Cechy v Milevsku: 2. Milevské cechy

Autor: Lenka Buzková 🕔︎︎ 👁︎ 30.970

2. Milevské cechy

2.1 Cech kovářský, kolářský, bednářský, sklenářský, zámečnický a truhlářský

2.1.1 Úvod do jednotlivých řemesel

2.1.1.1 Kovářství a zámečnictví

Kovářství patří mezi základní řemesla už od starověku. V halštatském období se začalo nesměle utvářet, ale již v laténském období byly kovářské výrobky dokonalejší a rozšířenější, a dokonce se můžeme setkat s prvními pokusy o zdobení materiálu. Kováři již v této době patřili mezi kočovné řemeslníky a pro zacházení s ohněm byli považováni za znalce v oblasti magie. Od 8. století se objevují zprávy o různých odvětvích kovářství, například štítařství, nožířství, zbrojířství, nožidelnictví (nůžkaři).

Reklama

Výrobky, které vznikaly pro církev, byly převážně umělecké, tudíž se spíše hovoří o práci zámečníků než kovářů.[38] Kováři, kteří se zabývali uměleckou činností, byli tedy spíše označováni jako zámečníci a ze zámečnického řemesla se postupně vyvinula také hodinářská živnost. Teprve podle hotových výrobků se dalo poznat, do jaké míry výrobce zůstal kovářem nebo zda tíhl k zámečnické práci. Když nebyl k dispozici zámečník, vystřídal ho v práci kovář. Z kovářství se postupně vyvíjejí další činnosti, jako bylo lopatnictví, pilařství[39] nebo platnéřství, helméřství a od 14. století puškařství.

S rozvojem měst ve 12. a hlavně ve 13. století se zdokonalují i řemesla a dochází i k prvním náznakům organizace řemeslné práce.[40] Začínaly se prosazovat cechovní korporace, které prodávaly své výrobky na městském trhu. Bylo mnoho oborů, které se zabývaly kovem.[41] Mezi nejznámější kovářské práce patřily mříže, zámky, klíče nebo petlice.[42] (Příloha č. 5) Po husitské době patřilo kovářství mezi tzv. silná řemesla[43] a slibně se rozvíjela v 17. a 18. století, kdy tato živnost dosáhla vrcholu.

Vesničtí kováři se přidružovali většinou k městským, protože neměli dostatek členů, aby mohli utvořit organizaci.[44] Také přibyla nová podmínka k přijetí tovaryše do učení, a to podmínka přijímání podobojí. V období renesance bylo kovářské umění velice oblíbené.

Jelikož se cechy postupem času stávaly stále větší samosprávnou činností a zasahovaly velmi často do městské politiky, jejich moc začala být omezována. Mnohem více byla podporována malovýroba. Navíc dalšímu rozvoji cechu bránila cechovní nařízení. Roku 1731 vydal císař Karel VI. nové řemeslné artikule. Cechy mezi sebe měly přijmout nejen své učedníky, ale měly tam brát i řemeslníky volné. I přesto se ani tyto artikule nedodržovaly. Vývoj kovářství v Evropě nebyl jednotný, hlavně západní evropské země, zejména Francie, byly vždy o krok rychlejší. V období klasicismu nastala první krize tohoto řemesla, protože se velmi rychle vyvíjel průmysl a řemesla tomuto tempu nestačila. V 19. století nastal úpadek. Kovářské prvky se v romantismu nemohly uchytit, čemuž přispěla hlavně průmyslová revoluce. V Milevsku bylo v roce 1900 vytvořeno společenstvo kovářů a podkovářů, které trvalo pětačtyřicet let.[45]

2.1.1.2 Kolářství

Reklama

Koláři, kteří se specializovali na výrobu kol vozu, se vyskytovaly ve větších městech. Byli specializovaní řemeslníci na kola vozu. Oddělili se od vozáků, kteří vyráběli celé vozy. Koláři, kterým se říkalo kolodějové nebo nápravníci, buď fungovali samostatně, nebo byli spojeni s kovářským cechem, protože často pracovali společně na jednom díle. Dnes již patří mezi zaniklá řemesla. Pokud na řemeslo koláři a kováři sami nestačili, mohli jim pomoci i bečváři, což byli specialisté bednářského cechu, kteří zhotovovali dřevěné sudy.[46]

Milevské společenstvo kolářů fungovalo v letech 1908 – 1948. Část materiálů k tomuto společenstvu můžeme nalézt v okresním muzeu v Milevsku a zbylou část ve Státním archivu v Třeboni. Zůstaly zachovány zápisy o schůzích, seznamy členů a účetní knihy.[47]

2.1.1.3 Bednářství

Od 13. století, kdy se začaly rozrůstat pivovary, můžeme v českých zemích zaznamenat rozvoj také v bednářství a s ním i vznik nových živností jako šenkýřů a krčmářů.[48] Bednářům se také podle jejich specializace říkalo bečváři, neckáři, pouzderníci, korytníci, okřináři. Bednáři společně s bečváři, truhláři a koláři mohli tvořit společný cech.

Bečváři měli stanovená jasná pravidla, například nesměli vyrobit sudy, které by neodpovídaly určité míře, jinak zaplatili pokutu. Poprvé zaplatili kopu grošů, ale například potřetí jim už byla zastavena živnost.[49] Rodiče budoucího bednáře museli mít slušné zaměstnání. Pokud učeň skládal tovaryšské zkoušky a zvládl je, běžel na ulici, zakřičel „hoří,“ ostatní tovaryši ho polili vodou, a pak už se jen pilo. V 15. století už se bednářství řadilo mezi cechovní společenstva.[50] Tato práce patří také mezi zaniklá řemesla, protože se v 19. století postupně přecházelo ke strojní výrobě a lidé více využívali kovových výrobků.[51] Bednářské řemeslo se v Milevsku začalo velmi slibně rozvíjet s příchodem rodiny Rübnerů v 17. století, protože k výrobě piva samozřejmě patřily sudy. Rübnerovi tu postavili bednářské dílny.[52]

2.1.1.4 Truhlářství

Truhlářství patří mezi řemesla, kde se jednoznačně jedná o práci se dřevem. Od uměleckého truhlářství už je jen kousek k řezbářství. Ve středověku se truhláři stali ve městech nepostradatelnými. Truhlařina tvořila společnou korporaci s tesařstvím, ale postupně se od 12. století tohoto řemesla oddělilo. Ve 13. století se truhlářům říkalo stolaři.[53]

Ve městech byli spíše stolaři, kdežto na vesnicích pracovali ještě tesaři. Termín stolaři mizí už v 16. století. Kvůli menšímu počtu truhlářů nemohl vzniknout cech, a tak se často truhláři družili společně s bednáři a koláři. Každý cech se spravoval sám, ale dělili se společně o pokuty.

Jak už to bylo u jiných řemesel, i zde dochází v 15. a 16. století k rozvoji a k větší specializaci řemesla.[54] Vznikala i meziměstská společenství.[55] Někteří truhláři nebyli pouhými řemeslníky, ale i umělci. O své generální artikule žádali především proto, aby dokázali ubránit svou živnost před tesaři nebo koláři.[56]

Reklama

V letech 1864 – 1943 po zrušení cechu v Milevsku působilo samostatné společenstvo truhlářů a sdružených řemesel, jako byli například soustružníci a řezbáři. Roku 1943 byli milevští truhláři včleněni do společenství v Táboře.[57]

2.1.2 Artikule cechu tovaryšského, kovářského, kolářského, bednářského, sklenářského, zámečnického, truhlářského

První patenty o dvanácti článcích se dochovaly z roku 1689, týkaly se pouze sdruženého cechu kovářů, kolářů a bednářů, který v Milevsku mezi lety 1689-1901 působil.[58] Ve Státním okresním archivu v Písku se dochovaly artikule milevských cechů, pocházející z května roku 1726. V těchto vydaných artikulích, kterých bylo sepsáno pětadvacet, se dozvídáme, co žádali mistři řemesel po tovaryších, aby byl zaveden určitý pořádek. Tyto patenty o pořádku byly sepsány pro milevský cech tovaryšů, kovářů, kolářů, bednářů, sklenářů, zámečníků a truhlářů zároveň.

V prvním artikulu mistři po svých tovaryších vyžadovali, aby navštěvovali každou neděli a o svátcích chrám Páně podle církevního přikázání. (Příloha č. 6) Tovaryši měli chodit ke zpovědi a být katolického vyznání. Kdo jej nevyznával, nebyl přijat do cechu. Tovaryš, který nechodil do kostela, měl být potrestán poplatkem.[59]

Ve druhé artikuli stojí, že pokud tovaryš potká někoho z městské rady, má ho slušně pozdravit. Když se tak tovaryš nezachoval, měl zaplatit, kolik vydělal za půl dne v práci. Cechmistr měl na starosti tovaryše, tudíž je měl vychovat, aby byli pokorní a hlavně poctiví. Samotní cechmistři se měli chovat také slušně. Pokud by se některý tovaryš nechoval poctivě, byl potrestán podle velikosti provinění.[60] Když přivandroval tovaryš do cizího města, měl hledat hospodu, kterou cechmistři zvolili za přijatelnou. Pokud šel do jiné, stihlo ho panské trestání podle velikosti provinění. Starší tovaryš měl předat dílo dalšímu po něm nejstaršímu tovaryši. Jestliže tovaryš práci nepřevzal, měl být vyšetřován[61] podle cechovního řádu.

Tovaryš měl mít dostatek času, aby se dal do díla. Dvě neděle pracoval u svého mistra, vstával ve čtyři hodiny ráno a pracoval do sedmi hodin večer. Mistr se ho pak zeptal, zda chce u něho zůstat nebo dál vandrovat. Když chtěl tovaryš jít dál, musel dát do cechovní pokladnice dva stříbrné. Jestliže nezaplatil a odešel, byl zapsán na tabuli, která byla vždy na místě shromáždění, a na každé schůzi byl připomínán. V dalším patentu stálo, že pokud se tovaryš další den nedostavil do práce a neoznámil příčinu, proč nemohl přijít, měl poslat stříbrný peníz. Když cechmistři poté zjistili, že dobrovolně nepřišel, zaplatil, kolik vydělal za čtrnáct dní a mladší tovaryši odevzdali svoji týdenní mzdu. Po úmrtí tovaryše měli ostatní členové z cechu od starších cechmistrů nařízeno, aby mu šli na pohřeb a slušně se chovali.

Z artikulů se dále dozvídáme, že když potkal tovaryš poctivého člověka, měl být k němu slušný, jinak dostal trest, jak bylo řečeno výše. Tovaryši se měli vyvarovat různých her. Zakázány byly karty, kostky a kuželky, protože díky nim vznikaly největší spory. Pokud šli tovaryši ven, neměli se postrkovat, házet po sobě blátem, aby se jim ostatní lidé nesmáli, protože pak tím ponížili celý cech. Jestli se tak stalo nebo se dokonce učeň povyšoval nad tovaryše a tovaryš nad mistra, odevzdal svůj týdenní plat. Ve dvanácté artikule stojí, že když tovaryš ze své neopatrnosti zranil mistra nebo jiného člověka, měl zakázáno jít dál vandrovat, dokud se celá věc nevyšetřila. Jestliže přece jen odešel, mluvilo se o něm při každém shromáždění.

V případě, že nebyl tovaryš se svou činností u mistra spokojen a chtěl pracovat u jiného mistra ve stejném městě, mohl na čtrnáct dní odejít k jinému, aniž by měl být pomluven. Když se dva tovaryši dostali do dílny, mladší měl poslouchat staršího a starší zase mistra. Jestliže tovaryš nechtěl pracovat, byl zapsán do tovaryšských listin, ve kterých bylo kromě jeho jména zaznamenáno místo, odkud pocházel a kde se učil, jakého měl mistra, jaké měl kmotry a kněze. Po vyučení nedostal ani zlato ani stříbro, ale „zaplatilo se mu kozami.[62] Jestli se ke kozám choval špatně, musel dát celému řádu dar, jinak odevzdal svou mzdu za týden a ještě byl potrestán od pána.

Když se konal v pondělí trh a tovaryš nepracoval, nedostal plat za půl dne a navíc ho v sobotu čekalo panské trestání. Také bylo zakázáno chodit před svátky[63] na dvě neděle na vandr a mistr ho nesměl propustit. Jestliže chtěl ale vandrovat s jarmarkem, měl na dvě neděle volno. Jinak ho pán potrestal a ke všemu zaplatil starší tovaryš tolik, co vydělal za čtrnáct dní a mladší za týden.

Ve dvacáté artikule se píše, že pokud by na vandru dělal tovaryš u nepořádného mistra, měl se vrátit ke svému řádu, odkud přišel. Pokud tomu bylo naopak, že nepořádný byl tovaryš, nemusel ho u sebe mistr mít ani dvě neděle, jak předchozí patenty přikazovaly. Jestliže se choval špatně i ke svému řádu, od kterého odešel na vandr, byl vymazán z tovaryšských listin, jeho jméno bylo zapsáno na cechovní tabuli a připomínáno na každé schůzi.

Bylo také zakázáno, aby jeden tovaryš od druhého loudil peníze. Jinak starší přišel o rentu, které vydělal za týden a mladší za dvě neděle. Poslední pětadvacátá artikule se týká práce v dílně. Když se do nějakého zboží přidalo více materiálu, než mělo, stál o peníz více. To platilo i v kolářském a bednářském cechu.[64]

Hlavním požadavkem cechovního řádu bylo slušné chování, tovaryši měli zakázáno chodit do hospody, ale jestliže jeden druhému něco udělal, řešilo se to na shromáždění a starší musel odevzdat svůj měsíční plat a mladší čtrnáctidenní a navíc je potrestali ještě páni.

Co se týkalo křtu, tak mu museli být přítomni hodnověrní kmotři. Ale když chtěl křtěný tovaryš, aby mu kdokoliv dělal otce, byla to povinnost toho vyvoleného, který sehnal kmotry. Za přestupek v této věci jinak dostal trest.[65]

2.2 Ševcovské řemeslo

Už ve středověku se ševcovské řemeslo dělilo na dvě skupiny: na novotníky, kteří šili novou obuv, kdežto refleři opravovali používanou, takže se jim říkalo vetešníci. Ale každá skupina měla svůj vlastní cech, jelikož mezi nimi docházelo k neustálým hádkám. Nakonec vrchnostenské orgány nařídily sloučit je v jeden cech, a tak mistr většinou dělal náročnější práci, tovaryš dával botu dohromady a učeň ji opravoval.[66]

Tomuto řemeslu nejvíce přálo město Skuteč, která cechovní pravidla získala již v roce 1534 od Jindřicha Šťastného z Valdštejna. Ve skutečských patentech stálo, že v okolí tří kilometrů od města nesměl šít a prodávat boty nikdo, kdo nebyl příslušníkem skutečského ševcovského cechu.[67]

V 16. století se začala tato živnost rozvíjet také ve Zlíně, ale se zmínkami o zlínských ševcích se již setkáváme o dvě století dříve. Zlínští cechmistři například přidělovali počet kůží pro ševce.[68] K velkým zakázkám patřilo třeba šití bot pro vojáky armády Marie Terezie.[69] Poté, co se „rozjely“ Baťovy závody a přišly na trh levnější boty, přicházeli ševci o práci.

Na příkladu Vyššího Brodu můžeme vidět, jak probíhalo v 17. století přijímání učňů do ševcovského řemesla. Učeň byl přijímán na 3 roky před otevřenou cechovní pokladní truhlou. Když se vyučil, měl jít na 2 roky „na zkušenou“. Ševcovský tovaryš měl za týden dostat 8 krejcarů, učedník pouze 4 krejcary. Pokud se tovaryš chtěl stát mistrem, tak musel koupit kvalitní kůži krávy a telete. Z kravské kůže pak ušil pár holinek s přehyby (škorně), vysoké boty na šněrování, 3 páry bot na podrážce. Z kůže telete musel ušít vysoké boty ke kolenům a pár ženských bot, které se šněrovaly za kovové háčky. Ostatní mistři to pak pozorně prohlédli. Když bylo dílo dobré, švec obstál a stal se z něj mistr. Ovšem ještě musel dát do cechovní pokladny 6 funtů[70] vosku a ostatní mistry pozvat na 4 vědra piva.[71] Když se konal ve Vyšším Brodě výroční trh, nesměl tam své zboží prodávat cizí mistr, jinak by mu byly boty zabaveny. Ševci se scházeli na schůzi jednou za čtvrt roku a každý musel odevzdat do pokladnice jeden groš.[72]

Ruční díla ševců ve velké míře vystřídala strojní výroba. Ale i dnes se v pozadí strojní výroby ševcovská živnost drží, hlavně dílny (Příloha č. 1) zaměřené na opravy obuvi.[73]

2.2.1 Správa a ponaučení o pořádku řemesla ševcovského v Milevsku

Ševcovský cech v Milevsku působil v letech 1689 – 1848.[74] Artikule o pořádku ševcovského řemesla byly napsány roku 1560, poté byly roku 1768 obnoveny a posledními změnami prošly roku 1848. Byly sepsány milevskými cechmistry a mistry ševcovského řemesla.[75] Další byly vydány 23. září 1689, měly 12 článků, byly potvrzené vrchností a na listině byly přivěšeny 2 pečetě. Po zrušení ševcovského cechu byl v Milevsku v letech 1866 – 1944 vytvořen živnostenský spolek obuvníků.[76]

Z artikulů vydaných roku 1560 a následné obnovených se dozvídáme, že učni ševcovského řemesla měli zachovávat a mít na paměti svatá boží přikázání, aby zůstali v přízni boha. V neděli a o svátcích chodili ke mši do chrámu Páně, pak mohli jít do slušné hospody. Museli být poctiví k ostatní čeládce a dobrým lidem, protože pak nemohli být pomlouváni. Pokud jeden tovaryš druhému lhal, dal tovaryš jeden český groš do pokladny. Tovaryši se měli scházet každou neděli časně po obědě a na každé schůzi přispěli třemi penězi. Když do dalšího sbírání peněz na schůzi dobrovolně některý nepřišel, musel dát jeden groš. Před hody a jarmarky nesměl jít na vandr tři neděle. Kdo to nedodržel a vzal odpuštění [77] a nebo dobrovolně zahálel, byl propuštěn z řemesla. Každého čtvrt roku se měl dát peníz navíc do tovaryšské pokladny pro potřebu tovaryše, který by onemocněl. Jestliže chtěl starší tovaryš vandrovat, musel odevzdat klíče od pokladny cechmistrům. Pokud některý tovaryš zahálel a v pondělí se nedostavil do práce, šel v sobotu do šatlavy a byl propuštěn až v neděli po obědě. Dále se hlavně starším tovaryšům přikazovalo, aby opravdu dbali na dodržování těchto artikul. Kdyby někdo tyto artikuly porušil, potrestali by jej cechmistři a mistři.[78]

2.3 Cech pekařů

Tíž starší obzvláštní nad tím pozor a bedlivost míti mají, aby každého týhodne, jednou anebo dvakráte do kotcův chodili a tu chleby obhledávali a vážili, tak aby rovny a k jistým měrám, jakžby kterého času obilí platilo dělány byly a to z mouky čisté světlé pro pochvalu řemesla a tudíž poctivost města , jakož o tom pořádek starobylý v ouřadě šestipanském zapsán jest,

. . .

Tak aby outisků chudým lidem se Nečinilo a na nás purkmistra a radu to vnášeno nebylo.“ Z cechovních artikul z roku 1580 [79] Pekařské řemeslo se objevuje v českých zemích už v 10. století, ale ve starém Římě kolem roku 80. př. n. l. se již začala vytvářet pekařská bratrstva nazývaná „collegium pistorium“, což byli předchůdci pekařských cechů.[80] Už v Kosmově kronice se píše o chlebu, peci a o pekařích jako dvorních řemeslnících. V době Karla IV. tato živnost vzkvétala, ale naopak v době pobělohorské velmi ztrácela, protože byl nedostatek obilí. Pekařina se těšila úctě, protože patřila mezi spořádaná řemesla. Mistři mohli být členové městské rady nebo konšely. Ale i tady docházelo k nepravostem,[81] i když byla úřady hlídána.

Pekařům vadilo, že se pečivo dováží z jiných míst do jejich měst, proto se začali sdružovat. Společenstva, která vznikala, podporovaly i nejvyšší úřady hlavně kvůli financím, protože bratrstva přispívala na různé stavby. Svá práva hájila pomocí svých statut. Nejstarší cechovní artikule pekařského cechu jsou známé už z 12. století. Nejstarší bratrstva pocházejí z Německa. U nás bylo první společenstvo založeno v Opavě, kde dodnes můžeme najít Pekařskou ulici, která svůj název získala díky pekařskému cechu. V této ulici do roku 1582 sídlilo 24 pekařských obchodů.[82]

Podle knihy M. Janotky a K. Linharta „Zapomenutá řemesla[83] pochází nejstarší pekařské cechy v Netolicích a Litomyšli ze 14. století. První pekařské obchody stály již také roku 1354 v Praze.[84] V Netolicích byla první cechovní pravidla potvrzena roku 1338 opatem kláštera ve Zlaté Koruně Theodorikem. Pekaři si je udělali sami, byly tam pouze podmínky připuštění k řemeslu a zvýhodnění městských synů, kteří pracovali v pekařském řemesle.[85] Poté je roku 1402 obnovil opat Ludolff. V litomyšlských cechovních statutech se uvádí, že pekaři měli vyšší postavení než měšťané.

V pekařských patentech většinou stálo, jak má být velká pec, bylo stanoveno množství vyrobeného zboží, psalo se o konkurenci mezi mistry, která panovala zejména mezi pražskými mistry, o přijímání do cechu, stanoven byl zákaz pomlouvání nebo omezení výrobků jiného pekaře pod pokutou 20 grošů, které museli zaplatit starší mistři a 10 grošů od mladších a že nový mistr měl být rok bez tovaryše.[86]

Roku 1410 existovaly i spolky, který podporovaly cechy. Měly na starost nejen zábavy a poutě v místě svého působení, ale obstarávaly i pohřeb, pokud některý člen cechu zemřel. Do tohoto podpůrného sdružení mohl vstoupit každý.

Pekařská živnost se rozvíjí hlavně v 15. století, ale nerovnoměrně. S řezníky patřili pekaři mezi nejbohatší měšťany. Pekařina se mohla také dál specializovat a členit na plachetníky, pecnáře, kolečníky, mazanečníky, oplatečníky, kobližníky, pekaře „boží“,[87] caletníky,[88] pernikáře (Příloha č. 4), ale později specializace zmizela. Ve venkovských městech byly ještě starší cechy než z 15. století.[89]

Pekaři byli velmi hlídáni konšely, ale i svými cechmistry. Mnohdy však bývali pekaři sami konšeli. Často se také snažili falšovat zboží, podvést kupující i hlídací komisi. Velké spory měli pekaři s pecnáři[90] a plachetníky. Když se pecaři poprvé nebo podruhé provinili, byli potrestáni pokutou, pokud potřetí, vzaly se jim jako pekařům listy k provozování živnosti na určitou dobu. Mlynáři provozovali také pecařské řemeslo, což se samozřejmě pekařům nelíbilo, protože kvůli nižším cenám lidé kupovali spíše jejich režný chléb. Pekař mohl i skončit v šatlavě. Vrchnost se ve většině případů pekařů zastávala, ale se spory mezi pekaři a pecaři si nevěděla rady. Jestliže pekaři pekli špatný malý chléb a vymlouvali se, páni konšelé vzkázali, že pecaři budou moc prodávat svůj chléb kdykoliv, i na místech pekařů, a tak se pekaři raději udobřili. Pokuty a ceny dávali konšelé na kotce, kde pekaři prodávali, ale nebyly jednotné. Také se tvrdě zakročovalo proti pekařům, kteří nedodávali své zboží včas. Jakékoliv provinění bylo trestáno finanční pokutou, šatlavou, zákazem činnosti nebo se mohlo zaplatit voskem a pivem. (Příloha č. 8) Vybrané peníze z pokut se dávaly do cechovní pokladny. Z trestů se také mohli vykoupit například kopou grošů. V šatlavě mohl viník zůstat libovolně dlouho, záleželo jen na rozhodnutí městské rady, jak bude daný trest trvat. Jedním z neponižujících trestů bylo trestání košem[91] nebo ponořování pekaře v pytli do vody. Byla to ostuda pro celý cech, pokud byl některý z jeho členů tímto způsobem trestán. Cechovní mistři ho proto na své příslušníky nepoužívali, byl ukládán vrchností. Trestalo se tak nejen v Praze, ale i v Krumlově nebo Třeboni. Mistři se proti tomuto trestu bouřili. Pekaři prosili, aby tento způsob pokuty přestal platit. Ale když byl koš odstraněn, pekaři se opět dopouštěli nepravostí a šidili lidi na svém zboží, koš byl tedy opět zaveden. Zrušen byl až za Josefa II. v roce 1782. V Táboře se používal jiný ponižující trest. Pekař byl dán do klece na kolečkách a pak odvezen na náměstí, kde se mu ostatní mohli vysmívat. Roku 1860 to bylo zrušeno, ale objevil se pro ně ještě horší trest. Museli být v žaláři, jejich povinnost spočívala v uklízení ulic.[92]

Jinde byli trestáni ne za šizení pečiva, ale za rozdávání darů. Pekaři se báli, že přijdou o své zákazníky. Roku 1745 byla vydána nařízení, která tyto dary zakazovala pod pokutou padesáti zlatých, trest košem, prodej pekařského obchodu nebo odejmutí mistrovských listů k provozování živnosti. Museli péct své výrobky za jakýchkoliv podmínek.[93] Na společných shromážděních si pekaři dali závazek, že s rozdáváním chlebo-darů přestanou, ale vždy se našel někdo, kdo to nedodržoval, a tudíž i ostatní ze strachu o své zákazníky opět dávaly nadávky.[94]

Na rozdíl od jiných živností, které byly v husitské době pozastaveny, pekařství pokračovalo dál. V 15. století vynikal svou velikostí kutnohorský cech pekařů. Mohla vzniknout i spojená bratrstva jako prachatický cech pekařů a mlynářů, kde se roku 1603 mlynáři osamostatnili, nebo volyňský pekařský, mlynářský a truhlářský cech. V Hlinsku byl sdružený cech ševců, pekařů, kolářů, kovářů a krejčích až do 18. století než se rozpadl. Pokud se pekaři s někým spojili, většinou to byli mlynáři, jelikož mnoho pekařů vlastnilo mlýny. Nesměli semlít mouku cizím pekařům, plachetníkům, jinak museli zaplatit jednu kopu českých grošů. Když se pekaři báli, že je mlynáři šidí, byl tam nasazen pekařský dohled. V pražském mlynářském řádu z roku 1601 stálo, že pekař a mlynář by měli tomu druhému řemeslu rozumět. Většinou měli společnou korouhev, oltář, schůze, hospodu. Měli mezi sebou také neshody a začali být vzájemnou konkurencí. Ale vznikaly i nepřirozené vazby. Pokud se šetřilo a neplýtvalo se obilím nebo bylo mnoho pekařů, rozdělili se na dvě části a po týdnu se střídali v pečení, ale když bylo posvícení, pracovali už všichni. Pekařina byla rozsáhlá hlavně ve větších, ale i v menších městech. Od 17. století se díky šlechticům, kteří vlastnili různé statky, pekařská živnost objevuje i na venkově, kde šlechtici zřizovali pekárny.[95]

V mistrovských zkouškách uspěl jen ten, kdo zvládl upéct chléb z bílého a režného těsta. Pokud tovaryš dobře upekl chleba, byl mu udělen mistrovský list. Při královských návštěvách nebo slavnostech se cechy se svými prapory řadily podle pořadí, které určil Karel IV. Pekaři měli červenou korouhev, na které byly preclíky s koláčem, calta,[96] na druhé straně bylo palečné kolo a dvě palečnice.[97] Pod stejnou korouhev spadala i jiná bratrstva.[98] V pořadí stáli pekaři na devátém místě.

Roku 1780 vydal Josef II. nařízení, podle nějž si pekaři mohli sami postavit vlastní pec, a o osmdesát let později, když byl vydán živnostenský řád, bylo pekařství „volné.[99] V 19. století, v době průmyslové revoluce, začala převažovat strojní výroba nad výrobou ruční.[100] Učni, tovaryši nebo mistři mohli vést spory s jinými cechy podobného zaměření, ale objevila se mnohem horší hrozba, rolnické pekárny. Nejen pekaři, ale i mlynáři a pecaři proti těmto rolnickým pekárnám bojovali. Dále pekaři bojovali za to, aby byla používaná pouze česká mouka a ne mouka dovážená z Uher a z Ameriky. Pekařství se u nás vyvíjelo nerovnoměrně, záleželo na finančních prostředcích. Někde byla ještě zaostalá řemeslná výroba a jinde už pracovaly technicky lepší stroje. Za první světové války se musely všechny suroviny sepisovat, protože již v roce 1915 bylo stanoveno, kolik má jednotlivec spotřebovat. Po válce se pekařina jako soukromá živnost těšila velké oblibě, ale v době hospodářské krize mnoho pekáren zaniklo. Ve druhé světové válce bylo toto řemeslo utiskováno. Po roce 1948 soukromé pekárny zanikly nebo přešly pod nějaký větší národní podnik, došlo opět k rozkvětu. Ve velkých závodech vládla především nová moderní technika. V 70. letech 20. století dochází k velké koncentraci výroby. Po roce 1989 dochází k privatizaci. V roce 2008 v pekařském odvětví pracovalo 18 500 zaměstnanců.[101]

Pekaři v Milevsku byli sdruženi v jeden cech společně s pernikáři. Tento cech fungoval v letech 1555 – 1859. Sdruženému milevskému cechu pekařů byly uděleny cechovní patenty pány ze Švamberka 25. ledna roku 1555, které platily i pro mlynáře a sladovníky.[102] I zde po zrušení pekařského cechu došlo k přetvoření na živnostenský spolek pekařů působící mezi lety 1863 – 1924.103

2.3.1 Artikule pekařského, mlynářského a sladovnického řemesla

Páni ze Švamberka schválili a přikázali plnit cechovní řád, který měl zároveň sloužit purkmistrovi a konšelům. Jestliže některý mistr dodržoval tento pořádek nebo byl někomu z cechu něco dlužen, byl na shromáždění souzen a byl mu vyměřen trest ve výši vazby nebo dočasné opuštění řemesla. Starší mistr se nesměl provinit vůči ostatním členům cechu a Bohu. Budoucí člen společenstva měl přinést zachovací list, výuční list a ukázat ho purkmistrovi a konšelům. Poté zaplatil penězi nebo librou vosku, který dal do kostela, pak byl přijat.

Některé artikuly byly věnovány pouze pekařům. Měli péct bílý chléb, žemličky a preclíky pouze pro milevské občany, neměli je nosit jinam kromě jarmarků a vánočních trhů. Patent pro mlynáře zněl takto: „Item mlynáři toto za řád zachováváme, co se doteče dělání, prken řezání, že od malosti a velikosti vobův při vezení k jednomu každému mlynáři z cechu tohoto připovídáme se přátelsky a vedle mírnosti s každým smluviti.[104]

Dále, co se týkalo mlynářů, měli si brát sami za hrst strychu[105] žita a pšenice dva malé peníze. Kvůli vandrovním tovaryšům byla postavena hospoda, aby měli nějaké útočiště. Mistři se měli slušně chovat k čeledi, panu otci a paní matce, jestli lhali nebo se chovali nemravně, byli od cechu potrestáni. V té hospodě se měli tovaryši na vandru scházet každou neděli a dávat do pokladnice jeden nebo dva peníze, za které se pak koupil vosk. Peníze z truhly také měly pomoci nemocnému. Vandrovní tovaryš měl jako první jít do hospody než k samotnému mistrovi. Odpuštění mohl dostat jen v neděli po obědě. Když některý v týdnu odešel od mistra, nedostal plat za půl týdne a do neděle nesměl být u jiného mistra. Pokud se tovaryš vyučil a dobře se choval, dostal od cechu list, zachovací list. Jestliže rychtář starším mistrům poručil, aby vyslali některého vandrovního tovaryše do zbroje, museli to udělat a tovaryš musel jít. Ve sladovnickém řemesle byli stanoveni čtyři vedoucí (rada) – dva přímo z cechu a jednotliví dva z obce a ti hlídali sladovny kvůli požáru. Když některý sladovník svou práci zkazil, rada mu měla stanovit trest, kterým bylo vězení nebo trestání na řemesle. Strych má být přesně daný, slad zase vyměřený. Pokud nějaký soused přijal slad bez míry, musel dát konšelům a purkmistrovi pět grošů. Rada (přísežní) měla také hlídat, aby pivo nebylo kalné, sladovník koupil dobrou pšenici, chmel. Když pšenice nerostla, musel to sládek oznámit přísežním, protože potom nemohl za řídkost piva. Slad měl být opatrován. Sladovníci si měli své obilí hlídat, nesměli ho půjčovat jiným, aniž by o tom majitel nevěděl. Pokud se někdo nový v Milevsku usadil a byl pekařského, mlynářského nebo sladovnického zaměření, měl být přijat do cechu, když ukázal zachovací list a vysvědčení. Na konci těch patentů jsou zavěšeny pečetě Jana Staršího ze Švamberka, vladyka Víta z Zerzavého a na Stálci, pana Jiříka Reiznšteinara z Reiznšteina a pana Hendrycha Podčepického z Počepic.[106]

2.4 Tkalcovská živnost

Tkalcovství patřilo především mezi domácí práce. Lidé ji většinou vykonávali po svém zaměstnání. Postupně se tkalci přesouvali z venkova do měst. Rozdíl mezi městskými a venkovskými tkalci spočíval v tom, že městští řemeslníci zaměstnávali ještě tovaryše a měli v učení učně. Pro řádný průběh řemesla tkalci zjistili, že i oni potřebují cechovní pravidla.[107]

První bratrstva této živnosti se u nás objevují už ve 14. století, ale největší rozkvět tkalcovského řemesla nastává až v průběhu 16. století v poddanských městech díky velké poptávce po plátně a růstu populace. I tak tkalců nebylo mnoho, cech byl založen, pokud se našel dostatečný počet. I tkalcovství mělo své specializované obory jako například tkaničkářství, šnorařství, stuhařství, šlojířnictví,[108] barchantnictví,[109] mezulánictví,[110] ale později se vše opět spojilo.[111] Již v 16. století docházelo ke sporům. Kvůli cechovním artikulím se nemohlo například dále rozvíjet plátenictví. Mistři měli strach z konkurence a snažili se, aby byl počet tkalců v jednom městě co nejmenší. V největší krizi se toto řemeslo ocitlo v pobělohorské době. U přechodu manufakturní tkalcovské výroby byli pak venkovští příslušníci necechovních pláteníků.[112]

Od dvanácti let šel chlapec do učení. Učeň musel chodit každou neděli do odpolední školy. Ve vysvědčení tkalcovských učňů se známkoval prospěch, křesťanské cvičení, mravy a na konci vysvědčení bylo připsáno, že se mu může dát „za vyučenou.“ Kvůli vandrujícím tovaryšům byly postaveny ve městech stravovny, kde tovaryšovi bylo na základě dokladů poskytnuto ubytování a strava, než byl zaměstnán.[113]

Cech tkalců a mezulánů působil v Milevsku v letech 1701 – 1899. Zůstaly zachovány cechovní knihy z let 1701 – 1853, záznamy členů a vstup do cechu, vysvědčení z nedělní školy, výuční listy, pečetidlo a dále tu jsou poznamenáni členové, kteří byli dlužní. Po zrušení cechu bylo zřízeno společenstvo tkalců, které provozovalo svou činnost v letech 1860 – 1885.[114]

2.4.1 Pravidla tkalcovského cechu

Třináct patentů pocházejících z roku 1781 bylo určeno pro všechny tkalcovské tovaryše. (Příloha č. 8) Museli být nábožensky založení a na bohoslužbách se měli dobře chovat. Byl zakázán pozdní příchod na shromáždění, kde se četly artikule, pod peněžní pokutou. Kvartábry[115] se konaly v neděli. Na každém setkání měli dát tovaryši do pokladnice peníze. Klíče od ní měl komisař. Těmito pravidly se měli řídit mezuláni i tkalcovští (plátění) tovaryši.

První artikule nařizuje, aby tkalci stále ctili Boha. Když mladší mistr pozval tovaryše do kostela, museli tovaryši přijít v obyčejném oděvu bez pláště. Každý, kdo bez důležité příčiny přišel pozdě, nebo se dokonce nedostavil, musel zaplatit poprvé tři krejcary, podruhé už platil šest krejcarů. Pokud i podruhé přišel pozdě, zaplatil už šest krejcarů do tovaryšské pokladnice. Pozdě se nesměli tovaryši dostavit ani na pohřeb mistra. Pohřbu se museli zúčastnit všichni. Šest vybraných tovaryšů muselo doprovázet zemřelého mistra. Když se člen cechu neslušně u pokladnice choval, zaplatil poprvé deset krejcarů, potřetí třicet krejcarů. Tovaryši na vandru, kteří chtěli od mistra odejít, museli dát mistrovi výpověď čtrnáct dní předem. Mistr mohl dát tovaryšovi výpověď osm dní dopředu. Pokud chtěl tovaryš pouze přestoupit z jedné práce do druhé, aniž by to mistr věděl, musel jít na čtvrt roku vandrovat. Jestliže přišel tovaryš do příbytku mistra pozdě, musel odevzdat vandrovní list. Když odešel tovaryš z učení dříve, musel být potrestán. Při odchodu dostal vysvědčení, nemusel jít dál vandrovat. Ale když byl obviněn komisařem, musel jít na čtvrt roku vandrovat. Přivandrující tovaryš musel jít do hospody, nesměl žádat o dar nebo peníze na nocleh. Ovšem na vesnicích měl být tovaryš přijat od vesnického mistra bez úplatku do hospody, místo peněz dostal nocleh. Když se pro tovaryše nenašla do tří dnů práce, musel odejít. Přivandrovalý zaopatřený tovaryš s výučním listem mohl dostat místo u staršího tovaryše nebo mistra. Ještě ten den se nastěhoval do jeho příbytku a v zimě musel být doma do osmi hodin, v létě se musel dostavit do devíti hodin. Na prvním vandru musel tovaryš dát devět krejcarů do tovaryšské knihy, na druhém dal za čtvrtletí šest krejcarů.

Každý rok měl být na shromáždění volen nový cechmistr, kde byl přítomen i komisař. Po čtvrté hodině odpoledne přistoupili k pokladnici v čistém obyčejném oděvu beze zbraně. Tovaryši měli v přítomnosti komisaře nebo inspektora na shromážděních dát do pokladnice šest krejcarů. Pokladnice byla opatřena třemi různými zámky. První klíč měl komisař, druhý přísedící mistr a třetí starší tovaryš. Na schůzích mělo být ticho, nesmělo se nadávat a rouhat. Před komisařem a přísedícím mistrem jim museli tovaryši prokázat čest. Podle provinění svého výstupu musel tovaryš do pokladnice zaplatit deset až třicet krejcarů. Pokud chtěl mladší tovaryš vznést na schůzi obvinění, musel nejdříve ve stoje požádat o slovo, pak bez křiku a s dobrým důkazem svou žalobu přednesl. Obžalovaný stál také a měl slušně odpovídat. Totéž se týkalo i svědka. Když se případ vyřešil, obviněnému tovaryši byla vyměřena pokuta.

Zakázáno bylo v nepřítomnosti představeného, aby tovaryši přespávali a scházeli se jinde než v cechovní hospodě. Také nedostali vysvědčení, když zaháleli v práci nebo zůstali v práci a nepracovali. Museli zaplatit prvně patnáct krejcarů, podruhé třicet do tovaryšské pokladny a potřetí dostali od vrchnosti přísný trest. To vše platilo i pro mistry. V neděli a o svátku pracovali svobodní tovaryši v zimě devět hodin, v létě deset hodin. Večer museli být u mistra v příbytku, ale když někdo přišel o hodinu později nebo zůstal na noc jinde, poprvé zaplatil deset krejcarů, podruhé dvacet krejcarů. Z pokladnice se nesměli brát peníze na jídlo nebo pití. Všichni si měli být rovni. Počet složených peněz byl pro všechny stejný. Tyto artikule se měly číst na shromážděních všem mezulánům a plátěným tovaryšům, kteří je měli poctivě plnit a zachovávat.[116]

2.5 Řeznický cech

Už ve starověkém Řecku byl řeznický „stav“. Ale teprve po vzoru římských řezníků se ve středověku začala v Evropě tvořit řeznická společenství. U nás se řezníci objevují od 13. století. Ostatní měšťané ještě dlouho mohli chovat a zabíjet dobytek sami, ale později si řezníci vydobyli právo, aby tuto práci dělali pouze oni sami.[117]

Řeznický cech měl ve znaku od roku 1310 korouhev stříbrného lva na červeném poli, protože když řezníci bojovali, měli v ruce sekery. Čím více bylo řeznických cechů, tím více bylo masných krámů (řeznické kotce). Stávalo se, že bylo více řezníků než kotců, proto se čekalo, než nějaký mistr zemřel, nebo se o krám losovalo. V Praze v 15. století takový krám stál 20 kop českých, poté jejich cena už jen stoupala a mohla se vyšplhat až na 550 kop grošů. Od 14. století k řezníkům patřili i hunteři.[118] Rozdíl mezi nimi byl v cechovním charakteru živnostenského práva. Huntýř neměl taková práva jako řezník. Už od začátku mezi nimi docházelo ke sporům. Konšelé však huntýře bránili, protože pokud měl nějaký řeznický cech problém, měl nastavené vysoké ceny. Konšelé proto vyhrožovali, že dovolí huntýřům, aby mohli prodávat své zboží každý den. V 16. století se řezníci dělili na velkořezníky, drobnořezníky,[119] a řezníky-uzenáře.

Důležitý byl pro řezníka nákup dobrého masa. Chodil k porážce dobytka a nakupoval kusy masa přímo tam. Většina cechů se družila a spojovala s řemesly téměř stejného zaměření. Řezníci se často spojovali s uzenáři. Teprve v 19. století se v Praze utvořil pouze cech uzenářů.[120] Řeznické řemeslo v Milevsku fungovalo od roku 1709 do roku 1899.

Ve zdejších novinách hospodářského spolku pro politický okres v Milevsku se píše, že by v každé obci měla být dobytčí váha, jelikož řemeslníci své zboží prodávali jen podle své vlastní úvahy. Váhu pořídila obec za své peníze a řezník si ji mohl půjčovat, zaplatil prodejem deseti kusů dobytka.[121] V dalším novinovém článku se můžeme dočíst, že jižní Čechy byly považovány za „zásobárnu“ dobytka, člověk tu vždy našel dobré kusy na prodej. Známé byly především výroční dobytčí trhy v Milevsku.[122] Roku 1895 byla na místě masných krámů, které byly zrušeny, postavena jatka.[123]

Dodnes se nám dochovala listina z 2. února 1709, kde jsou ustanoveny artikule, dále pak knihy, kde jsou seznamy mistrů, tovaryšů a učedníků z let 1791 – 1862, účetní knihy z let 1792 – 1899 a další materiál jako jsou vysvědčení a osobní listy pocházející z let 1791 – 1853.[124] V letech 1859 – 1942 bylo v Milevsku vytvořeno společenstvo řezníků a sdružených řemesel.[125]

2.5.1 Řeznická statuta

Milevští cechmistři a mistři řeznického řemesla žádali vrchnost o nově vydané artikule, protože jim ty staré na listinách při velkém požáru shořely. Nehodu s ohněm jim potvrdila i duchovní vrchnost. Nová, dodnes dochovaná pravidla patřící řezníkům byla zapsána v únoru roku 1709 a obsahují osmnáct artikul. Měly být zpečetěné a založené v cechovní knize. Členové cechu byli povinni každý rok za svůj masný krám platit peněžně nebo lůjem.[126] Když vrchnost lůj nechtěla, řezník jí za svůj krám měl dát sto čtyřicet liber, za každý kus velkého „hovada“ (dobytka) čtyři libry masa. Za to, že sloužili věrně své vrchnosti a dobytek pro ni zabíjeli, měl pro ně mistr uvařit sud piva.

Řezníci museli být katolického vyznání a navštěvovat pravidelně v neděli kostel sv. Bartoloměje. V kostele byl postaven oltář z nákladů řeznického a pekařského cechu a vždy tam na něm za pekaře a řezníky hořely svíčky, aby se jich sešlo v kostele co nejvíce. Museli se poctivě modlit, chodit na mše a poslouchat kázání, aby spasili své duše. V neděli se právě kvůli mši neměl otevírat krám a maso prodávat. Pokud to porušili a cechmistři a mistři přestupek přehlídli, přinutil je purkmistr a úřad k obecné nápravě. Každý rok měli také purkmistr a milevští konšelé vybrat dvě osoby z cechu a ty měly za úkol kontrolovat maso v ostatních krámech a spravedlivě ho soudit u bohatých i chudých. Jestli se zabil kus velkého dobytka, měl to zkontrolovat cechmistr s dvěma osobami, které vybrali mistři, zda byl dobytek zdravý a hodný k zabití. Pokud ho ale neuznali, dobytek se nesměl zabít. Ale v případě, že cechmistr s ostatními dobytek předem nezkontrolovali, a ten byl přece jen poražen a jeho maso prodávalo, dostal viník pokutu dvě libry vosku a čtrnáct dní byl ve vězení. Trest byl horší, když to nebylo první stejné provinění. Potom byl provinilec ve vězení a už nikdy nesměl prodávat lidem maso. Pouze je dávat do špitálu chudým a musel odejít z řemesla. Každý mistr řeznického řemesla měl v sobotu zabít „hovádko,“ k tomu tele nebo skopce. Když některý nemohl hovádko koupit, musel zabít šest telat nebo osm skopců. Pokud cechmistři a ostatní mistři uznali, že je zapotřebí dodat více masa do krámů, nechali porazit více dobytka. Jestliže to některý mistr zanedbal, přikázal tomu dalšímu mistrovi, co po něm stojí na stejném místě v krámě, aby zabil dobytka tolik, aby bylo dost masa v sobotu i v týdnu. Když naopak nešlo maso na odbyt, dva mistři se měli mezi sebou dohodnout a porazit jen jedno zvíře. Důležité byl, aby vždy bylo v krámu dostatek masa, ale ne zase mnoho; dokud se nevyprodalo, neměl se porážet další dobytek. Kdo by zabil více dobytka, než bylo potřeba, nebo naopak bylo masa málo, dostal pokutu ve výši dvou kop míšeňských grošů. Jestliže zabil bez složení dvou kop grošů tele nebo skopce, musel za každý kus zaplatit deset grošů a kůži dobytka odevzdat cechu. Na druhou stranu, když se zjistilo, že cechmistři a mistři situaci podcenili a obchodníci neopatřili své krámy dostatkem masa, šli do vězení. Lehčí trest je čekal v případě, že se obchodníkům zmínili, aby porazili větší množství dobytka.

Když někdo neměl peníze na nákup a mistři mu půjčili peníze pouze za slib, musel zaplatit za velký dobytek dvacet míšeňských grošů a za další jednotlivé kusy deset míšeňských grošů navíc. V páté artikule je psáno, že když někdo zabil vepře, mohl k němu ještě porazit tři telata nebo čtyři skopce. Když neměl další zvířata na porážku k vepři, mohl sice prodávat hovězí dobytek, ale musel porazit ještě dva vepře. Maso se muselo dobře umýt, aby lépe vypadalo v krámech. Starat se měli každý týden o dobytek a umýt ho. Když se o dobytek špatně starali, dostali pokutu deseti míšeňských grošů, které se daly do cechovní pokladnice. Nikdo nesměl nadávat pánu Bohu v krámech, jinak byl napomenut cechmistry a podruhé už dostal pokutu deseti míšeňských grošů. Když to cechmistři přehlíželi nebo na shromáždění neoznámili, byli potrestáni.

Cechmistři a mistři měli povinnost kontrolovat a vážit maso v krámech, aby lidé nebyli šizeni, jinak obchodník zaplatil do cechu jednu libru vosku, jeden pražský groš a k tomu dvě kopy míšeňského groše. Když byl nachytán podruhé a potřetí, byl zbaven řemesla a všechno maso mu bylo zabaveno. Očisťovat maso směl jen mistr. Ani tovaryš neměl pomáhat s dobytkem sousedům, jenom když by byl příslušníkem cechu. Když byl nějaký přistižen, ostatní řezníci mu měli vzít dobytek a dát ho klášteru. Když by někdo cizí nosil do města maso nebo ho prodával člověk, který se tomu řemeslu neučil, mělo se mu vzít a rozdat ho do školy nebo špitálu a chudým lidem. Jestliže hospodář ke své potřebě koupil dobytek a dal ho zabít, mohl maso prodávat na jarmarku, protože jarmarky byly svobodné. Bylo důležité, aby řezníci mysleli na klášter, který měl mít býka. Než přední kupci porazili dobytek, museli mu cechmistři zkontrolovat zuby, zda jsou zdravé. Tovaryš, který se řádně vyučil a byl na vandru u dobrého řádu, ale u mistra se choval nepořádně, nesměl být v krámě. Mistr ho nesměl ani poslat do vsi pro maso. Pokud to mistr nedodržel a měl u sebe nepořádného tovaryše a posílal ho, aby koupil maso, byl potrestán pro výstrahu ostatním mistrům.

Desátá artikule se týká přijetí do řeznického cechu. Budoucí mistr musel ukázat cechu vysvědčení o svém chování, o dobrém zaměstnání svých rodičů, oddací a rodný list. Jestliže byl mistry přijat, vykonal slib cechmistrům, že se bude slušně chovat a „srovná“ se s ostatními mistry, kteří ho měli přijmout mezi sebe jako mladšího mistra. Mistrovi synové nemohli vykonávat řemeslo, dokud se neoženili. Po svatbě teprve mohli žádat, aby byli přijati za mistry. To samé platilo i pro řeznické tovaryše, kteří chtěli být přijati do cechu: museli se oženit a ukázat výuční listy. Po úmrtí mistra mohla převzít řemeslo vdova po mistrovi nebo syn, který ale byl vyučen řeznické živnosti. Když se vdova znova nevdala, syn jí měl v provozování živnosti pomoct. Když by spolu matka se synem nevycházeli, musel v tom udělat řád pořádek. Ale jestliže si vdova vzala muže, který se řezníkem nevyučil, byla zbavena řemesla.

Při řeznickém přijímání si měl budoucí člen opatřit staršího mistra, který ho měl cechmistrům a mistrům představit. Učedník ukázal tzv. zachovací list a potvrzení, že zaplatil šest kop míšeňských grošů a čtyři libry vosku. Dále se určovalo, u kterého mistra se bude tovaryš učit. Přijat byl na jeden rok. Pokud ale tovaryš neměl peníze pro vstup do učení, byl v učení déle podle domluvy. Jestliže dal tovaryš výpověď, zbývající léta mu byla odpuštěna, když dal cechu čtyři libry vosku. Poté dostal tovaryš vysvědčení. Mistrovi synové, kteří se chtěli věnovat řezničině, se měli učit od svých rodičů. Když při učení ale mistr zemřel, mohl se jít doučit k jinému, kterému zaplatil, a pak se mohl vrátit. Když u zesnulého mistra pracoval cizí tovaryš a mistrová se řemeslu věnovala, mohl se tovaryš u ní učit dál. K řeznickému cechu se chtěli přidávat i mistři nevyučení v řeznictví kvůli dobrému pořádku, který tam byl zaveden. Tomu měli cechmistři zabránit. Chtěli, aby byli přijímáni pouze vyučení řezníci. Každý se měl věnovat tomu, čemu se vyučil.

Je doloženo, že lidé zabíjeli nehodný dobytek po domácku a na vesnicích, poté maso nosili do Milevska, kde jej prodávali. To se jim zakazovalo. Při přistižení dostali pokutu, maso jim bylo zabaveno a mělo se rozdat chudým. Ale trest také dostali milevští řezníci, kteří od nich kupovali zbytky masa nebo od nich vezli maso do města. Co se přihnaného a přikoupeného dobytka od milevských řezníků týkalo, měl být brán do zásoby. Když se nějakému dobytku na pastvě něco stalo, měli se řezníci o škodu podělit.[127]

2.6 Hrnčířské řemeslo

Hrnčířské řemeslo se v Milevsku objevuje již v 15. století, ale písemné materiály jsou dochované až ze 17. století. Hrnčířství patřilo k nejstarším městským cechům.[128] Už od začátku sdružoval hrnčířský milevský cech hrnčířské, kominické a kamnářské řemeslo, jelikož ještě nebylo tolik konkurence, zášti a politika nebyla ještě tolik řešena.[129] Jinde mohli být hrnčíři (měkaři) sloučeni s koláři nebo kováři.[130] Bohužel většina dokladů o tomto cechu shořela při požáru domu cechmistra Jana Hospockého. Roku 1717 byly vydány další artikule opatem Hermanem.[131] Ale nejvíce do hrnčířského společenství zasáhly artikule vydané roku 1739 císařem Karlem VI.132

Jaromír Pilný ve svém příspěvku o hrnčířství v Milevsku popisuje cestu vzděláním hrnčířského řemesla.[133] Dříve byly děti vychovávány spíše k pracovním dovednostem. Chlapec se mohl stát učněm již ve 14 letech po dokončení obecné školy. Mistr přihlásil u svého cechmistra (starosta cechu) nového učně. Ten pak byl v učení tři roky a ještě ke všemu musel navštěvovat každou neděli školu. Nedělní školu vedl kněz a ten pak svým žákům psal ve vysvědčení o jejich chování, prospěchu a že se mu může dát „za vyučení.“ Po zrušení nedělní školy učedníci navštěvovali pokračovací školy. Po třech letech učení byl po zaplacení jedné kopy peněz a jedné libry vosku[134] přijat do cechu jako tovaryš. Mistrovi synové nemuseli zpočátku platit nic. Později byla dána částka pro všechny, kromě mistrových synů jeden zlatý a libra vosku. Když se tovaryš chtěl stát mistrem, musel jít do světa „na zkušenou.“ Vandr, kde získal tovaryš mnoho zkušeností, mohl trvat 3 roky. Na cestu dostal vandrovní knížku, kde měl zapsanou dobu, kterou strávil u mistra. Milevští tovaryši většinou odcházeli do Tábora. Po návratu mohl při výroční schůzi žádat o přijetí mezi mistry, ale musel zaplatit 2 zlaté a 1 libru světla (vosku). Scházeli se jednou za rok v den po svátku sv. Štěpána. Pokud tovaryš splnil všechny mistrovské požadavky, byl zapsán do knihy a byla mu vydána listina s cechovní pečetí, která stvrzovala, že se stal mistrem. Nový mistr pracoval jeden rok zadarmo. Pracoval spíše jako sluha starším mistrům (posel vzkazů) písaři a cechmistrům nosil přikrývku na máry při pohřbu člena cechu. Nést prapor (Příloha č. 2) nebo být cechovním písařem byla čestná práce. Do pokladnice (Příloha č. 3) putovalo od mistrů v „suchých dnech“ 20 krejcarů, aby byly peníze na pohoštění při schůzích, na mše, stavění oltářů, cechovnímu poslovi a písaři, vdovám a dalším. Dále se dávaly do pokladnice peníze za vyučení tovaryšů, od nových mistrů. Starosta cechu vykonával svou vyšší funkci bez nároku na odměnu. Cechovní inspektoři, kteří kontrolovali stav pokladnice, byli často šizeni. Skutečné výdaje byly o dost menší, než bylo v účtech napsáno. V případě pokuty učedníkům, trest určoval starosta cechu. Když učeň nechtěl poslouchat, dostal před ostatními plácačkou. Cechovní mše se konaly den po sv. Štěpánu. Mistři drželi u oltáře svíčky. Účastnili se svátku Božího těla, slavnosti vzkříšení a dalších slavností. Chodili pohromadě za praporem, na kterém byli vyobrazeni první lidé v ráji, neboť prvním hrnčířem byl prý Bůh. Adam se tedy stal patronem milevských hrnčířů. Starosta nosil při průvodech feruli.[135] V 18. století bylo v Milevsku nejméně 30 dílen. Roku 1859 byl vydán nový živnostenský řád, kde se podobná řemesla slučovala v živnostenské spolky. Cechy tedy mohly dále pokračovat, ale pod pokutou nejméně 100 zlatých. Roku 1885 dostaly nové stanovy, ale už v 19. století začaly hrnčířské dílny upadat kvůli rozvoji průmyslové výroby. V 1. polovině 20. století byli hrnčířští mistři v Milevsku už jen dva - Eduard Šmelc a Rudolf Míka. Řemeslo, ve kterém se pracovalo ručně, postupně zaniklo.136

2.6.1 Artikule milevských hrnčířů

Hrnčířská pravidla, která obsahují patnáct[137] bodů, patřila na požádání starších a mladších cechmistrům milevským tovaryšům hrnčířského řemesla. Byla vydána roku 1645 pod názvem „Řád a pořádek“.[138 ]Tovaryši se měli pravidelně scházet a ctít svého pan tátu, paní matku[139] a jejich čeládku. Na každé třetí schůzi, která se konala po čtrnácti dnech, měli dát hrnčíři jeden krejcar. Mladší tovaryši měli ctít starší. Co se týkalo „odpuštění“ před svátky, tovaryš si neměl brát od hospodáře na dvě neděle volno. Když u jednoho mistra pracovalo více tovaryšů (dva nebo tři), nesměli nadávat před jeho dětmi, aby se neučili nemravným řečem, „neb děti od přirození ke zlým věcem jsou schopnější nežli k dobrým.[140] Mladší tovaryš měl ctít staršího. Dále se měli slušně chovat a vyvarovat se ošklivým řečem. Venku na „procházkách“ se měli tovaryši chovat slušně, neprat se a nosit slušné oblečení. Pokud se starší tovaryš v hospodě opil, musel zaplatit pokutu šesti grošů, mladší pouze pět. Když některý tovaryš dobrovolně nepřišel do práce, musel být trestán tolik dní, kolik dní chyběl. Jestliže tovaryš nebo pacholík nemohl přijít z důležité příčiny do cechovní hospody, musel to oznámit starším tovaryšům. Chtěl-li tovaryš odejít od jednoho mistra k druhému nebo odejít na vandr, předstoupil před pány tovaryše, kteří mu udělili „odpuštění.“ Když se tovaryš špatně choval, dlužil v hospodě nebo svému mistrovi a chtěl odejít na vandr, dostal od mistra vysvědčení, v němž se psalo o jeho nepořádnosti. Pokud nějaká čeládka přivandrovala do hospody, poslalo se pro staršího tovaryše, popili spolu a na schůzce byl přijat. Peníze v pokladnici sloužili také nemocným. O nemocného se měli starat dva tovaryši, ale jestliže nemocný zemřel, museli se ostatní zúčastnit pohřbu. Když tovaryš nebo pacholík chtěl půjčit peníze, měly se mu vydat z pokladnice dva groše. Jakmile chtěl tovaryš u svého mistra skončit, musel mu dát vědět čtrnáct dní předem a u nového mistra se měl hned dát do díla.[141]

Poznámky

[38] SEMERÁK, Gustav – BOHMANN, Karel. Umělecké kovářství a zámečnictví. Praha: SNTL, 1977, s. 22.

[39] Vyráběli srpy, kosy, vidle, hřebíky nebo jehly.

[40] SEMERÁK, G. – BOHMANN, K. Umělecké kovářství a zámečnictví, s. 22.

[41] Například přezkaři, cínaři, zlatníci, mincíři, rytci kovů, plíškaři a další.

[42] SEMERÁK, G. – BOHMANN, K. Umělecké kovářství a zámečnictví, s. 13.

[43] Tamtéž, s. 47.

[44] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987, s. 20.

[45] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko :Okresní národní výbor, 1958, s. 64.

[46] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha : Svoboda, 1984, s. 126.

[47] SEDLÁKOVÁ, M. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách, s. 64.

[48] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, s. 202.

[49] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987, s. 144.

[50] Dějiny řemesla bednářského. Petr Bláha. (online). Dostupné z www: http://www.soudky- korbele.cz/. (cit. 2010-11- 12].

[51] Dějiny bednářství. Jaroslav Beránek. (online). Dostupné z www:http://www.dubovesoudky.cz/news/dejiny-bednarstvi/. (cit. 2010-12-12].

[52] Pro Prácheňské muzeum sepsala Libuše Rubnerová – Hůlová.

[53] V Plzni se jim říkalo „stolaříci.

[54] Truhlářství se dělilo na stoličníky, lavičníky, kolebečníky, postelníky, parketáře a další.

[55] Českobudějovičtí, krumlovští a jindřichohradečtí truhláři patřili do jednoho cechu.

[56] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 121.

[57] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 65.

[58] Tamtéž, s. 61.

[59] Starší tovaryš měl zaplatit částku, kterou vydělá za dvě neděle. Mladší měl zaplatit částku,kterou vydělá za týden.

[60] Starší tovaryš odevzdal svůj týdenní plat, mladší za půl dne pracovní doby.

[61] V archivních listinách se u této páté artikule nenachází vysvětlení, jak nebo kdo prováděl vyšetřování.

[62] SOkA Písek, fond Cech kovářů, kolářů, bednářů, sklenářů, truhlářů a zámečníků Milevsko 1630-1859(1901), karton č. 2, inv. č. 29.

[63] Tzv. sváteční dni, kdy se konaly jarmarky a výroční trhy.

[64] SOkA Písek, fond Cech kovářů, kolářů, bednářů, sklenářů, truhlářů a zámečníků Milevsko 1630-1859(1901), karton č. 2, inv. č. 29.

[65] Šestnáctá a sedmnáctá artikule byla v archivních spisech přeškrtnuta roku 1826. Tyto artikule se týkaly otázky křtu.

[66] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 92.

[67] Obuvnictví. (online). Dostupné z www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Obuvnictv%C3%AD. (cit.2011-02-05].

[68] Ševcovské řemeslo vymírá. Minaříková Hana. (online). Dostupné z www:http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/sevcovske-remeslo-vymira.html. (cit. 2011-01-24].

[69] Historie obuvnictví. Vavřenová Olga. (online). Dostupné z www:http://toulavakamera.ct24.cz/article.asp?article_id=2094. (cit. 2010-11- 20].

[70] Starší jednotka hmotnosti (ruská libra – 409,5 g).

[71] Vědro piva = hektolitr.

[72] Ševci ve Vyšším Brodě v 17. století. Schusser František. (online). Dostupné z www:http://www.ckrumlov.info/docs/cz/region_histor_sevvb.xml. (cit. 2010-11-20].

[73] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 92.

[74] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 62.

[75] SOkA Písek, fond Cech ševců Milevsko (1560)1689-1835, karton č. 2, inv. č. 29.

[76] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 64.

[77] Odpuštění – tzn. odešel vandrovat; odejít od svého mistra k jinému.

[78] Na konci těchto archivních spisů je psáno, že potvrzení patentů stvrzují cechmistři a mistři cechovní pečetí ve dnech na svatého Šimona a Judy, která se ale na archiváliích nenachází. Pod ševcovskými patenty jsou na konci podepsáni starší tovaryši.

[79] STANĚK, Josef. Ukrojte si u nás. Praha: Práce, 1989, s. 193.

[80] Chléb v proměnách staletí. Podnikatelský svaz pekařů a cukrářů v ČR. (online). Dostupné z www:http://www.svazpekaru.cz/index.php/akce/svetovy-den-chleba-2010/103-chleb-v-promenach-staleti. (cit. 2010-11-01).

[81] Zvyšování cen, falšování mouky, šizení.

[82] Pekařská. Dlugoš Jan. (online). Dostupné z www: http://www.staraopava.cz/pekarska.html. (cit. 2011-11-20].

[83] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 44.

[84] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 44.

[85] Tamtéž, s. 41.

[86] Tamtéž, s. 42.

[87] Připravovali hostie.

[88] Pekli sladké placky.

[89] JANOTKA, M. – LINHART, K. Zapomenutá řemesla, s. 42.

[90] Nebyli uznáni jako pekaři, protože nebyli vyučeni tomuto řemeslu. Jejich jediným úkolem bylo udělat pecny chleba. Své zboží směli prodávat jen určené dny v týdnu za určené peníze.

[91] Pekař si musel stoupnout do koše, který pak byl zavěšen nad řekou nebo nad nějakou nádrží. Tento trest se vykonával většinou, když byl trh a kolem bylo více lidí. Viník mohl být v koši i přes hodinu. Poté mu dali do ruky tupý nůž, on musel odřezat lano, na kterém visel v koši a spadl do vody.

[92] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 48.

[93] Tamtéž, s. 48.

[94] Tamtéž, s. 48.

[95] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 48.

[96] Pletená houska.

[97] Mlýnské kolo.

[98] Například mlynáři, mazanečníci, otrubníci nebo měřiči.

[99] JANOTKA, M. – LINHART, K. Zapomenutá řemesla, s. 48.

[100] Chléb v proměnách staletí. Podnikatelský svaz pekařů a cukrářů v ČR. (online). Dostupné z www: http://www.svazpekaru.cz/index.php/akce/svetovy-den-chleba-2010/103-chleb-v-promenach-staleti. (cit. 2010-11-01).

[101] Chléb v proměnách staletí. Podnikatelský svaz pekařů a cukrářů v ČR. (online). Dostupné z www: http://www.svazpekaru.cz/index.php/akce/svetovy-den-chleba-2010/103-chleb-v-promenach-staleti. (cit. 2010-11-01).

[102] PEŠTA, Jiří. Když se v Milevsku vařilo pivo. Milevsko: Milevské muzeum, 2008, s. 16.

[103] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 65.

[104] PEŠTA, J. Když se v Milevsku vařilo pivo, s. 17.

[105] Míra k měření.

[106] PEŠTA, Jiří. Když se v Milevsku vařilo pivo. Milevsko: Milevské muzeum, 2008, s. 18.

[107] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 70.

[108] Vyráběli závoje (roušky).

[109] Jemné plátno ze lnu a bavlny.

[110] Tvrdé plátno z bavlny nebo lnu a konopí. Nehodnotné (polovičaté) plátno asi dalo vzniknout nadávce polovičně inteligentního člověka.

[111] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, s. 206.

[112] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla, Praha: Svoboda, 1984, s. 70.

[113] PILNÝ, Jaromír. Z dějin tkalcovství v Milevsku. In Ročenka na rok 1938. Milevsko: Městská spořitelna v Milevsku, 1938. s. 52-55.

[114] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 63.

[115] Čtvrtletní shromáždění.

[116] SOkA Písek, fond Cech truhlářů Milevsko (1701-1859)-1862, karton č. 2, inv. č. 29.

[117] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, s. 199.

[118] Název pochází od „huntu“ – německy vozík, na kterém se dováželo maso trh. Huntýři byli většinou sousedé řezníků.

[119] Drobnořezníci - poráželi pouze malý dobytek.

[120] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 87.

[121] (fk). Dobytčí váha. Zpravodaj. 15. 9. 1900, roč. 15, č. 9, s. 70.

[122] (fk). Výroční trhy dobytčí v Milevsku. Zpravodaj. 15. 1. 1901, roč. 16, č. 1, s. 2.

[123] KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, 3. díl. Praha: Libri, 1998, s. 908.

[124] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 62.

[125] Tamtéž, s. 65.

[126] Tuk z hovězího dobytka.

[127] SOkA Písek, fond Cech řezníků Milevsko (1709-1859)-1862, karton č. 2, inv. č. 29.

[128] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 60.

[129] PILNÝ, Jaromír. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu. Praha: nákladem spisovatelovým, 1939, s. 21 – 31.

[130] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987, s. 102-111.

[131] Opat premonstrátského řádu v Milevsku.

[132] PILNÝ, J. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu, s. 21 – 31.

[133] Tamtéž, s. 21 – 31.

[134] V některých případech stačila pouze 1 libra vosku.

[135] Odznak cechmistra nebo pro příslušný cech.

[136] PILNÝ, Jaromír. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu. Praha: nákladem spisovatelovým, 1939, s. 21 – 31.

[137] V archivních materiálech je 15 bodů, ale Jaromír Pilný ve své knize Hrnčířství v Milevsku uvádí,že odstavců bylo 18.

[138] PILNÝ, Jaromír. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu. Praha : nákladem spisovatelovým, 1939, s. 21 – 31.

[139] Pan táta, paní matka – mistr a mistrová cechu.

[140] PILNÝ, J. Hrnčířství v Milevsku. Příspěvek k dějinám hrnčířského cechu, s. 22.

[141] SOkA Písek, fond Cech hrnčířů Milevsko (1645-1870)-1912, karton č. 2, inv. č. 29.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více