OSN a genocida ve Rwandě

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕7.371

3. Zločin genocidy v mezinárodním právu

Genocida je extrémním typem etnických čistek. Jedná se o systematické vyvražďování mas obyvatelstva na základě jejich příslušnosti k určité skupině ‑ národnostní, náboženské, politické, etnické, kulturní či jiné.[32] Termín genocida[33] poprvé použil v roce 1944 právník polského původu Rafael Lemkin k označení plánované likvidace národa či etnické skupiny. Reagoval tak na události 2. světové války a na hrůzy, které spáchalo nacistické Německo. Potřeba zabránit genocidě a potrestat osoby za ni odpovědné, byla předmětem zájmu mezinárodního společenství od konce druhé světové války. Genocida byla definována jako trestný čin podle mezinárodního práva v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidy (dále jen Úmluva) z roku 1948[34] a v ní „smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovati mu a trestati jej.[35] Problémem je, že Úmluva se dále nezmiňuje, JAK by tento zločin měl být potrestán. Dnes jsou jí vázány všechny státy erga omnes, tzn. bez ohledu na to, zda ji podepsaly nebo ne. Navzdory Úmluvě došlo od té doby k několika čistkám, které tak zdůraznily selhání mezinárodního společenství v prevenci genocidy.

Úmluva definuje genocidu jako …kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a) usmrcení příslušníků takové skupiny;

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí…“[36]

a zavazuje státy, aby vydávaly osoby obviněné ze zločinů genocidy do rukou spravedlnosti.

Obsah Úmluvy a definice genocidy byly už v době sjednávání podle odborné veřejnosti nedostatečné a diskutabilní. Mezi skupinami, kterým Úmluva poskytuje ochranu, se měly objevit ještě skupiny další, jako např. kulturní, sociální, ale zejména politické. Hlavně na nátlak sovětských delegátů však politické skupiny do Úmluvy nakonec zařazeny nebyly. Vyhlazení dvaceti miliónů lidí v sovětských gulazích a koncentračních táborech je tudíž z hlediska Úmluvy nepostižitelné a zřejmě největší genocidální čin v dějinách lidstva tak podle Úmluvy ani genocidou není. Podobné to bylo i s odmítnutí ochrany kulturním skupinám, o nějž se zasadily zejména tehdejší koloniální mocnosti.[37]

Dalším sporným článkem Úmluvy je článek VI., který předpokládá, že Osoby obviněné z genocidia nebo z kterýchkoli jiných činů vypočtených v článku III mají být souzeny příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.[38] Pokud si uvědomíme, že zločin genocidia páchají většinou státní elity pokoušející se vyhladit určitou skupinu obyvatelstva vlastního státu, je pak zcela absurdní, aby tito viníci odpovídali za své vlastní potrestání. Ustavení stálého mezinárodního trestního soudu v době sepsání Úmluvy bohužel nebylo možné, protože mnohé státy to chápaly jako porušení své státní svrchovanosti v oblasti trestního práva.

Trvalo téměř 50 let, než se podařilo založit stálý Mezinárodní trestní soud (ICC)[39], který má na starosti právě stíhání viníků za zločiny genocidy či zločiny proti lidskosti. Do té doby fungovaly pouze ad hoc tribunály, které se zabývaly potrestáním určitého mezinárodního zločinu. Prvním takovým byl Norimberský vojenský tribunál, který byl vytvořen po druhé světové válce za účelem potrestat válečné zločince nacistického Německa. Vedle Norimberského tribunálu byl zřízen ad hoc i Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ se sídlem v Tokiu. Norimberský a Tokijský tribunál zůstaly až do 90. let jedinými zřízenými mezinárodními soudy pro stíhání a trestání zločinů. Změna přišla až s konfliktem v bývalé Jugoslávii, kdy se mezinárodní společenství rozhodlo učinit přítrž násilí páchanému na civilním obyvatelstvu. Byl tedy zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).[40] Stejně tak tomu bylo ve Rwandě po skončení genocidy v roce 1994. Na základě rezoluce č. 955 Rady Bezpečnosti OSN[41] byl ustaven Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který byl pověřen stíháním osob odpovědných za genocidu a jiné vážné porušování mezinárodního humanitárního práva na území Rwandy a v okolních státech v období od ledna do prosince 1994. Oba tribunály jsou vázány mandátem vztahujícím se pouze k určitému místu a času. Právě toto časové omezení poukazuje na nedostatky ad hoc tribunálů. K vyvražďování tisíců civilistů docházelo jak před, tak po roce 1994. Tyto činy však nemohly být potrestány, protože pravomoc ICTR se vztahovala pouze na období od 1. 1. do 31. 12. 1994.[42]

Důležitým mezníkem poválečného vývoje mezinárodního práva je bezesporu vytvoření Mezinárodního trestního soudu v roce 1998. Již samotná skutečnost jeho ustavení představuje značný posun vůle mezinárodního společenství zabraňovat dalšímu porušování nejzákladnějších norem mezinárodního práva konkrétními osobami. Potenciálním pachatelům zmíněných zločinů se tak dostalo jednoznačného varování.[43]

Na konferenci v Římě, kde byl ustaven Mezinárodní trestní soud, prohlásil tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan:Téměř po celé půlstoletí – tedy takřka od zrodu OSN – si Valné shromáždění bylo vědomo potřeby ustavení soudu, který by mohl stíhat a trestat osoby zodpovědné za zločiny jako je genocida. Mnozí si mysleli, že hrůzy druhé světové války – tábory, krutost a vyhlazování – se nemohou nikdy opakovat. Přesto se tak stalo. V Kambodži, v Bosně a Hercegovině, ve Rwandě. Naše éra a dokonce i uplynulé desetiletí, nám ukazují, že lidská schopnost páchat zlo nezná mezí. Genocida je nyní často opakovaným slovem, krutou realitou, která si žádá doslova historickou reakci."[44]

Zákaz genocidy je rovněž považován za součást mezinárodního obyčejového práva. Jedná se o kogentní normu, která má absolutní platnost a jejíž porušení nemůže být ospravedlněno. Kogentní normy vyjadřují vůli celého společenství a slouží především k ochraně základních zájmů a hodnot společnosti (např. zákaz otroctví, zákaz užití síly a hrozby silou, právo národů na sebeurčení, rasismus a také zákaz genocidia). Tyto normy se staly součástí mnoha mezinárodních smluv včetně Charty OSN. Vzhledem k tomu, že činnost OSN velmi často souvisí se zájmy a hodnotami, jež chrání kogentní normy, se dá usuzovat, že by OSN měla být při své činnosti těmito normami vázána.

Poznámky

[32] BELL-FIALKOFF, A. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 327 s. ISBN 80-7252-070-9, str. 14

[33] odvozený z řeckého genos (rasa, národ, kmen) a latinského cide (zabíjet)

[34] vešla v platnost 12. ledna 1951

[35] Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, Čl. 1. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf

[36] Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, Čl. 2. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf

[37] VÁŇA, R.: Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu. 1998. Diplomová práce. Právnická fakulta, Univerzita Karlova. Dostupné z:http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=244

[38] Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, Čl. 6. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-genocida.pdf

[39] Mezinárodní trestní soud byl ustaven Římským statutem Mezinárodního trestního soudu přijatým 17. července 1998 na konferenci zplnomocněných zástupců v Římě. Soud je oprávněn vyšetřovat a trestat jedince odpovědné za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. ICC sídlí v nizozemském Haagu a nespadá pod systém OSN. Do pravomoci soudu spadají pouze zločiny spáchané od července 2002, po vstupu statutu v platnost. Proti ustavení soudu zpočátku dosti ostře vystupovaly USA (a další země - Čína, Izrael, Libye, Irák, Jemen a Katar) přičemž svůj postup zdůvodňovaly obavou o stíhání svých občanů účastnících se akcí k obnovení míru s mandátem OSN. Po té, co Statut vstoupil v platnost, usilovaly USA o uzavření dvoustranných dohod, v nichž by se jednotlivé země zavázaly nevydat Soudu občany USA. Takové dohody v září 2002 odsoudilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy i Evropský parlament jako protiprávní.

[40] Tribunál byl ustaven rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 827, přijatou 25. května 1993 a sídlí v Haagu

[41] rezoluce byla přijata 8. listopadu 1994, tribunál ICTR sídlí v Tanzanii ve městě Arusha

[42] Informační centrum OSN v Praze: Zprávy 2004. Dostupné z http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1001

[43] VÁŇA, R.: Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu. Dostupné z: http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=244

[44] Informační centrum OSN v Praze: Zprávy 2002. Dostupné z: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=832

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕7.371

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře