronitům, ale napjaté vztahy měla i s drúzy. Obzvláště nelítostný byl postoj Hizballáhu ke členům komunistických stran, jejíž členy bez milosti na mnoha místech zmasakroval (Norton 2007: 37). Paradoxně nejvíce napjaté byly jeho vztahy s rovněž šíitským Amalem. Obě strany spolu začaly vést zápas o dominanci v šíitské populaci. Tento zápas vyvrcholil v letech 1988 až 1990, kdy došlo k otevřenému ozbrojenému střetnutí obou skupin. Boj byl veden velmi nelítostně a měl velký dopad na cestu Hizballáhu k institucionalizaci, jelikož Strana Boží tímto způsobem definitivně ustálila svoji pozici, jako jedno z center moci v Libanonu. Konflikt rovněž přinesl velký rozkol do syrsko-íránské aliance, kdy Sýrie stála za Amalem, zatímco Írán za Hizballáhem (Goodarzi 2006: 200-206). V roce 1990 přímé nepřátelství utichlo a byly stanoveny určité hranice vlivů mezi oběma skupinami, nicméně jejich soupeření je patrné dodnes, i když jsou v současné době spojenci.

Hlavním projevem ve veřejné sféře byla činnost, která se nakonec stala klíčovou pro úspěch Hizballáhu na libanonské scéně – poskytování sociálních služeb. Jak již bylo řečeno, šíitské oblasti byly tradičně sociálně deprivované, chudé a celkově v nich byla velmi nízká životní úroveň, což vedlo k migraci šiítů, jak v Libanonu, tak i do okolního světa (Shanahan 2005: 32-34). Hizballáh na tomto poli zahájil mocně svoje projekty na zlepšení života šíitů. Patřilo mezi ně budování mešit, nemocnic, škol a budování sítě dobrovolných sociálních organizací (Weinberger 2006: 89). V tomto směru se stala nejdůležitější íránskými penězi sponzorovaná nadace Džihád al Bina’a. Jejím cílem se stala podpora strategických cílů Hizballáhu skrze rozsáhlou rekonstrukční činnost, jako například opravy silnic, dodávky vody apod. (Love 2010: 21-24). Rovněž sem lze zařadit další organizace jako Islámská zdravotnická organizace, která řídí síť nemocnic, či například organizace přímo zodpovědné za osoby postižené válečnými útrapami a pozůstalé po bojovnících padlích v boji s Izraelem. V osmdesátých letech byli založeni i Skauti imáma Mahdího, což je de facto mládežnická organizace Hizballáhu (Ibid: 22).

c) Násilné projevy Hizballáhu v tomto období

Jestliže označení Hizballáhu, coby teroristické organizace je dnes pro některé kontroverzní, v období osmdesátých let ho jinak nazvat nelze. Metody Hizballáhu v tomto období jasně naplňovaly teroristický kalkul spočívající v zastrašení většího počtu lidí, než jsou samotné zasažené oběti (Mareš 2005: 22). Hizballáh provedl na počátku osmdesátých let hned několik spektakulárních úderů, které znamenaly přelom nejen ve vývoji situace v Libanonu, ale i historie terorismu jako takového. Mezi ně patřily zejména nesmírně krvavé útoky na americkou ambasádu v Bejrůtu v březnu 1983 a kasárna americké námořní pěchoty a francouzských vojáků v říjnu téhož roku. Všechny útoky si dohromady vyžádaly 379 obětí a ukázaly, jak strašlivou zbraní je sebevražedný atentát, a dá se říct, že z Libanonu se tento fenomén začal poprvé masově šířit dále po světě (Raděj 2006: 251). K zodpovědnosti se přihlásila organizace Islámský džihád, nicméně předpoklad je takový, že to byl pouze pseudonym pro ještě nezcela zorganizované členy Hizballáhu. Ke stejnému názoru došel nakonec i americký nejvyšší soud, který zodpovědnost po mnoha letech vyšetřování Hizballáhu přiřkl (United States District Court for the District of Columbia 2010). Útoky v podobném stylu pokračovaly i proti izraelské armádě. Zde se patrně prokázal i fakt, že šíité mají k mučednické smrti mnohem bližší vztah než sunnité. Tento fakt vychází z tradice šíitské historie a váže se ke smrti imáma Husajna v bitvě u Karbála v sedmém století našeho letopočtu (Nasr 2007: 41-43). Ačkoli sebevražedné atentáty se staly mnohem více nechvalně proslulé ve spojitosti s činností palestinských a obecně sunnitských extrémistických skupin, například Hamás se z velké části pouze inspiroval od Hizballáhu a šíitské větve islámu (Introvigne 2003: 67) Ruku v ruce s tímto vývojem se ovšem dařilo Hizballáhu vést i úspěšnou pozemní guerillovou válku (Poole 2004: 29-49).

Avšak jedním z hlavních znaků Hizballáhu v tomto období se staly brutální únosy občanů západních zemí, ať již to byli zpravodajští důstojníci či humanitární pracovníci. Z bezpečnostního hlediska se pro USA stal patrně nejhorším únos šéfa místní pobočky CIA Wiliama Buckleyho, či únos letounu společnosti TWA 847. Za většinou těchto akcí a únosů stál nechvalně proslulý terorista Imád Mughníja (Bergamnn 2008: 90-103).

Institucionalizační fáze Hizballáhu a její pozadí

Počátkem devadesátých let se mnohé změnilo jak v Libanonu, tak i v jeho blízkém okolí. Zejména občanská válka po patnácti letech skončila takzvanými taifskými dohodami, které alespoň zdánlivě vyřešily problémy podílu na moci a dalších příčin války (Traboulsi 2007: 240-246). Současně skončila roku 1988 íránsko-irácká válka a zemřel ajjatoláh Chomejní, čímž se odstranil další zdroj napětí v Libanonu. Za třetí, roku 1990 Irák do Kuvajtu a formující a začalo období určitého sbližování USA a Sýrie proti režimu v Bagdádu (Pipes 1991: 23-24). Výměnou za podporu koalice vedené USA dostala Sýrie de facto bianco šek na upevnění svoji vlády nad Libanonem. Všem těmto podmínkám se musel Hizballáh při svoji institucionalizaci přizpůsobit.

a) Ideologické projevy Hizballáhu v tomto období

Patrně nejmarkantnější změna v institucionalizačním období se projevila právě v oblasti ideologie, kde hnutí Hizballáh udělalo obrovskou otočku. Ačkoli zpočátku tu byly poměrně razantní výroky o zachování úsilí za zřízení islámského státu, záhy začaly mizet z diskursu této skupiny a Hizballáh se snažil dokázat, že islámský stát v Libanonu již není na pořadu dne (Sharik 2004: 63). Obrat byl rovněž umožněn výměnou vedení v Teheránu. Nová elita byla symbolizovaná zejména pragmatickým prezidentem Rasafdžáním. Jeho primárním zájmem se stalo ekonomické obnovení země po ničivé válce a měl mnohem větší zájem na udržení nízkého profilu na mezinárodní scéně (Takeyh 2009: 116). Tyto změny se promítly i do chování Hizballáhu, který musel rovněž adaptovat mírnější rétoriku svých chlebodárců (Byman 2005: 99-101). Tento obrat by se nejlépe dal vystihnout jako nacionalizace hnutí (Weinberger 2006: 89). De facto vzdal revoluční rétoriku a snahu o panislámské tendence. Osvobozování Palestiny, mělo od té chvíle ležet na samotných Palestincích. Současně byly učiněny jasné kroky ukázat, že hnutí již není prodlouženou rukou Teheránu. Ačkoli cíl ustanovit islámský stát v Libanonu nebyl výslovně opuštěn, byl ovšem silně upozaděn (Berti 2010 :13). Formálním uznáním nového libanonského uspořádání se stala otevřená participace ve volbách do nového parlamentu roku 1992, čemuž se budeme věnovat detailněji níže. Ve věci dalšího boje a odporu vůči Izraeli se zdůrazňovala stránka právoplatného práva na odpor vůči okupantské mocnosti, která proti rezolucím OSN okupuje část suveréního území. Právě umístění se do role „národního“ odporu získalo Hizballáhu velký kredit a podporu mezi nešíitskou populací. Ve věcech náboženství zejména ajjatoláh Fadllaláh ujišťoval, že islámské normy budou prosazovány umírněnou a realistickou formou (Ibidem: 128).

Strana sama se od druhé poloviny devadesátých let oficiálně prezentuje zejména „mainstreamovými“ požadavky na sociální spravedlnosti, rovnost, svobodu. Kritizuje používání dvojích standardů ze strany USA vůči Izraeli. Hlásí se k principům mezinárodního práva a odpor přirovnává k odboji proti nacismu. Dokonce se snaží upozadit svoji explicitně teroristickou minulost (Hizbullah 2010), je v ostrém kontrastu s rétorikou předcházející dekády. To vše znamenalo skutečně obrat o sto osmdesát stupňů v otázkách ideologie.

b) politické projevy Hizballáhu v tomto období

Jak již bylo řečeno, tak rozhodnutí participovat ve volbách roku 1992 bylo zlomové, jak z hlediska této práce, tak i pro Hizballáh. Tímto krokem sledoval vícero cílů například jasnou demonstraci uznání nového politického systému a snahy podílet se na něm, či výhodu v soutěži s konkurenčním Amalem (Berti 2010: 14). Při zvažování o zapojení do politického procesu se ovšem mohl spolehnout na podporu de facto skutečného vládce Libanonu – režimu v Sýrii, který si ze země udělal svůj protektorát (Blanford 2009: 40-69). Dalším radikálním posunem oproti předchozí politické praxi byla šíře koalic a vztahů, které Hizballáh dokázal vytvořit. Hizballáh začal v první polovině devadesátých let navazovat vztahy i s veskrze sekulárními stranami. Celou dobu pracoval velmi obratně na ujišťování obav křesťanů, zdůrazňujíc, že nechce nijak ohrozit jejich postavení (Alagha 2006: 43-46). Jeho volební témata v roce 1992 byla poměrně. Ačkoli zde byl stále převážný akcent na „odpor“ proti Izraeli, v programu se žádalo mimo jiné o návrat uprchlíků, úpravy volebního systému až po sociální reformy (Ibidem: 43). Parlamentní volby se ukázaly jako velký úspěch, neboť strana získala nakonec dvanáct ze 128 křesel v libanonském parlamentu (Norton 2007: 101-102). Postupně se pod pečlivým dohledem Sýrie začal znovu sbližovat i s Amalem, což ještě více posílilo jeho postavení. Samozřejmě, velkým katalyzátorem jeho popularity byly i stále úspěšnější operace proti izraelské bezpečnostní zóně na jihu země. Nicméně nutno podotknout, že tato činnost mu vynášela popularitu často spíše za hranicemi Libanonu. Zejména prudké izraelské reakce ho rovněž dostávaly do čím dál častějších konfliktů s dlouholetým premiérem Rafíkem Hárírím. Ten v mnoha ohledech viděl v Hizballáhu spíše přítěž pro svoje ambiciózní plány na obnovu zničené země, ačkoli i Hárírí musel uznat „odbojové“ zásluhy Hizballáhu (Blanford 2008: 66-67,87).

Volby v roce 1996 byly, co se komplexnosti témat Hizballáhu týče, ještě na vyšší úrovni. V programu byly akcentovány konkrétní požadavky na rovnost všech obyvatel Libanonu, sociální spravedlnost, reformy odborů a školství a také rozšíření libanonské zahraniční politiky. Nakonec obhájil devět křesel (Alagha 2006: 46-47). Dalším testem se staly obecní volby roku 1998, které mnohem více odrážely skutečný stav věcí. To bylo dáno zejména tím, že Sýrie měla mnohem menší motivaci do nich zasahovat (Norton 2007: 103). Opět připravil velmi propracovaný program a využil pragmatických aliancí. Hizballáh zde dokonce navázal aliance s komunistickou stranou, kterou dříve tolik opovrhoval (Norton 2007: 103, Alagha 2006: 48-49). Pozitivní výsledky potvrdily institucionalizační trend jako jedné z hlavních politických sil Libanonu.

Stále pragmatičtější jednání i ideologie však nakonec narazily na svoje limity a v hnutí došlo k vážnému rozkolu v roce 1998. Tehdy se radikální klerik a bývalý generální tajemník Hizballáhu Suchi al-Tufajli rozhodl povstat proti vedení a obvinil ho z toho, že je pouhým nástrojem Sýrie a opustilo svoje náboženské kořeny. Rovněž odmítl jeho integraci do systému. Takzvaná „revolta hladových“ byla nakonec potlačena, čímž definitivně odpadly všechny vnitřní překážky uvnitř hnutí, které mohly zabránit další integraci do společnosti (Eitan 2008: 131-133, Sharik 2004: 59-61). Roku 2000 přišel největší triumf Hizballáhu, když se izraelská armáda definitivně stáhla z Libanonu. Tento krok byl bouřlivě oslavován po celém arabském světě, kredit Hizballáhu neuvěřitelně stoupl a lze hovořit, že v tu chvíli došlo k definitivnímu zakotvení a institucionalizaci pozice hnutí v Libanonu.

Stažením Izraelských obranných sil v roce 2000 se rovnováha sil zvrátila ještě více na stranu Hizballáhu, který mohl naplno využít svoji robustní základny a dosáhl tak pomyslného vrcholu institucionalizace, na kterém setrvává až doposud. Od roku 2000 až doteď se Hizballáh pohybuje na vrcholku institucionalizační křivky vzhledem ke kombinaci faktorů jako je formální zastoupení v parlamentu, široká podpora jak mezi šíity, tak i ostatními skupinami a schopnost zajistit sociální služby a vojenská moc.

c) Násilné projevy Hizballáhu v tomto období

V rámci snah o vstup do politické arény změnil Hizballáh i svoje metody vedení boje. Jestliže v minulosti ho bylo možné zařadit zcela jednoznačně mezi teroristické skupiny, po počátku 90 let už to se stejnou samozřejmostí není možné říct. Ačkoli hnutí provedlo brutální teroristické útoky proti židovským cílům v Argentině (Bergmann 2008: 169-185), od roku 1994 se nedopustilo zcela explicitní teroristické akce.

Naopak jeho schopnost způsobit ztráty izraelské armádě se soustavně zvyšovala. Velmi rychle si osvojil taktiku guerilly, která se již jasně odlišovala od čistě teroristických praktik (viz. Mareš 2004: 25-28). Sestávala z útoků odstřelovačů, přepadávání konvojů a pěších hlídek, úspěšné napadání obrněné techniky a opevněných postavení (Hamzeh 2004: 83-100). Kromě jednotek izraelské armády také v hojném počtu napadal příslušníky Jiholibanonské armády, což byla Izraelci vytvořená a vyzbrojená spřátelená skupina, avšak pod soustavným tlakem Hizballáhu se stávala stále méně spolehlivou. Úspěchy na bojišti šli ruku v ruce s úspěšnou propagandou, která podrývala izraelské veřejné mínění a měnila tak operaci Mír pro Galileu v izraelskou verzi vietnamské války (Herzog 2008: 478-492). Prostředky Hizballáhu byly v tomto období rozmanité, nicméně úplně v nich již absentovaly sebevražedné atentáty a jiné excesy. Hnutí se snažilo vést boj skutečně jako guerilla, mimo jiné i nošením oblečení připomínajícího uniformu (Sharik 2004: 165-168). Hizballáhu všechny tyto akce umožnily upevňovat impresi účinného odporu a získávat tak politické body.

Velmi kontroverzními se staly vyhrocené střety, které zahrnovaly rozsáhlé výměny úderů i mimo oblast takzvané „bezpečnostní zóny“. Jednalo se zejména o tvz. operaci Accountability (Odpovědnost) roku 1993 a Grapes of Wrath (Hrozny hněvu) roku 1996. Tyto vysoce intenzivní operace izraelské armády následovaly po atacích Hizballáhu na obydlená místa v severním Izraeli. Ačkoli byly poměrně úspěšné z vojenského hlediska, vždy je provázela rozsáhlá destrukce civilní infrastruktury a ztráty na životech civilistů i mírových sil OSN UNIFIL (Globalsecurity 2010a,b). Odstrašující poselství těchto operací nemělo ovšem velký efekt na stoupence Hizballáhu či středové elementy v Libanonu. V konečném důsledku tak spíše Hizballáh posílily, neboť častokrát se mu povedlo prezentovat se opět jako národního obránce Libanonu (Van Engeland 2008: 37). Konečné stažení Izraele znamenalo velký vojenských a strategický úspěch a přispělo k upevnění jeho postavení v Libanonu. Na jihu Libanonu byl de facto vytvořen stát ve státě, kde má Hizballáh prakticky svrchovanou moc, což nezměnil ani odchod Syřanů ze země, ani válka s Izraelem roku 2006.

Zhodnocení

Ve stručnosti lze říci, že Hizballáh dosáhl a i plně dokončil svoji institucionalizační fázi. Je plně integrován jako jedna z rozhodujících sil v libanonské společnosti a jeho postavení zůstalo zachováno i po dalších turbulencích v letech po roce 2000. Můžeme poměrně jasně zhodnotit vliv teoreticky nastíněných mechanismů, které na institucionalizaci působí. ¨

Z krátkodobých zde byl jednoznačně faktor síly. Hizballáh byl od počátku vojensky silná ozbrojená skupina, která se těšila mohutným dodávkám zbraní od svých spojenců. Právě tato síla byla obratně využívána jak k prosazení svých cílů na libanonské půdě, tak zejména k ostentativním aktům „odporu“ proti Izraeli a jeho západním spojecům. Vzhledem k velikosti síly bylo možné, aby si Hizballáh nárokoval nadřazenost nad institucí armády v zajištění suverenity a míru v jižním Libanonu (Sharik 2004: 113).

Skrze rozsáhlou sociální a rekonstrukční síť získal Hizballáh rovněž velký faktor vlivu. Ten mu umožnil etablovat se jako zajišťovatel fungování společnosti na jihu země. Postupná institucionalizace a vliv se posléze vzájemně doplňovaly a posilovaly jedna druhou. Hizballáh získával vliv i skrze faktor síly, který silně zvyšoval jeho prestiž na domácí i mezinárodní scéně. To vede k čím dál lepšímu etablování se na domácí půdě.

Z dlouhodobých aspektů tu byl faktor disciplímy. Hizballáh je velmi centralizované homogenní hnutí (Bar 2009). Jeho příslušníci vždy plnili vytyčené úkoly a zadanou doktrínu bez větších rozkolů a problémů. Ve straně prakticky nedošlo k výraznějšímu štěpení, a když se tak stalo, tak byla vzbouřenecká strana velmi rychle potlačena. Hnutí současně dokázalo pružně reagovat na měnící se podmínky, kdy velmi rychle opustilo ideologii nekompatibilní s novou situací. A to vše se dělo bez výše zmíněných viditelných rozkolů.

V neposlední řadě zde byl velmi důležitý faktor dominance. Ačkoli té Hizballláh nikdy sám nedostoupil, jeho spojenci ano. Díky neopakovatelným podmínkám devadesátých let dosáhla Sýrie situace, kdy byl Libanon prakticky jejím protektorátem. To ji umožnilo stanovit pravidla hry a držet otěže politického vývoje pevně v rukou. Díky tomu mohla spřátelený Hizballáh podporovat, ale současně ho i někdy limitovat, neboť stále byl na její podpoře závislý.

Celkově Hizballáh udělal velmi zajímavou křivku institucionalizace. Zpočátku stoupala spíše průměrným tempem zpočátku podporovaným pouze silou a disciplínou. K té se nakonec přidal i vliv. Po přidání faktoru dominance na počátku 90. let se stoupající část křivky ještě zrychlila, aby nakonec založila velmi solidní a stabilní základnu pro politickou a sociální činnost.

Závěr

Zde se nabízí otázka, co dál. Podle všech ukazatelů Hizballáh zdaleka nedošel ke zlomovému bodu, kdy začíná úpadek institucionalizovaných hnutí. Rozsah této práce bohužel nedovoluje analýzu fáze prohlubování institucionalizace po roce 2000, nicméně zde došlo k několika zvratům, které v dlouhodobé perspektivě mohou mít na postavení hnutí vliv. Po zavraždění Ráfika Hárírího musela Sýrie z Libanonu odejít, čímž se ztratil posilující faktor dominance a Libanon jako takový se stal znovu místem horečného zájmu mezinárodních aktérů, což začalo utvářet nové tlaky na Hizballáh. Ten si s nimi do této chvíle poradil velmi dobře. Válka s Izraelem roku 2006 a úspěšné vedení tohoto konfliktu ze strany Hizballáhu zdánlivě ještě posílilo jeho pozici. Nicméně posléze se ukázalo, že proti němu roste čím dál silnější, Západem podporovaná opozice a Libanon se začal propadat zpět do svárlivé minulosti. To vše nakonec vytváří síly, které mají potenciál jednoho dne zlomit institucionalizační křivku směrem dolů a nastartovat tak postupný pád Strany Boží. Nicméně i kdyby tento trend nastal, lze očekávat, že vzhledem k robustní základně Hizballáhu bude poměrně značně pomalý, čili v dohledné době zhruba deseti let nelze očekávat, že by se jeho pozice výrazněji oslabila.

Autor této práce děkuje doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, PhD za zapůjčení literatury a pomoc při vyhledání zdrojů

Zdroje

Alagha, Joseph. 2006. The Shifts in Hizbullah’s Ideology: Religious Ideology, Political Ideology, and Political Program. Leiden. Amsterodam University Press.

Bar, Shmuel. 2009. Deterring Terrorists: What Israel Has Learned. (cit. 2010-11-28). (http://www.hudson-ny.org/569/deterring-terrorists-what-israel-has-learned).

Baeley, Frank. 1999. The Blackwell Dictionary of Political Science: A User’s Guide to its Terms. Oxford: Blackwell Publishers Inc.

Berti, Benedetta. 2010. Institucionalizaing „Resistance“: Hamas and Hezbollah as Political Parties and Their Role in Electoral Politics.“ New Orleans: International Studies Association, 51st Annual Conference. (cit. 2010-11-28). (http://www.allacademic.com/meta/p415152_index.html)

Byman, Daniel. 2005. Deadly Connections States that Sponsor Terrorism. New York: Cambridge University Press

CIA. 2010. Hizballah Issues „Open Letter“On Goals, Principles. Washington: Archive

DiMagion, Paul a Powell, Walter. 1983. „The Iron Cage Revisited: Institutional Isomorphism and Collective Rationality in Organizational Fields.“ American Sociological Review 48, č. 2, 147-160.

Drulák, Petr et al. 2008. Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál.

Eitan, Azani. 2009. Hezbollah: The Story of the Party of God. New York: Palgrave. Macmillan.

Globalsecurity. 2010a. Grapes of Wrath. (cit. 2010-11-28). (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/lebanon-grapesofwrath.htm).

Globalsecurity. 2010b. Operation Accountability. (cit. 2010-11-28). (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/lebanon-accountability.htm).

Goodarzi, Jubin. 2006. Syria and Iran: diplomatic aliance and power politics in the Middle

East. New York: I. B. Tauris.

Hamzeh, Ahmed. 2004. In the Path of Hizbullah. New York: Syracuse University Press.

Herzog, Chaim. 2008. Arabsko-izraelské války. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

Hinnebusch, Raymond. 2005. Syria: Revolution from Above. London: Routledge.

Hizbullah. 2010. (cit. 2010-11-28). (http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/).

Integrated Threat Assesment Centre. 2007. How Terrorist Group Decline. Ottawa: Carleton University. (cit. 2010.11.28). (http://www.itac-ciem.gc.ca/pblctns/tc_prsnts/2007-1-eng.asp).

Introvigne, Massimo. 2003. Hamás: Terrorismus ve Svaté zemi. Praha: Vyšehrad spol. s. r. o.

Jary, David a Jary, Julia. 1991. Dictionary of Sociology. Glasgow: Harper Collins Publishers.

Johnson, Allan. 2000. The Blackwell: Dictionary of Sociology. A User’s Guide to Sociological Language. Massachusetts: Blackwell Publishers Inc, 2nd Edition.

Jones, Seth a Lebicki, Martin. 2008. How Terrorist Group End: Lessons for Countering al-Qa’ida. RAND: Santa Barbora.

Kropáček. Libor. 1996. Islámský fundamentalismus. Praha Vyšehrad spol. s.r.o.

Lawrence, Thomas a Winn Monika a Jennings, Devereaux. 2001. „The Temporal Dynamics of Institutiionalization.“ The Academy of Management Review 26, č. 4, 624-644.

Love, James. 2010. Hezbollah Social Services as a Source of Power. Hurlburt Field: Joint Special Operations University.

Mareš. Miroslav. 2004. „Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii“. Obrana a strategie. 2004. č.1. 19-32

Mareš, Miroslav. 2005. Terorismus v ČR. Brno: Centrum pro bezpečnostní a strategická studia.

Nasr. Vali. 2007. The Shia Revival. How Conflicts Within Islam Will Shape the Future. New York. W.W. Norton and Company, Inc.

Norton, August. 2007. Hezbollah: A Short History. Princenton: Princeton University Press.

Pipes. Daniel. 1991. Damascus Courts the West: Syrian Politics, 1989-1991. Washington: The Washington Institute for Near East Policy.

Poole, John. 2004. The Tactics of the Crescent Moon: Militant Muslim Combat Methods. Emerland Isle: Prosterity Isle.

Rudolph, Rachael. 2008. „Introduction: The transition process.“ In: From terrorism to politics.

Ed Van England, Anisseh a Rudoplh, Rachael. 1988. Hampshire: Ashgate Publishing, 1-13.

Raděj, Tomáš. 2006. „Kult mučedníka (šáhid) v islámu a sebevražedný terorismus.“ In:

Terorismus: Válka proti státu. Ed. Emil, Souleimanov. Praha: Eurolex Bohemia, 249-267.

Shanahan, Rodger. 2005. The Shia of Lebanon. Clans, Parties and Clerics. New York: I. B. Tauris.

Sharik, Judith. 2004. Hezbollah: Changing Face of Terrorism. London. I.B.Tauris.

Takeyh, Ray. 2006. „Iran, Israel and the Politics of Terrorism.“ Survival, 48. č 4, 83 -96.

Takeyh, Ray. 2009. Guardians of Revolution. New York. Oxford University Press.

Traboulsi, Fawwaz. 2007. The History of the Modern Lebanon. London: Pluto Press.

United Nations Security Council. 1978. Resolution 425. (cit. 2010. 11. 28). (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/368/70/IMG/NR036870.pdf?OpenElement).

United States District Court for the District of Columbia. 2010 (cit 2010. 11.29). (http://www.fedsmith.com/articles/references/DammarelvIranfindings.pdf).

US Departement of State. 2007. Lebanon: Lebanon International Religious Freedom Report 2007. Washinton: Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor. (cit. 2010.11.28). (http://www.state.gov/g/drl/rls/irf/2007/90215.htm).

Weinberger, Leonard a Pedahzur, Ami. 2008. Terrorist Groups and Political Parties. London: T & F Books. 2nd edition.

Weinberger, Leonard. 1991: „Turning to Terror: The Conditions under Which Political Parties Turn to Terrorist Activities.“ Comparative Politics 23, č. 4, 423-438.

Poznámky

[1] Hizballáh v překladu znamená Strana Boží

[2] V přeneseném překladu Vláda islámských učenců, či Islámská vláda

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/institucionalizace-hnuti-hizballah-v-libanonu/ 

Autor: Michal Mádl, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU

Autor : Michal Mádl 🕔15.02.2012 📕5.293

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře