Jaderné zbraně ve strategickém vztahu Indie a Pákistánu

Autor : Juraj Nosál 🕔14.02.2012 📕5.000

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/jaderne-zbrane-ve-strategickem-vztahu-indie-a-pakistanu/

1. Úvod

Tématem předkládané seminární práce jsou jaderné zbraně ve strategickém vztahu dvou dlouhodobých rivalů na subkontinentu jižní Asie – Indie a Pákistánu. Oba státy se staly členy jaderného klubu poměrně nedávno a na jejich vlastnictví jaderných zbraní je často nahlíženo s nedůvěrou a obavami.

Úvodní kapitola nabízí stručný přehled vývoje indicko-pákistánských vztahů, které jsou poznamenány nepřátelstvím, nedůvěrou a několika válečnými konflikty, přičemž klíčovou roli tady sehrála (a pořád sehrává) Kašmírská oblast. Druhá kapitola se zaměřuje na jaderné arsenály obou zemí, potenciální nosiče a příčiny, jež vedly politické představitele k rozhodnutí získat tyto zbraně. Následně rozebereme indickou i pákistánskou nukleární doktrínu a podíváme se na společné, ale také rozdílné prvky. V závěrečné kapitole se pokusíme nastínit možnou roli jaderných zbraní ve vzájemných vztazích a odpovědět na otázku, zda tady funguje klasické odstrašování či nikoli.

Práce vychází hlavně ze sekundárních zdrojů, které představují odborné články dostupné přes elektronické databáze. Současně čerpá i z několika odborných monografií a závěrečných absolventských prací věnujících se tomuto tématu. Autor použil anglosaskou citační normu. Poznámkový aparát je zařazen na konci práce.

2. Stručný přehled vzájemných vztahů

Cílem této práce pochopitelně není popsat historii a vývoj vzájemných vztahů Indie a Pákistánu. Chceme-li se ale bavit o těchto dvou zemích, je nutné alespoň stručně nastínit klíčové události a konflikty, které měli pochopitelně vliv i na jejich postoj k jaderným zbraním.

Indicko-pákistánská rivalita se datuje již od jejich osamostatnění v roce 1947, kdy z britské koloniální Indie vznikly dva nezávislé státy: muslimský Pákistán a sekulární, převážně hinduistická Indie. Toto rozdělení neproběhlo zrovna mírumilovně a hlavním důvodem sváru se staly především územní nároky obou státu, konkrétně knížecí stát Džammú a Kašmír. Britové předali jeho správu Indii, přestože většina obyvatelstva je muslimského vyznání. To vyvolalo nespokojenost a následnou vzpouru, která vedla k první Indicko-pákistánské válce. Po příměří, zprostředkovaném OSN v lednu 1949, bylo celé území rozděleno na 2 části: indický svazový stát Džammú a Kašmír a Pákistánem centrálně zpravovaná teritoria, která zahrnují Azád Kašmír a tzv. Severní oblasti (Strnad 2003: 824-826).

Druhá válka o Kašmír probíhala v září roku 1965. Konflikt začal pákistánskou operací „Grandslam“, která měla překvapivým útokem odříznout Kašmír od Indie v jeho nejužší jižní části. Indická armáda ale zareagovala poměrně rychle a o několik týdnů na to bylo OSN zprostředkováno opět příměří. Po této válce byla v uzbeckém Taškentu uzavřena mírová dohoda deklarující obnovení normálních a mírových vztahů, která ale dlouho nevydržela (Tamtéž: 840).

Třetí válka (1971) se už netýkala Kašmíru, ale souvisela s vyhlášením Bangladéšské nezávislosti, tedy Východního Pákistánu. Po krvavých střetech Západopákistánské armády s Bengálci se do konfliktu zapojila Indie a svým hladkým vítězstvem nad Pákistánci umožnila vznik nezávislé Bangladéše (Tamtéž: 842-843). Jak uvidíme níže, právě tato válka měla velký dopad na rozhodnutí o vývoji jaderných zbraní u obou zemí, i když v trochu jiném poměru.

Po roce 1971 se Indie do přímého konfliktu s Pákistánem dlouhou dobu nedostala. Výjimkou je krátký Kargilský konflikt vyprovokovaný Pákistánem v roce 1999, označován také za třetí válku o Kašmír (Rojčík 2005: 14). V současnosti představují důležitou dimenzi ve vzájemných vztazích především teroristické útoky, které se vystupňovaly po nástupu globálního terorismu. Na území Džammú a Kašmíru působí zejména Hnutí mudžahedínů, jež si klade za cíl jeho připojení k Pákistánu a ještě agresivnější Hnutí islámského džihádu, jehož cílem je rozšíření islámu na celý svět (Eichler 2009: 119-120). Tyto organizace se nezaměřují pouze na teroristické akce v Kašmírské oblasti, ale i uvnitř samotné Indie a ohrožují tak celkovou stabilitu v regionu. Zatím nejkrvavější útoky, které přivedly oba státy na pokraj otevřené války, se odehrály v roce 2001 (útok na indický parlament) a 2002 (útok na indickou vojenskou základnu v Kaluchaku), označované i jako „Twin-peaks crisis“ (Krepon 2009: 46).

3. Jaderné zbraně Indie a Pákistánu

3.1 Indický jaderný arsenál

Indie vlastní komponenty k sestrojení jaderných zbraní v průběhu několika dnů či týdnů. Jejich počet se ale jenom odhaduje, protože žádné oficiální údaje neexistují. Tyto odhady vycházejí z množství štěpného materiálu, který je Indie vzhledem ke svým kapacitám schopna vyprodukovat. Do konce roku 2005 mohla Indie vyprodukovat odhadem 334 až 504 kilogramů obohaceného plutonia, což je dostatečné množství k výrobě 75 až 110 jaderných zbraní (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 221). Odhady se ale pochopitelně liší a některé zdroje uvádějí i nižší čísla – 40 až 50 (Norris, Kristensen 2005: 73).

Co se týče nosičů, Indie disponuje strategickou triádou, kterou tvoří vzdušné síly, pozemní balistické střely a balistické střely odpalované z mořské hladiny. Indické letectví má k dispozici hned několik letadel schopných nést jaderné zbraně, z nichž se jako nejpravděpodobnější kandidáti pro tuto roli jeví francouzský Mirage 2000H, francouzsko-britský Jaguar IS a případně i ruský MiG-27. Arzenál balistických střel zahrnuje zejména střely středního doletu Agni (I a II) a střely krátkého doletu Prithvi (námořní verze Prithvi II). Námořní složku triády představují raketové systémy Dhanush a Sagarika odpalované z plavidel (Norris, Kristensen 2005: 73-74; Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 221, 228-229). Indie tedy nedisponuje SLBMs ani ICBMs, i když v případě ICBMs má potřebně technické znalosti a prostředky k jejich vyvinutí. Podle vnitřního tajného memoranda Indických leteckých sil ale přesto zůstává do konce této dekády bombardovací letectvo hlavním nosičem jaderných zbraní (Tamtéž: 221).

K podrobnému popisu vývoje indického jaderného programu zde nemáme prostor, a tak se zaměříme pouze na ty nejdůležitější data a především na příčiny a faktory, jež vedly k rozhodnutí vyvinout jaderné zbraně. Indický vojenský jaderný program byl zahájen počátkem 60. let a svůj první jaderný test, označovaný za mírový, provedla Indie v roce 1974 v Rajhastanské poušti. Trvalo ale ještě několik let, než vyvinula jadernou zbraň (Tamtéž: 225-226). Brzdícími faktory byly především značné ekonomické náklady a tradiční vliv nehrúovského internacionalismu a gándhíovského nenásilí v indické politice. Indie se tak až v květnu 1998 po pěti podzemních jaderných testech stává oficiální jadernou velmocí (Rojčík 2005: 26-28).

Při zkoumání příčin, které vedly k rozhodnutí vyvinout jaderné zbraně, narazíme na více tvrzení. Všechny z nich jsou pochopitelně relevantní a není možné rozhodnout, které z nich je důležitější než ostatní. Pro lepší orientaci můžeme rozdělit tyto příčiny na externí a interní. Mezi externí lze zařadit především obavy z Číny, které vzrostly po porážce v příhraniční válce v roce 1962 a čínském jaderném testu v roce 1964. Velkou roli zde sehrál také pocit regionální zranitelnosti, který vyplýval z rostoucího čínsko-pákistánského spojenectví a podpory USA Pákistánu a později i Číně. Vnitřními faktory byla především snaha udržet dominantní postavení Indie na subkontinentu po vítězné válce z roku 1971 a zlepšit její celkově nejasnou strategickou budoucnost1 (Ganguly 1983: 31-32). Nezanedbatelnou roli zde sehrálo i silné postavení komunity vědců spojených s jaderným programem v indické společnosti a skutečnost, že tento program se stal důležitým impulsem pro indický nacionalismus a sebepojetí země2 (Rojčík 2005: 27).

3.2 Pákistánský jaderný arsenál

Pákistán, podobně jako Indie, vlastní komponenty k sestrojení jaderných zbraní v průběhu několika dnů či týdnů. Jejich počet se odhaduje zhruba na 50 až 110 (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 239; Plch 2008: 26).

Za nejpravděpodobnější nosič se považuje bombardovací letectvo, především americké F-16, případně ještě francouzský Mirage V a čínsky A-5 Fantan. Pákistán má od Severní Koreje a Číny k dispozici také rakety krátkého (čínské Hatf I, II a M-11) a středního doletu (severo-korejské Ghauri a čínský Shaheen). Není ovšem známo, zda se mu povedlo technologicky integrovat jaderné hlavice s těmito nosiči (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 239, 250-251).

Rozhodnutí zahájit vývoj jaderných zbraní padlo počátkem roku 1972 po drtivé porážce a ztrátě Bangladéše ve třetí válce s Indií. Indický „mírový“ jaderný test v roce 1974 toto rozhodnutí jenom utvrdil. K zásadnímu posunu ve vývoji došlo v polovině 80. let, kdy bylo vyprodukováno dostatečné množství obohaceného uranu k výrobě několika jaderných bomb ročně. Uvedení jaderného arzenálu do provozu se tak stalo jenom otázkou politického rozhodnutí. To přišlo po roce 1995, kdy vyšlo najevo, že Indie chystá vlastní jaderné testy. V květnu 1998 tak byl Islámábád připraven reagovat na pět indických testů stejnou mincí a zařadil se definitivně ke klubu jaderných mocností3 (Plch 2008: 18-25).

Většina autorů (Rojčík 2005; Plch 2008: 9-10; Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 240) se tedy shoduje, že hlavní příčinou pro vývoj jaderních zbraní byly bezpečnostní obavy z tradičního rivala – Indie, jejíž konvenční převaha se ukázala zejména v roce 1971. Sekundárním důvodem byla i snaha Islámábádu o vedoucí roli v muslimském světě.

4. Jaderné doktríny Indie a Pákistánu

4.1 Indická jaderná doktrína

Náčrt indické jaderné doktríny lze odvodit ze správy, kterou vydal Poradní výbor pro národní bezpečnost v roce 1999 po Kargilském konfliktu. Ta definuje jaderné zbraně jako legální a legitimní nástroj pro zajištění národní a kolektivní bezpečnosti a deklaruje úmysl Indie udržovat efektivní a důvěryhodný jaderný deterrent, včetně odvetných kapacit. Tento deterrent má být minimální, založený na triádě a je určen pouze k odvetě v případě jaderného útoku. Indie tak otevřeně deklarovala „no first-use policy“. Jaderné zbraně nemají být navíc použity ani v případě většího konvenčního útoku, či útoku chemickými a biologickými zbraněmi (Liebl 2009: 155-156). Tady došlo ale k určitému posunu v lednu 2003, kdy indická vláda oznámila úmysl ponechat si možnost použít jaderné zbraně jako odvetu za útok biologickými nebo chemickými zbraněmi (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 227). Co se týče užití jaderných zbraní, Indie přijala koncept „countervalue targeting“ (Liebl 2009: 156). Primárním cílem jejich potenciálního útoku budou tedy populační centra, nikoli vojenské síly nepřítele. Tato skutečnost je dána omezenou velikostí indického jaderného arzenálu.

Kontrolu nad jaderným arzenálem a rozhodování o jeho vývoji či použití má na starosti Indická jaderná velitelská struktura. Ta byla ustanovena v lednu 2003 a sestává z dvou těles: politické a výkonné rady. Politické radě předsedá premiér a má pravomoc rozhodovat o použití jaderných zbraní a spravovat indický jaderný arsenál. Výkonné radě předsedá národní bezpečnostní poradce a její funkcí je jednak radit politické radě a jednak vykonávat její rozhodnutí. Samotné zacházení s jaderným arzenálem má na starosti vrchní velitel Velení strategických sil, které je složeno z představitelů armády, námořnictva a letectva. Zajímavé ale je, že má pod kontrolou pouze nukleární nosiče, nikoli samotné hlavice. Ty zůstávají pod civilní kontrolou a ve fyzickém držení Ministerstva energetiky a Organizace pro obranný výzkum a vývoj (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 227-228; Rojčík 2005: 63).

4.2 Pákistánská jaderná doktrína

Pákistán sice nemá žádnou oficiální jadernou doktrínu, ale většina autorů (Liebl 2009: 157; Chakma 2006: 117-120; Plch 2008: 31-32) se shoduje na základních rysech. Prvním z nich je koncept minimálního odstrašování, které je namířeno primárně proti Indii a má ji odradit od konvenčního útoku. Vzhledem k jednoznačné indické konvenční převaze se Pákistán nezavazuje, že nepoužije svoje jaderné zbraně jako první (first-use policy)4. Pákistánská vláda si zároveň rezervovala právo použít tyto zbraně preemptivně v případě situace, kterou by vyhodnotila jako riziko pro národní bezpečnost. Posledním rysem je koncept masové odvety zamířené na civilní cíle (countervalue targeting), který je podobně jako u Indie daný omezeným deterrentem. Neexistence oficiální doktríny se pravděpodobně v dohledné budoucnosti nezmění, protože pákistánské vedení vychází z toho, že otevřenost a srozumitelnost by byla v odstrašování Indie spíše kontraproduktivní (Rojčík 2005: 49).

Zajímavou možnost nahlédnout do pákistánského strategického myšlení nám poskytl generálmajor Chálid Kidvaj, který v rozhovoru v roce 2000 specifikoval konkrétní situace, ve kterých by Pákistán použil jaderné zbraně. Jednalo se o případy, kdy by Indie zabrala velkou část pákistánského území, zničila velkou část pákistánských ozbrojených sil, pokusila se o zničení pákistánské ekonomiky nebo by se pokoušela o převrat či destabilizaci politické situace v zemi (Plch 2008: 32; Chakma 2006: 127). Dvě další možnosti byly neoficiálně přidány jinými pákistánskými důstojníky. Jedná se o situace, kdy by Indie překročila kašmírskou Linii kontroly v takovém rozsahu, že by ohrozila pákistánskou kontrolu nad oblastí Azád Kašmír, anebo by zaútočila na jakékoli pákistánské nukleární zařízení či základnu (Liebl 2009: 157). Nutno ale opět zdůraznit, že se jedná jenom o závěry vyplývající z různých neoficiálních rozhovorů a prohlášení, nikoli o oficiální stanoviska Islámábádu.

Kontrolou a rozhodováním o pákistánském jaderném arzenálu je pověřen Úřad národního velení, který byl založen v roce 20005. Ten je tvořen Výborem pro kontrolu užití (rozhoduje o nasazení jaderných zbraní) a Výborem pro kontrolu rozvoje (rozhoduje o rozvoji strategických zařízení). Oběma předsedá prezident. Třetím komponentem je Velitelství strategických sil, které má na starosti kontrolu nad samotnými zbraněmi. Důležitým faktorem je tady skutečnost, že jaderné zbraně jsou pod plnou kontrolou armády (Plch 2008: 57, Rojčík 2005: 64).

4.3 Porovnání

Společnými prvky obou doktrín je koncept minimálního odstrašování a z toho vyplívající zaměření primárně na civilní cíle (countervalue targeting). Zásadní rozdíl spočívá v jejich užití. Ten je daný jednak konvenční převahou Indie nad Pákistánem a zároveň skutečností, že indický jaderný arsenál není (respektive původně nebyl) naměřen jenom proti Pákistánu. Liší se i samotná kontrola nad jaderným arzenálem. Zatímco v Indii je pod civilní kontrolou, v Pákistánu je pod plnou kontrolou armády.

5. Role jaderných zbraní ve vztazích Indie a Pákistánu

Odpovědět na otázku jaký dopad má existence jaderných zbraní na vztahy Indie a Pákistánu není vůbec jednoduché a zcela jednoznačná odpověď asi ani neexistuje. Je zjevné, že jejich hlavní funkcí je odstrašování (zejména v případě Pákistánu vůči Indii), ale nakolik je toto odstrašování efektivní, je vysoce diskutabilní. To ukázal Kargilský konflikt v roce 1999, který se odehrál i přesto, že obě strany již oficiálně disponovaly jadernými zbraněmi6.

V první řadě je nutné přestat nahlížet na tento vztah prizmatem studené války. Jak poukazuje Rojčík (2005: 39-43), ve vztazích Indie a Pákistánu je několik specifických prvků, které způsobují, že tradiční odstrašování nefunguje. Patří sem geografická podmíněnost (1500 km dlouhá společná hranice), existence sporného území, zapojení nestátních aktérů a pozice v mezinárodním systému, jež způsobuje, že do jejich vzájemných vztahů významným způsobem vstupují třetí státy (především USA a Čína). Často je přehlížena i další důležitá skutečnost, a to fakt, že na rozdíl od studené války, kdy jaderné zbraně pomáhaly NATO kompenzovat konvenční převahu SSSR, ale USA neměly v úmyslu využít tuto skutečnost k narušení statusu quo v Evropě, Pákistán má zcela jednoznačný úmysl použít své vojenské síly ke změně statutu quo v Kašmíru. Důkazem nám může být opět Kargilský konflikt (Ganguly, Wagner 2004: 481).

V zásadě lze rozdělit názory odborníku ohledně dopadu jaderných zbraní na indicko-pákistánské vztahy do dvou protichůdných skupin (Ganguly, Wagner 2004: 479). První tvoří většinová skupina „proliferačních pesimistů“, kteří věří, že jaderné zbraně jenom zvýšily (již tak dost vysokou) nestabilitu celého regionu a pravděpodobnost otevřené války. Jako argument jim může sloužit již zmiňovaná Kargilská válka nebo krize z let 2001-2002, která přivedla oba státy na pokraj války. Druhou skupinu tvoří „proliferační optimisté“, kteří naopak věří, že jaderné zbraně přispěly ke strategické stabilitě a snížily tak možnost vypuknutí války. Jako argument jim může také složit krize z let 2001-2002, ale z jiného pohledu. Přestože byl hněv Indie skutečně veliký a v minulosti reagovala vždy poměrně tvrdě proti podobným útokům, válka nakonec nevypukla. Záleží tedy na uhlu pohledu a oba tábory disponují těžko vyvratitelnými argumenty.

Zajímavý je i názor, který ve svém článku prezentuje S. P. Kapur (2005: 151). Ten tvrdí, že jaderné zbraně v konečném důsledku zvýhodňují slabší Pákistán, protože tím, že odstrašují Indii od plné konvenční odvety, umožňují mu vést alespoň limitované konvenční útoky. Paradoxně tedy strategická stabilita vyvolává násilí a nestabilitu na nižší úrovni. Zároveň, vzhledem k neustálé hrozbě jaderné války, obrací pozornost celého mezinárodního prostředí na kašmírský spor.

Dá se tedy říct, že v případě omezeného konvenčního konfliktu tradiční odstrašování nefunguje, ale v případě hrozby většího a rozsáhlejšího konfliktu (jak se ukázalo v průběhu krize 2001-2002) asi ano. Toto tvrzení je ale opět hodně diskutabilní a nelze ho nijak objektivně dokázat.

Co tedy přinesly jaderné zbraně do vztahů Indie a Pákistánu? Nepopíratelně zkomplikovaly již tak dost spletité vztahy. Zároveň z jejich držení vyplývají značná rizika, související s jejich možným odcizením a zneužitím (například teroristy) či nehodou. Z tohoto pohledu tedy spíše zvýšily nestabilitu regionu. Na druhou stranu ale přinutily obě země k intenzivnějšímu dialogu7. To se promítlo třeba v jednáních v roce 2004, které vedly k obnovení pravidelných leteckých linek, zřízení ambasád a aplikaci nástrojů zvyšujících vzájemnou důvěru, jako je „horká linka“ či včasné oznamování plánovaných raketových testů (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 241-243).

Závěrem lze ale v podstatě souhlasit s Rojčíkovým tvrzením (2005: 64-67), že jaderné zbraně sice přinesly do indicko-pákistánských vztahů nové prvky, ale nedá se říct, že by došlo k nějaké zásadné změně a spíš než odstrašování bude mít vliv na stabilizační tendence v regionu angažovanost ostatních aktérů mezinárodního systému, zejména USA.

6. Závěr

Indie a Pákistán jsou tradiční rivalové již od získání své nezávislosti a dodnes mezi sebou vedly čtyři válečné konflikty, přičemž tři se týkaly sporné Kašmírské oblasti. Indie zahájila svůj vojenský jaderný program jako první počátkem 60. let a Pákistán v roce 1972. Oba státy se staly oficiálními členy jaderného klubu v roce 1998.

Jaderné arsenály obou zemí jsou velikostí přibližně stejné, přičemž za hlavní a nejpravděpodobnější nosič se považuje strategické letectvo. Nicméně, Indie je o krok napřed ve vývoji balistických střel a je tedy schopna dopravit jaderné hlavice i tímto způsobem. Jaderné doktríny obou zemí jsou založeny na minimálním odstrašování a zaměření na civilní cíle. Rozdíl spočívá v jejich použití (Pákistán aplikuje koncept first-use policy) a kontrole.

Názory na roli a dopad jaderných zbraní na vzájemné vztahy se liší a lze je rozdělit do dvou skupin: pesimistů proliferace a optimistů. V zásadě lze ale konstatovat, že sice zkomplikovaly, ale nijak zásadně indicko-pákistánské vztahy neproměnily. Tradiční odstrašování zde funguje jenom v případě hrozby většího konvenčního konfliktu, zatímco omezené lokální konflikty (jako Kargilský konflikt) vlastnictví těchto zbraní nijak zásadně neovlivňuje.

V současnosti hraje důležitou dimenzi role nestátních aktérů a teroristických skupin. Větší hrozbu než eskalace konvenčního konfliktu v jadernou válku, představují rizika plynoucí z držení jaderných zbraní. Jenom čas ukáže, zda tedy nukleární zbraně přispěly k větší stabilitě či nestabilitě jižní Asie.

7. Poznámkový aparát

1Jistou roli zde patrně sehrála i americká letadlová loď USS Enterprise, vyzbrojena nukleárními zbraněmi, která vplula do Bengálského zálivu. Jejím cílem měla být záchrana amerických civilistů z města Dacca, ale indický představitelé ji vnímali jako snahu ovlivnit indické rozhodování (vzhledem k spojenectví s Pákistánem). Věřilo se, že kdyby Indie disponovala vlastním jaderným arzenálem, USA by si to nedovolily (Tamtéž: 32).

2Zajímavý byl okamžitý dopad na indickou společnost. Podle průzkumů veřejného mínění ihned vzrostla podpora vlády a Indové byli hrdí na tento úspěch (Tamtéž: 26-28).

3Indie provedla své testy 18. a 19. května 1998, Pákistán ani ne dva týdny na to, 30. a 31. května.

4Jistou roli tady hrají i ekonomické důvody, protože je levnější udržovat kapacity určené pouze na prvotní úder, než současně i kapacity pro odvetný úder.

5Neví se ovšem přesně, jak samotný rozhodovací proces probíhá.

6V únoru 1999 navíc podepsal indický předseda vlády Vajpayee se svím pákistánským protějškem Sharifem Lahorskou deklaraci, v níž se zavázali posílit snahy vedoucí k vyřešení všech problémů, včetně Džammú a Kašmíru a uznali, že nová jaderná dimenze přispěla k zodpovědnosti a snaze vyhnout se vzájemnému konfliktu (Cirincione, Rajkumar, Wolfsthal 2005: 241). Kargilská válka, která zanedlouho vypukla, byla ale zjevným výsměchem této deklaraci.

7Nemalý vliv měl ale i nátlak USA na obě strany.

8. Seznam použité literatury

Ciricion, J., Wolfsthal, J. B., Rajkumar, M. (2005): Deadly Arsenals,Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace.

Eichler, J. (2009): Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál.

Ganguly, S. (1983): Why India joined the nuclear club. Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 39, No. 4, pp. 30-33.

Ganguly, S.; Wagner, R. H. (2004): Bargaining in the shadow of nuclear war. Journal of Strategic Studies, Vol. 27, No. 3, pp. 479-507.

Chakma, B. (2006): Pakistan’s Nuclear Doctrine and Command and Control System:Dilemmas of Small Nuclear Forces in the Second Atomic Age. Security Challenges, Vol. ?, No. 2, pp. 115-133.

Kapur, S. P. (2005): India and Pakistans unstable peace: Why Nuclear South Asia is not like cold war Europe. International Security, Vol. 30, No. 2, pp. 127-152.

Kristensen, M.; Norris, R. (2005): India’s Nuclear Forces 2005. Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 61, No. 5, pp. 73-75.

Krepon, M. (2009): Nuclear arms and the future of South Asia. Joint Force Quarterly, No. 53, pp. 43-50.

Liebl, V. (2009): India and Pakistan: Competing Nuclear Strategies and Doctrines. Comparative Strategy, Vol. 28, No. 2, pp. 154-163.

Plch, R. Pákistánské jaderné zbraně: motivace a rizika: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií 2008. 76 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D.

Rojčík, O. Jaderné zbraně ve vztahu Indie a Pákistánu: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií 2005. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Suchý, Ph.D.

Strnad, J. a kol. (2003): Dějiny Indie. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/jaderne-zbrane-ve-strategickem-vztahu-indie-a-pakistanu/ 

Autor: Juraj Nosál, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

Autor : Juraj Nosál 🕔14.02.2012 📕5.000

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře