Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕6.358

Závěr

Práce analyzuje jednotlivé příčiny americké invaze do Iráku roku 2003 kategorizované dle jejich povahy. Větší pozornost pak věnuje příčinám souvisejícím s problematikou bezpečnosti, s vývojem zahraniční politiky USA vůči Iráku od 90. let 20. století a dále pak s administrativou prezidenta Bushe mladšího a externími i interními vlivy působícími na styl jeho politiky. Ovšem i přes podrobnější zkoumání jednotlivých příčin stále nelze jednoznačně určit, která z nich měla rozhodující vliv a které byly spíše doprovodnými faktory. Stejně jako u většiny válek tak ani v případě války v Iráku nelze konstatovat, že se jedná o válku jednorozměrnou.

Jako nejčastěji zmiňovaný důvod k invazi do Iráku byla ze strany americké vlády uváděna bezpečnostní hrozba, již představoval Saddám Husajn a to možnou spoluprácí s teroristickou skupinou Al-Káida a vlastnictvím a vývojem zbraní hromadného ničení. Na základě šetření mezinárodních inspekčních týmů však nebylo dosaženo přímého důkazu o pravdivosti těchto tvrzení, proto se tento nejčastěji proklamovaný důvod zdá být poměrně nedůvěryhodný.

Jako další pak byla zmiňována snaha o demokratizaci Iráku s následným pozitivním dopadem na celý region Blízkého východu. Tuto myšlenku však někteří autoři odmítají s odůvodněním, že šlo spíše jen o „náhradní“ argument ve prospěch invaze poté, co ten hlavní tedy zbraně hromadného ničení, se přestal jevit jako relevantní z důvodu absence jasného důkazu.

Stále diskutovaným zůstává faktor ekonomický, který mohl sehrát roli v angažovanosti USA v Iráku. Jedná se o velmi citlivé téma, protože kdyby skutečně hlavním motivem vstupu amerického vojska do Iráku byla snaha získat kontrolu a přístup k ropným nalezištím země, mohly by USA být vnímány jako země egoisticky hájící jen a jen své vlastní zájmy neberoucí ohled na nikoho jiného. Proklamovaná existence zbraní hromadného ničení i myšlenka implementace demokracie do Iráku by se pak jevila jen jako rétorika určená pro získání si veřejné podpory i podpory států mezinárodního společenství.

Z hlediska historických událostí, jež ovlivnily americký postoj k Iráku, stojí nepochybně za zmínku irácko-íránská válka, která znamenala obrat Spojených států směrem k Iráku a k podpoře Saddámova režimu za účelem vytvoření protiváhy vůči protiamerickému naladění íránské islámské revoluce. Zlom „proiráckého“ postoje USA nastal s obsazením Kuvajtu iráckým vojskem a měl za následek vypuknutí války v Perském zálivu, kterou zastánci nekompromisnějšího přístupu k Saddámovi považují za nedokončenou, tedy že už tehdy mělo dojít k jeho svržení.

Válce v Iráku nepochybně „napomohly“ teroristické útoky z 11. září a to dopadem na bezpečnostní politiku USA i na politiku zahraniční. Přijetím Strategie národní bezpečnosti daly Spojené státy najevo připravenost oprostit se od zdlouhavých procedur mezinárodního práva, vyjednávání a dosahování souhlasu mezinárodního společenství a odhodlání jednat v zájmu svých hodnot a cílů samostatně, pokud to bude nezbytné. Na poli zahraniční politiky byly jako vhodný nástroj k zajištění bezpečnosti zvoleny preemptivní zásahy proti nepříteli, které však ve skutečnosti, a pravděpodobně i v případě války v Iráku, lze označit spíše za akce preventivní.

Ústřední postavou irácké války se stal prezident George Walker Bush, jemuž bývá celá akce přičítána. S jeho převzetím prezidentského úřadu převládl v zahraniční politice „jestřábí“ přístup prosazující tvrdší přístup k Saddámově režimu reprezentovaný např. náměstkem ministra obrany Paulem Wolfowitzem či viceprezidentem Dickem Cheneym. Ti a rovněž i další členové Bushova kabinetu pak bývají dáváni do souvislosti s neokonzervativním myšlením, které k válce v Iráku zastávalo kladný postoj a změnu režimu považovalo za možnost příkladu či hrozby pro ostatní nedemokratické režimy. Rovněž obhajovalo užití preemptivních či preventivních akcí a šíření demokratických hodnot v duchu amerického excepcionalismu. Z kulturního hlediska se tak jednalo o prosazování aktivní formy amerického mesianismu, tedy o šíření amerických hodnot ve světě i za cenu použití vojenské síly.

V případě rozhodnutí, zda jít či nejít do Iráku, lze narazit i na tvrzení, že ve skutečnosti klíčovou postavou nebyl sám prezident, nýbrž viceprezident Dick Cheney, který bývá rovněž dáván do souvislosti s neokonzervatismem. Cheney kolem sebe vytvořil síť stejně smýšlejících „jestřábů“ a usilovně podporoval intervenci do Iráku, o jejíž nutnosti se snažil G. W. Bushe přesvědčit. O důvodech jeho zaujetí Irákem i jeho přesvědčení o nutnosti sesazení Saddáma Husajna však lze jen polemizovat.

Vzhledem k existenci množství faktorů, které mohly stát za válkou v Iráku, nelze s určitostí konstatovat, zda právě ten či onen je ten hlavní. Navíc zvážení všech nejčastěji zmiňovaných příčin i následné zhodnocení jejich významnosti či pravdivosti v porovnání s realitou je čistě individuální záležitostí.

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕6.358

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře