Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 2.

Autor : Bc. Sylvia Rejnartová 🕔02.12.2011 📕8.235

Seriál

  1. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století
  2. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Úvod
  3. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 1.
  4. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 2.
  5. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 3.
  6. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 4.
  7. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Závěr
  8. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století

Podobné články

Další články autora

2. Vývoj po první světové válce

První světová válka se zcela zásadním způsobem podepsala na poválečném obrazu Evropy. Oficiálně byla ukončena po podepsání příměří 11. listopadu 1918, ale jak samotný vývoj událostí ukázal, tak mír představoval pouhou krátkou přestávku před ještě děsivějším konfliktem. Velká válka nevyřešila problémy, které vedly k jejímu vzniku. Naopak s sebou přinesla velkou nezaměstnanost, která byla způsobena zejména vojáky, kteří se vraceli domů z války. Krátce po jejím skončení vypukla epidemie španělské chřipky, které podlehlo obrovské množství lidí. Mapa Evropy se zásadním způsobem změnila, vzniklo mnoho nových států a naopak jiné zanikly. V Rusku propukla bolševická revoluce a Evropou se linul strach z jejího možného rozšíření do okolních států.

Velká válka neměla vítěze, protože v ní proti sobě stála Evropa samotná a díky tomu si dovolila upadnout na samé dno morálního a společenského rozkladu. Všichni byli otřeseni z toho, že vůbec takový válečný konflikt mohl vypuknout. A právě tyto názory představovaly dokonalou živnou půdu pro vznik appeasementu. Po první světové válce se stalo velmi silně zakořeněným přesvědčením, že válka mezi Velkou Británií a Německem nebyla nutná, a že Velké Británii tento světový konflikt nepřinesl nic pozitivního. To bylo podpořeno do jisté míry i tím, že oba státy byly vyspělými průmyslovými zeměmi, které si byly v mnohém podobné i mentalitou. Pro Británii bylo Německo rozhodně bližší než například Francie, anebo Itálie. I Lloyd George[10] věřil, že k válce nemuselo vůbec dojít a prosazoval nastolení dobrých vztahů a spolupráce s Německem. Appeaseři byli toho názoru, že vzájemný dialog a porozumění mezi Velkou Británií a Německem je klíčové k zachování evropského míru.[11] Tato víra a snaha přetrvávala až do roku 1939, kdy i největší optimisté pochopili, že již nelze dále ustupovat.[12]

2.1. Vliv Pařížské konference na formování britského appeasementu

Versailleský mírový systém se zásadním způsobem podílel na utváření Evropy po Velké válce a může být považován za významný mezník v utváření politiky appeasementu.[13] Mírový systém bývá velmi často kritizován a to nejen v současnosti, kdy lze jeho vývoj posuzovat již s jistým odstupem. Velkou vlnu rozhořčení vyvolal ještě předtím, než stihly být všechny body projednány a smlouvy podepsány. Dlouhé 19. století s sebou přineslo velký předěl ve společenském a technologickém vývoji. Během Velké války, jež toto století ukončila, byly použity nové zbraně a do původně nevinného konfliktu byl později zatažen téměř celý svět. Právě to dává versailleskému systému výsostné postavení, protože mírové dohody, jež byly uzavírány před Velkou válkou, měly odlišný charakter. Vítězné velmoci byly přesvědčeny, že je důležité postavit se tvrdě vůči poraženým státům, a zejména pak vůči Německu. Díky tomuto přesvědčení se rozdělila Evropa, a Německo, které do té doby udržovalo dobré vztahy s Velkou Británií, se najednou ocitlo na druhé straně s nálepkou jednoznačného viníka Velké války. Nicméně i mezi vítěznými velmocemi panovala nejednotnost v názoru, jak potrestat Německo. Do velké míry udávala hlavní tón jednání Francie, která nebyla ochotna vidět dlouhodobější důsledky jejich názorů, které prosadila.

Pařížská konference měla na utváření britského appeasementu velký vliv, protože zde došlo ke změně úhlu pohledu na Německo a byly zde položeny první základy pro umírněnou zahraniční politiku vůči němu. Velká Británie čím dál více nesouhlasila s nekompromisními názory Francie a vnímala, že tradiční politika rovnováhy sil začíná být vychýlena právě v její prospěch. V centrální Evropě přestaly existovat dva nejsilnější státy, Německo a Rakousko-Uhersko, se kterými se Velká Británie v diplomatických stycích tradičně spojila, kdykoli to bylo nutné. Teď se nacházela v takové situaci, kdy se mohla obrátit pouze na Francii, se kterou se velmi často rozcházela v názorech, jak ukázala sama Versailleská konference. K formování britského appeasementu vůči Německu také přispěla skutečnost, že v americkém Kongresu nebyly schváleny veškeré výsledky, jež s sebou Versailles přinesl. USA se později stáhly z evropského dění a Velká Británie tak zůstala zcela osamocena se svými umírněnými postoji. Je pravda, že můžeme appeasement spatřovat již v politice devatenáctého století, nicméně to byla právě Pařížská konference, která pomohla formovat appeasement do konkrétní podoby. Bylo to zejména nepochopení francouzské diplomacie, které donutilo britské politiky, aby se jasně vymezili proti ní, anebo s ní naopak souhlasili. Versailleská smlouva s Německem byla častým terčem kritiky a Velká Británie se v souladu s politikou rovnováhy sil snažila oslabené Německo vrátit zpět na mezinárodní politickou scénu.

Pařížská mírová konference byla započata 18. ledna 1919 v Zrcadlovém sále ve Versailles a skočila až v roce 1920.[14] Byly do ní vkládány velké naděje, protože měla vyřešit alespoň na delší časové období všechny konflikty. Byla zahájena na popud vítězných států, mezi které patřily Velká Británie, Francie, USA, Itálie a Japonsko. K jednání však nebyly přizvány poražené státy a Rusko pod tíhou vlastních vnitřních problémů se jí také nezúčastnilo. Hlavní rozhodovací slovo při posuzování toho, co je správné a co nikoliv a jaké body by měly být zahrnuty do Versailleské smlouvy, měla Velká čtyřka. Jednalo se o čtyři nejmocnější vítězné státy, mezi něž patřily zcela oprávněně Spojené státy americké, Francie, Velká Británie a také Itálie.[15] Pařížská konference dala vzniknout nejen mírovým smlouvám, ale také Mezinárodní organizaci práce, smlouvě o mezinárodních telegrafických spojích a smlouvě o mezinárodním letectví. Dále díky úsilí hlavních představitelů této konference vznikla na tolik odsuzovaná Společnost národů, která díky nedostatečnému vymezení pravomocí a sankcí nesplnila svůj účel, pro který byla založena, a tím bylo zachování míru.[16]

Samo o sobě může být tedy na první pohled podivné, že při uzavírání mírové smlouvy, kde se projednává poválečný obraz Evropy kam Německo bezesporu patří, se nikdo nezajímá o jeho názor a není ani přizváno k jednáním. Pak se zcela logicky naskýtá otázka, zdali lze mírovou konferenci považovat opravdu za mírovou, anebo jde o diktát, jehož účelem je, ať už úmyslně či nikoliv, demonstrovat sílu a dát najevo, kdo rozhoduje o světovém vývoji. Právě v tom tkví nebezpečí takového jednání. Vzhledem k válečné technologii, jež významným způsobem pokročila, je na místě si uvědomit, že stát, se kterým je jednáno jako s méněcenným, si může rovnost vynutit násilím. Můžeme si pokládat otázku, zda to přispělo pozitivně na výsledky smlouvy či nikoliv. Dále se může na první pohled zdát sporná ta skutečnost, že hlavní slovo měli pouze členové Velké čtyřky. Je jasné, že by měly jednat spolu všechny státy, kterých se problém týká, ale na druhou stranu to může přispívat k nerozhodnosti a k prosazování parciálních osobních zájmů, jako odměna za případnou tichou podporu. Je dobré vzít v úvahu také určitou pravděpodobnost, že celé projednávání se může zvrhnout v kupování si souhlasu a podpory výměnou za územní ústupky ve prospěch těchto menších států vyjadřující souhlas s hlavní linií jednání.

Prezident Wilson[17] se 22. 1. 1917 vyjádřil o nutnosti míru takto: „Mír musí být bez vítězství…Vítězství by znamenalo vynucení míru nad poraženými, vítězné podmínky uložené nad přemoženými. To by bylo přijato v ponížení, pod nátlakem, s nesnesitelnou obětí, mohlo by to zanechat podráždění, nelibost, hořkou vzpomínku, na základě které by podmínky míru odpočívaly, ne napořád, ale jen jako na tekoucím písku. Jen mír mezi rovnými může trvat. [18]

Wilson ovlivnil Pařížskou konferenci i celý svět svým prohlášením, že státy mají právo na sebeurčení.[19] Právě toto rozpoutalo v Evropě vlnu nacionálních snah o autonomii, které vedly k novému územnímu uspořádání a pod jejímž vlivem vznikla celá řada nových států. Sám Wilson ale bohužel nikdy přesněji nespecifikoval, co má na mysli pod pojmem sebeurčení. Je dost pravděpodobné, že jeho představy se od pozdějšího vývoje lišily. Je známo, že ještě týden před vyhlášením jeho čtrnácti bodů považoval Rakousko-Uhersko za homogenní celek a nejspíše ho nenapadlo, že jeho rozpad dopomůže ke vzniku tolika nových států.[20] Princip sebeurčení se potýkal v praxi se spornými otázkami, ale zároveň dával vítězným mocnostem velké pravomoci. Takže tím, kdo rozhodl o tom, kdo je národem, byly opět spojenci. Tato skutečnost může činit tento princip poněkud méně ušlechtilým než by se na první pohled mohlo zdát, protože opět posiluje moc jen úzké skupiny lidí, kteří jsou motivováni vlastními zájmy.[21]

2.2. Důsledky Versailleské smlouvy pro Německo

Versailleská mírová smlouva ve své konečné podobě obsahovala čtyři sta čtyřicet článků, z nichž se velká část týkala poválečného hospodářství a územních změn pro Německo. Mezi zásadní důsledky pro Německo patřilo odebrání uhelných dolů v oblasti sárské pánve, které jako náhrada za zničení severofrancouzských dolů připadly do područí Francie. Dále bylo Německo donuceno vzdát se uhelných dolů a železničních tratí na území Číny, které potom připadly Japonsku. Byla mu odňata i veškerá práva v Africe, a to na území států Maroka, Egypta, Siamu a Libérie. Samozřejmě byl Německu zakázán také veškerý dovoz zbraní, vojenského materiálu, a spolky spolu s nejrůznějšími sdruženími měly zakázáno zabývat se vojenskými činnostmi. Články 191 a 198 Versailleské smlouvy zakazovaly Německu stavět letectvo a ponorky. Francie si také prosadila patnáctiletou okupaci Porýní za předpokladu, že po uplynutí této doby se obyvatelé budou moci sami v plebiscitu rozhodnout, zda se připojí k Francii, anebo zůstanou součástí Německa. Ačkoliv se může zdát, že tyto podmínky míru jsou dosti přísné a že zbavují v podstatě Německo velké části hospodářského potenciálu, tak největšími spornými body se staly články 231 a 232. Podle článku 231 na sebe bere veškerou zodpovědnost za všechno, co se během první světové války přihodilo spolu s veškerými negativními důsledky, které vznikly státům Dohody a i jejich spojencům. Tento článek bývá také nazýván výstižným označením „klauzule o vině za rozpoutání války.” Na uznání této klauzule přistoupilo německé obyvatelstvo jen díky tomu, že nemělo na vybranou a byl na něj kladen velký tlak.[22] Dalším sporným bodem se stal článek 232, kterým se Německo mělo zavázat k náhradě za válečné škody, které způsobilo a co se týče výše reparací, tak o nich nemohlo nijak rozhodovat, jen se jim podřídit a využít na maximum svoje zbylé hospodářství a co nejdříve je splatit. Na tvrdost těchto mírových podmínek reagoval Lloyd George memorandem napsaném 25. března na zámku ve Fontainebleau, ve kterém vyjádřil své obavy, že by se Němci pod tíhou těchto ztrát mohli přilnout k bolševismu. Dále upozorňoval na skutečnost, že bude těžké udržet v Evropě mír, pokud se Němci budou cítit ukřivdění a bude v nich tak vzbuzován vztek, který by mohl vést k dalšímu konfliktu.[23]

John Maynard Keynes bývá vyzdvihován za jeho schopnost odhadnout výsledky Versailleské konference.[24] V jeho knize věnované Pařížské mírové konferenci, která se proslavila pod názvem Ekonomické důsledky míru z roku 1919, vyjadřuje své názory, jak na jednotlivé osobnosti, které se podílely na smlouvě, tak na důsledky smlouvy samotné. Na adresu Clemenceaua, ke kterému se staví skepticky pro jeho tvrdé a nekompromisní jednání, ale také s notnou dávkou uznání se vyjádřil tímto způsobem: „Jestliže hlavní ekonomické zásady smlouvy představují nějakou intelektuální ideu, pak je to idea Francie a Clemenceaua. Clemenceau byl zdaleka nejvýznačnějším členem Rady čtyř; už předtím také odhadl své kolegy. Jedině on sám měl určitou ideu, u níž zvážil všechny její důsledky….Clemeceaua nebylo možné ignorovat či ho mít v neoblibě, mohli jste pouze zastávat jiný názor, pokud jde o podstatu civilizovaného člověka, či alespoň chovat odlišné naděje.” A celkově k postoji Francie, která určovala směr, jimž se pařížská konference ubírala, zaujímal tento postoj: „Politikou Francie tedy bylo- pokud to bylo možné- vrátit čas a anulovat vše, čeho pokrok Německa po roce 1870 dosáhl[25]….Je to politika starce, jehož nejsvěžejší dojmy a nejživější představivost se vztahují k minulosti, nikoli k budoucnosti.[26]Jeho kniha nám poskytuje další důkaz toho, že to byla zejména tvrdohlavost Francie, která mařila vyhlídky na budoucí mír v Evropě. Velká Británie byla vůči ní příliš ústupná, ačkoliv veřejně se vyjadřovala v tom smyslu, že s tvrdostí smlouvy nesouhlasí, proč ale pak neovlivnila výsledky jednání, aby byly v souladu s jejími názory? Byl snad Clemenceau natolik neoblomný, nebo Velké Británii nepřišly jednotlivé body smlouvy jako tak zásadní, aby si poštvala Francii proti sobě?

Keynesova kniha velice ovlivnila vnímání lidí i odborníků co se týká viny Německa a dopomohla k tomu, že na něj začalo být nahlíženo jako na oběť nespravedlivého versailleského systému a také podnítila politiky, kteří volali po nutnosti revize smluv. Ekonomické důsledky míru jsou i přelomové pro utváření politiky appeasementu a přispěly tak i k britskému pocitu zodpovědnosti za to, co smlouva Němcům způsobila. Podle Keynese spočívá další nedostatek smlouvy v tom, že konečná výše reparací nebyla stanovena závazně a z toho důvodu Německo nevědělo, kolik bude muset zaplatit a také existovala reálná hrozba navyšování reparací. Keynes dokazuje na základě zjednodušené analýzy (vzhledem k tomu, že složitější by nebyla možná, vzhledem k dostupným datům a komplexnosti případného hlubšího rozboru), že výše reparací uvalená Versailleskou mírovou smlouvou je nerealisticky vysoká, stejně jako očekávání, že je může Německo splácet v ročních platbách, které jsou stanoveny také nad jeho hospodářské limity.[27] Keynes se mimo jiné také ostře staví vůči obsazení uhelných dolů v Sársku a k tomu, že Německo přišlo o velkou část území, protože tím došlo k poklesu efektivity a Německo tak přišlo o svoji průmyslovou základnu, na které stála jeho ekonomika. Pro potvrzení tohoto faktu vypočítal, že ke každému miliónu tun, ke kterému bude násilím donuceno, aby ho vyvezlo, dojde následně k likvidaci některého odvětví. Spojenci po něm vyžadovali čtyřicet miliónů tun ročně.[28]

Britové byli motivováni, když vstupovali do první světové války, tím, aby zůstala rovnováha sil zachována a Německo s Habsburskou říší tak nemohli dále narušovat rovnováhu ve svůj prospěch.[29] Během jednání v Paříži bylo ale čím dál více zřejmé, že Francie je dalším narušitelem rovnováhy sil, a proto se rozhodli pomoci poraženému Německu a pokusit se tak o revizi smlouvy, ale jejich snažení nemělo prakticky žádný velký úspěch.[30]. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy se Británie rozhodne najít společný dialog s Německem, protože nově vzniklé malé státečky byly pro ni nepřehledné, nevyzpytatelné a zjevně asi ne příliš významné. Lloyd George velmi záhy začal dávat najevo svůj nesouhlas s tím, jakým směrem se smlouva ubírá, ale nepodařilo se mu nijak významněji prosadit svoji představu, která byla mnohem mírnější vůči Německu. Dokonce i Winston Churchill, který byl známý svým skeptickým pohledem na appeasement, se během Versailleské konference vyjádřil v tom smyslu, že by Evropa měla dospět k vzájemnému pochopení a usmíření.

2.3. Společnost národů

Do Společnosti národů byly vkládány obrovské naděje, měla být kýženým dítětem versailleského systému. Společnost podstoupila těžce prožitou obrodu a byla unavena platit svými životy za rozmařilé a nikam nevedoucí konflikty. První světová válka byla přelomová tím, že díky technologickému pokroku zničila Evropa sama sebe, nikdo v ní nezvítězil, všichni se stali poraženými. Jediným, kdo na tom celém vydělal, byly Spojené státy americké, které se přidaly na stranu Dohody až v roce 1917. O vznik Společnosti národů se zasloužil nejvíce prezident Wilson, který si stanovil za cíl její založení ve svých čtrnácti bodech již v roce 1918.[31]

Společnost národů byla odsouzena ke svému zániku už od samého počátku, což ostatně dokazuje i délka jejího působení, která trvala necelých dvacet let. De iure sice zanikla až v roce 1946, ale de facto nesplnila svůj hlavní cíl v roce 1939. Byla poznamenána mnoha neúspěchy, jakými byla mandžuská krize v roce 1931 a dále italsko-etiopská válka v roce 1935. Itálie, Německo a Japonsko z ní nakonec postupně vystoupily, USA, i přestože její vznik tak prosazovaly, se její součástí ale nikdy nestaly. Francie byla vůči ní od začátku skeptická a nebrala ji příliš vážně, jak by mohla dokázat rúrská krize, takže jediný mocný stát, který zbýval, byla Velká Británie, ale i ta vystupovala velice apaticky a svým působením se příliš nezasloužila o její lepší fungování.

Klíčovou myšlenkou Společnosti bylo řešení otázky kolektivní bezpečnosti a zavedení nového způsobu řešení mezinárodních sporů a to formou arbitráží, jejímž úkolem by bylo předejít válečnému konfliktu.[32] Hlavní rozhodovací slovo měly státy Velké pětky, do které patřila Francie, Itálie, Velká Británie, Spojené státy americké a rovněž i Japonsko. Vůči Velké pětce byly vznášeny výčitky za to, že nepřihlížela k názorům menších států. Tato kritika byla vyřešena tím, že do Výboru, jež měl hlavní rozhodovací slovo mohlo být zvoleno pět zástupců z jiných států.[33] V jednáních byla Velká Británie zastoupena ministrem zahraničí Jihoafrické republiky Smutsem a význačným britským politikem, který se velice zasloužil o vznik Společnosti národů a stal se i jejím prezidentem lordem Robertem Cecilem. Francie si zvolila za své zástupce, ne příliš šťastně, premiéra Leóna Bourgeoise a profesora Larnaude. Bourgeoise ustavičně prosazoval názor, že by Společnost národů měla stát proti Německu a navazovat tak na alianci Dohody. Tímto názorem se však stavěl do rozporné situace s Velkou Británií a USA, které raději většinu kroků projednávaly pouze spolu. Hlavním handicapem nově vzniklé Společnosti národů byl způsob hlasování a nedostatečné sankce. Společnost národů nedisponovala žádnou armádou a dokonce ani nezakládala povinnost řešit případné spory arbitráží. Hlasovat se dalo pouze jednomyslně, což se nakonec v praxi neosvědčilo. Další absurdní věcí se stalo odmítnutí americkým Kongresem, který zastával poněkud zpátečnický názor a to ten, že nechce, aby se Spojené státy podílely na evropských sporech a byly tak vmanipulovány do něčeho, co by nebylo v souladu s jejich zájmy. Na druhou stranu mezi plody Společnosti národů patřilo ustanovení mezinárodního soudu, závazek boje proti zbrojení a trhu s otroky, vznik mezinárodní organizace práce a podpora Červeného kříže. Společnost národů vznikla 28. dubna 1919 bez účasti USA.[34] V dobré fungování Společnosti nevěřil až na Wilsona a pár jiných téměř nikdo. Mnoho věcí nebylo promyšleno do konečných důsledků a samy zakládající státy jí nepřisuzovaly takovou míru závažnosti. Další zajímavou skutečností je její název, ale o společnost jakých národů se ve skutečnosti jednalo? Proč nebyly stanoveny rovné podmínky pro všechny a skutečně v té době na světě nebylo více civilizovaných národů než Velká pětka (později bez USA pouze čtyřka a nakonec bez Itálie a Japonska dvojka), která všechno řešila?

2.4. Ekonomický vývoj 20. let

Britský appeasement a vývoj evropských vztahů šel ruku v ruce s ekonomickým vývojem všech států. Mnozí odborníci se domnívají, že Velká Británie volila tento umírněný postoj záměrně, protože byla zmítána vlastními vnitřními problémy a její dřívější silná pozice se do značné míry oslabila. Během dvacátých a třicátých let prošla celou řadou velkých změn, potýkala se s vysokou mírou nezaměstnanosti, její obyvatelstvo odmítalo zbrojit a připravit se tak na druhou světovou válku, která začínala být od poloviny třicátých let nevyhnutelná. Pokud bychom tedy na appeasement nahlíželi jako na záměrně zvolený typ zahraniční politiky, která měla napomoci odvrátit a oddálit příchod druhé světové války a umožnit britské společnosti, aby se vzpamatovala z hrůz prvního válečného konfliktu, tak by jeho existence nebyla projevem slabosti, ale dobře promyšlenou strategií. Někdy se můžeme setkat s termínem ekonomický appeasement, který analyzuje ekonomické vztahy mezi státy a právě díky jejich vzájemné závislosti finančních toků se státy raději uchýlí k dobrým vzájemným vztahům i za cenu značných ústupků.

Po první světové válce došlo ke změně ve skladbě produkce a v poptávce, kdy začalo být poptáváno více spotřebního zboží, které bylo během války nedostupné a naopak poptávka po zbrojení a těžké válečné technice značně klesala. Evropa tedy stála před velkou výzvou a to, co nejrychleji se této změněně přizpůsobit. Velká Británie ztratila svoji vedoucí roli v mezinárodním bankovním sektoru, kterou do jisté míry zastoupily Spojené státy americké, ale díky své izolacionistické politice ani ona neplnila tuto funkci tak, jak bylo potřeba. Finanční světová situace byla velice destabilizovaná důsledkem války a chyběl věřitel poslední instance. Spojené státy americké, Velká Británie a Francie byly poznamenány stejně jako ostatní státy vzájemnou nedůvěrou, což se odrazilo na jejích obchodních vztazích tím, že byla zavedena celá řada omezení v podobě dovozních kvót, cel a protekcionismu. Před vypuknutím první světové války byl veřejný sektor daleko menší. Jeho úkolem bylo pouze zajištění základních tradičních funkcí, mezi které můžeme řadit obranu, zahraniční politiku a tak se dařilo držet podíl státních výdajů pod 15% hrubého domácího produktu. To se s válečnou výrobou a charakterem totální války značně změnilo, stát se objevil najednou v nové pozici, když jeho pravomoci rychle narůstaly a musel koordinovat výrobu, která byla v mírových časech zajištěna trhem.[35]

Meziválečné období znamenalo pro Velkou Británii velký předěl, protože se její pozice v mezinárodním postavení propadla. Během celého 19. století byla mezinárodním věřitelem a produkovala třetinu celosvětového vývozu, nakonec bylo ale její prvenství nahrazeno USA. Před rokem 1914 byl její export a import o třetinu vyšší než například Německa a byl srovnatelný s USA, britská libra byla dominantní obchodní měnou na světových trzích. The City, které je finanční tepnou Londýna, bylo zároveň světovým finančním centrem. Válečné dluhy nepředstavovaly pro Velkou Británii až takový problém, protože půjčovala spojencům peníze, které si předtím sama půjčila od USA. Větším problémem se ukázalo být soukromé zadlužení. Po válce došlo i ke změně v efektivitě práce, která byla modernizována díky nové technologii. Britský průmysl se začal pomalu přizpůsobovat změně poptávky, ačkoliv tato změna probíhala pomalu ve srovnání s okolními státy. Tradiční odvětví, mezi které patřila těžba uhlí, železa, stavba lodí a textilní průmysl, byla předimenzovaná a nabídka mnohokrát převyšovala poptávku. To činilo z Velké Británie slabého mezinárodního konkurenta a byla tak nucena přeorientovat svůj průmysl na chemický, strojní inženýrství a na výrobu elektřiny. Tato změna s sebou přinesla v tradičních odvětvích pokles nezaměstnanosti o 9%.[36]

Důsledkem války bylo potlačení zemědělského sektoru, čímž vznikla nutnost dovozu potravin, který měl být zajištěn předháněním států o to, kdo si zajistí tento import z nejlevnějších zámořských odbytišť. Vítězné mocnosti byly provázány vzájemnými půjčkami. Nejdříve Velká Británie půjčila Francii, Itálii a Belgii a později Británii a mnohým dalším evropským zemím musely půjčit Spojené státy americké. V důsledku toho byly úrokové míry stanovovány uměle tak, aby byly pro mocnosti co nejvýhodnější a byl tím mimo jiné pro ně zajištěn i levnější nákup potravin ze zámořských trhů. Státy se začaly spoléhat na úvěry a půjčky, přičemž jen zřídka využívaly možnosti zvýšení daňového břemene. Pouze Velká Británie tak učinila, ale příjem z daní nebyl natolik vysoký, aby jí pomohl výrazněji splácet dluhy.[37]

Rok 1920 by se dal charakterizovat hospodářským rozmachem, který byl ale v zápětí vystřídán poklesem roku 1921. To postihlo všechny země, nejvíce však Velkou Británii a Spojené státy americké. Pro Německo a Rakousko tento pokles uvolnil cestu narůstající inflaci, která posléze vyústila v nekontrolovatelný hyperinflační vývoj. Francii a Itálii se podařilo udržet i tak vysokou inflaci na uzdě a Velká Británie společně se s skandinávskými zeměmi naopak čelily stálým či mírně klesajícím cenám, kterých dosáhly deflační politikou, což zapříčinilo i nižší mzdy v letech 1922 a 1923.[38]

K hyperinflaci v Německu přispěla i Rúrská krize, vysoké splátky reparací a vlna protestů a pokusů o puč. I přes existenci několika pozitivních skutečností, mezi které bychom mohli zařadit růst poptávky, začalo válkou zničené Německo s enormní výstavbou, která přetvořila významně jeho vzhled. Na druhé straně trpělo i dále nízkým vývozem, nepomohla mu ani existence vysokého státního dluhu a nedostatek zlatých rezerv. Značná část výdajů připadala na mzdy ve státní správě, protože si tak chtěli politici zajistit popularitu a to celé vedlo k navýšení státního dluhu na dvojnásobnou výši během let 1925 a 1930.[39]

V Německu došlo k hyperinflaci v letech 1922 a 1923, kdy musela být marka nahrazena rentovou markou, přičemž po určitou dobu obíhaly obě měny paralelně. Během roku 1924 došlo k vlně bankrotů a Německo proto požádalo o finanční pomoc ze strany Velké Británie, která vedla k podpoře zahraničního obchodu. Celá situace se alespoň dočasně uklidnila po přijetí Dawesova plánu, kdy mohla být rentová marka nahrazena říšskou markou.[40] Z Reichsbank se stala nezávislá banka, která se nemusela dále zodpovídat vládě, a jejím guvernérem se stal Hjalmar Schacht.[41] Výše a splátky byly neustále upravovány a posouvány, protože Německo díky špatné hospodářské situaci nebylo sto pravidelně splácet své závazky. Platební morálka a schopnosti všech zadlužených zemí byly velmi špatné. Z počátku se Velká Británie snažila přimět USA, aby ji dluh smazaly, ale nakonec se dohodly na tom, že dluhy Francie a ostatních zemí poplynou Velké Británii, ta je bude přijímat do výše svého dluhu vůči USA a v podstatě skrze ni z ostatních států protečou zpět na účty Spojených států amerických. Později ale ani Velká Británie nemohla dostát svým závazkům vůči Spojeným státům americkým a v roce 1932 byly odpuštěny na Lausannské konferenci. Německé reparace byly připisovány na účty Velké Británie, Francie, Itálie a Belgie, USA od nich žádné reparace nechtěly, protože nepřímým mechanismem je stejně obdržely. Taktika Francie spočívala zase v tom, že Německo si půjčilo peníze z newyorské burzy na to, aby splácelo dluhy vůči Francii a ta skrze Velkou Británii splatila dluhy vůči USA.[42] Tímto specifickým systémem byly všechny země navzájem propojeny a půjčovaly a splácely v konečném důsledku tak pouze USA.[43] Díky tomu, že se německé dluhy vracely USA skrze Francii, se zvýšila jejich dobyvatelnost a USA se tak do jisté míry vyhnuly riziku, které je spojeno s nesplacením.[44]

Zlatá dvacátá léta, jak jim bývá přezdíváno, nebyla až tak zlatá, jak jejich název vypovídá, potažmo jejich zlatá éra netrvala celou dekádu a byla zakončena do té doby největším krachem na burze v New Yorku v roce 1929. To odstartovalo období deprese, ve kterém se projevily všechny doposud skryté problémy, jimiž se státy potýkaly. Vedlo to mimo jiné k velkým politickým změnám a v Německu se tím otevřela naplno cesta Hitlerovi k moci.

2.5. Britský vládní kabinet

Jednoznačnou vůdčí osobností první poloviny dvacátých let se stal britský premiér Lloyd George, jehož hvězda stoupala rychle vzhůru, protože přivedl Británii k vítězství a přispěl k uzavření míru. Nikoho tedy nepřekvapilo vítězství tohoto labouristického vůdce v tzv. kupónových volbách, které se konaly 4. 12. 1918. Ve svém volebním programu se opíral zejména o zlepšení zdravotnických služeb, vzdělání a snažil se také o prosazení všeobecného pojištění v nezaměstnanosti. Jeho premiérství bylo ale do značné míry poznamenáno spory s konzervativní stranou, jejichž neshody se dotýkaly všech důležitých oblastí, včetně zahraniční politiky. Záhy se však na osobu Lloyda George začala zvedat vlna kritiky kvůli jeho malému zájmu o vnitřní problémy země, protože svoji pozornost věnoval především zahraniční politice. Svoji reputaci dokázal malinko zlepšit uzavřením míru s vůdci Sinn Féin. Mír vedl ke vzniku svobodného státu Irska, ale ani toto politické vítězství mu nepomohlo v upevnění jeho moci na delší období. Tato Národní koalice vydržela celé čtyři roky, ale Lloyd George se svým premiérstvím odsoudil k definitivnímu zániku své politické kariéry. Neoblibu mu přinesl i versailleský systém a také zveřejnění tajných dohod, které Velká Británie během války uzavřela se státy Dohody. Svůj ortel si však Národní koalice podepsala v roce 1922. Tento rok byl znamením chancké krize do které se Británie nechala zatáhnout a ocitla se tak necelé čtyři roky po skončení války na pokraji dalšího válečného konfliktu. Celý spor byl tradičně zapříčiněn sporem o úžiny Bospor a Dardanely a britská vláda se postavila na stranu Řecka v Malé Asii, které se bránilo agresi ze strany Turecka. K pádu Lloyda George přispěl i jeho neúspěch v Janovské konferenci. Do vrcholného politického života se již po tomto debaklu nevrátil.[45]

K pádu koalice v roce 1922 přispěla i Konzervativní strana pod vedením Stanleyho Baldwina a o své ministerské křeslo přišel i Winston Churchill. Novým premiérem se prozatím stal Bonar Law, který během války zastával post ministra financí, ale již v příštím roce byl nucen se premiérského křesla ze zdravotních důvodů vzdát. Cesta se tím otevřela Stanley Baldwinovi, který byl ministerským předsedou v letech 1923-24, 1924-1929 a zpět do premiérského křesla se vrátil i mezi léty 1935 až 1937.[46] Význačnou osobností této vlády byl Neville Chamberlain, který od roku 1923 zastával post ministra zdravotnictví, ale po povýšení Baldwina, který byl ministrem financí, se tato druhá nejsilnější pozice ve vládě uvolnila právě pro Nevilla Chamberlaina. V roce 1924 se konaly předčasné volby, ve kterých své postavení obhájili konzervativci a s nimi i Baldwin. Další významnou osobností ve vládě byl bratr Nevilla Austen Chamberlain, který v nové vládě zaujal křeslo ministra zahraničních věcí. Winston Churchill vycítil svoji příležitost a přešel z řad labouristů zpět ke konzervativcům a vystřídal tak Nevilla Chamberlaina v pozici ministra financí. Neville Chamberlain tak znovu obsadil místo ministra zdravotnictví, kterým zůstal až do konce funkčního období roku 1929. Chamberlain byl s touto funkcí velmi spokojen. Vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistovalo ministerstvo sociálních věcí, tak do jeho pole působnosti spadaly i sociální otázky, a zejména pak otázka bydlení. Chamberlain přispěl silou své osobnosti k tomu, že se Konzervativní strana začala angažovat právě v sociální oblasti. Konzervativní vláda ale musela po prohraných volbách v roce 1929 uvolnit místo novému premiérovi z řad Labouristické strany Ramsey MacDonaldovi.[47]

2.6. Představitelé Appeasementu

Názory všech britských politiků na politiku usmiřování se v průběhu času vyvíjely pod tíhou mezinárodních událostí. Milníky v utváření pohledu na zahraniční vztahy byla Versailleská smlouva s Německem, Keynesova kniha Ekonomické důsledky míru, Memorandum Lloyda George a blokáda Německa z roku 1919, kdy v jejím důsledku umírali lidé na následky vyhladovění, ale po francouzsko-belgické okupaci Porúří již jen malá část politiků zaujímala tvrdý postoj vůči poraženému Německu.

Za jednoho z prvních appeaserů bychom mohli považovat Lloyda George. Přesnější ale bude jeho označení jako pokračovatele tradiční politiky rovnováhy sil, který během Pařížské konference dal vzniknout prvním incentivům, jež vedly k politice appeasementu. Názory Lloyda George nebyly ale po celou jeho politickou kariéru konzistentní. Byl spíše mužem, který se uměl chopit příležitosti a přizpůsobit svá stanoviska tomu, co si veřejnost momentálně přála slyšet. Muž, který přivedl Británii k vytouženému vítězství, prošel ve svých postojích vůči Německu velkou změnou, když hlásal, aby byl německý císař Vilém II. pověšen a Německo potrestáno co možná nejvíce, a později se stal známým svým Memorandem ze zámku ve Fontainebleau. Memorandum, které položilo základy politice appeasementu, napsal ve skutečnosti Philip Kerr, který byl později známý jako lord Lothian. Kerr byl významným appeaserem ve 30. letech, ale ironií je, že to byl právě on, kdo se podílel na vypracování klauzule o vině Německa za první světovou válku.[48] Nicméně své participace na této klauzuli litoval, to dobře ilustruje, jakým způsobem se měnily názory politiků, které byly z počátku ovlivněny euforií z konce války a nenávistí k Německu a později začala převažovat tradiční nenávist k Francii a snaha o nastolení lepších vztahů s Němci. Lloyd George začal uznávat mírový postoj také až potom, kdy Británie dosáhla ve Versailles všeho, čeho chtěla. Dalším důležitým appeaserem byl bývalý vůdce Búrů generál Jan Christian Smuts. Smuts zastával podobné názory jako prezident Wilson a patřil mezi významné kritiky Versailleské smlouvy. I když stejně jako ostatní požadoval po Německu splácení válečných reparací. Budoucí britský velvyslanec v Berlíně Nevile Henderson rovněž nesouhlasil s výsledky Versailles a stejně jako Harold Nicolson, který se proslavil svou knihou kritizující Pařížskou konferenci Peacemaking, patřili mezi appeasery. Osobnosti, které spojoval zájem o umírněné vztahy s Německem, založily spolek, který je dnes známý pod názvem Chatham House. Mezi členy spolku patřili Harold Nicolson, Arnold Toynbee, Allen Leeper nebo Edgar Abraham. S nimi často také spolupracoval lord Robert Cecil, který byl rovněž členem delegace v Paříži. Díky propojenosti Chatham House s univerzitou v Oxfordu, dodala organizace nutné intelektuální zázemí pro appeasement. Austen Chamberlain, ministr pro Indii Edwin Montagu, ministr pro kolonie Milner i jihoafrický představitel Louis Both byli nespokojeni s tím, jaké výsledky Paříž přinesla a tak se přiklonili na stranu appeasementu. Winston Churchill s konečnou podobou Versailleské smlouvy také nesouhlasil, ale jeho obavy byly podpořeny bolševickou revolucí, u které se obával, že postihne i Německo.[49]

Zajímavé je, že appeaseři si začali svůj umírněný postoj a přátelskou náladu vůči Německu uvědomovat většinou až poté, co byla Versailleská smlouva podepsána. Bylo jasné, že revize smlouvy byla v nedohlednu, a proto jejich umírněné vztahy nemohly vyvolat reálné výsledky. Otázkou zůstává, zda je náhodou, že ti britští politici, kteří se podíleli na krutých poválečných podmínkách pro Německo, jsou zárověň považováni i za první zastánce appeasementu. První roky po válce bychom mohly považovat za období utváření si postojů ve vztahu k Německu. Zato později, zejména pak ve třicátých letech, které jsou zásadní érou politiky britského appeasementu, klíčoví vládní politici téměř beze zbytku patřili mezi appeasery. Jejich víra ve správný postoj byla utvrzována i veřejným míněním, které za žádnou cenu nechtělo znovu prožít hrůzy války. Přestože opozice existovala vždy, nebyla však natolik jednotná ani silná, aby její slovo mělo nějakou váhu. Ve třicátých letech bylo velmi společensky žádané podporovat mír a dobré vztahy s Německem.

2.7. První kroky k usmiřování

První kroky k politice appeasementu byly položeny, kromě Pařížské konference, mezi lety 1920 až 1922, kdy probíhalo v Evropě celkem dvacet tři mezinárodních konferencí. Lloyd George byl v tomto období hlavním iniciátorem mírových snah, které měly být úspěšně završeny v italském přístavním městě Janov. Byl to ale právě Janov, který vrazil další klín mezi Velkou Británii a Francii, kde se obě země neshodly na otázce německých reparací a ruských dluhů. Londýnská konference byla dalším projevem politiky usmiřování, jejímž výsledkem byl tzv. Dawesův plán. Jeho obsahem bylo rozvržení plateb německých reparací tak, aby je Německo bylo schopno splácet. Reparace měly začít být spláceny ve výši jedné miliardy marek a po pěti letech měly být splátky navýšeny na 2,5 miliardy marek za rok. Hospodářský boom Německa měl být podle plánu nastartován půjčkou ve výši 800 miliónů marek. Autorem plánu byl americký ekonom Charles Dawes a přispěl tak ke konečnému řešení problémů, které s sebou přinesla rúrská krize. Po nevydařené Janovské konferenci byly naděje upínány na Locarnskou konferenci, která se konala v roce 1925.[50] V následujícím roce 1926 bylo Německo přijato jako nový člen Společnosti národů a britský appeasement se tak mohl těšit velkému úspěchu.

2.7.1. Janovská konference

První polovina dvacátých let se nesla ve znamení sporů mezi Velkou Británií a Francií, jež vzešly z rozdílných představ na budoucí evropský vývoj a na nutnost navázání nových diplomatických styků s Německem. Janovská konference, která byla započata 10. dubna a ukončena 19. května 1922, byla poznamenána odlišnými postoji právě těchto dvou evropských velmocí. Janov měl položit základy nové hospodářské spolupráce a stability v Evropě, ale místo toho se stal symbolem neúspěchu pro Francii a Velkou Británii. Německo nebylo schopno splácet včas a ve stanovené výši měsíční platby reparací, protože se samo potýkalo s hospodářskou depresí. Z toho důvodu požádalo spojence o odložení splátek, ale tento návrh spolu s požadavkem o poskytnutí bankovního úvěru byl zamítnut. V roce 1922 se ve Francii dostal k moci premiér Raymond Poincaré, který byl od počátku k Německu skeptický a nevěřil v jeho platební neschopnost. Značné vítězství pro Německo ale znamenalo jeho přizvání na hospodářský kongres do Janova, který byl pro něj příslibem, že se Německo postupně začíná vracet mezi evropské velmoci. Zde se měly znovu projednávat německé reparace, ale to bylo narušeno podepsáním Rapallské smlouvy mezi Německem a Sovětským svazem. Předmětem Rapallské smlouvy bylo vzájemné odpuštění všech pohledávek těchto dvou států a závazek budoucí hospodářské spolupráce.[51] Podepsání smlouvy bylo nečekané a zcela zastínilo a předurčilo zbytek všech jednání v Janově.

Na konferenci se měla projednávat problematika ruských dluhů, které vznikly znárodňovacím procesem. Londýnské memorandum, které vydala britská vláda, požadovalo po Rusku, aby uznalo veškeré dluhy, které po sobě zanechaly minulé vlády výměnou za to, že mu vznikne nárok na německé reparace. Je zřejmé, že „porada v pyžamech”, jak bývá přezdíváno poradě, která vedla k uzavření Rapallské smlouvy, narušila snahy Londýnského memoranda. Všeobecné rozhořčení nad smlouvou sdílela i Velká Británie, ačkoliv bylo jasné, že byla uzavřena na základě mezinárodního práva, a proto je zcela legitimní. Na druhé straně ale byla Británie spokojena s tím, že se Rusko navrátilo do mezinárodní politiky a Lloyd George přispěl ke skončení Janovské konference slovy, že zbylé nevyřešené otázky budou dále projednány odborníky v Haagu. Haagské jednání ale žádné řešení ruských dluhů nepřineslo, a proto byl Janov poznamenán velkým neúspěchem, který dopomohl ke konci premiérství Lloyda George, jenž v říjnu roku 1922 podal demisi. Pohledávky vůči Sovětskému Rusku musely tak být odepsány. Rapallo představovalo zlomový okamžik ve vývoji Evropy. Rusko i Německo si vzájemnou hospodářskou i vojenskou spoluprácí vzájemně dopomohly k vymanění se z diplomatické izolace a musely začít být vážně brány i ostatními státy, přestože se Francie podobnému vývoji událostí snažila ze všech sil zabránit.[52]

2.7.2. Rúrská krize

Na Rúrskou krizi, která nastala v roce 1923, může být pohlíženo jako na nepříliš pozitivní ukázku důsledků, které s sebou přinesla Versailleská smlouva a eskalující nedorozumění mezi Francií a Velkou Británií. Od začátku bylo jasné, že Německo nebude schopno splácet své reparace, protože bylo po válce hospodářsky oslabené, přišlo o ekonomicky významné průmyslové oblasti a částka reparací byla tak stanovena vysoko nad jeho tehdejšími možnostmi. Z těchto důvodů se rozhodlo požádat o odložení plateb o jeden rok. Francie s odkladem splátek nesouhlasila, a proto se francouzský premiér Poincaré rozhodl, že jako projev nesouhlasu a nedůvěry vezme události do svých rukou. V jeho očích se měl problém vyřešit tím, že obsadí německé podniky, které jsou strategicky významné a zisky z jejich výroby poplynou přímo do Francie jako splátka reparací.[53] Z rychlosti, kterou obsazení proběhlo, by se dalo usoudit to, že celá akce byla již dávno připravena a čekalo se pouze na správnou příležitost, o které v té době bylo jasné, že přijde velmi brzy. Poincaré ale nepočítal s tím, že zaměstnanci okupovaných podniků vyjádří svůj postoj tak, že přestanou pracovat. Francie tedy tímto způsobem nemohla dosáhnout platby reparací, ale i přesto se rozhodla v Porúří zůstat a vyhrožovala tím, že se nebude stahovat do té doby, než bude její dluh splácen.

Rúrská krize se stala zásadním milníkem z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo narušení vztahů s Velkou Británií, která s takovýmto postupem nesouhlasila. Celá situace měla na Německo nepříznivé ekonomické dopady, protože stávkující dělníci museli pobírat podle zákona alespoň minimální mzdu, což představovalo další významnou zátěž pro státní rozpočet. Němci se rozhodli jít nepříliš šťastnou cestou, když začali jednoduše peníze tisknout, což zcela nevyhnutelně vyústilo ve vysokou míru inflace a později i v hyperinflaci.[54] Tato bezútěšná situace, která byla podpořena rabováním obchodů, představovala ideální živnou půdu pro krajní politické strany. Ve Frankfurtu nad Mohanem byla potlačena krvavá demonstrace zinscenovaná německými komunisty, nazývanými proletářské setniny. Mnohem větší hrozbu, jak se později ukázalo, ztělesňovala strana nacionálních socialistů, jejímž představitelem byl Hitler.[55] To vyvolalo celou řadu bouří a protestů.[56]

Okupace nebyla příliš taktickým krokem Francie, protože tím dávala Němcům do ruky přesně ty argumenty, které potřebovali. Díky tvrdé mírové smlouvě s Německem a nepřátelské okupaci Porúří se začal pohled na vinu Německa za první světové války měnit velice rychle. Tato změna ovšem nepřicházela pouze v okolních státech, ale klíčovou byla v Německu samotném. Pocit ublížení a křivdy, před kterým mnozí politici jako například americký prezident Wilson a britský premiér Lloyd George varovali, začal dosahovat svého maxima. Německý lid, který byl do značné míry v rozpacích z toho, co způsobil v první světové válce, začal vidět situaci poněkud jasněji, teď bylo nad míru jasné, že právě oni jsou tím ublíženým národem. Tyto události pomohly Němcku se znovu semknout a Němci pak začali hledat způsoby, jak nastolit spravedlnost podle svého obrazu. Hitlerovi se tak naskytly ideální podmínky pro jeho plány na převzetí moci. Příležitosti mu byly ze strany Němců a Francouzů dány, on se jich pouze chopil, byl vyjádřením nejskrytějších a nejděsivějších přání, jež v srdcích poražený německý národ nosil. Není totiž možné, aby u moci stál někdo, kdo nemá podporu své společnosti. Velká Británie se ostře postavila proti samostatné francouzsko-belgické akci. Nepřipustitelným faktem byla okupace v mírových dobách, ještě k tomu se státem, se kterým byla nedávno podepsána mírová smlouva.[57] Rúrská krize byla vyřešena úplně až v roce 1924, kdy Dawesův plán stanovil realistický kalendář splátek a v mnoha ohledech uklidnil situaci. Velká Británie tím značně přispěla k vyřešení celé situace, i když byla kritizována za to, že mohla zasáhnout dříve a efektivněji.

Tato celá situace přispěla i nepříznivě k diplomatickým vztahům a pozici Německa, jak dokazuje Wolfgang Schwarz, který shrnul v březnu 1931 důsledky plynoucí ze okupace na mezinárodní začlenění do Společnosti národů takto: „Jakkoli si Německo začalo uvědomovat, že Společnost byla velice významná a že neúčast v ní by znamenalo vyloučení z jejich politických rozhodnutí. Tak poté, co Francie okupovala Rúrskou kotlinu a žádná pomoc ze strany Společnosti nebyla nabídnuta, tak skepticismus nabral na síle. Potřebovala Londýnskou Dawesovu konferenci a dohodu o evakuaci Rúrské kotliny, potřebovala projev Ramsaye McDonalda o prázdném místě na Shromáždění 1924, předtím než byla Locarnská smlouva ukončena a Německo znovu požádalo o členství ve Společnosti.[58]Politika Společnosti národů byla pochybná od začátku, do jisté míry to bylo způsobeno tím, že samy členské státy v ní upřímně nevěřily. Mezinárodní vztahy byly otřeseny vzájemnou nedůvěrou a sledováním vlastních zájmu.

2.7.3. Konference v Locarnu

V roce 1925 se Locarno stalo symbolem dalších snah o revizi versailleského mírového uspořádání, ačkoliv paradoxně právě tato konference jeho snahy definitivně zmařila. Rok před konáním konference v Locarnu Společnost národů podepsala Ženevský protokol, který se zavázal k řešení sporů cestou mezinárodních arbitráží a dále sliboval důslednější dodržování kolektivní bezpečnosti a odzbrojování. Francie však nadále dávala najevo své obavy z Německa, které měly být vyřešeny sblížením jejich vzájemných vztahů. Winston Churchill se velmi zasloužil o to, aby byla podepsána dohoda mezi Francií a Německem, na rozdíl od ministra zahraničí Austena Chamberlaina, který chtěl uzavřít pouze další britsko-francouzskou dohodu.[59]

V roce 1924 se na krátkou dobu stal premiérem Ramsey MacDonald. Jeho labouristický volební program byl v souladu s politikou usmiřovaní a kladl si za úkol řešit spory mírovou cestou. Tyto snahy vyústily ve výše zmíněný Ženevský protokol, který však nebyl nikdy Británií ratifikován, protože vládní situace se změnila a k moci se dostal opět Baldwin. To může být považováno za chybný krok, protože Ženevský protokol sice sliboval mírovou diplomacii, ale státy, jež pod něj byly podepsány, ospravedlňovaly válku, která by byla vedena proti agresivním útokům. Na Locarnské konferenci byl podepsán Rýnský garanční pakt, který poskytoval záruky hranic mezi Francií, Belgií a Německem. Pakt nijak nezaručoval německé východní hranice s Československem a Polskem, které byly spojenci Francie. Francie tedy konečně dosáhla významných záruk ve vztahu s Německem a ačkoli se snažila rozšířit pakt i na východní hranice, tak neuspěla, protože Velká Británie s tím nesouhlasila. Austen Chamberlain nespatřoval v garanci hranic s Polskem a Československem význam. Pro Británii byly tyto nově vzniklé státy politicky nezajímavé.[60] Toto bývá často považováno za významnou chybu, nicméně by se ale dalo pochybovat o tom, zdali by Hitler v Mnichově přikládal význam garanci východních hranic, když ve druhé světové válce porušil i ty západní.

Poznámky

[10] Britský premiér v letech 1916 až 1922.

[11] Zastánci politiky appeasementu bývají označováni pojmem appeaseři a podobně se u odpůrců appeasementu můžeme setkat s označením antiappeaseři.

[12] GILBERT, M. The Roots of appeasement, s. 9, 29.

[13] Počátky politiky appeasementu bývají spatřovány již v 19. století, kdy Velká Británie uplatňovala v mezinárodních vztazích politiku rovnováhy sil. Spolu s industrializací Evropy byly velmoci přístupnější ke vzájemné dohodě, která by vyřešila mezinárodní konflikty. V době, kdy také nebyla rozdělena a obsazena všechna koloniální území, tak nebyl důvod bojovat kvůli územní expanzi. Proto mnozí historici, jakými jsou například Schroeder a P. Kennedy datují vznik britského appeasementu do 19. století. RICHARDSON, J. L. 1988. New persperctive on Appeasement: Some Implications for International Relations, in: World politics, Vol. 4, No. 3, 1988, s. 289-316.

[14] Den zahájení Pařížské konference, tedy 18. ledna, byl zvolen záměrně, protože Německé císařství bylo vyhlášeno také 18. ledna o 48 let dříve a shodou okolností také ve Versailles.

[15] Původní představou Velké čtyřky o průběhu jednání byl předpoklad, že se nejdříve ony samy dohodnou na hlavních bodech na přípravné konferenci a až potom budou započata jednání s ostatními státy. Tato snaha byla ale zmařena a z této přípravné konference se stala nakonec ta skutečná.

[16] MACMILLANOVÁ, M. Mírotvorci, Pařížská konference 1919. str. 13-16.

[17] Význačnou osobností, která velkou měrou formovala podobu poválečných smluv, byl americký prezident Woodrow Wilson. Do té doby bylo neslýchané, aby americký prezident vstoupil na území kontinentální Evropy za účelem politických jednání. Původně ani on sám neplánoval, že zůstane v Paříži po většinu času, kdy byla smlouva projednávána. Wilson byl v mnoha ohledech jedinečný a nastoloval nové ideje, kterým byl zcela oddán. Pro Evropu byl zpočátku nadějí na lepší budoucnost, byla to doba, kdy se stalo mnoho přání skutečností, a když připlul do Evropy na své lodi George Washington, tak davy doslova šílely nadšením. Byl přesvědčen, že Spojené státy americké by měly zaujmout funkci nestranného rozhodčího sporů, který bude prosazovat ideu spravedlnosti.

[18] Citováno z knihy GILBERTA, M. The Roots of Appeasement, str. 23.

[19] Hitler se v průběhu mnichovské konference odvolával rovněž na princip sebeurčení. Hitler si tento princip vykládal, tak že sudetští Němci měli právo na připojení zpět ke třetí Říši.

[20] Problém nastal, když se měla vyřešit otázka, podle jakého kritéria budou různé etnické skupiny uznány národem. K řešení se naskýtaly dvě převažující řešení a tím bylo buď stanovení komise odborníků, kteří by na základě kultury, společného historického vývoje, jazyka a jiných faktorů rozhodly, jaké celky lidí mohou utvořit autonomní stát, případně k jakému již existujícímu státu se mohou připojit. Druhým řešením bylo, že si lidé sami určí, kam se zařadí na základě plebiscitu a tímto způsobem skutečně vznikalo mnoho nových hranic jednotlivých státních celků.

[21] WHELAN, A. 1994. Wilsonian Self-determination and the Versailles Settlement, in: The International and Comparative Law Quarterly. Jan. 1994, vol. 43, no. 1, s. 99-115.

[22] Velmoci k vynucení podepsání smlouvy využily například námořní blokády, která měla za úkol zamezit dovozu potravin pro civilní obyvatelstvo.

[23] GILBERT, M. Dějiny dvacátého století, 1900-1933, svazek I., str. 376-377

[24] Na Keynesovy názory týkající se psychologických vlivů na rozhodovací proces, které jsou patrné z jeho knihy, navázal například Walter Lippmann, americký spisovatel a komentátor politických procesů, který se proslavil zejména svými názory ke studené válce.

[25] V roce 1870 probíhala prusko-francouzská válka, ve které byla Francie poražena a přišla o část svého území. Přes to se Francie do té doby ještě nepřenesla a čekala na okamžik, kdy se bude moct Německu pomstít a ten přišel právě po skončení první světové války, kdy se karty obrátily a Francie byla v nadřazené pozici.

[26] KEYNES, J, M. Ekonomické důsledky míru, s. 27-28

[27] Díky výši úrokových sazeb Keynes předpokládal, že i kdyby bylo Německo schopné splácet jeho roční platby do roku 1936 ve výši 150 miliónu liber (což samo o sobě je velice nadsazená suma, kterou vzhledem ke stavu svého hospodářství není schopné splácet), tak bude díky úrokům dlužit o polovinu více, než je jeho dluh v roce 1919. Dlužilo by tedy díky úrokovým sazbám místo osmi miliard liber třináct miliard.

[28] KEYNES, J, M. Ekonomické důsledky míru. s. 100, 111, 113.

[29] Obraz Evropy se díky válce významně změnil. Rakousko-Uhersko, o které se Británie dříve často opírala díky jejich společným konzervativním názorům, se rozpadlo. Poražené Německo zůstalo slabé a Rusko bylo zmítáno svými vnitřními problémy. USA se po neúspěšné ratifikaci stáhly z evropského dění a jediným britským spojencem zůstala Francie, která měla dost odlišné názory a nebyla ochotna hledat kompromisy.

[30] Nejednotnost signatářů a špatná vynutitelnost smlouvy může být prezentována na pokusu Wolfganga Kappa, který chtěl svrhnout vládu německého prezidenta Friedricha Eberta. Tento incident byl ovšem vážným porušením Versailleské smlouvy a poukázal na rozpory Velké Británie a Francie, která na to odpověděla, aniž by to projednala s Velkou Británií okupací měst Frankfurt nad Mohanem, Darmstadt, Hanau a Homburg. Nejednotnost Velké Británie a Francie vyústila do takových rozměrů, že se obě země rozhodly postupovat odděleně. Tím působila dvě rozhodovací centra, a to neoficiální nově vzniklé v Londýně, které se nazývalo Nejvyšší rada, v čele s Curzonem a v Paříži konference velvyslanců, která byla založena, za účelem vynucení versailleské smlouvy a později se stala součástí Společností národů.

[31] O založení organizace, která by měla za úkol řešit mezinárodní konflikty cestou arbitráží a vyhnout se tak válečnému konfliktu se pokusil jako první (vyjma několika pokusů mezi které patřila například snaha českého krále Jiřího z Poděbrad) ruský car Alexander I. Ten byl jedním z nejosvícenějších panovníků své doby a možná nejosvícenějším panovníkem ruských dějin vůbec. Jeho génius však přišel dříve než by mohl být řádně oceněn a postupně se nechával zviklávat Metternichem, který v něm postupně zaséval pochybnosti. Tak i Svatá aliance nedošla ke svým vytyčeným cílům. DELFINER, H, A 2003. Alexander I, The Holly Alliance and Clemens Metternich: A Reappraisal, in: East European Quarterly, Jun. 2003, vol. 37, no. 2, s. 127-156.

[32] Zásadní roli na britské politické scéně sehrál ministr zahraničí Jihoafrické republiky Smuts, který se uchýlil k vypracování vlastního návrhu, jak by Společnost měla prakticky vypadat. Ačkoliv byl přívržencem Wilsona, tak připouštěl, že jeho návrhy jsou příliš obecné a proto Smuts navrhoval poněkud konkrétnější body v podobě výkonné rady, generální shromáždění nebo mandáty pro zatím ne zcela samostatné státy. Smuts byl pragmatický člověk, který chtěl z přátelského vztahu s USA získat co nejvíce výhod pro Velkou Británii. Jak sám konstatoval a to správně, že na světě zůstaly pouze tři velmoci a to Velká Británie, Spojené státy americké a Francie, ale ta oplývala jinou mentalitou a z toho důvodu nebyla příliš věrohodná. Prvním krokem bylo zvolit Výbor pro Společnost národů, který měl předjednat jednotlivé body a praktické záležitosti, které pak povedou ke vzniku Společnosti národů. Vlna kritiky, když ne tolik hlasité, se snesla na Velkou pětku, protože úplně opomíjela názory menších států.

[33] Na rozdíl od Wilsona, který byl přítomen a do značné míry inicioval všechna setkání, tak Clemenceau ani Lloyde George o toto nestáli.

[34] MACMILLANOVÁ, M. Mírotvorci, Pařížská konference 1919, s. 104-107

[35] Ve Velké Británii došlo k nárůstu válečných výdajů o 34%, které představovaly téměř polovinu hrubého národního produktu. Problém rychlé realokace kapitálových zdrojů během války narážela na reálné možnosti ekonomiky, takže se státy běžně uchýlily k tisknutí peněz, jako nejrychlejší cestě k vyřešení požadavků totální války. FEINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The European Economy Between the Wars, s. 19

[36] FLOUD, R. JOHNSON P. (eds.). 2004. The Cambridge Economic History of Modern Britain, volume II. In: Economic Maturity, 1860-1939, s. 314, 318, 319, 326.

[37] Po celé Evropě vypukla vlna nepokojů a dělnické stávky, které ale do poloviny dvacátých let utichly. To bylo způsobeno zejména dvěma faktory, za prvé, během války odborové organizace velice posílily a nechtěly se nyní vzdát takto nabyté moci a za druhé bolševická revoluce v Rusku, ačkoliv nezchvátila okolní země, tak dávala dělnické třídě naději na lepší život a víru, že mají vetší moc než v devatenáctém století.

[38] FENINSTEIN, TEMIN, TONIOLO, The World Economy Between the World Wars, s. 39-44

[39] SOBĚHART, R. STELLNER, F. 2004. Velká hospodářská krize a výmarská republika. In: LOUŽEK, TAJOVSKÝ (eds.). Velká deprese, sborník textů, s. 61-70.

[40] Dawesův plán na nějaký čas umožnil Německu, aby mohlo nadále splácet reparace, ale i přesto měl velkou řadu nedostatků a do značné míry byl závislý na tom, že USA poskytovala Německu půjčky. Ačkoliv zde neexistovala žádná jistota, že Německo bude splácet pravidelně anuity, tak žádalo, aby bylo zbaveno veškerého finančního dohledu vykonávaným jinými státy, nebo nadnárodními institucemi. Británie považovala Dawesův plán za velmi „provizorní”. THE NATIONAL ARCHIVE. German Reparations. CAB/24/240, s. 2, 3.

[41] Neúspěšné pokusy, zejména z francouzské strany o získání německých reparací, by se daly rozdělit do tří stádií. Prvním by bylo období od podepsání Versailleské smlouvy do roku 1924, kdy byl zaveden Dawesův plán, dále období počínající tímto rokem do roku 1930, kdy byl Dawesův plán nahrazen Youngovým plánem a od jeho počátku do roku 1931, kdy bylo vydáno Hooverovo moratorium a sama Velká hospodářská krize splátku reparací ukončila úplně.

[42] Americký Kongres schvaloval komu a za jakých podmínek bude poskytnuta půjčka. S Velkou Británií uzavřely Spojené státy americké dohodu o půjčce, která měla postupně splácena během 62 let a během prvních deseti let měla být úroková míra ve výší 3% a poté se na výšit na 3,5 %. Bylo dohodnuto, že hlavní částka bude splacena peněžní formou a ke dni splacení bude na víc připsán 4,5 % úrok, který bude upraven o valorizaci. Ostatním zemím poskytly USA půjčky při nižší úrokové míře, protože u nich bylo vyšší riziko, že nebudou schopny dostát svému závazku.

[43] Německo začalo splácet reparace až poté, co Spojené státy poskytovaly úvěry Evropě. V období let 1926 až 1929 získaly USA zpět zhruba jednu pětinu toho, co Německu půjčily. CHURCHILL, Druhá světová válka, I. díl blížící se bouře, s. 18.

[44] KINDLEBERGER, CH, P. The World in Depression 1929-1939, s. 23-26.

[45] MORGAN, O., K., Dějiny Británie, s. 466-469.

[46] Koncem 20. let představovaly pro vládní kabinet mimo jiné problém i špatné vztahy s USA. V roce 1928 se vztahy zhoršily nejvíce od konce první světové války. Podle Británie k tomu přispěly podmínky splácení válečných dluhů vůči USA, které vzbuzovaly odpor kvůli jejich tvrdosti. Mezi dalšími důvody zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi byla vzájemná konkurence v mezinárodním obchodu a v oblasti námořnictví. Vztah s USA byl pro Británii klíčový, ale v průběhu 30. let se přestala na USA spoléhat a začala řešit mezinárodní záležitosti samostatně. THE NATIONAL ARCHIVE. Anglo-American Relations. Note by teh Acting Secretary of State for Foreign Affairs. CAB/24/198, s. 1, 2.

[47] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 26-29.

[48] Philip Kerr byl členem skupiny, která sama sebe označovala jako „školka”. Toto sdružení založil lord Milner, zde se spolu scházeli muži, kteří se snažili dojít k usmíření v jižní Africe po skončení búrské války. Členové školky byli toho názoru, že lze dosáhnout usmíření s Německem, stejně jako to bylo možné po búrské válce.

[49] NEVILLE, P. Hitler a appeasement. Britský pokus zabránit druhé světové válce, s. 18-27.

[50] ELLINGER, J. Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937-1940, s. 36-39.

[51] GILBERT, M. Dějiny dvacátého století, 1900-1933, svazek I., s. 429-430.

[52] NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. století I., s. 51-54.

[53] Nesouhlas s okupací projevili i francouzští komunisté, s čímž se ale Poincaré vypořádal jednoduše tak, že je zatkl. Je patrné, že to není demokratický způsob, jakým se má dojít k jednotnosti názorů na politické scéně.

[54] Marka začala ztrácet na své hodnotě rychlým tempem, které představovalo během pouhých čtyř měsíců o 60%.

[55] V očích nacionálních socialistů představovala nejhorší problémy vláda, obsazení Porúří, republikánský režim, sociálnědemokratická strana a samozřejmě i komunistická strana. Hitlerova strana ohrožovala vážným způsobem bavorskou vládu, která se rozhodla zakročit tím, že moc svěřila Gustavu von Kahrovi, který byl bývalým premiérem a přikláněl se k monarchii. Nicméně nijak zásadně proti Hitlerovi nezakročil, protože neměl přímou podporu berlínské vlády. Paradoxně došlo k tomu že, když zakázal tisk materiálů vydávaných socialisty, sociálními demokraty a demokraty, tak připravil Hitlerovi do jisté míry volnou cestu.

[56] GILBERT, M. Dějiny dvacátého století, 1900-1933, s. 446-451.

[57] Podle mezinárodního práva Francie na okupaci neměla žádný nárok. Jak dokládá Llewellyn Jones (1923) tak podle Lawrence´s International Law byla vojenská okupace chápána jako čistě agresivní útok a tedy neexistuje v historii precedent, který by umožnil vojensky okupovat území za účelem násilím využívat průmysl dané země. Jediným důvodem, který by vojenskou okupaci ze strany Francie umožňoval, by byl ten, že by Německo záměrně neplnilo své povinnosti. JONES, L. 1923. Military Occupation of Alien Territory in Time of Peace, in: Transactions of the Grotius Society, 1923, vol. 9, s. 149-163.

[58] SCHWARZ, W,H. 1931. Germany and the League of Nations, in: International Affairs, Mar. 1931, vol. 10, no. 2, s. 198.

[59] GILBERT, M. Dějiny dvacátého století, 1900-1933, svazek I., s. 468.

[60] NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. Století I., s. 59-61.

Seriál

  1. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století
  2. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Úvod
  3. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 1.
  4. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 2.
  5. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 3.
  6. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století 4.
  7. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století: Závěr
  8. Příspěvek ke studiu ekonomických příčin britského appeasementu ve 30. letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Sylvia Rejnartová 🕔02.12.2011 📕8.235

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře