OSN a genocida ve Rwandě

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕6.015

Závěr

Genocida ve Rwandě je smutnou událostí počátku 90. let minulého století. V roce 1994 bylo během 100 dní zabito přes 800 tisíc lidí a tempo zabíjení bylo vyšší než to, jehož dosáhli nacisté během holocaustu.

Již před koloniálním obdobím panovalo v zemi lehké napětí mezi kmeny způsobené nerovným společenským postavením. Příchod kolonizátorů toto napětí umocnil a dodal mu rasový podtext. Zavedení průkazů s rasovou příslušností vrahům výrazně ulehčilo v průběhu genocidy identifikovat své oběti.

Události na počátku 90. let byly předzvěstí následných masakrů. Právě v tento okamžik měli mezinárodní aktéři zasáhnout do situace ve Rwandě. Konflikt byl sice v té době čistě vnitrostátní a aktivní zásah bez žádosti rwandské vlády by mohl být v rozporu s mezinárodním právem (např. zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu), ale mohla být přijata alespoň nějaká opatření ‑ např. zbrojní embargo či omezit finanční pomoc. Do vypuknutí masakrů v roce 1994 se podařilo nashromáždit dostatečné informace o plánované genocidě. Varovná znamení byla včasná a jasná. Západnímu světu však chyběla vůle na ně reagovat.

Komunikace v rámci OSN byla po celou dobu problematická. Předávání informací z místa konfliktu do ústředí, kde se rozhoduje o konkrétních opatřeních, bylo zdlouhavé a nedostatečné. Sekretariát OSN získaným informacím nepřikládal takovou důležitost, kterou situace vyžadovala a některé zprávy od Dallaira k projednání Radě bezpečnosti vůbec nepředal. Domnívám se tedy, že v počátcích konfliktu Rada bezpečnosti neměla jasnou představu o tom, co se ve Rwandě skutečně dělo a nevěřila, že by scénář mohl být tak katastrofický.

Mise UNAMIR byla vytvořena, aby ve Rwandě dohlížela na mír, který v tu dobu již v zemi v podstatě nebyl. Členové mise museli bezmocně přihlížet eskalujícímu násilí. Mandát mise byl nedostatečný, stejně jako počet vojáků a jejich vybavení. OSN místo aby misi posílila a okamžitě zastavila zabíjení, se rozhodla ji ukončit. Toto rozhodnutí je v naprostém rozporu s cíli OSN a především s odpovědností Rady bezpečnosti za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Na otázku zda OSN měla možnost a prostředky tomuto masakru předejít, si troufám říct, že měla. OSN je sice závislá na svých členských státech, ale ty byly v daný okamžik schopné potřebné prostředky poskytnout. Belgické i francouzské jednotky byly perfektně vycvičené, Spojené státy se zase mohly angažovat po finanční stránce. Scházela jim však politická vůle se jakkoliv podílet na mírové misi. Rwanda pro ně byla malým, velmi vzdáleným státem „někde v Africe“. S tím souvisely prodlevy, s jakými Rada bezpečnosti vykonávala přijatá opatření. Je nepochopitelné, že když už OSN konečně byla ochotna přiznat, že se jedná o genocidu a oficiálně vytvořila početnější misi UNAMIR II, trvalo dva měsíce, než její jednotky dorazily do Rwandy.

Tato tragická zkušenost potvrzuje, že OSN a její chování bude takové, jaké budou motivy a chování jejích členských států, zejména pak těch nejsilnějších a nejvlivnějších, což se v plné míře projevilo právě ve Rwandě.

Je tedy OSN odpovědná za genocidu ve Rwandě v roce 1994? Na základě předchozích kapitol je jasné, že z morálního hlediska OSN jednoznačně selhala - porušila své povinnosti a nedostála svým cílům a ideálům. Otázka právní odpovědnosti není již tak jednoznačná. OSN není jediným aktérem, který měl povinnost zakročit. Jak bylo výše uvedeno, povinnost zabránit genocidě je závazkem erga omnes, a tudíž se vztahuje na všechny státy s prevenčním potenciálem. Pro posouzení odpovědnosti by tedy bylo vhodné další zkoumání role mezinárodních aktérů ve Rwandě, především Belgie, Francie a USA. Tímto tématem bych se ráda dále zabývala ve své diplomové práci, která svým rozsahem poskytne větší prostor a umožní problém více analyzovat.

I přes své současné nedostatky a časté kritiky je Organizace spojených národů nadále významným aktérem mezinárodních vztahů na globální úrovni. Patří jí důležité slovo zejména při posuzování bezpečnostních hrozeb a je nezbytná i proto, aby jakékoliv nasazení síly mělo mezinárodní oprávnění a mohlo být hodnoceno jako legální a legitimní.

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕6.015

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře