Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕8.186

Seriál

  1. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  2. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  3. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  4. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  5. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  6. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  7. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Podobné články

Další články autora

3. Politické příčiny války v Iráku

Vítězství studené války i války v Perském zálivu vzbudilo v americké společnosti pocit neochvějné bezpečnosti, kdy se jakékoli ohrožení amerického národního zájmu či amerického obyvatelstva samotného zdálo být takřka nemožné. Až tragédie 11. září prolomila tuto iluzi o absolutní bezpečnosti. Ztráta oné jistoty navozené minulými americkými úspěchy na poli zahraniční politiky umožnila novému přístupu vůči oblasti Blízkého východu proniknout do popředí, kam by se dříve z důvodu nedostatku veřejné podpory sotva mohl dostat. Ústředními postavami tohoto nového přístupu se stali členové Bushova kabinetu i samotný G. W. Bush, jehož prezidentství bylo a stále i je posuzováno a spojováno právě s jeho rozhodnutím zabránit dalšímu podobnému teroristickému útoku a to v podobě tzv. války proti teroru, popř. terorismu (war on terror)[103], která mj. zahrnovala i invazi do Iráku a svržení Saddámova režimu. Je to právě americká zahraniční politika za vlády prezidenta Bushe mladšího a s ní spojovaný opětovný vzestup neokonzervatismu, která představuje v očích světové veřejnosti jeden z faktorů, jež vedly k válce v Iráku.

Americká společnost je tradičně založená na demokratických hodnotách, na které ve své zahraniční politice klade obzvlášť důraz.[104] Proto v souvislosti s politickými příčinami irácké války zaznívá i snaha o demokratizaci a tím i stabilizaci regionu Blízkého východu. Implementace demokracie nejprve v Iráku, a to svržením totalitního režimu Saddáma Husajna, měla v konečném důsledku vést k rozšíření demokratických hodnot, k jejich převzetí i ostatními státy v této oblasti. Vůči této vznešené myšlence ukončení utrpení iráckého lidu strádajícího pod Saddámovým represivním režimem jeho nahrazením a vytvořením demokratického státu se ve své publikaci kriticky staví N. M. Ahmed.[105] Dle jeho stanoviska, hnacím motorem americké výpravy proti Saddámovi nebyl ani tak charakter jeho režimu či utrpení iráckého obyvatelstva, jako spíše Saddámovo úsilí o dosažení nezávislosti a ukončení jakékoli západní podřízenosti. Opět tak zmiňuje snahu USA o upevnění vojenské pozice v regionu i o nerušený přístup a kontrolu ropných zdrojů země. Americká politika „změny režimu“ (regime change policy) se dle Ahmeda tedy nezakládá ani tak na humanitárních cílech, jako spíše na snaze nahradit již politicky „neužitečný“ Saddámův režim režimem jiným, třeba i opět totalitní povahy, který by však více „vyhovoval“ americkým zájmům.[106]

Rovněž Noam Chomsky považuje ideu demokratizace Iráku spíše za „náhradní“ argument ve prospěch americké invaze poté, co se ten hlavní, tedy existence zbraní hromadného ničení, začal jevit spíše jako nerelevantní a to z důvodu stále chybějícího jasného důkazu o přítomnosti zbraní hromadného ničení na území Iráku.[107]

Následující podkapitoly se věnují postavení Spojených států ve světovém politickém systému, zejména se zaměřují na upadající roli USA jako globálního hegemona. Dále stručně zaznamenávají vývoj americké zahraniční politiky vůči Iráku od 90. let 20. století, především pak přechod od politiky dvojího zadržování (dual containment) k Nové bezpečnostní strategii a preemptivní válce prezidenta Bushe mladšího, jehož osoba bývá dávána do souvislosti s posílením pozice neokonzervatismu na poli americké politické scény.

3.1. Upadající hegemonistické postavení USA ve světovém politickém systému

Sigmund Freud poznamenal během své návštěvy Spojených států v roce 1909:

Amerika je nejgrandióznější experiment, jaký kdy svět viděl, ale, obávám se, nesměřuje k úspěchu.[108]

Spojené státy jsou bezpochyby výjimečnou zemí, jejíž vznik i dějiny se skutečně dají považovat za jakýsi experiment, ať už z důvodu snahy prvních osadníků o vytvoření nové, lepší společnosti než jakou byla společnost evropská, či z důvodu následné víry nově vzniklého národa ve vlastní vyvolenost a povinnost šířit svou „dokonalost“ dále. Úspěšnost tohoto experimentu lze do jisté míry odvodit ze současného stavu hegemonistického postavení Spojených států ve světovém politickém systému.

Dle Oskara Krejčího[109] se toto postavení opírá především o geografickou polohu, která Spojené státy předurčila k mimořádné pozici ve světě již od okamžiku jejich vzniku. Jako další skutečnost uvádí i vítězství USA v poslední hegemonistické válce, tedy porážku Sovětského svazu ve studené válce, čímž došlo ke zhroucení mocenské rovnováhy bipolarity. Zmiňuje i faktor ekonomický a to zejména silnou pozici amerického dolaru na světovém trhu či schopnost USA poskytovat veřejně potřebné zboží jako výhodný ekonomický pořádek a relativně stabilní strukturu světového politického systému. Neopomíjí ani vědeckotechnickou vyspělost země či kapacitu a mobilnost amerických ozbrojených sil. [110]

Prostředky k dosažení této ekonomické, politické i vojenské dominance pak profesor historie Detroitské univerzity Francis Shor dělí podle toho, do jaké míry jsou či byly veřejnosti známy. První skupinu tak tvoří vznik nesčetného počtu mezinárodních a multilaterálních organizací zejména po druhé světové válce jako např. Organizace spojených národů (UN), Severoatlantické aliance (NATO), Světové banky (WB) či Mezinárodního měnového fondu (IMF). Do druhé skupiny pak spadá činnost Ústřední zpravodajské služby (CIA) především během a po konci studené války, kdy USA vycítily možnost z tehdejší vojenské převahy vytvořit do budoucna globální politickou dominanci. Nicméně, v současné době lze dle Shora pozorovat spíše upadající postavení USA jako hegemona a to z důvodu imperialistických a militaristický tendencí převládajících v americké zahraniční politice. A jsou to právě tyto tendence, které zhoršují a/ či dokonce samy vyvolávají vzpoury a globální odpor vůči USA jako dominantní velmoci.[111]

Hrozba komunistické ideologie během studené války se postupně po rozpadu Sovětského svazu přeměnila v hrozbu radikální islámské ideologie teroristických skupin, přičemž vítězství této války proti extrémistům se stalo hlavním předmětem zájmu americké zahraniční politiky. Ačkoliv došlo k proměně nepřítele, cíl Spojených států zůstává neměnný, i když ne na první pohled zřejmý, a sice, udržet pozici globálního vůdce. Jako prostředek k zachování tohoto postavení pak má sloužit rozmisťování americké vojenské síly po celém světě, zejména do oblastí s nalezišti ropy či nalezišti jiných významných nerostných surovin. Americká veřejnost možná stále ještě nerozpoznala v alokaci vojenských kapacit honbu za vidinou pokračující americké dominance, ovšem lidé žijící v těchto strategických oblastech jsou si vědomi toho, že válka proti teroru nebyla a není ve skutečnosti jen o teroru, a že válka proti Iráku nebyla jen o ropě či režimu Saddáma Husajna. Bylo a je to především o úsilí Spojených států udržet si a nadále upevňovat zmíněnou pozici globálního hegemona. Úsilí, které však ve svém konečném důsledku působí spíše sebedestruktivně. Například vzniklá vojenská převaha USA po studené válce vedla spíše než k vyšší světové bezpečnosti k vyhlídkám časově neohraničených konfliktů s nejistým výsledkem.[112]

Globální dominance Spojených států založená hlavně na vojenském potenciálu země a na hrozbě použití vojenské síly se tak v současné době pravděpodobně nachází v krizi. Honba za neustálým přetvářením světa k obrazu svému prostřednictvím této politiky způsobila ohromné vyčerpávání lidských zdrojů a obrovské vojenské výdaje, ale i vzrůstající světový odpor vůči pozici amerického hegemona. F. Shor zmiňuje, že centrum odporu se nachází zejména v zemích Blízkého východu, tedy právě ve strategických oblastech, co se nerostného bohatství týče. Jako důvod uvádí na jedné straně americkou podporu Izraele, na straně druhé pak americké intervence v regionu za účelem získání kontroly nad ropným bohatstvím. Zajištění budoucího dominantního postavení USA tak dle Shora spočívá zejména v rovnoměrném rozložení podpory mezi Izrael a ostatní arabské státy. Konkrétněji se pak jedná hlavně o aktivní angažovanost Spojených států v izraelsko-arabském mírovém procesu.[113]

Válka v Iráku se stala zkušebním testem Bushovi strategie vytváření ad hoc „koalice ochotných“ (coalition of the willing), tedy států mlčky následujících Spojené státy, dále pak jeho koncepce preventivní války jakožto efektivního nástroje zahraniční politiky a obecně testem amerického postavení ve světovém politickém systému. Pojem „koalice ochotných“ sice evokuje pocit rovnocenné spolupráce skupiny států, ovšem v případě války v Iráku šlo spíše jen o okrajovou symbolickou pomoc spojeneckých států. Unilaterální vystupování USA v kontextu s iráckou válkou mělo za následek proměnu postoje světového společenství vůči americké hegemonii. Spojené státy začaly být vnímány spíše jako hrozba pro světovou stabilitu než jako její garant.[114]

Zda bude autorita USA obnovena, závisí do jisté míry na tom, jestli světová veřejnost přijme argumentaci Spojených států o nepostradatelnosti jejich vojenské dominance, a to z důvodu stále přetrvávajících hrozeb pro světový řád, pramenících z terorismu, nedemokratických režimů či radikální islámské ideologie.

3.2. Zahraniční politika USA vůči Iráku (od 90. let 20. století)

Perský záliv byl vyhlášen za oblast životního zájmu (vital interest) Spojených států prezidentem Jamesem Carterem v jeho zprávě o stavu Unie (1980), která bývá považována za vyhlášení tzv. Carterovy doktríny. Šlo de facto o reakci na sovětskou okupaci Afghánistánu, kdy se USA obávaly možné snahy Sovětského svazu etablovat se na území Perského zálivu. Íránská islámská revoluce pak byla vnímána jako potenciální odrazový můstek pro SSSR. Až do konce studené války tak byla politika USA na Blízkém východě vedena za účelem splnění tří základních cílů: zadržování (containment)[115] komunistické ideologie, zajištění bezpečnosti Izraele a přístupu k ropným zdrojům v regionu.[116]

Irák konkrétně byl považován za důležitého geopolitického partnera USA, zejména jako protiváha vůči Íránu po svržení Šáha až do začátku války v Perském zálivu. Ve snaze udržet rovnováhu moci v regionu, bylo přehlíženo např. i použití chemických zbraní ze strany Iráku ve válce proti Íránu či otevřená nesnášenlivost Saddáma Husajna vůči Spojeným státům. Rovněž v době příprav Iráku na invazi do Kuvajtu si USA udržovaly jistý odstup patrný z výroků americké velvyslankyně v Bagdádu April Glaspieové[117] či mluvčí ministerstva zahraničí.[118]

Po válce v Perském zálivu a poté, co již bylo zřejmé, že Saddám nebude svržen prostřednictvím vnitřního převratu, vyvstala diskuze o tom, jak s jeho režimem naložit do budoucna. Dle Kennetha M. Pollacka se vytvořily tři hlavní názorové proudy na budoucnost iráckého režimu. Na jedné straně stáli zastánci umírněnější politiky vůči Saddámovi tzv. holubi (doves)[119]. Ti považovali Irák za malý a poměrně slabý stát třetího světa, věřili, že lze zabránit Saddámovi v působení dalších potíží a to prostřednictvím politiky zadržování, ke které se vzhledem k oslabení režimu po válce v Perském zálivu naskytla příhodná doba. Proti nekonfrontačnímu přístupu „holubů“ se zformovalo křídlo tzv. jestřábů (hawks)[120]. Jejich extrémnější část požadovala politiku totální změny režimu. Vedle nich však ještě existovala v rámci „jestřábů“ umírněnější skupina vládních expertů na Blízký východ a Irák. Ti předpokládali, že se Saddám nikdy nesmíří s politikou zadržování, a že jediné, co na něj platí je síla. V jejich přístupu vůči Saddámovi se pak mísily prvky umírněného křídla „holubů“ i jejich radikálnějších kolegů z řad „jestřábů“. Prosazovali agresivní formu zadržování, pravidelné použití síly k potrestání Saddáma, kdykoli by zadržování kladl odpor a nakonec podporovali i strategii změny režimu. Vycházeli z toho, že přímý pokus o změnu režimu v Iráku by byl příliš obtížný i nákladný. Obhajovali tak cestu tvrdé formy zadržování doprovázenou snahami o postupnou změnu režimu.[121]

S nástupem Williama „Billa“ Jeffersona Clintona do prezidentského úřadu převládl přístup umírněnějších „holubů“ reprezentovaný především poradcem pro národní bezpečnost Anthony Lakem, ministrem zahraničí Warrenem Christopherem a jeho náměstkem Strobem Talbottem. Prioritou se během Clintonova prezidentství stala revitalizace ekonomiky a to nejen na domácí, ale i zahraniční politické scéně, neboť převládala víra, že dokud bude ekonomika USA na vzestupu, budou Spojené státy v bezpečí, protože jednoduše budou příliš silné na to, aby se jim kdokoli postavil.[122]

Na poli americké zahraniční politiky dominovala snaha o ekonomický rozvoj v globálním měřítku a rozvoj kolektivní bezpečnosti. K použití síly mělo být přistoupeno jen v případě pomoci utlačovaným či k potlačení agrese. 18. května 1993 vyjádřil Martin Indyk, zvláštní asistent prezidenta pro Blízký východ a jižní Asii, své přesvědčení o vzniklé příležitosti po pádu SSSR a vítězství války v Perském zálivu k pokusu o vyjednání arabsko-izraelského míru. Dle Indyka bylo rovněž nezbytné použít tzv. strategii „dvojího zadržování“ (dual containment)[123] proti oponentům tohoto pokusu, tedy zejména proti Iráku a Íránu. Tyto státy byly rovněž obviněny z porušování lidských práv, z podpory terorismu a z vývoje zbraní hromadného ničení. Aktivity obou států pak měly být ze strany USA „zadržovány“ či kontrolovány prostřednictvím sankcí, embarg a přítomnosti amerických vojsk.[124]

Anthony Lake uvádí jako základní cíle strategie „dvojího zadržování“ (1) šíření demokratických institucí, (2) implementaci volného trhu, (3) mírové urovnávání konfliktů, a (4) prosazování kolektivní bezpečnosti. V opozici vůči těmto hodnotám pak dle Lakea stojí „státy odporu“ (backlash states) jako Irák, Írán, Kuba, Severní Korea a Libye. Pro tento typ státu je charakteristické potlačování základních lidských práv a šíření radikálních ideologií. A právě Spojené státy jako supervelmoc mají zodpovědnost za zadržování či eventuální transformaci těchto států v řádné členy mezinárodního společenství.[125]

Clintonova politika „dvojího zadržování“ pak v praxi spočívala ve snaze izolovat jak Irák, tak Írán od světového ekonomického i obchodního dění, v pokračování sankcí stanovených OSN vůči Iráku a koncem 90. let 20. století i v podpoře změny režimu v Iráku.[126] Inspirace ke vzniku takovéto strategie byla čerpána z úspěšného předchozího politického, ekonomického i zbrojního „zadržování“ Sovětského svazu. Proč by také strategie, která fungovala proti „kolosu“ SSSR, nemohla fungovat proti podstatně menšímu a slabšímu režimu, jakým byl Irák.[127]

Ovšem o efektivnosti politiky „dvojího zadržování“ začalo být pochybováno již koncem Clintonova funkčního období a před vítězstvím George Walkera Bushe v prezidentských volbách a to zejména v důsledku dopadu mezinárodních sankcí na prostý irácký lid, ale i v důsledku ztrát plynoucích z nerealizovaných obchodních příležitostí v zemi.

3.3. Bushova administrativa

Stejně jako u jeho předchůdce i u Bushe mladšího lze v řadách jeho kabinetu nalézt ony tři názorové proudy, tedy „holuby“, „umírněné jestřáby“ a „radikální jestřáby“. Skupina „holubů“ rovněž vnímala Irák jako malý a slabý stát třetího světa, který by se neměl stát ústředním bodem americké zahraniční politiky. Dle jejich přesvědčení mohl být Saddám dále zadržován s vynaložením minima nákladů, což by Spojeným státům umožnilo soustředit se na důležitější aspekty jejich zahraniční politiky, jako na vývoj vztahů s velkými mocnými zeměmi (např. Ruskem, Čínou, Indií, ale i s Evropou či Afrikou jako celkem), kam Irák nespadal. Do této skupiny mohl být řazen např. ministr zahraničí Colin Powell.[128]

Druhá skupina v čele s náměstkem ministra obrany Paulem Wolfowitzem naopak považovala Irák za velmi nebezpečný stát, který je však zároveň i velmi zranitelný. Saddám byl dle ní hlavní příčinou téměř veškerého zla, které se USA přihodilo, teroristické útoky z 11. září nevyjímaje. Zastávala tak strategii změny režimu za podpory americké vzdušné síly.[129]

Střední proud, čítající ve svých řadách např. viceprezidenta Dicka Cheneyho, upřednostňoval tvrdší přístup k politice zadržování. Přímou změnu režimu pokládal na jedné straně za obtížnou, finančně nákladnou a riskantní, ovšem na straně druhé za přínosnou, proto se snažil najít alternativní možnosti její realizace.[130]

Zlomovým bodem ve výběru, k jakému proudu se v americké zahraniční politice přiklonit, se staly události 11. září. Ty přinutily Spojené státy k zamyšlení se nad pokračováním „holubí“ strategie zadržování Iráku a umožnily „jestřábím“ taktikám vstoupit do popředí. Prezident Bush mladší, vědom si toho, že jeho prezidentství bude hodnoceno a i jeho možné znovuzvolení bude především záviset na jeho reakci na teroristické útoky a jeho schopnosti zabránit opakování se podobných událostí, přikročil k nové americké bezpečnostní strategii i ke smělé formě zahraniční politiky v podobě války proti teroru, kterou Flynt Leverett přirovnává k vyznání Wilsonovské tradice[131] vzhledem k její vizi o zajištění bezpečnosti USA prostřednictvím změny politické orientace odlehlých zemí světa.[132] G. W. Bush věřil, že se stal americkým prezidentem „z nějakého důvodu“ (for a reason), a sice aby šířil vizi Spojených států jako „osvoboditele“. USA považoval za maják ukazující světu cestu ke svobodě a zároveň byl přesvědčen i o povinnosti tuto svobodu šířit.[133]

Bushovu zahraniční politiku lze dle publikace Pavla Baršy charakterizovat třemi body zformulovanými již v roce 1992 v dokumentu bezpečnostní politiky na fiskální období 1994 – 1999 (Defense Planning Guidance)[134]. Tím prvním byla připravenost podniknout jednostrannou, unilaterální vojenskou akci, tedy bez souhlasu partnerů a mandátu mezinárodních institucí; další představovaly úvahy o preemptivních[135] zásazích a to v globálním rozměru a poslední pak udržování systematické převahy ve vlastnictví nukleárních zbraní.[136]

3.3.1. Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických (září, 2002)

Spojené státy budou neustále usilovat o získání podpory mezinárodního společenství, ale nebudeme váhat jednat samostatně, pokud to bude nutné, k uplatnění našeho práva na obranu preemptivním jednáním proti teroristům, abychom jim zabránili v ohrožování našeho lidu a naší země.[137]

Reakce na teroristické útoky z 11. září přišla v podobě nové bezpečnostní politiky až 17. září roku 2002. Strategie národní bezpečnosti (National Security Strategy), popř. Bushova doktrína, se stala manifestací odhodlání Spojených států postupovat v případě potřeby samostatně. I když zmiňuje respekt k úsudkům a názorům partnerů a přátel Spojených států, přenechává rozhodující slovo právě USA. „Konflikt začal na popud a načasování druhých. Skončí ale způsobem a v dobu, kterou zvolíme my.[138] Vychází z myšlenek autorů dvou předcházejících dokumentů – již zmíněného Řízení obranného plánování z roku 1992, a z Projektu nového amerického století z roku 1997. Důraz pak klade na politiku aktivního šíření demokracie a svobody, hodnot, které právem přísluší všem lidem na celém světě.[139]

Budeme aktivně pracovat na tom, abychom do každého kouta světa přinesli naději demokracie, rozvoje, svobodných trhů a svobodného obchodu.[140]

V konceptu preemptivních úderů jsou ve skutečnosti zahrnuty i údery preventivní, které si kladou za cíl zabránit teroristickým organizacím a státům, jež je podporují, získat zbraně hromadného ničení. „Ve jménu zdravého rozumu a sebeobrany, Amerika bude jednat vůči vznikajícím hrozbám ještě dříve, než se plně zformují.[141] Tento výrok se pak opírá o tři základní argumenty[142] a sice o (1) vliv a neporovnatelnou sílu USA v mezinárodním prostředí, (2) o nemožnost zastrašit „darebácké státy“ (rogue states), neboť jejich vůdci jsou ochotni obětovat životy vlastních lidí a o (3) právo na sebeobranu[143], které je chápáno jako oprávnění nečekat, až útok nastane. „... nejlepší obranou je dobrý útok ....[144]

V souvislosti s nefunkčností zastrašování Oskar Krejčí ve své knize zmiňuje teorii Kennetha Waltze, že rozšíření jaderných zbraní vede v konečném důsledku ke zvýšení stability světového politického systému, neboť se zvyšují obavy potenciálních útočníků z trestu. Tedy v případě, že by Bagdád získal jaderné zbraně, strategie odstrašování by fungovala, ale ten, kdo by byl odstrašován, by nebyl Irák, nýbrž samy Spojené státy americké. Válka v Iráku tak dle tohoto výkladu byla vedena preventivně za účelem udržení si výhody a nikoli proto, že by Irák USA bezprostředně ohrožoval.[145]

Dále v dokumentu rovněž není jediná zmínka o Radě bezpečnosti OSN, vyvstává tedy pocit, že není nutné zdržovat se hledáním mezinárodní podpory a postupy mezinárodního práva, že důležitý je výsledek a ne proces, který vedl k jeho dosažení. Tento pocit pak směřoval k upřednostnění silových prostředků před diplomacií a k unilateralismu, tedy odklonu od hledání mezinárodní podpory a konsensu.[146]

Za nepřítele není v dokumentu označen žádný konkrétní nedemokratický režim, osoba či ideologie. Al-Káida a státy jí nápomocné sice jsou adresně nazvány, ovšem dále je nepřítel vymezen obecněji jako „darebácké státy“ či terorismus, definovaný jako promyšlené, politicky motivované násilí proti nevinným.[147]

Ani válka proti teroru není jednoznačně vymezena. Na jedné straně ji lze chápat jako boj proti sociálně patologickým jevům (drogy, chudoba, násilí, apod.), na straně druhé doslovně jako válku v pravém slova smyslu.[148] Irák je pak v dokumentu zmiňován zejména v souvislosti s plány na získání zbraní hromadného ničení a biologického materiálu, o nichž dle Strategie národní bezpečnosti získaly Spojené státy v době války v Perském zálivu „nevyvratitelné důkazy“.[149]

3.3.2. Neokonzervatismus

Neokonzervatismus je jedním ze čtyř politických i myšlenkových proudů současné americké zahraniční politiky. Vedle něho existují ještě realisté ve stylu Henryho Kissingera, kteří respektují především moc, o kterou všechny národy nehledě na typ režimu usilují. Naproti tomu neokonzervatismus předpokládá, že vnitřní charakter režimu zásadně ovlivňuje vnější chování státu. Povaha režimu je tak základním organizačním principem politiky státu, ať už domácí či zahraniční. Další skupinu tvoří liberální internacionalisté, kteří věří, že lze upustit od mocenské politiky a vydat se směrem k vytvoření mezinárodního řádu založeného na mezinárodním právu a institucích. Zde opět stojí neokonzervatismus v opozici. Jeho skepticismus ohledně efektivnosti mezinárodního práva a institucí pramení z přesvědčení, že mezinárodní právo je příliš slabé na to, aby dokázalo vymáhat dodržování pravidel a mírnit agresi. V neposlední řadě lze nalézt i proud amerických nacionalistů, kteří chovají nedůvěru v multilateralismus a mají tendenci považovat za základní národní zájem fyzickou bezpečnost a blahobyt amerického lidu. V extrémní podobě mohou tíhnout k nativismu až izolacionismu. Neokonzervatismus rovněž zaujímá spíše odmítavý postoj k multilateralismu, dále jej lze označit za poměrně patriotistický.[150]

Kořeny nekonzervativního politického proudu či ideového politického bloku, jak jej označuje Oskar Krejčí[151], lze najít u skupiny židovských intelektuálů[152], kteří navštěvovali Vysokou školu v New Yorku (City College of New York) od poloviny 30. let 19. století. Vyznačovali se silnou nenávistí ke komunistické ideologii a stejný odpor chovali i k liberálům, kteří s komunismem sympatizovali. Nejvýraznější postavou se stal Irving Kristol, který založením žurnálu Veřejný zájem (Public Interest, 1965) dal impuls k další vlně nekonzervativního myšlení. Tu tvořili akademici, sociologové a jiní intelektuálové, pro jejichž kritické příspěvky zejména vůči Velké společnosti prezidenta Lyndona Johnsona se Veřejný zájem stal domovem.[153]

Po konci studené války prosazovali neokonzervativci podporu jednoho konkrétního morálního ideálu, jenž by měl být součástí amerického národního zájmu, a sice podporu demokracie ve světě. Šíření demokracie a lidských práv celosvětově je pak nejen správné z morálního hlediska, ale zároveň i výhodné. Propagace demokracie povede ke vzniku bezpečnějšího a stabilnějšího prostředí nejen pro Spojené státy, navíc demokratické režimy nebudou tíhnout k útoku na jiný demokratický stát.[154]

Expanzivní, intervenční a demokracii propagující charakter, který je v současnosti vnímán jako základ neokonzervatismu, považuje Chomsky až za produkt Kristolova syna Williama a Roberta Kagana.[155] Ti v článku pro Foreign Affairs (1996) představili novou koncepci americké zahraniční politiky, která vznikla do určité míry jako reakce na Clintonovu politiku a změnu mezinárodního systému po konci studené války. Kritizovali především Clintonův multilateralistický přístup k zahraničně-politickým otázkám i příklon spíše k ekonomickým záležitostem. Prosazovali pozici USA jako globálního benevolentního hegemona. Jinými slovy řečeno, aby moc, kterou Spojené státy získaly během studené války, využily k utváření světa k obrazu svému, tedy zejména k šíření demokracie.[156] Postavení, jakého Spojené státy dosáhly, dle Kristola a Kagana, mělo co dočinění především s aktivním prosazováním amerických principů vládnutí v zahraničí – principu demokracie, svobodného trhu a respektu ke svobodě.[157]

Americká zahraniční politika se měla dle autorů zakládat na třech pilířích, a sice na vyšším rozpočtu na zbrojení, vyšší angažovanosti amerických občanů v zahraničně-politických otázkách i na jasném definování morálního cíle zahraniční politiky – tedy prosazování amerických hodnot ve světě.[158]

Již během Clintonova prezidentství se pak ozývaly hlasy z řad neokonzervativců o neúčinnosti politiky „dvojího zadržování“, například v podobě dopisu zaslaného prezidentovi Clintonovi (1998), a o potřebě sesadit Saddáma z čela Iráku. S příchodem Bushe mladšího do Bílého domu pak bývá spojován vzestup moci těchto zastánců nekonzervativního myšlení[159]. Většina z nich i nadále obhajovala intervenci do Iráku, ve kterém spatřovala ideální místo pro pokus změnit dění na Blízkém východě. Na změnu režimu v Iráku pak nahlížela jako na nástroj k ovlivňování celého regionu. Irák mohl posloužit jako příklad či naopak jako hrozba pro ostatní nedemokratické režimy.[160]

Neokonzervatismus se mimo jiné vyznačuje silnou podporou užití vojenských prostředků pro šíření amerického národního zájmu., tedy pro šíření demokracie po celém světě, ve skutečnosti spíše jen do zemí stojících v opozici USA, dále pro realizaci změny režimu a pro vytvoření globální hegemonie USA. V tomto kontextu tak neokonzervatismus prosazuje spíše ofenzivní zahraniční politiku než defenzivní, tedy odklon od politiky zadržování a zastrašování k politice preemptivních a preventivních zásahů. Tyto principy se s událostmi 11. září dostaly do popředí. S nimi ožil i pocit americké výjimečnosti, tedy další ze zásad neokonzervativní ideologie. Právě přesvědčení o americkém excepcionalismu a tedy i povinnosti Spojených států činit „dobro“ ve světě bylo hnacím motorem volání nekonzervativních skupin v Bushově administrativě po demokratizaci Iráku. Invaze do Iráku pak byla odůvodňována i ospravedlňována touto rétorikou americké výjimečnosti. Další prvek neokonzervatismu, související s americkým excepcionalismem i přesvědčením o správnosti vývozu amerických demokratických hodnot po světě, pak představuje unilateralismus o jehož spojitosti s Bushovou doktrínou není pochyb.[161]

Shirley Ann Warshaw ve své knize zmiňuje i značný vliv viceprezidenta Dicka Cheneyho, který bývá někdy řazen mezi stoupence neokonzervatismu, na události předcházející americké invazi do Iráku, ale i na prezidentství Bushe mladšího obecně. Bushovu vládu a viceprezidentství Dicka Cheneyho pak označuje pojmem spolu-prezidentství (co-presidency).[162] Byl to právě Dick Cheney, kdo dle Warshaw spřádal plány a zjišťoval možnosti vojenské operace proti Iráku dávno před teroristickými útoky a byl to on, kdo se po nástupu Bushe do prezidentského křesla snažil odvrátit jeho pozornost na problematiku Iráku, což zřejmě nebylo těžké z důvodu nezkušenosti Bushe mladšího v oblasti zahraniční politiky. Cheney kolem sebe vytvořil síť stejně smýšlejících „jestřábů“, kteří v Bushově administrativě zaujali vysoké posty. Mezi ně patřili například Donald Rumsfeld (ministr obrany), Paul Wolfowitz (náměstek ministra obrany), jeho žák a chráněnec Lewis Libby (šéf sekretariátu viceprezidenta Cheneyho) či John Bolton (ministerstvo zahraničí). Tato skupina pak po útocích z 11. září upozorňovala na spojitost Iráku s teroristickou skupinou Al-Káida. Dle Paula Wolfowitze nemohla skupina útoky provést bez řádné finanční pomoci, kterou měl poskytnout právě Saddámův Irák. I kdyby existovala jen 10% šance, že tomu tak bylo, měly Spojené státy dle Wolfowitze odpovědět silou. Donald Rumsfeld, který svržení Saddáma považoval za možnost nepromarnit znovu příležitost stejně jako v roce 1991, rovněž trval na začlenění Iráku do plánů jakékoli vojenské akce. Následné zahrnutí Iráku do války proti teroru pak umožnilo vzdát se dosavadní politiky zadržování a vnuklo Spojeným státům pocit, že čelí nové hrozbě v podobě teroristických skupin a jejich sítí přesahujících hranice států.[163]

Lze jen odhadovat, jakým směrem by se Spojené státy vydaly na poli zahraniční politiky, pokud by v jejich čele stanul roku 2001 místo Bushe mladšího jeho tehdejší soupeř demokrat Albert Arnold Gore mladší. Irák vnímal jako vážnou, nikoli však bezprostřední, hrozbu. I když se oficiálně postavil proti válce v Iráku a jeho kritika směřovala i k unilaterálnímu naladění Bushovy doktríny, profesor mezinárodních vztahů Frank Harvey je přesvědčen o tom, že by v případě získání prezidentského křesla jednal podobně jako G. W. Bush. Považuje ho za představitele „jestřábů“ co se zahraniční politiky týče. Dokládá to jeho snahou o nesnižování vládních výdajů na obranu, což pro demokraty není typické, či podporou války v Perském zálivu a vojenských akcích v Bosně a Hercegovině i v Kosovu. Domnívá se, že nálada převládající po 11. září, politický tlak i tlak veřejnosti by ho pravděpodobně dohnal k přijetí podobných rozhodnutí, jež byla učiněna.[164]

Jeff Wintraub, politický sociolog, zastává stejná názor jako F. Harvey a dokládá ho Goreovým projevem před Radou pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) z února roku 2002:

I když upřednostníme zničení teroristických sítí, a i když uspějeme, i nadále budou existovat vlády, které by nás mohly velmi poškodit. A je jasné, že jedna z těchto vlád představuje obzvlášť velkou hrozbu, která nemá sobě rovna: Irák.[165]

Vedle toho je však přesvědčen, že přece jenom by zde podstatný rozdíl mezi G. W. Bushem a Gorem byl. Nepochybuje o tom, že by Gore rovněž podnikl tvrdou akci proti Saddámovi, ovšem způsob, jakým by to provedl, by se od způsobu Bushe mladšího nejspíše lišil. „... pokud se uchýlíme k použití síly, musíme to udělat absolutně správně.[166] To by v případě prezidentství Gora pravděpodobně znamenalo snahu o provedení zásahu za podpory více členů mezinárodního společenství a dále pak za souhlasu OSN.[167]

Poznámky

[103] Válka proti teroru předpokládá, že základem boje budou ozbrojené síly a ne zpravodajské služby či sociální programy. Stanovuje 4 základní cíle, tzv. 4D strategie: porazit (defeat) teroristy, odepřít (deny) jim přístup ke zdrojům, omezit (diminish) podmínky, které se snaží využít a chránit (defend) občany a zájmy USA doma i v zahraničí. Zdroj: KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 306. ISBN 978-80-86946-68-9

[104] FICHOU, JEAN-P. Civilizace USA. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. str. 87. ISBN 80-85865-83-1

[105] AHMED, NAFEEZ M. Behind the war on terror: Western secret strategy and the struggle for Iraq. Forest Row: Clairview 2003. str. 225-226. ISBN 1-902636-44-9

[106] Tamtéž, str. 226

[107] CHOMSKY, N. Failed States: the abuse of power and the assault on democracy. London: Penguin, 2007. str. 130. ISBN 978-0-14-102303-8

[108] Přeloženo z: TIME in Partnershio with CNN. Medicine: Der Papa. [cit. 2011-04-16]. http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,801509-2,00.html

[109] KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 11-12. ISBN 978-80-86946-68-9

[110] USA si jako jediná mocnost uchovávají celosvětovou síť vojenských základen. Rozpočet ministerstva obrany tvořil v roce 2010 533,7 mld. Dolarů, což znamená 4% nárůst oproti roku 2009. Zdroj: US Government printing office. Budget of the United States Government. Fiscal Year 2010. [cit. 2011-04-16]. http://www.gpoaccess.gov/usbudget/fy10/browse.html

[111] SHORE, F. War in the era of declining U.S. global hegemony. [cit. 2011-04-16]. str. 1-2. http://criticalglobalisation.com/Issue2/65_81_DECLINING_US_HEGEMONY_JCGS2.pdf

[112] Čerpáno z: Tamtéž, str. 9-11

[113] Čerpáno z: Tamtéž, str. 10

[114] Čerpáno z: Tamtéž, str. 26-27

[115] Za autora koncepce „zadržování komunismu“ je považován americký diplomat George Frost Kennan. Dle jeho pojetí mělo k „zadržování“ docházet prostřednictvím pružného a bdělého vytváření kontrastových bodů ve stále se měnících geografických a politických podmínkách, jak to odpovídá změnám sovětské politiky. Tento americký protitlak měl zabránit šíření sovětského vlivu. Rovněž se domníval, že lze ovlivnit vnitřní vývoj Ruska i celého komunistického hnutí, a že tato změna sovětské politiky by mohla být realizovatelná během 10 – 15 let. Zdroj: KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 26-27. ISBN 978-80-86946-68-9

[116] Čerpáno z: MRAZ, Jerry L. Dual Containment: US policy in the Persian Gulf and a recommendation for the future. A Research Paper. March, 2007. str. 5. [cit. 2011-04-21]. http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/acsc/97-0306.pdf

[117]...(USA) nemají na arabsko-arabské konflikty, ..., žádný názor.“ Zdroj: ROJČÍK, O. Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století. 1. vyd. Brno: MU, Mezinárodní politologický ústav, 2001. str. 19. ISBN 80-210-2644-8

[118]...s Kuvajtem nemáme žádné obranné smlouvy a neexistují ani žádné zvláštní obranné či bezpečnostní závazky vůči této zemi.“ Zdroj: Tamtéž, str. 19

[119] POLLACK, Kenneth M. Threatening storm: the case for invading Iraq. New York: Random House, 2002. str. 55. ISBN 978-0-375-50928-5

[120] Tamtéž, str. 56

[121] Čerpáno z: Tamtéž, str. 55-58.

[122] Tamtéž, str. 65

[123] LAKE, A. Confronting Backlash States. Foreign Affairs. vol 73 (2). March, 1994. Dostupné z: EBSCO host. [zpřístupněno 2011-04-21]. http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=5bae69c3-1e64-489b-bbd5-4f8b903bc445%40sessionmgr4&vid=1&hid=10&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=9404111590

[124] MILLER, Douglas J. Key International Relations Concepts and the Bush Doctrine: The Price for Hegemonic Stability in the 21st Century. USAWC Strategy Research Project, 2006. str. 9. [cit. 2011-04-21]. http://www.hsdl.org/?view&doc=71670&coll=limited

[125] LAKE, A. Confronting Backlash States. Foreign Affairs. vol 73 (2). March, 1994. Dostupné z: EBSCO host. [zpřístupněno 2011-04-21]. http://web.ebscohost.com/ehost/detail?sid=5bae69c3-1e64-489b-bbd5-4f8b903bc445%40sessionmgr4&vid=1&hid=10&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=9404111590

[126] GAUSE III., F. G. The Illogic of Dual Containment. Foreign Affairs. vol 73. March/Apríl 1994. [cit. 2011-04-27]. http://www.foreignaffairs.com/articles/49686/f-gregory-gause-iii/the-illogic-of-dual-containment

[127] Tamtéž

[128] Čerpáno z: POLLACK, Kenneth M. Threatening storm: the case for invading Iraq. New York: Random House, 2002. str. 105. ISBN 978-0-375-50928-5

[129] Tamtéž, str. 105

[130] Tamtéž, str. 106

[131] Je založena na víře, že USA mají jak morální závazek, tak státní zájem na rozšiřování americké demokracie a sociálních hodnot ve světě. To by mělo vytvořit mírové mezinárodní společenství, které respektuje roli mezinárodního práva Zdroj: Tamtéž, str. 396

[132] LEVERETT, F. Road Ahead : Middle East Policy in the Bush Administration's Second Term. Planning papers. Washington DC: Brookings Institution, 2005. str. 1. ISBN 0-8157-5205-9

[133] HYBEL, Alex R. Bush administration and Saddam Hussein: Deciding on conflict. 1. vyd. Nex York: Palgrave Macmillan, 2006. str. 127. ISBN 978-1-4039-7578-2

[134] Dokument „Řízení obranného plánování na fiskální léta 1994 – 1999“ vypracovali tehdejší pracovníci ministerstva obrany I. Lewis Libby, Zalmay Khalilzad a Paul Wolfowitz pro tehdejšího ministra obrany Dicka Cheneyho. Dokument bývá označován jako „Wolfowitzova doktrína“. Více k dokumentu: KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 280. ISBN 978-80-86946-68-9

[135] Preemptivní zásah má za cíl předejít bezprostředně hrozícímu nepřátelskému útoku, někdy bývá zaměňováno s preventivním zásahem, který nereaguje na bezprostřední hrozbu, ale snaží se jí předejít zničením útočné kapacity nepřítele. Zdroj: BARŠA, P. Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. str. 52. ISBN 80-210-3114-X

[136] Tamtéž, str. 51-52

[137] Přeloženo z: The White House: President G. W. Bush. National Security Strategy: III. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. [cit 2011-04-30]. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss3.html

[138] Přeloženo z: Tamtéž

[139] KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 295. ISBN 978-80-86946-68-9

[140] Přeloženo z: The White House: President G. W. Bush. National Security Strategy: Introduction. [cit 2011-04-30]. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nssintro.html

[141] Tamtéž

[142] KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 295. ISBN 978-80-86946-68-9

[143] Dle článku 51 Charty OSN má stát přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu, pokud je proti němu veden ozbrojený útok. Zdroj: Charter of the United Nations. Chapter VI. Pacific Settlement of Disputes: Article 51. [cit 2011-04-30]. http://www.un.org/en/documents/charter/chapter7.shtml

[144] The White House: President G. W. Bush. National Security Strategy: III. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. [cit 2011-04-30]. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss3.html

[145] KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 296-297. ISBN 978-80-86946-68-9

[146] Čerpáno z: BARŠA, P. Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. str. 55-56. ISBN 80-210-3114-X

[147] The White House: President G. W. Bush. National Security Strategy: III. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. [cit 2011-04-30]. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss3.html

[148] Čerpáno z: BARŠA, P. Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. str. 55. ISBN 80-210-3114-X

[149] The White House: President G. W. Bush. National Security Strategy: V. Prevent Our Enemies from Threatening Us, Our Allies, and Our Friends with Weapons of Mass Destruction. [cit 2011-04-30]. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss5.html

[150] Čerpáno z: FUKUYAMA, F. After the Neocons: America at the crossroads. London: Profile Books, 2006. str. 7. ISBN 978-1-86197-922-3

[151] KREJČÍ, O. Americký konzervatismus. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. str. 45. ISBN 25-072-87

[152] Do této skupiny patřili např. Irving Kristol, Daniel Bell, Irving Howe, Seymour Martin Lipset, Philip Selznick, Nathan Glazer a poději i Daniel Patrick Moynihan. Zdroj: Tamtéž, str. 15

[153] Čerpáno z: Tamtéž, str. 14-20

[154] JOCH, R. Proč právě Irák?: Příčiny a důsledky konfliktu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. str. 105. ISBN 80-204-1024-4

[155] FUKUYAMA, F. After the Neocons: America at the crossroads. London: Profile Books, 2006. str. 40. ISBN 978-1-86197-922-3

[156] JOCH, R. Proč právě Irák?: Příčiny a důsledky konfliktu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. str. 105. ISBN 80-204-1024-4

[157] KRISTOL, W., KAGAN, R. Toward a Neo – ReaganiteForeign Policy. Foreign Affairs. July/August. 1996. [cit. 2011-04-30]. http://www.carnegieendowment.org/publications/index.cfm?fa=view&id=276

[158] Čerpáno z: tamtéž

[159] Mezi zastánce neokonzervatismu bývá řazen např.: náměstek ministra obrany P. Wolfowitz, šéf sekretariátu viceprezidenta D. Cheneyho Lewis Libby, viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld či poradkyně prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Gondoleezza Riceová. Zdroj: PELEG, L. Legacy of George W. Bush's Foreign Policy: Moving Beyond Neoconservatism. Boulder, Colo: Westview Press, 2009. str. 55. ISBN 978-0-7867-4436-7

[160] PEHE. J. Politický zápisník: Válka v Iráku: Ideologie versus realita. [cit. 2011-04-30]. http://www.pehe.cz/zapisnik/zapisnik_view

[161] Čerpáno z: PELEG, L. Legacy of George W. Bush's Foreign Policy: Moving Beyond Neoconservatism. Boulder, Colo: Westview Press, 2009. str. 52-67. ISBN 978-0-7867-4436-7

[162] WARSHAW, Shirley A. The co-presidency of Bush and Cheney. Stanford, Calif: Standford Politics and Policy, 2009. str. 205. ISBN 978-0-8047-5818-5

[163] Čerpáno z: Tamtéž, str. 205-239

[164] McPARLAND, K. Would Al Gore have invaded Iraq? Definitely, concludes new study. National Post, 23 Dec., 2008. [cit. 2011-04-30]. http://network.nationalpost.com/np/blogs/fullcomment/archive/2008/12/23/kelly-mcparland-would-gore-have-invaded-iraq-unquestionably-suggests-new-study.aspx

[165] Přeloženo z: WEINTRAUB, J. Al Gore in Iraq (February 12, 2002). Comentaries and Controversies.1. Nov. 2003. [cit. 2011-05-05]. http://jeffweintraub.blogspot.com/2003/11/al-gore-on-iraq-february-12-2002.html

[166] Přeloženo z: Tamtéž

[167] Tamtéž

Seriál

  1. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  2. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  3. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  4. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  5. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  6. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  7. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕8.186

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře