Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Autor : Bc. Tereza Šteflová 🕔07.12.2011 📕2.909

Seriál

  1. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  3. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  4. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  5. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  6. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  7. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  8. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Podobné články

Další články autora

2. Izrael a USA - speciální vztah

Vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem jsou od vzniku Státu Izrael vyjímečné. Od 60. let se dokonce mluví o tzv. special relationship, neboli zvláštním či speciálním vztahu, který mezi těmito dvěma zeměmi panuje a který nemá ve světě obdoby. Po desetiletí udržují oba státy silné bilaterální vztahy založené na několika faktorech - společných strategických cílech na Blízkém východě (např. co se týká Íránu, Sýrie nebo islámského extremismu), sdílení demokratických hodnot a historických kořenů, které se datují již od samotného vzniku Státu Izrael.

Americká zahraniční pomoc (U.S. foreign aid) je důležitou součástí, která podporuje vzájemné vazby. Spojené státy považují Izrael za spolehlivého spojence, kterého by v dané oblasti těžko mohly nahradit jiným státem. I přesto, že v některých záležitostech panovaly nebo stále panují neshody - například ohledně stavby izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Gaze nebo prodeje izraelských zbraní Číně.[52]

2.1 Izraelský lobbing

V souvislosti s americkou zahraniční politikou vůči Izraeli se často mluví o izraelském lobbingu. Izraelský lobbing, reprezentovaný například AIPACem (American Israel Public Affairs Committee) nebo třeba menší skupinou zvanou J Street[53], má v americké politice hluboké kořeny a má velký vliv na zahraniční politiku USA, především na Blízkém východě. Velkou debatu o velikosti vlivu židovského lobbingu na americkou politiku rozpoutal článek a později kniha s názvem „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“Johna Mearsheimera a Steva Walta (2006), kteří přišli s kontroverzní myšlenkou, že podpora izraelské politiky Spojenými státy je v rozporu s dlouhodobými zájmy USA a že hlavní „vinu“ na této skutečnosti nese síla „izraelského lobbingu“. Mearsheimer a Walt ve své práci dále tvrdí například to, že židovští neokonzervativci přesvědčili Bushe k válce v Iráku za účelem ochrany Státu Izraele. Tyto názory rozproudily vlnu kritiky a je otázkou do jaké míry se izraelský lobbing opravdu v praxi angažuje.[54]

Otázka „izraelského lobbingu“ se objevuje již od 70. let, mezi „horká témata“ se však dostala až v nedávné době, především v souvislosti s publikováním výše zmiňovaného článku. Mearcheimer a Walt tvrdí, že AIPAC drží v šachu kongres a že se mu daří dosazovat do vysokých pozic pro-izraelské činitele. O to se však snaží každý lobbing, například kubánský lobbing praktikoval stejnou strategii. Izrael je navíc pro Ameriku důležitější z hlediska národní bezpečnosti než Kuba. I přesto, že žádné dvě země nemohou mít zcela shodné zájmy (a zájmy Izraele ani Kuby se se zájmy USA neshodují), americké židovské lobbistické skupiny ztotožňují své zájmy se zájmy vlád Izraele.[55]

Kritiku si vysloužilo také tvrzení, že americká zahraniční politky na Blízkém východě, včetně války v Iráku, je výsledkem vlivu izraelských lobbyistických skupin. Většina amerických Židů totiž zaujímá daleko umírněnější stanovisko vzhledem k Palestině, Iráku či Íránu než samotný Bush a americký kongres. Pro-izraelské skupiny jako Americans for Peace Now, Tikkun Community, Brit Tzedek v’Shalom nebo Israel Policy Forum vystupují proti izraelské okupaci, osadám, stavbě zdi a dokonce proti podpoře, kterou Washington projevuje některým izraelským politikám.[56]

Americká zahraniční politka na Blízkém východě zahrnovala v posledních dekádách organizaci vojenských operací a intervencí, podporu pravicových diktátorů, zavádění neoliberálních ekonomických politky skrze Mezinárodní měnový fond a další instituce, uvalování hospodářských sankcí na nacionalistické vlády, atd. Tuto strategii však uplatňovala nejen vůči Blízkému východu, ale také v Latinské Americe, Jihovýchodní Asii či Africe.[57] Ztěží tedy můžeme trvdit, že zrovna politika na Blízkém východě je zaviněna izraelským lobbingem nebo že má americký židovský lobbing vliv na zahraniční politku po celém světě.

Zájem Washingtonu v Izraeli je zřejmý - udržet jeho vojenskou převahu v rámci regionu, do jisté míry závislého na americké pomoci, čímž může hrát roli „proxy státu“ k naplňování vojenských a ekonomických cílů USA. Americký židovský lobbing na americkou politiku v regionu má určitý vliv, ovšem tvrdit, že zahraniční politika na Blízkém východě je definována na základě požadavků izraelských lobbyistických skupin je přehnané.

2.2 Ekonomická pomoc

Jedním z důkazů vyjímečného vztahu Izraele a Spojených států je výše ekonomické podpory, kterou Izrael od Spojených států dosud získal a stále získává. Podle odhadů činily celkové finanční a vojenské příspěvky do roku 2005 až 154 miliard amerických dolarů, přičemž většina měla podobu přímých subvencí.[58]

Speciální vztah se však vyvinul až po několika dekádách od vzniku Státu Izrael. Ze začátku byla ekonomická pomoc od Spojených států velmi střídmá a ve vojenské sféře v podstatě žádná. Až za Kennedyho administrativy se vztahy stávaly vřelejšími a začalo se mluvit o počátku special relationships. Kennedy dokonce sliboval Izraeli vojenskou podporu: „Myslím, že je celkem jasné, že v případě invaze Spojené státy budou podporovat Izrael. Máme na to kapacitu, která nadále roste.[59]

Ekonomická spolupráce významně vzrostla v souvislosti se šestidenní válkou v roce 1967. Zatímco mezi roky 1949 až 1965 získával Izrael v průměru 63 milionů dolarů ročně, mezi roky 1966 až 1970 vzrostla průměrná roční podpora na 102 milionů dolarů. Po Jom Kippurské válce se pomoc dokoce zčtyřnásobila a v roce 1976 se Izrael stal největším ročním příjemcem americké zahraniční pomoci a od té doby si své výsadní postavení stále drží. V současnosti každý rok obdrží v průměru okolo 3 miliard dolarů ve formě přímé podpory[60]. To je mimochodem jedna šestina celkové sumy zahraniční pomoci Spojených států a v přepočtu na HDP Izraele tvoří 2%.[61]

Až 75% podpory tvoří vojenská pomoc. Díky americké pomoci v oblasti vojenství (foreign military financing - FMF) bylo Izraeli umožněno rozvíjet svůj obranný průmysl a dosáhnout vysoké sofistikovanosti ve vojenské technologii. Z poměrně malého státu se tak stal osmý největší dodavatel zbraní na světě.[62] Obamova administrativa tento rok požadovala 3 miliardy dolarů pro Izrael ve formě FMF (fiskální rok 2011), přičemž průměrně Izrael využívá téměř 75% fondů FMF na nákup amerického obraného vybavení.[63]

Zajímavý je fakt, že Izrael je jediným příjemcem zahraniční pomoci USA, který nemusí vykazovat, za co konkrétně byly přijaté peníze utraceny. Většina zahraniční pomoci směřuje často na určitý projekt či na dosažení daného cíle jako podpora demokracie, boj proti HIV/AIDS či programy na ochranu zdraví dětí, apod. Pro Washington je tak téměř nemožné zjistit, zda jeho peníze ve skutečnosti neproudí na stavbu osad na Západním břehu nebo na další projekty, které jsou v rozporu s politikou USA.

Velikost finanční podpory Izraeli se může jevit zbytečně velká, pokud vezmeme v úvahu, že komparativně se nejedná o chudou či zničenou zemi jako například Afghánistán, Sierra Leona, Niger a další africké a asijské země. V HDP na obyvatele je Izrael na 47. příčce[64], což vůbec není špatné umístění. Ve srovnání s Českou republikou je jeho HDP podle Mezinárodního měnového fondu dvakrát vyšší.

Spojené státy jsou štědré také k sousedům Izraele. Egypt a Jordánsko jsou dalšími dvěma největšími příjemci zahraniční pomoci USA, což je nejspíš zapříčiněno uzavřením jordánské a egyptské mírové smlouvy s Izraelem. Spojené státy tak dávají jasně najevo svou přízeň Izraelskému státu.

2.3 Vojenská spolupráce

Jedním ze strategických zájmů zahraniční politiky USA je udržet vojenskou převahu Izraele v oblasti Blízkého východu (tzv. qualitative military edge - QME). Izrael má možnost disponovat nejlepšími americkými zbraněmi a zároveň je mu umožněna spolupráce s americkou obranou a výzkumem.

Americký zájem je zřejmý. Téměř okamžitě po vítězství Izraele ve válce roku 1967, kde Izrael ukázal svou vojenskou převahu, vyskočila americká pomoc o 450% (podle New York Times souvisela značná část s ochotou Izraele poskytnout Spojeným státům ukázky nových sovětských zbraní zadržených během války). Finanční podpora dále rostla po vítězství v Jom Kippurské válce a v souvislosti se stahováním britských vojenských sil z oblasti Suezského kanálu.[65]

Obrovský boom ve vzájemných vojenských vztazích nastal v 80. letech v souvislosti s administrativou Ronalda Reagana a jeho snahou získat v oblasti strategickou převahu oproti Sovětskému svazu. V roce 1981 bylo podepsáno memorandum, ve kterém byl stanoven základ pro „konzultaci a spolupráci k posílení národní bezpečnosti“.[66]

Izrael se stal jedním ze tří států, které se po boku USA účastnily tzv. Star Wars, tedy Strategické obranné inicitaivy (Strategic Defence Initiative) Spojených států. V roce 1998 získal Izrael statut „Major Non-NATO Ally“, který držitelským státům umožňuje například kupovat americké zbraně za nižší ceny nebo účastnit se společného výzkumu a rozvojových projektů v oblasti vojenství a amerických projektů boje proti terorismu.[67]

Spolupráce je realizována také na úrovni zpravodajské a informační. Izraelská zpravodajská agentura Mossad spolupracuje s americkou CIA a dalšími americkými agenturami v oblasti vzájemného sdílení informací a utajených operací.[68]

Strategické partnerství bylo ještě více posíleno útoky 11. září 2001, George W. Bush ve své „válce proti teroru“ vnímal Izrael jako přirozeného spojence. Pentagon podporoval izraelskou připravenost k okamžité akci kdekoli na Bízkém východě. Izrael se také stavěl celkem souhlasně k americké invazi do Iráku. Krátce řečeno, čím více se Izrael stával silnější a čím více se jeho zájmy shodovaly se zájmy Spojených států, tím se logicky stával silnějším strategickým spojencem a získával tak více vojenské finanční pomoci.[69]

Mearsheimer a Walt však ve své knize uvádějí i příklady, kdy se může zdát, že americká politika občas zavírá oči před některými kontroverzními kroky izraelské vlády. Kupříkladu ačkoli se Spojené státy staví proti šíření zbraní hromadného ničení (weapons of mass destruction - WMD) a tlačili na řadu zemí, aby v roce 1968 podepsaly smlouvu o nešíření zbraní (Non-Proliferation Treaty - NPT), k Izraeli se stavěly shovívavěji a tvářily se, že jeho vývoj WMD a jaderný program raději nevidí. Zájmem USA je izraelská vojenská převaha na Blízkém východě.[70]

Finanční a vojenská pomoc může být nástrojem, jak mohou Spojené státy ovlivňovat politiku Izraele. Dočasná pozastavení subvencí, které mělo vyjádřit nespokojenost s izraelských jednáním, jsou však spíše symbolická a v historii k nim mnohokrát nedošlo. Příkladem může být odepření půjčky Bushovou administrativou v roce 1991 jako tlak na Šamirovu vládu k pozastavení budování osad, které však trvalo jen pár měsíců a po nástupu Rabina do funkce premiéry sice Izrael souhlasil se zastavením stavby nových osad, ale nadále rozšiřoval stávajicí bloky.

Dalším příkladem může být pokus USA přinutit Izrael k zastavení stavby „bezpečnostní“ zdi kolem Západního břehu v roce 2003, tedy za administrativy Bushe mladšího. Částečné odepření záruk však nebylo dostatečné a na izraelskou politiku prakticky nemělo dopad.[71]

2.4 Diplomacie

Diplomatické vztahy a politka Spojených států vůči Izraeli již byla zmíněna v kapitole o historii americké angažovanosti v mírovém procesu na Blízkém východě. Jak již bylo řečeno, o vyjímečném vztahu mluvíme od 60. let 20. století a americká diplomatická podpora Izraeli je zřejmá.

Jako příklad můžeme uvést hlasování v Radě bezpečnosti OSN. Mezi roky 1972 a 2006 Spojené státy vetovaly celkem 42 rezolucí RB, které se týkaly Izraele. Pro představu toto číslo představuje skoro polovinu všech vet Spojených států a převyšuje sumu vet ostatních členů RB v průběhu těchto let.[72]

2.5 U.S. foreign aid a mírový proces

Role americké zahraniční pomoci v izraelsko-palestinském mírovém procesu je do jisté míry sporná. Sliby učiněné americkou stranou ve prospěch Izraele a Egypta na konci 70. let jistě přispěly k úspěšnému mírovému vyjednávání, pomohlo překonat obrovský risk jak na straně izraelské, tak egyptské a oběma stranám usnadnilo uzavřít mírovou smlouvu. Spojené státy také daly svou pomocí jasně najevo, že jsou mírovému procesu příznivě nakloněny a že jsou připraveny aktivně přispět.

Mírový proces mezi Izraelem a Palestinou je však tvrdší oříšek a názory na příznivé či nepříznivé dopady americké zahraniční pomoci se různí. Podle obhájců je finanční pomoc cestou, jak strany motivovat k vzájemné shodě a překonat jejich staletí trvající nedůvěru.

Kritikové však tvrdí, že ekonomická pomoc Izraeli naopak zvyšuje napětí v regionu. Mnozí arabští komentátoři hovoří o tom, že Spojené státy nepřímo způsobují utrpení Palestinců tím, že dodávají zbraně izraelské armádě.[73]

Faktem je, že v rámci mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem z Camp Davidu roku 1979, poskytly Spojené státy celkem 7,5 miliard dolarů[74], aby ulehčili ukončení nepřátelských operací a izraelské odchod ze Sinaje. Také v průběhu 90. let USA finančně podporovaly mírový proces. Například v roce 1998 Izrael žádal po Spojených státech 1,2 miliard dolarů, aby mohl stáhnout své vojenské jednotky ze Západního břehu.[75]

Spojené státy přispívají Izraeli také v jiných oblastech než jen ve vojenské sféře. Existuje řada dalších programů, které pomáhají financovat rozvoj země. Mezi ně patří např. Migrační a uprchlická asistence (Migration and Refugee Assistance - MRA), která pomáhá migrantům do Izraele znovu se usadit. Mezi roky 1973 a 1991 věnovaly Spojené státy okolo 460 milionů dolarů na zvovuosídlení židovských uprchlíků. Roční částky se pohybovaly mezi 12ti (minimum) až 80ti(maximum) miliony dolary, podle toho kolik židovských uprchlíků proudilo do Izraele (velká část uprchlíků přišla např. ze Sovětského svazu). Za rok 2010 činila MRA 25 milionů dolarů (FY2010).[76]

Dalším programem, působícím nejen v Izraeli, ale na celém Blízkém východě, je American Schools and Hospitals Abroad Program (ASHA). ASHA má za úkol posílit instituce v oblasti školství a zdravotnictví v zahraničí a jejími příjemci je i řada škol a nemocnic v Izraeli.

Na začátku 70. let začali o Izrael projevovat zájem i akademici a obchodníci, které lákala příležitost investovat do izraelských high-technologií. Na podporu vědecké a obchodní spolupráce vzniklo vícero organizací a fondů, například Izraelsko-americký fond na podporu vědy a výzkumu (The BIRD Foundation - Israel-U.S. Binational Research & Development Foundation), fond na podporu rozvoje vědy (The BSF Foundation - U.S.-Israeli Binational Science Foundation) nebo fond na podporu rozvoje v oblasti zemědělství (The BARD Foundation - Binational Agriculture and Research and Development Fund).[77]

Celkový přehled americké zahraniční pomoci, ekonomické, vojenské podpory, pomoci imigrantům, příspěvky v rámci programu ASHA a další programy jsou uvedeny v Tabulce 1 v příloze.

2.6 Hlavní problémy izraelsko-amerických vztahů

Whoever wants to solve the conflict with the Palestinians must deal immediately with the five core issues, because if we solve them, we can solve the rest of the problems.[78]

Ehud Olmert, září 2009.

Jako každý vztah, i ten izraelsko-americký naráží na řadu problémů a v některých věcech se Izrael s Washingtonem neshodne. Jedním z takovýchto sporů je například Jeruzalém, který stále, který je dodnes předmětem řady debat. Izraelci tvrdí, že Jeruzalém je hlavním městem Státu Izrael, žádná americká administrativa však Jeruzalém jako hlavní město Izraele neuznala a žádný prezident, ať už sebevíc nakloněný Izraeli, neprojevil ochotu přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma.[79]

Diskuze vyvolával od svého počátku i další problém - palestinští uprchlíci, kteří opustili své domovy v izraelských okupovaných územích. Od počátku se Spojené státy zabývaly otázkou budoucnosti 700 000 až 800 000 uprchlíků a předpokládaly, že určitý podíl by se měl vrátit zpět. Izrael však necítil žádnou povinnost přijmout uprchlíky zpět a návrat odmítl.[80] Podle OSN v současnosti existuje přibližně 3,47 milionů palestinských uprchlíků, kteří žijí nejčastěji v Joránsku, na Západním břehu nebo v Libanonu.[81]

Jednání mezi Izraelci a Palestinci se stále točí okolo otázky, kolik uprchlíků získá právo navrátit se do Izraele. Izrael samozřejmě nemůže absorbovat všechny uprchlíky, to by významným způsobem ohrozilo jeho samotnou existenci. Mnoho Izraelců tak vidí problém palestinských uprchlíků jako jeden z důvodů, proč je výhodné vytvořit samostatný Palestinský stát. Palestinci však tento krok nepovažují za dostatečnou kompenzaci a chtějí po Izraeli, aby jednak přiznal právo palestických uprchlíků na návrat a zároveň určitému počtu skutečně návrat do Izraele umožnil.

Dalším hlavním problémem izraelsko-palestinského konfliktu jsou izraelské osady na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. V roce 2008 bylo na Západním břehu 123 osad, ve kterých žilo celkem 270 000 izraelských osadníků.[82] Palestinci ostře kritizují stavbu na okupovaných územích a považují osady za jednu z překážek vytvoření Palestinského státu. Pro Izraelce je naopak stavba osad otázkou historickou, náboženskou a bezpečnostní. Mezinárodní společenství nahlíží na výstavbu osad jak na Západním břehu Jordánu, tak ve Východním Jeruzalémě, jako na porušení mezinárodního práva. Například článek 6 Čtvrté Ženevské konvence říká, že “okupační mocnost nebude deportovat nebo přemisťovat část svého civilního obyvatelstva na okupovaná území”.[83] Od 70. let 20. století Izrael (nelegálně) osidloval Západní břeh a Východní Jeruzalém, kde v současnosti žije celkem téměř půl milionu izraelských osadníků. Na hranicích se Západním břehem navíc roste stěna delší a širší než Berlínská zeď.[84]

Také americká administrativa zaujímá vzhledem k osadám nesouhlasný postoj. Prezident Obama od počátku volal po zastavení stavby v osadách, které považuje za brzdu v izraelsko-palestinském mírovém procesu. Oznámení Netanjahua v roce 2010, že po ročním moratoriu opět zahájí stavbu v osadách, vyvolalo jednu z největších krizí v americko-izraelských vztazích v poslední době. K Obamově administrativě se podrobněji vrátím v další kapitole.

Diskuzi vyvolává také otázka vody. Izrael kontroluje vodní zdroje na svém i palestinském území a celkem 95% čersvté vody na území historické Palestiny spotřebují Izraelci, pouhých 5% zbývá Palestincům.[85] Problém pro mírovou smlouvu představují podzemní vody na Západním břehu, které jsou v současnosti odváděné Izraelem, což Palestinci přirovnávají k „vodní loupeži“. Téma vody ze Západního břehu je pro Izrael, potýkající se s nedostatkem vody velice ožehavé. S mírovou smlouvou navracející Golanské výšiny Sýrii by situace Izraele byla kritická a musel by se spolehnout na spolupráci s Palestinci a Syřany, což samozřejmě svádí k otázce, zda je to vůbec možné, aby si dvě strany, historicky tak antagonistické, mohly důvěřovat.

Řešením pro Izrael může být napřílklad odsolování mořské vody, což sice problém vody na Blízkém východě nevyřeší úplně, ale alespoň sníží napětí v regionu.[86]

Poznámky

[52] Sharp, Jeremy M., U.S. Foreign Aid to Israel, CRS Report, 16. 9. 2010.

[53] Traub, James, The New Israel Lobby, The New York Times, 10. 9. 2009.

[54] Zunes, Stephen, The Israel Lobby: How Powerful is it Really?, 25. 5. 2006.

[55] Traub, James, The New Israel Lobby, The New York Times, 10. 9. 2009.

[56] Zunes, Stephen, The Israel Lobby: How Powerful is it Really?, 25. 5. 2006.

[57] Tamtéž.

[58] Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 24.

[59] Tamtéž, str. 25.

[60] Sharp, Jeremy M., U.S. Foreign Aid to Israel, CRS Report, 16. 9. 2010.

[61] Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 26.

[62] Rok 2004, Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 27.

[63] Sharp, Jeremy M., U.S. Foreign Aid to Israel, CRS Report, 16. 9. 2010.

[64] CIA Factbook, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html (3. 4.2011).

[65] Zunes, Stephen, The Israel Lobby: How Powerful is it Really?, 2006.

[66] Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 33.

[67] Tamtéž, str. 34.

[68] Zunes, Stephen, The Israel Lobby: How Powerful is it Really?, 2006.

[69] Tamtéž.

[70] Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 38.

[71] Mearsheimer, John J., Walt, Stephen M., The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, 2007, str. 39.

[72] Tamtéž, str. 40.

[73] Zunes, Stephen, The Israel Lobby: How Powerful is it Really?, 2006.

[74] Sharp, Jeremy M., U.S. Foreign Aid to Israel, CRS Report, 16. 9. 2010.

[75] Tamtéž.

[76] Tamtéž.

[77] Sharp, Jeremy M., U.S. Foreign Aid to Israel, CRS Report, 16. 9. 2010.

[78] Ehud, Olmert, http://www.jpost.com/Israel/Article.aspx?id=188601 (25. 4. 2011).

[79] Gilboa, Eytan, Inbar, Efraim (ed.), U.S. Israeli relations in a new era: issues and challenges after 9/11, 2009.

[80] Neff, Donald, U.S. Policy and the Palestinian Refugees, The Institute for Palestine studies, 1988.

[81] Eiland, Giora, Rethinking the Two-State Solution, The Washington Institute for Near East Policy, září 2008.

[82] Eiland, Giora, Rethinking the Two-State Solution, The Washington Institute for Near East Policy, září 2008.

[83] Převzato z: http://www.fmep.org/reports/archive/vol.-20/no.-1/netanyahus-settlement-moratorium-the-reality/ (17. 4. 2011).

[84] Khalidi, Rashid, Bad Faith in the Holy City, Foreign Affairs, 15. 4. 2010.

[85] Frederiksen, Harald D., The World Water Crisis and International Security, in: Middle East Policy, Vol. XVI, No. 4, Winter 2009.

[86] Sanders, Ralph, Water desalting and the Middle East peace process, National Defence University, Washington, 31. 1. 2009.

Seriál

  1. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  3. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  4. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  5. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  6. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  7. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě
  8. Současná americká zahraniční politika v mírovém procesu na Blízkém východě

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Tereza Šteflová 🕔07.12.2011 📕2.909

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře