Výcvikové strategie islamistických teroristů

Autor : Tomáš Kaválek 🕔13.02.2012 📕5.764

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/vycvikove-strategie-islamistickych-teroristu/

1. Úvod

Počet teroristických útoků v západním světě je sice velmi malý, ale výsledky islamistického[1] terorismu nelze pouze přepočítat na počet mrtvých obyvatel západních států. Nestačí ani počítat oběti ze zemí takzvaného třetího světa. Je třeba brát v potaz obecnou nenávist, kterou radikální islamisté pociťují k samotným základům naší společnosti (Mareš 2005). Musíme si také uvědomit, co globální terorismus přinesl do naší společnosti (nebo alespoň chtěl přinést) a to je pocit strachu, který formuje mínění obyvatelstva a tím pádem i jednání vládnoucích elit. Nebudeme diskutovat o možná až mediální hysterii týkající se tohoto tématu a o její relevanci. Podstatné je to, že islamistický terorismus je vnímán jako jedna z hlavních bezpečnostních hrozeb a tomu odpovídá i míra jeho sekuritizace a především opatření z tak silné sekuritizace plynoucí. Na protiopatření ve stylu agresivní protiteroristické politiky Spojených států amerických a některých jejich spojenců samozřejmě musí teroristé adekvátně odpovědět a přizpůsobit se nově vzniklé situaci. Islamističtí teroristé musí zohledňovat neustálou hrozbu preventivních úderů ze strany Američanů, musí hledat nové územní základny a v neposlední řadě se přizpůsobit i přísným vnitrostátním bezpečnostním opatřením na Západě.

1.1 Cíle práce a metodologie

Na odlišné ovzduší mezinárodního systému museli islamističtí teroristé, pokud chtěli přežít, adekvátním způsobem reagovat. Výcvikové metody a strategie přípravy bojovníku džihádu doznaly obrovské změny. Cílem této práce je popsat výcvikové metody islamistických teroristů před a po září 2001, následně je komparovat a identifikovat změny, které nastaly po nástupu americké Války proti terorismu. Obě etapy ve vývoji výcvikových metod zasadím do základního rámce několika prací předních teoretiků džihádu. Poté se budu soustředit na hlavní odlišnosti mezi přístupem k přípravě během těchto dvou vývojových etap a případně je doplním dalšími prameny či poznatky o skutečném průběhu přípravy islamistických teroristů.

Výzkumná otázka tedy zní: „Jaké změny doznaly výcvikové metody islamistických teroristů po září 2001?“ .

Nezávislou proměnou je v tomto výzkumu protiteroristická politika po teroristických útocích v září 2001, závislou proměnou jsou výcvikové metody. Vliv jiných proměnných na výcvikové metody jsem vyloučil poměrně snadno – sami teoretici džihádu vyzdvihují potřebu přizpůsobit se nově vzniklé situaci způsobené agresivní politikou USA Abu Bakr Naji k tomu píše: „() budeme čelit problému vzdušných útoků nepřítele – křižáků nebo odpadlíků (tj. arabských režimů spolupracujících se Západem) – na vojenské výcvikové tábory nebo na oblasti, které spravujeme.“ (Naji 2006: 32) Mohli bychom namítnout, že nový způsob výcviku mohl být podnícen například příchodem moderních technologií a komunikace, které usnadňují silnou decentralizaci, ale to se nejeví jako prvotní příčina. Džihádisté totiž používali moderní komunikační prostředky ještě před zářím 2001, zatímco jádro jejich výcvikových přístupů zůstávalo stejné už od dob rusko-afghánské války. Technické vymoženosti byly hojně využívány před rokem 2001, nicméně k radikální změně ve výcvikových strategiích došlo až po zahájení Války proti teroru.

Vybral jsem čtyři práce předních teoretiků džihádu, stejné jako Brynjar Lia (2008a) ve svém článku. Všichni čtyři autoři jsou všeobecně uznávaní a dodnes hojně čtení (např. McCants ed. 2006, Bakier 2007). Práce se také komplexně věnují strategické přípravě rekrutů Svaté války. U „klasických“ prací je dalším důvodem výběru stejných prací problém sehnat je alespoň v arabštině, proto při jejích citování užívám překlady klíčových pasáží ze zmiňovaného článku.

2. Základní pojmy

2.1 Pojem „výcvik teroristů

Pod pojmem výcvik teroristů, příprava k džihádu, výcvikové metody či strategie atp. rozumím v práci: „() rozvoj technických, fyzických a psychologických schopností (dovedností a vlastností), které jsou potřeba k vedení teroristických operací. Takové dovednosti, především ty první dvě, mohou být nabyty, uchovány a zlepšeny skrze paramilitární a teroristický výcvik, který se podobá vojenskému výcviku v rámci státních vojenských organizací.“ (Nesser 2008: 236) V Nesserově definici se psychologickými dovednostmi rozumí především duševní odolnost, mentální stabilita atd. Opomíjí ale jeden z nejdůležitějších aspektů výcviku budoucích bojovníků džihádu a to je velice silná indoktrinace islamistickým učením, kterou začíná výcvik každého nového rekruta Indoktrinace je totiž považována za zdaleka nejdůležitější součást přípravy.

2.2 Svatá válka

Součástí islámu jako náboženství jsou také rozsáhlá pojednání, která popisují politiku a právo. Obsahuje výklad islámského práva (šarí´a), které zahrnuje jakýsi návod ke ctnostnému životu každého muslima – zákony, které mu mají pomáhat sledovat spravedlivé jednání. Tyto základní zákony jsou neměnné a v islámské společnosti závazné a tvoří precedenty při rozhodování o tom, co je a co není správné i v současné společnosti. Právě z toho důvodu je tak obvyklé studovat islámské právo, což naší civilizaci, založené na křesťanském základu, často uniká a plně si neuvědomujeme význam studia Koránu pro muslimy. Islám také obsahuje (na rozdíl od křesťanství, ale podobně jako judaismus) nástin ideálního státního zřízení a určité pasáže také mimo jiné popisují, jak a kdy je možné bránit svou víru a obec a otázku šíření islámu. Proto je možný „() výklad politického odkazu islámu jak ve smyslu státotvorné doktríny, tak ve smyslu revolučního učení, které se naopak staví proti stávajícímu nespravedlivému politickému a sociálnímu řádu.“ (Mužík 2006: 271)

Jedním ze stěžejních pojmů islámu je džihád (úsilí), můžeme si ho představit jako podmínky a doporučení, které jsou pro muslima při prosazování islámu závazné. Důležitý je také fakt, že zemřít při prosazování islámu – džihádu je vstupenkou do muslimského ráje, kde mají mučedníci (šahídé) privilegované postavení, právě popis „rajských slastí“ , které mučedníci požívají, jsou předmětem kritiky ze strany protimuslimských autorů (Raděj 2006). Znovu existuje celá řada výkladů džihádu, ale podle Miloše Mendela se nejčastěji rozlišují čtyři roviny džihádu:

a) džihád srdcem – týká se neustálého prohlubování osobní zbožnosti, přemáhání hříchu a pokušení, kterému Bůh muslima průběžně vystavuje;

b) džihád jazykem – týká se podpory a šíření Pravdy misijní činností a poukazy na špatnosti;

c) džihád rukou – zahrnuje především obecně záslužnou a charitativní činnost;

d) džihád mečem – ve smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať už represí vůči bezvěrcům na území islámu, vedením války za šíření víry, bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř, nebo – a možná především – obranou vůči vnějšímu nepříteli. (Mendel 1997: 26)

Pokud v této práci zmíním pojem „džihád“ , „džihádismus“ , „bojovník džihádu“ atp., myslím tím výhradně poslední formu šíření víry – džihád mečem. Pro slovo džihád je také užíván synonymní výraz – Svatá válka neboli válka vedená za účelem šíření víry či na její obranu, válka proti nevěřícím nebo odpadlíkům. Obranný džihád je ostatně pro mnohé islámské duchovní jediným legitimním použitím násilí pro víru. Určitá militantnost islámu je samozřejmě poplatná bouřlivé historické a geopolitické situaci, ve které vznikl. I sám Muhammad byl předně schopný vojevůdce a obratný politik, pokud by jím nebyl, sotva by byl sto prosadit svoje učení (více viz např. klasický Muhammadův životopis od Muhammada Ibn Isháqa: Ibn Ishak (přeložil Svoboda, I.) (2009): Muhammad – život Alláhova proroka. Praha: Rozmluvy.).

3. „Klasický“ a „světový“ džihád

Známý odborník na problematiku islamistického terorismu Brynjar Lia (2008a) navrhl ve svém článku pojmenování dvou vln výcvikových metod: do první vlny patří „klasický“ a „socio-revoluční“ , do druhé „světový“ džihád. Ve své práci používám pouze souhrnné označení pro první vlnu, a to „klasický džihád“ a pro druhou vlnu „světový (moderní) džihád“ . Vznik klasického džihádu datujeme do počátku 80. let, do doby rusko-afghánské války. Výcvikové metody vypracované a popsané v té době se staly na dlouhou dobu pevně daným dogmatem, které ani nebylo třeba měnit nebo je přizpůsobovat mezinárodní situaci – v té době totiž islamističtí teroristé stáli mimo zájem Spojených států. Indoktrinovaní mudžáhedíni se po skončení války vrátili do svých domovů a pokračovali v dalším šíření svých myšlenek, tím pádem i ideálních způsobů přípravy na Svatou válku, které velmi dobře znali a považovali je za účinné (a taky účinné v dané situaci byly). Po teroristických útocích v září 2001 ale nastala radikální změna v ovzduší mezinárodního systému. S příchodem globální Války proti terorismu se klasické přístupy stávaly zastaralými a neúčinnými a džihádisté se museli přizpůsobit nové situaci. Během několika let se objevila celá řada pamfletů i komplexních prací na toto téma.

3.1 Klasické paradigma

Klasický teritoriální džihád vznikl během rusko-afghánské války v letech 1979 – 1989. V jeho pojetí má být Svatá válka vedena především na napadeném území proti nevěřícím. Je tedy silně institucionalizovaný a striktně se zabývá bojem v napadené zemi. Druhým pólem klasického přístupu je takzvaný společenskou-revoluční džihád soustředící se na revoluci v dané islámské zemi a následné nastolení teokratického islámského státu. Tyto tendence se projevovaly hlavně v Egyptě a stála za nimi organizace Egyptský islámský džihád (EIJ) a její ideoví vůdci jako Sayyid Imam al-Sharif nebo Ajmán az-Zawáhirí (Čejka 2005). Klasický džihád (oba dva podtypy) se vyznačuje svou silnou ideologickou základnou, vysokou úrovní centralizace a jasně vytyčenými cíli.

Klasický teritoriální džihád tak, jak ho známe z Afghánistánu za ruské okupace, představuje první ucelenou soustavu institucí a personálních vazeb při vedení Svaté války. Různé organizace pomáhaly dobrovolníkům z islámských zemí vycestovat ze své země a připojit se ke Svaté válce proti Rusům. Je třeba podotknout, že jejich boj se podobal asymetrické guerillové válce, nikoli pouhým teroristickým útokům. Výcvikové strategie byly sestaveny přesně pro potřeby afghánského konfliktu a byly zasazeny do prostředí výcvikových táborů na pákistánsko-afghánské hranici (Lia 2008a). Po skončení války v Afghánistánu se přeživší mudžáhedíni vrátili do svých zemí a tam silně indoktrinovaní pokračovali ve své činnosti, nicméně stále primárně uznávali zásady klasického teritoriálního džihádu, jak je nastínil například dodnes respektovaný Abdullah Azzam (viz níže).

Druhá větev klasického paradigmatu – společensko-revoluční džihád – si nebere za cíl obranu napadené muslimské země, nýbrž klade důraz na vyvolání islámské revoluce v arabských zemích. Bojovníci džihádu mají roli avantgardy revolučního boje a právě jejich předchozí příprava v napadené muslimské zemi (např. v Afghánistánu) jim v počínání má pomoci.

3.2 Světové paradigma

Klasické přístupy k výcviku zůstaly po dlouhou dobu dostačující pro potřeby bojovníků džihádu. Nicméně po změně situace mezinárodního systému a díky silnému politickému či vojenskému tlaku Spojených států na tradiční teritoriální výcviková centra teroristů bylo třeba paradigma přípravy džihádistů revolučně změnit. Tyto proměny reprezentují především dva jevy: decentralizace a ztráta teritoriálních základen. Džihád už také nemá primárně teritoriálně-obranný nebo revoluční nádech, ale útočí obecně na nevěřící (ale i na odpadlíky), útočí bez rozdílu na civilisty i vojáky. Proměna mezinárodního systému a s ní související ofenzivní protiteroristická politika zejména USA způsobila také větší důraz džihádu na boj se vzdáleným nepřítelem (tj. na území Spojených států a jejich spojenců). To bylo dříve spíše na okraji zájmu, i když například bombový útok na Světové obchodní centrum byl podniknut už v roce 1993. Tuto změnu můžeme vysledovat už ve slavné fatwě Usámy bin Ládina[2] z 23. září 1998: „Nutnost zabíjet Američany a jejich spojence – civilisty a vojáky – je povinností pro jednoho každého muslima, který je toho schopen v každé zemi, kde je to možné za účelem osvobození mešity al-Aksá a svaté mešity ()“ (World Islamic Front Statement 1998) Zvláště po agresivních zásazích v arabském světě se „boj se vzdáleným nepřítelem“ na jeho území ukazuje jako logickou protiakcí. Proto se také vžilo označení „globální džihád“ , působí totiž celosvětově a nejen při boji na území islámu, tj. dár al-islám, jako tomu bylo doposud. Právě tuto změnu akcentu teoretici džihádu také zohledňují, ovšem boj se vzdáleným nepřítelem zdaleka ne všichni z nich považují za „první stupeň“ Svaté války.

Jako personální základna pro „nový džihád“ posloužili výborně vycvičení a motivovaní mudžáhidé, kteří byli po skončení války v Afghánistánu takříkajíc bez práce a s vydatnou finanční a organizační pomoci lidí, jako byl Usáma bin Ládin, se jim podařilo vytvořit celosvětovou síť mezinárodního džihádu. Nový džihád velice trefně označil Peter Bergen jako Svatou válku s. r. o. (Bergen 2002). Je to obrovská „korporace“ stávající se z mnoha autonomních podniků (rozuměj buněk), které nezřídka pracují naprosto nezávisle na sobě a často dokonce ani nikdy neměly styk s „tvrdým jádrem“ ani neprošly žádným z výcvikových táborů, nebo válčištěm[3]. „Odnože sítě al-Káidy působí ve zhruba 60 zemích světa. Řídí se především ideologickými poselstvími a doktrinálními tezemi nejvyšších vůdců, jinak jednají s velkou rozhodovací volností a nezávislostí na ústředí.“ (Eichler 2007: 170)

4. Popis výcvikových strategií

4.1 Klasický „teritoriální“ džihád – Abdullah Azzam

Palestinec Abdullah Azzam (1941 – 1989) byl hlavním teoretikem džihádu během období války v Afghánistánu. Tento palestinský učenec položil základy mezinárodního džihádu, podařilo se mu internacionalizovat rusko-afghánskou válku. V roce 1984 založil v Péšávar organizaci zvanou Michtab al-Chadamat (servisní kancelář), která pomáhala potenciálním bojovníkům Svaté války dostat se do Afghánistánu a záhy se k ní připojil i Usáma bin Ládin, Azzamův bývalý žák (Bergen 2002). Svoje bohaté zkušenosti s vedením Svaté války šířil v celé řadě pamfletů, jeho nejkomplexnějším dílem zabývajícím se přípravou k džihádu je sborník prací na toto téma vydaný v 90. letech v pákistánském Péšávaru „Úvod do odchodu a přípravy“ , „Introduction to Emigration and Preparation“ (Lia 2008a). Tento nekompromisní islamista ovlivňovaný značně fundamentálními učenci jako byl slavný islámský právník Ibn Tajmíja nebo otec Muslimských bratří Sayyid Qutb razil tvrdý diskurz proti vetřelcům v muslimských zemích: „Džihád a puška samotná; žádná jednání, žádné konference a žádný dialog.“ (Azzam podle McGregor 2003: 92) Azzam v mnohém inspiroval novou generaci džihádistů včetně bin Ládina a az-Zawáhirího, ale jeho přístupy také napomohly částečně islamizovat v devadesátých letech celou řadu původně spíše secesionistických konfliktů jako například v Bosně, na Filipínách či v Čečensku (Mužík 2006).

Ve své práci se Azzam zaměřuje předně na fázi předcházející samotnému boji, hlavní těžiště leží na třech přípravných fázích: odchodu a přípravě a vyčkávání, v samotném ozbrojeném boji potom vidí už jenom „třešničku na dortu“ (Lia 2008a). Emigrace – odchod do země, kde probíhá Svatá válka, je klíčovým stádiem pro budoucího bojovníka džihádu, odchodem od rodiny, přepychu a života, na který byl zvyklý, prokáže potřebnou morální sílu a nezlomnost a už jen tímto aktem prokazuje značnou loajalitu a přesvědčení o správnosti svého konání – je to „zkouška trpělivosti“ . V kontextu islámské věrouky emigrace symbolizuje al-hidžru (odchod Muhammada z Mekky v roce 622), vyčkávání symbolizuje al-rabat, tj. obsazení „frontových linií islámu“ (McGregor 2003). Dalším, spíše pragmatickým důvodem, proč Azzam trvá na odchodu je možnost indoktrinace a vštípení zásad a idejí přímo od vůdců džihádu přímo v táborech.

Druhá fáze – příprava tedy probíhá až po příjezdu nového rekruta do země, po příjezdu do tábora (Azzamova doktrína byla primárně určena nově příchozím bojovníkům do výcvikových táborů na afghánsko-pákistánské hranici). Pro důkladnou přípravu jsou nejlepší výcvikové tábory v periferních oblastech, také díky soudržnosti, která se vytvoří mezi novými rekruty, kteří se stejně jako ve válce, musí spolehnout jeden na druhého. Při přípravě k džihádu je nejdůležitější trpělivost, díky které mohou rekruti dosáhnout potřebné kvalifikace pro velmi náročný boj na území jako je Afghánistán. Celou fázi přípravy bere Azzam jako komplexní mnohoúrovňový proces, který není nepodobný vojenskému výcviku: „Příprava znamená sílu. Příprava je střelba. Příprava je chování koní. Příprava je také fyzické cvičení. Příprava je duchovní a ideologická.“ (Azzam podle Lia 2008a: 523) Nicméně největší důraz je kladený na duchovní přípravu, díky které rekruti získají potřebný „klid a rozvahu“ a ty mu pomohou stát se správnými mučedníky. Tvrdí, že pro bojovníka džihádu je jedna z nejdůležitějších věcí překonat strach ze smrti a to aktivním hledáním smrti a mučednictví, hned druhým dechem ale dodává, že lidé, kteří se nechají zbytečně zabít, aniž by donutili nevěřící patřičně trpět, nepotřebuje (Lia 2008a). Vidíme tedy, že Azzam nepočítá s použitím sebevražedných útoků. Džihádisté sice musí být tělem i duší mučedníci připravení zemřít, nicméně musí bojovat s nevěřícími s rozmyslem.

Další fáze – vyčkávání také souvisí s trpělivostí a čekáním na vhodnou příležitost zasáhnout nepřítele zdrcujícím úderem (ten považuje za čtvrtou fázi), varuje před zbrklým jednáním. Bojovník džihádu by také měl zůstat a bojovat v zemi, do které emigroval. Ačkoliv se z předchozího textu mohlo zdát, že boj Azzam odsouvá na druhou kolej, opak je pravdou. Zkušenosti z bojiště jsou podle něj snad to nejcennější, ale pouze z praktického hlediska provádění fyzického džihádu. Klade velký důraz na to, co boji předchází, protože jen dokonalé zvládnutí předchozích fází vychová skutečně schopného bojovníka džihádu, který se nenechá zbytečně zabít (Lia 2008a). Samotný fyzický boj je považovaný za nižší džihád (al-džihád al-asgar) a je prováděný čistě z praktických důvodů – ke konečné fyzické porážce nepřítele. Nicméně mnohem důležitější nejen z duchovního hlediska je pro Azzama vyšší džihád (al-džihád al-akbar), který představuje vnitřní zápas džihádisty se zlem v sobě (McGregor 2003). Pokud rekrut bude vítězit ve vyšším džihádu sám se sebou, ten nižší, fyzický, už pro něj nebude problémem. S vnitřním klidem, rozvahou, smíření se smrtí a ztotožněním se s kultem mučedníka bude bojovat, jak nejlépe je to možné.

Při hodnocení Azzamových tezí si musíme uvědomit, že nepočítaly s budoucím rozšířením bojiště džihádu na mezinárodní či dokonce globální rovinu. Bojovníka džihádu bere primárně jako obránce muslimské země, nikoli jako teroristu útočícího na civilní cíle v neokupované muslimské zemi a už vůbec ne na území nevěřících, tj. dár al-harb. Důkazem je časté užívání pojmů jako „Obránce muslimské země“ nebo „Země džihádu“ (Lia 2008a). Nebo Azzamovy promluvy: „Džihád musí trvat, dokud nejsou utlačovaní lidé osvobozeni. Džihád chrání naši důstojnost a obnoví naše okupovaná území. Džihád je cesta k nekonečné slávě.“ (Azzam podle McGregor 2003: 98) Azzam také vůbec nebere v úvahu útoky na civilní cíle a svou práci zasazuje striktně do rámce guerillového boje proti okupantům v rámci obsazené země. Největším přínosem jeho práce je precizní rozpracování duchovní přípravy rekrutů konceptu sebeobětování, mučednictví a model výcviku ve skrytých táborech. Formování samostatných a nezávislých arabských jednotek považoval za nezbytné, poněvadž spolupráce s frakcionalizovanými Afghánci nebyla nikdy účinná, navíc takový model utužuje vztahy mezi džihádisty (Lia 2008a). Model samostatných operujících jednotek džihádistů je v podstatě dodržovaný dodnes a islamističtí radikálové jen velice výjimečně přímo spolupracují (rozuměj na operační úrovni) s jinými silami.

4.2 Klasický „revoluční“ džihád – Sayyid Imam al-Sharif

Sayyid Imam al-Sharif alias „doktor Fadl“ (*1950) je jedním za zakladatelů moderního džihádu. Tento Egypťan se už během svých studií na káhirské univerzitě seznámil s idejemi salafismu a společně s Ajmanen az-Zawáhirím založili v roce 1968 svou první islamistickou organizaci (Bakier 2007). Po zavraždění egyptského prezidenta Sádáta v roce 1981 byl donucen z Egypta uprchnout a od roku 1984 působil v pákistánském Péšávar, kde společně s az-Zawáhirím obnovili organizaci Egyptský islámský džihád (EIJ) (Bakier 2007, Čejka 2005). Byl tedy jedním z vůdců EIJ a právě pro potřeby této organizace svoje teze sepsal na konci 80. let v knize nazvané „Pilíř při přípravě k džihádu“ (The Pillar in the Preparation of Jihad in the Way of God)[4]. Al-Sharif vedl EIJ až do roku 1993, kdy dobrovolně rezignoval. Poté se věnoval anonymně kariéře lékaře v Jemenu, nicméně byl odhalen, zajat a vydán do Egypta, kde byl odsouzen v roce 2004 k doživotnímu vězení (Brachman 2009). Od svého uvěznění al-Sharif podstatně změnil svoje ideologické postoje, vydává celou řadu prací kritizujících současný globální džihád v pojetí al-Kájdy (Bakier 2007, Bakier 2008, Brachman 2009). Jeho dnešní postoje jsou diametrálně odlišné od jeho práce „Pilíř při přípravě k džihádu“ a dokonce i víceméně odsuzuje násilný džihád. Vůdci al-Kájdy jako az-Zawáhirí ho považují za takovou hrozbu pro svoji ideologii, že dokonce vydávají práce, které mají jeho „nové myšlenky“ zdiskreditovat (Bakier 2008). Já se ale budu zabývat jednou z jeho starších prací, které ho tolik proslavily a právě díky nim je dodnes velice čteným a islamisty respektovaným autorem, to i navzdory kritice násilného džihádu. Jeho kniha byla dokonce nalezena u mnoha zadržených islamistických teroristů (např. Landesamt für Verfassungsschutz 2005). Mnoho současných autorů se jím také nechalo silně ovlivnit a otevřeně se k němu hlásí, zmiňme především Abuho Musaba al-Suriho, „architekta moderního džihádu“ (Lia 2008b).

Přestože al-Sharif působil zrovna jako Azzam v arabsko-afghánské internacionále, jejich koncepty džihádu se od sebe diametrálně odlišují. „Samozřejmě al-Sharif také vyzdvihuje důležitost kvalit jako je trpělivost, vytrvalost a duchovní sílu jako hlavní zbraň proti vojensky vyspělejšímu protivníkovi.“ (Lia 2008a: 525) Pro al-Sharifa je ale počátkem džihádu zformování malé skupiny pravověrných muslimů, kteří se chtějí zúčastnit Svaté války (Lia 2008a). Tito lidé se potom budou připravovat na vedení džihádu, jak nejlépe umí a to duchovně i fyzicky. Nezáleží ale na tom, v jaké zemi taková skupina bude organizována, nemusí to být nutně v okupované zemi, přímo na bojišti. Povinností každého muslima by totiž mělo být napomoci ve své zemi k revoluci a zařídit nastolení islámské vlády (Lia 2008a). Vidíme, že al-Sharifovy strategie směřují k politickým cílům, k nastolení islámského státu. Jeho důraz na soustředění džihádistů v malých skupinkách je potom logicky jeden z důvodů proč jeho teze uznává i současný decentralizovaný džihád, který je založený právě primárně na malých samostatně a nezávisle operujících skupinkách muslimů.

Emigraci a následný výcvik v táborech al-Sharif také uznává, ale hlavně protože v nich vidí „() miniaturní modely kolektivního islámského aktivismu, jejichž modely náboženského vládnutí mohou být aplikovány v každé muslimské společnosti.“ (al-Sharif podle Lia 2008a: 526) Tato aplikace je možná, protože podle al-Sharifa by měl každou skupinu vést duchovní vůdce (al-Sharif podle Lia 2008a). Skupinu potom můžeme považovat za jakýsi předobraz islámského chalífátu, navíc duchovní dodá džihádistům ve skupině správné náboženské vedení a tolik důležitou indoktrinaci. Účast v konfliktech jako rusko-afghánská válka a život spojený s přípravou v táborech je potom chápána jako ideální příprava a výcvik pro boj ve vlastní zemi. Právě činnost zkušených bojovníků džihádu (ti se vycvičí a připraví třeba v Afghánistánu) měla tvořit avantgardu boje muslimů, kteří svrhnou vládu a nastolí islámský režim. Azzamem byl zato také ostře kritizován: „Azzam dával přednost vojenským guerillovým operacím před revolučními strategiemi. Jeho islamismus se orientoval spíše na muslimská území než na islámský politický systém.“ (Mužík 2006: 280)

Kromě odlišného pohledu na začátek přípravy rekrutů, jejich umístění i samotné cíle džihádu nám také al-Sharif nabízí dvě dimenze samotné praktické přípravy bojovníků Svaté války ve skupinách. První dimenze je materiální, která se sestává z vojenské (na tu je kladen nejmenší důraz) a administrativně-organizační přípravy (rozuměj regulování vztahů a řízení skupiny muslimů věnujících se džihádu). Druhou dimenzí je věroučná příprava, která se skládá z individuální indoktrinace a ze založení skupiny na správných náboženských zásadách (al-Sharif podle Lia 2008a). Všimněme si také důrazu na „administrativně-organizační přípravu“ každého bojovníka Svaté války. To je další dovednost, kterou je potřeba ovládat při samostatném a decentralizovaném působení současných džihádistů.

Al-Sharifovo pojetí džihádu je spíše společensko-revoluční – primárně mu totiž nešlo ani tak o boj proti okupantům na lokální úrovni jako o rozpoutání islámské revoluce v Egyptě nebo v jiném muslimském státě. Velký důraz klade na soudržnost a přípravu v rámci malých skupin vedených duchovním vůdcem, která zajistí důkladnou indoktrinaci islamistickým učením, přičemž není důležité, ve které zemi skupina operuje. Velice dobře si uvědomuje materiální a kvalitativní převahu nad džihádisty, právě proto neklade takový důraz na vojenský výcvik a boj. Pro bojovníka džihádu je nejdůležitější mravní síla, která mu zmíněné nevýhody pomůže překonat (Lia 2008a).

4.3 Světový džihád I – Abu Bakr Naji

Dílo Abu Bakra Najiho „Řízení divošství“ [v originále Idarat al-Tawahhush, neboli „The Management of Savagery“ (překlad Lia 2008a,b) či „The Management of Barbarism“ (překlad Brachman, McCants 2006)] se začalo šířit po internetu v roce 2004. Autor zůstává stále velkou neznámou a jeho jméno bude s největší pravděpodobností pseudonym. Do vydání Řízení divošství byl pouze občasným přispěvatel do různých islamistických fór a do internetového časopisu Sawt al-džihád – Hlas džihádu (Lia 2008a). Jeho dílo vzbudilo nebývalý ohlas a jeho teze jsou široce diskutovány na celé řadě islamistických diskusních portálů (Lia 2008a).

Najiho sto třinácti stránkovou knihu bychom spíš mohli zařadit do kategorie prací zabývajících se tzv. grand strategy – všechny svoje teze totiž směřuje k vypuzení Spojených států z okupovaných arabských zemí, poté k nastolení islámské vlády v arabských státech a následně ke konečné porážce Západu, zejména USA. I přes črtání „velkých plánů“ formuluje Naji ve své knize i některé výcvikové strategie, které možná nezabíhají tolik do podrobností jako u ostatních autorů, ale zato nabízí nesmírně inovativní a inspirativní, i když povrchní myšlenky. Podle Brachamana a McCantse (2006) je Naji skutečnou vycházející hvězdou džihádu. S čímž do určité míry nesouhlasím, protože pro praktický džihád, pro teroristy na operativní úrovni nemá velká část jeho tezí valnou hodnotu, nabízí spíše jakýsi „mlhavý ukazatel“ , jakým by příprava měla směřovat. Nicméně i tato „mlhavá směrovka“ je vskutku revolučním náhledem na vedení Svaté války. Její následování a rozpracování by mohlo z islamistického terorismu postupně vytvořit mnohem větší hrozbu.

Samotný název „Řízení divošství“ reprezentuje Najiho snahu vytvořit v islámském světě území bez vládní kontroly a plná chaosu (divošství).

Samotný název odkazuje k období „divokého chaosu“ , které se objevuje po pádu supervelmoci, nebo nepřátelského státu. Abu Bakr Naji argumentuje, že nejdříve se musí soustředit na klíčovou skupinu států: Saúdskou Arábii, severozápadní Afriku, Nigérii, Pákistán, Jordánsko a Jemen a potom teprve aplikovat plán na celý svět (všimněme si celosvětových ambicí).“ (Ranstorp 2006: 10)

Tato území jsou předstupněm islámského státu. Džihádisté na nich obnoví kontrolu a pořádek a tím získají ve společnosti kredit (Naji 2006). Navíc tato území ovládaná džihádisty přilákají Spojené státy k přímé intervenci, kterou nebudou moci vyhrát, protože je společnost v zemi nebude podporovat. „Zdrcující vojenská síla () nemá žádnou cenu bez podpory společnosti a soudržnosti společenských institucí a sektorů.“ (Naji 2006: 7) Představa, že USA nedokážou kontrolovat zemi v tzv. třetím světě, se dříve jevila jako nanejvýš nepravděpodobná, nicméně situace v Afghánistánu i v Iráku nám ukazuje, že Najiho teze mají své opodstatnění. Intervence podle Najiho (2006) zbaví USA i věrných spojenců a ti si radši budou hledět svého. Svými vigilantistickými strategiemi džihádisté získají oblibu u obyvatelstva a podaří se jím ovládnout část území (Naji 2006). Toto území potom bude sloužit jako pevná základna pro další expanzi a přípravu nových kádrů. Právě takové základny potom budou produkovat další a další bojovníky džihádu a umožní utváření dalších samostatných území. Bude novým „útočištěm“ (safe haven) v širším slova smyslu (užší pojetí počítá se skrytými „útočišti“ přímo v místech operací, různé domy, byty, tábory atp.) (al-Shishani 2009). Riziko další americké intervence či vzdušných úderů na čerstvě etablovaný „islámský emirát“ Naji (2006) samozřejmě bere v potaz, nicméně je možné ho minimalizovat za pomocí teroristických útoků po celém světě. Tento odvetný systém, fungující na známém principu odstrašovaní udrží případně intervenující státy v šachu – nebudou chtít riskovat životy svých nevinných občanů. Tolik k Najiho „grand strategy“ , teď se zaměřím na jeho výcvikové teorie.

Ústřední myšlenkou „Řízení divošství“ je nutnost „znát svého nepřítele“ . Opakovaně zdůrazňuje potřebu cvičit nové kádry nejen jako bojovníky, ale také jako výkonné byrokraty, manažery atd. Takové dovednosti jsou klíčové pro úspěšné „řízení divošství“ – tedy pro správu ovládaných území, ale i pro boj.

Vskutku, opuštěním náhodného chování a přijetím intelektuální, akademických metod a experimentálních vojenských principů a jejich skutečném začlenění a aplikováním vojenské vědy, nám zařídí dosažení cílů ()“ (Naji 2006: 28)

Nabádá nové tedy kádry ke studiu západní politické vědy, sociologie i vojenské vědy (např. studie o vedení asymetrických konfliktů) (Lia 2008a). Jejich znalost jim totiž také pomůže při hledání slabostí západních demokracií, případně ulehčí infiltraci jejich společnosti (Brachman, McCants 2006). Zřejmě nejvíce ze všech teoretiků klade důraz na účast bojovníku džihádu v ozbrojeném konfliktu, jedině hrůzy války a psychické utrpení může poskytnout důkladný výcvik: „cesta krve, oddělených končetin a lebek“ . (Naji 2006: 59) Veškeré indoktrinace a školení by měly probíhat na bojišti, právě tam si džihádisté nejlépe vštípí nabyté znalosti. „Proto bychom měli učit lidi během akce a využívat každou momentální událost k propojení s podřízeností, poslušností a s hledáním útočiště u Boha. (Naji 2006: 56) Důraz na samotný boj ovšem neznamená, že Naji (2006) opomíjí duchovní přípravu, právě naopak, ta je jedním z ústředních myšlenek. V boji totiž rekruti získají nejen zkušenosti s válkou, ale její hrůzy otevřou hlavy rekrutů pro důkladnou indoktrinaci. Ostatně celý koncept přípravy nových bojovníků Svaté války zasazuje do tradičních metod islámského vzdělávání a přikládá mu velkou váhu (Naji 2006). „Tento způsob přípravy je ten, který nás posune ke generaci, která je schopná převzít důvěru tohoto náboženství a posunout ummu k vedení džihádu.“ (Naji 2006: 58) Naji (2006) považuje respekt k víře a důkladné vzdělání za klíčové prvky nejen „řízení divošství“ , ale i předchozí fáze „síla soužení a vyčerpání“ (rozuměj celkové „opotřebovávání“ nepřítele v různých konfliktech).

Naji na rozdíl od jiných současných teoretiků džihádu nepožaduje pouze decentralizaci Svaté války. Naopak za důležité považuje vytvoření jakýchsi „válečných zón“ , ucelených společenství bojovníků, kde se mladí rekruti budou pospolu připravovat pro džihád (ideálně právě v etablovaném ministátě) (Naji 2006). V tom se podobá Azzamovi a jeho důrazu na utváření kolektivů a osobních vztahů v rámci výcvikových táborů. Tábory sice Naji explicitně nepreferuje, princip pospolitosti a územní základy formuluje totiž do ještě většího celku – do etablované územní základny. Na druhé straně vyzdvihuje i decentralizované skupiny operující jednak v okupované muslimské zemi a jednak přímo v západních státech – tyto skupiny se budou starat o zmiňované „odstrašení“ . Některá džihádistická hnutí by tedy podle Najiho měla být i decentralizovaná, ale měla by si navzájem pomáhat, například když v jedné zemi zatknou džihádisty, v jiné by členové hnutí na oplátku měli připravit bombový útok na jejich podporu (Brachman, McCants 2006).

Abu Bakr Naji přináší světovému džihádu mnohem komplexnější strategickou vizi, než na jakou jsme byli zvyklí u předchozích autorů (i al-Surího revoluční džihád měl dosah pouze na jednu zemi a nesoustředil se na praktické spravování státu). Ačkoliv na samotnou přípravu autor příliš neřeší i tak nabízí dvě klíčové zásady. Za prvé zásadu „znát svého nepřítele“ , kterou považuji pro Západ za nejnebezpečnější. Prohloubení technických, ekonomických, vojenských i ekonomických a administrativních znalostí džihádistů z nich totiž utváří mnohem nebezpečnější nepřátele, takříkajíc vyzbrojené podobnými „zbraněmi“ jako západní společnost. Za druhé je klíčové Najiho soustředění na samotný boj, na indoktrinaci a průpravu přímo na bojišti. Zůstává otázkou, do jaké míry je v současnosti realizovatelná teze o islámských ministátech, bez kterých mohou být Najiho koncepty naplněny jen velmi omezeně.

4.4 Světový džihád II – Abu Musab al-Suri

V současnosti je Abu Musab al-Suri (vlastním jménem Mustafa Setmarian Nasar) nejcitovanějším a nejčtenějším teoretikem džihádu. „Jeho vize () transformování al-Kájdy ze zranitelné hierarchické organizace v odolné decentralizované hnutí, byla z velké části převzata al-Kájdou po pádu Talibanu.“ (Cruickshank, Ali 2007: 1) Al-Surí je syrským veteránem Svaté války, který získal důkladný výcvik a řadu zkušeností už v 80. letech. Poté působil jako instruktor v táborech Muslimského bratrstva v Iráku či organizoval útočiště v Jordánsku[5] (Lia 2008b). Byl to vzdělaný muž s velkými ambicemi, napsal také celou řadu knih a kratších prací, např. „The Islamic Jihadi Revolution in Syria“ . Měl dokonce španělské občanství a celou řadu let žil na londýnském předměstí, v tzv. Londonistánu. Al-Surí v žádném případě není žádnou neznámou postavou ve světě islamistického terorismu. Ocitl se totiž v hledáčku tajných služeb po bombových útocích v Londýně v roce 2005 (jeho specialitou jsou mimochodem právě výbušniny). Přímá účast ani naplánování celé operace mu nebyly prokázány, s největší pravděpodobností útočníky vůbec neznal a opravdu to byli takzvaní self-starters (Cruickshank, Ali 2007). Al-Surí sice s těmito útoky nic společného neměl, ale strategii a taktiku, podle kterých byly provedeny, jsou jeho dílem. Ostatně po jeho zatčení byl na džihádistických stránkách zveřejněno jedno z jeho hrdých prohlášení k londýnským útokům: „Přísahám Bohu, že jsem v sobě měl větší radost než farmář, který sklidí svoje ovoce po obtížném vysazování a po trpělivém budování trvajícím několik desítek let.“ (Al-Surí 2005 podle Cruickshank, Ali 2007) Ovšem existuje i celá řada indicií, které ho spojují s útoky v Madridu v roce 2004, tam měl být dokonce mozkem celé operace, i s útoky v září 2001 (Priyedarshi 2010). V tom se Priyedarshi shoduje i s Brynjarem Lia (2008b), nicméně ten dodává, že to nebyly úplně potvrzené zprávy (ale také dodnes nevyvrácené), které proběhly médii. V listopadu roku 2005 byla al-Surího závratná kariéra ukončena, když byl zatčen policií v západním Pákistánu a předán do Spojených států. Byl to obrovský úspěch v boji proti terorismu, protože „() žádný jiný jednotlivec neudělal více pro vytvoření nové strategie al-Kájdy po září 2001.“ (Cruickshank, Ali 2007: 1)

Jeho tisíc šest set stránková kniha, která se ucelená šíří po internetu od roku 2005, „Volání globálního islámského odporu“ (The Global Islamic Resistance Call, da’wat al-muqawamah al-islamijjah al-‘alamijjah) se stala základním dílem „světového džihádu“ díky jeho soustředění se na klíčové aspekty v organizaci současného islámského terorismus – decentralizaci, autonomii, „odpor bez vedení“ . Zabývá se otázkami, jak má globální džihád přežít v novém prostředí, po vyhlášení Války proti teroru. Rozebírá v ní nejen kompletní novou grand strategy Svaté války (podobně jako Abu Bakr Naji), ale také se podrobně věnuje konkrétní operační přípravě rekrutů džihádu (zejména kapitola 8). Proto ho společně s citovanými autory považuji bez nadsázky za „architekta moderního džihádu“ , který svými tezemi zřejmě nejvíce ovlivňuje strategie dnešního globálního islámského terorismu. „Al-Surí není důležitý jako jenom nějaký terorista zapletený do řady bombových útoků, ale jako někdo, kdo se pokusil (a podle mě uspěl na výbornou) vybudovat systém, který povede všechny budoucí džihádisty skrz koncept odporu bez vedení.“ (Priyedarshi 2010: 168)

Al-Surí si velice dobře uvědomuje situaci, ve které se současný globální džihád nachází a nabízí nám celou řadu podle mě nesmírně podnětných návrhů, jak na to reagovat. Novou organizační strukturu džihádu staví na hesle „nizám, lá tanzím“ , neboli „systém, nikoli organizace“ (al-Surí 2005). Pevnou organizační strukturu, navíc vázanou na konkrétní teritoriální základnu považuje za přežitou a v současnosti nepoužitelnou. Celé hnutí je tedy podle al-Surího potřeba masivně decentralizovat a vytvořit z něj pouze jakousi síť spojenou nikoli hierarchicky či společným vedením, ale pouze obecnou strategií a hlavně ideologií. Stejným způsobem je nutné decentralizovat i samotnou přípravu bojovníků džihádu a opustit ideu přípravy ve výcvikových táborech (Lia 2008a) Al-Surí k tomu píše: „() umístit „výcvikové tábory“ naskrz islámským národem ve všech jeho domech a čtvrtích.“ (al-Surí podle Lia 2008a: 533) Al-Surí už v roce 2000 kritizoval tehdejší hierarchickou strukturu džihádu, která mohla snadno vést k odhalení vedoucích kádrů (Cruickshank, Ali 2007). Decentralizace a přechod k individuálnímu džihádu podle jeho výroků není zdaleka jen pragmatickým krokem reagujícím na nové ovzduší mezinárodního systému, jak píše Brynjar Lia (2008a). „Proč žádáme o takový individuální terorismus? Za prvé, protože tajná hierarchická organizace nepřitahuje muslimy. () Za druhé, musíme dát mladým šanci hrát svou roli bez nutnosti být součástí organizace. ()“ (al-Surí podle Cruickshank, Ali 2007)Každý mladý muslim podle něj může hrát svou roli, ale chápe, že ne každý může být přímou součástí al-Kájdy, ne každý může vycestovat např. do Iráku atp. Už v roce 2000 si ale uvědomuje riziko organizování větších skupin a ještě před napsáním „Volání globálního islámského odporu“ radí: „Měl bys přímo formovat skupinu a přímo taky operovat. Radím, aby tvoje skupina neměla více než 10 členů. Nemělo by vás být více, jinak budeš chycen, všichni budete chyceni.“ (al-Surí podle Cruickshank, Ali 2007)

Al-Suriho teorie o místech a o organizaci výcviku nastíněná v jeho knize reflektuje současnou ztíženou situaci pro hnutí džihádu (navazuje i na jeho předchozí zkušenosti a teze). Nabízím nám rozdělení na pět různých míst výcviku:

1) Tajný výcvik v domech;

2) Výcvik v malých skupinách v místě operací;

3) Výcvik za podpory států;

4) Výcvik v klasických táborech jako v Afghánistánu;

5) Výcvik v oblastech chaosu bez vládní kontroly (Somálsko). (Lia 2008a: 534)

Poslední tři možnosti výcviku zavrhuje, protože riziko intervence USA a jejich spojenců je příliš veliké, proto se těžiště přípravy nových bojovníků musí přesunout do méně centralizovaných individuálních skupin. Za stěžejní považuje výcvik v bezpečných domech, hodí se především pro indoktrinaci a teoretickou přípravu. Pro praktickou přípravu je potom vhodnější „výcvik v malých skupinách v místech operací“ , pod kterým si můžeme představit malou skupinu (do 10 lidí) trénující v periferních oblastech často i přímo v zemích, kde mají následně páchat teroristické útoky (lesy, hory,…). Podle al-Suriho by se měl výcvik konat „v každém domě, každé čtvrti a v každé vesnici muslimských zemí.“ (Lia 2008a: 533) Měl by tedy být decentralizovaný a individuální stejným způsobem jako samotná organizace džihádu.

Al-Suriho názory na výcvik vesměs nepřináší nic nového, stejně jako ostatní teoretikové vyzdvihuje ideologickou přípravu jako záruku, že rekrut neobrátí zbraň proti svým velitelům. „Lidé k nám přicházejí s prázdnou hlavou a odcházejí od nás s prázdnou hlavou () Neudělali nic pro islám. To proto, že neobdrželi žádnou doktrinální a ideologickou přípravu.“ (Lia 2008b: 106) Velice dobře si také uvědomuje vojenskou slabost džihádistů a nabádá k pečlivému studiu západních prací o asymetrických válkách. Dobře si také uvědomuje nebezpečí odhalení celé operující buňky při „ostrém“ nácviku střelby či práce s výbušninami. Právě proto vedle ideologické přípravy požaduje rozsáhlé studium další teorie a pasivní přípravě například v podobě zvyšování fyzické kondice.

Program je charakteristický tréninkovými aktivitami, které neobnáší vážné bezpečnostní riziko, ale stále jsou pro džihádisty relevantní. Program zahrnuje fyzické cvičení, studium manuálů o výbušninách, střelba se vzduchovými zbraněmi (). Teprve když nastane správný čas, měla by buňka začít s „ostrým“ nácvikem střelby používání výbušnin na vhodném utajeném místě.“ (Lia 2008a: 536)

Abu Musab al-Suri je bez debat nejzajímavějším současným teoretikem džihádu. Jeho idea decentralizovaného a individuálního džihádu masivně ovlivnila al-Kájdu, které ji v podstatě přijala za své, minimálně na operační úrovni. Struktura al-Kájdy založená na malých samostatně operujících buňkách se stává nosným konceptem. Důkazem jsou útoky v Londýně a Madridu v letech 2005 a 2004. Oba dva byly zorganizovány a provedeny podle al-Surího doktrín. Nejdůležitějším důkazem o nosnosti jeho výcvikových teorií je ale fakt, že buňky v Londýně a Madridu sledovaly právě al-Surího osnovu při své přípravě (Cruickshank, Ali 2007). Al-Surí se široce inspiruje u předchozích teoretiků džihádu, zejména co se týče samotného průběhu přípravy, indoktrinace, souslednosti fází výcviku, ale jeho revoluční přínos spočívá ve formulaci nové strategie výcviku, v jeho přesunutí na individuální rovinu a v důrazu na autonomii. Jak si také všiml Priyedarshi (2010) jeho strategie naprosto přesně zapadá do konceptu „4th Generation Warfare[6], se všemi svými důsledky, cíli a obtížným bojem proti takové strategii.

5. Změny ve výcvikových strategiích

Nemůžeme říci, že by nějaká práce byla naprosto revoluční, autoři vždy dbají na odkaz minulých prací, náboženských textů atp. Jádro výcvikových teorií zůstává tedy stejné (důraz na indoktrinaci), ale situace po září 2001 nutí hnutí džihádu svoje teorie přepracovávat a hledat nová východiska přípravy svých následovníků. Geneze výcvikových metod se tedy jeví striktně jako reakce na vzniklou situaci. Největší proměnou neprošel ani tak samotný „duch“ výcviku – duchovní příprava, bojová příprava atp. – ale především řízení takových příprav a jejich poloha. Od přípravy za pomocí aktivních kádrů, prošlých bojem i výcvikovým táborem se přechází k důrazu na individuální džihád, decentralizaci, vlastní iniciativu. Už není žádoucí výcvik v teritoriálních základnách, táborech atp. Právě naopak je nutné se připravovat ve skrytu vedený obecnou ideologickou vizí za využití výukových materiálů hojně přístupných na internetu. Džihádisté už nemají být ani tak „Boží vojáci“ , jako spíše „Boží agenti“ , musí být mistrně skryti, chovat se tak, aby je nebylo možné odhalit, musí infiltrovat do společnosti, kterou chtějí zničit.

Klasické i světové paradigma výcvikových strategií jsou si v některých aspektech velmi podobné, každá „moderní“ práce totiž v mnohém odkazuje v první řadě na stejné náboženské texty a ideology napříč islámskými dějinami (oblíbený je např. Ibn Tajmíja). Všichni teoretici se shodují v důležitosti duchovní přípravy, dávají ji zdaleka na první místo. Velice dobře si totiž uvědomují převahu svých protivníků a doufají, že morální vyspělost, indoktrinace či pevná vůle spojená s disciplínou jim částečně pomůže jejich asymetrické postavení vylepšit. Význam bojové přípravy je až na druhém místě (nebo se boje primárně užívá jako prostředí pro indoktrinaci jako v případě Najiho), protože role bojovníka džihádu jako takového vyžaduje především pevnou vůli a disciplínu. Navíc podle náboženských textů, ze kterých teoretici vycházejí je nejdůležitějším krokem „vyhrát Svatou válku sám nad sebou“ , teprve potom jsou hnutí džihádu užiteční, jsou dostatečně odevzdaní a smíření se svojí úlohou (viz výše Azzam).

Na to, co by mělo být úkolem bojovníka džihádu, se už jejich názory liší – Azzam je vidí jako obránce muslimské země, al-Sharif jako avantgardu pro muslimský převrat. Světový džihád jako konečný cíl vidí ustavení celosvětového islámského chalífátu. Noví teoretici džihádu si ale velmi dobře uvědomují obtížnost až nemožnost tohoto úkolu a přizpůsobují se situaci. Vytyčují si méně ambiciózní cíle jako ustavení samostatných území či vyhnání vetřelců z muslimských států prostřednictvím svých akcí nejen v arabském světě ale předně na Západě, kde operují ve skrytu vedeni pouze obecnou ideou. Současný džihád přešel od kolektivních operací a přípravy za vedení duchovních a zkušených kádrů k individuální rovině, ke snažení jednoho a každého muslima, který může něco pro Svatou válku udělat a to bez nutnosti zúčastnit se například přímých bojů v Iráku. Právě al-Surí je průkopníkem tohoto přístupu, který je vlastně v naprostém kontrastu k revolučním idejím al-Sharifa (Priyedarshi 2010). Právě internet poskytuje džihádistům možnost přejít na al-Surího koncepci, protože jim poskytuje obrovskou studnici informací, bez nadsázky můžeme říci, že internet se stal jakýmsi „virtuálním výcvikovým táborem“ (Brachman, Forest 2010; Stenersen 2008). Klasické výcvikové tábory ustoupily do pozadí, nicméně to neznamená, že bojiště jako Irák nejsou využívána pro aktivní přípravu bojovníků džihádu (Tønnessen 2008).

6. Závěr

Výcvikové strategie islamistických teroristů prošly po útocích v září 2001 nemalými změnami, nicméně jádro představ o přípravě budoucích bojovníků džihádu zůstává nadále stejné. Současné globální ambice džihádu, potažmo opuštění koncepce bojovníka džihádu jako primárně obránce muslimské země, společně s nutností přizpůsobit se novému ovzduší v mezinárodním systému, výrazným způsobem ovlivnily přístup k výcviku. Jestliže klasický džihád charakterizují slova jako teritoriální základny, hierarchie, centralizace, moderní džihád je decentralizovaný, individuální, rozptýlený.

Samotná hrubá osa výcviku od duchovní přípravy, přes vzdělávání, bojový výcvik, až po konečný boj (nebo teroristický sebevražedný útok) zůstává téměř beze změn, ale proměnil se průběh jednotlivých fází. Zatímco v 80. letech džihádisty indoktrinoval duchovní, nejlépe osobně ve větším kolektivu přímo ve výcvikovém táboře, dnes je to záležitostí primárně sebevzdělávání rekrutů v malé skupince za pomocí různých textů dostupných na internetu bez nějakého personálního vedení. Dříve probíhalo vzdělávání přímo v táborech a bylo poplatné svému konečnému cíli, tj. přípravě pro ozbrojený boj ve stylu asymetrické války. V současnosti není vzdělávání směřované pouze k účasti na vojenských operacích, nýbrž i k ovládnutí dalších technických dovedností, administrativy, vojenských teorií, jazyků, ekonomie, managementu atd. Obecně můžeme říci, že cílem výcviku by nemělo být pouze připravit sebevražedného atentátníka nebo schopného vojáka, nýbrž vytvořit univerzálního zaměstnance pomyslné Svaté války s. r. o., který je schopen nejen bojovat, ale také je vzdělaný v západních vědách. S globálními ambicemi džihádu také přichází mnohem větší utajení jednotlivých buněk, jejich působení přímo v západních zemích, za účelem zasazení úderu „vzdálenému nepříteli“ . Spíše než „bojovník“ džihádu se dnes hodí označení „agent“ džihádu, který ve skrytu působí v západním světě. Nemůžeme sice říci, že klasický teritoriální boj probíhající například v Iráku by vymizel, ale těžiště se přesunulo ke skrytému působení. Bojový výcvik je až pomyslnou třešničkou na dortu, v tom se shodují klasičtí i moderní autoři, vesměs uznávají, že nejlepší přípravou je „zkouška ohněm“ , tedy účast ve válce, ale nabízí i alternativní přípravu v například v lesích. Navíc ne každý musí být prvotřídním vojákem zabíjejícím nevěřících v Afghánistánu, aby přispěl džihádu, stačí i individuální působení (viz výše al-Suri). Podle klasického náhledu byla totiž cesta vojáka mnohem preferovanější a uznávanější, byla považována za ten „správný džihád“ .

Hrubá osa výcvikových strategií zůstává po září 2001 stále stejná: duchovní příprava, vzdělávání, bojový výcvik a boj. Největší proměnou prošly místa výcviku, podoba, jejich organizace a také formy boje. Nejmarkantnější změnou je přechod od centralizované a hierarchické přípravy k džihádu decentralizovanému, vedenému pouze obecnou ideologickou vizí. Moderní džihád se také neomezuje na přípravu pro „boj“ ve své fyzické podobě, ale klade důraz také na jiné aspekty přípravy – např. vzdělávání v humanitních i přírodních vědách. Přitom všem islamističtí teroristé umně používají nejmodernější technologie a to zejména internet jako studnici informací. Tyto změny jsou poplatné jednak globálním ambicím džihádu, ale především novému ovzduší v mezinárodním systému. Účast na džihádu je podle nových výcvikových strategií mnohem jednodušší, masovější a přístupnější (nejen díky dostupnosti informací, ale také díky flexibilnějšímu pojetí bojovníka Svaté války). Bojovníkem džihádu se tak může stát prakticky každý odhodlaný muslim, který okolo sebe shromáždí malou skupinku sympatizantů (v ideálním případě; ale může také jednat úplně osamocen).

Nastíněné výcvikové strategie islámských teroristů ukázaly obrovský posun jak ve strategických koncepcích, tak na nižší úrovni v přípravě jednotlivců. Džihádisté podle mého názoru více než adekvátně reagovali na změněné ovzduší mezinárodního systému vyvolané celosvětovou válkou proti terorismu pod bojovou zástavou Spojených států. Jejich stratégové a ideologové al-Kájdu transformovaly ve hnutí, které je schopné přežít v informačním věku, mistrně využívají výdobytky moderní techniky a pružně reagují na veškeré nové trendy. Popsané výcvikové strategie jsou navíc jenom pomyslnou špičkou ledovce džihádistických prací, existuje nepřeberné množství dalších ideologických i strategických textů, které vybízí k dalšímu výzkumu. Ostatně ani tento výzkum nejde příliš do hloubky a přináší spíše povrchnější přehled o problematice. Zejména práce rozebírané v tomto článku by zasloužili mnohem hlubší analýzu a především její spojení se zjištěnými poznatky o realitě. Pokud se teroristé organizují v určitém případě podle určitého vzorce nebo „návodu“ z některých prací, můžeme mnohem lépe odhadovat i odhalovat jejich další kroky, protože víme, co musíme hledat, co bychom od nich měli očekávat.

Tato práce opět prokázala, že globální islámský terorismus je schopen vstoupit do 21. století a jeho vymýcení je za současného stavu věcí v nedohlednu. Září 2001 se jako přelomový okamžik pro hnutí džihádu podepsalo značnou měrou na výcvikových teoriích a následná reakce v podobě vyhlášení Války proti teroru formovala a formuje světový džihád dodnes. Nabízí se nám tedy i myšlenka, zda paradoxně agresivní protiteroristická politika (zejména USA) místo kýžených výsledků neutváří spíše mnohem nebezpečnějšího a hůře odhalitelného nepřítele. Nicméně po nástupu amerického prezidenta Baracka Obamy se protiteroristická politika spíš přibližuje umírněnějším tezím Evropské unie a OSN a to jak reálnou politikou, tak koncepčními dokumenty (viz např. National Defense Strategy 2008, National Security Strategy 2010). Ovšem dodneška je al-Kájda i její odnože víceméně po transformaci dle idejí al-Suriho či Najiho. Otázkou zůstává, zda odklon od americké dosavadní politiky nepovede k návratu k některým oblíbeným starším výcvikovým strategiím, jako např. ustanovení územní základny, výcvik v táborech, přípravný boj na území bez vládní kontroly (viz aktivita v Jemenu) atp.

Seznam použitých zdrojů

Al-Shishani, M. B. (2009): „The Concept of Safe Havens in Salafi-Jihadi Strategy.“ Terrorism Monitor, Vol VII, No 27, pp. 6 – 8, on-line text. (cit. 2010-10-20). (http://www.jamestown.org/uploads/media/TM_007_87.pdf)

Al-Suri, A. M. (2005): The Call for Global Islamic Resistance. (arabsky).

Counterterrorismblog. on-line text. (cit. 2010-10-29). (http://ia310839.us.archive.org/0/items/The-call-for-a-global-Islamic-resistance/The-call-for-a-global-Islamic-resistance.pdf)

Bakier, A. H. (2007):“Imprisoned Leader of Egypt’s Islamic Jihad Challenges al-Qaeda.” Terrorism Monitor, Vol V, No 23, on-line text. (cit. 2010-10-16). (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=al-sharif&tx_ttnews[tt_news]=4597&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=4b2c55361f)

Bakier, A. H. (2008):“Al-Qaeda’s al-Zawahiri Repudiates Dr. Fadl’s“Rationalization of Jihad.” Terrorism Focus, Vol V, No 17, on-line text. (cit. 2010-10-16). (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=al-sharif&tx_ttnews[tt_news]=4891&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=ad4866c998)

Bergen, P. L. (2002): Svatá válka. Autentické svědectví o tajemném světě Usámy bin Ládina. Praha: Cesty.

Brachman, J. (2009):“Al Qaeda’s Dissident.” Foreign Policy, December 2009, on-line text. (cit. 2010-16-10). (http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/11/29/al_qaedas_dissident)

Brachman, J. M., McCants, W. F. (2006): Stealing Al-Qa´ida´s Playbook. West Point: Combating Terrorism Center, on-line text. (cit. 2009-12-08). (http://www.ctc.usma.edu/pdf/Stealing%20Al-Qai%27da%27s%20Playbook%20–%20CTC.pdf).

Brachman, J., Forest, J. (2010): Exploring the Role of Virtual Camps. James J. F. Forest. Terrorism and Counterterrorism. on-line text. (cit. 2010-11-06). (http://www.jamesforest.com/wp-content/uploads/2010/05/Virtual-Sanctuaries-Brachman-Forest.pdf)

Cruickshank, P., Ali, M. H. (2007): „Abu Musab Al Suri: Architect of the New Al Qaeda.“ Studies in Conflict & Terrorism, Vol XXX, No 1, pp. 1–14.

Čejka, M. (2007): Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal.

Echevarria, A. J. (2005): Fourth-Generation War and Other Myths. Strategic Studies Institute. on-line text. (cit. 2010-10-29). (http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/pub632.pdf)

Eichler, J. (2007): Terorismus a války na počátku 21. století. Praha: Nakladatelství Karolinum.

Landesamt für Verfassungsschutz. Ideologisches Handbuch für die Mudjahidin-Ausbildung in Stuttgart beschlagnahmt. 2005, on-line text. (cit. 2010-17-10). (http://www.verfassungsschutz-bw.de/index.php?option=com_content&view=article&id=821:032005-ideologisches-handbuch-fuer-die-mudjahidin-ausbildung-in-stuttgart-beschlagnahmt&catid=142:islamistische-organisationen&Itemid=244)

Lia, B. (2008a): „Doctrines for Jihadi Terrorist Training.“ Terrorism and Political Violence, Vol XX, No 4, pp. 518 – 542, on-line text. (cit. 2010-10-15). (http://www.ps.au.dk/fileadmin/site_files/filer_statskundskab/subsites/cir/pdf-filer/p1.pdf).

Lia, B. (2008b): Architect of Global Jihad: The Life of al-Quaida Strategist Abu Mus´ab Al-

Suri. London & New York: Hurst & Columbia University Press.

Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií.

McCants, W. (ed. 2006): Militant Ideology Atlas. New York: Combating Terrorism Center, on-line text. (cit. 2009-12-06). (http://www.scribd.com/doc/10498835/Atlas-Research-Compendium).

McGregor, A. (2003): Jihad and the Rifle Alone: ‘Abdullah ‘Azzam and the Islamist Revolution.” The Journal of Conflict Studies, Vol IX, No 2, pp. 92 – 113, on-line text. (cit. 2010-10-15). (http://www.lib.unb.ca/Texts/JCS/Fall03/mcgregor.pdf).

Mendel, M. (1997): Džihád. Islámské koncepce šíření víry. Brno: Atlantis.

Mužík, T. (2006): „Al-Káida a globální džihád(ismus).“ In: Souleimanov, E. (ed. 2006): Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, s. 269 – 295.

Naji, A. B. (translated by McCants, W. F.) (2006): Management of Savagery: The Most Critical Stage Through Which the Umma Will Pass. New York: Combating Terrorism Center, on-line text. (cit. 2010-05-08). (http://ctc.usma.edu/publications/pdf/Management_of_Savagery.pdf).

National Defense Strategy. 2008. (cit. 2010-11-06). (http://www.defense.gov/news/2008%20national%20defense%20strategy.pdf)

National Security Strategy. 2010. (cit. 2010-11-06). (http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_strategy.pdf)

Nesser, P. (2008): „How did Europe’s Global Jihadis Obtain Training for their Militant Causes?.“ Terrorism and Political Violence, Vol XX, No 2, pp. 234 – 256, on-line text. (cit. 2010-10-15). (http://sites.google.com/site/jihadismstudiesnet/jihadism-studies-at-ffi/terrorist-training/PNesser-HowdidEurope%27sGlobalJihadisObtainTrainingfortheirMilitantCauses.pdf?attredirects=0&d=1).

Priyedarshi, V. (2010): „Tracing the Tenets of Fourth Generation Warfare in Terrorist and Insurgent Groups. The Case of al Qaeda.“ India Quarterly, Vol LXVI, No 2, pp. 167–181.

Raděj, T. (2006): „Kult mučedníka (šáhid) v islámu a sebevražedný terorismus.“ In:

Souleimanov, E. (ed. 2006): Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, s. 249 – 269.

Ranstorp, M. (2006): The Virtual Sanctuary of Al-Qaeda and Terrorism in an Age of

Globalisation. Stockholm: Swedish National Defence College, on-line text. (cit. 2010-10-20). (http://www.fhs.se/upload/forskning/centrumbildningar/cats/virtual-al-qaeda-ranstorp.pdf)

Stenersen, A. (2008): „The Internet: A Virtual Tranining Camp?.“ Terrorism and Political Violence, Vol XX, No 2, pp. 215 – 233.

The Observer. Leak reveals official story of London bombings. 9. 4. 2006, on-line text. (cit. 2010-10-15). (http://www.guardian.co.uk/uk/2006/apr/09/july7.uksecurity).

Tønnessen, T. H. (2008): „Training on a Battlefield: Iraq as a Training Ground for Global Jihadists.” Terrorism and Political Violence, Vol XX, No 4, pp. 543 – 562.

World Islamic Front Statement Urging Jihad Against Jews and Crusaders. 1998, on-line text. (cit. 2010-10-15). (http://www.fas.org/irp/worl

Poznámky

[1] Záměrně používám přesnější pojem „islamistický terorismus“ místo obvyklejšího a zjednodušujícího „islámský terorismus“ , protože současný „islámský“ terorismus je opravdu striktně produktem islamistického radikalismu. (viz např. Čejka 2005: 88).

[2] Bin Ládin ovšem nezastává žádnou pozici vyšší duchovního, tudíž není oprávněn tak závažné fatwy vydávat, tuto pouze přetlumočil.

[3] Typickým příkladem tzv. self starters, kteří ze své iniciativy naplánují, provedou teroristický útok a „Svatá válka s. r. o.“ se pak jen přihlásí k odpovědnosti, jsou útočníci na londýnské metro v roce 2005 (např. The Observer 2005). Ačkoliv tito útočníci navštívili Pákistán a zřejmě si nechali „poradit“ od profesionálů, stále neprošli vyčerpávající a odborně vedenou přípravou (Cruickshank, Ali 2007).

[4]The Pillar in the Preparation of Jihad“ je překlad, který užívá ve svém článku Brynjar Lia (2008), častý je ale také překlad „The Master in Making Preparation for Jihad“ (např. Bakier 2007), v originále se práce jmenuje „risalat al-umda fi i’dad al-uddah lil jihad fi sabail allah“ .

[5] Jeho životu se podrobně věnuje výborný článek postavený i na celé řadě rozhovorů a na analýzách dokumentů, včetně audiovizuálních, od Cruickshanka a Aliho z roku 2007 (viz Seznam zdrojů)

[6](...) tato teorie zastává názor, že válečnictví prošlo čtyřmi generacemi: 1) užití masivní lidské síly, 2) palebné síly, 3) manévrování a dnes 4) se vyvinulo ve vzporu, která pokrývá všechny dostupné roviny – politickou, ekonomickou, sociální, vojenskou – a to za účelem přesvědčení vládnoucích elit oponenta, že jejich strategické cíle jsou buď nedosažitelné, nebo jejich dosažení je příliš drahé.“ (Echevarria, A. J. 2005: v)

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/vycvikove-strategie-islamistickych-teroristu/ 

Autor: Tomáš Kaválek, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU

Autor : Tomáš Kaválek 🕔13.02.2012 📕5.764

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře