Arizace v Protektorátu Čechy a Morava na příkladu Kolínska 1.

Autor : Bc. Filip Dudáš 🕔03.12.2011 📕9.679

1. Arizace a její mechanismus

Antisemitismus byl jedním z atributů zvrácené ideologie nacionálního socialismu a Třetí říše z něj učinila součást státní doktríny. Vyřazení židů ze všech oblastí společenského, hospodářského, politického a kulturního života se stalo postulátem nacistické politiky. Jako hlavní nástroj naplňování tohoto cíle byla „arizace“. V širším slova smyslu se jednalo o nastolení „árijského“ hospodářského pořádku a existenční zničení židovského obyvatelstva, což sebou neslo nucené vystěhování a vyhánění za hranice Německé říše, omezování majetkových, občanských a lidských práv, ztráta svobody, teror a posléze budování ghett a nucené deportace do vyhlazovacích táborů. V užším smyslu se „arizací“ rozumělo převod židovského majetku do rukou árijců. Nacisté se snažili termín „arizace“ (Arisierung) nahradit termínem „odžidovštění“ (Entjudung), z důvodu zdůraznění očistného charakteru vytlačení židů z hospodářství, ale do praxe se toto nové označení zakomponovat nepodařilo.[4]

Již sám stručný výklad pojmu ukazuje na to, že -arizace- by neměla být zkoumána jen jako proces ekonomické diskriminace a následného vyvlastnění. Je to také nepřehlédnutelný fenomén sociální. Netýkala se jen elit stojících na vrcholu mocenské pyramidy nacistického Německa. Vstoupila do sociální praxe v podstatě všech skupin obyvatelstva, ať již nepřímo, široce viditelná, srozumitelná a tolerovaná, či přímo cestou konkrétního prospěchu. Vyřazení židů z hospodářského života nenarazilo mezi Němci na odpor či protesty, jež by stály za zmínku. Naopak politika vytlačení a vyvlastnění židovské menšiny -mohla počítat s konsensem- valné části německé společnosti. -Arizace- nebyla myslitelná bez součinnosti masy nenasytných árijců,[5] tvrdí ve své knize „Arizace“ a arizátoři Jančík s Kubů. Bohužel ani česká, resp. československá, ani německá historiografie nenabídly studie zabývající se tím, jaké skupiny obyvatelstva na regionální a místní úrovni se staly nabyvatelem „arizovaného majetku“. Je ale známo, že šance rychle se obohatit využily zejména stranicky „zasloužilý soukmenovci“. Bohužel kolektivní biografická analýza arizátorů, jež by zkoumala sociální postavení, věkovou strukturu, či příslušnost k NSDAP, nacistickým organizacím a institucím atd. ovšem chybí.

Další opomíjenou oblastí bádání představuje vliv „arizace“ na vývoj ekonomického prostředí, a to jak v regionálním, zemském, tak v celostátním měřítku. Docházelo k efektům nechtěným (například k velkým ekonomickým ztrátám v důsledku nekompetentní provizorní správy), tak samozřejmě chtěným, což byly „v prvé řadě racionalizačně a modernizačně zdůvodňované strukturální změny zemských hospodářství. V zásadě se jednalo o likvidaci přebytečných podniků a koncentraci málo výnosných drobných podniků.[6] Např. v Rakousku se v tomto smyslu otevíraly velmi dobré možnosti, jelikož židé tvořili nemalou část obyvatelstva.[7] Ve Vídni to bylo dokonce necelých 10 % jejího obyvatelstva, avšak jejich podíl na podnikání byl ještě větší a to 22,6 % (ze 146 000 podniků 33 000 židovských). Byla zde zřízena služebna, která se starala o to aby „arizace“ byla spojena s racionalizací a modernizací zaostalého rakouského hospodářství ve srovnání s Německem. „Arizace“ zde přinesla nárůst koncentrace kapitálu a výroby, zároveň sloužila k posílení vlivu NSDAP a jejích stoupenců v ekonomice. V neposlední řadě pomáhala německému obyvatelstvu žijícímu na okupovaných územích k posílení jejich hospodářských pozic, to samozřejmě platilo v plné míře i pro protektorát.

1.1. Vymezení židovského obyvatelstva a židovského podniku

Pro plné uchopení tohoto tématu bakalářské práce a pro dokreslení představy o jak velký sociální a ekonomický fenomén se jednalo, bude potřebné uvést, jak byla definována židovská firma a kdo byl pokládán za žida podle Norimberských zákonů.

Za žida byl pokládán každý, jehož předkové do třetí generace včetně příslušeli k židovské náboženské společnosti. Jednalo-li se o -míšence-, jehož předkové do druhého kolena včetně byli židé, byl pokládán za žida, náležel-li do židovského náboženské společnosti. V určitých případech o jeho osudu rozhodoval den vyhlášení tzv. norimberských zákonů v třetí říši, tedy 15. září 1935. -Míšenec-, jenž tímto dnem počínaje uzavřel manželství s osobou -židovského původu- či pocházel z takového manželství, byl … označen za žida. Perverzní logika rasového -zákonodárství- postihovala i nemanželské děti, byl-li jeden z jejich rodičů židem. Narodilo-li se takové dítě po 31. červenci 1936, tedy bylo-li počato po vyhlášení tzv. norimberských zákonů, bylo pokládáno za žida,[8] popisuje Jančík s Kubů a pokračují v definici židovského podniku: „V § 7 Nařízení o židovském majetku se vymezoval pojem židovského podniku tak, že podnik se považoval za židovský, byl-li jeden nebo několik osobně ručících společníků židé a další právnické osoby se považovaly za židovské: a) pokud jedna nebo několik osob povolaných k zastupování podniku podle zákona nebo jeden nebo několik členů správní nebo dozorčí rady byli židé, b) byl-li rozhodujícím způsobem podle kapitálu nebo hlasovacího práva zúčastněni židé. Rozhodující účast podle kapitálu byla dána, náležela-li více než čtvrtina kapitálu židům, zatímco rozhodující účast podle hlasovacího práva byla dána, dosahovaly-li hlasy židů poloviny celkového počtu hlasů. Nařízení však dávalo možnost prohlásit za židovský podnik i tu právnickou osobu, která byla -skutečně pod rozhodným vlivem židů-. Stejná pravidla platila i pro židovská sdružení osob. Za židovský podnik byla považována i jeho odbočka a dokonce bylo možné považovat za židovský podnik i odbočku podniku nežidovského, pokud byl její vedoucí či jeden z vedoucích žid“.[9] Kritéria byla záměrně široká, tak aby co nejvíce uvolnila ruce správním orgánům a maximalizovala zisk z „arizace“ pro válečné potřeby.

1.2. Etapizace „arizace

Ihned po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933 bylo zahájeno pronásledování a s tím spojené vytlačování židů z jejich hospodářských pozic. Iniciátory počátečních násilností a bojkotů byly především místní stranické a správní úřady a až do roku 1937 se říšská vláda příliš neangažovala. První fáze „arizace“ měla formálně dobrovolný charakter, ale ve skutečnosti byli židé manipulováni bojkotem (u členů a sympatizantů NSDAP to bylo bráno jako záležitost „cti)[10], pouličním násilím, devizovými opatřeními, které znemožňovaly obchod se zahraničím, stažením veřejných zakázek, ale i kriminalizováním a zatýkáním. Rok 1938 se stává rokem obratu, kdy je vystřídána dobrovolná „arizace“ normativně upravenou „arizací“ nucenou.[11] Tuto fázi odstartovala protižidovská akce „křišťálová noc“ z 9. na 10. listopadu, při níž byla na území Německé říše (včetně již odstoupeného československého pohraničí) vypálena a zdemolována část židovských synagog a modliteben považovaných za symbol sociální přítomnosti a úspěchu židovské menšiny. Dále byly drancovány židovské obchody, byty, průmyslové podniky apod. Při pogromu, který byl vydávaný za spontánní hněv lidu, bylo zabito na sto židů, třicet tisíc jich bylo odvedeno do koncentračních táborů, z nichž byli propuštěni až po přijetí závazku emigrace a majetkovým ožebračením ve prospěch říše.[12]

Podrobnějšímu fázování, jež rozlišuje šest fází, položil základy H. Genschel ve své klasické práci z roku 1966.[13]Jako první a počáteční fáze se označuje období od 30. ledna 1933 do poloviny téhož roku. Je to období řízeného pouličního teroru a vydání tzv. árijského paragrafu. Druhá fáze se uzavřela počátkem roku 1935. Je pro ni charakteristické plíživé pronásledování. Fáze třetí byla návratem k pouličnímu teroru a vyvrcholila 15. září proklamací -norimberských zákonů- na sjezdu NSDAP. Do podzimu 1937 – tedy ve fázi čtvrté – opět dominovalo plíživé pronásledování. Fáze pátá je vymezena podzimem 1937 až listopadem 1938. Zostřování -protižidovských opatření- gradovalo v nacisty zorganizovaném pogromu v noci z 9. na 10. listopadu, smutně známém jako -křišťálová noc-. Jí byla odstartována poslední – šestá -arizační- fáze. Židé byli zbaveni veškerých práv a -arizace- byla řízena státem a institucionalizována. Převážná část -arizací- ale neproběhla v administrativně propracovanějších závěrečných fázích, nýbrž ve fázích první až čtvrté. Počátkem roku 1938 bylo již arizováno ze zhruba 100 000 židovských podniků na území Německé říše 60 – 70 %“.[14]

V německých satelitech prováděná „arizace“ sebou nesla řadu různých specifik institucionálních, legislativních, lišilo se i tempo jejího provádění. V Rakousku, odtrženém pohraničí českých zemím po mnichovském diktátu z 29. září, ale i na zbývajícím teritoriu českých zemí obsazeném 15. března 1939 byla provedena velice rychle a dovedena až do obludné dokonalosti (již zmiňované fáze 1-5 odpadly, jejich obdobou byl dobrovolný útěk židů a jejich kapitálu z českých zemí).[15] Jančík a Kubů to ve své knize shrnují: „Jednotícím principem -arizací- na obsazených územích bylo zajišťování výlučných pozic Němců v ekonomice, posilování ekonomických vazeb spojujících obsazená území se -Starou říší-“.[16]

1.3. Germanizační plány

V pojetí okupační politiky měla „arizace“ sloužit především k posilování němectví vůči hospodářským pozicím Čechů, kteří byli principiálně z „arizace“ vyloučeni, tak jako ostatní slovanské národnosti na obsazených územích, zatímco např. v obsazené Francii mohly těžit z „arizace“ i francouzské subjekty. Ze satelitních zemí připomeňme alespoň sousední Slovensko, kde hráli rozhodující roli arizátoři domácí.[17] Avšak i zde se dostávali do významných pozic Němci, jelikož v častých případech „arizační“ proces slovenského hospodářství narážel na finanční a odbornou nepřipravenost domácích arizátorů. Zároveň není sporu o tom, že tisíce židovských podniků a obchodů se stalo kořistí slovenských arizátorů a kolem jejich redistribuce se rozmohla obrovská korupce. Zajímavostí je, že své „arizační“ obchody prováděly berlínské peněžní ústavy z velké části přes své protektorátní afilace. „ -Arizace- se tak stala jedním z prostředků germanizace středoevropského prostoru. -Arizované- židovské podniky měly rozšířit německé hospodářské pozice a stimulovat německé přistěhovalectví na území protektorátu.[18]

1.3.1. Exkurs do Sudet

K prvnímu kontaktu s českým hospodářstvím došlo po zabrání Sudet a Němci si uvědomovali, že je nutné přizpůsobit toto území maximálně pro potřeby zbrojení a vývozu, k získání tak potřebných devizových rezerv. Avšak ve srovnání s výrobními provozy v Říši byl sudetoněmecký průmysl hodně zastaralý vlivem dlouhotrvající krize z uplynulých let, jehož důsledkem byla také poměrně drahá práce.[19] Vymykal se pouze sklářský a textilní průmysl, který v této oblasti zaměstnával většinu lidí (kolem 10 % obyvatelstva Sudet), ale kvůli jeho závislosti na exportu byl považován spíše za zátěž. Proto zde byla nutná racionalizace a restrukturalizace průmyslu a jeho přebudování od spotřebního průmyslu k průmyslu výrobních prostředků. Hodně si Říše slibovala od zásob hnědého uhlí a výroby dřeva. Byly zde také bohatá úložiště uranových a wolframových rud, využitelných ve zbrojním průmyslu. Největším problémem však byla vysoká nezaměstnanost, na veřejnosti zdůvodňovaná „znevýhodňováním sudetských Němců československou vládou, např. při zadávání státních zakázek.[20]

Kvůli špatným zkušenostem z Rakouska byla vydána tzv. ochranná opatření, která znemožňovala říšským Němcům a cizincům hospodářskou činnost v Sudetech.[21] Tato opatření měla zvýhodnit sudetské Němce a podpořit jejich hospodářskou integraci, avšak v praxi se příliš nedodržovala. Předpoklady pro zásahy do sudetoněmeckého průmyslu byly příznivé, jelikož řada podniků byla vlastněna židy nebo Čechy, což usnadňovalo jejich převzetí do německých rukou. Ti se snažili bránit tím, že přesouvali správní sídla podniků do českého vnitrozemí, zejména do Prahy.

1.3.2. Protektorát Čechy a Morava

Třetí říše sledovala v Protektorátu Čechy a Morava dva základní cíle. Prvním bylo ovládnutí hospodářského potenciálu českých zemí pro potřeby války. Hospodářská situace Říše v období expanze do českého prostoru byla navzdory propagovaným úspěchům velice kritická. Zahraniční zadlužení ohrožovalo zásobování potravinami a surovinami, navíc zde byl nedostatek pracovních sil a volných průmyslových kapacit v důsledku ambiciózního a razantního zbrojení. Volnější kapacity v protektorátu tak byly téměř nezbytné pro pokračování ve zbrojení. Zejména pak koncern Škodových závodů a brněnské zbrojovky výrazně vypomáhal ve výrobě armádní výzbroje a výstroje, jak pro Wehrmacht, tak na vývoz do zemí, u nichž se předpokládalo, že se budou držet stranou budoucího válečného konfliktu.

Mezi světovými válkami byl český průmysl výrazně orientován na vývoz. Prosadil se nejenom se strojírenskými výrobky a zbrojním materiálem, ale i spotřebním zbožím, např. obuví, textilem, konfekcí. Jeho bilance zahraničního obchodu byla aktivní, zatímco devizová situace Říše se v rámci příprav na převzetí českého území velmi zhoršila.[22] Ještě v roce 1933 činily devizové a zlaté rezervy Říše 530 miliónů marek, o pět let později to bylo již pouze 71 milionů marek.[23] Jelikož na území Německa nebylo příliš strategických surovin jako měď, nikl, ropa, chróm, musela je získávat v zahraničí za volně směnitelnou valutu, které měla trvalý nedostatek. A právě aktivně zahraniční obchodní bilance protektorátu měla přispět k jeho zmírnění. Nesmíme opomenout také vyspělé české zemědělství, které mělo pomoci Německu zlepšit zásobování obyvatelstva potravinami, které v důsledku zbrojení trpělo četnými poruchami.

Ovládnutím hospodářského prostoru českých zemí měly být vytvořeny předpoklady k naplnění druhého vzdálenějšího cíle – změny v jeho národnostním složení, v němž se měla s definitivní platností prosadit národnost německá,[24] vysvětluje Jančík s Kubů. Od dvacátých let Německo různými cestami podporovalo nacionálně německé subjekty, např. v roce 1927 vypůjčila říšskoněmecká vláda finanční prostředky bankovnímu ústavu Kreditenanstalt der Deutschen[25] na tajnou sanaci.[26] V říšskoněmeckém ministerstvu hospodářství vznikl po mnichovské konferenci projekt hospodářské pomoci německému obyvatelstvu žijícímu v okleštěném českém vnitrozemí (Deutsche Wirtschafthilfe in der Tschecho-Slowakei). Iniciátorem tohoto plánu byl Hans Kehrl, který již od srpna 1938 měl na starosti přípravu připojení hospodářského prostoru Sudety a shromažďování informací o hospodářství v ČSR.[27] Informacemi ho zásobil Karl Rasche, „mluvčí představenstva Dresdner Bank, člen nacistické strany a důstojník SS a zejména člen Kruhu přátel H. Himmlera rekrutující se z řad významných představitelů říšskoněmeckého průmyslu a financí.[28] Své široké pole působnosti využíval ve prospěch Dresdner Bank, a samozřejmě i ve svůj prospěch, v protektorátu si zajistil několik dobře placených míst ve správních radách podniků.[29]

Tato hospodářská pomoc byla před vznikem protektorátu utajována. Po jeho vzniku byla legalizována říšskoněmeckým zákonem na podporu německého průmyslu v nově přičleněných oblastech k třetí říši. Cílem této pomoci bylo zpřístupnit bankovní úvěry podnikatelským subjektům, které neměly dostatek kapitálu.

Židé měli značný podíl na hospodářství českých zemí. K 15. březnu 1939 žilo na území Protektorátu Čechy a Morava 118 310 osob, které spadaly pod nacistické vymezení pojmu „žid“.[30] Byli zastoupeni téměř ve všech velkých podnicích a podobně tomu bylo i ve středních a malých. V měsíční zprávě Úřadu říšského protektora z května 1941 je definován cíl: „aby všechny k tomu vhodné závody a obchodní firmy atd. přešly do německých rukou. Při výběru uchazečů o židovské podniky bylo přihlíženo k tomu, aby Němci z protektorátního území získali spolehlivou existenci a aby pokud možno hodně příslušníků (německého) národa ze Staré říše nebo ze zahraničí se přestěhovalo na protektorátní území, aby si zde vybudovali nové pole působnosti.[31] Je tedy zřejmé, že germanizace českých zemí byla programově propojena s „arizací“, která byla jen prvním krokem k její realizaci.

1.4. Rozdělení kompetencí

Tzv. „velká arizace“, tedy „arizace“ velkých hospodářsko-strategických podniků s více než tisícem zaměstnanců byla řízena z Berlína přes ministerstvo hospodářství, s kterým úzce spolupracovalo ministerstvo práce, financí, zemědělství a výživy.[32] Do hry však vstupovaly ale i další subjekty, zejména významnou roli hrál Hermann Göring jako pověřenec pro čtyřletý plán, dále říšské ministerstvo vnitra nebo Deutsche Reichsbank (Německá říšská banka). „Na střední úrovni pak vládla na územích ovládaných nacisty poměrně značná nejednotnost v rozdělení kompetencí. Na území Protektorátu Čechy a Morava náležely veškeré tyto kompetence říšskému protektorovi, reálně pak hospodářskému oddělení jeho úřadu, v jehož rámci pracovala skupina -odborníků- pro -arizaci-.[33] Již zmiňovaní treauhändeři, neboli nucení správci, kteří byli jmenováni říšským protektorem, měli za úkol dočasnou správu židovských podniků, ale také přípravu na jejich „arizaci“. Na úrovni nejnižší náležely kompetence a „arizační“ aktivity do sféry činnosti nacistické správy na úrovni vrchních zemských radů. „Arizaci“ zemědělské půdy měl od roku 1942 na starost Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, před tím spadala do kompetence IX. odboru protektorátního ministerstva zemědělství, které převzalo roli bývalého Pozemkového úřadu.[34]

Na „arizaci“ v protektorátu se významně podílela Ústředna pro židovské vystěhovalectví počínaje výnosem říšského protektora z července 1939, která byla podřízena veliteli bezpečnostní policie v protektorátu.[35] Správa majetku rušených židovských nadací, spolků, fondů a obcí náležela do kompetence Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, který byl Ústředně podřízen. Od zahájení hromadných deportací Ústředna přejímala veškerý zbývající majetek deportovaných. Majetek konfiskovaný gestapem byl pod správou Majetkového úřadu u říšského protektora. Tyto zmíněné instituce byly mezičlánkem, který měl na starosti zcizení především drobného movitého, ale i nemovitého majetku. Část nemovitého majetku předávaly na starost specializovaným správcovským a likvidačním firmám, jež svoji existenci stavěly na „arizační“ spolupráci s nacistickou správou. „Movité věci byly předávány Treuhandstelle disponující rozsáhlými sklady, zlato a cenné předměty z něj podléhaly zvláštnímu zhodnocovacímu režimu (výroba a prodej slitků), později i prodej umělecky hodnotných předmětů,[36] popisují funkci Treuhandstelle Jančík s Kubů.

Přechodem od divoké, státem nekontrolované „arizace“, k institucionalizované nebyly vytvořeny jednotné všeobecně závazné mechanismy zcizování židovského majetku, proto variabilita jednotlivých případů byla poměrně vysoká. Jedna a ta samá instituce používala paralelně několik různých „arizačních“ metod.

1.4.1. Role NSDAP

NSDAP věnovala „arizaci“ systematickou pozornost na všech úrovních. Přímo v Hitlerově štábu měl na starosti tuto problematiku Wilhelm Keppler[37], který byl kontaktní osobou pro Dresdner Bank. Podle Jančíka s Kubů lze vysledovat přímé zásahy Hitlera do průběhu „arizace“, „regulérně ovšem náležela problematika -arizace- především na úroveň župního vedení. Podle nařízení Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse z prosince 1938 se NSDAP měla vyjadřovat k -odžidovštění- firem ve všech případech. Příslušný státní orgán měl při každém schvalování -arizační- smlouvy, při každém nařízení o nuceném zcizení židovského majetku žádat o stanovisko župního vedoucího NSDAP.[38] Praxe se však lišila a danou problematikou se zabýval župnímu vedoucímu podřízený hospodářský poradce, který měl v kompetenci židovský majetek do 100 000 říšských marek. Nad tuto částku spadala kompetence krajskému vedoucímu NSDAP, resp. jemu podřízenému hospodářskému poradci. Ti měli řadu úkolů, mezi něž patřily zejména, kontrola politické spolehlivosti nabyvatele, jeho profesionální zdatnost, tak aby zajistili, že „arizovaný“ podnik bude zachován a nikoli likvidován. Dále sledovali, aby žid neobdržel „nepřiměřeně vysokou cenu“ za „arizovaný“ podnik. Také ale kontrolovali, aby nebudoval prostřednictvím „arizace“ koncern a disponoval dostatečným množstvím kapitálu a také samozřejmě, aby nebyl židovského původu. Při povolování půjček s ručením říše, představovali jednu ze schvalujících instancí. Jejich vzájemná koordinace byla zajišťována prostřednictvím Komise pro hospodářskou politiku, se sídlem v Mnichově, pod vedením již zmiňovaného W. Kepplera.

Na rozdíl od říšskoněmeckého území, kde župní organizace NSDAP kopírovaly organizační strukturu státní moci, se německá správa neopírala o župní vedení NSDAP a byla na ní tak nezávislejší. Po nařízení Rudolfa Hesse ze 4. května 1939, která stanovovala, že služebny NSDAP nemají vykonávat vliv na hospodářský, kulturní a společenský život, panovala značná nejednotnost ve výkonu okupační moci v protektorátu. V lednu 1940 proto byla zřízena spojovací úřadovna NSDAP u říšského protektora v čele s Hugo Jurym z župy Dolní Dunaj, což sebou přineslo mocenský boj, který byl ukončen až v listopadu 1940, kdy Bormann stanovil Reinharda Heydricha „nejvyšším straníkem“.

Přes příležitostná, roku 1938 opakovaná prohlášení Göringa a dalších, že -arizace- nemá a nemůže být zaopatřovacím instrumentem zasloužilých členů NSDAP a židovský majetek náleží do státní pokladny, volání po -arizačním- odměňování těch, kteří byli -obeznalými předními bojovníky za národně socialistický převrat-, neustalo,[39] komentují Jančík s Kubů stranický protekcionismus v protektorátu. V praxi se pak krajské a župní organizace NSDAP staly garanty tohoto protekcionismu. Němci se snažili provádět „zdravou středostavovskou politiku“ a pomoci tak vhodným „soukmenovcům“ k samostatné existenci. Tento koncept „arizace“ „sledovaný NSDAP v regionálním a lokálním měřítku jednoznačně protekcionismus ve prospěch středostavovských arizátorů vykazuje.[40] O roli NSDAP v procesu „arizace“ zatím dosavadní literatura nevypovídá, ale s jistotou můžeme konstatovat, že její vliv byl značný, zejména pak v regionálním měřítku.

1.4.2. Role gestapa

Kompetence gestapa se vztahovala částečně i na tzv. židovskou otázku a s tím spojenou „arizaci“, a proto ihned po vstupu na české území gestapo zahájilo akci na zajištění a zabavení majetku židovských „nelegálních“ emigrantů.[41] K emigraci se mnozí židé odhodlali teprve po vzniku protektorátu. Gestapo tak ve spojení s útvary finanční policie a celních pátracích orgánů ve spolupráci s úřady vrchních zemských radů, tvořilo informační síť. Ta sloužila k tvorbě seznamů dřívějších židovských spoluobčanů a jejich majetkových poměrů, s cílem zabránit únikům židovského majetku. Tato činnost byla stvrzena první normativní úpravou ze dne 25. března 1939 „na ochranu měny“, což v praxi znamenalo zablokování židovských bezpečnostních schránek a osobních kont v peněžních ústavech. Z protektorátu unikla ať už legálně nebo nelegálně zhruba čtvrtina židů, otázkou zůstává, kolik z nich holocaust skutečně přežilo.[42]

Majetek, který zanechali židovští emigranti a kterého se zmocnilo gestapo, byl různorodý a jeho hodnota byla obrovská. Jančík, Kubů a Kuklík uvádějí, že se skládal „z budov a pozemků, bytového zařízení, bankovních kont a spořitelních knížek, cenností uložených v bezpečnostních schránkách peněžních ústavů, šperků, uměleckých a jiných cenných předmětů, zejména však z velkých podniků a firem, ať již náležely jednotlivým židovským podnikatelům či se na nich židé podíleli prostřednictvím držby akcií či jinými účastmi.[43] Správa tohoto majetku dělala gestapu velké starosti, a proto se rozhodla řešit situaci dohodou s Německou osídlovací obecně prospěšnou společností, která řadu konfiskovaných nemovitostí převzala do správy. Avšak očekávaný efekt se nedostavil, družstvo se dostalo do finančních potíží, gestapo muselo hledat jiné řešení a rozhodlo se následovat příklad vídeňského gestapa, které správou těchto nemovitostí pověřilo specializovanou firmu. Výběr nebyl nijak náhodný, šlo o Všeobecnou správní akciovou společnost, s kterou gestapo navázalo spolupráci již dříve, kdy v řadě případů společnost upozorňovala na možnosti konfiskací, neboť měla o nemovitostech protektorátních židů přehled. Náležela do koncernu Böhmische Escompte-Bank a příjmy, které ji ze spravování majetku plynuly, jí záviděla druhá významná německá banka na území protektorátu Böhmische Union-Bank. Stála za ní Deutsche Bank a gestapo neváhalo pověřit ji také správou konfiskovaných nemovitostí, jež se nacházely v Plzni a v zahraničí.[44]

V rámci organizačního zajištění hromadných transportů židovského obyvatelstva do koncentračních táborů byl na počátku září 1941 zřízen tzv. Majetkový úřad. Ten byl pověřen správou a zpeněžováním majetku, jenž propadl Německé říši, v zásadě se tedy jednalo o konfiskovaný majetek gestapem. Avšak i nadále se o část majetku starala Všeobecná správní akciová společnost Böhmische Escompte-Bank a Böhmische Union-Bank. Pod správou gestapa se do poloviny roku 1942 nashromáždilo na 234 původně židovských podniků, v hodnotě přesahující 1 miliardu 600 tisíc protektorátních korun.[45] Šéf německé policie H. Himmler proto vydal 11. ledna 1941 výnos, aby se policejně zabavené podniky uvolnily pro „arizaci“, tedy k prodeji soukromým německým subjektům. Německé říši měl místo podniku samotného připadnout výnos z prodeje. Gestapo v této záležitosti spolupracovalo se skupinami „výživa a zemědělství“ a „průmyslové hospodářství“ v Úřadu říšského protektora, pod jejichž kompetenci „arizace“ židovských podniků spadala, často však gestapo postupovalo samostatně. Postup gestapa při prodeji vyvolal kritiku říšskoněmeckých institucí, zejména Účetního dvora. Počátkem roku 1941 se postavil proti snahám gestapa, rozprodávat konfiskované podniky co nejrychleji a naopak doporučilo prodeje odložit na poválečnou dobu, tak aby z „arizace“ nebyly vyloučeny osoby povolané do armády.[46] Účetnímu dvoru se také nelíbily prodeje „pro někoho“, u kterých bylo zjevně záměrem snižovat kupní cenu hluboko pod její tržní. I tyto důvody vedly ke zřízení Majetkového úřadu, který zbavil gestapo možnosti prodávat konfiskované židovské podniky samostatně.

Jančík s Kubů shrnují dosud probádané poznatky ohledně hodnoty zabaveného majetku gestapem: „Dosud známé dochované dokumenty neumožňují přesně stanovit rozsah židovských majetkových hodnot, jež byly gestapem zabaveny a zkonfiskovány. Všechny dosavadní odhady vycházejí z jednoho pramene, jehož originál je již opět k dispozici. Je třeba mít na paměti, že v něm uváděná čísla se vztahují jen na oblast Čech a zahrnují majetek i jiných subjektů, např. Sokola či osob odsouzených stannými soudy.[47]

Tabulka č. 1 : Hodnota majetku zabaveného řídící úřadovnou gestapa v Praze ke dni 1.7. 1942

Bankovní hodnoty

2 063 534 075,66

Firemní majetek

1 603 238 112,05

Pozemky : stavební

zemědělské

830 863 474,00

413 084 000,00

Hotovosti a výnos z prodeje jiného majetku

42 808 074,00

Zvláštní“ majetek (majetk rodiny Petschků, Sokol, Červený kříž, osob odsouzených stannými soudy

1 075 276 925,90

Celkem

6 028 804 934,61

Zdroj: JANČÍK, KUBŮ, KUKLÍK ml., „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939 – 2000)

Bohužel obdobný pramen z úřadovny v Brně chybí, nemůžeme se tak dobrat k hodnotě konfiskovaného majetku na Moravě a zjistit celkové číslo. Jediný odhad vyslovil náš přední znalec nacistické genocidní politiky vůči Židům Miroslav Kárný, přičemž se opíral o odhad Účetního dvora německé říše z března 1941, který vyčíslil hodnotu židovského majetku spravovaného gestapem na 1 miliardu marek, což je v přepočtu 10 miliard protektorátních korun. Po té porovnal tuto sumu se sumou zjištěnou v pražském gestapu a dobral se k možné výši zabaveného majetku brněnským gestapem.

1.5. Místo bank v „arizačním“ procesu

Banky v procesu „arizace“ zaujímaly skutečně mimořádnou roli. Jejich „arizační“ aktivity by se daly rozdělit do tří skupin. První skupinu představuje personální „arizace“ bank, která spočívala v propouštění osob židovského původu ze správních a dozorčích rad, představenstev a ředitelství, a jejich nahrazováním osobami árijskými, zpravidla spojenými s NSDAP a nacistickou administrativou.[48] Tuto aktivitu dokonce vyvíjely i ve firmách náležejících do jejich sféry vlivu. Druhou skupinu představují akty přímé „arizace“, tedy přejímání židovského majetku peněžními ústavy do jejich přímého vlastnictví. A třetí skupinou je „arizační“ profit nepřímý, který představoval nejrozsáhlejší zisky pro banky. To se týkalo zejména makléřské role bank při zcizování, či poskytování „arizačních“ úvěrů. Je třeba uvést i významnou instituci „treuhandu“, tedy správy majetku k věrné ruce.

1.5.1. Německé „D-banky

Nejvýznamněji se v tomto ohledu angažovaly dvě německé velkobanky tzv. D-banky. Jednalo se o Dresdner Bank a Deutsche Bank, které si připravovaly opěrné body pro získání rozhodujících pozic v hospodářství českých zemí ještě před vypuknutím 2. světové války. Již koncem července 1938 se zástupci Dresdner Bank sešli v Dolním Polubném u Tanvaldu s vedoucími průmyslníky Henleinovy Sudetoněmecké strany a představiteli německých peněžních ústavů působících v Československu, Kreditanstalt der Deutschen, Böhmische Escompte-Bank a Böhmische Union-Bank.[49] Po Mnichovské dohodě převzala v odstoupeném pohraničí Dresdner Bank do svého koncernu Böhmische Escompte-Bank a její konkurentka Deutsche Bank pak ovládla Böhmische Union Bank.

V protektorátu -arizace- nesloužila bankám jen jako příležitost obohacení na židovském majetku. Sloužila – a nacistická správa ji tak programově koncipovala – i jako nástroj vnášení německého vlivu do nacionálně českého hospodářského prostředí, jako nástroj pronikání do velkých českých podniků, které banky ochotně převáděly do sféry svého vlivu, vřazovaly je do svých stávajících koncernů,[50] popisují roli bank Jančík s Kubů. Zvláštností českých bank totiž bylo že, byly kapitálově úzce propojeny s průmyslovými koncerny, proto lze banky považovat za hlavní místo, odkud se kontroloval český průmysl.[51]Toho si bylo Německo velmi dobře vědomo, a proto se téměř všechny české banky dostaly do područí německých bank a ve srovnání s tím jakou roli hrály před okupací, staly se jen německými pobočkami.[52] Další významná role bank by se dala nazvat rolí formálně legitimizační. Převod vlastnických práv měl mít totiž formu standartní obchodní operace, jelikož nacistická legislativa usilovala o zdání legálnosti, tak aby zabránila, pro ni obzvláště nepříjemným žalobám a soudům vedeným v zahraničí. Ty totiž v řadě zemí přiživovaly protiněmecké nálady projevující se bojkotem německého zboží, což nemalou měrou postihovalo hospodářské zájmy třetí říše v zahraničí.[53]

Do opuštěných podniků dosazení treauhändeři a u konfiskovaných podniků němečtí komisařští správci dostávali jasné instrukce, že k úvěrování podniků musí využít nacionálně německé ústavy.[54] A jelikož se téměř všechny židovské podniky zadlužovaly, otevíral se tím nemalý prostor pro německé velkobanky, které byly pověřeny nacistickou správou, „aby pomohly udržet výkonnost židovských podniků a pomohly převést všechny vhodné průmyslové podniky a obchodní firmy do německých rukou.[55]

Tabulka č. 2 : Zisky Deutsche a Dresdner Bank spojené s rasovou, národní a jinou perzekucí v letech 1933 - 1945

Zisky

Deutsche Bank

Dresdner Bank

Z „arizací“ (firem a nemovitostí)

128 000 000

840 960 000

Z obchodů s tzv. Sperrmarkou

27 519 000

180 800 000

Z kapitálových propojení

114 000 000

748 980 000

Z oloupeného zlata obětí

2 800 000

28 000 000

Z poukázání peněz nuceně nasazených

6 994 027

45 950 758

Celkem

279 313 027

1 844 690 758

Zdroj: JANČÍK, KUBŮ, Arizace na úvěr

Poznámky

[4] Srovnej, KÁRNÝ, Miroslav, „Konečné řešení“, Genocida českých židů v německé protektorátní politice, Praha, Academia, 1991.

[5] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003. s. 6-7.

[6] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005. s. 18.

[7] Tamtéž, s. 18, násl.

[8] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003. s. 16-17.

[9] Tamtéž, s. 17-18.

[10] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 14.

[11] OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938 – 1945, Argo, Praha 2010, s. 235.

[12] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan, „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939 – 2000), Desktop Publishing UK FF Praha 2003, s. 8.

[13] GESCHEL, H., Die Verdrängung der Juden aus der Wirtschaft im Dritten Reich, Göttingen 1966.

[14] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 19-21.

[15] Tamtéž, s. 21.

[16] Tamtéž, s. 20.

[17] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 20, násl.

[18] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 9.

[19] OSTERLOH, Jörg. Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety. Praha : Argo, 2010, s. 239.

[20] Tamtéž, s. 239.

[21] Tamtéž, s. 240.

[22] Tamtéž, s. 239.

[23] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 9.

[24] Tamtéž, s. 10.

[25] Př. Německý úvěrní ústav, vyznačoval se vypjatým antisemitismem a nacionalismem, blíže: JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, Kreditanstalt der Deutschen, její vznik, vývoj a sociálně ekonomická charakteristika, s. 57-70.

[26] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 10.

[27] OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938 – 1945, Argo, Praha 2010, s, 237.

[28] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 15.

[29] pozn. Jeho význačné postavení vyvolávalo žárlivost reprezentantů jiných říšskoněmeckých bank, mezi nimiž byl rozšířen posměšný verš: Kdo pochoduje za prvními tanky? Přece dr. Rasche z Drážďanské banky! Srov. JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 15.

[30] Tamtéž, s. 10.

[31] Tamtéž, s. 11.

[32] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 21.

[33] Tamtéž, s. 21.

[34] Blíže DETLEF, Brandes, Češi pod německým protektorátem : okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945; přeložil Petr Dvořáček. -- V českém jazyce vyd. 2.. -- Praha : Prostor, 2000. -- 657 s.

[35] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 22.

[36] Tamtéž, s. 22.

[37] W. Keppler (1882-1960), německý podnikatel a Hitlerův podporovatel.

[38] Tamtéž, s. 23.

[39] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 26.

[40] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha : Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, s. 11.

[41] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan, „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939 – 2000), Desktop Publishing UK FF Praha 2003, s. 24.

[42] Tamtéž, s. 24.

[43] Tamtéž, s. 26.

[44] Řada akcií různých podniků se sídlem v zahraničí, které byly ve vlastnictví protektorátních židů, se nacházela ve Velké Británii, Holandsku, Francii, Slovensku, Rumunsku, Spojených státech atd. Židovští majitelé v častých případech pověřovali jejich správou protektorátní banky a po té co emigrovali, tyto akcie byly formálně zabavené, avšak nikoli ve fyzickém stav. Byly zpravidla uložené u některé banky v zahraničí a židé v emigraci se domáhali jejich vydání soudní cestou. Žaloby byly podávány většinou v USA a končily pro ně úspěšně. Proto se německé okupační orgány rozhodly umožňovat vydání těchto akcií za podmínky zaplacení dvojnásobku kursové hodnoty majetku.

[45] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan, „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939 – 2000), Desktop Publishing UK FF Praha 2003, s. 30.

[46] Tamtéž, s. 30.

[47] Tamtéž, s. 31.

[48] JANČÍK, Drahomír, et al. Úloha bank v procesu arizace a konfiskace nepřátelského majetku v letech 1938-1945. Projekt RB 35/19/00. 2000, 19, [cit. 2011-03-30]. Dostupný z WWW: http://www.mzv.cz/public/0/cd/81/358603_175735_RB_35_19_00_resume.pdf, a násl.

[49] OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938 – 1945, Argo, Praha 2010, s. 263.

[50] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 27.

[51] MIHOKOVÁ, Zuzana. Bankovní systém v Protektorátu Čechy a Morava. Praha, 2008. 76 s. Diplomová práce. VŠE, s. 39.

[52] Tamtéž, s. 39.

[53] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; KUKLÍK, Jan. "Arizace" a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha : UK v Praze Filozofická fakulta, 2003, s. 14.

[54] JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha : Karolinum, 2005, s. 27.

[55] Tamtéž, s. 27.

Autor : Bc. Filip Dudáš 🕔03.12.2011 📕9.679

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře