Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 4.

Autor : Bc. Sylvia Rejnartová 🕔02.12.2011 📕5.938

Seriál

  1. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století
  2. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Úvod
  3. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 1.
  4. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 2.
  5. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 3.
  6. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 4.
  7. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Závěr
  8. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století

Podobné články

Další články autora

4. Britská zahraniční politika a krize appeasementu

4.1. Japonská krize

Velká Británie byla nucena řešit ve třicátých letech celou řadu problémů v zahraniční politice. Británie se ocitla na pokraji války s Itálií poté, co obsadila svobodný stát Habeš a s Japonskem, které okupovalo část území Číny. Za své ústupky, zejména vůči Itálii byla častým terčem kritiky, ale na Německo bylo nahlíženo jako na potenciálně větší hrozbu, a proto si tyto dva státy nemohla znepřátelit.

Výsledkem Washingtonské konference, která se konala v letech 1921 až 1922, bylo uzavření Námořní smlouvy, která stanovila, že Japonsko může mít 60% tonáže velkých lodí, které má USA a Velká Británie. USA s Japonskem neměly příliš dobré vztahy, protože se obávaly jejich vzrůstající moci na Dálném východě a Velká Británie vypověděla s Japonskem spojenectví. Během dvacátých let Británie nevnímala Japonsko jako potenciálního ohrožovatele míru. Tento názor se ale v průběhu třicátých let změnil, což dokládá i zpráva z Výboru pro potřeby obrany z roku 1934, kdy bylo Japonsko vnímáno jako druhá největší hrozba. Antiappeaseři bývají kritizováni právě za to, že neuměli mnohokrát odhadnout závažnost celé situace. Pro Winstona Churchilla totiž ani v roce 1934 neznamenalo Japonsko hrozbu pro Británii. Hlavním důvodem, proč Japonsko ohrožovalo zájmy Británie byl ten, že stejně jako USA měly značné investice na území Číny. Británie v době vypuknutí mandžuské krize neměla stále dokončenou vojenskou základnu v Singapuru, a proto by se nebyla schopna proti případnému útoku efektivně bránit. Japonská krize také prověřila pevnost vztahů mezi Británií a USA. Spojené státy se rozhodly do krize nijak nevměšovat a Británie byla příliš slabá na to, aby Japonsku čelila osamoceně. Oficiálně japonskou okupaci Mandžuska sice odsoudily, ale to nemělo žádné faktické dopady na mezinárodní dění.[123]

Mandžuskou krizi roku 1931 odstartoval tzv. mukdenský incident, který byl zinscenovaný Japonskem. To trpělo velkým přelidněním, a tím i problémy s nedostatkem potravin. Mandžusko představovalo strategickou čínskou provincii plnou přírodního bohatství, které by alespoň částečně vyřešilo japonské problémy. Celý incident vznikl tak, že v Mandžusku jel na japonské trati japonský vlak a kousek před konečnou stanicí v Mukdenu vybuchla na kolejích bomba, za jejímž pozadí stáli Číňané.[124] Na to Japonsko reagovalo obsazením a následným odtržením tří provincií v Mandžusku, načež zde byl vyhlášen v roce 1932 vznik svobodného státu Mandžusko. Stát byl ale fakticky zcela ovládán Japonci, do čela státu dosadili posledního čínského císaře Henryho Pchu I. Japonská armáda obsazení nekonzultovala s ministerstvem války a trvala na něm i přes nesouhlas japonského obyvatelstva a císaře Hirohito. Společnost národů sice projednávala, jak na japonskou agresi reagovat, ale rozhodla se nijak zásadně nezasahovat, což velmi podkopalo její důvěryhodnost. Rada Společnosti národů nechtěla označit Japonsko jako agresora a mezitím, co jednala o vyslání nezávislé komise do Mandžuska, tak tím jen Japonsku poskytovala nezbytný čas pro posílení jeho vlivu.[125]

Britský ministr zahraničí sir John Simon (1932-1933) vyčkával se svým rozhodnutím, jaký druh politiky vůči Japonsku zvolí na reakci USA. Jejich distancování se od konfliktu přimělo z velké míry Británii k zaujmutí smířlivého postupu.[126] S umírněným postupem vyjádřil souhlas i Robert Vansittart, který po zveřejnění svého memoranda v roce 1934, které zhodnotilo možnosti Británie v Evropě i na Dálném Východě k udržení míru. Verdikt zněl jednoznačně, Británie není schopna v současné situaci vzdorovat hrozbě v podobě nacistického Německa a Japonska a z toho důvodu se rozhodla pro volbu menšího zla v podobě domluvy s Tokiem. Při svém rozhodování musela brát v potaz i možnost, že by Japonsko zcela obsadilo Čínu a oslabilo tak Sovětský svaz, který by mohl hrát roli případného spojence proti Německu. Neville Chamberlain, ačkoliv nesdílel sympatie s Japonskem, a stálý podsekretář ministerstva zahraničí Warren Fisher chtěli dokonce jít tak daleko, že by uzavřeli pakt o neútočení mezi Velkou Británií a Japonskem.[127]

Situace se do roku 1937 uklidnila, ale britské ministerstvo zahraničí muselo brát i nadále v potaz případnou další japonskou agresi. Blízko Pekingu došlo v roce 1937 ke zdánlivě nevinnému konfliktu mezi japonskými a čínskými jednotkami, ze kterého vzešla následně totální válka. Je pravděpodobné, že se Japonsko chtělo útokem bránit hrozbě ze strany Sovětského svazu a taky omezit moc komunistů v Číně. Japonský ministerský předseda Fumimaro Konoe se ukázal být jako slabý a snadno manipulovatelný japonskou armádou, která chtěla ve válce pokračovat. Konoe často měnil svá rozhodnutí a pro Británii se tak stal nečitelným a bylo pro ni těžké se s ním jakkoli dohodnout. Velká Británie ale byla v té době zmítána oprávněnými obavami z Hitlera, a proto Číně nijak nepomohla. Japonské agresi učinil přítrž až vstup USA do druhé světové války v roce 1941.[128]

4.2. Italsko-etiopská válka

Itálie v roce 1935 zaútočila na Habeš, který byl svobodným a nezávislým státem a stejně jako Itálie i členem Společnosti národů. Bylo patrné, že Společnost národů již neplní svoji primární funkci, pro kterou byla založena a tou je zachování míru. Itálie tradičně usilovala o získání tohoto území, na čemž nezměnila nic ani italsko-habešská smlouva o míru z roku 1928. Francie i Velká Británie začaly upevňovat do té doby své vztahy s Mussolinim, což jim dávalo naději, že se stane jejich případným spojencem proti Hitlerovi. Velká Británie se nenacházela v pozici, kdyby mohla ztratit spojenectví s Itálií, a proto se rozhodla vyřešit spor mírovou cestou. Anthony Eden přijel s Mussolinim jednat osobně o ceně stažení se italských vojsk z Habeše. Eden se údajně pokusil vyřešit spor tím, že by Habeš poskytla Itálii část svého území výměnou za získání přístupu k moři. Tento návrh dokládá, jak moc byly pro Británii důležité dobré vztahy s Itálií, protože podobné dohody byly podle mezinárodního práva nepřípustné. Mussolini tuto dohodu odmítl, protože pravděpodobně nepočítal s dalším výraznějším projevem nesouhlasu, tento pocit mu mohl dát britský postoj v případě mandžuské krize. Společnost národů se ale k jeho překvapení rozhodla pro historicky první uvalení ekonomických sankcí na Itálii. O jejich uvalení se významným způsobem přičinil tehdejší britský ministr zahraničí Hoare a Eden. Británie se postavila vůči Itálii přísněji než vůči Japonsku i z toho důvodu, že se obávala o italský útok na Egypt nebo Maltu, kde měla své državy.[129]

Italsko-etiopskou válku započal walwalský incident v roce 1934. Ve Wal Walu na hranicích mezi Habešem a Somálskem byla Italy postavena pevnost, která se stala místem střetu habešských a italských vojáků. Tento incident, ačkoliv habešská strana utrpěla větší ztráty, vzal Mussolini jako záminku k napadení Habeše. Etiopie následně požádala Společnost národů o ochranu a mezinárodní arbitráž, která by celý spor vyřešila, ale žádné významnější pomoci se nedočkala. Během července 1935 Velká Británie vyhlásila embargo na zbraně dovážené do Itálie a Etiopie, což ale představovalo pro Etiopii velký problém, protože na rozdíl od Itálie byla technologicky velmi zaostalou a neměla se proti ní jak bránit. Etiopský císař Haile Selassie I. žádal v září roku 1935 Společnost národů o vyslání nezávislých pozorovatelů do Habeše, ale již v říjnu tohoto roku Itálie zaútočila na etiopská města.[130] Společnost národů označila Itálii za agresora a uvalila na ni ekonomické sankce. 9. května 1936 Mussolini i přes pomalý postup jeho vojsk oznámil úplnou anexi území Habeše.[131]

Itálie uváděla jako důvod anexe Etiopie její otrokářskou společnost, která balancovala na hranici anarchie, a proto zde byl Duce nucen zřídit pořádek. Mussolini se schopného habešského císaře obával, protože by mohl případné italské zájmy v Africe ohrozit a také prahnul po koloniálních ziscích, které by mu zajistily přístup k surovinným zdrojům. Italsko-etiopská válka měla velký dopad na budoucí vývoj událostí v Evropě, Velká Británie se nemohla déle spoléhat na italskou podporu proti Hitlerovi a Německo mohlo díky evropským rozporům v klidu upevňovat svůj nacistický režim.[132] Itálie se začínala stále více sbližovat s Německem a před Británií tak stálo těžké rozhodnutí, jaký postoj má k Mussolinimu zaujmout. Válka přišla pro ni v nejhorší možnou dobu, protože ji vzala naděje, jež ji poskytl rok 1934, kdy se Itálie přidala na stranu Británie a Francie, aby se postavila proti pokusu o převrat rakouskými nacisty, které podporoval Hitler. Pokus o puč skončil naštěstí neúspěchem. V roce 1935 Mussolini dokonce svolal konferenci do italské Stresi, kde se velmoci ostře postavily proti německé snaze obsadit Rakousko. Britský vládní kabinet vesměs souhlasil s tím, že primárním cílem je zachovat si přátelské vztahy s Itálií. Proto se britský ministr zahraničí Hoare vydal do Paříže, aby se dohodli na společném postupu s jeho francouzským protějškem Lavalem. Výsledkem byl Hoare-Lavalův pakt, který měl Mussoliniho záměry uspokojit nabídnutím dvou třetin území Etiopie a Itálie se měla ze zbytku území stáhnout. Tento pak ještě před svým schválením pronikl do francouzského a následně britského tisku a veřejnost byla velice rozhořčena nad chladným britský realismem, jež měl zajistit Evropě klid. Díky nelibosti veřejného mínění musel na prosbu premiéra Baldwina podat Hoare demisi výměnou za to, že až se situace uklidní, tak se vrátí do vlády zpět. Na postu ministerstva zahraničí jej tedy vystřídal Anthony Eden, který pokračoval v politice nastavené Hoarem. Francie také nechtěla válku s Itálií, protože ji více zajímala hrozba v podobě nacistického Německa. S appeasementem souhlasil Neville Chamberlain, Eden, Baldwin i Vansittart, jediný kdo stál v opozici byl lord Lothian. Přesto smířlivý přístup Británii nepřinesl italskou náklonnost, to potvrzovalo i vytvoření osy Berlín-Řím v roce 1936. Neville Chamberlain shrnul tíživou situaci, ve které se díky italskému útoku na Habeš nacházela Velká Británie začátkem roku 1936 těmito slovy: „Použitím jedovatého plynu Italové rozehnali a demoralizovali Etiopany, a pokud uspějí v zabití císaře, o kterém se říká, že se rozhodl zemřít na bojišti, tak vypadá pravděpodobně, že odpor zkolabuje. V tom případě budeme čelit situaci, ve které bude veřejné mínění pobouřené italským barbarstvím a dychtivě je bude chtít potrestat, zatímco Italové budou ovládat zemi a vzdají se naprosto podmínek. Společnost národů zase jednou zřetelně neuspěje v tom, aby udělala více, než pobouřila emoce všech okolo a bude obviněna ne neopodstatněně za to, že pobídla Etiopany k tomu, aby spáchali sebevraždu.[133] Veřejné mínění bylo nakonec, jak Chamberlain předpovídal pobouřeno a Společnost národů se opět ukázala být neschopnou akce, a proto Británie postupovala svoji vlastní cestou. Británii se podařilo podepsat s Itálií tzv. gentlemanskou dohodu, která zajišťovala status quo ve středomořské oblasti a Británii tak poskytla alespoň částečnou jistotu, že se občanská válka ve Španělsku díky italské podpoře nevymkne kontrole. V roce 1937 ale Mussolini podepsal Pakt proti kominterně, který zavazoval ke společnému postupu proti Sovětskému svazu Itálii, Německo a Japonsko. Britské snahy o získání Itálie na svoji stranu byly definitivně zmařeny, když Mussolini vyjádřil souhlas s německým anšlusem Rakouska. Smířlivý přístup Británie vůči Itálii bývá často kritizován, protože v roce 1935 měla naprostou vojenskou převahu a mohla tak zabránit italské expanzi, nicméně vláda si nebyla jistá, zda tomu tak skutečně je a pravděpodobně by se i přesto snažila válečnému střetu vyhnout.[134]

4.3. Remilitarizace v Porýní

Hitler využil příležitosti, kterou mu přinesl rozruch způsobený italskou expanzí do Etiopie a v roce 1936 obsadil vojenskými jednotkami oblast v Porýní. Tímto aktem porušil Versailleskou dohodu, která udělala z Porýní demilitarizované pásmo, jež mělo především zvýšit bezpečnost francouzských hranic.[135] Obsazení Porýní předcházelo zavedení branné povinnosti v roce 1935 a uzavření námořní dohody s Británií. Německé vojsko mělo pokyny, aby se při případném vojenském střetu s francouzskými vojáky stáhlo. Hitler si nebyl jistý, zda uspěje. Dalo by se říci, že spíše zkoušel, co všechno si vůči velmocím může dovolit. Francie byla touto německou akcí rozzuřena, ale dospěla k názoru, že bez podpory Velké Británie sama nic nezmůže. Reakcí na remilitarizaci byla konference v Paříži, kde se Eden s lordem Halifaxem zasloužili o zmírnění francouzského postoje a dále pak pokračovala v Londýně, kde došli politici k závěru, že obsazení Porýní porušuje Versailleskou smlouvu, ale další kroky nepodnikli.[136] Jako záminku k okupaci Hitler využil smlouvu mezi Sovětským svazem a Francií o neútočení z roku 1935. Podle Hitlera Francie porušila tímto paktem Locarnskou dohodu. Německo vnímalo smlouvu mezi Sovětským svazem a Francií jako útok proti němu. Důvodem bylo to, že se Francie se Sovětským svazem dohodla na tom, že v případě nutnosti obě země zasáhnou proti agresi Německa bez konzultace Společnosti národů. Podle von Ribbentropa tak Francie může sama rozhodnout, co považuje za agresivní útok ze strany Německa a zasáhnout proti němu.[137] Britská vláda se k celé záležitosti vyjádřila tak, že není nic překvapujícího na tom, že Německo chce vykonávat státní suverenitu nad celým svým územím. Aby si Británie usmířila Francii, uzavřela s ní dohodu o tom, že v případě jejího napadení jiným státem jí Británie přijde vojensky na pomoc. Spolu s remilitarizací Porýní se vyskytují často názory, že bylo osudovou chybou nezasáhnout proti Německu. Takto se vyjadřoval zejména Winston Churchill, ale je málo pravděpodobné, že by se tak Evropa vyhnula druhé světové válce.[138] Jak dokládá Paul Schmidt, tlumočník Hitlera ve svých pamětech, tak Němci neočekávali, že Francie nezaútočí. Nejistotu, kterou doprovázelo obsazení Porýní, popisuje těmito slovy: „´Jestliže klade Francie byť jen minimálně důraz na svoji bezpečnost, pak musí nyní za všech okolností vtáhnout do Porýní´, řekl mi jeden přítel z ministerstva zahraničí ještě 7. března, a vyjádřil tak v našem úřadě velmi rozšířený názor. ´Těch 48 hodin po vpádu do Porýní bylo nejnapínavějším momentem v mém životě, říkával nejednou Hitler, dokonce ještě i během války.´” Francie nebyla ochotna zasáhnout bez podpory Británie a francouzský ministr zahraničí Flandin se velmi snažil získat Británii na svoji stranu. Schmidt zaznamenal naléhavost a závislost Francie na Británii takto: „´Celý svět a obzvlášť malé národy, dnes pohlíží na Anglii´, vyjádřil se tehdy Flandin v kruhu prominentních Angličanů v přítomnosti Churchilla. ´Pokud teď Anglie bude jednat, může vést Evropu…, je to Vaše poslední šance. Když se teď Německu nepostavíte, je vše ztraceno. ´“ [139]

Nicméně je důležité si uvědomit, že se britský vládní kabinet téměř jednohlasně shodl na tom, že vojenská odpověď z britské strany by neměla šanci na úspěch. K tomuto názoru se v té době přiklonil i Churchill, nebo významný odpůrce appeasementu Hugh Dalton. Stálý podsekretář ministerstva zahraničí Robert Vansittrat přišel s návrhem, aby byly Německu vráceny alespoň některé kolonie a tím by mohl být na určitou dobu vyřešen problém s jeho územními nároky. K tomuto účelu byla zřízena komise, jejímiž členy byli MacDonald, Chamberlain, Eden, lord Halifax, John Simon a sir Runciman. Otázka kolonií byla projednávána s Francií a s německým ministrem hospodářství Schachtem, ale k žádné dohodě nedošlo.[140]

4.4. Anšlus Rakouska

Hitler se netajil tím, že chtěl ovládnout Rakousko a Československo, čímž by získal materiální základnu a usnadnilo by mu to zaútočit posléze na ostatní státy, ačkoliv spojení Rakouska a Německa zakazovala Versailleská smlouva.[141] Lord Halifax se v roce 1936 vyjádřil v tom smyslu, že chápe německé aspirace na získání více životního prostoru ve východní Evropě. Plán na anšlus Rakouska Hitler připravoval již v roce 1937. Vojenští velitelé sice útok na Rakousko nedoporučovali, protože německá armáda by mohla být snadno poražena v případě zásahu Francie s Británií, ale Hitler byl přesvědčen, že tak neučiní. Rakouský kancléř Kurt von Schuschnig byl slabý a nedokázal Hitlerovi dlouho vzdorovat.[142] Hitlerovi nahrávala i ta skutečnost, že Mussolini s anšlusem souhlasil, protože je svazovalo vytvoření osy Berlín-Řím z roku 1936. Schuschnig byl pozván 12. února na jednání s Hitlerem ohledně budoucího vývoje vztahů mezi Německem a Rakouskem. Hitler žádal, aby se Seyss-Inquart, vůdce NSDAP v Rakousku, stal novým ministrem vnitra, dále chtěl, aby byli propuštěni všichni uvěznění nacisté a byla vytvořena hospodářská unie mezi Rakouskem a Německem. Aby si zajistil splnění těchto požadavků, tak Hitler pohrozil, že pokud se nestane, jak si přeje, tak dojde k vojenské okupaci Rakouska. Schuchnig se snažil získat alespoň nějaký prostor pro rozhodnutí tím, že chtěl vyhlásit referendum, ve kterém by se lidé sami rozhodli, zda o připojení k Říši stojí. Tomu chtěl Hitler zabránit a vyvinul větší tlak na rakouského presidenta Miklase, pod jehož tíhou nakonec odvolal Schuchnigovu vládu, kterou nahradila vláda Seyss-Inquarta, kerý následně požádal Německo, aby nastolili v zemi pořádek. Tak došlo k tomu, že 12. března 1938 bylo Rakousko připojenou k třetí Říši. Obsazení bylo ze strany rakouského obyvatelstva vítáno s nadšením a Hitlerovi se usnadnila cesta na balkánský poloostrov.[143]

Hitler anšlusem Rakouska značně riskoval stejně jako při remilitarizaci Porýní. Pokud by proti němu zasáhla Francie, tak by ji nebyl schopen vojensky vzdorovat a navíc zde existovala možnost, že by Francie spolu s Británií vyhlásila bojkot na dovoz surovin do Německa, na kterém bylo existenčně závislé.[144] Německý ministr obrany Werner von Blomberg upozorňoval na to, že německé armáda je i přes čtyřleté vyzbrojování slabá a v případě, že by se Německo muselo zároveň bránit na západních hranicích proti Francii, tak by na to mohlo využít nanejvýš 12 divizí oproti možným 60 divizím z francouzské strany. Hitler i přes možná nebezpečí učinil znovu krok do neznáma, protože viděl výhodu spíše na německé straně. Správně předpokládal, že Británie nezaútočí, protože musí čelit jiným problémům ze strany Japonska, Indie, Irska a Itálie ve středomoří a Francie zase nepodnikne protiútok bez britské podpory.[145] Británie na anšlus reagovala opět umírněnou cestou a rozhodla se proti němu nijak nezasahovat. Stejně se musela zachovat i Francie, která byla ve svých rozhodnutích zcela závislá na Británii, ačkoliv sama měla dostatečnou vojenskou sílu na to, aby anšlusu mohla zabránit.

4.5. Mnichov

Po anšlusu Rakouska se dalším Hitlerovým cílem stalo odtržení Sudet od Československa. Jeho hlavním argumentem bylo to, že v pohraničních oblastech žije německá menšina, která tvoří 3,5 miliónů a měla by se vrátit zpět do Říše. Británie nebyla připravena bránit Československo, nebyla s ním vázána žádnou smlouvou a jednalo se o nově vzniklý stát, který nehrál v britské politice udržování sil žádnou roli. Francie byla však vázána dohodou s Československem, která ji zavazovala v případě vojenského napadení přispěchat na pomoc a před Británií se tedy naskytla otázka, zda by Francii podpořila, pokud by se rozhodla dostát svým závazkům. Britský premiér Neville Chamberlain zdůvodnil, proč Británie vojensky nepodpoří Československo takto: „Stačí se pouze podívat do mapy, že není nic, co by Francie nebo my mohly udělat, aby to možná zachránilo Československo před obsazením Němci, pokud by si to přáli. Rakouské hranice jsou prakticky otevřené, velké Škodovy zbrojní závody jsou ve vzdálenosti snadného bombardování z německých letišť, všechny železnice vedou přes německé území, Rusko je 100 kilometrů vzdáleno. Proto nemůžeme Československu pomoc- bylo by pouze záminkou, abychom šli do války s Německem.[146]

Britská dominia oznámila vládnímu kabinetu, že do války kvůli Sudetům jít nechtějí, což nebylo až tak překvapivé. Sir Thomas Inskip, kterým byl britským ministrem pro koordinaci obrany vyhodnotil československou vojenskou situaci, jako nedostatečnou a podpořil rozšířený názor, který zastával i sám britský premiér Neville Chamberlain, že by se německému útoku nedokázalo ubránit. Konrad Henlein, vůdce sudetoněmecké strany, zformuloval na popud Hitlera, který chtěl, aby sudetští Němci stupňovali napětí tzv. karlovarský program, který po československé vládě žádal splnění osmi bodů, které by Sudetám přinesly autonomii a znamenaly de facto rozbití Československa. Britové se shodli na tom, že záruky Československu nedají, ale i přesto zvýšili zbrojení. Zůstávala zde ale otázka, jak se mají zachovat k Francii. Francouzský premiér Léon Blum a ministr zahraničí Paul-Boncour ujistili Československo, že v případě nutnosti vojenského zásahu by musel zasáhnout i Sovětský svaz, který měl smlouvu s Francií a pravděpodobně i Velká Británie. Blumův kabinet ale padl a byl vystřídán nový premiérem Édouardem Deladierem a ministrem zahraničí Georgesem Bonnetem, což hrálo Británii do karet, protože i přesto, že i Deladier chtěl Československu pomoc, tak byl snáz manipulovatelný.[147] Francouzská a britská vláda se nakonec dohodly tak, že vyvinou nátlak na československou vládu, aby přijala sudetoněmecké požadavky a zároveň sdělili Berlínu, že se snaží co nejrychleji najít řešení, ale německá vláda by si měla bát vědoma toho, že pokud Francie vstoupí do války s Německem, tak je dost možné, že tak bude muset učinit i Británie. Celá situace eskalovala během květnové krize, kdy československá vláda dostala informace o tom, že se Hitler chystá na útok a přemisťuje své jednotky k hranicím. Na to Československo reagovalo částečnou mobilizací, ale jak se záhy ukázalo, tak šlo o mylnou informaci a situace se nakonec uklidnila.[148]

Británie se rozhodla poslat do oblasti Sudet nezávislého zprostředkovatele, který by usnadnil jednání mezi československou vládou a sudetoněmeckou stranou a zároveň zmapoval tamní situaci. Lord Halifax, který tento způsob řešení navrhl, vybral bývalého ministra obchodu lorda Runcimana. Runcimana měla oficiálně pozvat československá vláda, která tak skutečně učinila a proto 3. srpna 1938 spolu s ekonomickým poradcem Ashton-Gwatkinem dorazili do Prahy. Vyslání nezávislého pozorovatele znamenalo dosud nezvyklý zásah z britské strany do záležitostí středoevropského státu, i přestože jeho rozhodnutí měla být činěna pouze na vlastní zodpovědnost. Runciman se setkal s prezidentem Benešem a s představiteli sudetoněmecké strany, ale nezdálo se, že by jeho přítomnost významným způsobem přispívala k řešení konfliktů. Od lorda Halifaxe byl Runciman instruován, že v případě, kdy by se obě strany sporu nedohodly na řešení, tak nemá v žádném případě přinášet vlastní návrhy, které by vedly ke kompromisu a jediné, co může udělat je navrhnout vypsání plebiscitu. Benešova vláda nakonec 7. září přijala tzv. čtvrtý plán, ve kterém přistoupila na všechny sudetoněmecké požadavky, s čímž Henlein vůbec nepočítal, a proto se rozhodl jet poradit s Hitlerem o dalším postupu, který mu poradil, aby vyvolával nepokoje a získal tak čas. Runcimanova mise tak nenalezla řešení a byla odvolána.[149]

Chamberlain se pokusil vyřešit krizi o Sudety osobním setkáním s Hitlerem a věřil, že se Hitler ještě nerozhodl pevně pro nějaké řešení. Svůj plán sdělil nejdříve lordu Halifaxovi a Simonovi, aby si zajistil jejich souhlas předtím, než předstoupí před vládní kabinet. V té době probíhal sjezd německé SdP v Norimberku, kde Hitler 12. září řekl, že mu stávající hranice vyhovují a jediné co si přeje je, aby sudetští němci získali autonomii v rámci Československa. Hitler byl ale až v době projevu dohodnutý s Henleinem, že sudetští Němci vyvolají vlnu nepokojů, což se jim skutečně povedlo a československá vláda vyhlásila stanné právo, což dalo sudetské SdP do ruky trumf, který potřebovali a jako reakci na to přerušili jednání o autonomii. Ve stejný den, kdy probíhal sjezd v Norimberku, se sešel i britský vládní kabinet, aby projednal možnost vojenského zásahu ve střední Evropě. Nebylo překvapivé, že Chamberlainovi oblíbení ministři Hoare, Simon a Wood se stavěli proti možnosti války, zatímco ministr námořnictva Duff Cooper se přikláněl k možnosti války. Chamberlain se rozhodl po vyhrocení situace v Sudetech již déle nevyčkávat a 15. září přiletěl do Mnichova a poté se přesunul na místo první série jednání, a to do německého Berchtesgadenu. Zde byl vyrozuměn Ribbentropem o tom, že Henlein už nechce s československou vládou dále jednat, ale chce být bezpodmínečně připojen k Říši.[150] Požadavek na odtržení Sudet mu poté zopakoval i Hitler a Chamberlain na to odpověděl tak, že s tím „v principu” souhlasí, ale bude to muset projednat se svoji vládou, a proto žádal Hitlera o nějaký čas. O Chamberlainově misi byli Francouzi informování až se s požděním a byli přizváni k jednáním do Londýna. Výsledkem jednání mezi francouzským ministrem zahraničí Bonnetem a Chamberlainem, kterého doprovázeli Halifax, Simon a Hoare bylo opět vyvinout tlak na Prahu a donutit ji, aby návrh na odtržení Sudet přijala a zbylému státnímu útvaru budou poskytnuty garance. Nato pražská vláda reagovala s odmítnutím a britská vláda se rozhodla za Benešem poslat britského velvyslance v Praze Basila Newtona a francouzského velvyslance de Lacroixe, kteří přiměli Beneše změnit názor.[151]

Paul Schmidt zdokumentoval rozhovor mezi Chamberlainem a Hitlerem takto: „´Násilí´, vyjel Hitler, ´kdo mluví o násilí? Pan Beneš používá tohoto násilí proti svým krajanům v Sudetech, to pan Beneš mobilizoval v květnu, nikoli já´…´Déle už si to nenechám líbit, ´ zvolal Hitler velmi vzrušeně. ´V nejkratší lhůtě tuto otázku – ať tak či onak – vyřeším z vlastní iniciativy. ´ Zde se poprvé v rozhovoru se zahraničním státníkem vynořil obrat „ať tak či onak”, který byl podle mne tehdy i později znamením krajního nebezpečí. Přeložil jsem jej samozřejmě správně do angličtiny „one way or another”, ale podle smyslu nyní a také napříště znamenal: ustoupení druhé strany nebo-vstup vojsk, použití síly, řešení válkou. Nyní byl vzrušen i Chamberlain, který si až doposud všechno vyslechl s vážným klidem…´Je-li to Váš úmysl, proč jste mne pak nechal přijet do Berchtesgadenu? Za těchto okolností bude nejlepší, když zase okamžitě odjedu zpět´…Hitler na okamžik zaváhal…V této vteřině šlo skutečně na ostří nože „o válku nebo mír”. Ale stala se překvapivá věc. Hitler se stáhl.[152]

Když se vracel Chamberlain se sirem Horacem Wilsonem po druhé na jednání s Hitlerem 22. září do hotelu Dreesen v Godesbergu, byl spokojen s výsledky své práce, protože se zasloužil o to, že dohoda z Berghofu byla splněna. Chamberlain chtěl Hitlera ohromit tím, čeho mezitím v Británii dosáhl, což vystihuje následující citát: „Po tomto výkladu se s uspokojením opřel ve své židli s výrazem v obličeji, jako by chtěl říci: ´Neodvedl jsem během těchto pěti dní vynikající práci?´ Takový byl můj dojem, protože souhlas Francouzů, a dokonce i Československa k faktickému odstoupení území se mi v tomto okamžiku zdál jako mimořádný krok vstříc. O to jsem byl překvapenější, když jsem slyšel Hitlerův hlas, jak klidně, skoro s politováním, ale přece jen s jistou tvrdostí prohlásil: ´Je mi velmi líto, pane Chamberlaine, že s touto věcí již nemohu souhlasit. Po vývoji, ke kterému došlo za poslední dny, již toto řešení není možné.´ [153] Tím byla jednání dočasně přerušena, protože se vyskytla na mrtvém bodě. Wilson poslal Hitlerovi zprávu, ve které ho žádal, aby zformuloval v několika bodech, co si tedy přeje. Hitler zopakoval znovu všechny jeho požadavky bez jediné změny a trval na tom, aby české obyvatelstvo vyklidilo oblast Sudet mezi 26. a 28. Září a zároveň si nepřál, aby byla v pohraničí přítomna mezinárodní komise, kterou navrhoval Chamberlain.[154] Chamberlain označil toto memorandum za diktát, celá situace byla navíc stižena tím, že do jednání vstoupila zpráva, že Československo vyhlásilo částečnou mobilizaci. Hitler nakonec souhlasil s jediným ústupkem, a to prodloužit datum transferu českého obyvatelstva na 1. října. S tímto se Chamberlain vracel do Londýna a o výsledcích jednání byla vyrozuměna Praha, která se stavěla zásadně proti. Navíc částečnou mobilizaci vyhlásila i Francie a Británie se rozhodla pro jistotu poslat část svého loďstva na moře. Mezitím měl Hitler projev v Berlíně, ve kterém prohlásil, že do 1. října vyšle své vojenské jednotky na oblasti Sudet.[155]

Během vládního zasedání utrpěl Chamberlain kritiku i ze strany svých dosavadních stoupenců. Nejdříve se proti němu vyslovil Duff Cooper, který chtěl, aby Británie začala preventivně mobilizovat a zvážila možnost zapojení se do válečné akce, kdy by podle něj měla podpořit Francii. Samuel Hoare, který byl jedním z nejbližších Chamberlainových spojenců, začal zcela překvapivě obhajovat tvrdší postup vůči Německu a podle něj by měla Británie Hitlerovi pohrozit tím, že proti němu vytvoří alianci s Francií a Sovětským svazem. Chamberlain byl jeho kritikou zaskočen, ale i přesto se to nevyrovnalo šoku, který mu přinesl následující den. Lord Halifax, který měl na Chamberlaina velký vliv a do té doby ho v appeasementu podporoval, změnil během noci názor, čímž Chamberlain ztratil ve vládě rozhodujícího spojence. Chamberlain věřil i po neúspěchu posledního setkání, že se s Hitlerem stále dohodnout, ale lord Halifax vznesl pochybnost, zda je vůbec možné, aby se s naprosto odlišným ideologickým systémem, jaký představuje nacismus, dalo dosáhnout míru. Pokračoval dále tím, že by britská vláda neměla na Československo tlačit, aby přijalo godesbergské podmínky, a pokud je skutečně odmítne, tak by jej měla Británie s Francií podpořit. Tak se Chamberlainova premiérská pozice poprvé silně otřásla v základech, proti němu nyní stála opozice tvořena jeho nejbližšími spolupracovníky, kteří tvořili tzv. užší kabinet, jež projednával výsostně všechny záležitosti předtím, než byly postoupeny kabinetu. Chamberlainova taktika i přes kritiku zůstala stejná, snažil se splnit Hitlerovi podmínky a donutit pražskou vládu, aby je přijala. K tomu potřeboval získat podporu Francie. Daladier s Bonnetem chtěli dostát svému závazku a podpořit Československo. Chamberlain se snažil změnit jejich názor, ale prozatím neúspěšně. Lord Halifax se rozhodl bez premiérova souhlasu pro vlastní řešení a oznámil britskému velvyslanci v Berlíně Hendersonovi, že má pro Hitlera jménem premiéra zprávu, ve které bylo sděleno, že pokud Francie vyhlásí Německu válku, tak ji podpoří i Británie. Henderson měl dále hrozit Hitlerovi vytvořením aliance Británie, Francie a Sovětského svazu, jednalo se tedy o nejráznější vyjádření nesouhlasu s Hitlerovou zahraniční politikou z britské strany během celé krize.[156] Zároveň Sir Wilson dostal pokyny od Chamberlaina, aby se Hitlera zeptal, zda existuje nějaká možnost, že by ve svých požadavcích ustoupil a dále mu měl sdělit, že by měla být vytvořena mezinárodní komise, která by pomohla klidnému přesunu obyvatel. Na druhý pokus se Wilsonovi podařilo sdělit prohlášení spolu s varováním v případě, že Hitler vojensky Československo napadne. Hitler se ale rozčílil a pokračoval dále ve své neústupnosti. Chamberlain se tedy pokusil o poslední možnost a to požádat Mussoliniho, aby přiměl Hitlera uspořádat konferenci Francie, Británie, Itálie a Německa, kde by se dohodli na podmínkách přesunu obyvatel. Hitler se rozhodl sezvat konferenci do Mnichova, bylo to Chamberlainovo malé vítězství 28. září, kdy to vypadalo na to, že každou chvíli vypukne válka, získal čas a možnost další debaty.[157]

Když Chamberlain spolu s Wilsonem, Ashton-Gwatkinem, Strangem a lordem Dunglassem odlétali 29. září do Mnichova, přišel se s nimi rozloučit celý kabinet, který byl cestou nadšen. Mnichovská dohoda byla podepsána ve dvě hodiny ráno 30. září, Hitler získal co chtěl a prohlásil, že transfer proběhne během deseti následujících dní.[158] Po Chamberlainově návratu do Londýna ho davy vítaly nadšením za to, že se Británie úspěšně vyhnula válce. Nadšení nesdíleli ale všichni. Duff Cooper a Con O´Neill podali rezignaci a proti Chamberlainovi se začala vytvářet stále větší opozice ve vládě.[159]

Druhá světová válka ukončila veškeré naděje appeaserů a zmařila plány Británie, aby se vyhnula válečnému konfliktu. 1. září 1939 po napadení Polska začalo být jasné, že na Hitlera politika usmiřování neplatí. V ten samý den večer předstoupil Neville Chamberlain před sněmovnu a oznámil, že pokud se Němci urychleně nestáhnou z polského území, tak spolu s Francií budou nuceni vyhlásit Německu válku.[160]

Po napadení Polska si uvědomil i jeden z posledních zastánců appeasementu Neville Chamberlain, že válka je nevyhnutelná, což dokládá jeho dopis sestře Idě, ve kterém popsal situaci takto: „I když je Polsko válcováno mnohem rychleji, než náš lid předpokládal, tak se nedá říct, že by válka na západě začala. Před nějakým časem bylo mnohem více evidentní, že německým plánem bylo navrhnout mírovou smlouvu, jakmile dokončí svoji východní vojenskou akci a že neudělají nic, co by mezitím ohrozilo její úspěch. Teď vidím, že Goering přišel s myšlenkou spojenou jako obvykle s urážkami, chvástáním se a výhružkami…Naší první odpovědí je oznámení o našich přípravách na tříletou válku.[161]

Poznámky

[123] NEVILLE, P. Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce. s. 83-85.

[124] Documents on British Foreign Policy 1919-1939. II. series, V. díl. Enclosure in No. 491: Colonel Badham-Thornhill to Sir M. Lampson. PEKING, Jul, 1931. str. 631-632.

[125] SKŘIVAN, A. Japonská válka, 1931-1945. s. 15,16, 44.

[126] All Souls Group navrhovala, aby Británie spolu s USA uvalily na Japonsko ekonomické sankce. Tento návrh byl podložen argumentem, že Japonsko je závislé na obchodu právě s Británií a USA, které se dohromady podílejí na polovině japonského vývozu a dovozu a díky dováženému materiálu umožňují Japonsku vést válku. Ale výsledků je možné dosáhnout pouze v tom případě, že Británie bude podpořena USA, pokud by k tomu nedošlo, tak by se podle All Souls měla Británie pokusit řešit konflikt mírovou cestou. ASTER, Appeasement and All Souls: a portrait with documents, 1937-1939, in: Camden Fifth Series, s. 130.

[127] NEVILLE, P. 2001. Lord Vansittart, Sir Waldorf Selby and the Debate about Treasury Interference in the Conduct of British Foreign Policy in the 1930s, in: Journal of Contemporary History. Oct. 2001, vol. 36, no. 4, s. 628-630

[128] REISCHAUER, CRAIG, Dějiny Japonska, s. 248, 249.

[129] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 84-86.

[130] Haile Selassie I. byl etiopským císařem v období let 1930 až 1974 a v roce 1935 byl zvolen časopisem The Time mužem roku pro jeho osvícené myšlenky.

[131] CÍLEK, R. Každý, kdo unese oštěp…První a poslední Mussoliniho vítězství, válka o Habeš 1935-1936, s. 64, 257-260.

[132] ZÁHOŘÍK, J. Etiopie v letech 1923-1935, cesta k italské invazi, s. 140, 142, 143.

[133] SELF, R. 2005. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol. 4, The Downing Street Years, 1934-1940, s. 184.

[134] NEVILLE, P. Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 69, 72-77.

[135] Von Neurath byl proti obsazení Porýní, které považoval za porušení Locarna. Hitler veřejně prohlašoval, že zbytek Versailleské smlouvy uznává, což von Neuratha zcela logicky přivedlo k otázce, proč nemůže respektovat i smlouvu z Locarna. Nicméně Hitlerovými nejbližšími spolupracovníky, mezi které patřil na příklad Göebbels bylo obsazení Porýní důkazem silného německého ducha a doprovázeno častými hesly jako Deutschland über alles! A. L. Kennedy spatřoval největší nebezpečí nacistického režimu, které plně vyniklo díky remilitarizaci Porýní v tom, že Německo není schopné existovat jen tak, ale musí neustále směřovat k nějakému cíly a mít nějaký hlubší účel, proto z nacistického Německa nikdy nebude mírumilovný stát. MARTEL, The Times and Appeasement: the journals of A. L. Kennedy, 1932-1939, in: Camden Fifth Series, s. 202, 204.

[136] NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. století, s. 128-130.

[137] FENWICK, 1936. The Relation of the Franco-Soviet Pact to the Locarno Treaty, in: The American Journal of International Law, Aug. 1936, vol. 30, no. 2, s. 265-270.

[138] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 92-96.

[139] SCHMIDT, Paměti Hitlerova tlumočníka 1935-194 , s. 37 a 43.

[140] NEVILLE, P., Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 91-98.

[141] Pokus o sjednocení Rakouska a Německa proběhl již po první světové válce, ale tomu vítězné mocnosti zabránily Versailleskou mírovou smlouvou. Poté Hitler v roce 1934 podporoval rakouské nacisty, ale to skončilo neúspěchem, protože se Itálie přiklonila na stranu mocnostem a hrozila, že by vojensky napadla Rakousko. V roce 1936 byla mezi Německem a Rakouskem uzavřena dohoda o přátelské spolupráci obou zemí, to vše představovalo první kroky pro propojení těchto dvou států. MÜLLER, KRIEGER, VOLLRATH, Dějiny Německa, s. 285.

[142] ORT, Evropa 20. století, s. 87 a 88.

[143] NÁLEVKA, Světová politika ve 20. století, s. 143-145.

[144] Británie sice proti anšlusu nijak ostře nezasáhla, protože bylo pouze otázkou času, než se Hitler pokusí znovu o spojení s Rakouskem. I přesto se ale Siru Inskipovi povedlo prosadit zvýšení produkce letadel pro případ, že by Německo ve svých teritoriálních požadavcích i nadále pokračovalo. ARCHIV MINISTERSTVA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ, II. sekce, 1919-1939. Parliamentary Debates: House of Commons, Jul. 1938, roč. 338, č. 156, s. 2931-2932.

[145] PRESS. 2004/2005. The Credibility of Power: Assessing Threats during the ´´Appeasement´´ Crises of the 1930s, in: International Security. Winter 2004/2005, vol. 29, no. 3, s. 136-169. (s. 146, 147)

[146] SELF, R. 2005. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol. 4, The Downing Street Years, 1934-1940, s. 307.

[147] Když se na své návštěvy Prahy ptal A. L. Kennedy československého prezidenta Beneše na důvody, proč by měla dát Británie záruky Československu, tak Beneš opíral své argumenty o zcela racionální důvody. Jedním z nich byl velký průmyslový potenciál, který by Německo pouze posílil, a také strategická zeměpisná pozice. Dalším důvodem byl ten, že v případě vypuknutí války by bylo Československo donuceno postavit se na stranu Německa proti Spojencům. Podle Beneše bylo pouze otázkou času, kdy se Británie bude nucena Hitlerovi postavit a před obsazením Československa se Německo nacházelo ještě stále ve slabé ekonomické situaci, a proto je výhodnější zasáhnout teď než později. Beneš byl hluboce přesvědčen o tom, že je pouze otázkou času, než se Německo samo zhroutí a přestane představovat riziko a Británie by tedy měla Německo držet co možná nejdéle od dalších surovinných zdrojů. MARTEL, The Times and Appeasement: the journals of A. L. Kennedy, 1932-1939, in: Camden Fifth Series, vol. 16, s. 261, 262.

[148] NEVILLE, Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 110-115.

[149] ELLINGER, Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 182-188.

[150] Lord Runciman viděl problém sporu především neochotě jednat ze strany sudetských Němců, československá vláda se byla schopna a ochotna dohodnout téměř na všem.

[151] GILBERT, The Appeasers, s. 142, 144, 145, 149-151.

[152] SCHMIDT, Paměti Hitlerova tlumočníka, 1935-1945, s. 120.

[153] SCHMIDT, Paměti Hitlerova tlumočníka, 1935-1945, s. 124.

[154] MIDDLEMAS, The Strategy of Appeasement, s. 364, 365.

[155] IRVING, Hitlerova válka a válečná stezka let 1933-1945, s. 154, 155.

[156] ELLINGER, Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce, 1937-1940, s. 210-225.

[157] NEVILLE, Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 136-140.

[158] Chamberlain se vracel zpět do Londýna jako hrdina, který zachránil evropský mír. Stejné nadšení bylo sdíleno i z německé strany, kdy novinové články nesly názvy, jež oslavovaly předejití války s Anglií. OVATION IN LONDON, The Times, 1. října 1938, s. 12.

[159] GILBERT, The Appeasers, s. 178-183.

[160] INVASION OF POLAND: GERMANY ATTACKS ACROSS ALL FRONTIERS. The Times, 2. září 1939, s. 10.

[161] SELF, R. 2005. The Neville Chamberlain Diary Letters. Vol. 4, The Downing Street Years, 1934-1940, s. 445.

Seriál

  1. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století
  2. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Úvod
  3. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 1.
  4. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 2.
  5. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 3.
  6. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 4.
  7. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Závěr
  8. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Sylvia Rejnartová 🕔02.12.2011 📕5.938

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře