Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕15.185

Seriál

  1. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  2. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  3. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  4. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  5. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  6. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  7. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Podobné články

Další články autora

1. Identifikace příčin války

Válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky.[1]Carl von Clausewitz

Fenomén války patří k jedné z nejzákladnějších oblastí zkoumaných v rámci teorie mezinárodních vztahů. Vedle časového a bezpečnostního, popř. vojenského hlediska, tj. kdy válka proběhla a jak byla vedena, existuje i hledisko příčinné, tedy proč vlastně vznikla. Identifikace příčin vzniku války tak tvoří neoddělitelnou součást poznání a pochopení její podstaty a povahy a tím zároveň představuje i základ snah vyvarovat se jejímu budoucímu opakování.

Obecně lze říci, že téměř žádná válka nebývá jednorozměrná. Nelze tedy nalézt jen jeden konkrétní důvod jejího vzniku, který by mohl být aplikován v širším měřítku i u ostatních válečných konfliktů, jednoduše proto, že takovýto univerzální důvod neexistuje. Téměř vždy dochází k mísení několika příčin. Přesto stále přetrvávají snahy o odhalení hlubší skryté podstaty války, které ve svém důsledku vedly k vytvoření a rozšíření různých teorií o příčině jejího vzniku. Dosud však nebylo dosaženo konsensu. Odlišné názory na důvody vypuknutí války tak existují nejen na úrovni vědecké, nýbrž i na úrovni profesní. Psychologové tak např. zdůrazňují psychologické faktory, ekonomové ekonomické a antropologové zase kulturní.[2]

Při identifikaci příčin války je vhodné zvolit nejprve rámcovou strukturu analýzy, která díky přehlednému uspořádání všech zkoumaných proměnných umožňuje snadnější orientaci a tím i pochopení smyslu a vzájemné propojenosti jednotlivých veličin. V teorii mezinárodních vztahů bývá například využíváno analytických rovin dle Kennetha Neala Waltze, představitele klasického realismu, a jeho publikace Man, the State and War (1959). Waltz uvádí tři roviny zkoumání příčin války a to rovinu individuální, státní a systémovou.[3]

V rovině individuální jsou příčiny hledány na úrovni člověka, popř. politického vůdce. Pozornost je věnována zejména vlivu psychologických faktorů na jeho chování a rozhodování.[4] V této rovině lze rovněž polemizovat o možnostech odlišného vývoje událostí v případě, že by u moci byl někdo jiný, než kdo ve skutečnosti byl. Konkrétně u irácké války tak lze diskutovat, zda by k ní vůbec došlo, kdyby v čele Ameriky stál místo G. W. Bushe například Al Gore.

Rovina státní, popř. národní, se předně zaměřuje na vnitřní strukturu státu. Tradiční proměnnou je institucionální uspořádání politického systému a struktura rozhodovacího procesu, novým faktorem pak bývá i vliv ekonomických a neekonomických zájmových skupin, vliv veřejného mínění, politické kultury a ideologie.[5] Na této úrovni tak lze např. analyzovat míru ochoty jít do války u demokratické vlády na jedné straně a u autoritářského či diktátorského režimu na straně druhé. Radka Druláková a Petr Drulák ve své publikaci rozlišují dva úhly pohledu na rovinu státní. První se zaměřuje čistě na hladinu státu, tedy na jeho vnější charakteristiky a zájmy, druhý pak zkoumá vliv aktérů působících uvnitř státu, které však nelze se státem ztotožnit. Právě zde je brána v úvahu i výše zmíněná struktura rozhodovacího procesu, působení médií, veřejného mínění či zájmových skupin.[6]

Systémová rovina hledá příčiny ve struktuře mezinárodního systému a zahrnuje v sobě i jeho anarchické uspořádání, hlavní aktéry i systém distribuce ekonomické a politické moci mezi nimi. Rámcová struktura analýzy příčin války dle Waltze bývá v teorii mezinárodních vztahů buď přejímána v celé své původní podobě, nebo bývá modifikována či zjednodušována pouze na dvě roviny a to rovinu vnitřní na úrovni státu a vnější na úrovni mezinárodního systému.[7]

Z výsledků analýzy lze vyhodnotit nejen hlavní příčiny vzniku války, ale i morální zodpovědnost za její vypuknutí. Ne vždy ji však lze s přesností určit, protože neshody v konstatování příčinné souvislosti proces určení zodpovědnosti jen komplikují. I v případě určení „viníka“ války v Iráku tak neexistuje jednoznačná shoda. Z prvního úhlu pohledu bývá americká intervence považována za produkt přílišného sebevědomí a odhodlání prezidenta G. W. Bushe dokončit úkol započatý již jeho otcem během války v zálivu (1990 – 1991). Hlavním viníkem je tedy lidská bytost ztělesněná zde politickým vůdcem. Naproti tomu druhý úhel pohledu přičítá vinu americkému politickému systému či americké společnosti jako celku. Odvolává se především na důraz amerického politického systému na demokratické hodnoty a na jejich šíření do ostatních zemí, tedy do Iráku či Blízkého východu obecně. Jako další faktor uvádí vliv událostí 11. září na veřejné mínění a politickou kulturu USA, zvažuje i vliv ropného průmyslu, tedy faktor ekonomický. V rámci této skupiny zaznívá i přesvědčení o značném působení neokonzervatizmu, Viceprezidenta Cheneyho a ministra obrany Rumsfelda na americký politický systém té doby. Zodpovědnost je přisuzována i nesprávnému vyhodnocení stavu zbraní hromadného ničení v Iráku prostřednictvím amerických tajných služeb. Vina je tak hledána na úrovni národní či státní spíše než na úrovni individuální.[8]

Následující podkapitoly definují jednotlivé možné příčiny invaze do Iráku dle určitých kritérií. Jedná se o hledisko bezpečnostní a politické, jimž jsou věnovány samostatné kapitoly. Dále je pozornost věnována historickým a kulturním determinantům a v závěru první kapitoly jsou shrnuty ekonomické faktory, které mohly v rozhodnutí Spojených států amerických vstoupit do Iráku sehrát určitou roli.

1.1. Bezpečnostní a politické příčiny války v Iráku

Na prvním místě bývá při hledání příčin irácké války zmiňována snaha USA demonstrovat politickou a vojenskou sílu svržením nejprve vlády Tálibánu v Afghánistánu a následným sesazením Saddáma Husajna z čela Iráku. Podnětem k těmto dvěma vojenským operacím (Trvalá svoboda a Irácká svoboda) byly teroristické útoky provedené pod vedením teroristické skupiny Al-Káidy 11. září 2001. Proč byl vybrán právě Irák jako druhý cíl invaze, vysvětluje Jan Hallenberg a Håkan Karlsson tím, že svrhnout „nenáviděný“ Saddámův režim bylo v zájmu USA již delší dobu, ale až útoky z 11. září umožnily jeho realizaci. Vedle toho invaze do Iráku znamenala další možnost předvést americkou sílu a připravenosti obhájit své dominantní postavení v mezinárodním systému.[9] Alex R. Hybel[10] argumentuje tím, že ačkoli Írán i Severní Korea představovali pro mezinárodní společenství pravděpodobně větší hrozbu než Irák, zastrašení Teheránu či Pchjongjangu válkou by bylo daleko riskantnější. Irák tak byl považován co do rychlosti a obtížnosti splnění amerických cílů i co do nákladnosti mise za snadnější cíl.[11]Na ose zla je Severní Korea nejnebezpečnějším členem. Ale jako Írán nesplňovala první z kritérií Spojených států pro legitimní terč: Nebyla bezbranná.[12]

V návaznosti na první zmíněnou příčinu bývá jako další uváděna bezpečnostní hrozba, kterou irácký režim Saddáma Husajna údajně představoval pro USA i pro celý svět a to možným vlastnictvím zbraní hromadného ničení. I když oficiální důkaz o existenci těchto zbraní na území Iráku předložen nebyl, pronesl prezident Bush mladší v projevu o stavu Unie následující:

Právě nyní Irák rozšiřuje a modernizuje zařízení, které bylo využíváno k výrobě biologických zbraní. ... Irák i nadále zatajuje důležité informace o svém nukleárním programu ..., stále zaměstnává jaderné fyziky a chemiky a ponechává si základní zařízení potřebné k sestrojení atomové zbraně. Pokud se Iráku podaří získat štěpný materiál, bude schopen sestrojit atomovou zbraň do jednoho roku.[13]

Vedle bezpečnostních příčin lze v případě irácké války najít i snahu o demokratizaci a stabilizaci Blízkého východu. V neposlední řadě tak bývá zmiňován i faktor politický, popř. ideologický související s prezidentstvím George Walkera Bushe a jeho ideou implementace demokratického systému, která se de facto stala pilířem jeho zahraniční politiky. Ve spojitosti s Bushovou administrativou je zdůrazňován vliv neokonzervatismu a jeho zastánců na americkou zahraniční politiku.

Podrobnější analýze bezpečnostních a politických, popř. ideologických příčin irácké války se věnují samostatné kapitoly (2. a 3. kapitola).

1.2. Historické příčiny války v Iráku

Při identifikaci příčin války je rovněž vhodné vedle rovin analýzy uvedených v první kapitole zvážit i „doplňkovou“ úroveň[14], která bere v úvahu i faktor historie interakcí mezi dvěma státy. Právě v minulosti lze nalézt okolnosti, jež mohly, popř. pak i měly vliv na budoucí vývoj událostí. I když se může válka jevit jako bezprostřední okamžitá reakce na určitý podnět, většinou jde spíše o postupný sled událostí, jež ve finálním stádiu vyústí ve válečný konflikt.

Tato podkapitola je tak věnována objasnění historických příčin, které mohly stát za pozdějším vypuknutím irácké války. Tím je částečně zmapován i vývoj vztahů Iráku s USA v návaznosti na tyto historické skutečnosti, které v novodobější historii irácko-amerických vztahů můžeme považovat za zlomové okamžiky. Konkrétně se pak jedná o dva irácké válečné konflikty vedené za vlády Saddáma Husajna. Tím prvním je irácko-íránská válka a okolnosti jí předcházející. Následnou poválečnou situaci Iráku, která vyústila v obsazení Kuvajtu a ve válku v Perském zálivu, lze označit za další zlom v postoji USA k Iráku. Za poslední předěl ve vzájemných vztazích obou zemí jsou vybrány události 11. září 2001, které předcházely invazi do Iráku.

1.2.1. Irácko-íránská válka (1980 – 1988)

Válka mezi Irákem a Íránem se svou délkou zařadila mezi nejdéle trvající a nejkrvavější konvenční války 20. století. Výsledkem boje těchto dvou stálých rivalů byly obrovské ztráty na životech na obou stranách z důvodu mobilizace velké části obyvatel i vysoké válečné výdaje, které vedly k obrovskému zadlužení Iráku. G. Cashman a L. C. Robinson uvádějí, že Irák použil až 57% HDP[15] země na válečné výdaje, přičemž Írán alokoval v porovnání „jen“ 12% HDP.[16] Určit přesnou výši zahraničního dluhu Iráku však není možné z důvodu nedostatku informací poskytnutých ze strany tehdejšího iráckého režimu. UNCC (Kompenzační komise OSN, Irák) však výši iráckého dluhu po skončení irácko-íránské války odhadovala na přibližně 42 miliard dolarů.[17]

V historii irácko-íránských vztahů od doby získání irácké nezávislosti roku 1932 až do počátku války 1980 lze najít jak období spojenectví a kooperace, tak období soupeření o moc a ozbrojených konfliktů.

Období kooperace bylo výsledkem společné bezpečnostní politiky v regionu, která zapojila obě země do Saadabadského (1937) a později Bagdádského paktu (1955). Avšak se změnou iráckého režimu v roce 1958 došlo k prohloubení rozdílů v charakteru vlád obou zemí, které se vystupňovalo s uchopením moci Baasisty (1968) a poté i íránskou revolucí (1979) a vyvrcholilo nástupem Saddáma Husajna do čela Iráku. Nový irácký režim Abdula Karíma Kásima prosazoval protizápadní rétoriku, v důsledku čehož došlo k posílení vztahů se Sovětským svazem a vystoupení Iráku z Bagdádského paktu. Za vlády Baasistů došlo k dalšímu zesílení protizápadní a obzvláště protiamerické rétoriky a díky 15tileté smlouvě o přátelství a spolupráci (1972) i k upevnění vztahů s východním blokem, zejména se Sovětským svazem.[18] Írán svým setrváním ve vzniklém CENTO (Central Treaty Organization) zůstal prozápadně orientován a stal se hlavním americkým spojencem a jedním z „pilířů“ americké zahraniční politiky k udržení bezpečnosti v Zálivu po odchodu Britů. Tím druhým byla Saudská Arábie.[19] V praxi tato „pilířová“ politika USA znamenala, že Američané spoléhali na to, že Šáh Muhammad Rezá Pahláví zaujme pozici strážce bezpečnosti v Zálivu a Saudská Arábie pozici strážce dodávek ropy.[20]

Ovšem v důsledku událostí v Íránu v roce 1979 došlo ke změně amerického postoje vůči této zemi. Vzestup ajatolláha Chomejního, možnost rozšíření islámské revoluce na celý islámský svět, útok na americké velvyslanectví v Teheránu a zajetí amerických rukojmích, ale i možnost narušení stability a bezpečnosti při zásobování západních zemí ropou znepokojovaly USA a vedly k tomu, že v 80. létech z těchto obav těžil především Irák v čele již se Saddámem Husajnem. Írán svou protiamericky laděnou revolucí představoval v očích USA větší bezpečnostní hrozbu než Irák, proto vojenská i finanční pomoc v době irácko-íránské války proudila právě do něj.[21] V roce 1983 se Saddám sešel s Donaldem Rumsfeldem, tehdejším zvláštním vyslancem prezidenta Reagana. Na schůzce došlo k normalizaci irácko-amerických vztahů a to nabídkou na obnovení diplomatických styků. Neznamenalo to však, že by Američané chovali k Saddámovi obzvláště velké sympatie, spíše ho považovali za menší zlo. Nejlépe vystihl americký postoj bývalý šéf diplomacie Henry Kissinger slovy: „Škoda, že nemohou prohrát oba.[22]

Válka skončila bez vítěze, u moci se udržely ty samé režimy se stejnými vůdci, kteří válku rozpoutali. Ovšem něčím byla tato válka pro Střední východ odlišná. Na jedné straně stanuly spolu obě supervelmoci. Ačkoli USA i Sovětský svaz předstíraly neutralitu, obě země ve skutečnosti podporovaly Irák, Sovětský svaz zásobami zbraní, USA ekonomickými, diplomatickými službami či tajným zpravodajstvím.[23] Jak však vyšlo v roce 1986 prostřednictvím tzv. Írán-kontra aféry, USA sehrály v irácko-íránské válce dvojí roli.[24]

1.2.2. Válka v Perském zálivu (1990 – 1991)

Do Iráku během irácko-íránské války proudily miliardy dolarů zejména od USA, Kuvajtu a Saudské Arábie, což po skončení války dostalo zemi do pozice dlužníka neschopného splácet své válečné dluhy. Jeho pozici zhoršila i situace na mezinárodních trzích, kdy zvýšení těžby ropy ze strany věřitelských států v regionu Středního východu i navzdory limitům produkce stanovených OPEC (18,5 milionu barelů denně)[25] vůči svým členům mělo za následek pokles ceny ropy. Tím byl tvrdě zasažen příjem Iráku z ropné produkce, která ho mohla zachránit z jeho dluhové pasti. Kuvajt, jako jeden z největších věřitelů Iráku, odmítl omezit těžbu ropy, čímž by stoupla její cena na světových trzích, a odmítl i smazání iráckého dluhu.[26]

Nekompromisnost Kuvajtu však byla jen jedním ze sporů mezi Saddámem a kuvajtským emírem, který vyvrcholil napadením Kuvajtu. Tím druhým byly irácké nároky na Kuvajt, jakožto historickou součást iráckého státního území, konkrétně provincie Basra. Motivem k vznesení těchto nároků však bylo, vedle ideji národního sjednocení, především kuvajtské ropné bohatství podél společné hranice a lepší přístup k Perskému zálivu.[27]

Invaze a obsazení Kuvajtu vyvolaly po celém světě obavu ze Saddámovy nenasytnosti a z možnosti tažení Iráku do ostatních zemí arabského světa a ovládnutí téměř poloviny světových zásob ropy, čímž by Saddám de facto mohl ovlivňovat ceny ropy na světových trzích. Navíc, pokud by se nezakročilo, mohl by Saddám sloužit jako inspirace pro ostatní diktátory, kteří by se díky případné nečinnosti mezinárodního společenství odvážili k podobným akcím. Proto bezprostředně po vpádu Iráku do Kuvajtu začala Rada bezpečnosti OSN vydávat rezoluce odsuzující invazi a uvalující ekonomické sankce a námořní blokády, které v 90. létech vyústily v humanitární tragédii.[28] Poslední, z celkem 11 rezolucí, přijatá 29. listopadu 1990 schvalovala použití všech nezbytných prostředků k vytlačení Iráku z Kuvajtu. Ultimátum pro stažení iráckých vojsk bylo stanoveno na 15. ledna 1991.[29]

Po rychlé operaci Pouštní bouře vyvstala otázka ohledně Saddámova osudu. Američané se nakonec rozhodli nesvrhnout jeho režim v Iráku a to z několika důvodů.[30] Dle prvního jim k tomuto kroku chyběl mandát Rady bezpečnosti OSN. Ten byl původně určen pouze na vyhnání Saddáma z Kuvajtu a ne na jeho sesazení. V tomto bodě však vyvstává otázka, proč Američané nakonec v roce 2003 vstoupili do Iráku i přesto, že se jim podobně jako v roce 1991 nedostalo mandátu Rady bezpečnosti. Vždyť právě chybějící mandát byl hlavním argumentem pro tehdejší ponechání Saddáma u moci v Iráku. Bývalý právní poradce amerického ministerstva zahraničí William H. Taft IV. v dané problematice argumentuje tím, že Irák soustavně porušoval závazky plynoucí mu z rezoluce 687, přijaté 3. dubna 1991. Navíc formulací z rezoluce č. 1441, schválené 8. listopadu 2002, o „závažných důsledcích“, ke kterým by došlo především, kdyby Saddám i nadále nespolupracoval se zbrojními inspektory, Rada bezpečnosti dle Tafta implicitně vyjádřila oprávnění k případné intervenci.[31] Naopak Rusko, Čína či Francie pokládaly onu formulaci za nedostatečnou a pro potenciální vojenský zásah zdůrazňovaly nutnost vydání další rezoluce, kterou by však jako odpůrci války právem veta zablokovaly.

Druhým důvodem byla možnost odporu arabských států v případě, že by se USA pokusily Saddáma sesadit, neboť reakcí na masakr ustupujících iráckých vojáků americkým vojskem byl požadavek arabských států na okamžité stažení amerického vojska. Po válce byla projednávána oprávněnost tohoto zásahu proti skupině Iráčanů projíždějících po dálnici u města Džahra. Pochybení Američanů však nebylo shledáno s tím, že daní Iráčané se nevzdali, ale pouze utíkali.[32]

Dále panovala obava z možného rozpadu Iráku na tři části – nezávislý kurdský sever, šíitský jih a sunnitský střed. Z rozpadu by profitoval zejména Írán získáním vazby na šíity v jižním Iráku a případný vznik Kurdského státu by mohl ohrozit stabilitu v Turecku a povzbudit turecké Kurdy k opětovnému podnícení dlouhotrvajícího konfliktu v jihovýchodním Turecku. Rozkladem Iráku by tak zanikla jeho pozice protiváhy vůči Íránu. Mezi další důvody patřila víra USA, že Sadám bude sesazen na základě vnitrostátního převratu, jeho zavražděním či uprchnutím do exilu, tedy osudem, který v zemi obvykle čekal toho, kdo prohrál. V zemi skutečně vypukla revolta, nejprve ze strany šíitské a později ze strany kurdské populace. Ovšem americký generál Schwarzkopf povolil na žádost irácké delegace výjimku ze zákazu letů pro irácké helikoptéry, čímž de facto napomohl k potlačení povstání.[33] Američané svou nečinnost během irácké revolty vysvětlují obavou z možného rozpadu Iráku, především obavou ze vzniku šíitského jihu, který by mohl Írán přimět k intervenci.[34]

Určitou roli sehrálo i podezření z možné existence zbraní hromadného ničení. USA věděly, že Saddám vlastní chemické zbraně, které, jak v minulosti demonstroval, neotálel použít.[35]

Alex R. Hybel vedle výše uvedeného zmiňuje i další faktor, jenž mohl v rozhodnutí nepokračovat směrem na Bagdád sehrát určitou roli, a sice „nepřipravenost“ na takovouto akci. „Nepřipraveností“ pak míní absenci plánu, jaký typ vlády dosadit po svržení Saddáma, s převahou šíitů, sunnitů či Kurdů, nebo spíše inklinující k baasismu či k islámskému fundamentalismu; do jaké míry má vláda sestavená Spojenými státy šanci získat podporu a uspět; jak dlouho bude nutná přítomnost amerických vojsk na ochranu Iráčanů, a co se stane, až odejdou.[36]

1.2.3. Teroristické útoky (11. 9. 2001)

Útoky z 11. září 2001 bývají označovány za počátek globálního terorismu, jehož modem operandi bývají nejčastěji sebevražedné atentáty. Zároveň však toto „černé září“ amerických dějin přineslo do americké zahraniční politiky nový typ boje, popř. války, a to války proti terorismu, do které byly zapojeny všechny složky státní moci, od tajných služeb až po finanční a ekonomický sektor. Účelem tohoto boje bylo najít osoby odpovědné za útoky, zjistit odkud jsou, kde a kdo je cvičí boji a postupně se dostat až tak daleko, že celé teroristické „podhoubí“ bude zničeno.

Dle náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze znamenaly útoky konec starého přístupu k boji proti terorismu, který nevnímal terorismus jako problém národní bezpečnosti, ale spíše jako problém vymahatelnosti práva. „Je to druh zla, které můžete zvládnout, ale nemůžete ho eliminovat.[37] Útoky z 11. září byly dle Wolfowitze demonstrací použití moderních metod boje teroristy, proto bylo nutné do budoucna přerušit podporu teroristických skupin ze strany vlád nedemokratických režimů, které jim použití těchto metod a zbraní umožňovaly.[38]

Za hlavního viníka útoků byla označena teroristická skupina Al-Káida a jako první cíl byl stanoven Afghánistán, sídlo Tálibánu, jedno z výcvikových center Al-Káidy a zároveň útočiště vůdce skupiny Usámy bin Ládina.

O Iráku a režimu Saddáma Husajna začalo být uvažováno jako o druhém možném cíli[39], neboť Saddám byl podezříván z možné spojitosti s útoky z 11. září, přestože mezi teroristy nefiguroval žádný Iráčan.[40] Irák se však společně s Čínou a Libyí odmítl účastnit uctění památky obětí stažením své vlajky na půl žerdi na stožáru před budovou OSN a výroky iráckého ministra zahraničí Nadžího Sabría[41] rovněž nepřispěly k eliminaci podezření.

Roman Joch uvádí dvě možné hypotézy o příčinách útoků z 11. září. První z nich vidí zásadní problém v přílišné angažovanosti USA na Blízkém východě. Američané si po válce v Perském zálivu vysloužili místo očekávaného vděku nenávist většiny muslimů, kteří setrvání vojsk ve výchozím bodě útoku v Saudské Arábii považovali za znesvěcení tamních svatých měst islámu. Druhou příčinou dle první hypotézy jsou i americké přátelské vztahy s Izraelem a dlouhodobá angažovanost USA na jeho straně. [42]

Druhá hypotéza naproti tomu považuje míru účasti USA na dění na Blízkém východě za nedostatečnou. Hlavní příčinu útoků z 11. září spatřuje v „nedokončené“ válce v Zálivu, jejímž vyvrcholením mělo být svržení Saddámova režimu. To, že se tak nestalo, mohlo v ostatních diktátorech i v Saddámovi samotném vyvolat dojem, že vést válku se Západem je možné. Po vojenské stránce je sice téměř jistě zaručená porážka ze strany Západu, nicméně režim jako takový může přežít. Nedokončení války v Zálivu tak mohlo nepřímo mít za následek pozdější zářijové útoky. Operace „Trvalá svoboda“ a „Irácká svoboda“ pak tato hypotéza považuje za základ prevence dalších podobných útoků do budoucna a to demonstrativním svržením minimálně těchto dvou režimů.[43]

Ať už je pravdivá první či druhá hypotéza, obě najednou či žádná z nich, faktem je, že díky 11. září 2001 se americká společnost začala více zajímat o dění na Blízkém východě a angažovanost USA v něm. Mimo to vznikl prostor pro zavedení nových politických postupů a taktik. Politolog John Kingdon tento prostor označuje termínem „policy window“, tj. situací, kdy určité politické akce, za jiných okolností nemyslitelné, mohou být realizovány.[44] Nebýt tak teroristických útoků z 11. září invaze do Iráku by byla nemyslitelná a Saddám Husajn by pravděpodobně zůstal ještě nějakou dobu u moci.

1.3. Kulturní příčiny války v Iráku

Příčiny irácké války lze rovněž hledat v kulturní rovině americké společnosti, neboť politická a kulturní sféra sice na první pohled budí představu dvou odlišných specifických celků, ve skutečnosti se však jedná o úzce propojené oblasti. Jejich vzájemný vztah vyplývá z hodnotového paradigmatu americké kultury, který představuje určitý identifikační vzorec, jádro celé americké společnosti, od kterého se odvíjí systém jejích základních hodnot, zahrnující všechny oblasti lidského života, tedy mj. i politickou sféru.

Amerika bývá označována jako „dítě Evropy“, proto nelze opomenout vliv evropské kultury na vývoj kultury americké.[45] Především pak přímou historickou vazbu na Velkou Británii, přestože první kolonizaci započali Španělé. Z hlediska historických kořenů tak můžeme Ameriku označit za potomka anglosaské kultury doplněné o kultury slovanské, germánské, latinské, židovské a jiné z důvodu migračních vln proudících na americký kontinent.[46]

K jednomu z dominantních principů americké politiky patří liberalismus, který je ve svém užším pojetí chápán jako svoboda jedince. Právě z této ideji svobody pramení hrdost americké společnosti na politický systém, jakožto ochránce individuální svobody. Na poli americké zahraniční politiky lze nalézt myšlenky liberalismu zejména v kladení důrazu na demokracii a na dodržování a ochranu lidských práv a svobod, jejichž nezcizitelnost je zakotvena již v Deklaraci nezávislosti. V důsledku působení těchto prvků liberalismu v zahraniční politice se zformoval i jejich protiklad v podobě amerického antagonismu vůči autoritářským, totalitním, obecně nedemokratickým režimům a vládám.[47] Silnou pozici získal liberalismus po vyhlášení nezávislosti a vzniku Spojených států amerických a následující dvě staletí se stal hlavním motorem americké expanze.

Dalším, z politického hlediska významným, rysem americké kultury je tzv. mesianismus. Jeho kořeny sahají až do období prvních osadníků amerického kontinentu, do doby, kdy se začal utvářet tzv. americký excepcionalismus[48], tvořící součást mesianismu. První evropští kolonizátoři či přistěhovalci opustili Starý svět, aby nalezli útočiště na americkém kontinentu a vytvořili zde Nový svět podle svých idejí. To jim dalo určitý pocit vyvolenosti a s postupným posouváním „hranice[49] tohoto Nového světa až na západní pobřeží se z pocitu vyvolenosti i určité výjimečnosti prvních Američanů zrodil zárodek mesianismu, tedy víry v nutnost, ba povinnost předat americké ideje a systém hodnot i ostatním národům. Jejich víra pramenila z přesvědčení, že právě jimi vytvořený společenský i politický systém a jeho neustálé zdokonalování je příkladem ideální fungující společnosti a proto by měla být vzorem i pro ostatní národy. S tím úzce souvisel i idealismus prvních amerických politiků, kteří věřili v možnost vytvořit globální mírovou společnost právě po vzoru společnosti americké.[50]

Americký mesianismus se v zahraniční politice v minulosti projevoval jak ve své pasivní, tak i ve své aktivní podobě. Pasivní podobou rozumíme neangažovanost v procesu šíření amerického modelu hodnot a institucionální struktury. Amerika se zaměřuje na zdokonalení demokratického systému pouze na svém vlastním území a slouží pak jen jako „maják[51] pro ostatní národy, kterým ukazuje „správnou“ cestu, díky níž by se alespoň přiblížily onomu americkému ideálu. Mesianismus ve své pasivní podobě tak představuje základ amerického izolacionismu, který našel příznivé podmínky k rozvoji v pevném odhodlání zakladatelů USA zbavit se zátěže tradice evropské politiky – militarismu, tajné diplomacie, nesvobody – i v geografické poloze amerického kontinentu a relativní surovinové soběstačnosti země.[52] Politika amerického izolacionismu byla nejlépe vystižena prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem v jeho projevu na rozloučenou v roce 1796. Na jedné straně se Američané sice snažili vyvarovat se zapletení do politických záležitostí Evropy, v krajním případě chtěli dosáhnout kulturní izolace, na druhé straně však usilovali o zachování obchodních vztahů s evropským kontinentem. Rovněž věřili, že díky nárůstu obchodu ubude i konfliktů, protože země profitující z mezinárodního obchodu nebude chtít ohrozit svou prosperitu napadením země jiné.[53]

Naproti tomu aktivní mesianismus tvoří jádro americké angažovanosti ve světě v podobě intervencí do zahraničí, uplatňovaných zejména od 90. let 19. století. Právě v průběhu 19. století se dřívější politika „amerického příkladu“ začala proměňovat v myšlenku tzv. „zjevného předurčení“ (manifest destiny).[54] Šlo o víru v předurčenost USA šířit svůj společensko-politický systém nejprve na celém vlastním území, od pobřeží Atlantského oceánu napříč celým kontinentem až po Pacifický oceán, a poté i v dalších částech světa.

Tento expanzionismus ve formě aktivního prosazování americký ideálů i přes odpor dotčených národů bývá často vnímán jako vnucení „cizích“, tedy amerických hodnot, jako tzv. kulturní imperialismus.[55] Oba zdánlivě protichůdné směry amerického mesianismu však mají společný cíl – vytvoření mezinárodního systému založeného na svobodném obchodě, demokracii a úctě k mezinárodnímu právu.[56]

Příčiny vstupu USA do Iráku 2003 z kulturního hlediska lze tedy najít v historicky zakořeněném důrazu na demokratické hodnoty, ochranu lidských práv a svobod a v averzi vůči jakýmkoli typům režimů potlačující tyto hodnoty. Americký mesianismus a s ním související pocit vyvolenosti doprovází americký národ již od jeho počátků, projevoval se však v průběhu historie s různou intenzitou. S jeho aktivní podobou se od 19. století setkáváme prakticky až dodnes.

1.4. Ekonomické příčiny války v Iráku

Válka v Iráku bývá dávána i do souvislosti s ropným bohatstvím země, Irák vlastní druhé největší zásoby ropy na světě. Ropa byla a stále je motorem irácké ekonomiky, přičemž příjmy z ostatních zdrojů tvoří pouze minimální podíl. Irácká ropa má navíc tu výhodu, že její naleziště se většinou nacházejí ve srovnání s ostatními oblastmi nízko pod zemským povrchem, tudíž náklady na její těžbu jsou poměrně nízké. Výhodnost irácké ropy podporuje i její vysoká kvalita.[57] Bylo tedy v zájmu ropných společností udržet stabilní prostředí v zemi i v celém regionu a zabezpečit tak ničím nerušenou těžbu a transport ropy.

V souvislosti s americkou invazí do Iráku tak vyvstala otázka, zda nešlo jen o záminku USA k získání kontroly nad ropným bohatstvím země a obchodu s touto surovinou. Jan Hallenberg a Håkan Karlsson tuto domněnku ve své publikaci odmítají s tím, že světový ropný trh je příliš velký na to, aby mohl být ovládán jen jednou zemí, popř. státem, i kdyby to měla být natolik velká a vyspělá země jako je Amerika. Zároveň nevidí důvod, proč by USA obětovaly opět miliardy dolarů i lidské životy, aby dostaly něco, co mohou získat za normálních obchodních podmínek. Na druhou stranu připouštějí značný význam irácké ropy pro USA, který objasňují na základě citace části dokumentu z první války v Perském zálivu, podepsaného prezidentem Bushem starším:[58]

Přístup k ropným nalezištím v Perském zálivu a bezpečnost klíčových přátelských států v této oblasti jsou pro národní bezpečnost USA velmi důležité. V souladu s Národní bezpečnostní směrnicí 26 z 2. Října 1989 a NBS 45 z 20. Srpna 1990 zůstávají USA zavázány chránit své zájmy v regionu, v případě nutnosti použitím vojenské síly, proti zájmům jakékoli vlády nepřátelským vůči zájmům našim.[59]

Britský spisovatel muslimského původu Nafeez M. Ahmed[60] je toho názoru, že v případě Iráku šlo USA vždy především o nerušený přístup a kontrolu zdrojů, zejména ropy. Saddám Husajn byl v očích USA nevyzpytatelným producentem, který mohl odstavit iráckou ropu ze světového trhu, kdykoli by mu přišlo, že by to bylo v zájmu Iráku, za účelem rapidního nárůstu cen. Co se týče pozice USA na světovém ropném trhu, Ahmed uvádí[61], že USA přibližně do roku 2000 zaujímaly monopolní postavení, které posiloval i fakt, že transakce byly od roku 1971v rámci OPEC prováděny v americké měně, tedy dolaru. Ke změně však došlo v listopadu 2000, kdy Irák a později i další klíčoví producenti ropy (Írán, Rusko, Venezuela) přešli k euru. V pozadí irácké války tak mohla stát snaha USA získat zpět dominantní postavení na světovém trhu s ropou a to postupným návratem k dolaru. K dosažení toho bylo nezbytné nahradit Saddáma diktátorem, který by nekladl překážky americkým zájmům, tedy nestál by v cestě USA k získání kontroly nad druhými největšími zásobami ropy na světě. Ahmed svůj úhel pohledu na danou problematiku zakončuje tím, že nebylo v zájmu americké vlády, aby se diskuze okolo příčin irácké války stočila k irácké ropě. Pokud by k tomu došlo, americká invaze by se v očích světa stala bezohlednou akcí hájící pouze americké zájmy a nikoli exemplární příkladem boje proti bezpečnostní hrozbě (Saddámův režim).[62]

Dalším možným pohledem na věc může být článek profesora historie Detroitské univerzity Francise Shora, ve kterém vyjadřuje svoji domněnku, že za válkou v Iráku stejně jako za válkou v Perském zálivu mohla stát snaha uspokojit požadavky vojensko-průmyslového komplexu, který po porážce Sovětského svazu potřeboval najít dalšího „nepřítele“, aby obhájil své pokračující obrovské výdaje.[63]

Tabulka 1: Shrnutí jednotlivých možných příčin války v Iráku 2003

TYP PŘÍČINY

VYSVĚTLENÍ

BEZPEČNOSTNÍ

  • Útoky 11. 9. 2001
  • Demonstrace síly USA
  • Režim Saddáma Husajna
  • Zbraně hromadného ničení
  • Národní bezpečnostní strategie USA

POLITICKÉ

  • Bushova administrativa
  • Snaha o demokratizaci regionu
  • Hegemonistické/unipolární postavení USA

IDEOLOGICKÉ

  • Neokonzervatismus
  • Arabský nacionalismus/Panarabismus

HISTORICKÉ

  • Historie vztahů USA – Irák
  • Irácko-íránská válka
  • Válka v Perském zálivu
  • Teroristické útoky, 11. 9. 2001

KULTURNÍ

  • Vliv liberalismu
  • Antagonismus k nedemokratickým režimům
  • Americký mesianismus a excepcionalismus

EKONOMICKÉ

  • Kvalita a snadná dostupnost irácké ropy
  • Získání kontroly USA nad ropným bohatstvím
  • Opětovné získání monopolního postavení USA na světovém ropném trhu

Zdroj: vlastní zpracování

Poznámky

[1] HYBEL, Alex R. Bush administration and Saddam Hussein: Deciding on conflict. 1. vyd. Nex York: Palgrave Macmillan, 2006. str. 14. ISBN 978-1-4039-7578-2

[2] Čerpáno z: LEVY, Jack S., THOMPSON, William R. Causes of war. 1. vyd. United Kingdom: Wiley – Blackwell, 2010. str. 2. ISBN 978-1-4051-7560-9

[3] ŠEDIVÝ, J. Válka: rámec pro analýzu.. [cit. 2011-03-03] http://prg.xf.cz/kniha/kap7.htm#_edn11

[4] DRULÁKOVÁ, R., DRULÁK, P. Tvorba a analýza zahraniční politiky. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. str. 16. ISBN 978-80-245-1184-9

[5] Čerpáno z: LEVY, Jack S., THOMPSON, William R. Causes of war. 1. vyd. United Kingdom: Wiley – Blackwell, 2010. str. 14. ISBN 978-1-4051-7560-9

[6] DRULÁKOVÁ, R., DRULÁK, P. Tvorba a analýza zahraniční politiky. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. str. 17. ISBN 978-80-245-1184-9

[7] Čerpáno z: LEVY, Jack S., THOMPSON, William R. Causes of war. 1. vyd. United Kingdom: Wiley – Blackwell, 2010. str. 15. ISBN 978-1-4051-7560-9

[8] Čerpáno z: Tamtéž, str. 16-17

[9] Čerpáno z: HALLENBERG, J., HÅKAN, K. The Iraq war: European perscpectives on politics, strategy and operations.1.vyd. London: Routledge, 2005. str. 27. ISBN 0-415-36293-8

[10] HYBEL, Alex R. Bush administration and Saddam Hussein: Deciding on conflict. 1. vyd. Nex York: Palgrave Macmillan, 2006. str. 127. ISBN 978-1-4039-7578-2

[11] Čerpáno z: Tamtéž, str. 127-128

[12] CHOMSKY, N. Intervence. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. str. 51. ISBN 978-80-242-2143-4

[13] Přeloženo z: BBC news world edition. Bush’s UN speech: Full Text, 13 Sep. 2002.. [cit. 2011-03-04]. http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2254712.stm

[14] LEVY, Jack S., THOMPSON, William R. Causes of war. 1. vyd. United Kingdom: Wiley – Blackwell, 2010. str. 16, ISBN 978-1-4051-7560-9

[15] V roce 1986 činil HDP Iráku ca. 39,99 miliard dolarů Zdroj: The World Bank. Data: Indicators, GDP.. [cit. 2011-03-04]. http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.MKTP.CD?page=4

[16] CASHMAN, G., ROBINSON, Leonard C. An introduction to the causes of war. Spojené státy americké: Rowman & Littlefield Publishers, 2007. str. 267. ISBN 978-0-7425-5510-5

[17] The United Nations Compensation Commission. Report and Recommendations of the Panels of Commissionaires: S/AC.26/1998/7] 3 July 1998.. [cit. 2011-03-04]. http://www.uncc.ch/reports/r98-07.pdf

[18] Čerpáno z: KEEGAN, J. Válka v Iráku. 1. vyd. Praha-Plzeň: BETA – Dobrovský, Ševčík, 2006. str. 41,48. ISBN 80-7306-241-0

[19] CASHMAN, G., ROBINSON, Leonard C. An introduction to the causes of war. Spojené státy americké: Rowman & Littlefield Publishers, 2007. str. 269. ISBN 978-0-7425-5510-5

[20] HOLLIS, R. Iran, Iraq and the legacies of war. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2004. str. 196. ISBN 1-4039-6450-5

[21] CASHMAN, G., ROBINSON, Leonard C. An introduction to the causes of war. Spojené státy americké: Rowman & Littlefield Publishers, 2007. str. 269. ISBN 978-0-7425-5510-5

[22] NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 94. ISBN 978-80-7425-069-9

[23] POTTER, Lawrence G., SICK, Gary G. Iran, Iraq and the legacies of war. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2004. str. 2-3. ISBN 1-4039-6450-5

[24] HOLLIS, R. Iran, Iraq and the legacies of war. 1. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2004. str. 198. ISBN 1-4039-6450-5

[25] The New York Times. Reuters: OPEC ready to begin output limits, 2 Jan. 1989.. [cit. 2011-03-04]. http://www.nytimes.com/1989/01/02/business/opec-ready-to-begin-output-limits.html?scp=7&sq=OPEC+production+limits&st=nyt

[26] Čerpáno z: NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 105-116. ISBN 978-80-7425-069-9

[27] Čerpáno z: KEEGAN, J. Válka v Iráku. 1. vyd. Praha-Plzeň: BETA – Dobrovský, Ševčík, 2006. str. 65-69. ISBN 80-7306-241-0

[28] Devadesátá léta znamenala díky uvaleným mezinárodním sankcím drastické zchudnutí Iráčanů. Ceny potravin se během roku 1991 zvedly o stovky procent. V roce 1995 byl kurz 1 dolar za 2500 dinárů. Platy státních zaměstnanců byly zmraženy. Nedostatečná lékařská péče a nedostatek léků i znečištění pitné vody vedly k vysoké úmrtnosti především dětí. Situace se zlepšila až s programem OSN Ropa za potraviny roku 1996. Více k tématu: NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 242-243. ISBN 978-80-7425-069-9

[29] Čerpáno z: United Nations. Documents: Security Council resolutions – 1990, Resolution 678.. [cit. 2011-03-04]. http://www.un.org/Docs/scres/1990/scres90.htm

[30] CASHMAN, G., ROBINSON, Leonard C. An introduction to the causes of war. Spojené státy americké: Rowman & Littlefield Publishers, 2007. str. 300-301. ISBN 978-0-7425-5510-5

[31] Britské listy. Může být mezinárodní právo efektivní? 19. dubna, 2006.. [cit. 2011-03-04]. http://blisty.cz/art/28007.html

[32] Čerpáno z: Čerpáno z: NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 200-202. ISBN 978-80-7425-069-9

[33] PACKER, G. The Assassins‘ gate: America in Iraq. 1. vyd. London: Faber and Faber, 2007. str. 9. ISBN 978-0-571-23044-0

[34] WURMSER, D. Tyranny’s Ally: America’s failure to defeat Saddam Hussein. Washington D.C.: AEI Press, 1999. str. 10. ISBN 0-8447-4074-8

[35] Čerpáno z: CASHMAN, G., ROBINSON, Leonard C. An introduction to the causes of war. Spojené státy americké: Rowman & Littlefield Publishers, 2007. str. 300, 301. ISBN 978-0-7425-5510-5

[36] HYBEL, Alex R. Bush administration and Saddam Hussein: Deciding on conflict. 1. vyd. Nex York: Palgrave Macmillan, 2006. str. 134. ISBN 978-1-4039-7578-2

[37] U.S. Department of Defense. Deputy Secretary Wolfowitz Interview with Sam Tannenhaus, Vanity Fair, 9. May 2003.. [cit. 2011-03-17]. http://www.defense.gov/transcripts/transcript.aspx?transcriptid=2594

[38] Čerpáno z: Tamtéž

[39] PACKER, G. The Assassins‘ gate: America in Iraq. 1. vyd. London: Faber and Faber, 2007. str. 41. ISBN 978-0-571-23044-0

[40] Na teroristických útocích se podílelo celkem 19 Arabů, 15 ze Saudské Arábie, 2 ze Spojených arabských emirátů, 1 z Egypta a 1 z Libanonu. Zdroj: NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 255. ISBN 978-80-7425-069-9)

[41]Amerika si za útok může sama, protože v minulosti páchala a dál páchá zločiny proti lidskosti.“< Zdroj: tamtéž, str. 255

[42] JOCH, R. Proč právě Irák?: Příčiny a důsledky konfliktu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. str. 10-12. ISBN 80-204-1024-4

[43] Tamtéž, str. 13-20

[44] HALLENBERG, J., HÅKAN, K. The Iraq war: European perscpectives on politics, strategy and operations.1.vyd. London: Routledge, 2005. str. 25. ISBN 0-415-36293-8

[45] GUTFELD, A. American Exceptionalism: The effects of plenty on the American experience. Great Britain: Sussex academic press, 2002. str. 11. ISBN 1-903900-08-5

[46] Čerpáno z: ČASTULÍKOVÁ, V. a kol. Kulturní pluralita v současném světě:Co je důležité pro pochopení americké kultury?. 1. vyd. Praha: VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2000. str. 46. ISBN 80-245-0073-6

[47] Tamtéž, str. 46

[48] MADSEN, Deborah L. American Exceptionalism. USA: University Pres sof Mississippi, 1998. str. 1. ISBN 1-57806-108-3

[49] Důsledkem zabírání nových území, s čímž souviselo i podmaňování domorodého, tedy neevropského, ne-anglosaského obyvatelstva, byl sklon k imperialismu. Víra v nadřazenost bělošského anglosaského obyvatelstva a kulturní a rasovou méněcennost původních obyvatel vedla k jejich utlačování a vyhánění a zabírání jejich půdy, což však nebylo vnímáno jako rozšiřování říše, nýbrž jako konsolidace republiky. Zdroj: BARŠA, P. Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. str. 18. ISBN 80-210-3114-X

[50] Čerpáno z: tamtéž, str. 18-19

[51] Tamtéž, str. 17

[52] Čerpáno z: KREJČÍ, O. Zahraniční politika USA: ideje, doktríny, strategie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2009. str. 99-100. ISBN 978-80-86946-68-9

[53] Čerpáno z: KREJČÍ, O. USA a mocenská rovnováha. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989. str. 33. ISBN 80-205-0130-4

[54] Pojem manifest destiny poprvé použil novinář a přívrženec Demokratů John O’Sullivan v 9. července 1845 v Democratic Review, v článku Annexation. V článku obhajuje připojení Texasu k USA, neboť je to nejen v zájmu samotného Texasu, nýbrž je to i v duchu „manifest destiny“ USA. Zdroj: tamtéž, str. 39-48

[55] FICHOU, JEAN-P. Civilizace USA. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. str. 68. ISBN 80-85865-83-1

[56] BARŠA, P. Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. str. 19. ISBN 80-210-3114-X

[57] Čerpáno z: NOVÁK, M. Ropa a krev: americko-irácké války 1990 – 2003. 1. vyd. Praha: Epocha, 2010. str. 266. ISBN 978-80-7425-069-9

[58] HALLENBERG, J., HÅKAN, K. The Iraq war: European perscpectives on politics, strategy and operations.1.vyd. London: Routledge, 2005. str. 31. ISBN 0-415-36293-8

[59] Federation of American scientist. US policy toward the Persian Gulf: National security directive 26.. [cit. 2011-03-05]. http://www.fas.org/irp/offdocs/nsd/nsd26.pdf

[60] AHMED, NAFEEZ M. Behind the war on terror: Western secret strategy and the struggle for Iraq. Forest Row: Clairview 2003. str. 224-242. ISBN 1-902636-44-9

[61] Tamtéž, str. 224-242

[62] Tamtéž, str. 224-242

[63] SHORE, F. War in the era of declining U.S. global hegemony. [cit. 2011-04-16]. str. 6. http://criticalglobalisation.com/Issue2/65_81_DECLINING_US_HEGEMONY_JCGS2.pdf

Seriál

  1. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  2. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  3. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  4. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  5. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  6. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003
  7. Analýza příčin vstupu amerického vojska do Iráku 2003

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Klára Svobodová 🕔05.12.2011 📕15.185

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře