Řinčení zbraněmi v Zálivu

Autor : Michal Mádl 🕔13.02.2012 📕4.711

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/rinceni-zbranemi-v-zalivu/

Širší dimenze konfliktu

Mnohé komentáře a více či méně zasvěcené analýzy se zpravidla zabývají posledními událostmi podtrhujícími zvyšující se napětí v Zálivu, jako je několik ostrých vyjádření izraelských představitelů na adresu Íránu, íránské vojenské cvičení spojené s hrozbami uzavření Hormuzské úžny a varování americkým letadlovým lodím, aby se držely v uctivé vzdálenosti od Perského zálivu. Do toho přišlo další zavraždění íránského jaderného vědce a modus operandi jasně ukazuje na izraelskou rozvědku, která má v cílených atentátech na nepřátelské vědce dlouhou praxi (téměř se již zapomnělo na podobné kampaně proti egyptským a iráckým expertům). Někteří se snaží tento vývoj zasadit do rámce širšího oslabování Íránu v souvislosti s krizí jeho ústředního spojence v Sýrii a zvyšujícímu se tlaku způsobeného sankcemi mezinárodního společenství. Nicméně realita je ještě o něco složitější.

Autor tohoto komentáře v žádném případě nechce říci, že by výše uvedený výčet byl nedůležitý. Naopak, tlaků, kterým je v současnosti íránský režim vystaven, se nakumulovalo skutečně hodně. Zejména právě krize v Sýrii hrozí, že jeden z pilířů jeho zahraničně-bezpečnostní politiky se rozsype jako domeček z karet. Sýrie představuje nejen geopolitickou kartu rozšiřující íránský vliv až k izraelským hranicím a zásobující jeho hlavní spřátelenou skupinu Hizballáh. Je rovněž i určitým pojítkem Íránu s arabským světem, se kterým ho spojuje jinak dosti problematická minulost. Dále je zde reálné riziko, že současná calawítská klika bude svržena radikálně smýšlejícími sunnity, chovajícími k největší šíitské zemi silný resentiment. V neposlední řadě by z této konstelace značně vytěžila Saúdská Arábie, úhlavní rival Íránu. Avšak kromě toho v uplynulém půlroce došlo i na další, pro Írán nepříznivé události. Na podzim byl Teherán obviněn z plánování útoků na saúdského velvyslance a některé izraelské cíle na půdě Spojených států a posléze vydala Mezinárodní agentura pro atomovou energii novou zprávu, která je mnohem kritičtější vůči aktivitám Íránu na jaderném poli, než byly její předchůdkyně. Proto je vcelku logické vnímat jeho značně aktivistické činy i slova jako snahu kontrovat výše popsané tlaky. Avšak klíčem k porozumění nynějšímu vývoji je i i hlubší rozbor situace protivníků Íránu, kteří si z mnoha důvodů také nemohou být jisti svým postavením.

Právě celková regionální situace staví celý problém do zcela jiného světla. Vývoj v uplynulém roce sice položil na íránská bedra novou zátěž, ale současně mu otevřel zcela nové možnosti. Arabské jaro přineslo pád, či alespoň vážné oslabení režimů, které měly dlouhodobě s Íránem špatné vztahy a současně byly vstřícné ke Spojeným státům (to platí zejména pro Mubárakův Egypt). Právě egyptské hledání postrevoluční identity a hrozící obrat k islamismu by zcela fundamentálně zvrátilo strategickou rovnováhu v regionu. Ostatně již nynější vývoj, kdy „dočasná“ vojenská vláda umožnila průjezd íránských válečných plavidel, je velmi vypovídající. Otázkou samozřejmě je, jakým směrem se země pyramid vydá po vyjasnění povolební situace. Zatím se jeví jako velice pravděpodobná vláda vedená Muslimským bratrstvem (resp. jeho politickým křídlem Stranou svobody a spravedlnosti). Ačkoli většina pozorovatelů nedává Íránu velkou naději na spolupráci se stranou, která se stala symbolem sunnitského radikalismu, opět je třeba vnímat záležitost v určitém širším kontextu. Spolupráce, či alespoň výrazně oteplení vztahů s Íránem, by patrně bylo těžko stravitelné pro nejtvrdší sunnitské islamistické jádro Egypta (mediálně nálepkované „saláfisté“ strany al-Núr) v případě Muslimského bratrstva už taková jistota není, jak ostatně názorně dokazuje spolupráce Hamásu, palestinské odnože Muslimského bratrstva, a Teheránu. Samozřejmě spolupráce Hamásu a Teheránu je daná zcela jinými podmínkami, nežli by byla v případě Egypta a Íránu, nicméně do budoucna lze s velkou pravděpodobností předpokládat minimálně určitou „finlandizaci“ Káhiry ve vztahu k Íránu. Zcela jinou kapitolou je pak značně nejistý Izrael, který v nepřehledné situaci v Egyptě ztrácí jednu jistotu své bezpečnostní politiky, bez ohledu nato jaká bude konečná tvář nové egyptské zahraniční politiky.

Další a patrně i reálnější možnost na rozšíření vlivu se Íránu naskýtá v Iráku po stažení amerických jednotek. Opět je třeba se vyvarovat laciné a zjednodušující hysterie. Odchod posledních 10 000 amerických vojáků z jejich opevněných základen určitě neznamená automatický přechod Iráku na stranu Íránu (základy tomuto procesu se pokládaly v roce 2003, ne 2011). Navíc, jak jsme mohli v minulosti mnohokrát pozorovat, iráčtí šíité zdaleka nejsou entuziastickými podporovateli íránské garnitury. Nicméně určitá, byť spíše psychologická pojistka s americkým odchodem zcela jistě padla a percepce nejistoty a posilujícího Íránu zajisté velmi rezonuje jak v mocenských koridorech Washingtonu a Tel Avivu, tak i Rijádu. A právě v tom je možno spatřovat i onen širší kontext současné krize. Ačkoli pomyslné hodiny odměřujících íránskou cestu k jaderné bombě stále neúprosně tikají, dnešní vyhrocení je do značné míry součástí širšího úsilí zadržet byť jen potencionální rozšíření íránské moci a vyvést Teherán z rovnováhy. Ostatně i íránská jaderná zbraň je více než cokoli jiného projevem úsilí o to, aby Írán dosáhl v regionu dominantního postavení. Už od časů šáha Rézy Páhlavího (tehdy naopak plně podporovaného USA) se Írán snaží o získání tohoto statutu. Islámský režim sice převlékl tyto ambice do jiného hávu, avšak cíl je stejný. Jsme tak svědky situace, kdy se vyhrocuje zápas o regionální dominanci zejména proto, že obě znepřátelené strany se cítí poněkud vyvedené z rovnováhy a mají obavy, že ta druhá toho zásadním způsobem využije. Ostatně se na poli mezinárodních vztahů nejedná o jev neobvyklý. Nelze tak i nepominout možnost, že za zvýšeným úsilím zatlačit na Írán je částečně i snaha přimět ho k neuvážené akci, která by umožnila proti němu rázně zakročit. Definitivně by tak bylo možné zvrátit jak jeho cestu k jaderné zbrani tak i lepší mocenské pozici, dříve než naplno využije narušené pozice Spojených států v regionu, která nemá v postrevolučním Blízkém východě nejlepší vyhlídky.

Reálná dimenze problému

Určitý nadhled nad situací je vždy nutný, avšak analýza nemůže být úplná, pakliže se nepropojí i s praktičtější rovinou problému. V uplynulých týdnech mnozí argumentovali tím, že Írán ve skutečnosti nemůže nikdy své hrozby realizovat, neboť v případném střetu v Hormuzské úžině čelí naprosté americké převaze na moři i ve vzduchu. Nicméně podrobný rozbor íránské námořní strategie nám nabídne zajímavější pohled na věc. Země od počátku devadesátých let soustředěně buduje síly pro asymetrickou námořní válku s vědomím obrovské palebné síly amerického námořnictva. Bojový svazek jedné americké letadlové lodi má hned několik vrstev obrany, kde první tvoří bojové letouny podporované výstražnými letouny AWACS. Ty jsou následovány další vrstvou křižníků a torpédoborců radarového a raketového systému AEGIS a konečně je zde třetí vrstva blízké ochrany každého plavidla. Předpokládá se, že za příznivých okolností může jedna takováto bojová skupina odrazit hromadný útok až stovek leteckých a námořních jednotek. Důležité je ovšem slovíčko příznivé. Právě Hormuzská úžina a Perský záliv, kam nechce Írán americkou flotilu vpustit, má do příznivosti daleko. Z hlediska námořního boje je to jako rozdíl mezi širou plání a nepřehlednými uličkami megalopole. Velké množství ostrovů a ostrůvků s předsunutými íránskými základnami, nerovnoměrné proudění vod a celkově relativně omezený prostor pro rozsáhlejší námořní operace dělá z Perského zálivu velice složitý operační prostor. Írán vybudoval za poslední dvě dekády velkou masu rychlých člunů, z nichž některé mohou nést protilodní střely či jen sebevražedné útočníky narážející do plavidel protivníka. Vybudoval komplexy bunkrů a úkrytů podél Hormuzské úžiny pro protilodní a dokonce i balistické střely. Ačkoli jeho letectvo je skutečně velice zastaralé, při koordinovaném útoků desítek malých plavidel, protilodních střel a letounů s využitím geografických výhod by Írán americké flotile mohl způsobit překvapivé ztráty. V případě guerre á outrance se nabízí i raketové útoky na ropné terminály arabských monarchií, americké základny v regionu a zvýšení aktivit místních subverzivních šíitských hnutí. Samozřejmě je zde otázka, nakolik by případný úspěch takovéto strategie nebyl pouze Pyrrhovým vítězstvím. Lze si totiž jen stěží představit, že by Američané nechali takovýto úder být a Írán by se vystavil dalším protiútokům, kterým by nakonec zcela jistě podlehl. Avšak co by mezitím udělalo vyschnutí přísunu ropy z Perského zálivu s globální ekonomikou lze jen těžko předjímat. Výše uvedený výčet si tak klade za cíl představit, že obě strany si mohou způsobit vážné škody (byť ty udělené Íránu by se nakonec patrně staly pro jeho režim fatálním), což také zahrnou do svých kalkulací.

Závěrem

Co si tedy z výše zmíněného odnést jako pointu? Především to, že současné vyhrocené událostí nemusí nutně znamenat finální zúčtování v otázce íránského jaderného programu. Je třeba ho vnímat spíše jako další fázi přetlačování o to, kdo bude hrát v oblasti prim. Tento zápas nabývá na intenzitě zejména kvůli tomu, že dlouhodobé pilíře strategie obou znepřátelených táborů se otřásají a dochází k zásadní změně konstelace sil a každá strana chce minimalizovat škody. Současně je zde však i faktor toho, že obě strany mohou té druhé způsobit nezanedbatelné škody, což také působí jako deeskalační faktor, který prozatím vždy zaručil návrat do „běžného“ stavu vzájemného napětí. Skutečný zlom nastane až ve chvíli, kdy USA a jejich spojenci dojdou ke konečnému závěru, že případné následky přímého střetu jsou nevyhnutelné a akceptovatelné za účelem zastavení íránského jaderného programu. V takovém případě by si šlo velmi dobře představit eskalaci napětí až do bodu, kdy už návratu nebude. Tento bod patrně ještě nenastal, ale čas běží neúprosně. Proto je třeba se připravit, že tento rok o oblasti Perského zálivu ještě hodně slyšet.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/rinceni-zbranemi-v-zalivu/ 

Autor: Michal Mádl, student Bezpečnostních a strategických studií FSS, MU.

Autor : Michal Mádl 🕔13.02.2012 📕4.711

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře