Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947

Autor : Bc. Lenka Kriegischová 🕔04.12.2011 📕8.169

Seriál

  1. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  2. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  3. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  4. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  5. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  6. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  7. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947

Podobné články

Další články autora

3. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců

Jesenicko bylo jednou z mála oblastí, kde podle mého názoru nebylo hlavním problémem zajištění řádného odsunu Němců, ale především to, jak se s tímto vysokým úbytkem obyvatel vypořádat. Drastická ztráta téměř 85 %[198] populace může už způsobit demografický kolaps kraje, takže bych pominula jakékoli morální hodnocení vysídlení německého obyvatelstva a zaměřila bych se na ekonomické a sociální důsledky tohoto procesu. Kapitolu bych však zahájila tématem nového osídlení Jesenicka, které bylo pro zachování okresu a jeho hospodářskou obnovu po druhé světové válce nezbytné, a které naprosto změnilo jeho národní charakter.

3.1 Proces osídlení

Osídlování probíhalo zprvu velmi neorganizovaně. Bez jakéhokoli centrálního řízení přicházeli na Jesenicko noví osídlenci s vidinou získání půdy, movitého německého majetku či nové pracovní příležitosti. Největší zájem byl o průmyslové a menší podniky, živnosti a větší hospodářské usedlosti, naopak o zemědělské usedlosti, které se nacházely ve výše položených obcích, poskytující málo úrodnou půdu, se nikdo dobrovolně neucházel. Kolonistům totiž hrozilo, že by si kvůli nižším zemědělským výnosům museli na živobytí přivydělávat těžkou lesnickou nebo kamenickou prací.[199]

Celý proces bych rozdělila na zemědělské osídlení a převzetí průmyslových podniků a živností. K řádnému průběhu celé akce sloužil dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení, kterým byl také zřízen Osídlovací úřad () v Praze a v Bratislavě[200], a taktéž Směrnice ministerstva zemědělství ze září 1945, které určovaly technický postup při zemědělském osídlení.[201] Aby vůbec mohlo být jakékoli osídlení zahájeno, bylo nutné určit a zajistit německý majetek, který by pro tyto účely posloužil. Právní základnu k tomu tvořily konfiskační dekrety. Dekret č. 12/1945 Sb. týkající se zemědělského majetku a dekret č. 108/1945, kterým byla konfiskace rozšířena i na movitý a nemovitý nezemědělský majetek. Zemědělský majetek, než byl odevzdán řádným přídělcům, spravoval Národní pozemkový fond (NPF) při ministerstvu zemědělství, který jej oceňoval a určoval za něj výši finanční náhrady. Ostatní nepřátelský majetek spravoval Fond národní obnovy (FNO).[202] Na Jesenicku bylo radou OSK přijato usnesení o vytvoření okresní rolnické komise a místních rolnických komisí (RK), jejichž úkolem bylo sepsání veškerého zemědělského majetku podléhající konfiskaci, taktéž sepsání živého a mrtvého inventáře a vyhotovení osídlovacího plánu s důrazem na vhodné umístění nových uchazečů v jednotlivých obcích.[203]

Co se týkalo nezemědělského majetku, jeho soupis měly na starosti místní národní výbory, které pak veškeré podklady předávaly referátu pro konfiskaci nepřátelského majetku při OSK Jeseník. Okresní respektive místní správní komise prováděly domovní prohlídky a zajišťovaly nepřátelský majetek, nejprve však musely být prověřeny po stránce mravní spolehlivosti, aby při své práci dokázaly odolat nejrůznějším nátlakům a zajistily tak opravdu veškerý majetek, který podléhal konfiskaci. Jako první zajišťovaly písemné dokumenty, které byly svých obsahem zaměřené proti československému národu, některé z nich tak později posloužily jako důkazy protistátního chování Němců. Drobnější předměty jako knihy, nejrůznější přístroje, hudební nástroje a podobně byly prodávány ve veřejných dražbách. Výtěžky z prodeje náležely Osídlovacímu úřadu a Fondu národní obnovy v Opavě.[204]

První přidělení zabaveného majetku náleželo národním správcům. Povinností národního správce bylo jednat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře a v souladu s národními zájmy. Zároveň byl odpovědný za škodu, která by vznikla v důsledku zanedbání jeho povinností. Za dobře vykonanou práci mohl být odměněn, ale také mohl být odvolán v případě, že by pominuly veškeré důvody, pro které byl národním správcem určen. Národním správcem mohla být zavedena „pouze osoba s patřičnými odbornými i praktickými znalostmi, mravně bezúhonná, státně spolehlivá“[205], ne vždy se však tyto požadavky v praxi potvrdily. Jako příklad bych uvedla příspěvek v týdeníku Hraničář: „Dojit krávy neuměli. V poledne přišla pomocnice, když byla se svou prací hotova a ptala se, má-li večer opět přijíti, dostala od milostivé paní odpověď: Nemusíte, tolik mléka nám postačí na celý týden.“[206] Řekla bych, že podobných případu bylo mnohem více, zejména u prvních osídlenců, kteří na Jesenicko přišli už během roku 1945, většina z nich totiž ani netušila, co je vlastně v novém domově bude čekat. Nejen tyto zkušenosti přispěly k tomu, že v lednu 1946 byly prováděny prověrky současných národních správců a to nejen po stránce státní a občanské spolehlivosti, ale také po stránce jejich kvalifikace a odborných znalostí, aby se včas předešlo tomu, že by majetek skončil v rukou neoprávněných osob. Tyto důkladné kontroly byly prvním předpokladem pro úspěšné přidělení majetku novým osídlencům. Dále bylo nutné zaevidovat, co je majetek přidělený pod národní správu a co je soukromým vlastnictvím národního správce[207], tím je myšleno, co do přidělené usedlosti přinesl svého.[208] U některých osadníků se dokonce podařilo zaevidovat, jaký majetek po sobě ve vnitrozemí zanechali. Většinou jenom uvedli číslo popisné, zda k domu patřilo například i pole a samozřejmě obec, ve které se daná nemovitost nacházela.[209] Instituce národního správce vyvolávala určité pochybnosti u těch, kteří se jimi stali. Cítili se ohroženi, že jim majetek nakonec nebude předán do konečného vlastnictví, protože se pro něj například najde osídlenec s vhodnějšími předpoklady. Zejména národní správci zemědělských objektů nebyli ochotni investovat větší finanční obnos ani větší pracovní úsilí do přiděleného majetku, protože podle jejich slov „stále pracují na cizím“[210]. Jako pozitivní krok bych hodnotila článek předsedy úřadovny Ústředního svazu československého řemesla (ÚSČŘ) v Jeseníku, Rudolfa Kaminského, který se snažil národní správce v této záležitosti podpořit. „V této zatěžkávací zkoušce osvědčil se náš drobný živnostník a obchodník jako poctivý a zdatný hospodář na svěřené národní majetkové podstatě dobře a není proto důvodů prodlužovati život národních správ, které byly míněny jako orgány zajišťovací na přechodnou dobu, …národní správci našeho pohraničí volají po existenční jistotě a za urychlené přidělení spravovaných majetkových podstat cestou nejkratší do definitivního vlastnictví.“[211]

Tohoto dlouho očekávaného a nejistého předání majetku do konečného vlastnictví se jako první dočkali zemědělci v květnu 1946. Půda, předaná zástupcem ministra zemědělství vlastnickými dekrety do soukromého a dědičného vlastnictví, byla tak definitivně v rukou českých zemědělců. Pro Jesenicko to byl velmi slavnostní den, slovy zástupce ministra zemědělství Jagra: „Když jsem přijel do Frývaldova,“ pokračoval ing. Jagr, „omlouvali se mi vaši zástupcové, abych nebyl příliš kritickým, pokud se týče účasti a přípravy této slavnosti. Prohlašuji vám však, že ačkoliv jsem byl přítomen předávání dekretů ve více okresech v pohraničí, nikde nebyla tato slavnost tak krásná, srdečná a upřímná, jako právě u vás. Většina z vás se ukázala hodnými syny své vlasti a věřím, že od zítřka budete pracovati ještě lépe než jste pracovali doposud, neboť budete pracovati na svém!“[212] Příděl živností a drobnějších podniků měl být taktéž předán do konečného vlastnictví a to národním správcům, kteří se osvědčili a při kontrole byli schváleni. Tomuto přídělu však bránila ještě jedna skutečnost a to taková, že ještě nebyla dokončena veškerá konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. O to se měli postarat jednotliví národní správci, kteří měli veškerý majetek podléhající této konfiskaci nahlásit MNV, které měly k tomuto účelu vyplnit veškeré konfiskační tiskopisy a postoupit je ONV ke zpracování. Z důvodu velmi pomalé činnosti jak národních správců, tak MNV, probíhala ještě v srpnu 1946 konfiskace, zatímco v jiných okresech už konečné příděly majetku.[213]

Ráda bych teď analyzovala, jak vlastně probíhalo prvotní přidělování jednotlivých domů. Pro příchozí osídlence bylo výhodou, že si mohli domy prohlédnout a vybrat si dle svého uvážení, a to zejména v době, kdy většina domů byla ještě neosídlena. Na obci si vyžádali seznam čísel volných nemovitostí, a když si nějaký vybrali, zažádali o něj u bytového referenta obce, kde předložili vlastní žádost i s doklady, týkající se především mravní, státní a politické spolehlivosti. Pokud bylo vše v pořádku, byla usedlost i s podrobným soupisem živého a mrtvého inventáře předaná novým majitelům. Pokud v domě ještě žili Němci, byli nuceni se přestěhovat do jiné místnosti nebo se úplně vystěhovat. Pokud měli v obci ještě rodinu nebo přátele, tak byli nuceni se nastěhovat k nim, aby usedlost byla plně k dispozici novým majitelům. Novému majiteli byl dodatečně vydán dekret o tom, že příslušný dům byl správní komisí uchazeči předán do národní správy. Ráda bych v této souvislosti upřesnila, že zemědělskou usedlost přidělovala místní rolnická komise, ale dekrety vydával Osídlovací úřad v okresním městě, tedy v Jeseníku.[214] Tuto benevolenci ve vybírání domů potvrdila i pamětnice Marie Kuchařová, která na Jesenicko přišla v roce 1945 se svojí rodinou. Její rodiče šli o dům zažádat na místní národní výbor, kde jim bylo řečeno, z kterých domů si mohou vybírat a ať si vyberou ten, který se jim líbí nejvíce.[215]

Paradoxem je, že právě tato volnost v osídlení způsobila po čase nedostatek domů a bytů. Lidé byli do pohraničí lákáni slibem lepšího bydlení po Němcích, bylo tedy pochopitelné, že očekávali, že se jim dostane co nejzachovalejší usedlosti s přepychovým vybavením. Takových domů byl však nedostatek. Navíc zde hrály významnou roli i konexe. Osoba, která mohla využít svého společenského či politického postavení, neváhala jej použít, aby získala dům, který se jí líbil, a to i v případě, že už byl řádně osídlen.[216] Stejné obtíže byly i u žádostí uchazečů s přednostními právy k osídlení. Jednalo se o „osoby, které se vyznamenaly a zasloužily v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové a deportovaní a jejich rodinní příslušníci i zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou.“[217] Osoby, vědomy si svého nároku byly často nespokojeny s výběry ještě volných domů. Pokud jim teda nebyl přidělen dům, který se jim líbil, třeba již dobře osídlen, odešly si domov hledat jinde. Někdy byly lepší domy označeny cedulemi s nápisem „Zajištěno pro zahraničního vojína“[218], některé domy, takto označeny, však nebyly osídleny i půl roku a nakonec se jeho novým majitelem stal civilní občan. Označeny byly i domy již osídlené, na cedulích stály nápisy typu „Zde bydlí československý státní občan, který řádně platí státu daně“ nebo s trochu rázným obsahem „Pozor, zde bydlí československý občan! Nevstupujte do domu, jsem ozbrojen! Střílím!“[219] Řekla bych, že Němci nebyli jediní, kteří v tomto okresu žili v nejistotě, když už ani právní dokumenty jako byly dekrety prezidenta republiky, nedokázaly zaručit, že každý dostane to, na co má nárok a že pohraničí se bude budovat podle nejoptimističtějších představ státu. Nejen, že Jesenicko přišlo díky odsunu Němců o pracovní síly, ale díky tomu, jak v realitě přidělování domů a bytů fungovalo, přišlo také o kvalifikované dělníky a další pracovníky z nejrůznějších oborů, kteří si museli jít hledat bydlení jinde, protože tady nebylo jejich žádostem vyhověno.

Jak už jsem v úvodu uvedla, zájem o průmyslové podniky a drobné živnosti byl dostatečný, horší situace byla s osídlením zemědělským usedlostí, zejména těch menších a méně zachovalejších s rozlohou do pěti hektarů, kterých bylo na Jesenicku nejvíce.[220] Jak se píše v týdeníku Hraničář v polovině roku 1946: „Okresy západního Slezska nebyly doposud osídleny v takové míře, jako ostatní okresy našeho pohraničí. Zejména okres frývaldovský byl v Praze pokládán za jeden z okresů nejméně osídlených.“[221] Důvodem mohlo být i to, že na Jesenicku byl stále vysoký počet Němců, kteří ještě nebyli odsunuti a lidé neměli zájem s nimi sdílet menší hospodářskou usedlost. Nedostatek zemědělských pracovních sil měl vliv i na opožděné sklizně. „V zemědělství je obyvatelstvo stále plně zaměstnáno opožděnými polními pracemi. Zdržení těchto prací bylo zaviněno naprostým nedostatkem pracovních sil v zemědělství, což z části bylo nahrazeno nasazením ročníku 1927 a 28.“[222]Pro podporu lepšího zemědělského osídlování byl už na počátku roku 1946 vytvořen Jednotný svaz českých zemědělců (JSČZ), na Jesenicku se takovýchto místních sdružení JSČZ vytvořilo na dvaatřicet. Nejpočetnější zastoupení měly v obcích, které byly po válce poměrně nejvíce osídleny. Tato sdružení byla nejprve hodně politicky diferenciovaná, avšak se snahy komunistů důsledně prosazovat Košický vládní program, narůstala i důvěra rolníků vůči nim.[223] Jejich poměrně vysoká angažovanost v osídlovacím procesu pohraničí pomáhala urychlovat celý proces a navíc jim samotným byla prospěšná v důsledku rostoucích sympatií československých občanů, tudíž potencionálních voličů jejich politické strany.

V následující tabulce bych teď ráda ukázala, jak se měnil vztah mezi počtem českých a německých obyvatel na Jesenicku a to v rozmezí leden 1946 až leden 1947. Z počátku se zdálo, že úbytek Němců je dostatečně nahrazován novými českými osídlenci, od poloviny roku však osídlení bylo naprosto nedostatečné v poměru odsunutých německých obyvatel. K tomu bych uvedla dva důvody, které tento stav podle mého názoru zapříčinily. Jednak to byl silnější tlak na odsun Němců, kteří byli na Jesenicku stále v početní převaze, takže aby oblast mohla začít novou etapu převážně v rukou českých občanů, bylo nutné jejich vysídlení urychlit. Jak jde tedy v tabulce dobře vidět, od června odsuny rapidně nabyly na množství. Bohužel přísun nových obyvatel zůstal stálý v průběhu celého roku, takže rozdíl se neustále prohluboval. Řekla bych, že lidé byli velmi ovlivněni svoji nenávistí vůči Němcům a vůbec si neuvědomovali, jak velkou pracovní sílu tady tvořili a že nahrazení takového úbytku nebude tak rychlé jak si původně mysleli. Co jsou dva roky ve srovnání s tím, jak dlouho se celá oblast osídlovala. Jako druhý důvod bych uvedla skutečnost, že mnoho lidí, kteří přišli na Jesenicko už v průběhu roku 1945, tuto oblast zase opustili. Jednak že jejich očekávání byla odlišná od toho, co jim tady bylo nabídnuto, jednak proto, že mnoho lidí tuto situaci využili pouze k tomu, aby se na majetku Němců obohatili a pouze ho jen vyrabovali místo toho, aby o něj dále pečovali. Bereme-li v úvahu tyto skutečnosti, je podle mého názoru i tak velký úspěch, že za necelé dva roky se okres dostal zhruba na polovinu počtu obyvatel ve srovnání s předválečným stavem. Nicméně je jasné, že rokem 1947 celý proces nekončí a že budování Jesenicka, včetně jeho samotného osídlování je úkolem na mnoho dalších let.

Tabulka č. 3: Počet českých a německých obyvatel od ledna 1946 do ledna 1947 na Jesenicku[224]

Měsíc

Češi

Němci

Leden

14 744

53 519

Únor

16 206

52 207

Březen

17 719

51 503

Duben

19 252

49 710

Květen

20 271

Červen

21 417

45 378

Červenec

22 535

38 702

Srpen

23 447

29 991

Září

24 227

22 964

Říjen

25 913

14 183

Listopad

28 191

5 572

Prosinec

29 534

4 528

Leden

30 480

4 336

3.2 Konfiskace v obci Adolfovice

Předchozí kapitolu bych ráda doplnila o praktickou ukázku konfiskace majetku, půdy a živností německých obyvatel a jejich následné předání národním správcům. Pro tento účel jsem si vybrala obec Adolfovice, spadající do jesenického okresu. Důvodů pro tento výběr jsem měla několik. Jako první bych uvedla skutečnost, že majetkoprávní změny nebyly v této obci dosud uceleně zpracovány. Dále bych ráda zmínila, že tato obec byla označována téměř za čistě německou. Při posledním sčítání z roku 1930 zde zastoupení německého obyvatelstva tvořilo 99,2 %[225] všech obyvatel, jehož většina byla po druhé světové válce odsunuta, tato skutečnost mi tak poskytla dostatečný počet Němců, kterých se konfiskace majetku týkala. Navíc v této obci existovalo za války hned několik zajateckých táborů pro sovětské, francouzské a anglické válečné zajatce, kteří byli hojně využíváni jako levná pracovní síla především v zemědělství a při těžbě dřeva. Z jednoho takového tábora, který se nacházel v prostorách firmy Max Weihönig, továrna na dřevitou vlnu byl v červnu 1945 zřízen Koncentrační tábor 1 Adolfovice (KT 1)[226], do kterého se postupně včlenilo několik dalších koncentračních táborů z Jesenicka. Díky narůstající pracovní síle tak byl nejen pro samotnou obec hospodářský významný.[227] Němci, kteří tímto táborem prošli, mají bohužel zkušenosti s velmi tvrdým zacházením. „Vždy jsem byl tak dlouho bit, až jsem upadl do bezvědomí. Od kopání nohou jsem měl zlomené tři žebra, kromě toho vymlácené zuby a zraněnou holenní kost.“[228]

Z informací získaných z fondu ONV Jeseník a z fondu MNV Adolfovice jsem vypracovala dvě samostatné tabulky. První z nich představuje přehled zkonfiskovaných živností podle čísel popisných a u většiny z nich i zavedení národní správy.[229] Informace jsou neúplné a to z těch důvodů, že u některých živností národní správa zavedena nebyla, údaje nebyly v pramenech dochovány nebo živnosti byly zlikvidovány. Likvidace zvláště řemeslných živností byla více než nutná. Jenom pro představu měl Jesenický okres před válkou přes tisíc šest set řemeslných živností, s výrazným snížením obyvatel bylo tedy nutné v přibližném poměru snížit i počet živností.[230] V uvedeném seznamu se nachází i tři větší podniky, jejichž převod do národní správy, jak je v tabulce uvedeno, mělo na starosti Ministerstvo průmyslu v Praze. Co se všeobecně národních správců týče, ne vždy jimi byla fyzická osoba, ale třeba i podnik, nacházející se v dané obci.

Další tabulka představuje konfiskaci domů podle čísel popisných, a pokud jsem ve svém bádání nalezla, uvedla jsem i rozlohu půdy s upřesněním rozlohy orné půdy.[231] Pokud je u domu uvedeno, že je zařízený nebo že jsou zařízené jednotlivé místnosti, je tím myšleno kompletní vybavení domu nábytkem. Domy Němců byly většinou dostatečně vybaveny, takže pokud nábytek nebyl samotnými Němci zničen nebo nebyl v tak dezolátním stavu, aby se musel vyhodit, měli noví majitelé vše k dispozici. V uvedené tabulce je opravdu jenom pár příkladů, kdy byl dům nezařízený a jenom v jednom případě se uvádí, že byl daný dům poškozený. U některých domů však údaje o jejich vybavení nebyly uvedeny. Přesto bych si dovolila tvrdit, že majetek Němců byl pro nové osadníky zachován ve velmi dobrém stavu, takže nějaké větší opravy nebo koupě nového vybavení nebylo většinou vůbec nutné a to nejen v této obci. To potvrzuje ve své výpovědi i paní Ludmila Pěluchová: „Vzpomínám si, že jsme tam na tom mlýně měli všechno, tam bylo veškeré pohodlí, tam byl prostě klavír, jako já nevím co všechno, prostě nádherně zařízený, my jsme nepotřebovali nábytek, protože tam bylo všechno a oni si nesměli s sebou nic vzít, takže jim by bohužel nepomohlo, kdybychom jim řekli, ať si to vezmou.“[232]

K vypracování těchto tabulek bych ještě ráda uvedla určité nesrovnalosti, s kterými jsem se setkala. Jedná se především o jména původních majitelů, která byla v jednotlivých pramenech často odlišná. Nejen že čím byl daný dokument novější, německá jména nabývala určitého počeštění jako přidávání koncovek „ová“ k ženským příjmením, české tvary německých křestních jmen, rušení zdvojených písmen ve jméně, ale často jsem se setkala s případy, kdy u jednoho čísla popisného bylo v jednotlivých pramenech pokaždé uvedeno jiné jméno. Jména jsem tedy uváděla vždy ze základního pramene, s kterým jsem u jednotlivých tabulek pracovala, popřípadě jsem se přiklonila ke jménu, které se u různých pramenů opakovalo.[233] Pokud jsem nedospěla k jednotnému závěru, u opakujících se čísel popisných jsem uvedla vždy všechny jména, která k nim byla uvedena, v pár případech se jednalo o větší domy, kde se nacházelo několik bytů, tudíž i několik nájemníku, u menších domů šlo buď o špatné uvedení čísla popisného, nebo v domě žilo více osob a jako majitel byl pokaždé označen někdo jiný.

3.3 Ekonomické dopady na Jesenicku

3.3.1 Průmysl

Jesenicko se v průběhu odsunu Němců potýkalo s mnoha jeho negativními dopady. Ty nejviditelnější a nejproblematičtější bych viděla v ekonomických důsledcích, kam bych zařadila situaci v průmyslu, zemědělství a v neposlední řadě také finanční zátěž samotného odsunu. Ráda bych na následujících stránkách blíže analyzovala jednotlivé oblasti po stránce přizpůsobení se nové poválečné obnově Jesenicka. Jako první bych uvedla situaci v průmyslu, pro jehož některá odvětví, zejména textilní průmysl a kamenoprůmysl, má oblast už od nepaměti velký potenciál. Navíc z údajů při sčítání obyvatel v roce 1930 je patrné, že průmysl byl obživou pro 47,4 %[234] všech osob žijících na Jesenicku.

V jesenickém pohraničí bylo po osvobození v roce 1945 na sto dvacet dva průmyslových a živnostenských závodů, pouze v devíti případech se jednalo o velké podniky s více než sto zaměstnanci. Podle koncentrace výroby bych uvedla průmysl textilní, v němž byly dva podniky zaměstnávající 1 064 osob, průmysl papírenský se dvě podniky s celkem 248 zaměstnanci, kamenoprůmysl, jehož tři větší podniky dávaly obživu 364 lidem, celkově však bylo na Jesenicku v kamenném průmyslu pětadvacet podniků, zaměstnávajících 1 213 lidí. Jako poslední bych zmínila kovoprůmysl s šestnácti závody o celkovém počtu 781 dělníků. Podle zastoupení v jednotlivých soudních okresech byl nejprůmyslovější Jeseník, následovaly Zlaté Hory, Vidnava a na posledním místě Javorník.[235] O tom, jakým směrem se jesenický průmysl bude v poválečné obnově vyvíjet, se jednalo na konferenci v Opavě v září roku 1946 za účasti nejvyšších představitelů Ústřední rady odborů (ÚRO) a hospodářských skupin. Jesenicko zde zastupoval průmyslový referent a úředník ONV. Rozhodovalo se o tom, jaké podniky na Jesenicku zůstanou, u kterých bude provoz dočasně přerušen a které budou přímo zlikvidovány či přesídleny. Podkladem pro toto jednání bylo rozdělení podniků do tří kategorií podle počtu pracovních sil, zejména těch kvalifikovaných a hospodářského významu pro daný region. V první byly podniky, které zůstanou dále v provozu, další kategorie obsahovala podniky s dočasným přerušením výroby, které v případě potřeby budou později opět uvedeny v činnost a v poslední kategorii byly ty, které budou z provozu definitivně vyřazeny.[236] V konečné podobě pak bylo ustanoveno, že okresu zůstanou dva textilní podniky, deset podniků kovoprůmyslu, sedm podniků s výrobou stavebních hmot a keramiky, dva podniky vyrábějící umělé hmoty, tři závody potravinářské, jeden dřevozpracující závod[237] a všechny mlýny, kterých bylo na Jesenicku celkem patnáct.[238] Otázka kamenného průmyslu, který byl považován za nejsilnější složku jesenického průmyslu, byla na této konferenci zatím odložena. Okres měl zájem na tom, aby podniků tohoto odvětví zůstalo v provozu co možná největší množství, problém byl však v otázce pracovní síly.

Téměř veškeré průmyslové závody na Jesenicku vlastnily osoby německé národnosti, takže došlo k jejich zkonfiskování a předání do národní správy, která představovala jenom dočasnou formu řízení podniků a přechodný krok k jejich pozdějšímu znárodnění. Národní správci byli však ve svých rozhodnutích omezení příslušnými národními výbory, podle jejichž pokynů se museli při vedení podniku řídit.[239] Pro finanční prosperitu firem byly Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze vydány rozsáhlé směrnice, jejichž hlavní myšlenkou bylo dosažení co největšího výnosu spravovaného podniku. Bylo naprosto nepřípustné, aby národní správci svěřené podniky využívali pro svůj osobní prospěch, naopak oni sami měli být nejvíce činní a organizovat veškerou práci tak, aby přinesla co největší výnosnost za minimální použití pracovní síly, které byl v celém okresu nedostatek.[240] Jenže jen málokdy mohli dosazení národní správci objektivně ovlivnit prospěšný chod hospodářství. Neměli oprávnění k prosazení větších investic a navíc neměli ani velkou motivaci k vyššímu nasazení, zejména z důvodu „jejich nepatrné hmotné zainteresovanosti na hospodářských výsledcích“[241]. Velmi negativně bych hodnotila postoj národních správců, především ve výše zmíněném kamenném průmyslu. Většina z nich se netajila názorem, že Němci jsou jako dělníci pracovitější a více ochotní než čeští pracovníci a to především z toho důvodů, aby nebyli přiděleni k odsunu. Národním správcům tento přístup vyhovoval a doufali, že většina Němců jim tady zůstane a bude tak věrně sloužit i nadále, proto z počátku odmítali mnoho kameníků, kteří na Jesenicko přišli z vnitrozemí. „Obyčejně bylo kameníkům řečeno, že domky už nejsou, nebo že musejí počkat, ale kameník nakonec domek nedostal. V rozhlase slyšel, že bude v pohraničí vítán. Byl však vyhozen. Utratil těžce vydělané a nastřádané peníze, dalších tisíc korun prozahálel marným čekáním.“[242] Jenže německých dělníků po jednotlivých transportech rychle ubývalo a národním správcům chyběly pracovní síly, bylo proto nutné začít propagovat zdejší kraj pro nové dělníky, nabídnout jim nejen práci, ale i slušné bydlení i s malým hospodářstvím, které se jim ve vnitrozemí nedostane.[243] Tento prvotní postoj národních správců podle mého názoru velice zkomplikoval další přísuny nových osídlenců od pohraničí. Nejen, že jejich ochota přijít do nového kraje byla daleko nižší, ale i prostředky, které okres musel vynaložit k jejich získání, nemuseli v konečném důsledku stát tolik úsilí.

Ostatní průmyslová odvětví měla stejné potíže s nedostatkem pracovních sil. Ještě v létě 1945 představovali Němci 85 %[244] všech zaměstnanců průmyslových podniků na Jesenicku. Nejen, že náhrada pracovních sil za postupně odsunované Němce byla nedostatečná, především byl problém v nedostatku odborníků a kvalifikovaných sil. Novým pracovníkům dlouho trvalo, než se do výroby zapracovali a získali odborné zkušenosti, než se tak stalo, musely podniky pracovat s omezenou výrobou nebo s velkými ztrátami, jejich očekávaná efektivnost byla tak v nedohledu.[245]

Místní správní orgány se samotným dělnictvem jednotlivých průmyslových závodů byly přesvědčeny, že jenom znárodnění podniků pomůže jejich obnově a vrátí jim stabilní finanční prosperitu. Myšlenka znárodnění vznikla už během druhé světové války v exilovém komunistickém centru v Moskvě. Komunisté zastávali názor, že je nutná celková přeměna poválečné československé ekonomiky, usilovali o to, aby v obnoveném Československu byly „zbaveny moci síly finančního, průmyslového a agrárního kapitálu“[246]. Jejich požadavky byly vyslyšeny prostřednictvím dekretů prezidenta Edvarda Beneše z října 1945.[247] Komunisté si na rozdíl od ostatních politických stran byli moc dobře vědomi, jak velký ekonomický potenciál znárodněný průmysl představuje a že v případě jejich angažovanosti do tohoto procesu znárodnění mohou kontrolovat podstatnou část národního hospodářství.[248] První národní podnik v Jeseníku, nesoucí název Tkalcovny a úpravny jemného lnu[249], vznikl znárodněním firmy Regenhart a Raymann.[250] V Jeseníku měl sídlo i další nově vzniklý národní podnik Moravskoslezský průmysl kamene. Veškeré podniky kamenného průmyslu měl dočasně pod národní správou národní podnik Konstruktiva v Praze, ke kterému měly být později přičleněny. Nakonec většina z nich skončila u jiného podniku, převážně u výše zmíněného národního podniku Moravskoslezského průmyslu kamene v Jeseníku. Ostatní závody jiných průmyslových odvětví byly připojeny k národním podnikům z různých okresů[251] a menší podniky byly jako konfiskáty přiděleny pod národní správu.[252] Z okresu byly, v rámci industrializace ostatních částí státu, přesídleny tři podniky, z toho jeden na slovenské území, jednalo se o firmu Max Weinhönigzt v Písečné, která vyráběla lehké stavební hmoty.[253]

Odsunem Němců přišlo Jesenicko především o specialisty z nejrůznějších průmyslových oborů. Místní čeští občané se rozhodli pro masivní vysídlení svých německých spoluobčanů, kteří zde přispěli k průmyslovému rozvoji a udržovali ho na poměrně vysoké úrovni. Jestli někdo očekával, že oblast bude ihned osídlena kvalifikovanými odborníky z vnitrozemí, kteří se ihned přizpůsobí novým pracovním podmínkám, měl podle mého názoru velmi naivní představy. Českým občanům nezbývalo nic jiného než podporovat státní zásahy do ekonomiky a podporovat jednotlivé kroky směřující k naprostému znárodnění, aby se přes první poválečná léta podařilo udržet co největší průmyslovou základnu.

3.3.2 Zemědělství

Situace v zemědělství nebyla o moc příznivější. Problémy způsobené nedostatkem pracovních sil, které měly především dopad na včasné sklizení úrody při žních, jsem zmínila již v kapitole týkající se procesu osídlení. Dočasným řešením bylo nasazení brigádníků z řad mládeže, je ovšem otázkou, jestli to bylo řešení správné. Zemědělci si stěžovali na laxní přístup k práci většiny brigádníků, podle jejich slov: „Pracovní síla mládeže se rovná jedné třetině normálního dělníka, zatímco výlohy s jejich stravováním jsou tytéž jako u kvalitních sil.“[254] Často také docházelo k situacím, že na potřebná hospodářství byly zaslány pracovní síly, ale z důvodu špatné reorganizace pro ně nebylo nachystáno ubytování, pokud se tedy jednalo o početnější skupiny, nebylo možné sehnat narychlo dostatečné ubytovací prostory, takže jejich ochota byla nevyužita.[255] Úroda byla díky příznivému počasí hojná, ale v případě, že se nestihla včas sklidit, uhnívala na polích a způsobila tak velké ztráty. Nejen, že byl nedostatek zemědělských produktů, ale ceny především ovoce a zeleniny byly daleko vyšší než ve vnitrozemí.[256] Problémy způsobil i nedostatek hospodářského zvířectva, především vepřového dobytka, který oproti předválečnému stavu zaznamenal úbytek až 70 %[257]. Velký podíl na této ztrátě měli Němci, kteří ještě před odsunem se snažili veškeré hospodářské zvířectvo utratit.[258] Jesenicko se tak stalo více závislé na zásobování i z jiných okresů. Největší zájem byl o levnější ovoce a zeleninu, mouku, tuky, vejce a vepřové maso. Distribuce potřebných potravin se potýkala s nedostatky. Poválečná situace brzdila včasné dodávky, což přispělo k rozvoji černého trhu.[259] To donutilo ONV k většímu nátlaku na ministerstvo výživy, aby se okresu zajistily větší příděly ze zásilek UNRRA[260], která jesenickému okresu vyjma potravin poskytla například i 350 tažných koní, kterých byl na Jesenicku nedostatek.[261] V otázce zásobování bych ráda zdůraznila velký nedostatek uhlí, koksu a benzínu, okres se s tímto problémem potýkal už během druhé světové války. Částečně si vypomáhal protidodávkami s Ostravou, které za dodávky uhlí a koksu zasílal především dřevo.[262]

Co se týče zemědělských podniků, do roku 1947 zde vzniklo na osmačtyřicet družstev, z nichž největším nemovitým majetkem disponovalo Slezské horské pastevní družstvo, dále Mlékařsko-drůbežnické družstvo Frývaldov-Hukovice a spotřebitelské družstvo Budoucnost. Zakládání družstev bylo všeobecně velmi podporováno: „Pohraničí bude jen tehdy české, bude-li podloženou dobrou družstevní organizací, která svým programem a plněním svého poslání je opravdovou zárukou demokratického podnikání. Je třeba výhradně práce, je třeba dobrých družstevníků.“[263]

3.3.3 Finanční zátěž odsunu

K ekonomickým dopadům odsunu Němců nepochybně patří i finanční zátěž celé této akce. Všechny okresní národní výbory a okresní správní komise byly Zemským národním výborem v Brně se souhlasem ministerstva vnitra zmocněny k tomu, aby hradily veškeré věcné výdaje, spojené s odsunem Němců. Tyto výdaje byly účtovány k tíži mimořádného státního rozpočtu na rok 1946. O uskutečněných platbách měly správní orgány předkládat měsíční výkazy. Náklady odsunu zahrnovaly tři složky: „a) vybavení odsunových vlakových souprav, adaptace vozů, dodání kamínek apod., b) vybavení odsunovaných osob jídlem, šatstvem, léčivy atd. podle vydaných směrnic, c) dopravné železniční správě a všechny ostatní výdaje od okamžiku, kdy odsunovaná osoba opustí sběrné středisko a během transferu.“[264] Výdaje, který byly spojené s přesunem osob do sběrného střediska, jeho výstavba a provoz zatěžoval již řádný státní rozpočet, přičemž výdaje za eskortování do sběrného střediska a jeho provoz hradí okresní národní výbor/správní komise, ale k výstavbě a vybavení sběrného střediska je nutný souhlas zemského národního výboru, který hradí veškeré náklady s tím spojené.[265] V konkrétních číslech činily výdaje ONV v Jeseníku za příslušné položky celkem 18 082 000 Kčs[266], v porovnání s finančním hospodařením ONV za rok 1946, kdy celkové výdaje byly ve výši 37 450 000 Kčs[267], musím konstatovat, že náklady odsunu opravdu nebyly zanedbatelnou položkou. Určitou náhradou byly příjmy z prodeje konfiskovaného majetku či z platů firem za zapůjčené jim pracovní síly z řad internovaných osob, které dosahovaly necelých 12 000 000 Kčs.[268]

Z ekonomického hlediska bychom nenalezli jediné pozitivum, které by odsun Němců přinesl. Velké ztráty v zemědělství a průmyslu, sabotážní akce na veřejném či soukromém majetku, které Němci před odsunem prováděly, nadměrná pracovní zátěž správních orgánů při vyřizování nejrůznějších žádostí spojené s odsunem, finanční výdaje na propagandu a podporu osídlování okresu novými obyvateli. To vše mi nahrává k názoru, že by možná rozvážnější a pomalejší proces vysídlení německých obyvatel vedlo k menším ekonomickým ztrátám a k lepšímu přizpůsobení hospodářského života na Jesenicku. Navíc i oblast amerického okupačního pásma, kam byla většina Němců z Jesenicka přesunuta, by se mohla v delším časovém horizontu lépe připravit na přísun nových obyvatel.

3.4 Sociální dopady na Jesenicku

3.4.1 Noví spoluobčané

Odsun Němců nezpůsobil jenom vážné ekonomické problémy kraje, ale taky narušil jeho organizační a sociální strukturu. Několik staletí zde byla téměř jednolitá skladba obyvatel, zastoupena především německou národností s minimálním podílem osob českého, popřípadě jiného původu. Od této národnostní struktury se odvíjel způsob zdejšího života, tradice, zvyky a kulturní hodnoty. Příchod nových osídlenců početně převýšil místní obyvatele, kteří nedokázali původní kulturu zachovat. Tak na Jesenicku vznikla nová komunita, bez společných tradic a minulosti.

Prvotní tendence o novém osídlení vycházely z předpokladu, že jesenická podhorská oblast by měla být osídlena převážně kolonisty ze slezsko-moravského Pobeskydí, tím měly být zachovány jejich poměry, ve kterých vyrostli.[269] Brzy bylo jasné, že nové kolonisty nelze hledat jenom v oblastech s podobnými přírodními poměry, jaké panovaly na Jesenicku, protože potřeba nových osídlenců narůstala a tyto kraje takovou přelidněností nedisponovaly. Na Jesenicko, kromě 4 336 Němců, kteří nebyli přiděleni k odsunu, přibylo přes 30 000 Čechů a Slováků, 600 Rumunů, 250 Bulharů a 48 Italů.[270] Čeští občané přicházeli nejvíce z Valašska[271] a z hanáckých okresů jako Prostějov, Přerov, Vyškov nebo Zábřeh.[272] Již v létě 1945 přišlo do Dolní Lipové 35 rodin z Ostravska, jednalo se především o pensionované horníky, kteří v rámci osídlovací akce byli přinuceni opustit závodní byty, aby se tak uvolnily pro aktivní zaměstnance.[273] Na jaře 1947 se na Jesenicko začali vracet reemigranti z Kladska, někdejšího pruského Horního Slezska, Zakarpatské Ukrajiny, Volyně a Rumunska, kam koncem 19. století odešli za prací. Z obav před poměry Sovětského svazu využili nabídky k návratu do původní vlasti. Jejich nadějná očekávání byla přeměněna ve zklamání, protože na Jesenicku je nikdo s otevřenou náručí nevítal, jak je patrné ze zápisu v kronice Dolní Lipové: „5. dubna (Velikonoční svátky) přijel na nádraží v Dolní Lipové vlak se 120 krajany, vystěhovalci z Polska, dřívějšího Německa (tak zvané Horní Slezsko v Německu) a Kladska. Repatriační komisí určen jim bydlištěm okres jesenický. Krajané přijeli se svými rodinami (v některé až 5 dětí) většinou starší bezdětní manželé ve věku přes 60 let (nemocní a chromí)…Později byli někteří ubytování v rodinných domech a zemědělci v zemědělských usedlostech, jiní usídleni v jiných obcích okresu. Byli to vesměs drobní, pracující lidé nebo důchodci bez finančních prostředků a bez zajištěného postavení… Shovívavě, ba nedůvěřivě byli proto přijati v D. Lipové. V den příjezdu navštívili taneční pomláskovou zábavu v Národním domě a tam uvítáni a zahráno jim sólo. Místní obyvatelé byli překvapeni jejich vlastní německou řečí. Již tam vyskytly se názory: Jedny Němce jsme odsunuli a druzí se k nám stěhují.“[274]

Vztahy mezi lidmi se zde vyvíjely poměrně dlouho. Obyvatelé se k sobě z počátku chovali velmi pasivně, neznali se, nevěděli, co od těch ostatních mohou očekávat. Hlavně si z počátku ani moc nerozuměli, slezská němčina téměř vymizela a nahradilo ji několik českých, moravských a slovenských dialektů, ale také rumunština a ukrajinština.[275] Tyto jazykové rozdíly vyvolávaly největší problémy ve školách, kde učitelé často nevěděli, jak se domluvit se svými žáky. Mnohdy se tak stalo, že i starší žáci museli začít chodit od první třídy, aby se pomalu naučili mluvit česky.[276] Kromě jazykových rozdílů byly rozdíly i v národnostních zvycích, které se začali mezi lidmi postupně prolínat. Velký důraz se kladl na kulturní a spolkovou činnost, která by novým obyvatelům pomohla se lépe seznámit a obnovit nový společenský život na Jesenicku. O nejrůznější zábavy, zejména taneční, nouze na Jesenicku nebyla, za okupace byly společenské akce nacisty zakázány, takže si je lidé chtěli po osvobození vynahradit. Zato spolková činnost tady byla naprosto utlumena, veškeré německé organizace byly zrušeny a zakládání nových se kvůli zdrženlivosti obyvatel utvářely pomalu. Ke konci roku 1945 probíhaly první náborové akce do nejrůznějších spolků. Nejčinnější byl Svaz české mládeže. Dále byl zřízen lyžařský klub, autoklub, Klub českých turistů, okresní péče o mládež, sbory dobrovolných hasičů a jiné. Svoji činnost začala rozvíjet i církev československá a pravoslavná. Přes nedostatek českých kněží byla na některých místech již v listopadu 1945 uskutečněna jedna česká mše týdně.[277]

3.4.2 Počeštění kraje

Požadavky českých občanů nezůstaly pouze u vystěhování příslušníků německé národnosti. Chtěli se zbavit všeho, co bylo s Němci jakýmkoli způsobem propojeno. „Rozhodněme se, že musíme republiku odgermanisovat všude a ve všem. Přemýšlejme, jak to učiníme. Půjde o odgermanisování jmen, krajů a zvyků – půjde o všechno, co se vůbec odgermanisovat dá. Dnes pro to přichází doba. Vzpomínejte, co se nám germanisací za ta staletí stalo. Tož naším heslem bude: Všude a ve všem republiku odgermanizovat!“[278], vyzýval prezident Edvard Beneš. Tak se i stalo. Jazyková a národnostní práva německé menšiny byla naprosto ignorována. Přestala se číst a studovat německá literatura. Školy s německým vyučovacím jazykem nebyly otevřeny. Komunikace s úřady v němčině nepřicházela vůbec v úvahu. Řada předpisů z roku 1945, omezující německé občany, zůstávala v platnosti ještě několik let a ani po jejich zrušení nezmizela diskriminace některých Němců v sociálních záležitostech jejich každodenního života.[279]

Občané s německými jmény byli správními orgány vyzváni, aby svá jména počeštili.[280] Zmizelo označení „Sudety“ a bylo nahrazeno slovy „pohraniční území“. Hlavní důraz byl kladen především na počeštění názvů obcí, měst a ulic. Poslední zmiňovaného se dočkalo změny již v srpnu 1945, kdy v týdeníku Hraničář byly otištěny nové názvy ulic v Jeseníku.[281] V Hraničáři byly opakovaně vydávány články, vyzývající jesenické obyvatelstvo, aby se aktivně připojilo k návrhům na česká pojmenování německy znějících obcí a měst. „Množství těch nepodařených názvů míst, měst a vesnic jest zaviněno tím, že jsme uchovali kmen a změnili koncovku nebo naopak. Zbavme se už konečně těch -perků, -tálů, -lantů, -pachů, -štejnů, -vartů, -zejfů, -štátů, -dorfů atd.“[282]Největší zájem byl o co nejrychlejší přejmenování okresního města Frývaldov a lázní Gräfenberg. Všeobecně přijímaný byl návrh posádkového velitelství, které chtělo Gräfenberg přejmenovat na Masarykovy lázně a Frývaldov na Svobodovo.[283] Byl však kladen důraz, že původní názvy jsou dlouholetou obchodní a turistickou značkou okresu a nemělo by se na to zapomínat i do budoucna. Nové pojmenování města a lázní mělo široké veřejnosti přiblížit jejich polohu a turistický charakter. Konečné podoby nových názvů se místní občané dočkali 21. května 1947, kdy na základě výnosu číslo 494/1947 úředního listu I ministra vnitra o stanovení nových názvů míst byl Frývaldov přejmenován na Jeseník a Gräfenberg na Lázně Jeseník.[284] Lidé změnu přivítali s velkým nadšením: „Pro nás, frývaldovské, nyní jesenické občany má tato změna hlubší význam. Znamená to konečnou tečku za vším německým. Již nikdy nám název města nebude připomínat rok 1938 a březen 1939… Loučíme se s tebou, Frývaldove a s lehkým srdcem a do nových, lepších a šťastnějších dob půjdeme s Jeseníkem. S bohem Frývaldove! Srdečně Tě vítáme, Jeseníku![285]

3.4.3 Veřejné služby

V poslední části této kapitoly bych ve stručnosti uvedla další nedostatky, s kterými se jesenický kraj po roce 1945 potýkal. Jednak se jednalo o školství zdejšího okresu. Bylo nutné mu vybudovat novou základnu, jelikož z německého školství nebylo možné, s výjimkou budov, nic převzít. Školní objekty byly ale v katastrofálním stavu, během války nebyly udržovány a stávaly se přechodným útočištěm pro ustupující německou armádu nebo pro uprchlíky z východních Prus. To přispělo k naprostému zdevastování ještě použitelného zařízení.[286] K tomu okres trpěl nedostatkem českých učitelů, jejichž nezájem, přijít sem z vnitrozemí učit, byl způsoben především nízkými platy, které jim okres mohl nabídnout. Mnohdy jim plat nevystačil ani na živobytí.[287] Na venkovech navíc způsobovali potíže správní komisaři, kteří učitelům nechtěli uvolnit naturální byty.[288] Přesto již v pololetí roku 1947 bylo v provozu 35 obecných škol a 7 škol měšťanských. K tomu fungovalo i 19 mateřských škol, kde pro nedostatek kvalifikovaných sil působily i ženy z domácnosti.[289]

Podobnými nedostatky trpělo i zdravotnictví na Jesenicku. Přibývaly stížnosti na naprostý nedostatek lékařů, popřípadě na jejich neodborné lékařské zákroky z důvodu nedostatečné praxe. Jiných odborníků z vnitrozemí nebylo více potřeba, než lékařů s dlouholetou praxí.[290] Jejich přísun však nebyl okamžitý. Lidé proto vyhledávali zkušené lékaře německé národnosti, kterým věřili více, než mladým českým doktorům. Situace na Jesenicku nebyla ojedinělá, toho si bylo vědomo i ministerstvo zdravotnictví, které ve vyhrazených případech povolilo lékařskou praxi těm Němcům, popřípadě i Maďarům, kteří pozbyli československého státního občanství.[291] Později bylo požádáno i o odložení jejich odsunu.[292] Jesenická nemocnice disponovala zanedbaným a zastaralým zařízením. Během války ji navštěvovali pouze sociálně nejslabší občané, neboť její německý primář měl v lázních soukromé sanatorium, kam převážel všechny pacienty, kteří si léčení mohli zaplatit.[293] Lázně Jeseník procházely po osvobození hlubokým útlumem. Klasická lázeňská péče byla zpočátku jen v Priessnitzově sanatoriu, ostatní budovy byly po vyrabování neobsazeny nebo z nich byly zřízeny vojenské zotavovny. Charakter lázní se vyznačoval nedostatkem finančních prostředků, lékaři s minimální praxí, neochotným personálem, špatnou stravou a řadou problematických národních správců. To vše přispělo k nedostatku zájmů klientů o místní léčebné služby. Okresní národní výbor v Jeseníku viděl účelné řešení v tom, aby byl z Lázní Jeseník zřízen národní podnik, ke kterému by se připojily veškeré léčebné a hotelové objekty i z Dolní Lipové. Tento plán však do konce roku 1947 nebyl uskutečněn.[294]

Poznámky

[197] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 1. 1946 z politického okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[198] Vycházím z číselného údaje 59 995 odsunutých Němců, který jsem uvedla v předchozí kapitole a z přibližného počtu 70 000 všech obyvatel žijících před válkou na Jesenicku, který ve své knize uvádí Tomáš Knopp. In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 159.

[199] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z politického okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[200] ČAPEK, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 95.

[201] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 32.

[202] ČAPEK, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 36-38.

[203] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 32-33.

[204] Tohle rozhodnutí bylo: „na základě vyhlášky Osídlovacího úřadu a FNO v Praze ze dne 21. října 1946 o převzetí správy a prodeje movitého majetku, konfiskovaného dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a o zřízení skladišť FNO“. In: HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 26-27.

[205] BRIXI, Jiří; HORKA, František. 2006. Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše [online]. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna. 2006. 5/1945 Sb. částka: 1. [cit. 2011-05-21] § 16. http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw.

[206] Novousedlíci v pohraničí na statku. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 14. 9. 1945, roč. 1, č. 13, s. 2.

[207] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 54-55.

[208] „My osobně jsme se přistěhovali dvěma vagony. Měli jsme i koně. Přivezli jsme si i nějaký dobytek.“ In: Výpověď paní Marie Kuchařové ze dne 21. 5. 2007 v 15:00 v Lipové-lázních. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s 13.

[209] Odevzdání nemovitosti Nár. poz. fondu podle par. 2 odst. I. písm. b/dekretu č. 28/45 Sb. Ze dne 4. října 1946. SOkA Jeseník, fond MNV Adolfovice, inv. č. 92, karton 10.

[210] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 1. 1946 z politického okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[211] KAMINSKÝ, Rudolf. V jednotě všech pracujících uhájíme práva národních správců. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 31. 5. 1946, roč. 2, č. 22, s. 1-2.

[212] Předávání dekretů zemědělské půdy do vlastnictví Čechů v Jeseníku dne 18. května 1946. In: Půda zrádců opět v českých rukou. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 24. 5. 1946, roč. 2, č. 21, s. 1.

[213] PŘIKRYL, Jaroslav. Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu č. 108 Sb. a jeho předávání do vlastnictví. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 9. 8. 1946, roč. 2, č. 32, s. 1-2.

[214] Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 47.

[215] Výpověď paní Marie Kuchařové ze dne 21. 5. 2007 v 15:00 v Lipové-lázních. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s 14.

[216] KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 54.

[217] Cit. dle: ČAPEK, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 37.

[218] Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 47-48.

[219] Tamtéž. s. 47-48.

[220] Na Jesenicku bylo k osídlení 2 558 usedlostí s rozlohou do 2 hektarů, 1 701 usedlostí od 2 do 5 hektarů, 770 malorolnických usedlostí do 10 hektarů, 332 hospodářství od 10 do 20 hektarů a 243 statků nad 20 hektarů. Uvedené údaje jsou k srpnu 1945. In: KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 29.

[221] Západní Slezsko bude osídleno. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 26. 7. 1946, roč. 2, č. 30, s. 1.

[222] Měsíční zpráva o politické situaci k 15. 11. 1946 z polit. okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[223] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 60-61.

[224] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 77; ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 63.

[225] BARTOŠ, Josef; SCHULZ, Jindřich; TRAPL, Miloš. 1994. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 13. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994. s. 100.

[226] V prostorách jmenovaného tábora pro Němce se v současnosti nachází hustá zástavba rodinných domů, které se lidově říká „sídliště lágr“. Blíže se tématice tohoto tábora věnuje archivářka a historička Jana Hradilová.

[227] Kronika obce Adolfovice 1946 – 1956, (12. stol.) 1945. SOkA Jeseník, fond MNV Adolfovice, inv. č. 4. s. 31-35.

[228] Zpráva Karla Schneidera ze dne 15. 9. 1946. In: TURNWALD, Wilhelm. 1951. Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 2. Aufl. München: Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, 1951. s. 237.

[229] Srov. Příloha č. 2. Přehled zabavených živností a zavedení národní správy v obci Adolfovice.

[230] PŘIKRYL, Jaroslav. Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu č. 108 Sb. a jeho předávání do vlastnictví. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 9. 8. 1946, roč. 2, č. 32, s. 1-2. K likvidaci živností nedocházelo jenom z důvodu přesycení, ale i z důvodu, že provozovna pro výkon dané živnosti byla pokládána za nevyhovující a pokud majitel nebyl schopen nalézt jiné prostory, byla živnost zrušena. In: Německé živnosti, které pro přesycení nebo naprosto nevyhovující provozovny jsou navrženy k likvidaci. Ze dne 7. června 1946. SOkA Jeseník, fond MNV Adolfovice, inv. č. 74, karton 9.

[231] Srov. Příloha č. 3. Přehled zabavených domů a zemědělské půdy v obci Adolfovice.

[232] Výpověď paní Ludmily Pěluchové dne 10. 6. 2007 v 15:05 v Horní Lipové. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 53. Paní Pěluchová přišla na Jesenicko v roce 1945 se svými rodiči, přistěhovali se z Holešova z pracovních důvodů, tatínek byl mlynář a hledal tady práci. V Holešově bydleli ve vilce a tady se přistěhovali na mlýn, kde včetně mlýnu dostali i několik hospodářských zvířat.

[233] U tabulky jednotlivých živností jsem vycházela především ze seznamu živnostníků v obci. In: Jmenný seznam živnostníků v obci Adolfovice. Ze dne 4. října 1946. SOkA Jeseník, fond MNV Adolfovice, inv. č. 74, karton 9. U konfiskací domů jsem vycházela z konfiskačních výměrů jednotlivých domů, nacházejících se v obci. In: Konfiskační výměry: Seznamy domů a realit, navržených ke konfiskaci podle dekretu 108/45, seřazených podle obcí. 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 106, karton 29.

[234] BARTOŠ, Josef; SCHULZ, Jindřich; TRAPL, Miloš. 1994. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 13. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994. s. 82-83.

[235] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 66.

[236] Jaký průmysl bude Frývaldovsko definitivně mít? Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 5. 10. 1946, roč. 2, č. 40, s. 1.

[237] Kromě pil, kterých bylo na Jesenicku jedenašedesát a u kterých zatím nebylo rozhodnuto, kolik jich zůstane v provozu, protože bylo nutné tuto záležitost nejprve projednat s ministerstvem zemědělství.

[238] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 61-62.

[239] ČAPEK, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 114.

[240] O zajištění rentability podniků pod národní správou. Hraničář: Týdeník pracujícího lidu slezského pohraničí. 22. 3. 1947, roč. 3, č. 7, s. 6.

[241] KOPEJTKOVÁ, Drahomíra. 1991. K úloze národních správ a nucených nájmů jako nástroje změn v pozemkovém vlastnictví v Československu na konci 40. a na počátku 50. let. In: Slovanský přehled. Praha: Academia, 1991, roč. 77, č. 5. s. 399.

[242] Pomozte kamenickému průmyslu. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 30. 8. 1946, roč. 2, č. 35, s. 1.

[243] Tamtéž. s. 1.

[244] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 67.

[245] Měsíční zpráva o politické situaci k 15. 11. 1946 z polit. okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[246] ČAPEK, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 110.

[247] Dekrety č. 100/1945 Sb., č. 101/1945 Sb., č. 102/1945 Sb., č. 103/1945, které prezident podepsal 24. října 1945. V srpnu 1945 byla dekretem č. 50/1945 Sb. znárodněna i kinematografie. In: PERNES, Jiří. 2008. Společenské a politické předpoklady znárodňování v Československu v roce 1945. In: BALÍK, Stanislav; FAJMON, Hynek; HLOUŠKOVÁ, Kateřina (eds.). Dusivé objetí: Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. s. 58.

[248] BEINHAUEROVÁ, Anna; SOMMER, Karel. 1993. Mocenské pozice ve znárodněném průmyslu (1945-1948). In: JECH, Karel. Stránkami soudobých dějin: Sborník statí k pětašedesátinám historika Karla Kaplana. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. s. 62.

[249] Tato firma pokračuje v činnosti i v současnosti pod názvem Moravolen a.s.

[250] Jak uvádí týdeník Hraničář: „Tímto jest konečně udělán puntík za érou otrokářské firmy Regenhart a Rayman, jednoho z upírů, jenž po desítiletí vysával krev z nedoživených tkalců, po desítiletí vládl kraji, firmy, jež byla zdrojem peněz pro účely henleinovské iredenty a později nacistů.“ In: Národní podnik. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 3. 5. 1946, roč. 2, č. 18, s. 2.

[251] Papírna v Písečné byla přidružena k národnímu podniku Krkonošské papírny v Hostinném, keramické závody firmy Didier ve Vidnavě k národnímu podniku Keramické závody, železárny v České vsi k národnímu podniku Báňská a hutní společnost. In: ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 64.

[252] Výčet by byl poměrně rozsáhlý, uvedu jako továrny na pily a nástroje firmy Legler v Adolfovicích a v Domašově, které spravoval národní podnik Pilana Hulín nebo firma Fuchs ve Zlatých Horách, vyrábějící jízdní kola, kterou spravoval národní podnik Zbrojovka Brno. In: ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 64.

[253] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 67.

[254] Cit. dle: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 142.

[255] Žně na Jesenicku: Boj o větší krajíc chleba vrcholí. Hraničář: Týdeník pracujícího lidu slezského pohraničí. 2. 8. 1947, roč. 3, č. 26, s. 1.

[256] Měsíční zpráva o politické situaci k 15. 11. 1946 z polit. okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[257] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 65.

[258] Převážně slepice, králíky, kozy a prasata. In: Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 45.

[259] Rozdíl cen byl opravdu znát. Na černém trhu byl například jeden kilogram mouky k dostání za 30 Kčs, zatímco v obchodě byl na potravinové lístky k dostání za 7,50 Kčs, jeden kilogram vepřového masa se na černém trhu prodával až za 300 Kčs, v obchodě za 50-60 Kčs. In: Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 45.

[260] Na pomoc z UNRRA vzpomíná i pamětnice Ludmila Pěluchová: „No, když jsem tady přišla, tak jako že UNRRA, pomáhá UNRRA, to byla taková nějaká pomoc z Ameriky. To dávali takový jednorázový plechovky, si vzpomínám, že v tom byla čokoláda, hrozně dobrých věcí, no, ale to bylo tak jen opravdu nárazově“, o situaci s nedostatkem základních potravin paní Pěluchová vypověděla, že v obchodech byly zásoby hodně omezené, navíc všechno zboží dostávali na přídělové lístky, kterých měli na měsíc jenom určitý počet, takže i když v obchodech zboží přibylo, nemohli koupit více, než jim bylo podle lístků přiděleno. In: Výpověď paní Ludmily Pěluchové dne 10. 6. 2007 v 15:05 v Horní Lipové. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 55-56.

[261] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 65.

[262] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z politického okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[263] K založení družstva zemědělského průmyslu. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 6. 10. 1945, roč. 1, č. 16, s. 3.

[264] Odsun Němců – úhrada nákladů. Ze dne 4. července 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[265] Tamtéž.

[266] Náklady na transport do sběrného střediska v Mikulovicích, prováděný většinou nákladními auty či selskými potahy, byly ve výši 3 485 000 Kčs, za stravu odsunovaných bylo zaplaceno 3 503 000 Kčs. Největší položkou však byl samotný odsun za hranice. Doprava, nutné vybavení, léky a dozor pohltily částku 11 094 000 Kčs. In: ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 57.

[267] Tamtéž. s. 57.

[268] Tamtéž. s. 57-58.

[269] KÁŇA, Otakar. 1976. Historické proměny pohraničí: Vývoj pohraničních okresů Jeseník, Rýmařov, Bruntál a Krnov po roce 1945. Ostrava: Profil, 1976. s. 26.

[270] Cizí pracovní síly na Jesenicku. Hraničář: Týdeník pracujícího lidu slezského pohraničí. 18. 10. 1947, roč. 3, č. 37, s. 5. Tomáš Knopp ve své knize uvádí odlišné údaje o zahraničních kolonistech a to 105 Poláků, 132 Bulharů, 243 Rumunů, 37 Maďarů a 150 příslušníků jiných národností, převážně Italů. Z těchto poznatků lze uvést, že číselné údaje jednotlivých národností, které na Jesenicko přišly, je nutné brát s velkou rezervou, kvůli neustálé fluktuaci lidí se přesná data nedaly přesně zaznamenat. In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 160.

[271] Z okresů Vsetín a Valašské Meziříčí.

[272] PISKOVSKÝ, Petr. 1984. 700 let Bělé pod Pradědem. Bělá pod Pradědem: Místní národní výbor Bělá pod Pradědem, 1984. s. 32.

[273] Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 40.

[274] Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 40. s. 83.

[275] K této problematice Tomáš Knopp ve své knize uvádí: „S odstupem několika desetiletí zaznamenali lingvisté zajímavý výsledek – z poválečného zmatení jazyků se vyvinula vcelku spisovná mluva, jedna z nejčistších v českých zemích. Jistěže můžeme z projevu člověka poznat, kde jsou kořeny jeho rodu, ovšem tato okolnost nic nemění na tom, že bývalé Frývaldovsko se může kvalitou jazykové úrovně obyvatel pyšnit.“ In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 231.

[276] „Pamatuji se na to, že třeba náš ročník, naše první třída, která vlastně začínala toho prvního září 1946, byla taková strašně různorodá, protože hned po té válce přišla spousta a spousta lidí z celé republiky, hodně se tady objevilo lidí ze Slovenska. A to byli jak Slováci, tak ti maďarští Slováci nebo rumunští Slováci, někteří tady zůstali a někteří se třeba během několika let vrátili do toho svého původního bydliště. Několik rodin z toho původního německého obyvatelstva tady zůstalo, takže pár těch spolužáků bylo i německé národnosti, ale už absolvovali potom tu českou školu s námi až do konce. Vím, že jsem třeba měla spolužačku a její starší sestra vlastně začala za války chodit do první třídy, ale s námi zase začala znovu, od té první třídy. Pak během dvou nebo tří let, vždycky po půl roce skákala, že se nakonec dostala do toho svého ročníku a vlastně absolvovala českou školu.“ Vypověděla Jana Kuchařová, která na Jesenicko přišla v roce 1945 z Hané, přesněji z Červenky u Litovle. In: Výpověď paní Jany Kuchařové ze dne 21. 5. 2007 v 15:00 v Lipové-lázních. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s 47.

[277] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z polit. okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[278] Projev prezidenta Edvarda Beneše při návštěvě města Tábora po účasti na vojenské slavnosti v Zinkovech u Nepomuku dne 18. června 1945. In: Ve všem a všude odgermanizovat! Pan president: Může se někdo divit, že se chceme Němců zbavit! Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 22. 6. 1945, roč. 1, č. 1, s. 2.

[279] Neodstávali přídavky na děti, neměli nárok na dovolenou, lékaře, ale i například holiče směli navštěvovat jen v určitou hodinu. In: KUČERA, Jaroslav. 2008. Nechtění spoluobčané: Československo po nezdařeném odsunu Němců. In: Soudobé dějiny. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2008, roč. XV, č. 2, s. 311.

[280] „Očekáváme, že všichni dobří Češi uposlechnou této výzvy a nejpozději do 28. října 1946 si podají žádost o zčeštění svého německého jména a tím dokáží, že uposlechli výzvy svého milovaného presidenta a stali se hodnými našeho osvobození a vítězství pravdy nad zlem a násilím.“ In: Počeštěte svá příjmení. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 6. 9. 1946, roč. 2, č. 36, s. 2.

[281] Přejmenování ulic ve Frývaldově. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 3. 8. 1945, roč. 1, č. 7, s. 3.

[282] K počeštění Slezska. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 7. 9. 1945, roč. 1, č. 12, s. 1.

[283] Podle armádního generála Ludvíka Svobody. Tím by tak byla zdůrazněna láska a úcta k významným osobnostem našeho státu. In: Navrhněte lepší jména pro naše místa v pohraničí. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 22. 3. 1946, roč. 2, č. 12, s. 2.

[284] Nové pojmenování vzešlo od takřka stejnojmenného pohoří. Úřední přejmenování dalších měst a vesnic v okrese Jeseník nastalo až po roce 1947. In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 157-159.

[285] S Bohem Frývaldove! Hraničář: Týdeník pracujícího lidu slezského pohraničí. 31. 5. 1947, roč. 3, č. 17, s. 3.

[286] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 67.

[287] Těžký život kantorů v pohraničí. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 5. 4. 1946, roč. 2, č. 14, s. 1.

[288] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z polit. okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[289] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 67-68.

[290] Měsíční zpráva o politické situaci k 15. 11. 1946 z polit. okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[291] Lékaři – němci a maďaři – výkon lékařské prakse. Ze dne 26 listopadu 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 112, karton 98.

[292] Lékaři a kvalifikovaný ošetřovatelský personál německé národnosti. Dočasný zákaz vystěhování v rámci akce „Vystěh. Němců antifašistů …..“ Ze dne 21. ledna 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[293] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 66-67.

[294] Jesenické lázně stejně jako všechny ostatní byly znárodněny po únoru 1948. In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 212-216.

Seriál

  1. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  2. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  3. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  4. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  5. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  6. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947
  7. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Lenka Kriegischová 🕔04.12.2011 📕8.169

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře