Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence X

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔08.01.2012 📕8.003

Seriál

  1. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence I
  2. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence II
  3. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence III
  4. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence IV
  5. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence V
  6. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VI
  7. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VII
  8. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VIII
  9. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence IX
  10. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence X
  11. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Výcvik dobrovolníků pro Izrael - motomechanizovaná brigáda


Vlajka budoucích Izraelských obranných sil

Vyhlášení samostatného izraelského státu vyvolalo v naší společnosti vlnu sympatií. Tato vlna sympatií šla napříč všemi skupinami obyvatelstva a velký ohlas tato skutečnost vyvolala mezi válečnými veterány ze Svobodova sboru. Zde je potřeba si uvědomit, že velká část jednotek Svobodovy armády, hlavně dokud to byl samostatný prapor a potom brigáda, byla tvořena vojáky židovského původu. O tom není pochyb a v závěru této práce se k tomu vyjádřím vícero řádky.

Tato vlna sympatií se přetavila v armádě do něčeho nebývalého. Ve skupině důstojníků z východu napevno zapustila kořínek myšlenka, že by bylo správné ze židovských dobrovolníků postavit a vycvičit velkou vojenskou součást. Podmínky pro tuto věc byly kupodivu dobré:
- politické klima u nás doma tomu bylo nakloněno
- Sovětský svaz v té době neměl námitek
- byl vyzkoušen model, jak vybudovat v zahraničí takovou jednotku – všechny naše vojenské celky bojující na různých frontách druhé světové války takto vznikly

Vytvořila se skupina důstojníků, kteří si tuto věc vzali za svou a ti také zahájili jednání se zástupci izraelského státu. V počátku šlo hlavně o tyto čtyři vojáky:

kapitána inženýra Samsona Šachtu

štábního kapitána Artura Hanáka

kapitána Viléma Kahana

štábního kapitána Karla Fantu

Výsledkem tohoto jednání na přelomu května června 1948 bylo sepsání a podepsání konkrétní dohody dne 25. června 1948 v pražském hotelu Esplanade. V úvodní preambuli bylo jasně uvedeno, cituji:

„ organizovati, se souhlasem kompetentních míst, na území ČSR samostatnou bojeschopnou vojenskou židovských dobrovolníkův v počtu přibližně jednoho tisíce mužů a žen. Tato jednotka bude po skončení nutného výcviku státi vládě Izraele k dispozici"

Podepsali:

za českou stranu:
kapitán inženýr Samson Šachta,
kapitán Vilém Kahan a
štábní kapitán Karel Fanta

za stranu Izraele:
Ehud Überall,
G. Fried a
Michal Huter.


Hotel Esplanade v dnešní době

Dohoda stanovila tyto rámcové úkoly:

Česká strana zajistí výcviková střediska, výzbroj a výstroj pro cvičené vojáky, potřebnou munici a ostatní vojenský materiál.

Izrael se zavázal finančně zajistit organizaci, zaplatit náklady na výcvik a to v celém komplexu, transport vycvičených vojáků do Izraele i s jejich rodinnými příslušníky a po dobu výcviku i hmotné zajištění vojáků a jejich rodin.

V této podobě se projekt dočkal podpory špiček armády, kde svobodovci zaujímali stále vyšší funkce. Zásadní ale bylo, že se za tento projekt postavil muž, který neustále zvyšoval svoji moc. Byl to i dnes známý plukovník Bedřich Reicin, tehdy vedoucí osobnost obranného zpravodajství. Tento člověk se do dějin naší armády zapsal způsobem, který nelze nazvat jinak než zločinným. Zde plukovník, nakonec divizní generál Bedřich Reicin, původním jménem Friedrich Reinzinger, byl československý voják, generál a agent sovětské NKVD. V době, která nás zajímá, byl přednostou Obranného zpravodajství (OBZ) a později to byl jeden z popravených členů tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra.

Jako velitel založil těžiště práce OBZ na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky ČSLA. Osobně dával rozkazy k fyzickému a psychickému týrání obviněných. Je spolutvůrcem perzekucí toho nejlepšího a nejčestnějšího, co naše armáda mezi svou generalitou měla. Je iniciátorem mimo jiných akcí i justiční vraždy generála Heliodora Píky a vykonstruovaných procesů s generály Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem. Počátkem roku 1951 byl zatčen. Na počátku vyšetřování se choval sebejistě a vzpurně, ale brzy jej zlomily metody, které sám u OBZ zavedl, v průběhu vyšetřování s ním bylo nakládáno zvlášť krutě.

V antisemitském procesu s prvním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským byl odsouzen k smrti a 3. prosince 1952 popraven. Ještě u šibenice, nachystané mu stranou, které pomohl k moci a pomohl jí ovládnout i ozbrojené síly, provolával slávu Sovětskému svazu a KSČ.

Jenže byl to také Žid a jeho podpora všemu, co se týkalo aktivit ve prospěch Izraele, nebyl hraná a vycházela z upřímných sympatií k tomuto projektu. Jestli mu to lze přičíst k dobru nevím. Zde jeho fotografie z dob války.

Do všeho byli zasvěceni i vrcholní představitelé KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského a jeho sekretariátu. 10. srpna tak u Waltra Stambergera na mezinárodním oddělení sekretariátu ÚV KSČ kapitán inženýr Samson Šachta vystupoval jako hlavní osoba pověřená organizováním židovské jednotky pro stát Izrael na našem území.
Původní zámysl, který podporovala i organizace „Merkas Lešerut HAAM"jinak centrála pro pomoc národu, měly podobné jednotky vzniknout i v Polsku, Rumunsku a Maďasku. Tato organizace byla také lávkou, přes kterou se KSČ snažila kontrolovat jak činnost všech sionistických organizací, tak i vše kolem vystěhovalectví do Palestiny.
Tato organizace prováděla ze své kanceláře na Palestinském úřadě v Josefovské ulici č.7 nábor a přijímala přihlášky. Tyto řadila do seznamů, které postupovala na hlavní štáb naší armády. Odtud potom dobrovolníci byli písemně vyzváni k nástupu k jednotce, a to hromadně na den 20. srpna 1948.

Souběžně pracovaly i složky MNO. Plukovník Palla, zmocněnec pro vše kolem „Důvěrné Izrael", po zamítnutí možnosti tuto jednotku cvičit u Tankového učiliště v Dědicích vybral výcvikový prostor Libavá pro jeho velikost, ubytovací kapacity a možnost provádět i tankový a dělostřelecký výcvik. Dále bylo potřeba zvolit vhodného velitel, dát mu potřebné pravomoci a přenést konečnou odpovědnost za celou akci na tohoto člověka a jeho štáb. Bylo jasné, že osobnost velitele bude klíčová a nakonec generál Šimon Drgač. Rozhodl poměrně pozdě, ale vybral toho nejlepšího z nejlepších. Byl to čerstvý absolvent Vysoké školy válečné, major Antonín Sochor.


Major československé armády, Antonín Sochor

Tento muž, který by si sám zasloužil rozsáhlou práci, převzal dne 9. srpna 1949 pověření a obdržel zvláštní zmocnění. Dále obdržel zvláštní přípis pro velitele 3. vojenské oblasti kam spadal i Výcvikový prostor Libavá, na jehož základě mu tento měl poskytnout bez prodlení vše potřebné pro rozvinutí výcvikového střediska pro svoji jednotku. Osobnost Antonína Sochora je známá. Pokud ale by někdo chtěl o něm vědět více, snad postačí tento odkaz: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/120095#120095

Sochor v doprovodu Maxe Webera, Samsona Šachty a Františka Blocha neprodleně odjel do tábora v Libavé. O nic se nemusel bát, izraelské velvyslanectví se písemně zavázalo, že ponese náklady spojené s touto akcí. Dokument podepsal Otto Felix.

Sochor a jeho blízký štáb se do své práce pustili iniciativně. Dnes se už nelze dovědět, co Sochora vedlo k tomu, aby se této práce ujal. Myslím si ale, že to byla hluboká a upřímná náklonnost, kterou za války získal ke svým bojovým druhům ze Svobodova sboru, vojákům i důstojníkům, kteří byli židovského původu a kteří bojovali se statečností a nasazením, které on sám statečný a houževnatý voják dokázal ocenit.

Do nástupu branců chybělo už jen 11 dní a bylo potřeba vše vybudovat v extrémně krátké době. Jeho výcvikové středisko dostalo označení VÚ 5304. K 18. srpnu se u něj hlásilo prvních 15 důstojníků – instruktorů a díky tomu, že to byli dobrovolníci, kteří počítali s tím, že po vycvičení odjedou s jednotkou do Izraele, v jednotce jak šel čas zaujali významné funkce.

Mezi nimi byli tito lidé:

Mavína Friedmannová - Fantová. Tato žena jako velitelka zdravotnické hlídky 1. československého samostatného praporu v SSSR, byla společně s vojáky 1. roty kapitána Jaroše v první linii, kde ošetřovala pod palbou raněné. Vynesla jich z boje více než třicet i se zbraněmi a když se ocitla tváří v tvář nepříteli, nezalekla se a nečekaně přesnou palbou ze samopalu ho obrátila na ústup. Za výjimečnou statečnost jí byl jako první československé ženě udělen sovětský Řád Rudé hvězdy současně s Československým válečným křížem 1939. V létě 1943 byla převelena k zdravotní rotě a v roce 1944, již jako četařka, k zdravotnímu praporu 3. čs. samostatné brigády, s níž se poté zúčastnila osvobozovacích bojů od Dukly až do Ostravy a Prahy. Provdala se za příslušníka čs. vojenské jednotky v SSSR Kurta Fantu a přijala jeho příjmení. Po válce dokončila zdravotní školu ČSČK a poté pracovala ve Vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích. V létě 1948 se přihlásila dobrovolně jako instruktorka zdravotnického výcviku do nové jednotky izraelské armády a spolu s manželem pak odešla do Izraele, kde se stala velitelkou zdravotnické čety organizace Hagana. Zpočátku žila v Haifě a později v Nahariji.


Malvína Fantová, Malvínka, jak ji jmenuje Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy, jako poručík v roce 1945

Kapitán Bernard Mechanovský, veterán války, který byl jako vojín vyznamenán za mimořádnou statečnost v boji o Sokolovo Řádem rudé hvězdy. Narodil se v polské Lodži v české židovské rodině. Po vypuknutí druhé světové války narukoval jako polský občan do polské armády, prožil dva týdny ústupových bojů s wehrmachtem, po nichž zůstal v Sověty obsazené části Polska v Białystoku a opět pracoval v textilnictví. Po napadení SSSR bojoval v Rudé armádě, po zranění vstoupil do formujícího se 1. československého polního praporu v Buzuluku. Bojoval, jak jsem uvedl, u Sokolova a potom u Kyjeva jako dělostřelec. Absolvoval důstojnický kurz. Se Svobodovou armádou došel až do Československa. Z rodiny v Polsku nikdo nepřežil, proto zůstal v nové vlasti a po válce sloužil v československé armádě. Nakonec se objevil i zde. V roce 1995 vyšla jeho vzpomínková kniha s názvem: „ Bojoval jsem ve třech armádách".

Kapitán Richard Fišl, velitel budoucího tankového praporu. V naší tankové brigádě, která za války bojovala v rámci 38. armády na Hlučínsku, velel 1. tankovému praporu. Bez boje donutil Poláky, kteří okupovali před válkou nám patřící Český Těšín, aby ho opustili a potom postupoval na Ostravu, Olomouc a nakonec 10. května 1945 jeho tanky defilovaly Prahou.


kapitán Erik Faltr, zde s kolegyní od dělostřeleckého oddílu

Štábní kapitán Alois Soldán.
Štábní kapitán Václav Rambousek.

Snad ty tři krátké medailony jasně ukazují, že se zde sešla vybraná společnost zkušených vojáků přesvědčených o nebývalém významu práce, kterou se rozhodli vykonat.

Na místo také dorazil:
- stavebně ubytovací materiál - například 33 stanů
- výstroj pro 600 vojáků
- spojovací materiál
- dopravní prostředky
- ženijní materiál
- zdravotní materiál

Dorazil i materiál nejcennější, první část výzbroje. A z výčtu, který následuje je vidět, že se nešetřilo:
200 pušek
330 samopalů
50 pistolí
12 lehkých a 4 těžké kulomety
2 houfnice ráže 105 mm
2 protitankové kanóny ráže 75 mm
2 protiletadlové kanóny ráže 37 mm
2 kusy velkorážových kulometů proti letadlům
4 minomety ráže 82 mm
technické prostředky pro 3 dělostřelecké baterie.

Dobrovolníci dorazili dne 20. srpna 1948 do kasáren 40. pěšího praporu v Hranicích na Moravě, kde bylo pod velením štábního kapitána Kurta Fanty zřízeno odvodní středisko. První dva dny se prezentovalo 350 osob. Po přijetí a vyzbrojení se skupiny přesunuly přes Poštát do výcvikového tábora Libavá, kde si v prostoru Keprtovic sami postavili stanový tábor.

Organizační struktura byla na počátku taková:

Velitel: kapitán Antonín Sochor
Zástupce velitele a náčelník štábu: štábní kapitán Max Weber
Jednotky:
- škola pro nižší velitele pěchoty, velitel štábní kapitán Rambousek, celkem 76 osob
- výcvikový dělostřelecký oddíl, velitel kapitán Erik Faltr, 75 osob
- výcviková technická rota, štábní kapitán Foerster, která měla několik čet:
+ četa spojovací, 12 osob
+ ženijní četa, 17 osob
+ četa motorových vozidel, 20 osob
- tanková výcviková četa, 28 osob
- výcviková zdravotní četa, kapitán Malvína Fantová, 67 žen

Pomocná rota tábora, která se starala o chod výcvikové zdravotní čety, velitelské čety, táborové ošetřovny, táborového velitelství a hospodářské správy měla 30 osob.
Stanový tábor se nakonec ukázal jako nevyhovující, a tak byl celý ten soubor lidí a materiálu přestěhován do Vojnovic, kde bylo možné ubytování ve zděných objektech. Frekventantky a materiál jely na vozidle, chlapi v rámci výcviku šlapali po svých. Zde od 23. srpna byl zaveden systém dozorčí a strážní služby a byl zahájen výcvik podle zatímních osnov.

Tento kurs se stal cílem mnoha i velmi významných oficiálních návštěv. Hned zpočátku to byla návštěva dvou izraelských důstojníků, generála Davida Shaltiela jako představitele hlavního štábu a Salomona Jakoba. Dorazili v doprovodu plukovníka Stanislava Pally, kapitána Pressera a Otty Felixe. Salomon Jakob byl jmenován velitelem celé brigády. Po ukončení výcviku ji měl převzít a odjet s ní do Izraele. Do té doby ale brigáda byla pod vedením Antonína Sochora jeho lidí.


Představitel izraelského generálního štábu David Shaltiel

Salomon Jakob a jeho bojové zkušenosti, které nabral za bojů při obraně Jeruzaléma, se ukázaly jako velmi cenné. Velmi se zajímal o stav vycvičenosti u dělostřelců - to podle jeho mínění na bojištích izraelské armádě velmi chybělo. Výcvik brigády a její početní růst nabraly vysoké tempo. Na druhou stranu je jeho osobnost velmi rozporuplná. Naftali Bar Shalom ve svých vzpomínkách tvrdí, že tento člověk brigádu několikrát navštívil, byl i u jednání Antonína Sochora v Izraeli a dokonce v poslední fázi výcviku brigády byl trvale přítomen. Podílel se dokonce na tvorbě organizační struktury, v prostorech brigády měl dokonce i vlastní kancelář, ale jak to bylo s jeho velením, není jasné.

Bohužel se brzy ukázalo, že tak velké vojenské těleso cvičící navíc velmi hlučně, nelze utajit jak před vojenskou veřejností, tak ani před civilním obyvatelstvem. Orgány vojenského obranného zpravodajství brzy zachytily velké množství šeptandy. Ale to se asi dalo čekat. Proto major Sochor po provedené rekognoskaci nařídil přemístit celý tento konglomerát lidí a materiálu do nového působiště Velká Střelná. Tato obec, kterou před nedávnem museli opustit sudetští Němci, zela prázdnotou a sloužila armádě pro různé účely. Před válkou to bylo místo s více než dvěma tisíci obyvateli. Dnes po ní existuj jen pár trosek a pamětní sloup na místě bývalého kostela. Brigáda zde měla všechno včetně kina.


První obrázek ukazuje, jak vypadal obec Velká Střelná v roce 1948, krátce po odsunu německých obyvatel. Druhý potom jak vypadá dnes, po 50 let dlouhé péči našeho státu. Jen trosky a zbytky stěn

V novém místě se znovu rozběhl výcvik a brigáda rostla i početně. Její růst je vidět z těchto údajů:

- k 5. září 1948 měla brigáda 40 důstojníků, 12 rotmistrů, 353 vojínů a 115 vojínek. Celkem tedy 520 osob
- k 16. září 1948 to bylo 43 důstojníků a 4 důstojnice, 15 rotmistrů, 119 poddůstojníků a 1 poddůstojnici, 349 vojínů a 127 vojínek. Tedy 658 osob
- k 15. září 1948 to bylo 66 důstojníků a 4 důstojnice, 21 rotmistrů, 190 poddůstojníků a 1 poddůstojnici, 737 vojínů a 289 vojínek. Tedy 1308 osob
- k 4. listopadu 1948 to bylo 57 důstojníků a 3 důstojnice, 22 rotmistrů, 196 poddůstojníků, 755 vojínů a 302 vojínek. Tedy 1 335 osob

Jak rostly počty a rostla vycvičenost, měnily se i prvotní malé jednotky na vyšší. Například z tankové čety byla k 3. září tanková rota a nakonec k 3. říjnu tankový prapor. Dělostřelecký oddíl nakonec dorostl do pěti baterií.
Zdravotní a ženijní čety se rozrostly na roty.

Jako samostatné jednotky v brigádě působily:
- autorota
- plynová četa
- četa velkorážových protiletadlových kulometů.
Stále docházející nováčky přijímala výcviková četa, která je napřed v šest a potom dokonce v třídenním tvrdém výcviku protáhla základním výcvikem a poslala je dál.

V polovině září byl ustaven štáb brigády tak, aby odpovídal potřebám velení takto silné a technicky nasycené jednotky.
Byl tvořen těmito funkcemi obsazených konkrétními lidmi:
- náčelník štábu štábní kapitán Weber
- 1. oddělení s přednostou štábním kapitánem Hanákem
- 2. oddělení s přednostou nadporučíkem Zolerem
- 3. oddělení s přednostou štábním kapitánem Fantou
- 4. oddělení s přednostou nadporučíkem Danešem
- 5. oddělení s přednostou štábním kapitánem Kahanem
- materiální důstojník štábním kapitánem Maierem
- hospodář nadporučík Liling
- šéflékař štábní kapitán MUDr. Široký
- pobočník velitele kapitán Beck
- tělovýchovný důstojník kapitán Kolský
- osvětový důstojník nadporučík Zinn
- správa budov poručík inženýr Drucker
- sociální oddělení nadporučík inženýr Gros

Život v táboře se pomalu ustálil a získal pravidelný rytmus. Byla v něm dopolední a odpolední doba pro výcvik 10 hodin spolu. Byl zde prostor pro jazykovou přípravu. Každý pátek večer se konaly společné zábavy. Pamatovalo se na židovské svátky a ortodoxní věřící dostávali košer stravu. Společný život mužů a žen upravoval zvláštní rozkaz velitele. Nebyl zaznamenán jediný incident, který by tento rozkaz porušil.

Jinak vojáci jsou vojáci - sem tam někdo zmizel načerno, občas se zbytečně mluvilo kde nemělo a bylo i několik případů zběhnutí. Jak byly tyto případy řešeny se mi nepodařilo zjistit. Korespondenci cenzurovala a posílal dál pobočka Merkasu v Olomouci. Osobní zbraně příslušníků, a nebylo jich málo, byly uloženy u velitele.

Brigáda rostla a stávala se významnou vojenskou silou. Přitahoval na sebe pozornost mnoha politiků. A sama se stávala významnou politickou veličinou. Její sebeuvědomění se projevilo už počátkem září 1948 přijetím dokumentu, který podepsali zástupci všech kategorií vojáků a který nese název:

Memorandum příslušníků židovských dobrovolníků na území ČSR, určené vládě izraelského státu"

Obsahoval dvě skupiny požadavků.

1. Požadavky vojenského a organizačního charakteru, ke kterým patřilo:
- schválení organizačních tabulek
- přiznání vojenských hodností získaných v československých ozbrojených silách i po začlenění do struktury izraelské armády
- převzetí všech československých důstojníků a rotmistrů

2. sociálně politické požadavky:
- nasazení brigády do bojů jako celku
- sociální zajištění rodinných příslušníků vojáků
- poskytnutí státní podpory při kolonizaci přiděleného území
- zvláštní požadavek pro potvrzení Salomona Jakoba ve funkci velitele brigády

Toto memorandum předal osobně Antonín Sochor náčelníkovi generálního štábu izraelské armády Jakovi Dorimu (Yaakov Dori), dne 19. září 1948. V doprovodu s kapitánem Šlechtou se v dalším programu seznámili se stavem výcviku izraelské armády a se staven na jednotlivých frontách. Obrázek tohoto prvního muže izraelských ozbrojených sil je zde.

Pár slov o tomto muži: Narodil se v roce 1899 v Oděse, v Rusku. Jeho rodina odešla do Palestiny v roce1905 po pogromech na Židy. Po dokončení vysoké školy na Hebrejské Reali školy v Haifě, se zapsal do židovské legie v britské armádě během První světové války. Později se připojil k Haganě a přijal ilegální jméno "Dan". V Haganě byl velitelem jednotek v Haifě. V roce 1939 se stal náčelníkem štábu Hagany a po vzniku IDF ve funkci pokračoval. V době války za nezávislost byl vážně nemocný a musel se spolehnout na schopnosti svého zástupce Yigaela Yadina . Zemřel v roce 1973.

Do Sochorova odjezdu zpět do domů dne 5. října, byl potvrzen jen první a čtvrtý bod vojensko-organizačních požadavků. Ostatní se nepodařilo rozhodnout. Ale bylo podáno ujištění, že příslušníci brigády budou mít pro vybudování svých osad vyčleněno území s částí mořského pobřeží v blízkosti Haify.

Dne 10. října se Sochor vrátil k brigádě a předal potřebné informace svým lidem. Seznámil je s tím, jak to vypadá na bojištích v Izraeli a uvedl, že bojující vojáci vykazují mimořádně vysokou morálku. Oznámil, že výcvik se musí urychlit a z intenzívnit. Zpráva o dostatku půdy pro všechny příslušníky brigády vyvolal euforii a výrazně uklidnila obavy z budoucnosti.

Do brigády se pokoušela zasahovat také KSČ. Jenže v celé brigádě bylo jen 15 komunistů a ti neměli možnost nic významného ovlivnit. Komunisté se v tomto nemohli opřít ani o velitele Antonína Sochora. Proto dostali geniální nápad - vyměnit jej za vyššího důstojníka komunistu. Pro nekompromisní zamítnutí ze strany generála Drgače se toto nekonalo. Na druhou stanu měla KSČ oprávněné obavy z aktivit organizace Irgun. Té se koneckonců obával každý všude, kde se vyskytovala. Pro překonání jejího vlivu měla těm několika komunistům pomáhat i organizace MAPAM, která byla považována za levicovou sociální demokracii. Bedřich Reicin využil svého postavení a pár nepohodlných osob pod různými záminkami nechal zajistit.

Za významný počin potom lze považovat návštěvu doktora Bedřicha Steinera. Tato návštěva byla přijata poměrně kladně. Byl to předseda Branného výboru Národního shromáždění. Mluvil o nebezpečí, které představuje Irgun a vojáci chápali jeho obavy. Velký úspěch měla návštěva a přednáška spisovatelky Hany Budínové, která vojákům přenášela o své cestě do Izraele.

V táboře pracovala i osvětová skupina. Jejím představeným byl osvětový důstojník nadporučík Alfréd Zinn. Tento muž v době SNP bojoval v partyzánské skupině Čapajev. K 1. srpnu 1946 se nechal aktivovat v hodnosti poručíka a působil v osvětě. Na rozkaz náčelníka hlavní správy výchovy a osvěty byl pověřen výkonem mravněpolitické výchovy ve všech střediscích kde se realizovali kursy označené „Důvěrné Izrael" Odešel s brigádou do Izraele a v roce 1957 se vrátil domů.

Čas se zkracuje a výcvik nabývá tempo.

Jak přibývalo branců, bylo potřeba stále více a více výcvikové techniky. Byl velký problém ji zajistit. Bylo potřeba opakovaných urgencí a často do procesu musel vstoupit přímo generál Šimon Drgač. Tanky T-34 dorazily ze Štramberka po vlastní ose. Dělostřelecká technika vlakem z Jižních Čech. Nakonec dorazil i materiál pro chemický a ženijní výcvik. Lidé ve velení brigády, z velvyslanectví i pověření prací pro DI v armádě cítili, jak se mění, a to nepříznivě, vnitropolitická situace.
21. září se konala porada, na které Salomon Jakob požadoval přehodnotit osnovy a začít jako první cvičit nejdůležitější a nejnáročnější prvky bojové přípravy. Důvěrně jim zde sdělil, že zachytil informace, které avizovaly možné zrušení tábora. To byla těžká rána. Pod vlivem zpráv z Izraele se začalo počítat s možným ukončením výcviku a odsunem brigády do nové vlasti už k 5. listopadu 1948. Proto bylo k 15. říjnu 1948 rozhodnuto zastavit příjem dalších vojáků.


Výcvik ve střelbě ze samopalu MP 40

A začal hektický ruch. Střelnice se používala celodenně bez přestávek. Tanková cvičiště se otřásala pod manévry těžké techniky. Dělostřelci cvičili o život přesuny, rozvinování a zastřelování svých děl. Každý dělal, co mohl. Morálka se zvedala - vojáci měli pocit, že brzy jejich zbraně budou pomáhat bránit novou vlast.


Výcvik ve střelbě ze 105mm houfnice

Od 18. října 1948 začal Antonín Sochor osobně cvičit štáb brigády. Toto školení absolvovali i všichni velitelé jednotek. Sochor věděl s kým má co do činění, a tak stanovil účel jako osvěžení si a případné doplnění znalostí a návyků. Bylo cvičeno:
- praktické otázky vnitřní dělby práce ve štábu
- zpracování bojové dokumentace
- utajení, spojení a operační činnost
- využití polních stanovišť
- dozorčí služba na štábu

S podřízenými veliteli podle připravených taktických námětů a se štábem se procvičovalo:
- bojové a materiální zajištění
- vybrané druhy bojové činnosti - útok, pronásledování, střetný boj a obrana

Vždy se vycházelo z válečných zkušeností, a to především jednotek československého armádního sboru. Například se procvičoval námět, kdy brigáda zachycuje vlastní ustupující jednotky a přechází do protiútoku, aby obnovila původní postavení.
Velkou výhodou bylo, že do brigády nastoupilo 495 osob s válečnými zkušenostmi, nebo s vykonanou vojenskou službou v různých armádách. Jejich procentní zastoupení bylo takovéto
- československá armáda.........51,11 %
- Rudá armáda......................34,95 %
- armáda Velké Británie............8,08 %
- maďarská armáda..................1,62 %
- slovenská armáda..................1,01 %
- partyzáni..............................1,01 %
- jiné armády..........................1.01 %

Jednotky brigády přecházely od výcviku jednotlivce k výcviku skupin družstev, osádek a obsluh zbraní. Byly provedeny hromadné ostré střelby všech pěších jednotek brigády a po nich náročný noční výcvik. Následovalo házení ručních granátů na granátové střelnici v Nepřívazech. To je další dnes už neexistující obec, v době těchto aktivit už byla v troskách. Skvěle odstříleli z pěchotních zbraní i vojáci od jednotlivých zbraní.

Střelby s protiletadlových kanónů ráže 37 mm komplikovaly různé poruchy a podařilo se je úspěšně dokončit až 30. října. Tanky mohly odstřílet až po dodávce munice ráže 85 mm a její kompletaci, tedy 4. listopadu 1948. Střílelo se na pevné i pohyblivé cíle.

Vyvrcholením výcviku se stala polní střelba brigády na střelnici v Nepřívazech. Procvičoval se útok zesíleného pěšího praporu pod velením kapitána Rambouska s posilovými prostředky, dělostřeleckým, protiletadlovým oddílem a posílena rotou středních tanků.

Přesně podle námětu zahájily v ranních hodinách 2. listopadu 1948 jednotky vlastní bojovou činnost. Po silné dělostřelecké přípravě prolomil zesílený prapor za podpory tanků nepřátelskou obranu. Druhým náporem na pravé křídlo obrany prapor zlikvidoval opevněné body a nakonec čelním útokem dosáhl druhé linie nepřátelských zákopů. Součástí cvičení byla i ostrá polní střelba dvou pěších rot, úderné skupiny dělostřelectva a tanků. Skvěle stříleli protitankoví dělostřelci. Celkový výsledek byl výtečný.

Den předtím, dne 1. listopadu 1948 bylo provedeno přezkoušení i studentů školy nižších velitelů pěchoty. Tato škola připravila vojíny a poddůstojníky na taktický stupeň družstvo až četa.

Vojíni dosáhli těchto výsledků: výtečně 14,92 %, velmi dobře 36,84 %, dobře 39,47 %, dostatečně 8,77 %

Poddůstojníci potom dosáhli těchto výsledků: výtečně 42,90 %, velmi dobře 42,90 %, dobře 14,20 %

Zkoušky byly písemné, ústní a praktické a z těchto předmětů:
- taktika, úprava terénu
- styk a spojení
- nauka o střelbě
- zpravodajství
- hospodářská služba
- zdravotnická služba
- zvláštní bojové prostředky
- topografie

U brigády proběhla celá řada specializovaných kursů:
- kurs zdravotnických poddůstojníků
- instruktorský kurs pro poddůstojníky
- zdokonalovací kurs instruktorů
- kurs technického personálu tankového praporu
- kurs pro techniky radiomechaniky
- kurs dělmistrů a zbrojířů
- kurs pro štábní pracovníky
- kurs techniků dílen
- instruktorky kurs pro ženy
- kurs pozorovatelů

Po splnění všech výcvikových úkolů brigáda končila výcvik a připravovala se na zrušení výcvikového střediska. Blížil se odjezd nyní už vycvičených vojáků do nového působiště.
Po celou dobu výcviku, běžela málo viditelná ale velmi důležitá opatření, spojená s administrativní agendou spojenou vystěhovalectvím do Izraele. Bylo to organizováno podle osvědčených metodik z jiných kursů.

Kapitán inženýr Samson Šachta kompletoval seznamy se žádostmi o československý cestovní nebo vystěhovalecký pas a postupoval je na hlavní správu štábnímu kapitánovi Ladislavovi Parmovi. Jejich schválení zmocněncem pro DI přebíralo agendu ministerstvo vnitra.
Vstavení pasu ale záviselo na uspořádání osobních, finančních, bytových a dalších poměrů žadatelů. Nejvíce potíže dělal, kdo by to řekl, i tenkrát berňák. Pro pomoc s těmito záležitostmi bylo určeno právě sociální oddělení brigády. Od 14. října přímo ve Velké Střelné začala pracovat expozitura ministerstva financí a také pobočka organizace Merkas.
Odchod vojáků v činné službě jak prezenční tak i vojáků z povolání mimo území republiky a vlastně i ke službě v cizí armádě bylo vyřešeno tak, že vojáci prezenční sužby odešli na trvalou dovolenou dnem 2. listopadu až do konce své prezenční služby.
Vojáci z povolání si osobně podávali žádosti o propuštění do zálohy s uvedením důvodu:

„Dobrovolná účast na osvobozovacích bojích ve Státě Izrael".

Na základě této žádosti je potom generál Šimon Drgač přeložil do zálohy.

Dne 23. října 1948 byl vydán rozkaz, který stanovil, že působnost výcvikového střediska končí dnem 5. listopadu 1948. Velitel Antonín Sochor k tomu vydal vlastní velmi podrobný rozkaz. Likvidace tábora trvala až do 7. listopadu. Byly staženy zbraně, materiál, odevzdány ubytovací prostory.
První odcházely z tábora ženy. Odchod všech příslušníků byl organizován tak, aby na etapních stanicích nedocházelo k hromadění většího množství osob. Poslední odešla likvidační skupina. Po rekognoskaci nového působiště - reemigračního tábora v Mikulově se 7. listopadu na toto místo přesunul i nový velitel brigády, štábní kapitán Artur Hanák. Příslušníci brigády dostali krátkou dovolenou na vyřízení osobních záležitostí a poté už se čekalo na transporty do Izraele.

Zásadní změna bylo, že v důsledku politických rozhodnutí se nepodařilo uskutečnit původní záměr, odeslat brigádu kompletně vybavenou se zbraněmi. Brigáda zbraně nedostala.

Válka o Izrael končila. Brigáda se tak stala tak trochu obětí politických her. Když bylo jasné, že brigádu neovládnou komunisté, stala se pro komunisty obtížnou. Dokonce se řešilo, že by měla být odzbrojena a změněna na zemědělskou komunu. Bylo rozhodnuto ji odeslat do Izraele, vyzbrojit dostupnými zbraněmi a po rozdělení na jednotky podle potřeby do boje nebo jejími částmi vyztužit už existující formace izraelské armády.

Rozhodnutí brigádu rozdělit provedl osobně David Ben Gurion. Mohly v tom být :
- obava z možné infiltrace prokomunisticky orientovanými osobami
- spolu s tím bylo možno předpokládat i jisté riziko zpravodajské angažovanosti pokud by jednotka infiltrovaná komunisty byla.
- brigáda byla jednolité stmelené těleso, ale nebyla vyzbrojena a nebyly k dispozici těžké zbraně a bojová technika, které výtečně ovládala. Bylo jednodušší ji přecvičit na nové zbraně a techniku v menších celcích
- asi hlavní důvod byl ten, že Ben Gurion a jeho lidé měli obavu, že by takto jednolité těleso mohlo jevit budoucnosti frakcionistické tendence a ohrozit tak jednolitost izraelské armády. Že v tom nemuselo být nic zaujatého dokazuje i fakt, že stejným způsobem Ben Gurion nechal rozptýlit obě brigády vzniklé z Palmach. A to byly osvědčené jednotky. Jenže byly příliš zahleděné samy do sebe.

Brigáda setrvala v Mikulově až do konce roku 1948. V prvních měsících roku 1949 se příslušníci brigády spolu s rodinami v počtu více než 3 000 osob přepravily do rumunské Konstance, do italských a jugoslávských přístavů- vyvolalo to jen málo pozornost. Odtud loděmi odpluli do izraelského přístavu Haifa. Naftali Bar Shalom, styčný důstojník, o kterém jsem psal v úvodu této práce, s veliteli brigádu shromáždil a byl i u toho, když byla skutečně rozdělena. Bylo to v únoru, a na ostrově Rhodos probíhala mírová jednání. Boje utichaly a docházelo k lokálním, i když velmi ostrým bojům. Některé části brigády do nich zasáhly a okamžitě si získaly skvělou pověst. Mnoho příslušníků bylo vyznamenáno. Mezi nimi i nejmladší voják Svobodovy východní armády, parašutista Kurt Lanzer, který se stal vojákem ve svých 14 letech. Jeho tatínek zemřel krátce po příjezdu do Buzuluku na útrapy sovětských lágrů, kde byl s celou rodinou 3 roky. Jeho dva bratři padli ve svém prvním boji v Sokolově s většinou Jarošovy první roty.


Norberet a Walter Lanzerové, dva z padlých v hořké bitvě o Sokolovo

On sám byl na prosbu matky z válečných operací vyjmut - zůstal jí jen on. Prošel výcvikem jako dobrovolník a do Izraele šel s nadšením. Jeho matku se nepodařilo dostat do emigrace. Až do roku 1959 živořila s důchodem, který jí vděčná vlast, pro niž zemřela většina jejích nejdražších, vyměřila na neuvěřitelných 130,- korun českých. Za svým synem do Izraele se dostala až v roce 1969.


Kurt Lanzer, hrdina bojů v poušti Negev, přebírá vyznamenání z rukou Davida ben Guriona

Do izraelské armády bylo zařazeno hodně vojáků a většina zkušených důstojníků. Mezi nimi Artur Hanák, Richard Fišl, Šimon Šachta, manželé Fantovi, doktor Lavi a mnoho dalších.


Přístav Haifa, cíl lodí přepravujících příslušníky motomechanizované brigády a centrum oblasti, kde se naši bývalí občané usadili

Většina členů brigády přijela se svými rodinami. Po skončení války měli jako hlavní cíl umístit bezpečně ženu děti a začlenit se do života země. A najít vhodné zaměstnání. Vláda státu Izrael splnila své slovo a tito lidé dostali k osídlení velkou vesnici Keren Maharal nedaleko Haify. Zde zapustili nové kořeny a během let zde vybudovali prosperující hospodářskou oblast. Nezastupitelnou roli v tom sehrál kapitán inženýr Samson Šachta. Odešel do zálohy a veškeré své schopnosti věnoval pomoci svým lidem z brigády.

Po válce se malá část příslušníků brigády vrátila zpět do naší země. Většinou jen proto, aby zjistili, že Československem zmítají protižidovské nálady a Židé jsou perzekuováni. Mnoho z nich také skončilo v celách STB a ve vězeních. Popraven nebyl naštěstí ani jeden. Naše země se vydala cestou protižidovské a protiizraelské politiky trvající dalších skoro 40 let.

Je skoro neuvěřitelné, že i přes narůstající vlnu antisemitské politiky, sympatie k Haganě a Izraeli v armádě dokázali naši vojáci a někteří politici dovést tento velký vojenský počin k výbornému konci. Velký vliv na celý proces výcviku brigády měla mimořádná autorita podplukovníka Antonína Sochora. Byla to respektovaná a vysoce vážená vojenská osobnost. Vycvičil své dobrovolníky s využitím vlastních bohatých zkušeností z bojů na východní frontě.

Závěr k této kapitole

Co napsat? Snad jen to, že není možné komplexně zhodnotit z našeho pohledu přínos příslušníků brigády pro zajištění obrany mladého izraelského státu. Ale tato pomoc byla izraelskými představiteli i občany vysoce ceněna. Když došlo k tragické nehodě, při které nesmyslně zahynul podplukovník Antonín Sochor, byl to pro izraelskou zemi šok. Tiskem proběhly zprávy o jeho nefalšovaném, vřelém vztahu k jejich zemi. Byly oceněny bojové výsledky částí brigády nasazených do akcí v poušti Negev.
Pro své vojáky, které do Izraele vyslal vycvičené pro různé zbraně a služby, byl vrcholnou autoritou. O jejich vztahu k němu svědčí to, že byl označen za „Otce pluku". Kolem jeho smrti je mnoho nejasností, mnoho lidí bylo a je přesvědčeno o tom, že to byl atentát zinscenovaný lidmi kolem Bedřicha Reicina.

Zcela jistě ale Izrael dostal příjezdem této brigády, tedy vojáků i jejich rodinných příslušníků, velmi cenný přírůstek obyvatel - čestných, statečných a odhodlaných lidí. V nové vlasti se neztratili a věřím tomu, že i díky nim jejich vlast dokázala přestát vše, co ji v budoucnosti mělo čekat.

Seriál

  1. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence I
  2. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence II
  3. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence III
  4. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence IV
  5. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence V
  6. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VI
  7. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VII
  8. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence VIII
  9. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence IX
  10. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence X
  11. Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔08.01.2012 📕8.003

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře