OSN a genocida ve Rwandě

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕14.727

1. Historie konfliktu ve Rwandě

Rwanda je malý vnitrozemský stát ve střední Africe též nazývaný jako země Tisíce pahorků. Tato nejhustěji zalidněná země Afriky[1] s celkovým počtem obyvatel 10,5 mil.[2] hraničí na severu s Ugandou, na jihu s Burundi, na západě s Kongem a na východě s Tanzanií.


Obrázek č.
1: Mapa Rwandy
Zdroj: http://mapsof.net/rwanda/static-maps/png/mapa-rwandy

Obyvatelstvo ve Rwandě je rozděleno do tří etnických skupin – Hutuové, Tutsiové a Twa. Hutuové byli vždy majoritní skupinou a před genocidou tvořily 89% obyvatelstva. Menšina Tutsiů představovala 10% a příslušníci kmene Twa 1%. Pokud nejsou počty obětí masakrů ve Rwandě přehnané (zhruba 800 000) a 80% obětí byli Tutsiové, pak bylo tutsijské obyvatelstvo zredukováno na polovinu a jeho podíl na celkovém obyvatelstvu klesl přibližně na 5%.[3] V dnešní době je však rozdělení obyvatelstva srovnatelné s tím před genocidou. Velké množství Tutsiů, kteří byli nuceni uprchnout, se po jejím skončení vrátili do svých domovů a naopak Hutuové, kteří se báli možné odvety, hromadně odcházeli do sousedních států.

1.1. Koloniální období a napětí mezi etnickými skupinami

Podle dochovaných záznamů přišli první obyvatelé – předchůdci dnešních příslušníků kmene Twa – na území Rwandy pravděpodobně již 3000 let před naším letopočtem. Tradičně se živili lovem a sběrem, později pracovali také jako pomocní dělníci Hutuů a sluhové Tutsiů. Zemědělský kmen Hutuů, patřící mezi bantuské kmeny střední a východní Afriky, přicházel na území Rwandy asi v 6. ‑ 8. století našeho letopočtu. První příslušníci kmene Tutsi dorazili do této oblasti ve 13. století, živili se jako pastevci a díky svým válečným zkušenostem si brzy podrobili ostatní obyvatelstvo. Začali zakládat malé feudální státy, ve kterých tvořili horní vrstvu společnosti. Vzhledem k chybějícím psaným záznamům a jen sporadickým archeologickým nálezům toho o vývoji a migraci těchto etnik moc nevíme.[4]

Od počátku 19. století se vyvinul společenský systém, ve kterém se pánem a majitelem pozemku mohl stát pouze člen kmene Tutsi. Identitu však neurčoval pouze původ, ale také bohatství. Tutsiům, kteří přišli o svůj majetek, se rázem změnil společenský status a bylo na ně nahlíženo jako na Hutuy. Naopak když se Hutu dostal ke jmění a vzal si ženu Tutsi, mohl se časem zařadit mezi Tutsie. I přesto byli rodilí Tutsiové stále považování za vyšší společenskou vrstvu.

První Evropané přišli na území Rwandy v polovině 19. století[5]. V rámci kolonizace afrického kontinentu byl o tento region velký zájem. Hlavním důvodem byla příhodná topografická poloha a ideální klimatické podmínky, které zaručovaly rozvoj zemědělství. Na Berlínské konferenci v roce 1884 – 1885 byla Rwanda i se sousedním Burundi[6] přidělena Německu a stala se společně s dnešní Tanzanií součástí Německé východní Afriky. Kolonizátoři si uvědomovali společenské rozdělení rwandského obyvatelstva a rozhodli se vnést do něj určitý řád. Tutsiové, kteří byli vyšší a štíhlejší a více se tak podobali Evropanům, získali větší privilegia na úkor menších Hutuů.

V roce 1916 obsadili oblast Ruanda-Urundi Belgičané a po první světové válce, kdy Německo jako poražený stát ztratilo všechny své kolonie, se zde ujali vlády. V roce 1923 jim tato oblast byla svěřena jako mandátní území Společnosti národů. Belgičané vzali vládu do svých rukou ještě důsledněji než Němci a k prosazení svých cílů neváhali použít sílu. Pro obhospodařování kávových plantáží zavedli podobně jako v jiných koloniích nucenou práci a kompetence na vybírání daní a pracovní politiku udělili vyšší vrstvě Tutsiů. Tím došlo k další polarizaci napětí mezi kmeny. Hněv a nenávist utlačovaných Hutů vůči okupanty podporovaným Tutsiům se stále více stupňovaly. V roce 1933 tým belgických byrokratů klasifikoval celou rwandskou společnost do tří skupin – Twa, Hutu a Tutsi. Každý člověk byl změřen, zvážen, byly zapsány jeho obličejové rysy a na základě toho, dostal identifikační kartu s kmenovou příslušností.[7]


Obrázek č. 2 Rasová příslušnost v průkazech

Zdroj: www.unshmm.org


Obrázek č. 3

Zdroj: http://www.suite101.com/

Podle některých zdrojů bylo na této věci paradoxní, že sami Rwanďané nebyli schopni podle vzhledu určit, kdo je Tutsi a kdo Hutu.[8] Mezi oběma národy nebyly dokázány žádné fyziologické rozdíly. Etnika jsou navzájem promíchána – ani jedno nežije na ohraničeném území, svým dětem dávají stejná křestní jména a hovoří stejným jazykem – kyniyarwandštinou. Nadřazenost Tutsiů byla dokonce vyučována ve školách a podporovala ji i katolická církev.

Po skončení 2. světové války se Rwanda dostala pod poručnictví nově založené organizace OSN pod správou Belgie. V 50. letech začal intenzivní hospodářský rozvoj a proexportní politika zaměřená na zemědělské komodity (kávu, tabák a bavlnu) umožnila společenský vzestup Hutuů. Když Belgičané začali předávat pravomoci do rukou Afričanů, Tutsiové tento proces zmanipulovali, aby si udrželi své dosavadní postavení. Katolická církev nebyla spokojena s nespravedlivým jednáním vůči Hutuům a začala je podporovat. Tato situace vyvolávala mezi oběma skupinami velké napětí a vznikaly první politické strany, které byly opět založené na rasové příslušnosti. První politickou stranu založil v roce 1957 Gregoire Kayibanda, příslušník kmene Hutu. Z této strany vzešla pozdější PARMEHUTU. Tutsiové vytvořili dvě politické strany a to, konzervativní Anti‑belgickou rwandskou národní unii (UNAR) a liberální Rwandské národní shromáždění (RADER). Ve volbách v roce 1960 zvítězila strana PARMEHUTU v čele s Kayibandou a nastolila v podstatě rasovou diktaturu jedné strany. Do vysokých úřadů byli dosazováni Hutuové a na počet Tutsiů mezi elitami byly zavedeny kvóty. Vládní politika byla založena na nesnášenlivosti obou etnik a napětí mezi nimi se stále stupňovalo. Změna na politickém poli s sebou přinesla i nemalé ztráty na životech. Bylo zmasakrováno více než dvacet tisíc Tutsiů a po vítězství Hutuů ve volbách (1960) odešlo dalších 200 000 do sousedních zemí. Belgičané si uvědomovali situaci a svou podporu tak přenesli na početnější Hutuy, protože předpokládali, že po získání nezávislosti bude jednodušší je zmanipulovat a vyjednat s nimi zachování svých obchodních aktivit v tomto regionu. V prvním referendu o budoucím uspořádání země v roce 1961 se obyvatelé téměř jednohlasně vyslovili pro zrušení monarchistického zřízení a následovalo vyhlášení republiky 28. ledna 1961. V červnu následujícího roku byla spolu se zrušením poručnictví OSN vyhlášena nezávislost. Prvním rwandským prezidentem se stal Gregoire Kayibanda.[9]


Obrázek 4: První rwandský prezident Kayibanda

Zdroj: http://nangamadumbu.tripod.com/ukozivuze/index.album/gregoire-kayibanda?i=87&s=1

1.2. Od nezávislosti do roku 1990

Po získání nezávislosti se situace výrazně nezměnila a mnoho Tutsiů emigrovalo do sousedních zemí, převážně do Burundi. Právě tito emigranti se nechtěli spokojit s režimem ve své zemi a začali chystat vpád do Rwandy. V roce 1963 opravdu k invazi došlo, ale odpovědí na ni, byly jen další represe vůči celému tutsijskému obyvatelstvu. Výsledkem bylo asi 12 000 zabitých Tutsiů a exodus přeživších do okolních zemí. Kayibandův tvrdý režim ztrácel své příznivce a nespokojenost vyvrcholila v roce 1973, kdy skupina umírněných Hutuů v čele s Juvénalem Habyarimanou vojenským pučem svrhla vládu a vyhlásila Druhou republiku. Habyarimana se tak stal novým prezidentem a založil vlastní politickou stranu Národní revoluční hnutí pro rozvoj (NRMD), kterou nechal v ústavě zakotvit jako jedinou legální stranu. Nechal popravit elitu První republiky i s bývalým prezidentem Kayibandou a jeho ženou. Zavedl centralizovaný systém administrativy a povinné registrace obyvatel před vycestováním či stěhováním. V otázce tutsijského obyvatelstva nebyl tak radikální jako jeho předchůdce Kayibanda, ale diskriminace ve prospěch Hutuů byla stále patrná. Ekonomická situace se v tomto období výrazně zlepšovala a pomohlo jí i zapojení do frankofonních regionálních organizací v Africe. Ačkoliv se Rwanda navenek jevila jako klidný a stabilní stát, skutečnost byla odlišná. Nespokojenost s politickým režimem narůstala a Rwanďané volali po uvolněnějším demokratickém režimu.


Obrázek č. 5: Prezident Juvénal Habyarimana (vládl 1973 – 1994)

Zdroj: http://juvenal-habyarimana.navajo.cz/

Mezitím Tutsiové, kteří v minulých letech odešli do ugandského exilu, založili opoziční hnutí RANU (Rwandese Aliance for National Unity). Toto hnutí sdružovalo rwandské utečence a kritizovalo opakující se masakry proti Tutsiům. Po několika letech svého působení se přejmenovali na RPF, jehož hlavními cíly bylo: [10]

  • prosazovat národní jednotu a usmíření
  • vybudovat opravdovou demokracii
  • zajistit bezpečnost všem Rwanďanům
  • vybudovat soběstačnou ekonomiku
  • vymýtit korupci, a to v jakékoli formě
  • repatriaci rwandských uprchlíků
  • vykonávat takovou politiku, která zajistí blaho všem Rwanďanům
  • usilovat o zahraniční politiku založenou na rovnosti, mírové koexistenci a vzájemném prospěchu mezi Rwandou a ostatními zeměmi

Do roku 1990 RPF vyjednávalo výhradně mírovou cestou.

1.3. Občanská válka

Po veškerých snahách vyřešit konflikt bez použití vojenských sil, vpadly jednotky RPF přes ugandsko-rwandskou hranici do Rwandy, zahájily invazi a vypukla tak občanská válka. RPF požadovalo zrušení identifikačních karet, zrušení rasové diskriminace a provedení politické a ekonomické reformy. Habyarimana s odpovědí dlouho nečekal a nechal zatknout tutsijské aktivisty. Rwandskou vládu podporovala Francie, která stále usilovala o upevnění moci v afrických koloniích. Armáda byla rozšířena o desetitisíce vojáků a zbraně jí dodávali Francouzi. Koncem roku 1990 bylo RPF zatlačeno zpět do Ugandy. Jejího vedení se ujal Paul Kagame. V lednu následujícího roku provedlo RPF útok na Ruherengi, osvobodilo řadu politických vězňů a zmocnilo se zbraní. Po dočasných příměřích podepsaly obě strany mírovou dohodu v tanzanijské Arushe (v létě 1993). Strany se zavázaly k vytvoření právního státu dodržujícího lidská práva, dohodly poměr sil v armádě i počet křesel v parlamentu a měla být omezena prezidentova moc. Dohoda také zaručovala bezpečný a legitimní návrat uprchlíků zpět do země. Dohled nad dodržováním dohod měly zajišťovat monitorovací jednotky OSN a Rada bezpečnosti tak rezolucí č. 872 ustavila speciální peacekeepingovou misi UNAMIR. V zemi měla působit do té doby, než budou uspořádány volby a vznikne nová vláda.[11]

Prezident Habyarimana před západním světem sice projevoval zájem na usmíření, ale ve své řeči v jazyce kyniarwanda přirovnal arushskou dohodu k cáru papíru“.[12] Prezident začal od roku 1992 systematicky plánovat genocidu. Vládnoucí strana MRND rozhodla o vytvoření milicí Interahamwe – „ti, kteří bojují společně“ a nechala vypracovat seznamy vnitřních nepřátel, podle kterých měly milice likvidovat tutsijské obyvatelstvo. Velkým pomocníkem mu byla jeho žena Agathe Kanzigy, jejíž rodina měla pod kontrolou skupinu Akazu. Akazu ‑ v překladu „chýše“ - dohlížela na obchod se zbraněmi, drogami, prostitucí a dokonce na rozmístění jednotek Interahamwe. Prezident Habyarimana si byl vědom síly médií a proto se podílel na vzniku rádiové stanice Tisíc pahorků RTLM. Úkolem tohoto propagandistického orgánu bylo podněcování nenávisti vůči Tutsiům a nabádání k jejich likvidaci. RTLM zvolilo populistický přístup ke svým posluchačům a díky tomu si zajistilo přízeň. Bylo neformální, dostupné a lidé mohli sami živě vstupovat do vysílání. Dalšími propagandistickými médii byla rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura. Zde se poprvé objevil výraz Inyenzi – v překladu „švábi“- jako označení pro tutsijské obyvatelstvo. Oba tyto prostředky byly financovány ze skupiny Akazu. [13]

Linda Melvernová ve své knize Zrazený národ jasně popisuje, jak byla genocida podrobně naplánovaná. Byly vypracovány složité seznamy lidí, kteří měli být zmasakrováni, bylo zakoupeno předem půl milionu mačet, velký počet sekyr, kladiv a žiletek, stejně jako střelných zbraní. Veškeré výdaje byly zaplaceny z rozvojové pomoci ze Západu. Nejhorší na celé situaci je, že západní země o tomto plánování věděly. Už na začátku roku 1992 informoval belgický velvyslanec Johan Swinnen Brusel, že „extremistický klan Hutu jménem Akazu plánuje vyhladit národ Tutsiů ve Rwandě, chce jednou pro vždy vyřešit etnický problém a zlikvidovat interní opozici v národě Hutu.“ Jeden z organizátorů genocidy, plukovník Theoneste Bagosora, se dokonce chlubil, že připravuje „apocalypse deux“ – apokalypsu číslo dvě.[14]


Obrázek č. 6: Velitel extremistických Hutuů Theoneste Bagosora

Zdroj: http://spravy.pravda.sk/strojcu-genocidy-v-rwande-odsudili-na-dozivotie-fui-/sk_svet.asp?c=A081218_121508_sk_svet_p23

K naplnění arushských dohod stále nedocházelo a napětí se zvyšovalo. Na konci roku vzniklo několik ozbrojených konfliktů a stabilizaci rovněž nepřispěl příchod uprchlíků z Burundi. Poměry se zhoršovaly a atmosféra houstla. 6. dubna roku 1994 situace vygradovala sestřelením letadla, ve kterém cestovali prezidenti Rwandy a Burundi, poblíž letiště v Kigali. Tato událost odstartovala masové vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů. Průběh těchto masakrů následně popisuje 4. kapitola.


Obrázek č. 7: Sestřelené letadlo prezidenta Habyarimany a Ntayamiry

Zdroj: www.therisingcontinent.wordpress.com

Poznámky

[1] přes 300 obyvatel na km2

[2] UNCTADStat. Dostupné z: http://unctadstat.unctad.org/TableViewer/tableView.aspx

[3] BELL-FIALKOFF, A. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 327 s. ISBN 80-7252-070-9. str. 195,196

[4] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda, 1999. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/Geno1-3-09.htm#P200_83746

[5] Prvním Evropanem byl britský objevitel Hanning Spekev roce 1858, misionáři dorazili o dvacet let později

[6] Tehdy známé jako Ruanda-Urundi

[7]Official website of the Republic of Rwanda. 2008. Dostupné z: http://www.gov.rw/page.php?id_article=58 .

[8] Horký O.: Rwandská genocida – příčiny násilí a role mezinárodního společenství. IN Etnická různorodost jako zdroj konfliktů. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0941-5, str. 99

[9] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. Dostupné z http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/

[10] Official website of the Republic of Rwanda. 2008. Dostupné z: http://www.gov.rw/page.php?id_article=58

[11] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. Dostupné z http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/

[12] DE HEUSCH, L. Rwanda: odpovědnost za genocidu. In ONDERKA, Pavel. Afrika: dvojznačné jaro 1994. 2004. vyd. Moravská Třebová: Aegyptus, 2004. ISBN 80-903443-0-5. Str. 14

[13] DE HEUSCH, L. Rwanda: odpovědnost za genocidu. In ONDERKA, Pavel. Afrika: dvojznačné jaro 1994. Str. 14

[14] MELVERN, L. A People Betrayed: The Role of the West in Rwanda´s Genocide, Zed, 2000. 272 str., ISBN 1 85649 831.

Autor : Bc. Michaela Nousková 🕔09.12.2011 📕14.727

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře