Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor : Jana Ordáňová 🕔06.02.2012 📕9.032

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

8. Chebští cetníci behem Mnichovské krize

8.1 Vztahy mezi Cechy a Nemci, hospodárská krize v CSR a její sociální dusledky

Česko - nemecké vztahy se nesly ve znamení konfliktu již od 10. - 13. století. Množství nemeckého obyvatelstva v českém pohranicí se zvýšilo hlavne behem 12. století, kdy probíhala kolonizace. Nemci do našich zemí prinesli své zvyklosti i právní zákonitosti jako napr. emfyteutické právo (zákupní a puda v dedicné držbe) Hádky o postavení Cechu a Nemcu mely svá vyhrocení ale i klidová období. Jedním z krizových období byl revolucní rok 1848. V tu dobu vyspelejší nemecké prostredí melo obavy z českých státoprávních nároku, a to zejména když byla 11. brezna 1848 svolána verejná schuze ve Svatováclavských lázních, kde byl zvolen Národní výbor v cele s Františkem Palackým. Dále byla sepsána petice pro rakouského císare, která obsahovala i návrh ústavy s temito požadavky: stejné volební právo pro všechny vrstvy obyvatelstva pro volby do snemu, svoboda slova a tisku, zrušení roboty a patrimoniálních soudu, zavedení úplné svobody náboženského vyznání, zavedení českého jazyka do škol a na soudy vedle jazyka nemeckého, záruka osobní bezpecnosti, zrušení potravinové dane, kolkovného a danových poplatku, obecní samospráva, organizace práce a mzdy, omezení vojenské služby z osmi let na ctyri, zrízení národních gard a další.

Jednání českých zástupcu ve Vídni nebylo moc úspešné. Oproti madarským zástupcum, kterí si vymohli vlastní vládu, se Cechum podarilo vyjednat pouze menší ústupky. Presto tlak českých predstavitelu vedl, dne 8. dubna 1848, k vydání tzv. císarského kabinetního listu. V kabinetním listu bylo Cechum slíbeno národní zrovnoprávnení ve školství a úradech, na základe dvojjazycnosti, kterou bude habsburská Víden preferovat i v budoucnosti.

Ackoliv v dobe svatováclavského shromáždení byli ješte Ceši i Nemci naladeni na stejné vlne a spousta Nemcu i celých nemeckých mest podporovala schválenou petici, postupem casu se od sebe tyto dva národy cím dál tím více vzdalovaly. Bylo to dáno predevším tím, že Nemci nesouhlasili, aby se Ceši národnostne zrovnoprávnili na jejich úroven, a také obavou z majorizace Cechu nad Nemci (v té dobe se totiž vlivem revoluce zvyšuje pomer české národnosti na úkor nemecké) a Nemci se obávali, že tento cin zabrání sjednocení Nemcu ve velkonemeckém pojetí. Již v tuto chvíli se zacaly objevovat návrhy na postoupení pohranicních výbežku nebo vytvorení nemecké samosprávy v celcích zvaných župy. Navíc probehla hospodárská emancipace českého kapitálu a stoupla tak míra nenávisti a nesnášenlivosti mezi obema národy.

Behem první svetové války se neprojevil úplný odpor Cechu bojovat za Rakousko -Uhersko, mobilizace i rukování probehlo bez komplikací, ale ceští vojáci se nakonec projevili jako nespolehliví. Pozdeji se k válce staveli negativne, jak si stežovali rakouští vojenští predstavitelé „…pri prehlídkách zas a zas vzrustá názor, že z techto lidí ani jediný nejeví radost, že smí za císare a vlast bojovati, naopak, že skoro každý hledí uniknouti narukování hlášením se nemocným, sebezmrzacením, žádostí za propuštení atd. Odvedení jsou schlíplí a snaží se vzbuditi dojem, že se jim deje krivda; mnozí to i slyšitelne dávají najevo, vykrikujíce hlasite výkriky nevole, jiní si navlékají smutecní pásky, ba stalo se i, že celé skupiny z obcí dostavily se k prehlídce s cerným praporem; zpívají -li tito lidé, pak jsou to smutné písne, ne však rakouské, vlastenecké písne... Bohužel mám v rukou i dukazy, že byly rozširovány i sprosté parodie na naši hymnu, že nejsprostejší urážky Jeho Velicenstva jsou u českých lidí na denním porádku.[161] a asi 300 000 prebehlo k nepríteli a z toho cca 60 000 vstoupilo do legií v Rusku, Francii a Itálii.[162]

Po skoncení první svetové války a vzniku samostatného československa se Nemci ocitli v podrízené pozici. Sami na to nahlíželi tak, že se jedná jen o dusledek nespravedlivé porážky a je to jen docasný stav vecí. Staveli se negativisticky ke vzniku Československé republiky. Nejradikálnejší v techto postojích byla DNP (Deutsche Nationalpartei) s hlavními predstaviteli Lodgmanem von Auenem a Augustinem Naegelem. Mezi hlavní postoje strany patrilo neuznání vzniku a samostatnosti CSR. Z techto duvodu bylo treba v nekterých cástech nastolit porádek. Tuto situaci blíže priblížil Beneš: „Nová státní moc musela prosadit svrchovanost státu vuci celému území i veškerému obyvatelstvu. Realizovala ji prostredky politickými, ekonomickými i vojenskými. V oblastech, které nebyly obývány jen českým obyvatelstvem, k tomu bylo treba vynaložit výrazného úsilí státního aparátu proti zásahum zvencí a odporu na vlastním území.[163] Ale jelikož meziválecné období z pocátku prineslo nove vzniklému státu prosperitu, nevyskytovalo se témer žádné nemecké vystehovalectví. V nové republice žilo nekolik menšin a z duvodu státoprávních byla vytvorena národnost československá. Scítání lidu, které probehlo v roce 1921 dle zák. c. 592 z roku 1920 Sb. z. a n., ukázalo, že v CSR žilo celkem 13 613 000 obyvatel. Pro srovnání uvedeme i císla z roku 1930. [164]

Národnost obyvatel CSR Absolutní pocet obyv. v CSR v roce 1921 % z celkového poctu obyv. Absolutní pocet obyv. v CSR v roce 1930 % z celkového poctu obyv.
Československá 8 020 000 64,79 9 757 000 66,24
Nemecká 3 218 000 23,63 3 318 000 22,53
Madarská 762 000 5,80 719 000 4,89
Židovská 191 000 1,40 205 000 1,39
Polská 110 000 0,81 100 000 0,68
Ruská 477 000 3,51 569 000 3,85
Jiná 35 000 0,26 61 000 0,41
Celkem 13 613 000   14 729 000  

[165]

Tricátá léta se nesla ve znamení rostoucích nepokoju a zvyšujících se požadavku na autonomii ze strany nemecké menšiny. Situaci, která nastala, dopomohla k jejím rozmerum i hospodárská krize, která zasáhla témer celý svet. Vypukla zhroucením burzy v New Yorku 24. ríjna 1929 a o 5 dní pozdeji jejím totálním krachem. V Československé republice se hospodárská krize projevila se zpoždením (napr. oproti Nemecku o jeden rok), ale zato trvalo déle než odeznela. Nejvýrazneji krize uderila v roce 1933. Nemecko se z krize dostalo již v roce 1935 (k cemuž ale došlo hlavne díky zbrojení, at již prímému ci neprímému, což znamenalo napr. stavbu dálnic) a ceští Nemci v nem videli svuj vzor. V českých zemích tato krize zasáhla nejvíce pohranicí, což popsal Kárník následovne: „Krize tudíž prohloubila velmi podstatne rozdíly ve vývoji vnitrozemí českých zemí a jejich pohranicních oblastí. Zastoupení prumyslové výroby v oblastech obývaných predevším Nemci bylo neobycejne vysoké.[166] Z celku CSR bylo v pohranicních oblastech soustredeno 56 - 57 % textilního prumyslu, 58 - 60 % bižuterie a skla, 73 - 74 % hudebních nástroju a 76 - 77 % hrackárství. U techto druhu prumyslu tvoril nejhlavnejší cást export, a práve ten se ocitl v horší krizi než domácí spotreba a výroba vubec. Uvedená císla dokládají podíl exportu na celé výrobe v procentech: jablonecké zboží (bižuterie) - 95 % hudební nástroje, hlinené zboží - 96 % porcelán - 85 % tabulkové sklo - 79,2 % lahvové sklo - 77,3 % kaolin - 69 % hedvábné zboží - 67,6 % vlnené zboží - 60,7 % bavlnené zboží - 54,2 % celulóza - 46,2 %.

Navíc byla postižena i turisticky zajímavá místa, napr. Karlovy Vary, Mariánské Lázne, Jáchymov, Františkovy Lázne a Konstantinovy Lázne. Klesl turistický i cizinecký ruch.[167]

V pohranicních oblastech dosáhla nezamestnanost až 19,2 %, kdežto v oblastech s maximální 20 % nemeckou menšinou byla pouze 9,16 % nezamestnanost, což znacnou merou prispelo k radikalizaci politických názoru.[168]

Kvuli dopadu krize se zacaly velmi zhoršovat vztahy s nemeckou menšinou. Kárník to vysvetlil vzhledem k uvedeným císlum takto: „Postižen se cítil být proto i nemecký kapitál a management. Pak vznikaly podmínky pro hlásání spolecné protičeskoslovenské „jednotné národní fronty“ podnikatelu i delnictva, se kterou nakonec slavil po kampaních a nátlaku úspech Henlein.[169] Sám Henlein, povoláním ašský ucitel telocviku, pomohl vytvorit úrodnou pudu pro nemecko - nacionální a nacistickou propagandu, o které napsal Kárník: „Totálními metodami hlásala, že Československo úmyslne vrhá tíži hospodárské krize na československé Nemce a vykoristuje je, aby nadlepšovalo vládnoucím Cechum.[170]

Vztahy s nemeckou menšinou se snažily rešit ruzné návrhy. Jedním z nich byl pokus zavést v Československu župní zrízení. Tento návrh a jeho zvláštnost popsal Peroutka následovne: „Dostáváme se k tomu, abychom pojednali o zákonu župním, posledním z velkých zákonu, pridružených k ústave, a nikdy neprovedeném. Jsme na rozpacích, máme - li jej pokládat více za zákon decentralizacní nebo více za centralizacní. Obvykle ovšem, jestliže se stát rozhodne rozdelit se na župy, a dát v nich obcanstvu urcitou míru samosprávy, rekneme, že se rozhodl provést decentralizaci. Avšak československý župní zákon prinášel centralizaci i decentralizaci zároven. Decentralizaci, všímáme - li si hlavne toho, že rušil velké zeme a místo nich zavádel menší župy. Centralizaci však, hledíme - li pozorne na to, že rušil historické individuality zemí a nutil je splývat bez rozlišení v jednom státu….[171]

Na druhou stranu je nutné zduraznit, že nemecká menšina v CSR, jako jedna z mála v Evrope, získala postupem casu zastoupení ve vláde (1926 - 1938). Mela svébytný a úplný školský systém v okresech s více jak 20 % menšinou, a také jim bylo dovoleno komunikovat se státními úrady v materském jazyce, což se týkalo více než devadesáti procent nemecké menšiny. Ochrana menšin byla zakotvena jak v mezinárodních úmluvách, tak i v ústavní listine a to v hlave VI. § 128 - 134 Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.

Menšinová otázka budila pozornost svetové verejnosti a stala se jedním z nejvýznamnejších problému První republiky. Nemecká a madarská menšina získala oporu v Nemecku, Rakousku a Madarsku a prípadný vnitrostátní spor hrozil prerust v celoevropský konflikt, jelikož stejné potíže nastaly i v Polsku a Rumunsku.[172]Proto zacal vznikat politický tlak ostatních státu, aby došlo k urovnání sporu. Jako hlavní instituce pro ochranu menšin sloužila Spolecnost národu (predchudce OSN), kam mohly menšiny podávat své stížnosti. Nemecká menšina podávala své petice nejcasteji, snažila se tak ohrozit postavení Československa na mezinárodním poli. Nacistické Nemecko se s oblibou stavelo do role ochránce utlacovaných menšin. K temto snahám se vyjádril Beneš následovne: „Rada spolecnosti znala tato rizika aktivity menšin i napr. jejich kontakty s nacisty. Obvykle nechtela príliš vystupovat proti státum kvuli jejich menšinám. Pokud však velmoci (zejména Británie) urcitou menšinovou otázku považovaly za riziko pro evropský mír, pak neváhaly projednávat problém v Rade a vyvíjet tak nátlak na stát casto i nad rámec smluv.[173] Postavení Československa v zahranicí navíc komplikovala i soustavná nacistická kampan, ve které byla naše republika obvinována z toho, že je materská lod bolševismu a že utiskuje menšiny. Pro nastínení situace zde uvádím jednu z mnoha stížností Nemcu na chování Československa. CSR se stavelo kriticky k návrhu rakousko - nemecké celní unie, což se projevilo i v její snaze této smlouve zabránit.

K diplomatické aktivite československého státu, který proti této celní unii bojoval, se pridala i Francie, Anglie a cástecne i Itálie. Haagský mezinárodní soud rozhodl v neprospech celní unie. Zamítnutím dohody se zostrily mezinárodní vztahy mezi CSR a Nemeckem, což potvrzuje vyjádrení nemeckého ministerstva zahranicí pro prezidenta Hindenburga v r. 1932:

Diplomatické vztahy s CSR jsou korektní, ale na rozdíl od hospodárských a kulturních vazeb nikoli prátelské. Duvodem jsou ,antinemecké’ tendence v české menšinové politice, ale predevším fakt, že kdykoli vyvstanou duležité otázky, od nichž odvisí znovuvzkríšení Nemecka, Československo nemene najdeme v tábore našich protivníku.[174] V tažení za ocernení CSR Nemecku vydatne pomáhal SdP v cele s Konrádem Henleinem. Predchudci SdP byly strany DNSAP (Deutsche nationalsoziallistische Arbeiterpartei) a Deutsche Nationalpartei a spolek Volkssport,[175] které požadovaly spojení Nemcu pudou v jednom státe, protože považovaly Nemce za vyšší národ a propagovaly antisemitismus. V roce 1933 byly obe tyto strany zakázány a rozpušteny. Jelikož strany i spolek Volkssport se angažovaly v protistátních cinnostech (pochody mesty, hlásání protičeskoslovenských myšlenek, úzká spolupráce s NSDAP, atd.), rozhodla se vláda k mocenskému rešení a zacalo zatýkání predstavitelu Volkssportu i obou stran a domovní prohlídky. Dukazy získané domovními prohlídkami byly natolik závažné, že v srpnu 1932 zacal v Brne proces s predstaviteli Volkssportu a pozdeji i politickými predstaviteli DNSAP. Na základe tohoto procesu byli svého mandátu zbaveni i nekterí poslanci DNSAP a byli také souzeni. Vše vyvrcholilo v r. 1933, kdy byl vyhlášen zákaz pusobení strany DNSAP na území CSR pro protistátní aktivity. Vedení strany nalezlo azyl v nacistickém Nemecku, radoví clenové prešli do nove vznikající organizace. Ta mela být všenemecká, všestavovská, netrídní a nenapadnutelná, tedy loajální k Československu, alespon do té doby, dokud nezesílí natolik, aby byl její zákaz jen težko proveditelný. Na cas se vytvorila SHF (Sudetendeutsche Heimatfront), která prakticky prebrala jejich dedictví, což ale nedávala najevo verejne, nebot dávala pozor, aby na sebe neupoutala prílišnou pozornost kalhot, cerných holínek a pásek s hákovým krížem. Hlavní stanovište techto oddílu byla mesta Ústí nad Labem a Fulnek a mezi celní predstavitele patrili poslanec Krebs a Paul Illing. Zpocátku mela organizace zhruba 5 tisíc clenu, ke konci roku 1932 už to bylo 40 000 clenu. Jelikož byl klub veden jako sportovní, tak se organizovala cvicení, která ovšem mela vojenský charakter (vojenská denní i nocní cvicení, rozdelení do vojenských oddílu s ruzne odstupnovanými vojenskými veliteli, velmi prísná disciplína atd.). Oddíly sloužily také jako oficiální strážci ci úderné oddíly pri setkání národne socialistických stran, kde se staraly o porádek (chránili recníky, útocili na rozkaz proti odpurcum atd.). Po jeho zákazu v roce 1933 se vetšina clenské základny presunula do pozdeji vzniklé SdP. československé vlády. Centrála SHF byla v Chebu a Nemci se od roku 1934 hrde hlásili ke stranictví, protože se stali cleny nejvetší nemecké strany s 85 000 cleny.

V cele pusobila skupina nemecké inteligence Kameradschaftbund.[176] Sudetendeutsche Heimatfront se opírala o ucení rakouského sociologa Othmara Spanna o stavovském státe v cele se zvláštní vládnoucí vrstvou vedenou neomezeným vudcem, a také o podnety z italského typu korporativního fašistického státu. Ke spolupráci s nacismem zacalo docházet až pres Henleina, a v plné míre po odstranení Kameradschaftbund v cervenci 1936.[177] Jméno SHF ale nenesla organizace dlouho, celou její strukturu ovládla pred volbami roku 1935 SdP, v cele s Konrádem Henleinem, který nikdy nebyl clenem DNSAP ani Volkssportu, pusobil jen ve vedení Turnverband, takže mohl budit dojem, že nemá nic spolecného s nacistickým Nemeckem a jeho ideami. Tato strana dokázala navenek vystupovat jako státotvorná organizace oproštená od nacistického pusobení, ale byl to jen krycí manévr. Posilovala své pozice, až se stala nejsilnejší nemeckou stranou a postupne zlikvidovala všechny své konkurenty z rad nemeckých stran. V roce 1935 se SdP stala suverénne nejen nejsilnejší nemeckou politickou stranou, ale i nejsilnejší stranou v CSR vubec. Olivová popsala, jak videl situaci sám Henlein: „O své strane pak uvedl, že je dnes bezesporu jedinou odpovednou nositelkou jednotné vule a boje za práva sudetských Nemcu. Cím bude silnejší, tím úspešneji povede svuj zápas. Proto vyzval „v techto historických dnech“ všechny, kdož nejsou dosud v radách jeho strany, aby vstoupili do velké politické fronty nemecké národní skupiny.[178]

Pod vlivem obrovských slibu a bourlivé propagandy všenemeckých a nacistických myšlenek na jedné strane a rozdmýchávanými protičeskými náladami s poukazováním na špatnou hospodárskou situaci na strane druhé, prešla vetšina lidí do SdP. Mezi hlavní príciny tohoto jejího úspechu patrí: hospodárská krize a její odlišný prubeh v Československu a Nemecku, politický a vojenský vzestup Hitlerovy ríše a dále vytvorení monopolního postavení SdP mezi sudetskými Nemci[179].

V roce 1935 probehly již zmínené poslední demokratické volby. Sudetendeutsche Partei prinesla prvky z Nemecka do kampane, a to predvolební agitaci: parádní pochody, breskné kapely, americká bombasticnost s germánskou rízností, zastrašování tech, co chteli nebo jen mohli volit jinak a navíc SdP získávala i financní podporu z Nemecka. V techto volbách SdP získala v českých zemích 1/5 hlasu, a stala se tak nejvetší stranou. Jen o málo ji presahovaly obe české socialistické strany (opory moci Hradu) a to dohromady![180] Mezi nemeckou menšinou získalo SdP 67,17 % všech hlasu. Pro ostatní, s republikou loajálních stran, hlasovalo 32,83 %. Ve volbách tedy zvítezila extrémní pravice a to s 538 715 volici, což znamená 8,55 % odevzdaných platných hlasu.[181] Sudetendeutsche Partei tedy slavila ohromný úspech, a to hlavne v okolí České Lípy, Karlových Varu, Falknova (dnešního Sokolova) a Chebu. V Chebu získala SdP 66 % hlasu, v Mariánských Lázních dokonce 80 %. Slabší výsledky mela SdP na Kraslicku.[182] Sudetendeutsche Partei pomalu likvidovala konkurenci jiných nemeckých stran, nátlakem a hrozbami je donutila prejít pod SdP a rozbila tak zbytek demokratického nemeckého bloku. Nejdéle odolávala Nemecká sociálne demokratická strana, ale po oslabení vnitrním rozkolem a zmene ve vedení i ona podlehla SdP. Po tomto úspechu zastupovala Henleinova strana 80 % všeho nemeckého obyvatelstva v Československu.[183]

Od roku 1937 sílila SdP ve svých požadavcích vuci Československu. Hlavní myšlenkou byla národní rovnoprávnost a sociální vyrovnání, což v ocích nemeckých politiku znamenalo, že „…chteli, aby se sudetští Nemci plne prihlásili ke státu, ovšem s tím, že obdrží patricný podíl na jeho správe a rízení a perspektivne – nyní by to česká verejnost neprijala – se zmení z minority v plnoprávný národní celek.[184] Rozkazy z Nemecka narizovaly, aby se stupnovala cetnost požadavku, a aby byly nesplnitelné, což dokládá napr. osm karlovarských požadavku z 28. dubna 1938. Krome vyhlášení techto bodu, které požadovaly autonomii, zvláštní kolektivní práva pro sudetské Nemce ci svobodnou propagaci nacismu, kritizovali henleinovci politiku československé vlády, ale také československou ústavu z r. 1920. Československá vláda musela reagovat, proto již 1. dubna 1938 probehlo setkání predsedy vlády Hodži se zástupci SdP. Dne 11. dubna 1938 došlo ke druhé schuzce, která stejne jako ta první byla spíše ze strany vlády taktická pro získání casu, nebot body byly pro československý stát neprijatelné. Na druhé strane ovšem ani Henlein nemel v úmyslu vyjednat nejaké vylepšující podmínky pro sudetské Nemce.

Podporovaný nemecký negativismus se snažil osamostatnit a odtrhnout pohranicní oblasti a to: severozápadní Cechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci, severní Moravu a Slezsko (Sudetenland) s centrem v Opave, jižní Moravu (Deutschsüdmähren) s centrem ve Znojme a okolí Prachatic (Böhmerwaldgau), k tomu melo spadat Brno, Jihlava a Olomouc. Po jejich vzniku nastaly okamžité zásahy armády v pohranicí. Tyto akce si vyžádaly jen málo násilí, ale napr. v Kadani napadli nemectí radikálové zasahující československé vojsko, policii a cetnictvo. Nekde se dokonce i strílelo. Celkem si zásahy vyžádaly asi 50 mrtvých Nemcu.

První republika mela nejdelší hranice s Nemeckem. Sahaly od Opavy na severovýchode po Šumavu na jihozápad od Českých Budejovic. O nebezpecí této hranice napsal Kárník: „Od okamžiku, kdy se Nemecko stabilizovalo jako nacistická mocnost s agresivními úmysly, se nemecko - československá hranice stala pro CSR samozrejme výstrahou. Budování obrany na ní muselo prijít co nejdríve…Podporeno to bylo skutecností, že tato hranice byla z obou stran až na malé výjimky a české menšiny obývána Nemci, kterí ve 30. letech zacali dávat prednost Henleinovi a Hitlerovi.[185] V tuto chvíli již na obranu hranic a udržování porádku ve vnitrozemí nestacila opatrení platná v klidnejších dobách. Situaci na hranicích ve tricátých letech osvetlil Macek: „Z bezpecnostního hlediska tehdy nastala v sudetských oblastech krajne nežádoucí situace. Policejní správa zde byla vykonávána obecní policií, rízenou nemeckými mestskými samosprávami, nyní znacne politicky nespolehlivými.[186] Nastolené pomery znacne nahrály i nemecké špionáži a vyzvedacství o cemž podal svedectví Moravec: „Ani kapacita vojenského zpravodajství, ani kapacita policie a cetnictva a tím méne kapacita československých soudu a nápravných institucí nebyly s to obsáhnout a vymýtit tuto cinnost, která v posledním údobí pred Mnichovem byla provádena témer zcela nepokryte.[187]

Poznámky

[161] URBAN, O.: Česká spolecnost 1848 -1918. Svoboda, Praha 1982, s. 486.

[162] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumet dejinám. Vývoj česko - nemeckých vztahu na našem území v letech 1848 - 1948. Gallery, Praha 2002, s. 30 - 41.

[163] TAMTÉŽ, s. 53.

[164] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumet dejinám. Vývoj česko - nemeckých vztahu na našem území v letech 1848 - 1948.Gallery, Praha 2002, s. 56.

[165] Údaje uvedeny v: KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 42.

[166] KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 45.

[167] Údaje uvedeny v: KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 47.

[168] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumet dejinám. Vývoj česko - nemeckých vztahu na našem území v letech 1848 - 1948.Gallery, Praha 2002, s. 87.

[169] KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 47.

[170] TAMTÉŽ, s. 48.

[171] PEROUTKA, F.: Budování státu 3, 4 (1920 - 1922). Academia, Praha 2003, s. 128.

[172] BENEŠ, Z. a spol.: Rozumet dejinám. Vývoj česko - nemeckých vztahu na našem území v letech 1848 - 1948.Gallery, Praha 2002, s. 65.

[173] TAMTÉŽ, s. 69.

[174] KLIMEK, A.: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci: Zacátek konce Československa. Havran, Praha 2003, s. 118.

[175] Volkssport byla vlastní fašistická milice DNSAP. Oficiálne byl ve stanovách veden jako sportovní klub. Volkssport byl tvoren oddíly, které mely za vzor hitlerovské úderné oddíly SA. Soucástí jejich pusobnosti bylo dokonce, po vzoru príslušníku SA nošení stejnokroju, které se skládaly z hnedých košil, cepic, jezdeckých

[176] Clenové Kameradschaftbund meli vazby na spannisty. Hitler byl proti této skupine a Henlein se musel vzdát podpory Kameradschaftbund, aby mohl získat plnou a verejnou podporu berlínských nacistických kruhu. Údaje z: OLIVOVÁ, V.: Dejiny první republiky. Karolinum, Praha 2000, s. 210 - 211. Kameradschaftbund byla lidová organizace založená roku 1920, setkávali se v ní sudetonemectí intelektuálové, kterí se pripravovali na prevzetí vedoucí role v prípadných budoucích nezávislých Sudetách. Infiltrovali i Turnrverband. Pozdeji byl spolek Kameradschaftsbund zaclenen do SdP a všichni clenové museli otevrene prijmout nemecký národní socialismus. Údaje v: KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 230.

[177] OLIVOVÁ, V.: Československé dejiny 1919 - 1939, II. díl. Karolinum, Praha 1991, s. 218.

[178] OLIVOVÁ, V.: Zápas o Československo 1938. Spolecnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s. 11.

[179] Sudetští Nemci je souhrnné oznacení pro nemecké obyvatelstvo v Cechách, na Morave a ve Slezsku. Jedná se o geografické oznacení. Oznacením Sudety se rozumí jen celá severní pohranicní oblast CSR obývaná Nemci.

[180] KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 490 - 499.

[181] TAMTÉŽ, s. 529.

[182] TAMTÉŽ, s. 535.

[183] OLIVOVÁ, V.: Zápas o Československo 1938. Spolecnost Edvarda Beneše, Praha 1996, s. 12.

[184] KLIMEK, A.: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci: Zacátek konce Československa. Havran, Praha 2003, s. 167.

[185] KÁRNÍK, Z.: České zeme v ére první republiky (1918 - 1938) II. Československo a české zeme v krizi a ohrožení (1930 - 1935). Libri, Praha 2002, s. 382.

[186] MACEK, P., UHLÍR, L.: Dejiny policie a cetnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 36.

[187] MORAVEC, F.: Špión, jemuž neverili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 138.

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Jana Ordáňová 🕔06.02.2012 📕9.032

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře