Poslední bitva rakousko-uherské armády (Vittorio Veneto 1918)

Autor : Karel Oktábec 🕔07.01.2012 📕16.627


„Na jedno německé letadlo připadá nejméně pět anglických a amerických.
Na jednoho hladového unaveného německého vojáka v zákopu připadá pět silných, svěžích tam naproti.
Na jeden německý komisárek připadá tam naproti padesát plechovek masových konzerv.
Nejsme poraženi, neboť jako vojáci jsme lepší a zkušenější; jsme prostě rozdrceni, odšoupnuti přesilou“
(Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid)

Po vítězství na východní frontě, dosaženém společně s Němci (za vydatného přispění ruských bolševiků, kteří úspěšně rozložili obrovskou ruskou armádu), přesunulo rakousko-uherské velení své jednotky z východu na italské bojiště. Díky tomu mohlo v červnu 1918 zahájit ofenzivu hned na třech místech současně – v západním Tyrolsku (průsmyk Tonale), na planině Sedmi obcí a na Piavě (náhorní plošina Montello). Útok na Tonálský průsmyk, jehož hlavním cílem bylo odpoutat pozornost nepřítele, skončil více méně plánovaným neúspěchem krátce po svém zahájení. Útok na Planině sedmi obcí zastavili britští a francouzští vojáci jižně od Asiaga, mimo jiné i proto, že rakousko-uherským dělostřeleckým bateriím došla munice. Italy hájené Montello sice rakousko-uherské jednotky po předchozím překročení rozvodněné Piavy z větší části dobyly, po zhroucení svého týlového zabezpečení, způsobeném odplavením všech provizorních mostů, se však opět stáhly zpátky na levý břeh.

Neúspěch této poslední rakousko-uherské ofenzivy ukázal, že hospodářsky zcela vyčerpaná habsburská monarchie má stále ještě relativní dostatek dobře vycvičených a dobře vyzbrojených vojáků, že však již není schopna tyto vojáky nejen zásobit municí, ale ani nakrmit a obléknout. Tradičně výkonné rakousko-uherské dělostřelectvo smělo poskytovat omezenou palebnou podporu prvosledovým jednotkám pouze se souhlasem vyšších štábů, potravinové příděly frontových jednotek se snížily na kalorickou úroveň dnešních diet pro léčbu těžké obezity. Polovina vojáků neměla kompletní předepsanou uniformu, dokonce i frontoví důstojníci, odcházející na dovolenou či s hlášením k týlovému štábu, si museli navzájem půjčovat stejnokrojové součástky, pokud nechtěli být káráni za ústrojovou nekázeň...


Slavnostní nástup vojáků rakousko-uherské amády ve čtvrtém roce války
(Michael Wachtler-Günter Obwegs: Krieg in den Bergen, Bozen 2003)

Jedinou týlovou službou rakousko-uherské armády, která vzorně fungovala až do úplného konce, byla polní pošta. Otázkou je, do jaké míry tím armádě prospěla. Hladovým a otrhaným vojákům v zákopech dodávala totiž nejen potřebné balíky s jídlem, kuřivem a nedostatkovým spodním prádlem (což do jisté míry nahrazovalo nedostatečnou výkonnost příslušných vojenských zásobovacích orgánů), ale také dopisy, v nichž jim příbuzní a známí líčili neutěšenou hospodářskou situaci v zázemí. A samozřejmě i noviny, líčící ještě neutěšenější situaci politickou. Právě díky novinám, popisujícím hospodářský a politický rozvrat jejich dosud společné vlasti, dostali nakonec frontoví vojáci všechny informace potřebné k tomu, aby své rodné monarchii, za jejíž záchranu čtyři roky bojovali, zasadili v rozhodující okamžik poslední ránu. Neboť právě z novin se dozvěděli mimo jiné i o tom, že:

15. září 1918 prolomily francouzské a srbské divize na balkánské frontě německé a bulharské linie a Bulharsko 29. září kapitulovalo. Téhož dne vyhlásila československá Národní rada v Paříži vznik samostatného Československa. 4. října se Rakousko-Uhersko připojilo k německé žádosti o příměří, adresované americkému prezidentu Wilsonovi a vyslovující předběžný souhlas s jeho proslulými 14 body (jedním z nich bylo uznání práva národů Rakousko-Uherska na autonomii). 6. října 1918 vznikla v chorvatském Záhřebu jihoslovanská Národní rada, 7. října bylo ve Varšavě vyhlášeno zřízení nezávislého polského státu...

Je celkem snadné si představit, jak tyto informace působily na bojovou morálku podvyživených a nedostatečně oblečených vojáků armády, složené již před válkou z 25 % Němců, 18 % Maďarů, 13 % Čechů, 11 % Srbochorvatů, 9 % Poláků, 9 % Rusínů, 7 % Rumunů, 4 % Slováků, 2 % Slovinců, 1 % Italů a 1 % obvyklých ostatních...

A jako by to nestačilo, vydal císař Karel 16. října 1918 manifest, v němž oznámil, že „Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá...“ Toto vcelku jednoznačné prohlášení bylo o několik vět dále jaksi postaveno na hlavu dodatkem, že se vlastně netýká „celistvosti zemí svaté koruny uherské...“ Uherský parlament si to vyložil po svém a 23. října vyzval uherské vojáky, aby se vrátili domů, bránit celistvost Uherského království. Vzhledem k tomu, že právě tyto jednotky byly podstatnou složkou obrany rakousko-uherské fronty na úseku Monte Grappa-Piava, měla výzva zakrátko vskutku fatální důsledky...

Italové, jejichž dosavadní útočné operace končily obvykle ztrátami, které naprosto neodpovídaly dosaženým územním ziskům, se poté, co v červnu „dobyli“ Rakušany vyklizené Montello, jakýmkoli skutečným útokům vcelku moudře vyhýbali. Nyní však hrozilo nebezpečí, že příměří bude uzavřeno dřív, než jejich udatná armáda konečně svede nějakou opravdovou vítěznou bitvu. Italský vrchní velitel generálporučík Armando Diaz tedy neochotně uposlechl naléhání svých britských a francouzských spojenců a soustředil na úseku Monte Grappa-Piava pět polních armád (4., 12., 8., 10. a záložní 9.) s celkem 41 divizemi (včetně 2 britských, 1 francouzské, 1 československé a 1 amerického pěšího pluku), podporovaných 4 750 děly a 600 těžkými minomety.

Jako hlavní cíl operace stanovil Diaz dobytí města Vittorio silami 8. armády pod velením generála Caviglii. Vzhledem k dosavadním zkušenostem se svými krajany však pro jistotu jmenoval velitelem vpravo stojící 10. armády britského generála Cavana. Jak se zakrátko ukázalo, bylo to rozhodnutí více než prozíravé, protože spojenci opět nezklamali a vše potřebné za Italy vybojovali...

Na rakousko-uherské straně fronty měla spojeneckým silám čelit Skupina armád polního maršála Svetozara Boroëviće von Bojna, jejíž součástí byly: Armádní skupina Belluno, 6. armáda a Sočská armáda, celkem 31 divizí a 1 350 děl. Početní stavy Boroevičových divizí byly oproti divizím italským poloviční, zatímco jejich stav morální ilustruje nejlépe vzpoura uherského 25. pěšího pluku, jehož maďarští a slovenští vojáci, zotavující se v táboře nedaleko Asiaga, dne 24. října 1918 odmítli bojovat za Rakousko a žádali okamžitý přesun do rodných Uher. Velitele divize, který jim to přišel rozmluvit, přivítali kulometnou palbou a ručními granáty, nakonec dosáhli svého a na jejich místo musely nastoupit rakouské, české a chorvatské jednotky. Těm bylo zpočátku řečeno, že mají nahradit frontové divize, vyřazené nenadálým italským plynovým útokem, po několika nádražních setkáních s transporty čardášově rozjuchaných Maďarů, odjíždějích domů, však začaly projevovat jistou neochotu k dalšímu válčení dokonce i čistě rakouské záložní jednotky. To, co potkalo před rokem ruské velitele, potkalo nyní velitele rakouské. Pouze úlohu ruských bolševiků sehrál tentokrát uherský parlament...


Piavská fronta 23. října 1918

Večer 23. října 1918 se vojáci britské 22. brigády vylodili na piavském ostrově Grave di Papadopoli, hájeném předsunutými jednotkami uherské 7. pěší divize, a do rána 24. října byl celý ostrov v jejich rukou. Toho dne měl začít hlavní útok, vzhledem k vytrvalému dešti jej však italské velení o čtyřiadvacet hodin odložilo. Podle plánu začal pouze odlehčovací útok v úseku pohoří Monte Grappa, kde jednotky 4. italské armády dobyly rakousko-uherské pozice na Monte Asolone, ale protiútokem českého pěšího pluku č. 28 byly opět vytlačeny do výchozích postavení. Boje na tomto úseku pak pokračovaly až do 31. října, kdy se zbývající rakouské, české a chorvatské jednotky (maďarské už byly dávno pryč) začaly spořádaně stahovat směrem k rakouským hranicím...

Palebná příprava hlavní ofenzivy začala hodinu před půlnocí 26. října 1918. V jejím průběhu vybudovali italští ženisté (jejichž výkonů si spojenečtí vojáci – na rozdíl od výkonů italských bojových jednotek – upřímně cenili) celkem 6 z 11 plánovaných přemostění řeky Piavy, po nichž začaly překračovat řeku útočné jednotky...

27. října 1918 konečně začal útok. V úseku italské 12. armády překročily řeku úderné jednotky francouzské 23. pěší divize a navzdory rakouským protiútokům zde vybudovaly předmostí. V úseku 8. italské armády se přepravil přes Piavu italský XXII. sbor a kupodivu i jemu se podařilo vybudovat a udržet předmostí. V úseku 10. italské armády přešly na rakousko-uherský břeh řeky dvě britské divize XIV. sboru a vytvořily v pořadí třetí a poslední předmostí. Ostatní italské jednotky 8. a 10. armády uvízly v rakousko-uherské kulometné palbě a na druhý břeh se nedostaly. Večer se navíc rakousko-uherským letcům podařilo zničit pontonové mosty v týlu italského XXII. sboru, takže poněkud zpanikařený generál Caviglio okamžitě požádal o jeho zásobování ze vzduchu. Italská armáda tak (alespoň v dílech některých italských historiků) získala prvenství v leteckém zásobování pozemních jednotek...

28. října začaly na frontu přicházet rakousko-uherské zálohy. Jejich prvořadým úkolem bylo udeřit na nepřátelské jednotky a zatlačit je zpátky za Piavu. Ještě před několika měsíci by to byl úkol vcelku snadno proveditelný, nyní však byla situace podstatně jiná. Zvlášť když rakousko-uherské ministerstvo zahraničních věcí téhož dne oznámilo, že přijímá všechny Wilsonovy podmínky o právech národností na sebeurčení a žádá o okamžité zahájení mírových rozhovorů...

Čestnou výjimkou mezi uherskými jednotkami byla 51. honvédská pěší divize (složená ovšem převážně z Rumunů a sedmihradských Němců), která vytrvale bránila v postupu italským jednotkám 8. armády generála Caviglia. Vzhledem k tomu, že šlo o hlavní směr italské ofenzivy, schylovalo se zase jednou k ostudě (které ovšem zatím italská propaganda virtuózně dokázala proměňovat v úspěchy). Tentokrát zachránil situaci generál Diaz, který pohotově vytvořil ze záloh nový XVIII. sbor a poslal jej „na pomoc“ oběma postupujícím britským divizím. Za cenu dočasného přerušení britského zásobování (způsobeného nutností zesílení britského mostu a jeho následným zřícením v důsledku rakouského leteckého útoku) se tak konečně začaly k hlavnímu cíli italské ofenzivy přibližovat kromě francouzských a britských také nějaké italské jednotky...

V té době už polní maršál Boroevič očividně rezignoval a napsal ve svém hlášení vrchnímu velitelství:

Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na Manifest, proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti. Je nezbytně nutné okamžitě vyjasnit současný stav a přijmout příslušná politická rozhodnutí, jinak nastane anarchie, přinášející pro monarchii a armádu katastrofu s nedozírnými následky...

29. října zlomili Britové XIV. sboru odpor české 26. střelecké divize generála Podhajského a překročili říčku Monticano. Pro rakousko-uherské velení to byla poslední kapka. U jihotyrolského Rovereta přešli frontu rakousko-uherští vyjednavači a ještě téhož večera byl vydán rozkaz, v němž mimo jiné stálo: „Abychom nepříteli ukázali svou vůli k uzavření míru, vyklidí armádní skupina polního maršála Boroeviče plánovitě Benátsko a bude při tom klást postupujícímu protivníkovi pouze symbolický odpor...

Fakticky šlo o rozkaz, který pouze potvrzoval probíhající události. Některé jednotky se prostě rozutekly, některé se vzdaly, některé však pod vedením svých velitelů vcelku spořádaně ustupovaly k hranicím fakticky zaniklé monarchie a v souladu s rozkazy pokračovaly v onom „symbolickém odporu“, který ovšem zejména italským jednotkám působil nepřekonatelné obtíže...

30. října 1918 italské velení stále ještě zdlouhavě ověřovalo oprávněnost plných mocí rakouských vyjednavačů, zatímco jeho podřízené jednotky se snažily obsadit co nejvíc území, z něhož Rakušané dobrovolně odešli. Každý takový územní zisk jako obvykle prohlásili za další velké vítězství svých zbraní. Vyvrcholením celého řetězu těchto „vítězství“ bylo vítězství ze všech největší – obsazení vyklizeného, nikým nehájeného Vittoria (po válce přejmenovaného na Vittorio Veneto)...


Britsko-francouzsko-italský postup do 30. října 1918

1. listopadu 1918 zasadil rakousko-uherský císař Karel své armádě ránu z milosti, když ve svém nařízení č. 746 rozhodl, že:

Národní státy Rakouska a jihoslovanských zemí si vytvoří vlastní armády. - Všechny dosavadní orgány nezbytné k provedení přechodu na národní armády zůstanou prozatím v činnosti až do úplného předání všech agend národním vládám. Armádní vrchní velení dotud, než se polní vojsko vrátí do vlasti. Všechny vojenské osoby, a to v zázemí ihned, v poli po návratu do vlasti, se ohlásí u svých nadřízených velitelství v souladu s tím, do které vytvářené národní armády hodlají vstoupit. Pokud se ke vstupu do národní armády vyžaduje složení přísahy, pak složení takové přísahy povoluji.

Pro rakousko-uherský důstojnický sbor, který jako jediný dosud považoval za svoji povinnost hájit celistvost monarchie, to znamenalo zproštění přísahy, kterou se zavázal tuto povinnost plnit. Rakousko-uherská armáda tím přestala formálně existovat, nicméně pořád ještě místy bojovala dál...

3. listopadu v 15:00 bylo konečně podepsáno příměří. Do čtyřiadvaceti hodin měla být zastavena palba. Z dodnes nevyjasněných důvodů však rakousko-uherské velení nařídilo svým jednotkám zastavení palby již od 00:00 hodin 3. listopadu. Zatímco zbylé rakouské jednotky tedy přestaly bojovat a snažily se co nejrychleji ustoupit za hranice monarchie, italské oddíly naopak zahájily postup i na dosud klidných úsecích fronty (např. v Tyrolsku), kde do té doby neměly na postup sebemenší šanci. Do 15:00 hodin 4. listopadu se jim tak podařilo přerušit rakouské ústupové cesty a zajmout na poslední chvíli 356 674 demoralizovaných, většinou již odzbrojených rakouských vojáků. Do italské válečné historie tak vešla další slavná vítězná bitva, nazývaná italskými historiky bitvou u Vittorio Veneto...


Italská „vítězství“ dosažená po uzavření příměří

Zdroje:
Josef Fučík: Piava 1918 (Praha 2001)
Josef Fučík: Generál Podhajský (Praha 2009)
Libor Nedorost: Češi v 1. světové válce (Praha 2006)
Bernard Michel: Smrt dvouhlavého orla (Praha 1994)
Autor : Karel Oktábec 🕔07.01.2012 📕16.627

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře