Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor : Bc. Lukáš Hána 🕔07.12.2011 📕4.296

Seriál

  1. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  2. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  3. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  4. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  5. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  6. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  7. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  8. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  9. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Podobné články

Další články autora

4. Srovnání Camp David I a II

Během prvního summitu v Camp David roku 1978 došlo k efektivní až příkladné aplikaci metody jednoho textu v otázce Sinaje, kdy se z pozic obou stran požadujících Sinaj přistoupilo k zájmům, tedy izraelské bezpečnosti a egyptské svrchovanosti na územích, která byla jeho součástí už od dob faraónů. Rozdělení území mezi obě strany z toho důvodu nebylo pro Egypt přijatelné. Nakonec se na základě zájmů dohodly, že Sinaj bude pod svrchovaností Egypta, ale jeho velká část bude demilitarizována, zajišťujíc tak bezpečnost Izraele.

Palestinská otázka, probíraná na obou summitech, se však ukázala jako nepřekonatelnou překážkou. V roce 1978 se podařilo dosáhnout alespoň částečné dohody[119] díky tomu, že se její řešení ponechalo na později. To už ale v případě druhého summitu odmítly obě strany a její citlivost společně ještě s problémem Jeruzaléma znamenaly neúspěch snah Billa Clintona v roce 2000 dosáhnout dohody.

Oba summity měly mnoho společného, kromě stejného místa a USA jako mediátora, to byl například přísný zákaz zveřejnění průběhu jednání. V obou případech američtí prezidenti neměli mnoho zkušeností v oblasti zahraniční politiky, Clinton se zaměřoval zejména na domácí politiku a Carter byl teprve ve svém třetím roce v úřadě. K summitům se přistoupilo jako k poslednímu prostředku řešení stagnujících mírových rozhovorů a díky příhodným podmínkám, ale také kvůli prospěchu obou amerických prezidentů. USA se snažily prosadit svůj návrh ohledně palestinské otázky, ale jakmile byl konfrontován s izraelskou stranou, jejich úsilí rychle vyprchalo. V obou případech byl použit příslib americké finanční pomoci podmíněný dosažením dohody pro motivaci stran. Jednáním jasně dominovaly soukromé schůzky a během pár společných rozhovorů nebylo dosaženo téměř ničeho kromě dohody o pravidlech průběhu jednání, z toho lze usoudit, že další jednání bez pomoci třetí strany a mediace nepřinesou kýžené výsledky ve formě dohody řešící palestinsko-izraelský konflikt.

Pro jednání mezi Izraelci a Palestinci je charakteristická nedůvěra a neochota k ústupkům. V obou jednáních odmítaly jak Izrael, tak Egypt prozradit mediátorovi své opravdové zájmy a maximální ústupky. To USA znemožnilo připravit neutrální návrh, který by odpovídal reálným zájmům zúčastněných stran. Spojené státy také selhaly v prosazování svého návrhu, protože americká pozice byla oslabena jejich potřebou úspěchu, v případě Cartera kvůli blížícím se volbám a u Clintona z důvodu snahy o osobní přínos na poli zahraniční politiky během jeho již končící prezidentské kariéry. Pokud tedy mají Spojené státy být efektivním mediátorem, je třeba pečlivě volit načasování jejich snah o urovnání sporu. Fakt, že bylo v minulosti bez účasti USA dosaženo málo pokroků v mírových procesech, znamená, že se případné mírové řešení zřejmě neobejde bez jejich pomoci. Mírové řešení arabsko izraelského konfliktu bude vyžadovat velké ústupky od obou stran. Jestli tedy Spojené státy budou usilovat o jeho vyřešení, budou muset připravit vlastní návrh, který musí podpořit silným tlakem na oba účastníky, k čemuž bude potřeba pevná politická základna v Americe. Problém ale představuje proizraelská orientace amerických občanů, jak dokládají oba summity. Carterův přístup byl tvrdý v otázce míru Izraele s Egyptem, nebál se na obě strany zatlačit a vyhrožovat[120]. Clinton byl mnohem více smířlivý, přehlížel porušování dohod z Oslo a jeho víra v Baraka a Arafatovy mírové záměry byla přehnaná. Přátelské přesvědčování tak vedlo spíše k dojmu klidu než naléhavosti a neumožnilo průlom v jednání, který by vyvrcholil dohodou. V případě palestinského problému, ale Clinton ani Carter raději neriskovali tlak na Izrael. Pokud se USA nepodaří zaujmout silnou pozici a vyvinout stabilní tlak na obě strany, nemohou počítat s úspěchem jejich mediačního úsilí ohledně palestinsko-izraelského konfliktu.

Domácí politická situace je překážkou pro Izrael i Palestince, pokud tedy chtějí usilovat o řešení mírovou cestou, musí připravit své občany na velké ústupky, jinak si představitelé zbytečně svazují ruce a uzavírají se do svých pozic, které neumožňují přínosná jednání. Výrazně lepší politické postavení měly delegace v roce 1978. Sadat se mohl spolehnout na domácí podporu, pokud se mu podaří získat zpět egyptské území a Begin nalézal oporu i ve své opozici, na rozdíl od Baraka, jehož koaliční vláda byla rozhádaná a postoj opozice byl silně kritický k ústupkům.

Poznámky

[119] Myšleno uzavření egyptsko-izraelská mírové dohody.

[120] Carter Izraelcům vyhrožoval, že pokud nepřistoupí na stažení ze Sinaje, svede neúspěch jednání na Begina. Sadatovi zase hrozil přerušením americko- egyptských vztahů, pokud opustí jednání.

Seriál

  1. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  2. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  3. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  4. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  5. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  6. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  7. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  8. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  9. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Lukáš Hána 🕔07.12.2011 📕4.296

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře