Konec bastionových pevností v Čechách

Autor : Karel Oktábec 🕔02.02.2012 📕14.278

Když vysoké hradby středověkých měst přestaly odolávat palbě stále dokonalejšího obléhacího dělostřelectva, předsunuli před ně fortifikační stavitelé ochranný zemní val a snížili výšku hradeb na jeho úroveň. Když se oblehatelé naučili předsunutý val prokopat a posunout tím svá děla do bezprostřední blízkosti opevnění, byly hradby zesíleny dalším, tentokrát týlovým zemním valem a staly se pouhým armovacím prvkem mohutného obranného náspu. Tak vznikl bastionový opevňovací systém, jehož nejvýznamnějším představitelem se koncem 17. století stal francouzský inženýr Sébastien le Prestre markýz de Vauban (1633–1707).

Bastionové opevnění ve svých jednoduchých barokních počátcích

Vzhledem k tomu, že souběžně s fortifikačním systémem vyvíjel markýz Vauban zároveň i způsob jeho dobývání kombinací palby a přibližovacích zákopů, stala se z této činnosti vysoce sofistikovaná vojensko-technická záležitost, jejíž dobu trvání bylo možno s matematickou přesností vypočítat. Snaha čelit pomalému, nicméně v konečném důsledku neodvratnému postupu oblehatelů se projevovala především přidáváním dalších předsunutých fortifikačních prvků do příkopu mezi hlavní hradbou a vnějším valem, čímž se původně jednoduchá obranná linie bastionů (bašt) a spojovacích kurtin (hradeb) začala členit do hloubky. Sám Vauban postupně vymyslel celkem tři fortifikační systémy, nazývané dnes jeho jménem. V dílech Vaubanových následovníků, zejména z takzvané mezièrské inženýrské školy, dosáhl bastionový systém ve druhé polovině 18. století vrcholu svého vývoje...

Na území Čech byly podle zásad mezièrské školy vybudovány tři mohutné městské bastionové pevnosti: Hradec Králové (1766-1789), Terezín (1780-1790) a Josefov (1781-1791), jejichž úkolem bylo chránit severozápadní hranici rakouského císařství proti případnému pruskému vpádu.

Hradec Králové na počátku 19. století. V popředí jedna z přístupových hrází

Opevnění pevnosti Hradec Králové bylo složeno z vnitřní linie bastionů a kurtin, další linie ravelinů a lunet v příkopu a vnější linie, kterou tvořila krytá cesta za příkopem. Díky konfiguraci terénu a systému stavidel bylo navíc možné celé předpolí pevnosti zaplavit, takže jediný přístup k pevnosti pak umožňovaly pouhé tři vyvýšené hráze. Při prvním a jediném bojovém využití hradecké pevnosti roku 1866 se právě toto obranné opatření ukázalo (byť dosti tristním způsobem) jako velmi účinné. Když totiž přes Hradec Králové ustupovaly jednotky rakouské armády, poražené nedaleko odtud v bitvě u Sadové, dal velitel pevnosti podle předpisu zavřít brány. Na západní přístupové hrázi došlo tím pádem k zácpě a nemálo ustupujících vojáků se v umělých záplavách utopilo. Vlastních bojů s Prusy, táhnoucími mezitím nerušeně na Prahu, se následně zúčastnilo pouze několik baterií pevnostního dělostřelectva, které se až do skončení války občas vzájemně ostřelovaly s bateriemi pruských krycích jednotek...

Pevnost Terezín  v roce 1845

Při stavbě pevnosti Terezín bylo kromě záplavového systému využito i takových nejmodernějších rafinovaností fortifikačního stavitelství, jakou byla důmyslná síť třiceti kilometrů předem přichystaných minových a speciálních naslouchacích chodeb, které měly čelit nepřátelské podkopové činnosti. K přímému bojovému využití terezínské pevnosti nicméně nikdy nedošlo. Za prusko-rakouské války roku 1866 podnikla její posádka výpad proti zásobovacím cestám pruské armády, při kterém úspěšně zničila železniční most u Neratovic. Bohužel to provedla již v době platnosti příměří, které předcházelo konci války...

Pevnost Josefov na počátku 20. století

Pevnost Josefov (původně Ples) byla vystavěna nejen současně s pevností Terezín, ale také podle shodných fortifikačních zásad. Rovněž zde se počítalo s možností zaplavení části předpolí a systém podzemních chodeb byl dokonce ještě o 10 kilometrů delší než v Terezíně. Prakticky shodné bylo i jediné bojové využití obou pevností. S tím rozdílem, že za války roku 1866 oddíl josefovské posádky nezničil (natož v době platnosti příměří) žádný most, ale sám byl takřka zničen v bitvě u České Skalice, a že josefovská děla si několikrát vystřelila na vzdálené pruské kolony, postupující na Prahu...

Úhrnem vzato, žádná z nejmodernějších českých bastionových pevností, postavených k obraně proti Prusku, svůj úkol nesplnila. Důvodem nebyl ani tak další vývoj obléhacího dělostřelectva či zdokonalení způsobu dobývání pevností, ale skutečnost, že na přelomu 18.a 19. století došlo k zásadní změně v samotném způsobu vedení války. Místo malých profesionálních armád, které si nemohly dovolit ponechat v týlu nepřátelskou pevnost, a musely ji proto pracně (byť díky Vaubanovi přísně vědecky) dobývat, se na evropských bojištích objevily početné masové armády, které nepřátelskou pevnost prostě zablokovaly krycími jednotkami a pokračovaly v postupu. Fortifikační stavitelství na tuto skutečnost později reagovalo budováním souvislých pevnostních linií, pro osamocené pevnosti z osmnáctého století – včetně těch českých – však už bylo pozdě. Ačkoli byly ve své době dokonalé, staly se v 19. století zbytečnými. Zvlášť když se po roce 1866 stal z Pruska místo odvěkého nepřítele spojenec na věčné časy...

A tak byla roku 1882 jako první zrušena pevnost Terezín, roku 1884 následovala pevnost Hradec Králové a roku 1888 přestala formálně existovat i pevnost Josefov. Opevnění Hradce Králové bylo až na nepatrné zbytky kompletně zbořeno, Terezín a Josefov se dodnes dochovaly jako nikdy ke svému účelu nevyužité a (navzdory úsilí hrstky nadšenců) pozvolna chátrající klenoty pevnostního stavitelství 18. století...

Zdroje textu a obrázků:
Vladimír Kupka a kolektiv: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha 2001)
www.valka.cz 
http://richard-1.com/terezin/
http://www.josefov.com/josefov_historie.htm
Autor : Karel Oktábec 🕔02.02.2012 📕14.278

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře