Role Ruska v mediaci zamrzlého konfliktu v Podněstří

Autor : Barbora Jelínková 🕔13.02.2012 📕667.670

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/role-ruska-v-mediaci-zamrzleho-konfliktu-v-podnestri/

Úvod

Konec studenoválečného soupeření a rozpad bipolárního uspořádání světa vedl k rozmražení řady do té doby ideologiemi zakonzervovaných tenzí, což mělo za následek vypuknutí řady regionálních válek po celém světě. Gorbačovovy snahy o uvolnění poměrů nejenže Sovětský svaz nezachránily, ale daly prostor k nárůstu řady nacionalistických hnutí zejména v periferních oblastech impéria, které nakonec vedly k několika ozbrojeným konfliktům s ústřední mocí (Šmíd a Vaďura, eds. 2007).

Rozpad Sovětského svazu tedy v konečném důsledku neznamenal jen vznik 15 nových nástupnických zemí, ale i vytvoření několika zvláštních politických entit, jež sice zdánlivě jako běžné státy fungují, ale chybí jim jeden důležitý aspekt – a to uznání jejich existence mezinárodním společenstvím. Tyto tzv. de facto státy[1] mohly vzniknout proto, že konflikty, v nichž se jejich představitelé angažovali, sice byly ukončeny uzavřením příměří, jež monitoruje široké spektrum mezinárodních aktérů, nebylo ale dosaženo jejich uspokojivého a definitivního vyřešení. Tento status quo byl následně na mnoho let zakonzervován – hovoříme pak o tzv. zamrzlých konfliktech (frozen conflicts).

Na území bývalého Sovětského svazu takovýchto de facto států můžeme identifikovat hned několik[2]. Jedná se např. o území Náhorního Karabachu, o něž vedl válku Ázerbájdžán s Armény, nebo o moldavské Podněstří (Lynch 2004). V srpnu 2008 Rusko „rozmrazilo“ konflikt v regionech Jižní Osetie a Abcházie, když se v několikadenní válce střetlo s Gruzií.

Ve své seminární práci se budu zabývat Podněstřím, respektive jeho vztahy s Ruskou federací. Zaměřím se zejména na záležitost ruské vojenské přítomnosti v oblasti a pokusím se identifikovat roli Ruska, jakožto opory existence této entity, při vyjednávání řešení souvisejícího zamrzlého konfliktu.

Historie konfliktu v Podněstří

Kořeny současného konfliktu Podněstří se svou mateřskou zemí Moldávií lze najít v historickém vývoji těchto oblastí, který probíhal do jisté míry odděleně. Historické území Moldávie upadlo během 16. století pod nadvládu Osmanů, přičemž právě řeka Dněstr představovala část hranice této rozsáhlé říše (Lynch 2004). Oblast dnešního Podněstří naopak od 15. století tvořila součást tzv. Velkoknížectví litevského, až koncem 18. století se dostala pod sféru ruské vlády (Portál Pridnestrovie 2010). Roku 1812 se Rusku podařilo ovládnout i území tehdejší Moldávie, čímž se dějiny těchto dvou regionů propojily. Moldavská oblast (tzv. Besarábie) sice byla v souvislosti s průběhem Velké říjnové revoluce znovu uchvácena Rumunskem, následně ale vytvořením Moldavské sovětské socialistické republiky roku 1940 definitivně vznikl jednotný politický celek (Lynch 2004). Území na západ od řeky Dněstr začalo být sovětizováno, čímž byla popírána rumunská identita Moldavanů. První konflikty se tedy odehrávaly na jazykové[3], respektive kulturní úrovni, přičemž rozpad Sovětského svazu vedl k eskalaci sporu o budoucí směřování nového státu[4] (Lynch 2004).

Z kruhu moldavských elit se začalo ozývat volání po znovusjednocení s Rumunskem, což vyvolávalo znepokojení u rusofonní populace na východním pobřeží Dněstru. Výsledkem bylo vyhlášení samostatné Podněsterské moldavské republiky roku 1990, jež měla pokračovat v sovětské linii (Portál Europe Front 2010). Rozhořelo se sporadické násilí, přičemž k největším střetům docházelo především během jara 1992, kdy se moldavské síly snažily obnovit kontrolu nad městem Bendery. Další pokusy moldavských vojsk byly zastaveny především díky podpoře, již Rusko poskytlo Podněstří v podobě ruské 14. armády, jež byla rozmístěna na levém břehu Dněstru (tedy na území secesionistického regionu) (Lynch 2004).

21. června 1992 ruský a moldavský prezident podepsali v Moskvě příměří, jemuž následovalo rozmístění peacekeepingových sil v bezpečnostní zóně podél Dněstru, skládajících se krom Rusů taktéž z moldavských a podněsterských jednotek. V této finální podobě konflikt zamrzl až do dnešních dní, přičemž jednání o statusu Podněstří a odsunu ruských vojsk, jež na podpis příměří okamžitě navázala, doposud nepřinesla uspokojivý konečný výsledek (International Crisis Group 2003).

Rusko jako externí patron Podněstří

Podněstří tedy tvoří úzký pruh země vtěsnaný mezi východním břehem řeky Dněstr a Ukrajinou. Žije zde kolem 550 000 obyvatel, přičemž dvě třetiny tvoří etničtí Rusové a Ukrajinci, zbývající třetinu Moldavané[5]. Ztráta této oblasti pro rurální Moldávii znamená zejména značné ekonomické oslabení – pod kontrolou podněsterského centra Tiraspolu se totiž nachází asi třetina průmyslového sektoru a valná část energetické produkce (Portál Moldova.org 2010a).

Pod ochrannými křídly ruských vojsk se v průběhu doby v Podněstří vyvinulo celé spektrum kvazi-státních struktur, od vlády a prezidenta k soudnictví a administrativě, jež udržují chod tohoto politického celku (International Crisis Group 2004). Klíčové posty jsou ovládány téměř výhradně ruskými, popřípadě ukrajinskými občany; výjimku netvoří ani proklamovaný prezident tohoto kvazi státu Igor Smirnov, jež má ruské občanství a v čele se drží již od roku 1991 (Portál Moldova.org 2010a). Podněstří je ve světě nechvalně známé především kvůli rozbujelé kriminalitě a organizovanému zločinu, zejména co se týče černého obchodu se zbraněmi. Protože Moldávie neuznává odštěpení tohoto regionu, odmítá střežit společné hranice, tím pádem transferům s ilegálním zbožím téměř nic nebrání. Navíc díky volnému přístupu k přístavu Oděsa z těchto aktivit profitují i četné ukrajinské a ruské skupiny[6]. S nezákonným obchodem jsou propojena i nejvyšší patra podněsterského režimu, v čele s příkladem samotného prezidenta Smirnova, jehož rodina vlastní společnost Sheriff, ovládající značnou část obchodu v Podněstří[7], přičemž prezidentův syn je též příznačně šéfem celní služby (Portál Europe Front 2010, Naím 2008). Samozřejmostí je též kontrola masových médií a potlačování činnosti občanské společnosti či jakékoli snahy o politickou opozici (Portál Moldova.org 2010a).

Vlastní existence Podněstří je naprosto závislá na ruské podpoře. Přítomnost ruských vojsk umožnila samotnou konsolidaci podněsterských autorit, přičemž vojáci pomáhají s výcvikem ozbrojených sil Podněstří[8] a z Ruska sem proudí značná materiální a logistická podpora. Podobně klíčovými jsou pro podněsterskou ekonomiku ruské energetické dodávky, poskytované především plynovým gigantem Gazprom, u nějž se Tiraspol nezadržitelně zadlužuje[9], přestože se ceny za plyn pohybují hluboce pod běžnými kupními sazbami. Ruská federace poskytuje podporu i v oblasti legislativy, školství nebo zdravotnictví; dalo by se tedy tvrdit, že Podněstří je jakýmsi produktem ruské mocenské politiky v regionu (International Crisis Group 2004).

Vzhledem ke své poloze představuje podněsterský kvazi stát strategicky velmi důležitý západní výběžek ruského vlivu, přičemž Rusku slouží jako mocenská páka ke kontrole vnitřního dění zejména v samotné Moldávii (částečně i na Ukrajině), jež velmi úzce sleduje, přičemž s nelibostí hledí především na moldavské snahy o budoucí integraci do evropských struktur (Portál Moldova.org 2010b).

Jak již bylo uvedeno výše, tzv. de facto státy se od „běžných“ států liší v tom, že mezinárodní společenství neuznalo jejich existenci; z hlediska mezinárodního práva tedy nemají nárok na proklamované území, protože to už je součástí jiného, uznaného státu. Jejich tvrzení o suverenitě nicméně vyplývají z empiricky definovaných nároků; tyto entity totiž disponují vládou nad obyvatelstvem v určité oblasti, přičemž deklarují i schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Ovšem tato faktická kvalifikace na členství v klubu suverénních států ještě nečiní jejich existenci legální (Lynch 2004)

Byť jsou ostatními neuznané, tyto kvazi-státní entity nějakým způsobem fungují; a k jejich přežití přispívá řada faktorů. Kolstø (2006) kupříkladu tvrdí, že existenci de facto států udržuje především symbolické budování národa (nation-building) – tedy užívání propagandy, posilování národní soudržnosti apod., dále celková militarizace společnosti, nedostatečné zapojení mezinárodního společenství (především různých mezinárodních organizací), slabost mateřského státu a též role tzv. externího patrona. Podobně dle Lynche (2004) významně napomáhá k zakonzervování statu quo a tedy k existenci kvazi státu působení vnějšího aktéra. Tímto hráčem je v případě tzv. zamrzlých konfliktů v postsovětském prostoru samozřejmě Ruská federace. Externí patron na jednu stranu podporuje svého svěřence (de facto stát), na straně druhé jej ale následně zpravidla využívá jako politický nástroj k vyvíjení tlaku na jeho stát mateřský, tzn., snaží si skrze něj zachovat moc v daném regionu. Nicméně ale kvazi státy nemusí být pouhými loutkami; často mají svou vlastní agendu, kterou se snaží, pokud je vhodná příležitost, také prosazovat (Kolstø 2006). Stejně je tomu v případě Podněstří, jehož externím patronem je právě Rusko.

Role Ruska v mediaci konfliktu

Uzavření příměří, jež ukončilo konflikt v červnu 1992, vedlo tedy k rozmístění peacekeepingových složek v regionu, na něž dohlíží Joint Control Commission (Společná kontrolní komise), do níž je kromě tří zúčastněných stran (Moldávie, Ruska a Podněstří) zahrnuta i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) jako pozorovatel. O rok později OBSE v Podněstří zahájila misi s dlouhodobým mandátem, jejímž cílem je vytvářet rámec pro dialog a vyjednávání mezi znepřátelenými stranami, čímž se stala jedním z mediátorů konfliktu (International Crisis Group 2003). Moskevská dohoda (ono podepsané příměří) fakticky zaručila mediační roli Rusku, přičemž jeho ochranná ruka nad Podněstřím společně s tlakem, aby budoucí rozhodnutí byla založena na konsenzu všech 3 podpisových stran, vedla k nelibosti Moldávie k ustavení tohoto kvazi státu jako rovnocenného partnera při vyjednáváních (International Crisis Group 2004).

Palčivým bodem mediací se ihned stala otázka přítomnosti ruských vojsk na území Moldávie, respektive jejich odsunu – Moldávie totiž jejich setrvání na svém území chápe jako narušení neutrality, zatímco dle Podněstří sehrávají ruské jednotky roli čistě stabilizační[10]. V říjnu 1994 ruská vláda odsouhlasila stáhnutí veškerého vojenského vybavení z Podněstří, jež mělo být do dvou let od schválení dokumentu následováno i ruskými jednotkami[11]. K tomu ale nikdy nedošlo, protože ruská Duma dohodu neratifikovala (Lynch 2004). Rusko naopak společně s Podněstřím začalo prosazovat tzv. princip synchronizace, tzn. svázání otázky stažení vojsk s dosažením politického řešení konfliktu. Během roku 1995 byla ruská 14. armáda reorganizována v Operační skupinu ruských sil (Operational Group of Russian Forces) a její stavy postupně zredukovány zhruba na třetinu, přesto ale v regionu setrvala (International Crisis Group 2004).

Se jmenováním Primakova ministrem zahraničí začalo Rusko více využívat diplomatické postupy, výsledkem čehož byl po rozhodujícím ruském tlaku na tiraspolské elity podpis memoranda Bases for Normalisation of Relations between the Republic of Moldova and Transdniestria (tedy Základy pro normalizaci vztahů mezi Moldavskou republikou a Podněstřím), jež stanovovalo, že tyto dvě země vytvoří „společný stát“ (common state) v rámci Moldavské republiky, čímž by byl splněn jak moldavský požadavek zachování teritoriální integrity, tak podněsterské nároky na sebeurčení. Následná jednání, jež měla už přesněji specifikovat rozdělení kompetencí v novém státě apod., ale troskotala na nemožnosti dosáhnutí shody; Moldávie upřednostňovala federální uspořádání, zatímco Podněstří bylo spíše pro konfederální struktury (Lynch 2004). Tyto neshody panují de facto až do dneška, přičemž status quo vyhovuje jak Podněstří, jehož existence je tímto zachovávána, tak Rusku, jež tím pádem neztrácí svůj mocenský nástroj.

Na základě značného mezinárodního tlaku Rusko na summitu OBSE v Istanbulu roku 1999 přistoupilo ke stažení všech svých jednotek z Moldávie a zničení zbrojního arsenálu v souladu s limity uvedenými v adaptované smlouvě CFE do roku 2002, později byla lhůta prodloužena do roku 2003. I přes velké protesty Podněstří byla nakonec v roce 2003 odvezena asi třetina vojenského vybavení a munice, následně se ale proces v důsledku krachu politických jednání zastavil a doposud nebyl obnoven (International Crisis Group 2003).

Vojenská přítomnost v Moldávii je pro Rusko klíčová z hlediska vyvíjení politického tlaku na tuto zemi, zároveň je jako ochranný a stabilizační prvek fatální i pro Podněstří, jež je v tomto směru na svém patronovi existenčně závislé. Přestože tedy Tiraspol proti stahování zbraní silně protestoval, neměl nakonec pod společným tlakem Ruska a západních zemí na vybranou. Podobně např. už v roce 1993 podněsterská vláda podporovala oponenty tehdejšího prezidenta Jelcina během říjnové krize[12], přesto ale svůj celkový postup v řešení konfliktu musela do jisté míry sladit s ruskými stanovisky. To jen poukazuje na skutečnost, že přestože de facto stát může dokázat částečně prosazovat svou agendu, není v jeho schopnostech a především zájmu jít proti krokům svého externího patrona (International Crisis Group 2004).

Po nástupu prezidenta Putina začala Moskva ještě silněji budovat a zajišťovat svou pozici hlavního vyjednavače a garanta případné smlouvy, a to především skrze bilaterální jednání, čímž se snažila marginalizovat roli ostatních stran[13]. Navíc v moldavských volbách roku 2001 zvítězila Komunistická strana a novým prezidentem se stal pro-rusky orientovaný Vladimir Voronin; situace tedy zdánlivě Moskvě nahrávala. Roku 2002 vyjednavači pod vedením OBSE představili tzv. Kyjevský dokument, jednání ale již tradičně zamrzla na rozdílných stanoviscích Moldávie a Podněstří ohledně podoby budoucího společného státu. Na počátku následujícího roku moldavský prezident Voronin přednesl návrh na vytvoření nové ústavy a ke spolupráci na ní přizval i Podněstří, které mělo být na jejím základě integrováno do nového státního celku. Do procesu vyjednávání posléze sebevědomě vstoupilo Rusko, přičemž následné schůzky byly drženy před Ukrajinou a OBSE v utajení. Výsledkem mediací bylo načrtnutí modelu asymetrické federace[14]; postupně se ale tiraspolské vedení cítilo být od ostatních dvou stran izolováno, načež proto poskytlo projednávaný návrh právě OBSE a Ukrajině. Prozrazený unilaterální postup Ruska vyvolal velké pozdvižení a jen dokázal, že hlavním cílem Moskvy je prosazování vlastní linie mocenských zájmů, přesto ale mezinárodní společenství ruský vliv nad Podněstřím k dosažení nějaké politické dohody potřebuje. Jednání nakonec zkrachovala na Voroninovu odmítnutí podpisu; Moldávie následně utlumila svou pro-ruskou orientaci a hlavním cílem její zahraniční politiky se stala integrace do struktur Evropské unie a dalších západních organizací (International Crisis Group 2004).

Během roku 2005, především na nátlak Ukrajiny a Moldávie, se k tehdejším mediátorům připojily i USA a Evropská unie, přesto si ale Ruská federace udržuje dominantní roli. Navíc Tiraspol, spokojený se statem quo, s podporou Moskvy jednání v tomto formátu téměř hned od jejich počátků úspěšně blokuje. Své spoléhání na ruského patrona potvrdilo Podněstří roku 2006 uspořádáním referenda, ve kterém 97% voličů vyslovilo souhlas s tím, že jejich země by měla směřovat k samostatnosti, zároveň ale i k bližší spolupráci s Ruskem (spočívající ve „volném přidružení“ k Rusku) (Portál Civic Media 2010, Portál The Jamestown Foundation 2010b). Otázkou je, zdali by na něco takového Ruská federace vůbec přistoupila; Podněstří má pro ni hodnotu především jako součást Moldávie, jen tak totiž může skrze něj prosazovat své zájmy a ovlivňovat moldavské dění.

V únoru 2009 ruský ministr zahraničí Lavrov navštívil Moldávii, aby zde dojednal další schůzku ruského prezidenta s jeho moldavským a podněsterským protějškem. Tato návštěva měla jednak demonstrovat důležitost role Ruska v oblasti, zároveň byla takto záměrně načasována z důvodu plánovaných jarních voleb v Moldávii, kdy prezidentu Voroninovi končil mandát. Ruský tlak, jenž sledoval prosazování jednání v onom omezeném trojstranném formátu oproti Moldávií upřednostňovaným schůzkám za širší účasti (tedy i s Ukrajinou, OBSE, USA a EU), nakonec přinesl výsledky (Portál Moldova.org 2010b). Voronin v březnu, nedlouho před vypršením svého prezidentského období, pod ruským nátlakem nakonec ustoupil z vyjednávacích pozic, které budoval již od roku 2004. Podpisem deklarace 18. března zrušil své dlouhodobé stanovisko, v němž nekompromisně vyžadoval úplné stáhnutí ruských vojsk, čímž ponechal termín stažení otevřený a posílil tak již výše zmiňovaný princip synchronizace prosazovaný Moskvou, který váže odchod jejích jednotek na dosažení politického řešení konfliktu. Dále tímto také ještě více oslabil vyjednávací pozice západních aktérů a poprvé od roku 2001 uznal samotné Podněstří za rovnocenného partnera při mediacích (Portál The Jamestown Foundation 2010c).

Parlamentní volby roku 2009 nakonec přinesly vítězství pro-západní koalice, tzv. Aliance pro evropskou integraci. Její pozice v parlamentu ale nebyla dostatečně silná pro zvolení nového prezidenta a Moldavsko posléze uchvátila vnitropolitická krize. Od dubna 2009 se zde konaly již troje parlamentní volby, jimž následovaly čtyři neúspěšné pokusy o zvolení hlavy státu, a politický pat neodvrátilo ani celostátní referendum. Zatím poslední volby do parlamentu potvrdily vítězství pro-západní koalice. Té nicméně opět chybí několik hlasů pro zvolení hlavy státu, takže situace zůstává napjatá. Tato vnitřní moldavská nestabilita navíc tandemu Moskva-Tiraspol slouží jako další vhodná záminka pro odmítání jednání ohledně podněsterského konfliktu. Na počátku roku 2010 Rusko představilo nové, nekompromisnější podmínky, zneužívajíc tak moldavskou situaci. Pro nový státní celek, v rámci nějž by Podněstří získalo speciální statut, nyní Rusko vyžaduje neutralitu. Dále jasně deklarovalo, že svá vojska z oblasti stáhne až po dosažení definitivního politického řešení, a navíc zdůrazňuje své upřednostňování pouze trojstranných jednání, čímž ještě více snižuje relevanci širšího formátu za přítomnosti západních aktérů (Portál The Jamestown Foundation 2010a).

Rusko tedy dokazuje, že je v současnosti v rámci podněsterského zamrzlého konfliktu opravdu tím klíčovým a dominantním hráčem, jenž díky naprosté závislosti Tiraspolu může za přihlížení západních států ovlivňovat dění v Moldávii a tím prosazovat své mocenské ambice v přilehlém regionu.

Závěr

Přestože se na řešení statu quo, jež následoval konflikt v Podněstří na počátku 90. let, podílí řada aktérů, hlavní hráčem zůstává Ruská federace. Na základě teorie tzv. de facto států, tedy existujících a fungujících politických entit, jež ale nejsou uznány mezinárodním společenstvím, můžeme Rusko identifikovat jako externího patrona – zdroj vnější podpory a pomoci, díky níž Podněstří přežívá.

Stěžejní pro udržování tohoto konfliktu v jeho zamrzlé podobě je ruská vojenská přítomnost v oblasti. Přestože Rusko na summitu OBSE roku 1999 přislíbilo úplné stažení svých vojsk, politickým lavírováním se splnění tohoto závazku do dnešních dní vyhýbá. Posilováním existenční závislosti podněsterského kvazi státu si nadále upevňuje svůj mocenský vliv nejen na dění v Moldávii, jakožto mateřském státu Podněstří, ale i v okolním regionu.

Jednání ohledně budoucího statusu Podněstří v posledních letech taktéž ustrnula na mrtvém bodě. Zatímco Tiraspol spatřuje svou budoucnost v nezávislosti, Moldávie nechce o toto území přijít a trvá na federálním uspořádání. Přestože Rusko v průběhu mediací stojí jasně na straně Podněstří, na jeho úplné samostatnosti nemá nejmenší zájem – tento de facto stát má pro něj totiž hodnotu pouze tehdy, dokud je součástí Moldávie. Ruská federace se tedy v hledání vhodného legálního postavení Podněstří silně angažuje, přičemž současný status quo ji plně vyhovuje. I když se stanoviska tiraspolských a ruských elit ne vždy shodují, v konečném důsledku se Podněstří v zájmu přežití svému patronovi téměř vždy podvolí. Nyní bude záviset především na vývoji na vnitřní moldavské politické scéně – zda se nové vládě podaří zaujmout jednotné a pevné stanovisko k problému, podpořené západními aktéry, nebo zda se stane bezmocnou figurkou v ruské hře o mocenský vliv.

Seznam literatury

Al Jazeera. 2010. (http://english.aljazeera.net/news/europe/2009/11/20091122164829546954.html), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
Civic Media. 2010. (http://civicmedia.ro/acm/index.php?option=com_content&task=view&id=601&Itemid=1), (ověřeno ke dni 27. 4. 2010).
Clingendael (2003): The OSCE, Moldova and Russian Diplomacy in 2003. (http://www.clingendael.nl/publications/2004/20041200_cstp_art_l%F6wenhardt.pdf), (ověřeno ke dni 26. 4. 2010).
EUBAM. 2010. (http://www.eubam.org/files/600-699/642/Mission_Report_2009_ENG.pdf), (ověřeno ke dni 26. 4. 2010).
Europe Front. 2010. (http://www.europefront.com/news/267/the_transnistria_republic_and_illegal_arms_export.html), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
Hodač, J. – Strejček, P. (2008): Politika Ruské federace v postsovětském prostoru a střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
International Crisis Group (2003): Moldova: No Quick Fix. ICG Europe Report N°147. (http://www.crisisgroup.org/~/media/files/europe/moldova%20147.ashx), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
International Crisis Group (2004): Moldova: Regional Tensions Over Transdnestria. Europe Report N°157. (http://www.crisisgroup.org/~/media/files/europe/157_moldova_regional_tensions_over_transdniestria.ashx), (ověřeno ke dni 26. 4. 2010).
Kolstø, P. (2006): The Sustainability and Future of Unrecognized Quasi-States. Journal of Peace Research, Vol. 43, No. 6, November 2006, pp. 723-740.
Lynch, D. (2004): Engaging Eurasia’s Separatist States. Washington DC: United States Institute of Peace Press.
Moldova.org. 2010a. (http://politicom.moldova.org/news/transnistria-or-moldavian-transnistrian-republic-just-facts-174611-eng.html), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
Moldova.org. 2010b. (http://politicom.moldova.org/news/lavrov-offers-to-unfreeze-transnistria-negotiations-186696-eng.html), (ověřeno ke dni 26. 4. 2010).
Naím, M. (2008): Černá kniha globalizace. Praha: Nakladatelství Vyšehrad.
Pridnestrovie. 2010. (http://pridnestrovie.net/history-cronological.html), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
Šmíd, T. – Vaďura, V. (eds.) (2007): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno: CDK.
The Jamestown Foundation. 2010a. (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=transnistria&tx_ttnews[tt_news]=35950&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=b460274b87), (ověřeno ke dni 25. 4. 2010).
The Jamestown Foundation. 2010b. (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=35602&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=4cddbd5cc1), (ověřeno ke dni 26. 4. 2010).
The Jamestown Foundation. 2010c. (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=transnistria&tx_ttnews[pointer]=1&tx_ttnews[tt_news]=34761&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=bf00345712), (ověřeno ke dni 27. 4. 2010).
The Jamestown Foundation. 2010d. (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[swords]=8fd5893941d69d0be3f378576261ae3e&tx_ttnews[any_of_the_words]=transnistria&tx_ttnews[tt_news]=35694&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=6463b1fe83a), (ověřeno ke dni 27. 4. 2010).

Poznámky

[1] nazývané též např. kvazi státy, pseudo-státy, neuznané státy či para-státy (Kolstø 2006)

[2] Existence těchto entit samozřejmě není omezena jen na tuto oblast. Dalšími příklady de facto států jinde ve světě jsou např. Somaliland, Severokyperská turecká republika, případem sám o sobě je Taiwan (Kolstø 2006).

[3] Cílem sovětizace bylo vytvořit „nový moldavský“ (tedy ne-rumunský národ), což vedlo např. k přepisování učebnic a historických knih a k nahrazení latinské abecedy psané moldavštiny azbukou (Lynch 2004).

[4] Konflikt měl i své politické a ekonomické příčiny. Pod sovětskou vládou byly v Moldávii u moci především podněsterské elity, ale během 80. let začala nová generace moldavských vůdců svým směřováním k politické nezávislosti jejich postavení ohrožovat, což samozřejmě vyvolávalo nevoli (Lynch 2004).

[5] Proporcionální převaha rusofonního obyvatelstva byla v průběhu let posilována jednak jeho přistěhovalectvím z jiných částí bývalého Sovětského svazu a rusifikací, jednak odchodem Moldavanů především z důvodu diskriminující politiky Tiraspolu (hlavního města Podněstří) (Portál Moldova.org 2010a).

[6] Od roku 2005 na moldavsko-ukrajinské hranici operuje monitorovací mise Evropské unie EUBAM, jejímž cílem je tedy především kontrola přechodů a prevence pašeráctví, ovšem tento úkol je vzhledem k délce hranice (přes 1200km) velmi nesnadný (Portál EUBAM 2010).

[7] Moisés Naím (2008) v této souvislosti hovoří o Podněstří jako o„rodinném pašeráckém podniku“.

[8] Navíc značné množství ruských vojáků v civilu vstoupilo do služeb podněsterských vojsk (Internationl Crisis Group 2004).

[9] V roce 2009 se dlužná částka navýšila na zhruba 1,3 miliard dolarů, přičemž Gazprom nevyvíjí žádný speciální tlak na splacení těchto dluhů (Portál The Jamestown Foundation 2010b).

[10] Namísto toho, aby ruské peacekeepingové jednotky posilovaly vzájemnou důvěru mezi znepřátelenými stranami, otevřeně straní Podněstří; tolerují např. vybudování podněsterských hraničních postů v bezpečnostní zóně, což je v rozporu s uzavřeným příměřím, nebo jsou též zapojeny do pašování apod. (Lynch 2004).

[11] K roku 2006 se pod kontrolou Tiraspolu nacházelo asi 40 000 tun ruského zbrojního arsenálu, navíc skladovaného v nevhodných podmínkách, tedy s možným rizikem nehody (Portál Europe Front 2010).

[12] V říjnu 1993 došlo k tomu, že se ruské opoziční konzervativní síly ovládající Nejvyšší sovět z důvodu nesouhlasu s Jelcinovou politikou zabarikádovaly v budově parlamentu, jež byla následně ostřelována. Poslanci se nakonec vzdali (Hodač s Strejček 2008).

[13] Tedy OBSE a Ukrajiny, jež byla jako mediátor přizvána roku 1995 (International Crisis Group 2003).

[14] Jednalo se o tzv. Kozakovo memorandum, nazvané dle Dmitrije Kozaka – zástupce Putinovy administrativy, jež jednání vedl (International Crisis Group 2004).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/role-ruska-v-mediaci-zamrzleho-konfliktu-v-podnestri/

Autor: Barbora Jelínková, studentka Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

Autor : Barbora Jelínková 🕔13.02.2012 📕667.670

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře