Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Autor : Bc. Jan Kulhánek 🕔12.12.2011 📕9.643

Seriál

  1. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  2. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  3. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  4. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  5. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  6. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  7. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  8. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Podobné články

Další články autora

3. Institucionální organizace válečného úsilí USA

Přeměna ekonomiky na válečnou není jednoduchou záležitostí. Bez řádného plánu se snaha může stát příliš chaotickou a velmi neefektivní. V rámci této kapitoly se budu zabývat institucemi a úřady, které se na přechodu k válečné výrobě podílely. Institucí vznikalo velmi mnoho, některé vydržely celá léta a jiné zase zanikly během několika měsíců, jejich pole působnosti se velmi často překrývala, takže není jednoduché určit, která byla v té které oblasti nejvýznamnější.

První pokusy o vytvoření plánů pro mobilizaci ekonomiky se začaly objevovat již po skončení První světové války. V průběhu 20. let vzniklo několik mobilizačních plánů, které se ovšem ve své podstatě zabývaly pouze nákupy ozbrojených složek, tedy nikoli ekonomikou jako celkem. [105]

Ve 30. letech jsou pak postupně tvořeny a revidovány podrobnější plány - Mobilizační plán průmyslu (Industrial Mobilization Plan). První vzniká v roce 1930 a každé 3 roky je aktualizován a přepracován (Dle mého názoru není bez zajímavosti skutečnost, že novější verze plánu byla vždy kratší a kratší než verze předchozí - od 100 stran k pouhým 18 stranám). Jedním z hlavních bodů poslední verze Mobilizačního plánu průmyslu bylo zřízení Státní správy válečných zdrojů (War Resource Administration).[106]

Státní správa válečných zdrojů měla být civilní vládní agentura přímo podřízená prezidentovi. Její pravomoci měly být velmi rozsáhlé (od koordinace civilních a vojenských požadavků až ke kontrole toků samotných surovin, materiálu), její předseda by tak získal velikou moc, protože ostatní členové vedení by byly pouhými poradci (včetně např. ministrů války, námořnictva, šéfů štábů armády, námořnictva a dalších vládních agentur). V případě že by se USA nacházely v situaci, kdy ještě nejsou přímo ve válečném stavu, ale již jsou situací přinuceny zbrojit (což se nakonec také stalo), měl v omezené míře zaujmout pozici koordinátora a vůdce Muniční výbor armády a námořnictva.[107]

Toto byla představa plánovačů, kteří se problémem mobilizace zabývali od počátku 20. let. Situace z přelomu 30. a 40. let ovšem tyto plány nedovolila uskutečnit. Všechny tyto plány byly výtvorem vojenských složek a ty neměly v době míru dostatek vojenského personálu a prostředky od Kongresu na tvorbu podrobných plánů. Také koncept mobilizace, který předpokládal její vyhlášení až po vstupu USA do válečného konfliktu, nebyl pro takovéto plánování příliš přínosný. Prezident také nechtěl a nemohl předat pravomoci do rukou Muničního výboru (a to ani po napadení Francie v roce 1940 a SSSR o rok později). Bylo také politicky neprůchodné další posilování vládní kontroly (rok 1939 byl v USA volebním rokem), se kterým měli problém především velcí průmyslníci.[108]

3.1 První pokusy o organizaci

Nutnost prověřit a posoudit Mobilizační plán průmyslu 1939[109] také z civilního pohledu vedla v září 1939 Roosevelta k ustanovení Výboru pro válečné zdroje (War Resource Board). Jeho předsedou se stal Edward R. Stettinius mladší. Společně s dalšími šesti muži průmyslového zaměření začali plánovat a shromažďovat informace o stavu průmyslu. V případě vstupu do války se tento výbor měl ihned transformovat do výše zmíněné Státní správy válečných zdrojů se všemi jejími pravomocemi. Jak uvádí Gropman ve své knize o mobilizaci průmyslu, tak tento Výbor doporučil postup dle Mobilizačního plánu. Tedy vytvoření jedné super agentury s velikými pravomocemi. Toto tvrzení je ovšem v rozporu s oficiální historií Výboru. V ní stojí, že Výbor viděl dvě možné cesty v případě mobilizace - onu super agenturu nebo několik menších s užším záběrem a nutnosti větší spolupráce. Druhou variantu také doporučili prezidentovi. Vzhledem k politickému vývoji na domácí scéně, kterou jsem zmínil v předchozím odstavci, doporučil tento Výbor vlastní zrušení. Roosevelt k tomuto kroku sáhl v listopadu 1939. Výbor pro válečné zdroje tedy fungoval pouhé čtyři měsíce.[110]

Další kroky začal prezident podnikat až na jaře 1940. Ve svém Projevu u krbu 25. května vyjádřil důležitost civilního sektoru: "Sama vláda Spojených států nevyrobila mnoho válečných prostředků. Soukromý průmysl nadále zůstane jejich hlavním zdrojem. Od soukromých společností nemůžeme očekávat veškeré investice…Vláda je připravena pomoci… Vyzýváme muže ze soukromého průmyslu k pomoci… budou koordinovat programy, aby továrny vyráběly maximálně rychle a efektivně. "[111] Muži, kteří výzvu uposlechli, byli shromážděni v Poradní komisi národní obrany (National Defence Advisory Commission, NDAC), kterou mohl prezident znovu oživit díky stále platné legislativě z bdobí První světové války. Stalo se tak hned 28. května. Celkem šest mužů a jedna žena se tedy stali členy této komise, a ačkoliv byli formálně podřízení Radě národní obrany (Council on National Defense), která byla složena z prezidenta a šesti ministrů, tak veškeré zprávy podávali přímo prezidentovi.[112]

Pouze tři členové komise pracovali na plný úvazek (ačkoliv nikdo nebyl za práci v komisi nijak placen). Byli to Williams S. Knudsen, který měl na starosti oblast průmyslové produkce, Sidney Hillman, který se zabýval otázkami zaměstnanosti, a Edward R. Stettinius, jehož hlavní náplní práce byl dohled a informace o průmyslových materiálech. Roosevelt také nikoho nejmenoval předsedou a de fakto se tak jím stal sám a získal vlastně postavení předsedy Státní správy válečných zdrojů z poslední verze Mobilizačního plánu průmyslu.[113]

Hlavním účelem Poradní komise bylo vytvoření plánů pro případ vstupu USA do války. Pouze Stettinius a Knudsen měli na starosti oblasti (průmyslové materiály a produkce), které vyžadovaly okamžitá řešení. Každý z členů komise si pod svým vedením vybudoval štáb, který se ve většině případů později přetransformoval do samostatné organizace. Také spolupráce mezi jednotlivými členy byla velmi dobrá, a ačkoliv každý měl na starost vlastní oblast ekonomiky, tak často byla nutná kooperace při řešení nastalých problémů. Je pravda, že Poradní komise nebyla zdaleka perfektní organizací pro řízení mobilizace, ale taková ani být neměla. Jejím hlavním přínosem se stalo nalezení a posouzení možných problémů, odstartování různých průzkumů a studií především průmyslu. Díky štábům jednotlivých poradců došlo také k přílivu nového a potřebného personálu do státních služeb (většinou zkušení průmyslníci) a urychlení aktuální produkce.[114]

Ovšem mnohdy se Poradní komise potýkala se skutečností, že neměla téměř žádné zákonné pravomoci a s nedostatkem informací. Jak zmiňuji v první kapitole, tak prezident v květnu 1940 oznámil svůj ambiciózní plán na 50 000 letadel, ale informace o tom, kolik z tohoto množství mělo být stíhačů, bombardérů či dokonce přesné typy letadel, prostě nebyly. Koncem roku 1940 tedy převládalo lehké zklamání (členů, prezidenta, Kongresu a i významných průmyslníků) z celkových úspěchů dosažených Poradní komisí.[115]

V květnu 1940 Roosevelt podnikl další důležitý krok pro podporu úsilí o co nejefektivnější přípravu mobilizace. Kořeny tohoto kroku sahají již na podzim roku 1939, kdy Roosevelt reorganizoval svou Prezidentskou kancelář (Executive Office of the President) na pět oddělení. Nejdůležitějším bodem reorganizace ovšem byla pravomoc: " V rámci Prezidentské kanceláře budou vytvořeny… (6) v případě národní krizové situace, či hrozbě krizové situace, takový úřad krizového řízení, jaký prezident uzná za vhodný."[116] Tuto svou pravomoc využil právě v květnu 1940, kdy ustanovil Úřad krizového řízení (Office of Emergency Management). Tento úřad koordinoval a pomáhal řídit další nově vzniklé vládní agentury, které se také velmi často vydělily přímo z něj. Sloužil také jako administrativní centrum pro Poradní komisi.[117]

Počátkem roku 1941 přišla další změna vůdčí organizace pro přípravu průmyslu na mobilizaci. Nařízením prezidenta číslo 8629[118] (Executive Order) vznikl Úřad výrobního řízení (Office of Production Management). Jeho vytvořením prezident opět nevyslyšel hlasy volající po jediné osobě zodpovědné za celou mobilizaci. Úřad výrobního řízení převzal od Poradní komise práci v oblastech průmyslové produkce, surovin a priorit. Jiné oblasti jako cenová kontrola, zemědělství či doprava zůstaly v rukách jiných agentur. Do čela byl v pozici ředitele dosazen Knudsen a jako jeho zástupce Hillman. Oba dva přešli přímo z Poradní komise, která byla od tohoto momentu, a díky dalším odchodům jejích členů, stále více pouhou formální slupkou. Spolu s Knudsenem a Hillmanem do čela Úřadu patřili ještě ministři války a námořnictva. [119]

Tito čtyři muži se stali zodpovědnými za produkci pro vojenské účely, museli tedy sladit požadavky průmyslníků (Knudsen), zaměstnanců (Hillman) a spotřebitelů vojenského vybavení neboli ozbrojených složek (ministři). Toto proběhlo pomocí vytvoření tří oddělení - Produkce, Nákupu a Priorit. V čele těchto oddělení byli lidé pracující již v Poradní komisi (například Nelson, Stettinius a další). Ačkoliv Úřad výrobního řízení byl zodpovědný za výše uvedené oblasti, nemohl sám určovat ozbrojeným složkám a dalším agenturám kolik jakých vojenských položek si mohou objednat. Také prezident si až do srpna ponechal hlavní slovo při udělování priorit jednotlivým materiálům a typům zboží (Muniční výbor armády a námořnictva již rok před tímto krokem vypracoval ratingovou stupnici A-1 až A-10). V červnu byl Úřad reorganizován. Každé ze tří oddělení dostalo na starost části celé ekonomiky. Tam kde byla hlavním problémem produkce, tam rozhodovalo produkční oddělení - například letecký, ocelářský průmysl, a stejně tomu tak bylo u nákupů a distribuce. Ani po reorganizaci ovšem nebyla řádně vyřešena spolupráce s Úřadem cenové správy a civilních dodávek (Office of Price Administration and Civilian Supply), který byl zodpovědný za oblasti průmyslu produkující civilní zboží.[120]

Roosevelt na podzim roku 1941 nebyl spokojen s prací Úřadu výrobního řízení, především s jeho postupem v oblasti priorit a alokace. Vytvořil tedy dalším Nařízením prezidenta číslo 8875[121] Výbor pro přednostní rozdělování zásob (Supply Priorities and Allocation Board). Tento výbor byl ve zvláštní pozici, protože ačkoliv mu podléhala vojenská i civilní produkce, tak většina jeho členů zároveň působila i v Úřadu výrobního řízení, který mu byl podřízen. Například Nelson byl výkonný ředitel nového Výboru a měl tak vyšší pozici než Knudsen a Hillman, ale zároveň v Úřadu výrobního řízení jim byl jako vedoucí Oddělení priorit podřízen. Navíc i přes větší kontrolu stále existovaly další úřady, které Výbor nemohl přímo ovlivnit - ministerstva války, námořnictva, Kancelář pro správu půjčky a pronájmu a další. I přesto se Výbor snažil urychlit produkci a koncem podzimu začal částečně omezovat civilní produkci. Po prosincovém útoku na Pearl Harbor se členové shodli, že nejnutnější je vyřešit konverzi automobilového průmyslu na válečnou produkci.[122]

V lednu 1942 Roosevelt v reakci na vstup USA do války ve svém projevu vytyčil cíle pro nadcházející rok: „Převaha Organizace spojených národů ve zbraních a lodích musí být tak drtivá, že národy Osy nesmí doufat, že ji dostihnou… USA musí vyrábět letadla a tanky… na hranici naší národní kapacity… pro rok 1942 bychom měli vyrobit 60 000 letadel… pro rok 1943 bychom měli vyrobit 125 000 letadel...[123] Vytvářel také nové agentury, úřady a přesunul a přeskupil pravomoci. Vznikla tak například Komise válečných lidských zdrojů (War Manpower Commission), která měla za úkol koordinaci všech agentur a úřadů, jež se zabývaly pracovní silou a zaměstnaností. Pro kontrolu cen a ve snaze zabránit cenovým spekulacím vznikl Úřad cenové správy (Office of Price Administration), otázky mezd měli řešit zástupci vlády, zaměstnavatelů a zaměstnanců v Národním výboru válečné práce (National War Labour Board).[124]

Opět se změnil i hlavní úřad, který měl na starosti mobilizaci. Rooseveltovo Nařízení prezidenta číslo 9024[125] ustanovilo Výbor pro válečnou výrobu (War Production Board). Tento krok znamenal ukončení činnosti Výboru pro přednostní rozdělování zásob a Úřadu výrobního řízení. Většina členů ovšem opět přešla do této nové agentury. Ředitelem se stal Nelson, který byl tentokrát jedinou skutečně rozhodující silou. Ostatní vrchní představitelé Výboru pro válečnou výrobu, jakým byl například Knudsen, Hillman, Hopkins, měli pouze poradní hlasy.[126]

Prezident jmenoval do čela Výboru pro válečnou výrobu Nelsona, protože dříve působil jako ředitel nákupního oddělení firmy Sears (největší distribuční firma v té době na světě) a nikdo jiný by tedy nemohl znát ekonomiku lépe. Nelson se soustředil na samotný průmysl a plnění požadavků, které přicházely od lidí odpovědných za globální plánování války. Pokud by v čele Výboru stanul někdo jiný, je možné, že by své rozsáhlé pravomoci využíval více: "Předseda výboru... a) Celkově řídí válečné nákupy a produkci; b) rozhoduje o plánech, politikách, procedurách a metodách dalších federálních ministerstev, institucí a agentur ve vztahu k válečným nákupům a produkci…"[127] Nelson tyto své možnosti nevyužíval naplno, takže byl z mnoha stran kritizován.[128]

Především ministerstva války a námořnictva měla téměř úplnou volnost při nákupech. Muniční výbor armády a námořnictva byl sice formálně pod Výborem pro válečnou výrobu, ale ve skutečnosti operoval spíše samostatně a pod jeho vedením se zhroutil systém armádních priorit. Také Úřad cenové správy a především Komise válečných lidských zdrojů pracovali spíše samostatně, ačkoliv lidské zdroje se v průběhu války ukázaly jako jeden z hlavních problémů. Nelson se také snažil co nejvíce ochránit civilní výrobu, protože věděl, že ekonomika nejlépe pracuje s dostatkem strojních zařízení, energií, spokojenými dělníky (tedy mají domy, dopravu a další).[129]

3.2 Konečné řešení mobilizačního úsilí

Výše uvedené důvody a stále větší nespokojenost Kongresu a veřejnosti s prací Výboru válečné produkce vedly prezidenta v květnu 1943 k vytvoření další koordinační agentury pod názvem Úřad válečné mobilizace (Office of War Mobilization). Jako ředitel Úřadu byl ustanoven bývalý senátor a člen Nejvyššího soudu James F. Byrnes. Jeho pravomoci byly nejširší možné, jež kdy byly do té doby svěřeny do rukou civilisty: " Funkce Výboru válečné mobilizace…: a) vytvářet jednotné programy a stanovovat politiky pro maximální využití národních přírodních a průmyslových zdrojů… b) jednotit aktivity federálních agentur a úřadů… řešit a rozhodovat spory... c) Vydávat taková nařízení… federálním agenturám a úřadům, která mohou být nutná pro provedení...".[130] Byl tedy vytvořen superúřad, který pokrýval téměř vše a byl podřízen přímo prezidentovi.[131]

Ihned po svém jmenování se Byrnes snažil prosadit koncept, aby v každé agentuře byl v oddělení zabývajícím se nákupem, zástupce právě jeho Úřadu. Především vojenským složkám se toto nelíbilo. Americký Společný sbor náčelníků (Joint Chiefs of Staff) příliš nedůvěřoval civilním agenturám při otázkách plánování celkové strategie (ze které se nakonec odvozovaly počty letadel a tanků nutné pro jednotlivé kroky na jednotlivých válčištích). I díky pohrůžkám, že s případným neuposlechnutím jeho rozhodnutí se vydá přímo za prezidentem, armáda i námořnictvo nakonec souhlasilo. Výbor pro válečnou výrobu pod vedením Nelsona se k takovémuto nátlaku nikdy neodhodlal. I díky této určité nekompromisnosti si Úřad válečné mobilizace vytvořil dostatečnou autoritu, aby mohl přejít od pouhé koordinace k roli skutečně nejvyššího managementu.[132]

Již koncem roku 1943 (po pádu Itálie a úspěšných ofenzivních akcích SSSR) počaly vládní myšlenky na zpětnou přeměnu ekonomiky. Veřejnost se započala zajímat o to, jakým způsobem přeměna proběhne. Nikdo nechtěl návrat ke stavu z let 1933-39, kdy stále ještě byly znát následky Velké hospodářské krize. Ekonomika byla na přelomu let 1943 a 1944 ve skvělém stavu: HDP okolo 170 miliard dolarů, vysoká produkce a míra zaměstnanosti. Sám Roosevelt v lednu 1944 ve své výroční rozpočtové zprávě uvádí: … demobilizace začíná mnohem dříve než končí nepřátelství... Naším cílem musí být… vysoký životní standart…musí zde být společné úsilí průmyslu, pracujících a vlády a dobře naplánovaný demobilizační program".[133] Tohoto mělo být dle prezidenta docíleno pomocí soukromých investic a zaměstnanosti. A právě Úřad válečné mobilizace byl ustanoven jako hlavní plánovač a tvůrce zpětné přeměny.[134]

Kroky v některých oblastech bylo možno naplánovat snadno a rychle. Například jakým způsobem se zbavit přebytečného majetku vlastněného státem nebo jak postupovat při případném rušení zakázek a objednávek. Tyto kroky byly jednoduchého rázu i přes fakt, že za celou dobu trvání Úřadu válečné mobilizace měl jen velice málo přímých zaměstnanců. Jejich počet nikdy nepřesáhl necelé dvě stovky lidí. V porovnání například s Výborem pro válečnou výrobu, který jich měl okolo 20 000, je to velmi malé číslo.[135]

Zodpovědnost Úřadu válečné mobilizace za plánování zpětné přeměny ekonomiky vyústila v říjnu 1944 k přijetí zákona o úřadu novém. Tento úřad nepatrně změnil název na Úřad válečné mobilizace a zpětné přeměny a převzal veškeré původní pravomoci svého předchůdce a oficiálně získal některé nové: "1) formulovat takové plány, které jsou nutné pro řešení problémů vyvstávajících při přechodu od války k míru… 4) asistovat agenturám při vývoji demobilizačních a návratových plánů…".[136] Tyto plány byly připravovány v mnoha podvýborech, které pro tento účel vznikly a koordinovaly součinnost s ostatními agenturami. Pro ně byla rozhodnutí Úřadu směrovými ukazateli cesty.[137]

Kdy přesně spustit hlavní proud přeměny byla zásadní otázka. Již od podzimu roku 1944 byly činěny první drobné kroky pro zpětnou přeměnu, ale vojenská situace během prosince v Evropě (německý téměř úspěšný protiútok v Ardenách) na několik měsíců opět přechod pozdržela. Opětovný návrat a výrazné zrychlení přišlo koncem jara 1945 s pádem Německa.[138]

Po pádu Japonska na podzim roku 1945 a faktickému konci Druhé světové války, pak přišlo velké rušení mnoha do té doby fungujících agentur. Ještě během srpna je rozpuštěna Komise válečných lidských zdrojů, Úřad ekonomické stabilizace, Zahraniční hospodářská správa, v listopadu se ruší Výbor pro válečnou výrobu, který je nahrazen mírovou agenturou Státní správa civilní produkce (Civilian Production Administration) a v prosinci končí Kombinované výbory produkce a surovin USA a Británie (Combined Production and Resources Board, Combined Raw Materials Board).[139]

Dle mého názoru nebyly předválečné plány mobilizace ekonomiky USA k valnému užitku. Prezident Roosevelt se téměř rok a půl po vstupu USA bránil vytvoření nějaké superagentury (kterou se nakonec stal Úřad válečné mobilizace). Je důležité si uvědomit, že americký politický systém je poněkud odlišný od našeho. Je v něm kladen větší důraz na osobu prezidenta, která byla v podání Roosevelta velmi výrazná. Je tedy pochopitelné, že jen velmi nerad pouštěl moc ze svých rukou. Možná i proto byl vznik agentur často spíše improvizovanou záležitostí řešící aktuální problémy, než předem promyšleným procesem. Také spolupráce vojenských složek a civilní administrativy zpočátku velmi vázlo. Velmi často také agentury vytvořily v rámci své infrastruktury mnoho navzájem se překrývajících oddělní a při komunikaci s dalšími agenturami se tak vytvářel další zmatek. I mnou zmiňované agentury a úřady, které považuji za důležité, měly vlastní širokou organizaci. Byl to tedy velmi komplexní systém vztahů, do kterého jsem jen velmi stručně nahlédl, protože o něm lze popsat tisíce stran. I přes tuto svou komplexnost systém zafungoval a dovedl USA k jejich cíli - staly se arzenálem demokracie. V další kapitole se zaměřím na výrobní průmysl, o jehož co nejméně problémový chod se tyto agentury staraly.

Poznámky

[105] FAIRCHILD, Byron, GROSSMAN, Jonathan. (1988): The Army and Industrial Manpower, 3. vyd, Washington D.C, Center of Military History, U.S. Army, 1988, s. 3.

[106] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, s. 20-22.

[107] United States. Civilian Production Administration (1947): Industrial mobilization for war, history of the War Production Board and predecessor agencies, 1940-1945, Washington, U.S. Government printing office, s. 4-6.

[108] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, s. 22-25.

[109] United States. Joint Army and Navy Munitions Board (1939): Industrial mobilization plan. Revision of 1939. A study of methods for the effective and equitable utilization of the industrial resources of the United States in time of war, Washington: U.S. Government printing office, 1939, dostupné z http://catalog.hathitrust.org/Record/007884966.

[110] United States. Civilian Production Administration (1947): Industrial mobilization for war, history of the War Production Board and predecessor agencies, 1940-1945, Washington, U.S. Government printing office, s. 6-11; GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 26.

[111] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1940 volume, War-and aid to democracies: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York : Macmillan, 1941, s. 236.

[112] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 22.

[113] United States. Civilian Production Administration (1947): Industrial mobilization for war, history of the War Production Board and predecessor agencies, 1940-1945, Washington, U.S. Government printing office, 1947, s. 20-23.

[114] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 24, 25.

[115] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 35.

[116] Nařízení prezidenta 8248, 8. Září 1939, [on-line], [citace 27. 7. 2011] dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=15808#axzz1V5dTcZsi.

[117] GROPMAN, Alan. (1997): Industrial Mobilization. In: GROPMAN, Alan. ed. (1997): The big 'L': American logistics in World War II, Washington, DC : National Defense University Press, 1997, s. 18

[118] Nařízení prezidenta 8629, 7. Ledna 1941, [on-line], dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=16114#axzz1V5dTcZsi.

[119] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 53.

[120] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 65, 93, 94, 104-405.

[121] Nařízení prezidenta 8875, 28. Srpna 1941, [on-line], dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=16164#axzz1V5dTcZsi.

[122] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 43-46.

[123] ROOSEVELT, Franklin D. (1950): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1942 volume, Humanity on the defensive: compiled with special material and explanatory notes by Samuel I. Rosenman, New York: Harper, 1950, s. 36, 37.

[124] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 107.

[125] Nařízení prezidenta 9024, 16. Ledna 1942, [on-line], dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=16297#axzz1VChYmEM4 .

[126] United States. Civilian Production Administration (1947): Industrial mobilization for war, history of the War Production Board and predecessor agencies, 1940-1945, Washington, U.S. Government printing office, 1947, s. 207.

[127] Nařízení prezidenta 9024, 16. Ledna 1942, [on-line], [citace 28.7.2011], dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=16297#axzz1VChYmEM4 .

[128] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 43-46.

[129] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 111, 126, 128.

[130] Nařízení prezidenta 9347, 27. Května 1943, [on-line], [citace 28.7.2011], dostupné z http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=16405#axzz1VNFEkbbY.

[131] SMITH Louis (1979): American democracy and military power, 2. vyd., New York : Arno Press, 1979, s. 73, 74, [on-line], [citace 26.7.2011], dostupné z http://books.google.com/books?id=W4Tll-QIZvAC&lpg=PP1&pg=PP1#v=onepage&q&f=false.

[132] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 85, 86.

[133] ROOSEVELT, Franklin D. (1950): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1944-45 volume, Victory and the threshold of peace: compiled with special material and explanatory notes by Samuel I. Rosenman, New York: Harper, 1950, s. 13, 14.

[134] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 465.

[135] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 87-89.

[136] United States. Congress (1945): United States Statutes at Large Containing the Laws and Concurrent Resolutions Enacted During the Second Session of the Seventy-Eight Congress of the United States of America, 1944, and Treaties, International Agreements Other than Treaties, and Proclamations, Vol. 58, Washington: Government Printing Office, 1945, s. 785, 786.

[137] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 465, 466.

[138] GROPMAN, Alan L. (1996): Mobilizing U.S. industry in World War II: myth and reality, Washington, D.C.: Institute for National Strategic Studies, National Defense University, 1996, s. 88.

[139] United States. Bureau of the Budget (1972): The United States at war; development and administration of the war program by the Federal Government, New York, Da Capo Press, 1972, s. 500.

Seriál

  1. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  2. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  3. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  4. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  5. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  6. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  7. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  8. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Jan Kulhánek 🕔12.12.2011 📕9.643

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře