Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor : Jana Ordáňová 🕔06.02.2012 📕11.485

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

9. Situace v roce 1938 a následující události odehrávající se na

Chebsku

 

V prubehu roku 1933 ovládali Cheb zastánci myšlenek nemeckého nacionalismu. Starostou Chebu se stal Nemec Schneider. Po zasažení oblasti hospodárskou krizí se nadeje sudetských Nemcu upnuly na Nemeckou ríši. Kárník to popsal následovne: „Predstava, že být poslušen a pochodovat stejným vojáckým krokem za cíli, naznacenými vudci národa, je cesta ze zmatku doby, nabývala prevahy.[188] Na Chebsku zacala bujet spolková cinnost nemecké menšiny. Již dríve zde byly zakládány pobocky Deutscher Turnverband, Volkssport, Kameradschaftsbund, kde pusobili spannisté.[189] Touto spolkovou cinností Nemci pronikli do vedení duležitých organizací a institucí, a také díky tomu meli ve zlomovém roce 1938 prístup k duležitým informacím a mohli pres hranice udržovat styk s Tretí ríší.

Po událostech vylícených v predchozích kapitolách, meli Nemci pripravenou cestu k prosazení svých požadavku. Aby se celá vec urychlila, mel Henlein a jeho SdP za úkol vyvolávat nepokoje. Na jednu z akcí, o kterých mela naše zpravodajská sít informace, vzpomínal ve svých pametech Moravec: „…funkcionári Henleinovy strany v Sudetech mají rozkaz cekat, až uslyší z radia heslo „Altvater“, a pak zacít sabotáže, nicení železnic, spoju a mostu útoky na ceské celnice a policejní stanice.[190] Tato akce byla plánována na 22. kvetna 1938 a to z toho duvodu, že se konaly volby. Jelikož o ní naše bezpecnostní složky vedely, byla vyhlášena cástecná mobilizace dne 20. kvetna 1938 a nakonec mely volby klidný prubeh (z nemecké strany byl vydán pokyn, aby neprobehly žádné konflikty, protože CSR pak bude kvuli mobilizaci vypadat jako agresor). Volby ve vnitrozemí skoncily ziskem pro socialisty a KSC, v pohranicních oblastech drtive zvítezila SdP, která získala témer 1 200 000 hlasu, tedy cca 88 - 91 % nemeckých volicu. Duležité je ovšem uvést, že jsou to nepresná císla, nebot ceskoslovenský stát již nestihl volby statisticky zpracovat.

Dne 12. zárí 1938 se uskutecnil štvavý projev Adolfa Hitlera na sjezdu nacistické strany NSDAP ve sportovní hale v Norimberku. Ostre proticeskoslovensky orientovaná rec však tehdy nevyvolala pouze mohutný aplaus mezi prítomným obecenstvem, ale rovnež odstartovala jednu z nejsmutnejších kapitol novodobých ceských dejin. Mel nemecké verejnosti, Evrope a celému svetu ukázat, jak nemecká menšina v CSR je utiskovaná, pronásledovaná, a že jsou mu upírána obcanská a lidská práva. Byl urcen predevším pro celou svetovou verejnost, aby se dozvedela, že Nemecko se za Nemce v CSR postaví a bude bránit jeho zájmy. Témer všichni Nemci na území Ceskoslovenska tehdy tento projev poslouchali s nadšením a nadejí. Henleinovská strana pro obcany, kterí nevlastnili radioprijímac, organizovala verejné poslechy v hostincích a na verejných prostranstvích. Umístila radioprijímace do oken obecních úradu nebo jiných budov. Projev nepredstavoval jen obžalobu ceského národa pred svetem, ale i pokyn pro nemecké nacisty v Cechách, aby zacali vyvolávat boure, prepadat policejní a cetnické stanice a také príslušníky financní stráže. Celkove si tyto nepokoje vyžádaly (od 11. do 17. zárí 1938) 27 obetí, z toho 11 sudetských Nemcu. Holub popsal reakce na Hitleruv projev následovne: „Vzplály pochodne, ordneri rozvinuli stranické vlajky a prapory s hákovým krížem. Pridávaly se celé rodiny, které poslouchaly se známými Hitlerovu rec doma. Zaplnily se ulice, námestí, hrište, plácky, ulicky, chodníky,…Nejdríve dlažební kostky rozbily výklady ceských a židovských obchodu, pak ruzné tlupy a bojuvky vtrhly do bytu politických odpurcu henleinovcu.[191]

Sokolov (Falknov) vyzdobila místní samospráva hákovými kríži a v oknech nekterých domu stály obrazy Adolfa Hitlera nasvícené svíckami. Projev vudce se pouštel ve všech hostincích a po jeho skoncení se lidé seradili do pruvodu a pochodovali mestem. Pokrikovali pri tom ruzná hesla jako napr. Wir wollen Heim ins Reich! (Chceme domu do Ríše!) nebo Liber Führer, macht uns frei, von der Tschechoslowakei! (Milý vudce, osvobod nás od Ceskoslovenska!). Behem tohoto pruvodu zvonily zvony na kostelech a v chemických závodech také houkaly sirény na šachtách.[192]

Hruzné události nastaly v obci Habartov (Habršpirk). Celé je popsal ve své vzpomínce cetník Jan Pardus. Vzpomínku zde uvádím celou, nebot vykresluje celkovou atmosféru doby a autenticky vystihuje zárijové nepokoje a pocity bezmoci Cechu a zasažených oblastech. „I zde se po projevu posluchaci, organizováni funkcionári Sudetendeutsche Partei (SdP), seradili do pruvodu a pochodovali obcí, pri cemž vykrikovali hesla…Toto vyrvávání trvalo asi pul hodiny.

Ve vzpomínkách Jan Pardus, cetnický strážmistr, který v Habartove sloužil a byl prímým úcastníkem celého povstání v obci, píše: „Pres noc z 12. na 13. 9.1938 jsem mel službu obchuzkou se stržm. Krepelou a zjistili jsme, že po obci patrolují hlídky henleinovských ordneru, kterí se snaží pred námi ukrývat. Již 12. 9. nás informoval náš duverník z jejich rad, že se chystá prepadení cetnické stanice a pošty, abychom se na to pripravili. Ráno pred tím nám sdelil predseda SdP v obci Schug, že má povolenu v obci manifestaci s pruvodem a že za klidný prubeh akce se zarucuje on, což jsme vzali na vedomí. Krátce na to nám prišel ríci clen KSC, Nemec Kovarík z Radu, že henleinovci vyvesili na obecním úrade prapor s hákovým krížem, zajistili sociálne demokratického starostu Bitlera, obsadili ceskou školu na Ráde a sociálne demokratický konzum. Mezitím jsme zjistili, že henleinovští ordneri vnikli na poštovní úrad v obci, postavili všechny zamestnance ke zdi a vynutili si vydání služebních zbraní, mobilizacních plánu a spisu. Na pošte byla zamestnána moje paní. Na ústredne zvonil telefon a má paní šla jej propojit. Volalo Okresní cetnické velitelství a chtelo spojení se stanicí. Velitel habartovské stanice hlásil do Sokolova stav v obci. Od okresního velitele dostal pokyn, aby pusobil na Schuga, který se zarucil za porádek a pokoj. Velitel ordneru na pošte postrehl ale ceský hovor, spojení prerušil a na moji paní namíril pistolí, které se pred tím na pošte zmocnil. Nechal ji vyvést pred poštu s tím, že jí zastrelí. Pricházel však další ordner, a když videl, že na ni mírí, kricel z dálky ´Halt´. Potom byla moje paní odvedena do našeho bytu. Mezitím jsme s velitelem stanice Koukalem odešli na Obecní úrad za Schugem, kde jsme jej chteli vyzvat, aby obnovil v obci porádek, jak se zarucil. Pred Obecním úradem bylo shromáždeno mnoho ordneru a každý mel v rukou nejakou zbran, gumové hadice jako obušky, kovové tyce, ale i krumpáce, ale i lovecké pušky. Do obecního úradu jsme se ale nedostali., tam nás nepustili. Schuga jsme si proto nechali vyvolat. Ten vyšel ven a rekl nám, že se již nedá nic delat, že je povstání.

Ordneri nás zacali slovne napadat a nadávali nám, že jsme ceské svine a mne se snažili tlouci. Na pokyn Schuga však prestali. Vzbourení v obci bylo již v plném proudu. Doly zastavily práci a dolové sirény zacaly houkat. Ve školách prestalo vyucování a v kostele zacaly zvonit zvony. Celá obec byla vzhuru a v bojovém šiku. Po ceste na stanici nám lidé hrozili a nadávali nám a castovali nás nemeckými nadávkami. Cestou se k nám pripojovali další lidé a vyzývali nás, abychom se vzdali a odevzdali jim zbrane a že nemecká armády z Ríše již u Chebu prekrocila hranice a obsazuje Sudety. Snažili jsme se pokud možno vyhnout stretum s nimi. Ráno nám totiž došel telegram, který nám prikazoval, abychom v prípade napadení zakrocovali co nejliberálneji a chránili jsme se krveprolití.

Došli jsme na stanici, ale v zápetí na to sem pripochodovaly dva oddíly uniformovaných ordneru a vedrali se do budovy stanice. Bylo jich tam plno, vecpali se do chodby a na schodište a žádali, abychom se vzdali a vydali jim zbrane. Rekli jsme, že jim zbrane nedáme a zároven jsme je vyzvali, aby opustili stanici. Výzvy nejenom že neuposlechli, ale vnikli do místnosti, kde byla puška stržm. Brože, který v té dobe byl v sokolovské nemocnici. Dále v této místnosti bylo v uzamcené skríni pet pušek pro príslušníky SOS (Stráž obrany státu). Aby se techto zbraní nezmocnili, šli jsme se stržm. Krepelou za nimi a jejich velitel Plass, který videl, že zbrane dobrovolne nevydáme, rekl: ´Schluss mit Verhandeln´(Konec vyjednávání) a chtel si pušku, která visela na vešáku vzít. Já jsem jej ale odstrcil, povalil na zem a snažil jsem se jej zneškodnit. Pribehl ale jiný ordner a i s tím jsem zápolil. Ve vedlejší místnosti padl výstrel. Stržm. Krepela mi prišel na pomoc a já jsem na nej vykrikl: ´Strílej!´. Krepela vypálil tri rány do stropu druhé místnosti, Plass vytáhl z kapsy pistoli, než- li ale stacil na mne zamírit, vystrelil jsem na nej z pušky, zda jsem jej zasáhl, však nevím. Prchal i s druhým útocníkem pres kuchyni ze stanice. S Krepelou jsme zacali strílet a ordneri nestacili stanici opouštet a utíkali. Pak prišel zranený stržm. Pribek že velitel stanice vrchní stržm. Koukal je mrtev. Šel jsem do pokoje cetníku. Koukal tam ležel mrtvý a krvácel z úst, z nosu a uší. To byl ten první výstrel, který vyšel z pušky, když mu ji ordneri chteli z jeho ruky vyrvat a tahali mu ji z ruky. Stržm. Pribek krvácel z lokte levé ruky a z pravého ukazovácku. Mel prst roztržený od lucíku pušky, když mu ji chteli ordneri vyrvat z ruky. Ordneri, kterí ze stanice utekli, se ukryli v okolních domech a z oken i pud zacali strílet do oken stanice. Meli v držení nekolik pušek, to znamená, že na prepadení a na povstání byli již pred tím pripraveni. Odstrelování stanice trvalo asi dve a pul hodiny. Po celou dobu vyzvánely v obci zvony a na šachtách houkaly sirény. Tím chteli zrejme privolat posily z okolních obcí. Poté pritáhli ke stanici hasicskou stríkacku a zacali do oken stanice stríkat vodu. My jsme tedy soustredili palbu do míst, odkud stríkali a vodu chrlit prestali. Pozdeji jsme se dozvedeli, že hodlali vyhodit stanici do vzduchu a proto zacali kopat ve sklepe rezníka Kühnla, ale opustili od toho, ponevadž si uvedomili, že by to poškodilo sousední domy.

Pak ale nastal obrat. Privedli totiž pred okna cetnické stanice mojí manželku s výzvou, abychom se vzdali, nebo že ji zastrelí. Byla svázána provazy s oblicejem proti hlavním jejich pušek, které na ni mírily za rohem budovy rezníka Kühnla. Bylo to pro nás prekvapení, domnívali jsme se, že utekla za matkou do Bukovan. Jak mi pozdeji rekla, pri úteku byla dostižena ucitelem Röschenthalerem, který ji spoutal a odvedl do hostince u Alberu, kde se ordneri shromaždovali. Ted jsme se radili, jak postupovat. Pribek byl ranen, ruka mu otékala a potreboval lékarské ošetrení a pomoc. Odešel tedy ze stanice, byl ale davem uchopen a odvlecen. Až po nekolika dnech jsme se potkali ve vojenské nemocnici v Plzni. Ven vyšel i

Krepela a já jsem šel ke své paní. Když jsem ale vyšel ven, zacali mne lidé mlátit, srazili mne k zemi, vyrvali mi z ruky pušku a šavli a dvakrát me s ní tali a šavlí uderili i mou paní. Já jsem po tech úderech upadl do bezvedomí. Jen jsem v podvedomí slyšel, jak jeden na mne kricí nemecky: ´Mein Bruder ist tot´ (Muj bratr je mrtvý). Po nejaké dobe jsem se probral a odplížil jsem se na stanici, kde jsem ulehl na lužko. V podvedomí jsem však slyšel silnou strelbu. To prijel do obce ke stanici cetnický autobus, který privezl cetnický pohotovostní oddíl složený z cetníku-cekatelu. Ordneri pálili ze stanice, kterou obsadili a v prijíždejícím autobusu zastrelili dva mladé cetníky, Cerného a Roubala. Zásah cetnického oddílu byl ale tak úcinný, že ordneri ze stanice prchali a vetšina rovnou za hranice CSR.

Za krátkou dobu jsem cítil, že jsem odnášen do sanitky. Ve vojenské nemocnici v Plzni byla zjištena tato moje zranení: procviknut jeden ušní boltec v podobe hákového kríže, tržní rána pod levým okem, prolomení lebecní kosti, krvácení v temeni hlavy, zlomeniny prstu levé ruky, rána do pravého ramene, zhmoždení horní cásti tela, vyražení nekolika zubu a otekliny a modriny po celém tele. V nemocnici jsem se dozvedel, že stržm. Krepela byl nalezen mrtvý v dulním oprámu a další zprávy z Habartova.

1. listopadu 1942 jsem byl v Pardubicích zatcen gestapem a u Sondergerichtu v Chebu obvinen a vyšetrován z vraždy praporcíka Koukala, velitele stanice v Habrspirku. O nem tvrdili, že byl Slovák a já jsem ho sám zastrelil zezadu z národnostní zášti, když chtel sám dobrovolne vydat ordnerum zbrane. Sám Konrád Henlein žádal moji smrt, soud v Chebu celé rízení pro nedostatek dukazu zastavil a já jsem byl predán v únoru 1944 gestapu do Prahy. To pak prikázalo mne umístit do koncentracního tábora, kde jsem byl do kvetna 1945.“

To jsou vzpomínky jednoho z cetníku, který byl prímým úcastníkem henleinovského povstání v tehdejším Habrspirku. Do obce byl tehdy poslán cetnický pohotovostní oddíl, když telefonické spojení bylo prerušeno, cetnická stanice se nehlásila a nikdo nevedel, co se v obci deje.“[193] Habartovská tragédie se udála 13. zárí 1938 a bez nadsázky lze ríct, že zde byla spáchána jedna z nejvetších zverstev, která se osudného zárí 1938 v pohranicních oblastech Ceskoslovenska udála. Dnes v Habartove funguje cetnické muzeum, které si klade za cíl uchovat památku padlých cetníku a priblížit lidem dobu, ve které k tomuto krveprolití došlo. Napadení ordnery se nevyhnula ani Cetnická stanice Bublava (Schwaderbach). Hned ráno 13. zárí vnikli ordneri do budovy celnice a celníky, kterí meli prísný zákaz použít strelné zbrane (budova celnice byla na hranicní cáre a i zbloudilá strela, jež by vnikla na ríšské území, mohla být záminkou k napadení republiky Nemeckem), zatlacili ke zdi a odzbrojili je. Prišel ale místní starosta a vymohl pro ne volný odchod k cetnické stanici v obci. Ta se nalézala v budove místní pošty. Práve cetnická stanice se mela stát dalším cílem ordneru, ale naštestí dorazila posila z Kraslic. O dalším vývoji píše Prevrátil, clen Cetnické pátrací stanice Praha, takto: „Do obsazené celnice byl poslán autokar pro deti a manželky príslušníku financní stráže. Je však napaden prudkou palbou z rucních zbraní a jeho ridic, strážmistr cetnictva Josef Falber, umírá zasažen strelou. Dozorce financní stráže, který byl nekolikrát postrelen je zajat henleinovci. Jediný komu se podarilo utéci, byl zranený cetnický strážmistr Kazda, který na pokraji sil dorazil zpet na cetnickou stanici, aby informoval o situaci pred celnicí.

Krátce na to je cetnická stanice obklícena. Pri pokusu o vyjednávání dochází k jejímu záludnému obsazení. Po krátké strkanici vydává velitel rozkaz ke kapitulaci. Všichni zajatci jsou pak soustredeni v budove celního úradu, hlídáni ordnery, kterí mají rozkaz naházet mezi ne granáty v prípade útoku ceskoslovenských jednotek.

První dejství koncí, ale druhé, daleko krvavejší teprve zacíná. Jednotka SOS (Stráž obrany státu) ze sousedního Silberbachu (Stríbrná) dostává rozkaz vyrazit na pomoc zajatým kamarádum. Pod rouškou noci; vyzbrojeni puškami, rucními granáty a lehkým kulometem dorazili nepozorováni až k cetnické stanici. Skupina se pokouší vyjednávat s prítomnými ordnery a prozradí tak své pozice. Ihned jsou bez varování napadeni rucními granáty a strelbou z automatických zbraní. Vrchní strážmistr František Novák a strážmistr Josef Brcák jsou na míste mrtví. Zbytek jednotky, vcetne zraneného respicienta Mouchy, kryje ústup. Henleinovci jsou podporováni strelbou ze sousedního Nemecka, kam jsou pozdeji násilím odvleceni všichni zajatci.“[194]

Zajatí cetníci, celníci i príslušníci SOS byli prevezeni do Saska a uvezneni v Saské Kamenici (Chemnitz), ve Freiburgu, v Zeitheimu a v Elsterhorstu. Asi za mesíc, již po zabrání ceského pohranicí, byli na nové celnici u Terezína „Na Kréte“ predány csl. úradum. Celou událost a zavlecení cetníku za hranice komentoval ve své knize Holub: „Schwaderbašská posádka patrila k prvním obráncum ceskoslovenského pohranicí, které tento údel, zavinený nerozhodností, prílišnou benevolencí a pozdeji i zradou nekterých politických úradu a jejich predstavitelu cekal.[195]

K zákerné strelbe ze zálohy došlo i v Krajkové (Gossengrün). Ordneri zde hned ráno 13. zárí prerušili telefonní spojení na cetnickou stanici. Velitel stanice proto poslal cetníky Šarocha a Šrajla, aby šli na poštovní úrad a zajistili jak obnovu spojení, tak i poskytli ochranu poštovnímu úradu. Cestou však byli oba cetníci ze zálohy ordnery prepadeni, odzbrojeni a zavreni do sklepa na obecním úrade. Potom ordneri prišli ke stanici a vyzvali jejího velitele, aby jim vydal veškeré zbrane, které na stanici mel. Velitel vrchní stržm. Petr Hladík to ale odmítl a tak zacali do oken stanice z okolních domu strílet. Velitel strelbu opetoval. Byl zasažen do ramene. Zranená ruka silne krvácela a ztrácel vedomí. Z posledních sil prišel ke svému bytu v budove stanice, kde byla zabarikádovaná jeho paní. Tam ale byl prepaden, dostal ránu a probudil se až v aute, které jej na príkaz ortsleitera SdP MUDr. Foerstera melo odvézt do nemocnice v Sokolove. Auto bylo behem cesty zastaveno fanatickými nacisty a vrchní stržm. byl postrelen znovu do zranené ruky a jeho manželku zasáhla kulka do bricha. Naštestí se obema, díky nekolika umírnenejším Nemcum, podarilo dostat do sokolovské nemocnice a tam byli ošetreni.

Druhý den prijel do vzbourené obce cetnický pohotovostní oddíl, který osvobodil uveznené cetníky. Behem návratu do Sokolova byl cetnický autokar napaden henleinovci ze zálohy. Jedna z prvních kulek zasáhla ridice strážmistra Ráže prímo do hlavy, presto ale dokázal ješte autokar zastavit.

Kvuli obnovení klidu byla do obce byla vyslána 1. rota cyklistického praporu csl. armády ze Slaného (ze trí ctvrtin byla tvorena vojíny nemecké národnosti). Dne 15. 9. se okolo desáté hodiny vracela vystrídaná stráž zpet na ubikace. Mezi vojáky se strhla prestrelka. Vojín Franz Ludwig, skryt pod autem, zákerne zastrelil pet príslušníku vojenského oddílu. Desátníka aspiranta Krbce, vojína Cepka, vojína v záloze Netíka, cetare Kareše a svobodníka Cmeldu. Prestrelka trvala až do tretí hodiny ranní. Ludwig byl nalezen polomrtvý s prostrelenou hlavou, poté co se pokusil o sebevraždu. Dne 16. 9. na následky zranení zemrel.[196]

Dalšími nepokoji spadajícími do techto neklidných dnu byla vzpoura v Chebu, která vyvrcholila 14. zárí. O techto událostech se opet zminuje Tuleškov: „Behem dne hlásili pozorovatelé, že k hotelu Viktoria, v nemž byl umísten sekretariát Sudetonemecké strany, prijíždí nápadné množství aut. Protože vzniklo podezrení, že tam henleinovci shromaždují zbrane, požádalo chebské policejní reditelství Prahu o povolení k prohlídce.

K veceru zahájil policejní oddíl, doprovázený dvema obrnenými auty, akci. Na výzvu k otevrení odpovedeli ordneri palbou ze sousedního hotelu Welzel. Policisté palbu opetovali. Pridala se i obe obrnená auta. Padala omítka, na ulici se sypala okna. K nádraží vybehl policejní strážník Jan Klenner. Byl zasažen dávkou z henleinovského kulometu. Zastreleni byli i železnicári Emanuel Bláha a Václav Tejcek, kterí se pokoušeli težce zraneného Klennera odnést.

Pred 20. hodinou prijalo ministerstvo železnic v krátkých intervalech tri depeše: „Strana SdP prepadla mesto. Policie se brání. Potrebujeme vojenskou pomoc..“ a „Strílí se tu z kulometu. Jsme všichni ohroženi. Depeše brát nemužeme.“ – „Jsme potme. Nad hlavami nám létají kulky. Potrebujeme nutne vojenskou posilu.“Teprve po osmé hodine strelba ustala. Policisté vnikli do sekretariátu, ale našli tu jen jednoho zamestnance SdP a skladište zbraní a munice. Ostatní pucisté uprchli. Na prostranství pred nádražím leželo šest mrtvých: Klennner, Bláha, Tejcek, dva nemectí manželé a ridic deníku Egerer Zeitung.

Vláda konecne rozhodla SdP rozpustit a na Konrada Henleina vydat zatykac. Státní policejní úrad v Aši hlásil ministerstvu vnitra: „Henlein je v Bavorsku. Odtud vydal proklamaci k sudetonemeckému lidu: Chceme domu do ríše. Buh žehnej našemu spravedlivému boji!“…“[197]

Nepokoje ale následovaly i další dny a zasáhly i ostatní stanice. Hlášení Ceskoslovenské tiskové kanceláre z 21. zárí prinášelo zprávu o napadení celnice v Aši a Wiesu: „ O 1,30 hodin prepadla tlupa neznámých mužu celnici na Selbské tríde v Aši strelbou z automatických zbraní a hodila na ni dva rucní granáty. Dva celníci ustoupili do sousední budovy k družstvu Stráže obrany státu, protože celnice stojí bezprostredne v blízkosti hranic. Po obnovení klidu asi za dve hodiny se celníci vrátili do svého úradu. Pred 4. hodinou ranní byla prepadena celní stanice ve Wiesu, okres Cheb. Útocníci se pokusili celnici obklícit a prerušili telefonní spojení s Chebem. Po prestrelce, která trvala 30 minut, se útocníci vzdálili. Na naší strane byl zranen vojín Buley. Podle stop také útocníci, kterých bylo asi 50, meli raneného.[198]

Dne 21. zárí obsadily oddíly freikorpsu ašský výbežek až po Hazlov. Jednotky Stráže obrany státu, pokud její príslušníci nebyli odvleceni do ríše, musely ustoupit k Horním Lomanum u Františkových Lázní. Tam se stáhli i cetníci a financníci z Vojanova. Na križovatce silnic od Aše a Vojanova vybudovali silnicní záseky. V noci 27. zárí konal službu dozorce financní stráže Rudolf Josiek. Ze smeru od Hazlova prijíždel motocykl. Josiek v domnení, že se jedná o spojku, vyšel vstríc. Posádka motocyklu jej ale odzbrojila a jeho vlastní zbraní zastrelila. Jednotka SOS podnikla dalšího dne odvetnou akci. Zaútocila za podpory tanku na pozice freikorpsu v nedalekém kaolínovém lomu a zabila dva nacisty. Zbytek vyhnala a držela pozice u Horních Loman až do príkazu vyklidit hranice.[199]

Na okraji lesíka v katastru obce Križovatka (Klinghart) byl 30. zárí smrtelne zranen další príslušník SOS dozorce financní stráže z Plesné František Karásek. Místo je oznaceno pomníckem.

O reakci vlády píše Olivová: „Vláda okamžite tvrde zakrocila proti henleinovským provokacím. V osmi nemeckých okresech vyhlásila stanné právo a zakázala politické akce a schuze po celé republice. Zakázala sudetonemeckou stranu a vydala zatykac na její vudce - Henleina, K. H. Franka a další. K odražení puce nasadila policii, cetnictvo i dobrovolníky z rad ceského obyvatelstva.[200] Do 15. zárí 1938 se podarilo vzbourence dostat pod kontrolu.

Možná by se to podarilo i dríve, ale státní orgány použily co nejmenší násilí, aby se to neobrátilo proti republice. SdP byla zakázána dne 16. zárí 1938 a den pred tím byly rozpušteny oddíly FS.[201] Henlein a ostatní vedoucí cinitelé SdP utekli za hranice. Konrád Henlein ale nezahálel. Již 16. zárí 1938 získal souhlas Hitlera k ustavení Sudetendeutscher Freikorps (SFK), které mely za úkol v pohranicí vyvolávat nepokoje, napetí, ozbrojené srážky a zastrašovat obyvatelstvo. Dne 17. zárí 1938 zahájily tyto oddíly, pod dohledem SA, nábor clenu, predevším mezi uprchlíky ze Sudet. Kolem 20. zárí 1938 zahájily oddíly svou cinnost a napadaly celnice, policejní stanice, ale i civilisty. Jejich násilné akce mely na svedomí desítky mrtvých a stovky zranených ci zajatých ceskoslovenských obcanu, kterí byli zataženi za hranice.

Kolem 16. zárí 1938 byly patrny presuny nemeckého Wehrmachtu k ceskoslovenským hranicím. Navíc 22. zárí 1938 ozbrojené jednotky Sudetendeutsches Freikorps (SFK) obsadily Ašský výbežek, cást Šluknovského i cást území v severním Slezsku. Odpovedí na tyto nemecké akce bylo opetovné zostrení obrany státních hranic (stejne jako v kvetnu 1938) a zaujetí hlavního obranného postavení. Obsazená území byla dobita ceskoslovenskou armádou „dobrovolná ochranná služba“ byla organizována podle nacistických oddílu SS.“ Údaje z: OLIVOVÁ, V.: Dejiny první republiky. Karolinum, Praha 2000, s. 232. zpet, ale jednotky SFK se ozbrojených akcí nevzdaly a bylo zabito zhruba 110 Cechu (SFK prišlo cca o 50 príslušníku) a pres 2 000 jich bylo zajato.

Dne 23. zárí 1938 byla schválena všeobecná mobilizace.[202] K využití shromáždené vojenské síly ale nakonec, i pres všeobecnou chut a touhu bojovat, nedošlo, nebot došlo k Mnichovské dohode. Dne 29. zárí 1938 probehla konference, která mela predem daný cíl a predem daný výsledek- mír, a tím pádem obetování Ceskoslovenska. Této konference se zúcastnili zástupci Francie (Daladier), Anglie (Chamberlain), Itálie (Mussolini) a Nemecka (Hitler). Ackoliv prezident Beneš žádal, aby se konference mohli úcastnit i zástupci Ceskoslovenska, [203] na apel Nemecka mu nebylo vyhoveno. V noci z 29. 9. na 30. 9. byla prijata tzv. Mnichovská dohoda, což znamenalo konec První republiky, ztrátu 28 000 km2 území, ztrátu 600 - 700 000 Cechu, obranných opevnení, prerušení hlavních železnic a silnic na Slovensko, ale i z Cech na Moravu.

Prezident Edvard Beneš abdikoval 5. 10.1938 a na jeho místo byl Národním shromáždením zvolen prezident Nejvyššího správního úradu Emil Hácha. Dne 16. 3.1939 byl vyhlášen Protektorát Cechy a Morava. Nemci obsazené území rozdelili na župy. Vládním zemským prezidentem pro vládní obvod Cheb se sídlem v Karlových Varech se stal Wilhelm Sebekovsky. Pro vládní obvod Ústí nad Labem byl dosazen do funkce Hans Krebs a pro opavský obvod Friedrich Zippelius.

V nove vzniklém protektorátu byl ponechán urcitý prostor pro prechod a prevzetí bezpecnostních složek z bývalého Ceskoslovenska. Tuto situaci popsal Uhlír: „Ceské protektorátní policejní síly, jakož i polské guberniální, se rekrutovaly pri svém vzniku z bezpecnostních složek obou zaniklých státu. V protektorátu byla situace jednodušší, protože nemecká okupace probehla bez odporu, takže bezpecnostní orgány zde byly v podstate prebírány i když ne v plném rozsahu.[204] a „ Tak napr. byly protektorátní policii odnaty veškeré politické záležitosti, které prevzaly do vlastní režie nemecké orgány. Dále byly odstranovány ci modifikovány nekteré soucásti, jako první byly zrušeny Cetnické letecké hlídky.[205]

Mnichovskou dohodou koncí samostatnost a demokratický vývoj republiky. Vše je podrízeno nacistické nadvláde a teroru.

Poznámky

[188] KÁRNÍK, Z.: Ceské zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Ceskoslovensko a ceské zeme v krizi a ohrožení (1930- 1935). Libri, Praha 2002, s. 230.

[189] Spannisté odmítali socialismus a byli stoupenci nižšího stupne antisemitismu. U Hitlera vstoupili v nemilost a Konrád Henlein se později musel obhajovat, že spannistou sám nebyl.

[190] MORAVEC, F.: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 183.

[191] HOLUB, O.: Rovnice rešená zradou. Naše vojsko, Praha 1993, s. 42- 43.

[192] http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Povstani.htm (cit. dne 12. 1.2011)

[193] http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Povstani.htm. (cit. dne 12. 1.2011)

[194] PREVRÁTIL, J.:(cit. dne 27. 1. 2011). Dostupné na: http://cetnici.habartov.cz/pohranicni-incidenty-1938-1939/bublava-1938.htm.

[195] HOLUB, O.: Rovnice rešená zradou. Naše vojsko, Praha 1983, s. 72.

[196] http://cetnici.habartov.cz/pohranicni-incidenty-1938-1939/krajkova-1938.htm (cit. dne 14.1.2011)

[197] http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Povstani.htm. (cit. dne 12. 1.2011).

[198] TAMTÉŽ.

[199] http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Povstani.htm. (cit. dne 12. 1.2011).

[200] OLIVOVÁ, V.: Dejiny první republiky. Karolinum, Praha 2000, s. 256.

[201] Freiwilliger Schutzdients - ozbrojené složky SdP. „13. kvetna pak Henleinova strana oznámila, že na ochranu nemeckých zájmu v Ceskoslovensku zrizuje zvláštní ozbrojené oddíly- Freiwilliger Schutzdienst, Tato

[202] Všeobecná mobilizace byla prvním krokem vlády generála Jana Syrového. Hodžova vláda podala demisi 21.9. 1938. Syrového vláda se tešila duvere uvnitr republiky. Údaje z: OLIVOVÁ, V.: Zápas o Ceskoslovensko1938. Spolecnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s. 53.

[203] Ceskoslovenskou reprezentaci v Mnichove tvorili Dr. Mastný a Masarík. Ti se ovšem nemohli úcastnit prímých jednání, dozvídali se jen kusé informace v prubehu konference od jednotlivých úcastníku. Údaje z: OLIVOVÁ, V.: Zápas o Ceskoslovensko 1938. Spolecnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s.69.

[204] UHLÍR, L.: Dejiny evropských policejních sboru. Police History, Praha 2007, s. 83.

[205] TAMTÉŽ, s. 88.

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Jana Ordáňová 🕔06.02.2012 📕11.485

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře