Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor : Jana Ordáňová 🕔05.02.2012 📕8.802

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

6. Četnické stanice v pohraničí

Na hranicích panovala situace poněkud odlišná. Fungovaly zvláštní předpisy a to pro všechny složky bezpečnosti ve státě. Četnictvo mělo vymezenou působnost výhradně na záležitosti uvnitř státu. Přes hranice smělo jen na zvláštní rozkaz či povolení, a to v podobě eskorty nebo kvůli vydání svědectví u zahraničního soudu. Pokud překročil četník hranice bez příkazu, musel respektovat mezinárodní úmluvy se sousedními státy. Úmluvy se sousedními státy byly rozličné.[102]

S Rakouskem platila dohoda uzavřená v roce 1920. Četnické stanice v pohraničí měly přikázáno udržovat v zájmu bezpečnostní služby přátelský styk se sousedními četnickými stanicemi. To samé platilo i pro rakouské četníky. Hranice mohly být překročeny, pokud pak četník u nejbližší četnické stanice věrohodně prokázal, že sledoval stopu trestného činu. Pokud k překročení došlo, hlásila to naše strana do Vídně na policejní ředitelství a rakouská strana naopak telefonovala na policejní ředitelství v Praze.

Vztahy s Německem upravovala dohoda o stíhání a vzájemné pomoci bezpečnostních orgánů č. 70/ 1931 Sb. z. a n. z 15. 5.1931. Četníci mohli při nebezpečí z prodlení stíhat uprchlé zločince za hranice, a tam je zadržet. V tomto případě ale museli vyrozumět nejbližší bezpečnostní úřad druhého státu a předat zadržené osoby. Při nebezpečí z prodlení mohli pátrat v pohraničí a na území druhého státu, vše ale muselo být neprodleně ohlášeno, a zároveň bylo nutné doložit průkaz o úředním charakteru. Měli zakázáno vstoupit do obydlí a konat domovní prohlídky samostatně. O zvláštním aspektu cizinecké policie napsal Macek:

Význam měl rovněž styk mezi čs. a německými policejními úřady ve věcech cizinecké policie. Zde bylo zvláště upozorněno na to, že československé státní policejní úřady a bezpečnostní orgány, oprávněné podle zmíněné dohody k tomuto styku, mají s předpokladem vzájemnosti přijímati dopisy říšskoněmeckých bezpečnostních úřadů sepsané v jazyce německém a vyřizovati je jen v jazyce československé a rovněž tak sepisovati vlastní dožádání na německé bezpečnostní úřady jen v jazyce československém.[103]

Což ustanovovala smlouva č. 145/ 1930 Sb. z. a n. Vzájemná spolupráce při pátrání na území druhého státu se uskutečnila, jen pokud s tím souhlasily obě strany. Po vzájemné dohodě se konaly i bezpečnostní schůzky vybraných bezpečnostních orgánů v pohraničním území. Při živelných pohromách (např. povodně či požáry) mohlo četnictvo zasahovat i bez předchozího požádání k překročení hranic. Dále mohli spolupůsobit, dle pokynů příslušného místního úřadu, na udržování veřejné bezpečnosti. Četníci druhého státu podléhali celní prohlídce, ale ne na úkor výkonu bezpečnostní služby. Ovšem četníci měli povinnost neprodleně se po výkonu služby vrátit.

Platila dohoda o podpoře na obou stranách a bylo na to upozorněno i pohraniční obyvatelstvo. Pro užití střelné zbraně neplatily všeobecné předpisy platné na území našeho státu. Zbraň se mohla užít v případě odporu, při sebeobraně a k odvrácení bezprostředního útoku.[104]

S Polskem existovala smlouva z 6. 3.1925 Sb. z. a n. č. 5/ 1926 z 15. 1.1926. Tato smlouva zaručovala, že při nebezpečí z prodlení mohli četníci a pátrat po zločincích a pronásledovat je za hranice ihned, zadržet je a zabavit nástroje, které sloužily ke spáchání trestného činu. Osobu pak ale museli předat nejbližšímu bezpečnostnímu úřadu nebo u soudu i s odňatými předměty. Četníci nesměli sami na území druhého státu provést samostatně domovní prohlídku, ale pátrat a vstoupit do domu mohli. Při překročení si četníci mohli ponechat výzbroj a užívat ji v případě nutné obrany. Pátrání nesmělo být dál než 10 km od hranic bez kontaktování bezpečnostního orgánu či úřadu druhého státu. Stíhací orgán se měl hlásit u nejbližšího bezpečnostního orgánu či úřadu a předložit služební průkaz.[105]

Mezi Maďarskem a Československem nepanovala žádná úmluva. Četníci měli výslovně zakázáno překračovat hranice, a také se vyvarovat styku s maďarským četnictvem. Pokud překročila osoba z maďarské strany naše hranice, byl stanoven postup pohraničním hlídkám (což znamená četnictvu a finanční stráži), které měly osobu zatknout a pokud by protistrana užila zbraně, měli dovoleno ji také použít. Navíc hraniční cesty a silnice směly užívat jen jednotlivé vojenské a neozbrojené osoby, nesměly je užívat oddíly branné moci (což znamenalo více než 1 muž).[106]

S Rumunskem žádná oficiální dohoda podepsána nebyla. Vztahy se řídily jen článkem 8 úmluvy č. 172/ 1926 Sb. z. a n., platila také možnost stíhání zločinců přes hranice.

Ve třicátých letech, kdy se začala situace pomalu vyhrocovat, začaly fungovat i četnické pohotovostní oddíly. Vzniklo jich celkem deset, a to hlavně ve městech s německou převahou (Cheb, Děčín, Hlučín, Frývaldov, Chomutov, Krnov, Most, Německé Jablonné, Teplice- Šanov a Trutnov), v roce 1933 vznikly další na Moravě, Slovensku a v roce 1935 i na Podkarpatské Rusi. V roce 1937 fungovalo již 31 stanic (13 v Čechách, 6 na Moravě a ve Slezsku, 10 na Slovensku a dvě na Podkarpatské Rusi). Hlavní činnosti četnických pohotovostních oddílů popsal Macek následovně: „Podporovaly a doplňovaly služební činnost četnických stanic daného obvodu.[107] V čele stál vrchní strážmistr, kterému byl podřízen zástupce, 2 instruktoři pro mužstvo. V oddíle zpravidla sloužilo 20 - 35 mužů. Měli k dispozici autobusy, automobily a motokola, od roku 1936 používali ve výzbroji i lehké kulomety vz. 26. Jejich činností se staly pravidelné objížďky, obchůzky a pohotovostní služby. Do tohoto oddílu se přijímali výhradně četníci na zkoušku, kteří byli mimo službu školeni a vyučováni.

Četnické pohotovostní oddíly prováděly zákroky jen v součinnosti s příslušnou místní stanicí, jen při nebezpečí z prodlení směly zasáhnout samy. Od roku 1937 se ČPO přiřadily do struktury SOS, a to do sídel praporů SOS jako samostatné jednotky určené k dispoziční záloze.[108]

Vznik Stráže obrany státu (SOS) vysvětlil Macek takto: „Protože ČSR bylo obklopeno státy, s výjimkou Rumunska, považovanými za potencionální nepřátele, vystupovala do popředí otázka vojenské ostrahy státních hranic. Celní ostrahu obstarávala FS a nad bezpečností bděly četnické pohraniční kontrolní stanice a četnická stanice (případně policejní expozitury) v pohraničních oblastech. Tyto složky byly schopny zvládnout situaci za mírových podmínek. Potíže ovšem nastávaly, když měly čelit náporu teroristických organizací, podporovaných sousedními státy,…[109] a hlavní úkol zněl: „Úkolem stráže je neporušitelnost státního území, zajišťování obrany, celistvosti a svobody státu a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.[110] V letech 1935/ 1936 nastala příprava na zřízení SOS. Jí stanovené úkoly rozepsal Uhlíř: „Ochrana státní hranice byla definitivně vyřešena zřízením Stráže obrany státu (SOS) v roce 1936. Jejím úkolem bylo zachování neporušitelnosti státního území, zajišťování ochrany a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku.[111] Budování SOS probíhalo jen postupně a pomalu. Zprvu se jejími příslušníky stávali četníci, lidé z policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti, finanční stráže a vojska. Přiřazení k SOS bylo direktivní a nebylo proti němu odvolání. Stavy SOS určovalo MV společně s MNO a Ministerstvem financí, konkrétní počty měly na starost okresní úřady.

Počítalo se s 10 000 muži, výcvik probíhal hlavně v roce 1937, nakonec u SOS sloužilo zhruba 16 000 mužů, z toho téměř polovinu tvořili příslušníci četnictva (měli pověst nejkvalifikovanějších a nejdisciplinovanějších mužů), čtvrtinu členové FO a zbytek policisté.

Pohraniční území se dělilo na obvody. V každém obvodu měl stanoviště prapor, což znamená nejvyšší organizační jednotku SOS.[112] Prapory SOS spadaly přímo pod okresní úřad, přičemž jejich velitelem byl aktivní důstojník armády. V roce 1937 existovalo 31 praporů, z toho 13 v Čechách, 6 na Moravě a ve Slezsku, 10 na Slovensku a 2 na Podkarpatské Rusi. Po obsazení Rakouska došlo k urychlenému dozbrojení SOS. Situaci, která tímto činem nastala, vylíčil Macek: „Dne 20. 5.1938 byla vyhlášena ostraha hranic a pohotovost pro jednotky SOS. Nastoupilo celkem 28.310 mužů (5.847 četníků, 3.155 policistů, 6.637 finančních strážníků a 12.671 vojenských posil). Pohotovost byla zrušena 8. 6.1938.[113]

Po zářijovém povstání německých separatistů se na ohrožená místa přesunuly četnické posily. Za Druhé republiky byla SOS deaktivována. Oficiální zrušení přišlo nařízením protektorátní vlády č. 3/ 1940 z 21. 12.1939 Sb. z. a n.

Policie a četnictvo mělo za úkol, dle rozkazu MV, spolupracovat s vojenskou výzvědnou a protivýzvědnou službou. Příslušníci ozbrojených složek v pohraničí jim byli velmi prospěšní z důvodu dokonalé znalosti místních poměrů, a hlavně znalosti velkého počtu osob, s nimiž přišli do styku.[114] Sama policie a četnictvo nebyly pro výzvědnou činnost dostatečně vybaveny, pole působnosti zahrnovalo spíše pole kriminální a pořádkové.[115] František Moravec byl brigádním generálem, legionářem a důstojníkem Československé armády.

Přebudoval celou strukturu vojenské výzvědné služby a zasloužil se o vzrůst jejího renomé ve světě. Dne 30. září 1934 nastoupil v hodnosti podplukovníka gšt. na místo přednosty pátrací skupiny B19 v 2. oddělení HŠ, v roce 1937 již v hodnosti plukovníka povýšil na zástupce přednosty celého 2. oddělení GŠ. Po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 se stal faktickým přednostou 2. oddělení GŠ, neboť dosavadní přednosta plk.gšt. František Hájek byl na nátlak Němců z funkce odvolán. Měl pověst nekompromisního, ironického a sebevědomého muže, který měl mnoho osobních nepřátel. Moravec po svém příchodu k druhému oddělení postupně vtiskl pátrací skupině jasnou koncepci a jako hlavní cíl zpravodajské činnosti, zcela správně, určil nacistické Německo. Dokázal vyhledávat schopné lidi, kterými se obklopoval. Byl náročný k podřízeným a vyžadoval nadměrnou účelnost a produktivitu práce. Navíc dokázal získat více peněz na zpravodajskou činnost, a během svého působení podstatně rozšířil zpravodajskou síť proti Německu. Na výzvědné operace a specifickou situaci přímo v Chebu zavzpomínal Moravec takto: „Našim výzvědným operacím pomáhala v té době pohraniční kuriosita zděděná ze smluv z roku 1918. Na dvou místech na hranicích, v Podmoklech na Chebsku, byla železniční stanice rozdělena na půl německou, půl českou, ačkoliv hranice sama ležela o několik kilometrů dále směrem k Říši. Všechny celní a pasové prohlídky se konaly na těchto stanicích. To znamenalo, že vlaky po skončení německé prohlídky ještě projížděly deset kilometrů po českém území, než přejely říšskou hranici, a vlaky z Říše projížděly těmito deseti kilometry československého území, než byli cestující podrobeni německé prohlídce. Moje organizace zakoupila uprostřed tohoto desetikilometrového úseku malou vilu, jejíž zahrada sahala až ke kolejím.[116]

Poznámky

[102] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 93.

[103] TAMTÉŽ, s. 95.

[104] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 94.

[105] TAMTÉŽ, s. 95.

[106] TAMTÉŽ, s. 95- 96.

[107] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 64.

[108] TAMTÉŽ, s. 65.

[109] TAMTÉŽ, s. 13.

[110] TAMTÉŽ, s. 113.

[111] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 68.

[112] Nižší organizační jednotky byly roty, čety, družstva a roje jako u armády.

[113] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 114.

[114] MORAVEC, F.: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 56.

[115] TAMTÉŽ, s. 134.

[116] MORAVEC, F.: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 83- 84.

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Jana Ordáňová 🕔05.02.2012 📕8.802

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře