Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Autor : Bc. Jan Kulhánek 🕔12.12.2011 📕10.048

Seriál

  1. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  2. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  3. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  4. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  5. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  6. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  7. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  8. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Podobné články

Další články autora

1 Předválečný stav Spojených států amerických

V první kapitole se budu zabývat předválečným stavem ekonomiky Spojených států amerických a mezinárodní situací, která vedla ke vstupu USA do válečného konfliktu. Sled událostí konce 30. let, začátku 40. let a kroků, jež ze strany USA následovaly, považuji za velmi významný, protože právě zde jsou položeny základy a vytvořeny předpoklady pro cestu k následné dominanci USA ve válečné produkci. Za významné považuji především reakce prezidenta Franklina D. Roosevelta[8] v oblasti plánování, jak znovuvyzbrojit USA v době stupňujícího se mezinárodního napětí a stále ještě přetrvávající neochoty Američanů angažovat se mimo jejich vlastní kontinent. Z těchto důvodů budu hledat odpovědi na tento typ otázek: Kdo byl hlavním hybatelem procesu přípravy USA na válečný konflikt? Jak se vyvíjely plány armády, vlády a prezidenta na ochranu a obranu USA a jejich zájmů? Jaké významné překážky musely tyto úvahy a plány překonat?

Hospodářská situace v USA nebyla na konci 30. let stále nijak výrazně pozitivní. Problémy vyplývající z Velké hospodářské krize, která začala na podzim roku 1929, se vládě svými kroky nedařilo plně odstranit. Program Nový úděl (New Deal) prezidenta Roosevelta, se kterým nastupoval v roce 1933 do úřadu, znamenal výraznou změnu role státu v tržní ekonomice. Tyto změny byly navíc podpořeny i nově vzniklou ekonomickou teorií Johna Meynarda Keynese publikovanou v roce 1936 v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz.[9]

Stát a vláda se staly větším a významnějším správcem a organizátorem nejen co do počtu obvykle měřených proměnných, jako jsou počty zaměstnanců, úředníků, velikost rozpočtů, ale především vláda hrála v ekonomice stále větší roli, jak uvádějí američtí profesoři ekonomie Walker a Vatter: „Federální rozpočet rostl s rozšiřujícími se krátkodobými a dlouhodobými opatřeními programu Nového údělu. Růst počtu plátců daní a další příjmy nedokázaly udržet krok s výdaji na podporu farmářů, jednotlivých států, veřejných prací, podpor v nezaměstnanosti, příspěvky veteránům v letech 1936 a 1937, a od roku 1937 s vojenskými výdaji. Od té doby se deficitní rozpočet stal pravidlem a mezi lety 1933 až 1940 se celkový nominální dluh zdvojnásobil.[10]

Nejen po ekonomické stránce byl konec 30. let v USA obtížný. Mezinárodní vztahy se zhoršovaly a komplikovaly jak v Asii, tak i v Evropě. Především Německo se stalo po nástupu Adolfa Hitlera k moci nevypočitatelnou a stále agresivnější mocností. Tato rozpínavost na evropském kontinentu nenacházela hranic i díky britské a francouzské politice appeasementu. V září 1938 došlo díky této politice k podpisu Mnichovské dohody[11], která Hitlera utvrdila ve správnosti jeho kroků. Nadále se tak zvyšovalo napětí v mezinárodních vztazích.

1.1 Od Mnichovské dohody k začátku války v Evropě

V období podepsání Mnichovské dohody se klíčovým faktorem pro obranyschopnost země a odstrašení případného agresora zdála být především letecká síla země. Německo mělo 6 500 moderních letounů, zatímco Francie disponovala pouhými 600 kusy.[12] V Tabulce 1 jsou údaje o počtu vojenských letounů významných zemí a odhad schopnosti jejich roční produkce. Z této tabulky jasně vyplývá, že německá Luftwaffe byla v roce 1938 dominantní leteckou silou v Evropě. Tato převaha se týkala nejen počtů bojových letadel, ale i jejich technické vyspělosti.

Tabulka 1 - Počty vojenských letadel a odhadovaná roční produkce koncem roku 1938.

Letouny a produkce koncem roku 1938

Země

Počet letounů

Schopnost roční produkce

Británie

1 200 - 1 500

4 800

Francie

600

3 600

Německo

5 000 – 10 000

12 000

Itálie

3 000

2 400

USA

1 446

800

Zdroj: WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950, s. 136-137; HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Department of the Army, 1989, s. 174.

Již před Mnichovem se v USA probíraly možnosti a cena znovu vyzbrojení armády a letectva. Prezident také zvažoval možné způsoby jak pomoci Francii a Británii alespoň vyrovnat letecké síly s Německem. Po schůzce s Francouzi vyslaným diplomatem a ekonomem Jeanem Monnetem[13] viděl Roosevelt jako jednu z možných cest, jak pomoci protihitlerovským silám, díky vybudování dvou továren s americkou účastí, ovšem na území Kanady v blízkosti Velkých jezer. Tímto způsobem by se obešel stále platný Zákon o neutralitě a byla vytvořena kapacita pro produkci 5 000 letounů ročně.[14]

Ovšem až po 14. listopadu a schůzce Roosevelta s poradci v Bílém domě se začalo opravdu konat, protože od tohoto momentu se hlavním zastáncem rychlého zbrojení stává sám prezident, který na rozdíl od armádních špiček může přímo ovlivňovat Kongres.[15] Plány Roosevelta ze 14. listopadu zahrnovaly okamžité zvýšení leteckých sil USA na 10 000 letadel a zároveň zvýšení výrobní kapacity na stejně velkou roční produkci. Letectvo (Army Air Corpse)[16] totiž mělo být schopno bránit celý americký kontinent od severu k jihu (Hemispheric defense), nejenom samotné USA.[17]

Roosevelt na schůzce nejprve prezentoval svůj názor na počet letounů nutných pro obranu USA. Tento počet měl být 20 000 bojových letounů a roční produkce ve výši 24 000. Dle Holleyho ovšem ani svým poradcům prezident nepřednesl počet, který považoval za nutný postavit německé hrozbě. Mělo jí čelit dokonce 30 000 letadel, tedy ještě o třetinu více než na schůzce prezentoval svým poradcům. Takovéto množství by ovšem stálo příliš mnoho prostředků.[18] Prezident věděl, že i jím prezentovaných 20 000 letadel by v Kongresu nebylo schváleno. Proto tedy navrhuje letectvo o síle 10 000 letadel. Z nich mělo být 2 500 výcvikových, 3 750 přímo k nasazení do bojů a 3 750 bojových jako zálohy. Tohoto počtu mělo být dosaženo do dvou let a 2 000 těchto letounů mělo být vyrobeno v nově vzniklých továrnách, které vzniknou za pomoci státního financování. Druhým cílem bylo vytvoření nových nevyužívaných továren s roční výrobní kapacitou 10 000 letadel. Celkem mělo být nových továren sedm, z nichž pouze dvě se měly ihned podílet na zbrojení, zbylých pět by zůstalo v záloze. Takovýto plán zaměřený pouze na letadla jako taková se nelíbil představitelům Letectva. Požadovali více vybalancovaný rozvoj leteckých sil země. Ty se kromě letounů samozřejmě sestávají také z jejich pilotů, mechaniků a dalšího nutného personálu. I další složky armády a námořnictva potřebovaly posílit, protože USA se rozhodly pro obranu celého amerického kontinentu od severu k jihu. Nakonec se tedy před prezidentem objevil návrh velmi odlišný od jeho původního, ve kterém počítal s 500 miliony dolarů pouze na bojová letadla. Neletecké síly si v rámci tohoto upraveného plánu ukrojily 200 milionů, výcvik a věci spojené s leteckými základnami uzmuly dalších 120 milionů, takže na samotná letadla zůstalo jen 180 milionů. Roosevelt za ně požadoval 3 000 pouze bojových letadel. Finální verze plánu z 11. ledna 1939 vedla ke zvýšení maximálního počtu letadel ve výzbroji na 6 000 letounům a to jak bojových tak i výcvikových, na které prezident doufal najít jiné zdroje. [19]

V lednu 1939 prezident ve svém projevu ke Kongresu žádal okamžité kroky k obraně USA ve formě více jak 500 milionů dolarů pro letectvo a armádu: „Pečlivé prozkoumání současných nejnaléhavějších potřeb mě vede k doporučení na této schůzi Kongresu vyhradit co nejrychleji 525 milionů dolarů… z této částky 450 milionů pro armádu, 65 milionů pro námořnictvo a 10 milionů pro výcvik civilních pilotů.[20]

Prezident v projevu nežádal ani 10 000 ani 8 000 letadel: “Je navrženo, aby 300 milionů dolarů bylo vyčleněno pro nákup několika typů letounů pro armádu. Toto by mělo zajistit minimální zvýšení o 3 000 letadel.“[21] Pro tento požadavek existovalo několik důvodů: veřejnost lépe přijme a kongresmani raději schválí menší počet a tedy menší zátěž pro rozpočet, bylo tu také omezení maximální velikosti leteckých sil zákony o letectvu (The Air Corpse Act 1926 a 1936), které stanovovaly maximální počet letadel na 1 800 respektive 2 320. Dalším důvodem bylo vyhrát souboj uvnitř Ministerstva války (War department) o prostředky mezi pozemními a leteckými silami. Letectvo dlouhodobě raději přicházelo s minimálními plány, které měly v rámci ministerstva války šanci na schválení. Velení Letectva tedy mělo od Roosevelta pokyn pracovat v rámci plánu na 10 000 letadel z listopadové schůzky, ale při tom existovala omezení o maximální velikosti letectva, která byla téměř o dvě třetiny nižší.[22] Dále Roosevelt požaduje kroky k přípravě průmyslu na masivní produkci válečných materiálů. Všechny tyto požadavky považuje za nezbytné minimum a velmi brzo jsou také uvedeny v život.[23] Během tří měsíců projdou tyto požadavky Kongresem v podobě Zákona o národní obraně (National Defense Act)[24] a pro Letectvo to znamená vytvoření a uskutečnění plánu v celkové hodnotě 300 milionů dolarů na 5 500 letadel, z nichž 1 900 je přímo bojových a dále navýšení počtu pilotů a personálu.[25]

Roosevelt si byl vědom skutečnosti, že pokud by se Německo dokázalo stát dominantní silou v Evropě, potom mohlo hrozit také kdekoliv ve světě (v britských, francouzských, holandských koloniích i jinde). Při spojení Německa s Itálií a Japonskem by se USA mohly ocitnout v obklíčení nepřátelskými mocnostmi, i když přímý útok na západní polokouli tj. samotný americký kontinent by nehrozil.[26]

Na začátku roku 1939 Monnet objednává pro Francii 600 letadel a plánuje objednat dalších 1 500 na počátku roku 1940. Francouzské továrny na bombardéry jsou schopny ročně vyrobit pouze polovinu tohoto počtu.[27] V březnu 1939 Hitler obsadil zbytek Československa a získal tak další kvalitní továrny a zařízení pro zbrojení.

V dubnu 1939 americká Společná plánovací komise (Joint Planning Committee) fungující pod Společnou radou armády a námořnictva (Joint Army and Navy Board)[28] ve své zprávě dospěla k několika závěrům: Německo a Itálie se pravděpodobně pokusí zvětšit svůj vliv v Latinské Americe, nejdříve ekonomicky, poté politicky se snahou dostat země Latinské Ameriky pod svůj vliv, tedy z nich vlastně vytvořit kolonie a následně ještě více posílit svůj vliv vlastní vojenskou přítomností. Tyto kroky by přímo ohrozily americké zájmy v Panamě a Karibské oblasti. Japonsko se může pokusit získat Filipíny a Guam a zabránit tak USA ovlivňovat dění ve východní Asii a západním Pacifiku. Pokud by nastaly obě situace ve stejnou dobu, není v silách USA těmto ztrátám zabránit. Komise považovala za důležitější obranu Panamy a Karibské oblasti, která byla pro obranu USA naprosto klíčová.[29]

V červnu 1939 byl schválen návrh, který uvolňoval částku 100 milionů na opatřování strategického materiálu. Například došlo k dodávce 100 000 tun kaučuku od Británie. [30] Po napadení Polska německou armádou v září 1939 vystupuje Roosevelt v rádiovém projevu a mluví o pozici USA: „Tento národ zůstane neutrální, ale stejnou neutralitu v myslích Američanů požadovat nemohu. Ale i neutrální strana má právo sledovat fakta. A nelze po ni žádat oproštění se od rozumu a svědomí.[31]

Williams a Fellow uvádí, že v září 1939 byly německé letecké síly složeny ze 4 000 letadel, z nich bylo 1 800 bombardérů a 1 200 stíhacích letounů. V pozadí této síly byl letecký průmysl s možností produkce až 1 100 letounů měsíčně, avšak skutečná výroba byla ani ne poloviční - okolo 500 letounů.[32] Holley ovšem uvádí, že odhady rozvědky o počtu německých letadel hovořily o více než 8 000 letadlech a toto číslo se po válce ukázalo jako podhodnocené. USA okolo září 1939 disponovaly necelými 2 400 letouny.[33]

1.2 Od napadení Polska k Pearl Harboru

Program 5 500 letadel, který představil prezident a prošel Kongresem na začátku roku 1939, měl být ukončen 30. června 1941. A ještě během dubna 1940 se zdálo, že Kongres sníží plánovaný rozpočet Ministerstva války na fiskální rok 1941 o 9,5 %. Ale po květnovém německém útoku na západní Evropu se většina americké veřejnosti začala vyjadřovat pro rozsáhlejší vyzbrojení amerických vojenských sil[34]: „Továrny v USA začaly rozšiřovat vybavení v očekávání budoucího nedostatku, Británie a její zbylí spojenci začali objednávat velká množství válečného materiálu a USA vláda nastartovala rozšířený program vojenských dodávek.[35]

Prezident 16. května 1940 oznámil plán na roční produkční kapacitu USA ve výši 50 000 letadel. Letectvo přitom sotva dokončilo studii o potřebě zvýšení počtu bojových letadel z 1 900 na 2 700 v rámci plánu 5 500, přičemž takovéto zvýšení o 800 bojových letadel by vedlo k nutnosti dalších 394 bojových jako zálohy a 1 792 výcvikových pro trénink. Tedy i prostá změna poměru bojových a výcvikových letadel by vedla k překročení naplánovaného počtu 5 500 letadel. Toto drobné překročení ovšem bylo po prezidentově oznámení nepodstatné.[36] Také stále ještě zbývalo dodat 2 936 letadel v rámci plánu 5 500 a pro následující fiskální rok 1941 Ministerstvo války plánovalo nákup pouze 166 strojů, který byl v Kongresu ponížen na pouhých 57. Ovšem květnové události v Evropě přiměly Kongres přehodnotit situaci a k původnímu plánu ministerstva urychleně přidali dalších 1 900 strojů. Celkem se tedy jednalo o 2 066 letadel, což s již objednanými letouny v programu 5 500 dávalo asi 7 700 letadel. Tedy ještě než se plánovači začali zabývat novým prezidentovým požadavkem na 50 000 strojů, již si tento počet mohli snížit o 7 700. Z prezidentem oznámených 50 000 mělo být 36 500 pro armádu a 13 500 pro námořnictvo. Většina ze 7 700 byla pro armádu, tedy ta ještě potřebovala zhruba 28 000 letadel (17 000 bojových a 11 000 tréninkových).[37]

Ačkoliv se prezident především zaměřil na letadla jako taková, bylo nutno přizpůsobit také program výcviku pilotů. Prezident 14. května na schůzce s náčelníkem štábu (Chief of Staff) chtěl znát jeho názor ohledně programu na výcvik pilotů. Výstupem z tohoto setkání byl nový program na výcvik 7 000 pilotů během jediného roku, který nahradil do té doby stále nedostatečně započaté programy z prosince 1938 respektive dubna 1939 na výcvik 4 500 pilotů během dvou let. Prezident pak v průběhu roku 1940 navyšoval počty pilotů v tomto programu v srpnu na 8 000 a v prosinci na 30 000.[38]

Roosevelt 28. květena vytvořil Poradní komisi při Radě národní obrany (Advisory Commission to the Council of National Defense) z expertů z různých oblastí průmyslu a zástupců armády, která 30. června vydala doporučení jak zorganizovat celý proces mobilizace a zbrojení. Cílové datum tohoto procesu byl 1. říjen 1941.[39] Letectvo tedy samozřejmě nebyla jediná ozbrojená složka, která potřebovala modernizovat a zbrojit. Pozemní armáda také nutně potřebovala prostředky na zvyšování stavů a bojové připravenosti, protože v době míru mohl početní stav USA armády dosáhnout maximálně počtu 280 000 mužů. Ovšem ani tyto počty nebyly naplněny. Vznikl proto společný program rozvoje armády a letectva:

Do 1. října 1941- 1 milion mužů a roční produkční kapacita 9 000 letadel

Do 1. ledna 1942 – 2 miliony mužů a roční produkční kapacita 18 000 letadel

Do 1. dubna 1942 – 4 miliony mužů a roční produkční kapacita 36 000 letadel[40]

Ministerstvo války 25. června doporučilo a hned 26. června byl schválen plán na 12 835 moderních letadel do 1. dubna 1942, což byl menší počet, než bylo doporučení Poradní komise, a co odsouhlasil prezident 18. června. Tento počet by umožnil vznik 54 bojových leteckých skupin, proto tak často bývá nazýván - program 54 skupin (54-group program) či jako První cíl letectva (First Aviation Objective). Z těchto letadel mělo být 3 873 nasazených ve službě (54 skupin), 2 131 jako zálohy, 6 831 výcvikových. Pro splnění Prvního leteckého cíle letectvo zažádalo a obdrželo schválení objednávky na dalších 14 394 letadel. Pokud bychom přičetli již dříve objednaných 2 181 a Rozpočtovým odborem (Bureau of the Budget) pozdržených 1 425, dostali bychom 18 000 - tedy prezidentem žádaný počet. Shrnutí situace v polovině roku 1940 tedy bylo následující: letounů přímo k dispozici - 2 755, dalších 2 829 již objednáno u výrobců, Kongresem schválen nákup dalších 4 247 strojů a 14 394 letadel, bylo zahrnuto v Muničním programu Ministerstva války, což odpovídalo Prvnímu cíli letectva. Celkově byl tedy objednán či naplánován nákup téměř 21 500 strojů. Tento počet značně převyšoval schválený plán na 54 bojových skupin. Ministerstvo války mělo proto připraveny plány na vyšší počty bojových skupin až do počtu 98, které by byly složeny právě z 21 000 letadel a se 7 378 bojovými stroji. Předpokládané dosažení takovéto velikosti leteckých sil bylo do poloviny roku 1942. Tyto plány ovšem v polovině roku 1940 čekaly na schválení, protože zatím nebyl pořádně začat ani program 54 skupin. [41]

Kroky prezidenta, vojenských plánovačů a Kongresu USA z května a června 1940 byly především důsledkem útoku Německa na Francii. Během měsíce a několik dnů Francie svůj boj s lépe připraveným a vyzbrojeným protivníkem vzdala. Již od roku 1936 byl letecký průmysl Francie znárodněn a během následujících 2 let poklesla produkce na méně než 10 letounů za měsíc. Po podepsání Mnichovské dohody se Francie pokusila zvýšením vlastní produkce i nákupy v zahraničí své letecké síly znovuvybudovat, ale bylo již příliš pozdě. Francouzské letecké síly byly příliš slabě a špatně vyzbrojené s nízkou morálkou, takže nemohly dostatečně podporovat a chránit vlastní pozemní síly. Pro německou Luftwaffe se tak celá Francie stala snadnou kořistí.[42] Británie byla díky Lamanšskému průlivu v lepší situaci, protože jej chránil od okamžité pozemní invaze a německá Luftwaffe tedy nejdříve musela zneutralizovat Královské letectvo (RAF). Toto střetnutí začalo počátkem června a skončilo vítězstvím Královského letectva v listopadu 1940. Hitler již v průběhu této neúspěšné kampaně postupně obrátil svou pozornost k východu na SSSR a pozemní invaze do Británie byla odložena na neurčito. Jeho záměrem bylo nejprve porazit SSSR, což by ještě více uvolnilo ruce Japonsku a zkomplikovalo tak situaci USA v Tichém oceánu, díky čemuž by se USA nemohli angažovat ve válce v Evropě.[43]

V červnu bylo také dohodnuto množství a rozdělení dodávek na téměř celé dva příští fiskální roky[44] mezi zástupci amerických ozbrojených složek a Britskou nákupní komisí (British Purchasing Commission). Británie již měla objednáno přes 8 000 letadel a bylo jí umožněno objednat dalších 6 000, což znamenalo, že téměř 50 % letadel vyrobených v tomto období půjde právě do Británie. Navíc to znamenalo uskrovnění požadavků amerických složek o asi 8 500 letadel, které měly být dodány po vypršení této dohody a již se mělo jednat o nejmodernější stroje.[45] Podrobnější rozdělení plánu dodávek je vidět v následující tabulce:

Tabulka 2 – Dohoda o rozdělení dodávek letadel mezi 30. 6. 1940 a 1. 4. 1942.

Dodávky letadel mezi 30. červnem 1940 a 1. dubnem 1942

 

30. 6. 1940 - 1. 4. 1941

1. 4. 1941 - 1. 10. 1941

1. 10. 1941 - 1. 4. 1942

celkem

Armáda

6 882

3 548

2 454

12 884

Námořnictvo

1 923

1 555

2 730

6 208

Británie

4 094

4 686

5 595

14 375

Celkem

12 899

9 789

10 779

33 467

Zdroj: GOLDBERG, Alfred.: Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 267.

Koncem března 1941, tedy v době podepsání programu Půjčka a pronájem, mělo Letectvo celkem 4 975 letadel (přes polovinu cvičných) a z 1 617 bojových byla většina zastaralá a umístěna mimo americký kontinent (Havaj, Filipíny atd.). Splnění plánu 5 500, tedy mít v červnu 1 900 bojových letadel k nasazení, se nezdařilo z několika důvodů: produkce nebyla tak rychlá, jak se očekávalo, letectvo přijímalo pouze novější typy (mnohé ještě byly ve vývoji), tyto nejnovější modely byly poskytovány i spojencům (nejprve Británii, poté i SSSR), prioritou byly výcvikové letouny.[46]

Z tohoto důvodu byl od jara postupně tvořen Vítězný program (Victory program): „V létě 1941 existovala široká shoda mezi zúčastněnými úřady k vytvoření celkového plánu produkce, která je nutná pro obranu.[47] Tento Vítězný plán měl zahrnovat informace o tom, jaké prostředky je nutné vytvořit a použít k poražení Německa. Nejprve bylo nutné přejít od velmi mlhavého shrnutí současné situace k podrobnějším plánům a dále ještě větším upřesněním. Dle hlavního tvůrce plánu majora Wedemeyra[48] byl určujícím faktorem pro jakékoliv kalkulace počet tělesně schopných mužů. Od jejich počtu se měla odvíjet velikost armády a od této velikosti potřebný počet vybavení, munice a zásob. Maximální velikost pozemní armády měla být téměř 8,8 milionu mužů a v průběhu války byl tento počet také téměř naplněn počtem 8,3 milionů.[49] Wedemeyr ovšem tento program nepovažoval jen za strategický a taktický plán pro mobilizaci, ale spíše za celkové vyjádření postoje a způsobu jak USA připravit na válečný konflikt.[50]

V červnu také Hitler zaútočil na SSSR, což po následném rozhodnutí o pomoci znamenalo další odčerpávání prostředků mimo americké síly. Podrobněji pomoc USA dalším zemím řeším v následující kapitole. Ještě v době útoku na Pearl Harbor bylo oficiálním plánem letectva 84 skupin – 7 600 bojových letadel a 600 000 mužů. Plnil se tedy Druhý cíl letectva, který následoval hned po dokončení Prvního cíle. Ale plánovači letectva již na podzim měli první celkové odhady počtů v rámci Vítězného plánu, ve kterých počítali s předpoklady: 1) válka na dvou frontách - proti Japonsku, která bude méně ofenzivního charakteru především v podobě podpory pozemních vojsk, a proti Německu, které bude hlavním protivníkem a bude tedy proti němu použita hlavní síla se zaměřením na ofenzivní na strategické bombardování, 2) udržet bezpečnost amerického kontinentu od severu k jihu. Z nich tedy vycházel i plánovaný počet letadel shromážděných ve 239 bojových skupinách, tedy 63 437 letadel (včetně rezervních a výcvikových), a k jejich provozu 2 164 916 mužů.[51]

Koncem listopadu mělo Letectvo USA (Army Air Force) sice více než 10 000 letadel, ale přes 6 500 jich bylo pouze výcvikových a ze zhruba 2 800 bojových[52] jich splňovalo moderní požadavky jen 1 600. Tato letadla tvořila 64 operačních skupin, ale jen 47 jich bylo bojových. Zatím tedy nebyl splněn První cíl letectva na 54 bojových skupin ani rozšířený plán na 84 skupin.[53]

Jak na tom v porovnání s Letectvem USA byly nepřátelské mocnosti? Německé letecké síly se v polovině roku 1941 sestávaly ze zhruba 5 500 provozuschopných letadel. Italské letectvo vstupovalo do války se zhruba 2 600 letadly, ovšem jejich skutečná bojová síla nebyla příliš vysoká, Italský průmysl navíc nebyl schopen masové produkce a nejvýše dokázal produkovat necelých 300 bojových strojů za měsíc. Japonské letecké síly se v předvečer útoku na USA skládaly z 2 700 letounů se skvěle vycvičenými a zkušenými piloty. Schopnost Japonska nahrazovat ztracené stroje a padlé piloty ovšem byla v porovnání s USA velmi nízká.[54]

Po Japonském leteckém útoku vedeném ze šesti letadlových lodí na vojenskou základnu Pearl Harbor na Havajském souostroví měl prezident jedinou možnost reakce: "Včera, 7. prosince 1941, - v den, který bude žít v pamětech jako den hanby- Spojené státy americké byly bez varování a záměrně napadeny námořními a leteckými silami Japonského císařství… Žádám, aby Kongres vyhlásil, že od tohoto zákeřného a nevyprovokovaného útoku ze dne 7. prosince 1941, nastal válečný stav mezi Spojenými státy a Japonským císařstvím."[55] Tímto krokem se uzavřely předválečné přípravy a USA mohly naplno vrhnout veškeré své síly na produkci válečných potřeb.

Od výrazného zhoršení mezinárodní situace v roce 1938 to byl vždy prezident Roosevelt, který přicházel s mnohdy velmi smělými plány. Jeho návrhy na program 10 000 letadel a později na do té doby bezprecedentních 50 000 letadel se mnohým zdálo příliš. Také jeho zaměření hlavně na stroje jako takové muselo být později korigováno představiteli Letectva. Ovšem prezident měl jasné cíle, které si vytýčil a pomalu k nim USA směřoval, tedy obrana celého amerického kontinentu od severu k jihu a příprava na možný, ačkoliv nechtěny vstup do války. Prezidentovy kroky a následně kroky jeho podřízených a spolupracovníků většinou pouze reagovaly na vývoj na evropském kontinentu - německé výpady (útok na Polsko 1939, na Francii 1940 a na SSSR 1941). Nutnou změnu také prodělalo Letectvo USA, které se z malé a nevýznamné složky v rámci vojenských sil, muselo stát alespoň vyrovnaným partnerem armády (od pár set strojů k deseti tisícům na konci roku 1941, plánům na desítky tisíc v letech dalších a úkolem být hlavní ofenzivní silou ve válce proti Německu). Zlomovým rokem byl tedy dle mého názoru rok 1941, kdy případná americká účast ve válce dostávala jasné kontury v podobě Vítězného programu a poskytnutí výraznější pomoci spojencům v programu Půjčka a pronájem. Právě pomoci spojencům se věnuje další kapitola.

Poznámky

[8] Franklin D. Roosevelt (1882-1945), v letech 1933-1945 prezident USA, Demokrat, <http://www.fdrlibrary.marist.edu/education/resources/bio_fdr.html>.

[9] KEYNES, John M. (1963): Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Praha: Československá akademie věd, 1963.

[10] WALKER, John F., VATTER, Harold G. (1997): The Rise of Big Government in the United States, Armonk, New York: M.E. Sharpe, 1997, s. 51.

[11] ČELOVSKÝ, Bořivoj (1999): Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy: Tilia, 1999, s 383-389.

[12] FRIEDEL, Frank. (1990): Franklin D. Roosevelt: A Rendezvous with Destiny, Boston: Little, Brown, 1990, s. 308, 309.

[13] Jean Monnet (1888-1979), francouzský ekonom a diplomat, během 2. světové války členem odbojové organizace Svobodná Francie založené Ch. de Gaullem.

[14] FRIEDEL, Frank. (1990): Franklin D. Roosevelt: A Rendezvous with Destiny, Boston: Little, Brown, 1990, s. 308, 309.

[15] WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950. s. 128, 130.

[16] Letecká složka pozemní armády se mezi válkami nazývala Army Air Corpse. Až v červnu 1941 byly vytvořeny pod názvem Army Air Force jednotné letecké síly zahrnující všechna letadla jednotlivých složek mimo námořnictva, které mělo letecké síly vlastní.

[17] CONN, Stetson., FAIRCHILD, Byron. (1960): The framework of hemisphere defense, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1960, s. 5.

[18] HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1989, s. 170.

[19] WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950, s. 137-142.

[20] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1939 volume, War-and neutrality: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York: Macmillan, 1941, s. 70.

[21] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1939 volume, War-and neutrality: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York: Macmillan, 1941, s. 72.

[22] HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1989, s. 170-174.

[23] United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s 62.

[24] United States, Congress. (1939): United States Statutes at Large Containing the Laws and Concurrent Resolutions Enacted During the First Session of the Seventy-Sixth Congress of the United States of America, 1939, and Treaties, International Agreements Other than Treaties, and Proclamations, Vol. 53, Washington: Government Printing Office, 1939, s. 555-560.

[25] CATE, James. L., WILLIAMS, E. Kathleen. , et al.: The Air Corps Prepares for War, 1939-1941. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume I, Plans and early operations, January 1939 to August 1942, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 104.

[26] FRIEDEL, Frank. (1990): Franklin D. Roosevelt: A Rendezvous with Destiny, Boston: Little, Brown, 1990, s. 311; United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s 7.

[27] FRIEDEL, Frank. (1990): Franklin D. Roosevelt: A Rendezvous with Destiny, Boston: Little, Brown, 1990, s. 312.

[28] Tato rada vznikla v roce 1903 jako poradní orgán prezidenta T. Roosevelta a měla za úkol koordinovat plánování armády a námořnictva, Společná plánovací komise vypracovávala konkrétní plány dle zadání rady.

[29] CONN, Stetson., FAIRCHILD, Byron. (1960): The framework of hemisphere defense, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1960, s. 8, 9.

[30] United States. Department of State. (1943): Peace and War, United States Foreign Policy, 1931-1941, Washington, U.S. Government printing office, 1943, s 63.

[31] ROOSEVELT, Franklin D. (1941): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1939 volume, War-and neutrality: with a special introduction and explanatory notes by President Roosevelt, New York: Macmillan, 1941, s. 463.

[32] WILLIAMS, E. Kathleen. , FELLOW, Louis E. Asher.: Air War, 1939-1941. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume I, Plans and early operations, January 1939 to August 1942, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 89.

[33] HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1989, s. 194.

[34] GOLDBERG, Alfred.: Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 263.

[35] WALTON, Gary M., ROCKOFF, Hugh. (1990): History of the American economy, 6. vyd.,San Diego: Harcourt Brace Jovanovich, 1990, s. 518.

[36] GOLDBERG, Alfred.: Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 264,265.

[37] HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1989, s. 230, 231.

[38] WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950. s. 278, 279.

[39] CONN, Stetson., FAIRCHILD, Byron. (1960): The framework of hemisphere defense, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1960, s. 42.

[40] WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950. s. 169, 171, 175, 176; HOLLEY, I. B. (1989): Buying Aircraft: Materiel Procurement for the Army Air Forces, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1989, s. 231.

[41] GOLDBERG, Alfred.: Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 266.; CONN, Stetson, FAIRCHILD, Byron (1960): The framework of hemisphere defense, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1960, s. 43.

[42] WILLIAMS, E. Kathleen. , FELLOW, Louis E. Asher.: Air War, 1939-1941. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume I, Plans and early operations, January 1939 to August 1942, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 91.

[43] CONN, Stetson., FAIRCHILD, Byron. (1960): The framework of hemisphere defense, Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army, 1960, s. 72, 73.

[44] Fiskální rok (FY) v USA do 70. let 20. století trval od 1. července do 30. června - například FY 1940 tedy trval od 1. 7. 1939 do 30. 6. 1940.

[45] GOLDBERG, Alfred.: Allocation and Distribution of Aircraft. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 399.

[46] GOLDBERG, Alfred. (1958): Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed.: The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 270.

[47] GOLDBERG, Alfred. (1958): Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed.: The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 274.

[48] Wedemeyer, Albert Coady (1897-1989), absolvent Vojenské akademie ve West Pointu 1919, díky pobytu na Německé válečné univerzitě v Berlině letech 1936-1938 měl vynikající znalosti o německé taktice a strategii, od roku 1943 působil především v Asii a v roce 1951 odešel z pozice generála do penze.

[49] WATSON, Mark Skinner. (1950): Chief of Staff: prewar plans and preparations, Washington, Historical Division, Dept. of the Army, 1950. s. 343, 353-354, 358.

[50] KIRKPATRICK, Charles Edward. (1990): An Unknown Future and a Doubtful Present: Writing the Victory Plan of 1941, Washington, D.C.: Center of Military History, United States Army, 1990, s. 122, 123.

[51] GOLDBERG, Alfred. (1958): Production Planning and Organization. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed.: The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 276.

[52] United States. Army Air Forces. (1945): AAF Statistical Digest, World War II, Office of Statistical Control, Washington, D.C: USAAF, 1945, s. 135.

[53] GOLDBERG, Alfred.: Allocation and Distribution of Aircraft. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume VI, Men and Planes, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 401, 402.

[54] WILLIAMS, E. Kathleen. , FELLOW, Louis E. Asher.: Air War, 1939-1941. In: CRAVEN, Wesley F., CATE, James L. ed. (1958): The Army Air Forces in World War II, Volume I, Plans and early operations, January 1939 to August 1942, Chicago: University of Chicago Press, 1958, s. 81, 84, 98, 99.

[55] ROOSEVELT, Franklin D. (1950): The public papers and addresses of Franklin D. Roosevelt. 1941 volume, The call to battle stations: compiled with special material and explanatory notes by Samuel I. Rosenman, New York: Harper, 1950, s 125, 126.

Seriál

  1. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  2. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  3. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  4. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  5. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  6. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  7. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války
  8. Vývoj amerického hospodářství během druhé světové války

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Jan Kulhánek 🕔12.12.2011 📕10.048

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře