Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy

Autor : Bc. Jiří Waldhauser 🕔06.12.2011 📕1.773

Seriál

  1. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  2. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  3. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  4. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  5. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  6. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  7. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy

Podobné články

Další články autora

5 Závěr

Prvním a pravděpodobně nejdůležitějším poznatkem, který z analýzy EB situace zemí V4 vyplývá je, že i přes existenci řady potenciálních i přímých hrozeb situace v žádném případě není kritická a obavy, mnohdy hraničící s hysterií, které část veřejnosti má, nejsou opodstatněné. Vlády zemí V4 mají v rukou širokou paletu nástrojů vnější a vnitřní energetické politiky, které mohou efektivně využít k dlouhodobému zajištění své energetické bezpečnosti.

Při zúženém pohledu na EB jako na zajišťování potřebného dovozu energetických nosičů se může sice zdát, že středoevropské země jsou díky dominanci ruských dodávek a absenci jednotné evropské energetické politiky vydány na pospas dominantnímu dodavateli, ale tento pohled naprosto přehlíží druhou stranu energeticko-bezpečnostní mince, vnitřní energetickou politiku. Ta státům umožňuje nejen ovlivňovat množství energie, které jejich ekonomiky ročně spotřebují a tím i svou expozici vůči dodavatelským zemím, ale také strukturu této spotřeby, ve které mohou cílenými opatřeními zvyšovat podíl bezpečnějších zdrojů, stabilizovat ceny prostřednictvím daňového systému, předzásobit se palivy nebo omezit množství dovozů jejich efektivnějším využitím. Středoevropský region také nemusí být pouhým pasivním hráčem na evropském energetickém poli, ale pomocí aktivní diplomacie, vzájemné koordinace energetických politik a plného využití potenciálu nadnárodních struktur, zejména EU, může ovlivňovat situaci ve svůj prospěch. Je tedy na čase přestat naříkat nad složitou energetickou situací, ve které se středoevropský region nachází a začít aktivně využívat všechny nástroje vnější i vnitřní dimenze energetické politiky k jejímu zlepšení. Těchto nástrojů mají vlády zemí V4 v rukou celou řadu a stačí jen politická vůle k tomu, aby byly využity.

Prvním způsobem, jakým lze dosáhnout vyšší EB, je plánování struktury primární palivoenergetické bilance. Zde obecně platí pravidlo, že zdroje domácí jsou bezpečnější než zdroje zahraniční a že pokud už je třeba energetické nosiče ze zahraničí dovážet, tak pokud možno od co největšího množství dodavatelů a různými přepravními trasami. V první řadě by se tedy středoevropský region měl zaměřit na co nejširší využití vlastních zásob energetických surovin, které nejsou malé. ČR a Polsko disponují zásobami uhlí, které, pokud by těžba nebyla utlumena z politických nebo ekologických důvodů, by byly schopné pokrýt spotřebu na současné úrovni na dalších více než 50 let v případě Polska a více než 80 let v případě ČR. Uhlí, ačkoliv je mnohdy považováno za překonaný nosič, má ve střední Evropě velkou perspektivu a země V4 by tedy měly zabránit poklesu jeho podílu na svých PEB. V Maďarsku a Polsku se navíc nacházejí podstatné zásoby zemního plynu, které zejména s ohledem na boom tzv. břidlicového plynu, mohou sehrát významnou úlohu při zajišťování soběstačnosti regionu.

Vedle co nejširšího využití vlastních zásob fosilních paliv, by se země V4 měly zaměřit na rozvoj OZE, které i přes častou kritiku představují významný nástroj diversifikace a alternativu k dovozům. Zatímco např. v ČR byl podíl těchto zdrojů na produkci elektřiny na počátku 90. let naprosto zanedbatelný, v současnosti už přesahuje 6 % a do roku 2020 se plánuje jeho navýšení na 13 %. OZE tedy do budoucna představují velmi zajímavou alternativu ekologického zajišťování energie bezpečnou domácí produkcí.

Naprosto klíčovou oblastí z hlediska EB je zvyšování energetické efektivnosti ekonomik středoevropských zemí. Ačkoliv se za posledních 40 let hrubá spotřeba energie zemí V4 v podstatě nezměnila (v případě Polska a Slovenska dokonce mírně klesla), což při výrazném hospodářském růstu v tomto období svědčí o rostoucí efektivnosti, potenciál úspor je stále obrovský. Zatímco v roce 2008 potřebovala česká a slovenská ekonomika k vytvoření produktu o hodnotě 1000 € zhruba 520 kilogramů ropného ekvivalentu, u Německa to bylo méně než 200 kilogramů. Zvyšování energetické efektivnosti lze tedy bez nadsázky označit za největší domácí „zdroj“ energie, protože díky němu mohou země V4 snížit svou spotřebu o desítky procent a stát se tak méně závislými na zahraniční.

Dalším z palety energetických nástrojů, které vlády středoevropských zemí mají k dispozici, je výstavba zásobníků zemního plynu a ropy. Předzásobení se hlavními dovozními komoditami je pro tyto země výhodné hned z několika hledisek. Za prvé je chrání před náhlými krátkodobými výkyvy cen, které nejsou na světových trzích ničím neobvyklým, a za druhé jim poskytuje čas v případě výpadku dodávek. Plynové nebo ropné krize se tak konečných spotřebitelů vůbec nemusí dotknout. Země V4 by se měly pokusit navýšit kapacity svých skladišť na více, než pro ně plyne ze závazků vůči EIA resp. EU, tedy nad ekvivalent 100 dní. Pokud by např.disponovaly zásobami zemního plynu ve výši celoroční spotřeby, jakákoliv další plynová krize by musela trvat déle než rok, aby mohla jejich ekonomiky vůbec ohrozit.

Nastavení parametrů fiskální politiky tak, aby motivovala ekonomické subjekty k chování, které povede k dosahování EB cílů, je dalším nástrojem, který středoevropské vlády drží ve svých rukou. Vyšším zdaněním energeticky intenzivních odvětví, automobilů s vyšší spotřebou nebo pohonných látek stát motivuje domácnosti a firmy k úsporám a zvyšuje tak energetickou efektivnost celé ekonomiky. Dotačními programy nebo nižším zdaněním zase může urychlit rozvoj segmentu OZE resp. výstavbu zásobníků. Správně nastavený systém stimulačních a destimulačních opatření představuje velmi mocný nástroj energetické politiky.

Zkušenosti už fungujících projektů potvrzují, že ani v případě vnější dimenze energetické politiky nejsou země středoevropského regionu bezzubé. Napojení ČR na západoevropskou ropovodní síť prostřednictvím ropovodu IKL vedlo k okamžitému nárůstu podílu neruské ropy na dovozech této komodity. Diversifikační projekty a vytvoření jednotného evropského trhu s energiemi tedy představují klíč, jak se vymanit z přílišné závislosti na Rusku.

V oblasti zemního plynu se jeví tři projekty jako velmi perspektivní – rozšiřování kapacit LNG, plynovod Nabucco a plynovod OPAL/Gazela. Výstavba LNG terminálů v polském městě Swinoujscie resp. chorvatském Omišalju spolu s napojením střední Evropy na západoevropské LNG terminály představují lákavou alternativu k tradičnímu ruskému plynu, dováženému potrubní cestou. Plánovaný plynovod Nabucco, pokud bude skutečně postaven, zase do střední Evropy přivede neruskou cestou plyn ze Střední Asie, Iráku a perspektivně také Iránu, který je druhým největším světovým nalezištěm této suroviny. Plynovod OPAL navíc Polsko a ČR napojí na Nord Stream, který sice bude přivádět ruský plyn, ale bezpečnější západní cestou.

Co se diversifikace dodávek ropy týká, nabízí se k tradičnímu ropovodu Družba hned několik alternativ. Tou první je výstavba severojižní potrubní infrastruktury a rozšíření kapacit ropných terminálů v Polsku a jižní Evropě tak, aby do střední Evropy mohla proudit ropa přivezená námořní cestou. Zajímavý je také projekt napojení Jadranského ropovodu na Družbu, čímž by střední Evropa získala alternativního potrubního dodavatele – Chorvatsko, které je prostřednictvím svých přístavů napojeno na světové trhy.

Jedinou cestou k dlouhodobému zajištění EB je však pro země V4 koordinace svých energetických politik a jejich včlenění do širšího rámce jednotné evropské energetické politiky. Pokud by se EU podařilo sjednotit energetické politiky členských států jak směrem dovnitř, tj. vytvořit fungující jednotný trh s energiemi, tak směrem ven, tj. společně zabezpečovat dodávky fosilních paliv, středoevropský region by byl prvním, kdo by profitoval. Snazší realizace velkých projektů typu Nabucco nebo silnější vyjednávací pozice vůči dodavatelům jsou toho jasným důkazem.

Kromě stavu EB ve střední Evropě práce analyzovala také dopady energetických politik jednoho z hlavních hráčů na evropském poli, Německa, na země V4. SRN je možné označit za potenciální hrozbu i příležitost současně. Rozpaky budí především německý plán na urychlený rozvoj OZE, výstup z jaderné energetiky a úzká spolupráce s RF. Velmi pozitivně lze naopak hodnotit snahu Spolkové vlády o vytvoření jednotného evropského trhu, posílení EU v této oblasti a jeho pionýrskou roli ve výzkumu a vývoji moderních energetických a ekologických technologií.

Jedním z hlavních problémů rozvoje OZE v SRN je, že není dostatečně reflektován výstavbou potřebné elektroenergetické infrastruktury, což vede k přetěžování sítí v ČR a Polsku a možnému ohrožení dodávek pro zdejší spotřebitele. Jádro problému tkví v tom, že primární linií rozvoje OZE je výstavba offshorových větrných parků na severu Německa, ale hlavním místem spotřeby je silně industrializovaný jih. Stávající sítě, které jsou koncipovány pro transport stabilní úrovně elektřiny z tradičních elektráren nejsou schopny pojmout kolísavou úroveň produkce z větrných elektráren a generovaná elektřina je tedy transportována přes ČR a Polsko. Tyto země by tedy měly vyvinout na SRN nátlak, aby urychlila doposud váznoucí výstavbu moderních sítí, které by tento problém vyřešily.

Druhou oblastí, která vzbuzuje v souvislosti s německou energetickou politikou obavy, je jaderná energetika. Podstatná část politických stran v SRN požaduje urychlené odstavení všech 17 jaderných bloků. Pokud by k tomu ale došlo v krátkodobém horizontu, aniž by tyto kapacity byly nahrazeny jinými zdroji, SRN by byla nucena tento výpadek pokrýt dovozem, což by tlačilo ceny elektřiny v celém regionu vzhůru. Už dočasné odstavení 7 z těchto jaderných elektráren mělo v ČR za následek historicky největší nárůst cen elektřiny. K otázce ceny se navíc připojuje také otázka boje s globálním oteplováním, neboť jaderná energetika představuje významný bezemisní zdroj.

Spolupráci mezi SRN a RF, včetně jejího hlavního projektu, plynovodu Nord Stream, nepovažuji pro země střední Evropy za hrozbu. Ačkoliv dojde k poklesu jejich významu coby tranzitních zemí, neprojeví se to snížením bezpečnostního statusu. Střední Evropa totiž získá přístup k ruskému plynu bezpečnou západní cestou a sníží se tak riziko dalších plynových krizí vyvolaných sporem ohledně tranzitu mezi Ruskem a Ukrajinou resp. Běloruskem. Na úzkou spolupráci mezi Německem a Ruskem je třeba, dle mého názoru, pohlížet jako na spolupráci největšího odběratele s největším dodavatelem, a ne jako na obcházení střední Evropy nebo dokonce vymezování sfér vlivu.

Pro země V4 je velmi potěšující to, že jedním z hlavních cílů německé zahraniční energetické politiky je vytvoření jednotného evropského trhu s energiemi a posílení role EU při zajišťování dovozů fosilních paliv. Jednotný trh by pro střední Evropu znamenal především napojení na západní energetickou infrastrukturu a tím pádem i přístup k alternativním zdrojům a otevření dveří pro zahraniční poskytovatele, což by se pravděpodobně promítlo na snížení cen energií pro konečné spotřebitele.

Jako velmi perspektivní se jeví také spolupráce se SRN na výzkumu a vývoji nových technologií, protože Německo bývá označováno za absolutní světovou špičku v této oblasti. Velký význam pro země V4 může mít zejména technologie CCS, která by tradiční tepelné elektrárny přeměnila na bezemisní zdroj a vrátila by je tak do hry v době boje s globálními klimatickými změnami, dále moderní technologie OZE, úspory a skladování energie, atd. Kromě přímého vlivu na zajištění EB by spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje přispěla ke zvýšení konkurenceschopnosti středoevropského regionu a zajištění jeho pozice na trzích budoucnosti.

Závěrem je možné shrnout, že paleta nástrojů k zajišťování EB je opravdu široká a není tudíž třeba mít obavy z toho, že by země střední Evropy nebyly schopny svou EB dlouhodobě efektivně zajišťovat. Role Německa v tomto procesu není jednoznačná; představuje jak EB hrozbu, tak i příležitost.

Seriál

  1. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  2. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  3. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  4. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  5. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  6. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy
  7. Současná role Německa a Ruska v energetické bezpečnosti Evropy

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Jiří Waldhauser 🕔06.12.2011 📕1.773

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře